Kulturní (ro)zcestník Jakuba S.

Shortbus
28. prosince 2006

Film rozhodně není snímkem, který by asi člověk pouštěl na rodinné sešlosti prarodičům, protože jak se zdá, padla všechna tabu nejen v literatuře, ale už i ve filmu… no ta padla už asi v roce 1975 s Pasoliniho filmem Saló aneb 120 dnů Sodomy, ale rozhodně jsem ve 120 dnech Sodomy neviděl jako v Shortbusu homosexuální trojku, kde si tři kluci navzájem kouřili péra, a pak do nich jako do mikrofonu zpívali americkou hymnu (z nichž jeden ji též zpíval do zadku druhému. George W. Bush by měl asi radost…).

Tak to bylo to šokantní úvodem, ale když si odmyslíme tyto detailní sexuální záběry – na které se asi tvůrci snažili všechny lidi nalákat, je Shortbus docela kvalitním snímkem (na rozdíl od Pasoliniho Sodomy, která byla jen čistě nechutná, stejně jako kniha markýze de Sade). (zde bych si dovolil menší odbočku, že zatímco se to pánským přirozením ve filmu Shortbus jen hemží v detailních záběrech, to ženské člověk jen tak neuvidí, spíše vůbec. A druhá menší odbočka, že pokud jste viděli upoutávku na film a málem vás odradila jako mě jít na film, tak nezoufejte, film je narozdíl od upoutávky mnohonásobně lepší. U upoutávek na hollywoodské trháky je to většinou opačně…)

Žánrově bych film asi zařadil do oblíbeného Hřebejkova žánru „hořkosladká komedie“ (avšak nikoliv přístupná pro děti jako Hřebejkovy hořké slaďáky hledající to dobré v každém režimu). Člověk by nevěřil, že parta lidí, kterou by se někdo nebál nazvat „divný ouchylové“ dokáže být tak vtipná. Ti všichni se se svými problémy a „úchylkami“ staví na obdiv v klubu Shortbus, kde se všichni cítí normálně, protože každý je tak trochu poznamenaný svými problémy sexuální povahy a nejlépe o všech návštěvnících klubu vypovídá závěrečná píseň In the end managera klubu Shorbtus v závěru filmu: „And as your last breath begins you find your demons your best friend, and we all get it in the end…“

Hlavní hrdinkou filmu je Sofia, terapeutka kanadsko-čínského původu vlastnící něco na způsob manželské poradny. Sama však má jeden velký problém – ještě nikdy v životě nedosáhla orgasmu. Nakonec se jí snaží pomáhat zdolat tento problém její dva klienti – homosexuální pár James a Jamie. Oba jsou častými návštěvníky Shortbusu, a tak Sofii doporučí klub navštívit. Když se to tak vezme, problémy zde má každý. James chce spáchat sebevraždu, avšak nechce, aby se Jamie z toho obviňoval, a tak se mu snaží najít nového partnera a natáčí o sobě film. Domina Sevrin (nebo jak se jmenovala) se zase snaží být „normální“ a mít „normální“ vztah. A tak bychom mohli pokračovat…

Hodně mě překvapil humorný potenciál filmu, protože jsem se místy opravdu nasmál. Například když si to Sofia doma zkoušela sama udělat a pak dostala křeč do stehna… a vůbec všechny její pokusy o orgasmus stály za to. Poněkud slabší už byla scéna s vibrujícím vajíčkem na dálkové ovládaní, které se snažila rozmlátit nohou z figuríny. Zde se tvůrci asi už hodně odvázali a říkali si, jak to bude veliká taškařice, ale onen lehký vtip prostupující celý film se jaksi z této scény vytratil. Stejně tak bych možná film nechal skončit dřív a odpustil bych si závěrečný mnohonásobný happy-end, jak jej známe například ze třetího dílu Pána prstenů…

Čili když odpustíme od možná někdy zbytečných sexuálních scén (hlavně v úvodních titulcích filmu) a od místy slabšího děje ve vztahu Jamese a Jamieho, stojí film rozhodně za zhlédnutí. Pokud chcete nezávislý film z opravdu netradičního prostředí s netradičními problémy netradičních hlavních hrdinů, hehe, a místy se chcete i lehce pousmát, je Shortbus tou správnou volbou. A málem bych zapomněl… ve filmu hraje naprosto skvělá hudba, jak je to už u nezávislejších filmů dobrým zvykem.

VystavilDon Insalata v 20:52 0 komentářů  

Štítky: film

Prezydent Krokadýlů (The Cool World, 1959, česky 1963), Warren Miller

Asi nemá cenu hovořit o pravděpodobně dosud nevyřešených sporech z devadesátých let týkajících se překladu – jestli je to dílo Jana Zábrany a nebo Josefa Škvoreckého (pro zájemce viz zde) – a také asi nemá cenu hovořit o autorovi Warrenu Millerovi, o němž se člověk nestudující anglistiku dozví jen to, že byl asi běloch a umřel asi v roce 1964 (internet, Encarta i Slovník anglicky píšících spisovatelů o něm mlčí) a že je spoluautorem scénáře dle kterého byl Prezydent Krokadýlů zfilmován (plus několika dalších knih). (Takže jestli studujete anglistiku, klidně mi pošlete nějaké údaje o životě Warrena Millera, hehe).

První, co vás při čtení knihy napadne, je jakási paralela s Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Obě knihy jsou psány slangem a stylem „pišjakslyš“ (např. televyze, prezydent atd.) a obě se tak trochu zabývají pouličními gangy, ačkoliv Prezydent Krokadýlů nepůsobí dojmem smyšlených reálií, ale příběhu, který se mohl opravdu stát. (A třeba je i dle skutečné události, ale to je fuk, prostě čerpá ze skutečných reálií.)

Hlavním hrdinou je Duke Custis, 14letý kluk černé pleti (co vypadá na 18) a žije Harlemu padesátých let 20. století, kdy se v této čtvrti začíná rozmáhat heroin a postupně z ní mizí všichni běloši. Duke je členem gangu Krokadýlů a vypráví chronologicky o událostech, které se mu přihodily během krátké doby, přibližně týdne. Středobodem Dukova počínání je splašit mergle na kauf stříkačky (rozuměj sehnat peníze na nákup střelné zbraně, hehe). Protože když bude mít bouchačku, stane se z něj pan někdo. Už takhle má sice Duke respekt a v gangu (podobně starých kluků jako je on sám) je hodně vysoko (je polním maršálem), ale jeho snem je mít bouchačku a být prezydentem krokadýlů. To se mu nakonec povede i bez bouchačky, protože jejich dosavadní šéf Krvák propadne heráku a parta jej vyhodí a novým šéfem se stane Duke.

Celý příběh směřuje k velké bitce mezi Krokadýli a jejich úhlavním nepřítelem – gangem, co si říká Vlci. Duke, aby sehnal 15 dolarů na Colt, prodává jointy a jednou se nechá svým kámošem zatáhnout i do parku, kam choděj staří teploušové a balej mladý černý kluky a dávaj jim 5 dolarů za číslo. Kromě shánění prachů a směřování k velké bitce je kniha i o „lásce“ mezi Dukem a Lu Ann, říkám „lásce“, protože Duke je jedinej kluk z party, kterej nemusí platit dolar pade, aby se mohl s Lu Ann vyspat, ale stačí když ji tu a tam přinese hulení, jehož prodáváním se začal živit.

Jednou si dokonce s Lu Ann i vyjedou na Coney Island podívat se na oceán a zde je za těch 40 let od překladu zajímavý slangový posun, protože Duke říká Lu Ann větu „poď dáme si buřta a párkrát se svezem“ a dnešní čtenář automaticky předpokládá, že si chtějí dát jen dalšího z mnoha jointů, které už spolu vykouřili, kdežto on opravdu myslí buřta, čili opečený párek. Z toho plyne, že dnešní překladatel by asi použil jiný slang, ale ona „marijána“, která se v knize objeví a kterou používá už jen starší generace (narozená v době, kdy kniha byla napsána), má také něco do sebe.

Prezydent Krokadýlů je naprosto věrohodný příběh z černošského ghetta v Harlemu. Je v něm vše, na co si člověk vzpomene. Drogy, alkohol, sex, násilí, despekt k rodičům, co se dřou za pár šupů, chuť do života, čest a i tragická situace tamějších kluků, kteří nic nemají a mohou se kdykoliv sebrat a utéct z rodiny a nic jim nebude chybět. Smyslem života pro ně je, aby patřili do něčeho většího, protože sami nejsou nic, ale když se stanou členem party, je z nich už někdo a mají kam jít.

Jediné, co se v knize nedozvíte, je, proč se gang jmenuje Krokadýlové. Jediný krokodýl, který se v knize objeví, je logem na tričku Charlese, bývalého člena gangu, který se nechává vydržovat jakýmsi teploušem z lepší čtvrti a ačkoliv už dva roky nepocítil hlad a má na sobě kalhoty za třicet dolarů, je mu ještě hůř než chudým klukům z gangu. Přestože je Charles obklopen přepychem, nedostává ani kapesné a má zakázáno chodit ven z bytu, kde se šíleně nudí a čeká jen, až se večer vrátí pán domu.

Z čeho jsem byl trochu zklamán, je happy-end nabádající se vzdělávat, protože kniha se tak přesouvá z modu „když máte bouchačku, dokážete všechno“ do „když se naučíte číst, dokážete všechno“ a drsný příběh z Harlemu tak na posledních stránkách trochu zcajdákovatí. (ale podobné happy-endové prohlédnutí si prožije i hrdina Mechanického pomeranče). Takže pokud jste četli Burgessův Mechanický pomeranč a líbil se vám styl, jakým byl napsaný, je Prezydent Krokadýlů jasná volba.

VystavilDon Insalata v 16:40 0 komentářů  

Štítky: Knihy

Black Books
27. prosince 2006

Už jen dva poslední díly (29/12/06 a 05/01/07) ze třetí série Black Books uvede Česká televize v rámci „Horečky páteční noci“. Je tedy načase se poohlédnout po celém seriálu, který se v Británii vysílal premiérově ve třech sezónách v letech 2000, 2002 a 2004. Protože čtvrtá série v roce 2006 nevznikla, zdá se, že osmnáct dílů Black Books je už konečných.

Seriál funguje na podobném schématu – dva muži a dívka – jako obdobně ztřeštěný britský sitcom IT Crowd, který se začal vysílat loni a od ledna 2007 poběží druhá série. (update 13/01/07 – Dle Wikipedie se zdá, že druhá série poběží až od jara 2007, čili nejdřív až někdy v březnu 2007). Ale zpět k Black Books. Hlavním hrdinou Black Books je majitel antikvariátu Bernard Black, věčně nalitý Ir, který by v normálním životě asi už dávno zkrachoval, protože neustále křičí na dotěrné zákazníky, že si chtějí něco kupovat a on pak bude muset zaplňovat prázdné regály ve svém obchodě. Jeho pomocníkem, přesněji řečeno slouhou, je Manny Bianco, naprosto šáhlý cvok, který je v antikvariátu děvečkou pro všechno. A do třetice je to Fran Katzenjammer, která stejně jako Bernard a Manny miluje alkohol a cigarety, avšak navíc je posedlá muži, na něž má ale povětšinou smůlu. Fran v antikvariátu nepracuje, ale je v něm věčně naložená, a tak je jakýmsi stálým inventářem obchodu. V první sezóně seriálu měla Fran sice svůj vlastní obchod s různými krámy hned vedle obchodu Bernarda, avšak v dalších sezónách se už její obchod vůbec neřeší, pouze že jej prodala.

Jako každý seriál, i tento má své špatné díly, ale ty dobré převyšovaly, a tak milovníci britského humoru – zejména Monty Pythonů, Červeného Trpaslíka, Fawlty Towers a IT Crowd, si musí oblíbit i tento seriál. Mně osobně se nejvíc líbil díl „Bavič“, kde Manny objeví své klavírní schopnosti. Jinak je většina dílů veskrze stejná. Bernard je pořád nabručený nebo opilý, Manny poslušně vykonává všechny rozkazy (a nebo naopak rebeluje, aby se vzápětí vrátil k plnění rozkazů) a Fran tu a tam popichuje oba své kamarády, ačkoliv Mannyho většinou brání před Bernardem, ale zdá se, že jen proto, aby jej mohla také využívat.

Pokud bych si měl vybírat mezi Black Books a IT Crowd (asi nejpodobnější seriály právě pro schéma hrdinů „dva muži a dívka“ a hlavně proto, že autorem IT Crowd je spoluautor seriálu Black Books, Graham Linehan), vybral bych si asi IT Crowd, kde jsou sice neméně ujetí hrdinové, ale v IT Crowd je to jaksi důvěryhodnější, protože Roy a Moss jsou správní IT trhloušové odtržení od reality, kteří by mohli pracovat v jakémkoliv IT oddělení (s trochou nadsázky), avšak Bernard s Mannym by rozhodně nemohli prodávat ani slanou vodu, natož knihy. Ale i tak je to vtipné a co bych jako český divák dal za obdobnou tradici britských sitcomů. Holt český divák se asi neumí smát, a tak mu jsou servírována pouze seriálová „dramata“ odehrávající se v Pojišťovně, Nemocnici, Ordinaci, Letišti, Redakci a na Ledové ploše. Už zbývá jen seriál z prostředí Finančního úřadu a Pohřební služby. Ale je pravda, že sitcom se objevil snad jednou a jmenoval se Nováci a největší službu českému divákovi televize Nova udělala, že jej přestala vysílat, protože vůbec nebyl vtipný. Takže chyba asi není v českém divákovi, ale v českých tvůrcích, protože napsat bezduché „drama“ je daleko jednodušší než kvalitní humorný seriál.

VystavilDon Insalata v 20:52 0 komentářů  

Štítky: film

Borat
17. prosince 2006

Nakonec jsem podlehl oné neuvěřitelné mediální masáži o tom, jak je Borat skvělý, nactiutrhačský, vtipný, kontroverzní, dokonalý, dehonestující snímek a kdesi cosi. Čili abych to shrnul, všechno poukazovalo na to, že Borat bude pěkná kravina. Mýlil jsem se, Borat je kravina, ale až od poloviny filmu a místy se člověk opravdu nasměje.

Úvodní sekvence z „Kazachstánu“ patřila k tomu vtipnějšímu, zejména když Borat představuje svojí rodinu. Vyschlou stoletou babku představí jako svou maminku a nejstarší ženu Kazachstánu se slovy „Je jí 43 let“. Pak se pozdraví s mladou dívkou (tipujete ji na jeho manželku), začne se s ní vášnivě líbat a poté pronese „To moje sestra, číslo 4 děvka v Kazachstánu“ a ona pak vytáhne zlatý pohár pro sportovce, který obdržela za ono číslo čtyři. Pak je vysvětleno, proč vlastně vůbec Borat má jet do USA a film už může začít.

Když se Borat seznamuje s americkou kulturou, tak si nechá dávat hodiny stolování (zde se nabízí nesrovnatelná paralela z filmu Světáci) a zatímco se vždy zeptá paní, která to vyučuje na jisté otázky, jak se má konkrétně zachovat v určité situaci – je pak prostřih už do večera, kdy je pozván jakousi smetánkou na večeři. Komik Sacha Baron Cohen, který Borata představuje, může být sice svým humorem nechutný (místy až trapný, ale o tom později), ale musí se mu nechat, že kupříkladu stejně jako Jan Kraus z Uvolněte se, prosím je neuvěřitelně pohotový a dokáže vytěžit jakoukoliv situaci do mrtě. Například když dělá, že přeslechl jakéhosi businessmana, že je „retired“ (v důchodu) a myslí si, že mu řekl, že je retardovaný, tak se pak otočí na hostitelku a dojemným hlasem jí říká, že je od ní velmi pěkné, když nechá retarda sedět u stolu s ostatními. A když už jsou jeho poznámky neúnosné, rozhodne se hostitelka domu zavolat policii, tak Borat křičí „Proč policii, retard utekl?“

K lepšímu patřily i hodiny humoru, kdy se Boratovi snažil učitel vysvětlit princip amerického humoru a například aprílového žertíku. Ťukat na hlavu si člověk začne, když vidí Borata v jakési komunitě fanatických Ježíšomilců (jaká církev to byla, netuším) a všichni Američani se tam zmítají v jakémsi náboženském deliriu a vykřikují „Ježíš tě miluje!“. Zde jsem kupříkladu čekal nějaký ostřejší humor (úplně se nabízel), ale Borat se kupodivu drží a hraje s nimi jen hru na náboženské fanatiky (která sice k smíchu je, ale chtělo by to něco víc) a pokud už Borat dělá nějaký ten humor, je neurážlivý a smějí se mu i sami fanatici. Asi moc dobře ví, že urážet Ježíše se na americké půdě nevyplácí. (zákaz filmu v Kazachstánu je Cohenovi asi fuk, ale příjmy z americké distribuce by ho už mrzely). A tak se ve filmu strefuje do židů, buzíků a teroristů a vtipné to je jen proto, že je vidět, jak je Amerika pokrytecká země – že všechno sice musí být politically correct, ale ve skutečnosti si Američané myslí něco jiného než se tváří, že si myslí – takový totalitní systém s autocenzurou naruby. Čili jakýsi kovboj si důvěrně posteskne Boratovi, že zavírat buzíky do vězení a věšet je, že o to se v USA zatím jen snaží to prosadit a co by dali za to, kdyby to v USA fungovalo jako u Borata doma (Borat mu vypráví, jak u nich doma věší teroristy a buzíky strkají do vězení). Myslím, že v tolerantnější Evropě, kde většina lidí souhlasí s registrovaným partnerstvím, sice někdo nemusí mít homosexuály rád, ale rozhodně si snad ani v důvěrném rozhovoru nestěžuje, jaká je škoda, že je tu nezavíráme do věznic.

Je zajímavé, že zatímco když oslovuje Borat jednotlivce na ulici (tak před ním utíkají jako kdyby je chtěl zastřelit), ale skupinku většího počtu lidí dokáže Borat naprosto ovládnout, protože ví, co říkat – ať už to jsou lidé na kovbojské slavnosti – kde dav nejprve přetáhne na svou stranu (za pomocí keců o teroristech), ale pak je rozčilí, když na hudbu americké hymny zpívá „Kazachstán je nejlepší země na světě, exportér draslíku číslo jedna a všichni ostatní prezidenti jsou holčičky“, pak všichni z hlediště na něj volají boooo boooo (= politicky korektní pokřik, kterak dát umělci na jevišti najevo, že jeho představení stojí za hovno a ať vypadne z pódia) – a nebo již zmínění náboženští fanatici hopsající v deliriu na jakési gospely. Borat se ale nebojí vkročit ani do míst, kam žádný bílý Američan nevstoupí – do černošského ghetta. Hned přijde ke skupince mladých černochů a divák očekává, že mu dají do držky, ale on s nimi vtipkuje (jednomu tlusťochovi řekne Ty vypadat jak Michael Jackson) a namísto aby ho zbili, tak se smějí s ním a když si dělá legraci z jejich stylu oblékání a začne je parodovat, jak vypadají, tak jsou nadšení a ještě mu radí, jak nízko si má stáhnout kalhoty, aby vypadal jako správný gangsta. Čili oproti xenofobním kovbojům a náboženským fanatikům, jsou jediní, kdo si dokáže dělat legraci sám ze sebe. (ačkoliv fanatici to sice myslí vážně, ale vtipné to je taky)

Protože film nemá vlastně žádný děj, musel se vymyslet jakýsi hlavní příběh – jeho zápletka je stejně tak marná, jak zní. Borat se z New Yorku vydává do Kalifornie, kde bydlí Pamela Anderson, protože se do ní zamiloval při sledování Pobřežní hlídky a chce si ji vzít za ženu. Na Pamelu nakonec taky dojde, ale finále s ní patřilo k tomu horšímu ve filmu. Stejně tak k horšímu patřila scéna, kdy on a jeho dvousetkilový chlupatý průvodce spolu nazí bojují v hotelovém pokoji (humor se zápletkou „nechutné k zeblití“ vtipný moc není – hlavně když zpočátku je laťka nasazena daleko výš), a pak běhají nazí po celém hotelu až vběhnou na jakousi konferenci, která se odehrává v konferenční místnosti hotelu. Stejně tak „humor“ v obchodě se starožitnostmi, kde Borat schválně padá a ničí celý inventář starožitnictví taky není vůbec vtipný. (Možná tím chtěl Borat poukázat na to, že Amerika je stará něco přes 500 let, a tak zdevastování jedné místnosti ve starožitnictví vyjde jen na 500 dolarů, kdežto zničení tři tisíce staré čínské vázy by už stálo větší balík)

Osobně si nemyslím, že by Borat měl být tak nadhodnocený, jak je – Premiere 5/5, imdb 8, csfd 7,8 – začátek filmu je obstojný, konverzační humor je vyloženě lepší než ten „nechutný“ ve stylu jackass. Děj s Pamelou je tak slaboučký, že místo toho si mohl jet do Kalifornie koupit plechovku koka-koly (vyšlo by to nastejno), avšak čím jiným pospojovat různé epizodky z cesty napříč USA? Kdyby se Borat nesnažil o děj a byly by to jen sestříhané skeče s konverzačním humorem, možná by se mi film líbil víc. Jako celek opravdu není film tak dobrý, aby z něj byl člověk až tak vyplašený, ačkoliv některé scény a „hlášky“ stály opravdu za to a pobaví se u nich kdokoliv.

VystavilDon Insalata v 20:50 0 komentářů  

Štítky: film

Babel
16. prosince 2006

Komu tahle novinka mexického režiséra Alejandra Gonzálese Iňárrita unikla na filmových festivalech, musí ještě nějaký ten pátek posečkat, než se objeví v české distribuci. (Snad už to bude záhy!).

Film patří se svou 2,5 hodinovou metráží k těm delším a zpočátku působí spíše nudnějším dojmem – kdy s seznamujeme s hrdiny napříč kontinenty – hluchoněmou Japonkou, americkou rodinou na dovolené v Maroku, marockou pasteveckou rodinou v Maroku a mexickou rodinou v Americe a na svatbě v Mexiku. (To je zeměpis! :o) Největším lákadlem filmu pro ženské publikum jsou asi miláčci dívčích srdcí – Brad Pitt a Gael García Bernal. A zatímco Bernal se ve filmu spíš jen tak „mihne“, Pitt se svojí chotí (Kate Blanchet) má ve filmu už podstatně větší prostor.

Ve filmu jsou použity obvyklé Iňarritovy vyprávěcí postupy, které známé už např. z Amores Perros či 21 Gramů. Přeskakování v ději z kontinentu na kontinent, nelineární děj, retrospektiva, kruhová kompozice, přeskakování v čase dopředu a dozadu a propojení všech čtyř zdánlivě nesouvisejících příběhů a časových rovin dohromady… prostě Iňarritu.

Už jen cesta zbraně, za pomocí které je ve filmu postřelena manželka Brada Pitta, stojí za zmínku. Japonský obchodník (otce hluchoněmé dívky) zbraň věnoval marockému průvodci na lovu a jeho syn postřelil puškou omylem manželku Brada Pitta projíždějící v autobuse po marocké silnici. Uff. A aby toho nebylo málo, tak děti Brada Pitta a Kate Blanchet jsou ve filmu svěřeny do rukou mexické opatrovnice, která je bez dovolení veze na svatbu do Mexika a zpět a skončí vinou Bernala uprostřed mexické pouště.

Děj tedy jasně stojí na náhodném propojení mnoha lidských osudů (poslední dobou oblíbené v US seriálech – např. Lost či Heroes) a s přibývajícími minutami je film stále lepší a lepší. Po zdlouhavém začátku to však ve finále stojí za to. Mně osobně se nejvíce líbily pasáže odehrávající se v Japonsku, které díky své hrdince – zoufalé pohledné hluchoněmé dívce, která si to chce za každou cenu s někým rozdat – byly zpočátku humorné (např. když si sundá kalhotky se slovy (ve znakové řeči) „Já mu ukážu chlupatou příšeru!“, ale ve finále byl její příběh neméně smutný a plný citu jako ostatní příběhy.

Ve filmu se tak díky transkontinentálnímu ději hovoří mnoha jazyky (odtud asi název Babel = Babylon či „zmatení jazyků“). Asi další věc, na kterou chtěl Iňarritu ve filmu poukázat jsou určité předsudky vůči arabskému a mexickému světu. Ať je to již autobus plný turistů v Maroku, který kvůli postřelené Kate Blanchet zastaví uprostřed malé vesničky a pobíhající turisti tam volají „V podobné vesnici povraždili v Egyptě 20 německých turistů“ a celkové průtahy se záchranou Blanchetové jsou dány podezřením z teroristického útoku na autobus plný turistů. A nebo když se mexická chůva spolu s Bernalem a dětmi Pitta a Blanchetové vrací ze svatby v Mexiku do USA, tak si je pohraničník „podává“ více než je nutné a nakonec dojde i na tematiku ilegálního přistěhovalectví.

Finále filmu, odehrávající se beze slov pouze za doprovodu hudby již osvědčeného Gustava Santaolally (Amores Perros, 21 Gramů či Brokeback Mountain Anga Lee), je tím nejlepším z celého filmu a divákovi tak nezbývá nic jiného než smeknout, že Iňarritovi se to opět podařilo. Možná se zdlouhavějším začátkem, ale podařilo. Nezbývá než čekat, až se film objeví v české distribuci a hurá do kina!

VystavilDon Insalata v 20:49 0 komentářů  

Štítky: film

Transylvania
11. prosince 2006

Film je určený pro hodně úzké publikum. Upoutávka lákající na film sice sází na příběh lásky a hledání transylvánského* hudebníka, se kterým má hlavní protagonistka – mladá Francouzka Zingarina – dítě, ale onen příběh se vytratí po několika málo minutách filmu, kdy je hudebník po různých peripetiích nalezen, ale shledání se neodehrává dle původních představ.

Mladá Francouzka Zingarina se pak oddělí od své kamarádky Marie, se kterou do Rumunska přijela, a vrhne se na kočovnou cikánskou dráhu po Rumunsku, kde jí doprovází zejména její zlomené srdce a rostoucí dítě v lůně. Na cestě po Rumunsku se seznámí s kšeftmanem a překupníkem Čangalou (hraje jej známý turecký herec Birol Ünel – hrál např. ve skvělém filmu Gegen die Wand). Zingarina se pak začne oblékat jako pravá nefalšovaná cikánka a žije s Čangalou v jeho předpotopní combi mercedesce, kterou jezdí napříč Rumunskem a užívají si kočovného života.

Film značně postrádá děj, je složen z jednotlivých obrazů, které mají pomalu až dokumentární charakter, avšak dle rozhořčených Rumunů nemají s dokumentem a realitou nic společného. Některé scény jsou krásné svou poetikou – např. když Čangala koupí skleněný lustr a zavěsí jej pod širým nebem na dráty elektrického vedení a zachumlaný do houně sedí u ohně a svítí na něj křišťálový lustr. A nebo když si Čangala sám pro sebe koupí partičku cikánských hudebníků, aby mu hráli pod širým nebem, kdy do sebe láduje při tanci jedno pivo za druhým.

Nejdůležitější na celém filmu je však hudba. Bez ní by film nestál za nic. Autor scénáře a režisér Tony Gatlif zabývající se cikánskou tematikou už řadu let, je zároveň autorem (či spoluautorem) veškeré hudby, která se ve filmu objeví. Cikánské rytmy a melodie jsou místy tak vlezlé, že máte chuť si poskočit spolu s hlavními hrdiny.


Někdy je film i humorný a místy připomíná Kusturicovy filmy, např. když Čangala naloží staříka jedoucího na kole do auta a Zingarina jede vedle nich na staříkově kole a stařík to komentuje slovy „Je mi 75, ale nikdy jsem neviděl cikánku na kole.“

Celkově však celý obrázek Gatlifova filmu nevyznívá pro Rumunsko dvakrát pochvalně. Všudypřítomní žebráci; babky prodávající Čangalovi své zlato, aby měly co jíst; celková bída a bahnité silnice, po kterých se nedá autem jezdit. Režisér prý ve filmu chtěl znázornit všechna etnika žijící v Transylvánii – Maďary, Cikány a Rumuny, avšak obyvatelé Transylvánie si stěžují, že jediní Maďaři ve filmu jsou maďarští Cikáni a že realita není tak tragická, jak je ve filmu zobrazena. No, myslím, že Slováci s filmem Hostel a Češi se všemi hollywoodskými filmy, ve kterých mají Češi beranice na hlavě, chlastají vodku a hovoří s ruským přízvukem, by mohli vyprávět…

*

Transylvánie je území ve středním Rumunsku. Roku 1526 se Transylvánie stala po dobytí Turky samostatným regionem ve správě tureckého sultána. V roce 1699 se území stalo součástí Rakouska. A od roku 1867 až do roku 1918 byla Transylvánie součástí Rakouska-Uherska. Po první světové válce si území nárokovalo Maďarsko, které má na v Transylvánii početnou menšinu. Po roce 1918 se Transylvánie stala součástí Rumunska a je jí dodnes.

VystavilDon Insalata v 20:48 0 komentářů  

Štítky: film

Nauka o snech (La Science des rêves)
6. prosince 2006

Dle mého názoru zatím nejlepší film Michela Gondryho. Po divném Slez ze stromu a Věčném svitu neposkvrněné mysli, je tento projekt už komplet autorským počinem Gondryho. K předchozím filmům napsal scénář Kaufmann (hádanka: Andy nebo Charlie? ;o), kdežto Nauka o snech je už celičká Gondryho.

V hlavní roli Stéphana vystupuje Gael García Bernal – jeden z nejlepších herců současnosti, původem Mexičan. Šokovalo mě, že mu za dva roky bude třicet a pořád vypadá jako klučina z „Mexické jízdy“. (Ve filmu Nauka o snech, kde se mluví francouzsky, trošku provokativně mluví anglicky a nebo przní francouzštinu, čili nacionalističtí jazykoví brusiči z Francie asi nadšeni nebudou. Španělsky prohodí jen pár vět.).

Stéphan se zamiluje do Stéphanie (ačkoliv si tím dlouho není jist, jestli opravdu ano a ona trpí obdobným problémem) a překážkou k jejich vztahu je zejména to, že Stéphan je naprostý magor, který má už od dětství pomíchanou realitu a sny. Film je ale tak natočen, že nám Stéphanovo chování a snění v realitě (a realita ve snech) připadají naprosto normální a vůbec se nepozastavujeme nad tím, že namísto v Paříži, kam přijel za svou ovdovělou matkou z Mexika, by měl být spíše zavřen v blázinci pro silnou duševní chorobu.

Filmové sekvence, kdy Stéphan „sní“ jsou asi tím nejlepším z celého filmu. Hold zde byl vzdán klasické animaci, která má oproti dnešním nabubřelým digitálním trikům, své roztomilé kouzlo vonící nostalgií. Ach. Ať to je papírové město, honička v papírových autech, hadrový koník běhající po pokoji, lyžování, kde herci přecházejí plynule v plastelínu atd.

Některé scény jsou tak skvěle natočeny, že ani sám Stéphan netuší, jestli se mu to zdá a nebo ne. Například v rámci jednoho snu „bez spánku“ vyběhne z bytu (v domnění, že stále spí a sní) a vyhrkne na Stéphanie na chodbě, zdali si ho vezme. Sám tak překvapením zjišťuje, z čeho jsou utkány sny a že vlastně to, co v podvědomí cítí a sní o tom, není až tak jednoduché v realitě na někoho vybalit a jestli tomu tak vůbec sám v realitě chce.

Protipólem složitého vztahu Stéphana a Stéphanie jsou Stéphanovi kolegové z práce (kterou Stéphan nesnáší) a zejména přisprostlý hrubián, který film zlehčuje humornými situacemi a sprostými hláškami. Mirka Spáčilová plkala cosi o předvídatelném konci, ale jakási předvídatelnost mi u filmů tohoto typu naprosto vůbec nevadí. A absence „momentů překvapení“ už vůbec ne. V tomhle filmu jde hlavně o šílenou fantazii a tou je film prošpikován ke vší spokojenosti. (Nikolvek ke spokojenosti vši.)

Nevím v kolika kopiích byl film dodán do ČR, avšak jít na něj do kina je docela oříšek a vůbec netuším, jestli ho hodlají promítat i příští týden. Takto jsem například prošvihnul film „Shortbus“, který dávali jen několik málo dnů, a tak jsem rád, že jsem stihnul alespoň Nauku o snech.

UPDATE: 04/05/08 Jo, už ho mám originál na DVD doma ;o).

VystavilDon Insalata v 20:47 0 komentářů  

Štítky: film

Klitoris, zakázaná rozkoš
5. prosince 2006

Klitoris, zakázaná rozkoš. Televize Spektrum. ARTE France „Le clitoris, ce cher inconnu“

Francouzský dokument natočený francouzskými dokumentaristkami, natáčený zčásti v Anglii a Austrálii. V dokumentu vystupují zásadně ženy a pak jeden muž, francouzský lékař. Britské ženy jsou vybrány napříč věkovými skupinami a každá z nich má co říct ke svému pokladu umístěnému v rozkroku.

Ať je to již padesátnice v kostýmku, manuálně pracující třicátnice bez valného vzdělání, která říká, že je důležité mít orgasmus, či šedesatiletá „lady“, která hovoří před starobylým sekretářem, na kterém jsou fotky rodiny a busta neznámého umělce. Lady čachruje před obličejem se sklenkou vína jako správná světoběžnice a divák netuší, jestli její mumlání je řečová vada a nebo je tak nalitá. Její vystoupení začíná historkou o tom, jak si jako dítě schovala kapesník do kalhotek a když si ho šla vytáhnout po svatém přijímání, načapala ji matka představená, jak si šahá mezi nohy (pro kapesník, ale o kapesníku jeptiška nevěděla) a křičela na ni, že je to smrtelný hřích. Nechtěně tak v maličké holčičce objevila onu zakázanou rozkoš, protože holčička začala pátrat, co je smrtelného na šahání si do rozkroku.

Tyto a další historky či zkušenosti žen s klitorisem jsou prostříhány humornými sekvencemi, které připomínají humorné sekvence z pořadů Haliny Pawlowské, s tím rozdílem, že v dokumentu nebyly použity scénky z filmů, nýbrž reklamní spoty se sexuální tematikou. Čas od času se obrazovce mihne nahá žena – slovy Monty Pythonů se jedná o FULL FRONTAL NUDITY a záběry na nahou ženu jsou podbarveny zastřeným hlasem vyprávějící padesátnice v kostýmku, která si myslí, že, cituji: „klitoris je krásná věc a dle mého názoru je překrásný. Moje dcera, které je šest a půl, si myslí, že je nechutný, ale já si myslím, že je krásný“. Následně popisuje, že ta „krásná malá hlavička“ má 8 tisíc nervových vláken a že muži se svými slabými čtyřmi tisíci v celém penisu jsou ořezávátka. Později když hovoří o orgasmu přirovnává klitoris ke kulometu s dlouhými dávkami, kdežto penis je dle ní vzduchovka na jedno použití. Jediné, co bych autorům vytknul, je figurantka s nadměrným zrzavým ochlupením, které se libí maximálně Hochům od Bobří řeky.

Co je však společné všem ženám vystupujícím v dokumentu (těm vzdělanějším), je freudovské vidění světa a vyvracení sto let neplatné a dávno vyvrácené teorie, že všechny ženy závidí mužům penis. Každá znechuceně říká, že není, co závidět. Člověk si tak při sledování dokumentu připadá, jako kdyby každá postava vystupující v dokumentu o pohybu a tvaru zeměkoule říkala, že země rozhodně není placka a Slunce se neotáčí kolem země, ale že je tomu právě naopak a právě oni to vědí.

V dokumentu je odbornice, která se specializuje na anatomii klitorisu (protože nejsou v dokumentu jmenovky, říkám jí pracovně Dr. Klitorisová) a hovoří o jakémsi celosvětovém spiknutí, které způsobuje, že o klitorisu jsou pouze nepřesné a špatné učebnice.

Dále se dozvíme historii klitorisu, že byl objeven mužem Renaldem Columbusem v roce 1559. Nazval jej amor veneris. A pak upadl do zapomnění. Až německý anatom Georg Kobelt v roce 1844 publikoval sérii přesných kreseb. Až roku 1900 se objevil nejpřesnější nákres v britské učebnici anatomie, avšak ve druhém vydání v roce 1945 byl odstraněn. Proč? Že by v rámci onoho spiknutí proti ženám? Naštěstí je zde Dr. Klitorisová z Austrálie, která na tomto poli bádá a zjistila například, že průměrně dlouhý klitoris má 8 centimetrů a že to, co všichni dobře známe, je jen minimální zakončení na povrchu.

Britská lady chlemtající další sklenku vína, vzpomíná na to, jak byla krásná vojanda a že je na fotce, kterou ukazuje, více sexy než všichni ostatní. Je už celá červená v obličeji od vína a vypráví, že se střídala s dvěma dívkami na pokoji o skupinu norských námořníků. Avšak i tak nikdy neměly orgasmus, a tak si domluvily schůzku s doktorem Leichmannem, tehdejším odborníkem na klitoris, který jim předepsal krém za 30 liber na potírání klitorisu a ony měly hromady orgasmů, a tak to dobře dopadlo.

Střih do historického exkurzu za pomocí malovaných obrázků – Hippokrates tvrdil, že pokud chce mít žena dítě, musí mít orgasmus za pomocí klitorisu, toto setrvalo až do 19. století. Až v roce 1868 tvrdí jakýsi doktor, že klitoris není třeba k reprodukci a nastává pro ženy doba temna. Následně je zde kreslený Freud, který říká, že orgasmus je správný jen vaginální a že pokud jej žena nedocílí je nedospělá a potřebuje léčení u psychoanalytika. Následně kreslený Freud kreslené paní řekne: „Který den by se Vám hodil?“ Je jasné, že Freud byl ve většině poznatků mimo, ale myslím, že v průběhu dokumentu už byl popliván natolik, že tenhle rádoby humorný kreslený skeč byl už nadbytečný. A nebo se tak francouzské dokumentaristky prostřednictvím tohoto dokumentu Freudovi mstí za to, že jim nedopřál rozkoš a vmetl jim do tváře údajnou závist penisu, se kterou se dodnes většina žen nevyrovnala, ačkoliv moc dobře ví, že je naprosto zcestná???

Zcestnost této teorie dokazuje i Dr. Klitorisová, která tvrdí, že pouze 30 % žen má během soulože orgasmus a že by rozhodně netvrdila, že zbytek žen je vadných či že potřebují léčení. Naopak, doktorka radí jiné hrátky a při souloži zapojit klitoris. Nakonec padesátnice v kostýmku vysvětluje nemožnost vaginálního orgasmu důvodem rození dětí, protože kdyby vagína byla citlivá jako klitoris, tak asi žena jen tak neporodí. Nakonec padesátnice hovoří o svých známých z intersexuální komunity, kteří trpí např. operačním odstraněním klitorisu a říká, cituji, že „nemají orgasmus a to vyzkoušely i hodně úchylné věci. Jakmile je klitoris pryč, jsou nahrané.“

Nakonec se dozvídáme, že celá křesťanská morálka je špatná, protože k sexuální rozkoši přidává démony a zatracení a že při procesech s heretiky byl veliký klitoris důkazem čarodějnictví. Ani 19. století nepřispělo ženám, protože křesťanskou morálku vystřídaly rádoby vědecké teorie úchylek – lesbičky jsou nemocné, masturbace způsobuje slepotu (ještě že objevili brýle) a klitoris zbaví ženy racionálního myšlení – jistý doktor jej v 19. století dokonce uřezával, aby léčil hysterii. Stovky žen byly mrzačeny až do poloviny 20. let 20. století.

Jako celek je dokument dobrý. Místy je osvětový – například v části o ženě se zničeným životem, které jako dítěti z kosmetických důvodů lékaři odstranili nadměrně veliký klitoris – místy je humorný – zejména u krátkých reklam se sexuální tématikou – a místy dává za pravdu nám, zatracovatelům Ameriky. Zejména když hovoří britská odbornice na sexuální výchovu, která tvrdí, že osvěta je důležitá i pro snížení počtu nechtěného těhotenství a potratů. Naproti tomu Američtí „odborníci“ říkají, že nejlepším lékem je nesouložit a že kondomy selhávají a potraty jsou trestné. Důsledkem jsou těhotné nedospělé Američanky, které doktrínu nesouložení jednou vzdají a když tak učiní, tak většinou bez kondomů. Čili je jasné, že tento dokument museli natočit Francouzi na britsko-australské půdě. V Americe by asi byli autoři upáleni na hranici a nebo zastřeleni prezidentem Bushem v guatemalské věznici.

Celkově byl v dokumentu nejlepší asi historický exkurz a současné vědecké postupy – např. měření krevního průtoku ve vagíně, který se během vteřin samovolně zvýší při jakémkoliv erotickém videu (i pokud se ženě nelíbí a není vzrušena). A také liberální názory britských doktorek, které nebyly zaslepeny ultrapravicovou křesťanskou morálkou importovanou z Ameriky. Ony ženy, které v dokumentu vystupovaly jako „zástupkyně těch, co mají klitoris“ byly vybrány také celkem dobře, možná slabší byly ohyzdné náctileté teenagerky ze střední školy, jejichž problémy se sexuálním životem nebyly ani trochu zajímavé. Poselství celého dokumentu je, slovy padesátnice v kostýmku: „každý člověk potřebuje orgasmus.“ A proto lidé nebděte, ale orgasmujte. A nebo jak radila jiná postarší paní v dokument: „Nejvíce ženu vzruší, když muž vynese odpadky a vzpomene si na narozeniny tchýně, protože žena pak ví, že je o ni postaráno.“

VystavilDon Insalata v 20:46 0 komentářů  

Štítky: film

Celý život, Jan Zábrana
25. listopadu 2006

Víc jak tisícistránková kniha, která byla sestavena z deníkových zápisků Jana Zábrany, je rozhodně tím nejlepším, co jsem letos (a možná i vůbec) četl. Už po několika prvních stránkách je čtenář pouze v němém úžasu z toho, jak se systematicky sebevzdělává 17letý mladík na poli literatury a spílá si, že se nevěnuje škole. Kdyby každý měl přístup ke vzdělání jako Jan Zábrana, mohla by se oficiální školní docházka klidně zrušit, protože by nebyla potřebná a každý člověk by se stal odborníkem ve svém oboru a nemusel by se tak například – jako Zábrana, trápit s matematikou, která mu byla stejně k ničemu.

Co je však ještě víc fascinující, než jeho sebevzdělání, je to, že zatímco mnoho starších „umělců“ oslovovalo komunistickou stranu a vítalo Vítězný únor 48, Zábrana jako 17letý v roce 1948 už o komunistech věděl své. Člověku pak zůstává rozum stát nad literáty, kteří do KSČ vstoupili po roce 1948, pak když najednou „prohlédli“ (to už ale bylo pozdě, rudý teror zde už vládnul), tak rychle z KSČ vystoupili a jako kdyby jim to koketování s komunisty nestačilo, tak chtěli komunismus ještě reformovat a vstupovali do strany napodruhé, aby pak po roce 1969 byli umlčeni navždy. Jan Zábrana je důkazem, že výmluvy typu „netušili jsme, co byl komunistický režim zač“, jsou naprosto neplatné, protože kdo chtěl, nemohl nejen „tušit“, ale dokonce vědět, co byl Klement Gottwald a tehdejší komunisté zač.

(nechtěná aktualizace: člověku se pak svírá žaludek, když dočítá deník Jana Zábrany a ten samý den si v pátečních Hospodářských novinách přečte, že komunisté se 23. 11. 2006 klaněli před hrobem a pokládali květy a věnce na hrob Klementa Gottwalda. A Vojtěch Filip do novin řekne, že převrat v roce 48 byl ústavní (což je sice historický „fakt“, ale bylo třeba ústavní vyhrožovat nemocnému Benešovi, že na Karlově mostě je sto tisíc ozbrojených dělníků, kteří jsou ochotni jít do centra a udělat násilný krvavý převrat?!?) a dál řekne Filip, že se Gottwald rozhodně „nechoval jako zločinec“. Člověk pak už jen kroutí hlavou, když zjistí, že prezident Václav Klaus na jednu stranu píše do novin oslavné články na Miladu Horákovou, ale zároveň si na hrad zve Vojtěcha Filipa, obdivovatele Klementa Gottwalda!!!)

Ale zpět k Zábranovi po této nechtěné a nechutné aktualizaci. Knížka je také důkazem toho, jak skoro každý sice zná Jana Zábranu – asi nejjednodušší definice Zábrany je: „jo to je ten, co překládal ty detektivky“ – ale málokdo už tuší, že Zábrana překládal detektivky proto, aby alespoň nějak uživil rodinu. Už od jeho prvních zápisků z let 48/49 je patrné, že se chtěl stát básníkem. Doba, která nastala po únoru 48 však chtěla něco jiného, a tak bylo nepředstavitelné, aby člověk jako on – zavřeli mu oba rodiče do vězení během politických procesů v 50. letech – mohl být „svobodným“ umělcem.

Kniha je sice rozsáhlá, ale i tak v ní rozhodně nejsou všechny deníkové zápisy Jana Zábrany. Naprosto chybí celá padesátá léta, kdy seděli oba Zábranovi rodiče v kriminálu. Zábrana se k nejhorším vzpomínkám na padesátá léta vrací v pozdějších zápiscích, např. když nechali jeho matku zmlácenou a nahou stát v betonové kobce, kde byla zima apod. Ale i tak si čtenář deníku říká, že celá chybějící padesátá léta jsou dost podstatná.

Další věcí, která dokáže člověku zkazit náladu při čtení deníků, je občasné nerozepisování celých jmen a čtenář tak pouze zůstane u „nicneříkajících“ iniciálů. Ve jmenném rejstříku je napsáno, že plně rozepsaná jsou pouze jména osob veřejně činných. Zde bych se chtěl ohradit, že to není pravda, protože například o Milanu Kunderovi se v knize několikrát Zábrana zmiňuje a tyto vzpomínky jsou za plného rozepsání Kunderova jména, ale při jízlivé vzpomínce na autora M. K., který v padesátých letech psal oslavné hymny na Julia Fučíka, už čtenář zůstane pouze u toho M. K. Poučený čtenář ví i o „zamlčovaném“ básnickém díle Milana Kundery z padesátých let, ale kdo zná Kunderu pouze jako autora románů, nemůže tušit, že se zde Zábrana strefuje do něj.

Stejně tak nechápu, proč se celým jménem nerozepisovali členové nakladatelství, kteří zamezovali vydání knih, které Zábrana překládal. Chápu, že opodstatnění to má, když Zábrana vzpomíná na blízké rodinné přátelé, ale nerozepsat celým jménem lidi, kteří se dopouštěli těchto nepravostí, to mi přijde zbytečné.

Ačkoliv se jedná o Zábranův osobní deník a jak všichni dobře vychovaní lidé vědí, cizí deníky nemáme bez dovolení číst, zde by to bylo na škodu, kdyby takový to deník zůstal navždy nepřístupný cizím čtenářům. Říkám čtenářům, protože deník je napsán neuvěřitelně čtivě a stejně tak dobrou práci odvedli pořadatelé deníkových záznamů, kdy delší teoretické texty o době, ve které Zábrana žil, případně o díle, které překládal, jsou prostřídány krátkým, vtipným citátem z tehdejších novin a nebo rozhlasu. Vtipným pro dnešního čtenáře, ale pro člověka žijícího v tehdejší době, kdy ho tímto komunistickým newspeakem vymývači mozků pronásledovali v novinách, rozhlase a televizi, to asi moc vtipné nebylo. Podstatnou součástí knihy jsou i zlomky různých básní Jana Zábrany, které si často hrají skvěle se slovy.

Tak jako tak jsou Zábranovy deníky dokonalou sondou do celého života jednoho intelektuála a do doby, která jej obklopovala. Jaká škoda, že většinu života „prožil“ (prožil v uvozovkách, protože častým tématem deníku je myšlenka, že člověk v komunistickém režimu sice žije, ale je už dávno mrtvý) Zábrana během komunismu a už se nedožil toho, v co doufal už ihned po převzetí moci komunisty v roce 48. A to, že každý diktátorský režim dříve nebo později padne. Bohužel pro Zábranu, zrůdný režim vydržel déle o pět let než on. Ani největší optimista nemohl tušit, že rudý teror zde bude vládnout přes čtyřicet let. Jak teskno je pak člověku, když zjistí, že lidé vůbec nemají paměť a div se jim nestýská po době před rokem 1989.

VystavilDon Insalata v 16:39 0 komentářů  

Štítky: Knihy

Anna Fárová & fotografie (práce od roku 1956)
24. listopadu 2006

Pocta české kunsthistoričce Anně Fárové, tak nějak zní podtitul fotografické výstavy, která v těchto dnech (až do 1. ledna) probíhá v Langhans Galerii Praha. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nebylo významného fotografa, se kterým by Fárová nespolupracovala. Výstava chronologicky sleduje průřez její kariérou a výstava by klidně mohla sloužit jako vodítko k dějinám fotografie.

Její prvotní nadchnutí snímkem Henri Cartier-Bressona, od kdy se v roce 1956 začala fotografií zabývat, se odehraje před zraky návštěvníků výstavy ve sklepních místnostech Langhansu. Spolu s Cartier-Bressonovým dílem, jsou ve sklepě k vidění fotografie všech známých „Magnum“ fotografů, jako bosý pištec Wernera Bischofa a snímky dalších prvotních Magnumáků.

V přízemí jsou pak práce Drtikola, kterého Fárová pro svět objevila na přelomu 60. a 70. let dvacátého století a dále snímky Josefa Sudka, asi nejznámějšího českého jednorukého fotografa. Se Sudkem byla Fárová blízká přítelkyně a Sudkova manžela pak Fárové odkázala v závěti celý Sudkův archív, aby s ním naložila, jak nejlíp umí. Fárová tak Sudkovo dílo kompletně zpracovala a katalogizovala.

Její slibnou kariéru v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze ukončilo signování Charty 77, dokumentu, na který všichni zavilí komunisté (i ti méně, avšak ze strachu) plivali, ačkoliv česká veřejnost až do roku 1989 neměla nikdy možnost Chartu 77 číst. V tom je celá ta absurdnost komunistického režimu, kdy všichni plivou na Chartu 77, umělci nahnáni do divadla podepisovali „Antichartu“ a signatáře označovali za zrádce režimu, ale nikdo to nečetl. Tak jako tak, Fárová je z musea vyhozena – číst důvod vyhození v oficiálním dopise, který je napsán komunistickým newspeakem, opravdu stojí za to.

O další patro výše jsou čeští fotografové jako Koudelka, Tmej a další, kterým Fárová také pomáhala – ať už s výběrem snímků do publikací či na výstavy. Asi nejzajímavější je malá místnůstka, kde na počítači běží „film“, přesněji řečeno jakási slideshow snímků, proložená občasným textem, o výstavě v Plasích, v roce 1981. Neoficiální výstava v klášteře u Plzně, která dle slov kritika Josefa Chuchmy (v Respektu 46/06) byla tou nejzásadnější fotografickou výstavou, kterou kdy viděl. Ona slideshow na televizní obrazovce popisuje za pomocí fotografií přípravu celé výstavy až po její otevření. Výstavu navštívil i Cartier-Bresson a další zahraniční osobnosti, které mohly do Československa přijíždět.

Fárová tak mohla ztratit funkci v museu, ale vydobyté renomé v Čechách a v zahraničí jí nikdo neodpáře. V úplně posledním a nejvyšším patře, spíše podkroví, Langhans Galerie jsou díla Dušana Šimánka, o kterém jsem již psal zde. Tradičně je zdě něco na způsob barevného ubrusu/paravánu a pak „obraz“, který se mi hodně líbil a opravdu netuším, jestli je to fotka a nebo ne. Prostě Šimánek.

Tak jako tak, fotografie na výstavě nemá cenu hodnotit, protože se jedná prakticky o to nejlepší, co bylo kdy nafoceno a o každém fotografovi vyšla řada publikací, z nichž v Československu jich měla většinu „na svědomí“ právě Anna Fárová.

VystavilDon Insalata v 17:12 0 komentářů  

Štítky: Výstavy

Občanské judo
12. listopadu 2006

Televize Nova, 12. listopadu 2006, 18:50 aneb pro hlupáky o hlupácích

Pavlína Daňková, stojí před národním divadlem a uvádí první reportáž, Americký důchodce se dle ní rozhoduje mezi jachtingem a golfem (jak na to proboha přišla? Země, kde několik desítek procent obyvatel nemá ani zdravotní pojištění, protože na něj nemá peníze… je určitě plná důchodců jachtařů a golfistů) a český důchodce se prý dle ní rozhoduje mezi tím, kdo jej okrade a kdo ne… Super. Důchodci všech zemí, odjeďte do USA, dle tv nova se tam žije blaze. Asi jako za socialismu se žilo blaze v Rusku, z této věty čiší obdobná demagogie.

První reportáž je o dopisu od firmy Royal express, že jste vyhráli statisíce. Dle reportérky tv nova firma Royal Express působí na naše citlivé místa a umí to… (zde je paralela, že tv nova se o to snaží taky, ale s jakým výsledkem?) Háček je v tom, že výhra bude až po objednání zboží. Střih. Nejdřív Ladislav Drábek, dostal 200, pak 500 tisíc (bohužel jen na papíře). Střih. Psycholožka říká, že na Drábka hovoří jako na V.I.P. osobnost. Střih. Dědkovi se klepou ruce s certifikátem, že dostane pět set tisíc. Člověk se základní školou pochopí, že když ho počítačový robot oslovuje prvním pádem „PANE DRÁBEK“, že asi není něco v pořádku. „Právě Vy, pane Drábek, jste vybraným zákazníkem do naší výherní akce 500 000,00 Kč, PĚT SET TISÍC KORUN“ Dle psycholožky nad tím „spousta lidí nebude přemýšlet“. I přes to, že dědek vidí, že stejné certifikáty mají i ostatní důchodci na poště, a je mu to dokonce i divné!!!, SIC! Dědek říká, že „Člověk peníze nutně potřebuje, tak tomu VĚŘÍ, že peníze dostane“… Střih. Paní Kotrašová, že si přilepší. MÁLEM BREČÍ, na rozdíl od Drábka, u projevu paní Kotrašové hraje tesklivá klavírní hudba. Říká, že má 169 korun důchodu za mrtvého manžela, tři operace s očima, tři mozkové příhody, myslela si, že si přilepší výhrou. Babka si objednává jednou, dvakrát za měsíc nějakou věc za 1500 Kč, ale babka furt věří, že jí výhra přijde… podmínkou pro těch pět set tisíc je objednávat si měsíčně zboží za určitou částku. Redaktorka pak řekne, že krom peněženek, si Royal Express rád „hraje i s EMOCEMI svých zákazníků“. Babka lupou (asi nemá na brejle kvůli těm vysavačům, co furt kupuje) čte z dopisu, kde je na fotce kameraman, že k ní přijedou a upraví jí účes a nalíčení a natočí na kameru do televize, jak jí předají ty peníze. Babka se na ně připravila, byla dokonce i sama u kadeřníka a strachovala se, jestli se jim náhodou něco nestalo, jestli se cestou k ní s penězi nevybourali, když nepřišli. Dva dni takto čekala. Redaktorka pak řekne, že v tomto duchu by mohli pokračovat dál a dál, protože TOTO (a ukáže na hromadu dopisů o výšce půl metru) jsou dopisy, které „nám v souvislosti s firmou Royal Express posíláte“. Tak za prvé, slečno redaktorko, nic vám neposílám, nejsem debil. Dědek firmě Royal Express napsal dopis, že další zboží už nechce, že ty krámy nepotřebuje a že má děravou střechu a čeká, kdy mu ředitel společnosti pošle ty peníze. Střih. A zas Kotrašová s tesklivou hudbou slzí a říká okrádají lidi. Heuréka, Kotrašová snad prohlédla?? Jednatel společnosti bydlí v luxusní vile (dle redaktorky, já bych ten hnusnej barák nechtěl ani zadara) na záběru a jemu dle redaktorky do domu rozhodně neteče. Ten komu posíláte peníze skutečně nestrádá, ujišťuje nás. Střih. Dědek má plnou skříň krámů. Střih. Babka má malinkaté struhadlo v ceně dvaceti korun za pětikilo, že prej na obrázku vypadalo veliký, tak ho koupila za pět set. Střih. Dědek už ani neví, co má doma všechno za krámy a netuší ani, že to je výrobník zmrzliny. Redaktorka má co dělat, aby udržela smích, když se důchodce ptá: „A dělal jste si v něm někdy zmrzlinu?“ a on jí odpoví naprosto vážně: „No proč bych si v tom dělal zmrzlinu, si ji přece můžu koupit v obchodě, ne?“ Zde se chce člověku smát nejen s redaktorkou, která však ve zlomku setiny sekundy ihned nasadí vážnou starostlivou tvář a zeptá se ho: „A proč jste si výrobník zmrzliny tedy objednával?“ Důchodce Drábek odpoví, že nic jiného se objednat nedalo, protože ten měsíc byl katalog slabší… Má sice výrobník zmrzliny, ale také děravou střechu, v rohu očouzenou zeď od kamen a starý rozbitý nábytek a na hlavě tyrkysovou kšiltovku (i doma), ale zboží objednává stále dál, aby mu přišlo těch pět set tisíc od pana ředitele na střechu. Střih. Dědek má zahradu jak kůlničku na dříví. Střih. Babka se dívá z okna. Možná směrem k lepším zítřkům. Střih. Redaktorka Jana Pařezová už díky Bohu v titulcích. Přežiju další reportáže??

Na vsuvce czech šmejd je dobrý tak maximálně velký výstřih s push-upkou Pavlíny Daňkové. Druhá reportáž o kuriózních pokutách něco do sebe i má, zde nejsou obětí nástrah moderního světa očividně hloupí lidé, kteří na svět přijeli na bedně od rajčat, ale reportáž si všímá rámcově napsaných vyhlášek, které je selským rozumem nemožno dodržovat, avšak platí a jsou za ně vymáhány peněžité tresty. Vytknul bych tak maximálně „hranou“ vsuvku s jakousi paní, která napíše na auto fixou „Prodám“ a pak říká s neuvěřitelným podivem redaktorovi: „To mi neříkejte, že se to nesmí, to jste mě úplně vyrazil dech“ a hraje tak, že ochotníci v zapadlé horské vesničce předvádějí o šest tříd lepší divadlo. Vrcholem je starosta, který, namísto zrušení absurdní vyhlášky o psaní nápisů „prodám“ na auto, řekne, že se vyhláška musí přepracovat právníkům, aby bylo konkrétně napsáno, jak dlouho takové auto s tímto nápisem „prodám“ může kde stát. Čili věc se udělá ještě složitější, ale to už redaktorovi Martinu Beinhauerovi z televize nova nevadí. Jedná se o happy-and, starosta se na to podívá s týmem právníků. A onen „selský“ rozum opět ostrouhal.

Třetí kratičká reportáž je už složitější, (možná proto je jí věnován nejmenší prostor) nakonec je vyřešena hlavně zásluhou tv nova, proto šťastný aktér reportáže telefonuje a oznamuje po telefonu, že má radost, že to vyšlo – zde je to tedy nedůvěryhodné, že tv nova pouští zvuk z mobilního telefonu „živě“, když se slečna redaktorka Pařezová prochází s mobilem u ucha před autobazarem, nic neříká a jen má lehký úsměv na tváří a asi deset vteřin jen mrká s telefonem u ucha a aktér reportáže stále hovoří z mobilu. Titulky. Sláva. Avšak to nejlepší na závěr.

VRCHOLEM VŠEHO je Pavlína Daňková se svou závěrečnou řečí, kterou cituji doslovně, protože si to zaslouží: „Nejsnazší je prý vytvořit tvrdý režim z měkkých poddaných. Nenechte si všechno líbit (rozhodí rukama) a NEUSTUPUJTE HLUPÁKŮM. Nakonec, máte tady ještě Občanské judo a to stále zůstává na vaší straně. Nashledanou“. Čili abych si z toho vyvodil závěry, Občanské judo je na straně aktérů tohoto pořadu – očividných hlupáků, kterým Daňková radí, aby hlupákům neustupovali. Je tedy životní pravda, že nejhorší je srážka s blbcem, ale díky televizi nova můžeme v praxi zjistit, jak to vypadá, když se blbec srazí s blbcem. Čili, když se divák novy srazí s firmou Royal Expres, která stejně jako televize nova, profituje na hlupácích, je to špatně. Možná tak tv nova útočí na svou potenciální konkurenci, že hlupáci namísto aby se dívali na tv nova, tak si kupují vysavače od podvodníků, protože komu jinému než hlupákům je pořad Občanské judo určený? Ano, můžeme soucítit s lidmi, kterým se stane křivda třetí osobou a za kterou opravdu nemohou, ale soucítit s panem Drábkem a nebo s paní Kotrašovou? A aby byl soucit ještě větší, tak ho ještě podbarvit tesknou klavírní hudbou, historkách o mozkové příhodě a slzami paní Kotrašové? Kdyby tak Bartolomeo Cristofori tušil, k čemu za tři sta let jeho první klavír zneužijí… Není to náhodou ze strany tv nova hra s EMOCEMI, která je vyčítána firmě Royal Express? Ne, děkuji, tyto emoce nechci. Pouze smích panu Drábkovi, když sám řekne, že mu je výrobník zmrzliny na nic, proč by si přece doma nevyráběl zmrzlinu, když si ji může koupit v krámě. To dá rozum, ne?

VystavilDon Insalata v 20:45 0 komentářů  

Štítky: film

Nesnesitelná lehkost bytí, Milan Kundera
3. listopadu 2006

Tak než se vrhnu do samotné kritiky, úvodem několik poznámek. Pavel Kosatík v magazínu pro Hn tvrdil, že Milanu Kunderovi po prvním českém vydání Nesmrtelnosti v roce 1993 uškodili zejména dvacetiletí mladíčci, kteří předváděli svůj slovesný um a kteří k novinářské činnosti přišli jak slepí k houslím, a tak ve snaze to Kunderovi „nandat“ svými duchaplnosti co nejvíc, byli neobjektivní a štvaví. Nuže, i já jsem teď, jen o pár let starší dvacetiletý mladíček. Čili znamená to, že bych tady na tom místě měl přestat psát a napsat tento text až za 20 let, až budu ve věku senátora? (Bylo by to trošku kunderovské, že?, napsat po dvaceti letech kritiku na knihu, která vyšla oficiálně v českém nakladatelství po více jak dvaceti letech od vydání u 68 Publishers.) Ale to bych pak nemusel Kunderu ani teď číst…

Druhou poznámkou mířím na Jaromíra Slomka, který na svém semináři pouze lehce naznačoval v řečnických otázkách, zdali je vůbec možné vydat knihu po tolika letech, když už je jiná doba, než když byla kniha napsaná; jsou jiní čtenáři, kteří by knihu četli a hlavně je psána jiným jazykem, než se teď hovoří. Osobně si myslím, že možné to je, ba přímo žádoucí. Protože na jednu stranu jsem sice dvaadvacetiletý mladíček, ale za svůj život jsem četl po různých knihách či článcích tolik narážek na nesnesitelnou lehkost čekoholiv, že mě zajímalo, jaký je vůbec ten původní text, z něhož se mi dostalo poznat pouze název, který parafrázuje ve svém díle každý druhý rádoby intelektuál. A hlavně to, že je kniha teď určená prakticky jinému publiku, je jedině dobře. Proto mi nevadí, že Kundera například vysvětluje manifest Dva tisíce slov, protože tehdy asi myslel na čtenáře, kteří text nikdy neviděli a dnes může myslet na mladší čtenáře, kteří o něm nikdy neslyšeli, protože je to něco už historického, vzdáleného a neznámého…

Nuže rovnou k samotné knize. Hlavním hrdinou knihy je chirurg Tomáš, který je jednoduše řečeno děvkař. Květoslav Chvátík v doslovu z roku 1984 píše, že se sice jedná hlavně o knihu o lásce, s čímž nelze než souhlasit, avšak ostatní témata knihy, ne-láskového charakteru, mi přišly ještě daleko lepší. Tomáš je člověkem, který se odmítá zamilovat a vázat trvale na jakoukoliv osobu a autor několikrát v knize zdůrazňuje, že jen díky šesti náhodám si zvykl mít někoho nastálo po svém boku, ačkoliv i tak, je své nové celoživotní partnerce Tereze stále nevěrný s mnoha ženami. Byť jak sám hrdina tvrdí, má jich pouze osm ročně.

Tereza, Tomášova manželka, se ze servírky vypracovala až na fotografku obrázkového týdeníku a za vrchol života považovala focení sovětské (byť vojsky varšavské smlouvy by bylo trefnější) okupace. Tomáše miluje oddaně, pomalu až fanaticky, a i přesto, že je neuvěřitelně žárlivá na jeho avantýry, opustí jej až v curyšské emigraci. Svůj žal mu předkládá pomocí vyprávění svých snů, které mi na knize přišly poněkud horší, protože Kundera až pomalu freudovsky analyzuje symboliku všech Tereziným snů. Např., že pokud se Tereze zdá o kočkách, znamená slovo kočka v českém argotu pěknou ženu... apod.

Do emigrace se uchýlila i Tomášova nejstálejší milenka Sabina, což je jakási bohémská umělkyně malující obrazy a kvůli které se rozpadne manželství francouzského intelektuála Franze, který se objeví v polovině knihy a zemře pak zbytečnou smrtí v mírovém pochodu na Kambodžu. Ona šestá kapitola, kde Franz zemře, by klidně mohla vyjít v některé knížce Kunderových esejů, protože za tak vypracovanou teorii kýče, by se nemusel stydět ani Umberto Eco ve svých Skepticích a Těšitelích. A proto se nemůžeme ubránit smíchu při začátku sedmého, závěrečného, dílu Kunderovy knihy, kde první odstavec splňuje naprosto všechny lyrické předpoklady kýče: „Z okna byl pohled na stráň porostlou křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé nebe bílý měsíc a to byla chvíle, kdy Tereza vycházela na práh. Luna visící na dosud nesetmělém nebi jí připadala jako lampa, kterou zapomněli ráno zhasnout a která svítila po celý den v pokoji mrtvých.“ Pokud tohle není kýč, tak ať visím.

Někomu možná budou v knize vadit ony filozofující části o Parmenidovu rozdělení lehkosti a tíhy či o Nietzscheho věčném návratu, ale mně osobně se líbily daleko víc než milostné úlety Tomáše. A to z jednoho důvodu, oproti „čisté“ totalitární společnosti, kde obdobné prasárničky byly v literatuře tabu (ale každý je provozoval ve svém životě), žiji nyní já ve společnosti, kde prasárničky tabu již nejsou (ale jsme jaksi mravnější, a tak se o nich dočítáme pouze v literatuře, kde už všechna tabu padla). To přesně charakterizuje dnešní dobu, kdy teenageři toho vědí o sexu daleko víc než jejich rodiče, či prarodiče, ve stejném věku, a právě proto už nemáme 16leté prvorodičky, jak to bylo za časů našich babiček. Tak právě proto mě opravdu nebaví, natož vzrušuje, číst si o tom, jak Tomáš šahá dívkám na konečník a jak je překvapen, když mu jedna dívka udělá to samé. Matně si vzpomínám na jednu teorii, kde jsou národy charakterizovány pomocí nadávek, které používají, a to buď na národy fekální (do prdele, hovno, se poseru) a nebo na národy pohlavní (fuck, jebem tvou mať, Boha jeho, jebem ti piču) atd. Kundera by rozhodně mohl patřit do první skupiny, protože tolik narážek na hovno, vyměšování a fekálie jsem ještě v žádné jiné knížce neviděl. Někdy to sice bylo nechutné a zbytečné, ale v části knihy, kde Stalinův syn umírá pro hovno a to doslovně i metaforicky, se člověk opravdu nasměje.

Čili abych uzavřel. Jako celek je knížka skvělá, byť mi na ni vadily jisté maličkosti. Přemíra prasáren, které někdy byly až pomalu otravné (osobně mě totiž jen tak nic nešokuje, díky bohu už nežiji v totalitární společnosti) a někdy mi Kundera připomínal hlavního hrdinu tím, že Kundera pomocí skalpelu (jako Tomáš) přesně rozřezává sebemenší pocity svých postav a analyzuje je jako nějaký psychoanalytik. Čili na jedné straně charakterizuje své hrdiny činy, které konají, ale na druhou stranu už čtenáře nenechá udělat si vlastní analýzu těchto činů a o kus dál mu vysvětluje, jak vlastně má chápat to, proč se jednotlivé postavy takovýmto způsobem zachovaly o několik stránek nazpátek. Výhodu vidím možná v tom, že člověk pak nemusí naštvaně číst doslov, aby se dozvěděl, že autor chtěl vlastně textem říct něco úplně jiného, ale na druhou stranu zde nezbývá moc prostoru pro čtenářovu vlastní interpretaci jednání hrdinů a zbývá jen ta jediná možná a správná interpretace, ta autorova. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak ono je to vlastně jedno. Nezbývá než doufat, že brzy vyjde Kunderovi další román, nikoliv jeho eseje, které jsou zajímavé možná pro literární kritiky, aby v nich hledali Kunderu-člověka.

VystavilDon Insalata v 16:33 0 komentářů  

Štítky: Knihy

Malá Miss Sunshine (Little Miss Sunshine)
2. listopadu 2006

Za nicneříkajícím názvem se ukrývá naprosto dokonalý americký nezávislý snímek. Miluju americké nezávislé snímky už z jednoho důvodu. Dávají mi naději, že ne každý Američan je obtloustlé prase žeroucí v Macdonaldu, strachující se o svou svobodu, kterou jim chtějí vzít teroristé a pro jistotu je fanatický ultrakřesťan, který zakazuje potraty a kondomy. Čili americké nezávislé filmy jsou většinou evropštější než Evropa. Ačkoliv i na Evropu je jejich natočení dost drahé, film stál na americkou kinematografii trapných 8 miliónů dolarů a vydělal přes 60, což je obrovský úspěch.

Celý příběh je o cestě v hipísácké Volkswagen dodávce napříč Amerikou, kde potrhlá rodinka, kde snad jediná matka drží ujetou rodinu s vypětím sil pohromadě, veze svou dceru na soutěž krásy pro holčičky kolem sedmi let. Krom oné trošku oplácané holčičky, která se chce stát Little Miss Sunshine, jede v dodávce ještě její otec, neúspěšný propagátor cesty devíti kroků k úspěšnosti a totální ztroskotanec; dále její strýček, což je homosexuální odborník na Prousta se sklony k sebevraždě; její bratr, což je milovník Nietzscheho, který nenávidí naprosto všechny lidi na světě (včetně vlastní rodiny) a už devět měsíců neřekl jediné slovo a nejdůležitější postavou (krom zmíněné matky) je dědeček prostopášník, užívající si života občasným šňupnutím heroinu.

Tohle panoptikum ztroskotanců se vydá na cestu v rozbité dodávce a cestou zažije řadu humorných situací. Některé jsou vtipné, jinde slabší, ale i tak se všichni těšíme na velké finále na soutěži krásy, které vám vezme dech. Ať už z pohledu na malé zrůdičky, které jsou nalíčené k nepoznání, a kde jednoduchost hlavní, trošku oplácané, hrdinky, je spíše předností a kde mezi nimi působí dojmem skutečné neumělé krásy, byť si její vlastní rodina myslí, že na takové soutěži nemá co dělat. Její samotné vystoupení je celým hřebem filmu a my se jen můžeme smát, jaký to byl dědeček čtverák, co svou vnučku naučil za tanec na soutěž krásy.

Malá Miss Sunshine je rozhodně tím nejlepším, co je dnes v kinech k vidění.

VystavilDon Insalata v 20:44 0 komentářů  

Štítky: film

Hadi v letadle (Snakes on a Plane)
31. října 2006

Říkal jsem si, že na tenhle film může jít buď jenom nějaký idiot a nebo někdo, kdo má zvláštní druh masochismu, a to jest, dívat se na filmy béčkovité produkce a nezřízeně se u nich smát. Nuže vyrazil jsem do kina.

Popravdě musím říct, že jsem měl utéct z kina už pří úvodní „titulkové“ scéně, která se odehrávala přesně ve stylu akčních filmů s přelomu 80. a 90. let. Při záběrech na jakéhosi člověka na surfu, který pak sednul na motorku a jel na motorce asi pět minut (reálného času, nikoliv „urychleného“ filmového), jsem opravdu koketoval s myšlenkou opuštění kinosálu, ale na druhou stranu jsem chtěl vidět ty hady. Když pak tento „no-name“ člověk motorku zaparkoval a vydal se kamsi, vidíme najednou skupinku drsných chlápku, která umlátí jakéhosi nevinného občana.

A zápletka je na světě! Svědek vraždy musí být odstraněn a proč svědka staromódně odstřelit, když jej můžeme nechat sednout do letadla, na jehož palubu dáme tuny hadů a všem dáme na krk věnce napuštěné feromony, které vypouští hadí samička. (očividně byli ve filmu i hadi-lesby, protože hadi útočili naprosto všichni.)

Nevím proč nás tvůrci tak dalece seznamovali s některými postavami – třeba ten příšerný herec u kterého jsme ANO! opravdu všichni hned po prvním záběru pochopili, že se bojí létat, ale i tak nám to neustále musel svým chováním a řečmi nepřímo sdělovat dalších několik otravných minut. Tvůrci očividně vymýšleli různé situace, ve kterých by had vraždil, a tak zde máme hada, který se zasekne cestujícímu na záchodě do přirození (představa hada, který vyleze ze záchodové mísy a uštkne vás, je hodně děsivá), dále hada který eroticky vzrušuje postarší semetriku, než si uvědomí že jí had „kamsi“ zalezl a že je to vlastně had, pak je zde had plivač jedu do očí a na řeč přijde i anakonda, která slupne nejvíce prudícího cestujícího ve filmu.

Zní to zábavně, ale je to šílená nuda, ačkoliv místy to bylo opravdu tak špatné, že se smějete jen tomu, jak to může být tak špatné. Asi hlavním problémem tohoto filmu je jeho žánrové zařazení. Má aspiraci na komedii (viz cestující, který vytáhne své přirození z poklopce na WC a ještě jej osloví Big Boy, aby se mu pak do něj vzápětí zakousl počuraný had), ale zároveň úvodními scénami připomíná „béčkové“ akčňáky s Michaelem Dudikoffem nebo jak se ten chudák jmenoval. Chvílemi dokonce film aspiruje na katastrofický žánr, když zemřou všichni piloti i s autopilotem a není, kdo by se strojem přistál (nakonec se najde PlayStationový pařmen Microsoft Flight Simulatoru, který letadlo odřídí – humorný prvek), ale osobně bych spíše udělal z filmu crazy komedii a nechal bych nějakého hada, aby s letadlem přistál. Ještě jsem zapomněl na žánr porna, kdy si to jakási dvojice (první oběť hadů) rozdává na palubě na záchodě a had se zakousne do obřího ňadra jakési zhulené blondýny.


Čili Hadi v letadle jsou asi tou největší kravinou, ale občas se můžete zasmát, pokud si podvěsek mozkový upravíte alkoholem nebo měkkými drogami, jak to udělali hrdinové filmu.

VystavilDon Insalata v 20:44 0 komentářů  

Štítky: film

Politické harašení
30. října 2006

Pořad, který byl původně na veřejnoprávní České televizi jako S politiky netančím, a který vedl Miroslav Šimek, měl ještě jakousi úroveň. Po přestěhování na Novu však během vysílání pořadu zemřel hlavní aktér, pan Šimek, a to je tím hraničním bodem k únosnosti celé show.

Asi hlavním problémem tohoto hodnocení je, že autor kritiky pořad zapnul až pět minut před koncem, ale i to mu bohatě stačilo. Neuvěřitelně vřeštící Zuzana Bubílková, způsobem poněkud nervy-drásajícím, vyprávěla sérii vtipů o členech slovenské politické scény. Ne že bychom neměli starostí dost se svou vlastní politickou situací, ale zatímco Šimek tehdy glosoval to, co se děje, a že se toho na naší politické scéně děje docela dost, přišlo mi poněkud prapodivné říkat tři vtipy na Slotu a jeden na Mečiara. (Chápu, že na začátku pořadu se určitě řešila i naše politická situace, ale jak říkám, zapnul jsem až ke konci a hlavně déle bych nevydržel).

Pokud tedy pomineme fakt, že Zuzana Bubílková neumí vůbec mluvit (a že si myslí, že je to třeskutě vtipné – zde si dovolím odbočku, vůbec celá „česká“ zábavná scéna funguje na tom, že někdo neumí mluvit, viz géniové humoru jako Luděk Sobota, či Suchoš s Genzerem), zůstává rozum stát při myšlence, kdo je zodpovědný za oblečení, které má Zuzana Bubílková na sobě. Je sice uvedena jako scénáristka pořadu, ale obléknout si jakýsi mix česko-slovenského kroje s barevným šátkem uvázaným „na babku“, to je opravdu silné kafe. A ještě se nazývat „Euro-babkou“??


Co se však musí Bubílkové nechat, je pokrok, že namísto aby vřeštila na diváky špatnou češtinou – obdobně jako Chantal Poullain, tak nyní vřeštila po slovensky. Je pravda, že divák televize Nova je velmi nenáročný, a tak mu ke štěstí stačí pořady, kde známé obličeje vypráví jeden vtip za druhým, případně je proložen písničkou na playback, a tak se možná mozkové závity narovnávají při pohledu na Bubílkovou pouze mě. Čili jak se říká, chyba není v pořadu, chyba je v recenzentovi. A proto třikrát hurá paní Bubílkové a doufejme jen, že nás bude i nadále zásobovat jedním vtipem za druhým, případně písničkou na playback od nějakého umělce, kterého vyprodukuje soutěž Česko hledá SuperStar.

VystavilDon Insalata v 9:13 0 komentářů  

Štítky: film

Ztraceni (Lost)
25. října 2006

Když televize Nova uvedla „nejúspěšnější seriál“ všech dob Lost, obával jsem se, že se postupně – stejně jako např. 24 hodin – propracuje až do pozdních nočních hodin, až nakonec ve vší tichosti přestane být vysílán. Možná jsem se mýlil, protože řada teenagerů nedělá nic jiného, než že si Lost stahuje z internetu a narozdíl od nováckého diváka, sleduje seriál současně s obyvateli Ameriky, kde dnes večer poběží čtvrtý díl třetí sezóny. A protože znám málo mladých lidí, jež by se o svůj počítač rádi dělili s rodiči, tak jim alespoň řekli: „Na Ztracené se dívejte, je to dobré.“

Abych řekl pravdu, Lost mám radši v angličtině, český dabing jsem měl tu čest slyšet pouze z kabelové televize, avšak od nováckého provedení se moc neliší. Ve zkratce, dabing seriálu spíše uškodil. Nadabovaný jsem ho viděl na nově jednou, a seriál mi tak přišel spíše k smíchu.

Co však způsobuje, že Lost je tak veleúspěšný? Osobně si myslím, že pokud vás nechytly už první dva tři díly, tak vás nechytne už nikdy. Mě si Lost získal tím, že 1) nevypadá vůbec jako seriál (vždy si vzpomenu na Pojištovnu štěstí nebo Letiště, což je čirá amatéřina) 2) ostrov je opředen „nereálnými“ kulisami (např. lední medvěd, tajemný černý kouř, číselná posloupnost 4 8 15 16 23 42, zázračné léčivé schopnosti ostrovu atd.) 3) stejně jako je tajemný ostrov, jsou tajemní i hrdinové, z nichž řada má co skrývat 4) „flashbacky“, kdy odkrýváme minulost hrdinů z doby před ztroskotáním na ostrově. Poslední jmenovaný faktor úspěšnosti však místy seriálu i škodí. A to zejména u „hrdinů“, kteří si vás nezískali za celé tři série. Některé naštěstí tvůrci postupně vyvraždili (například pipka Shannon, u které tvůrce podezřívám, že takovou pipinu zařadili do seriálu schválně, aby měli diváci radost, že to má konečně za sebou), ale řada z těch, co mi nesedí, se v seriálu objevují stále, byť sporadicky. Např. hysterka prvorodička Claire, nebo feťák hobit z Pána Prstenů Charlie.

Takže pokud je ve flashbacku váš oblíbený hrdina – John Locke, Jack, Mr. Eko nebo Sawyer, je spokojenost na místě a seriál „odsejpá“ i s flashbackem, avšak pokud se ve flashbacku rozebírají hrdinové, které nemusíte, máte radost z toho, že si seriál pouštíte na počítači a můžete si jej přetáčet, když je to velenuda.

Jako fanoušek seriálu bych měl mít spíše radost, když jsem se na stránkách lost.cz dočetl, že tvůrci plánuji 4-5 sezón, zakončených celovečerním snímkem v kině. Popravdě se této vize spíše bojím. Sice je v seriálu stále co objevovat – například proč jsou „ti druzí“ „good guys“, ačkoliv si to Jackova partička nemyslí atd. Chápu, že se tvůrcům nechce zabíjet slepice, když nese zlatá vejce, ale měli by si dávat pozor, aby se ze seriálu nestal zmetek, jako se to stalo druhému „veleúspěšnému“ americkému seriálu – Prison Breaku. Ten byl očividně točen s úmyslem jediné sezóny a měl skončit útěkem, ale po masivním úspěchu a sledovanosti, nyní vídáme hrdiny i v druhé sezóně na útěku a to už není dobrodružné, ale čiré sci-fi, ačkoliv seriál má neustále ohromný spád, není to už vůbec věrohodné.

Co se však tvůrcům a marketingovým šéfům seriálu musí nechat, je dokonalé vytváření iluze toho, že ostrov skutečně existuje. Své webové prezentace má jak letecká společnost, která zkrachovala po pádu letadla 815, tak hudební skupina feťáka hobita Charlieho, ale dokonce i tajemná Hanso Foundation, která stojí za celým ostrovem. Tedy, měla by. Dokonce si můžete i koupit knihu od pasažéra, který v letadle spadnul s hrdiny a zemřel – snad Sawyer si čte v jednom díle rukopis této knihy.

I přes některé nedostatky v podobě naprosto zbytečných dílů, je seriál jako celek zatím stále ještě kvalitní počin, protože stále ještě nevíme, co přesně stojí za ostrovem, ačkoliv řadu vodítek nám tvůrci již postupně odhalili. Víme, co se stane, když hrdinové přestanou „mačkat čudlík“ na archaickém počítači v bunkru, začínáme tušit, kdo jsou „ti druzí“, ale řada otázek zůstává stále nezodpovězena. Např. proč se všichni hrdinové v seriálu už navzájem někdy setkali před ztroskotáním a nebo kdy se Locke ocitl na vozíku a proč může zase skákat přes kaluže.

VystavilDon Insalata v 9:12 0 komentářů  

Štítky: film

Candy
24. října 2006

Australský film, s australskými herci a australskými barevnými penězi. To jsou věci, kterých si všimnete hned. (Sami Australané jsou si vědomi svých neuvěřitelně barevných peněz, a tak např. 50 dolarovku přezdívají ananas, čili pineapple. (Give two pineapples = Dej mi sto dolarů.) Ale zpět k filmu. Heath Ledger a Geofrey Rush jsou jediní natolik známí herci, že je ve filmu hned poznáte i když netušíte, že pocházejí z Austrálie.

Samotný film asi nejlépe charakterizuje sama Candy, když k nim domů přijde člověk, který je jde vystěhovat, protože neplatí činži. Candy mu řekne: „Jsme feťáci. Já dělám šlapku a on je zoufalec.“ Krom tohoto schématu, o kterém ve filmu jde, se jedná o love-story s trochu drsnějším feťáckým podtextem. Ve třech částech (heaven, earth a hell) postupně sledujeme vzestup a pád jedné mladé dvojice, která jede na drogách. Útočištěm jim občas bývá byt postaršího univerzitního profesora, teplouše a občasného feťáka Caspera (Geofrey Rush).

Osobně jsem moc nemusel scénu s mrtvě narozeným dítětem, které si nechají v nemocnici položit na postel a jsou s onou malou mrtvolkou kdovíjak dlouho. Jako každý film o feťácích i tady vidíme jak je to zpočátku hrozná legrace brát heroin, super pocity, kde hraje super hudba, postupně však páru dochází peníze, a tak dělají to, co feťáci dělají – kradou a šlapou. Humorná byla scéna, kde Candy doporučuje svému příteli, aby zkusil taky šlapat a jejich hádka o tom byla tím humornějším ve filmu. Aby to nebyl správný film o feťácích, jsme svědky i odvykacího pokusu.

Celý film jsem si říkal, tak který z těch dvou nakonec umře na předávkování... zklamán jsem byl dost, protože zemřel někdo třetí :o). Kdybych film točil já, tak jej nechám skončit v momentě, kdy Candy je totálně zhroucená (zde bych si dovolil menší odbočku, netuším proč se ve všech filmem musí scény, kde se člověk do jisté míry zblázní, vždy natočit tak, že začne psát po zdech – Čistá duše, možná i Letec) a její přítel odchází pryč z nemocnice naprosto zdrcen.

Ale i tak se hollywoodský happy-end moc nekoná, což je jedině dobře. Na konci filmu se sice pár opět šťastně shledá, ale nic není tak šťastné jak vypadá na první pohled.

VystavilDon Insalata v 9:11 0 komentářů  

Štítky: film

Akné, sbírka Richarda Adama
18. října 2006

Udělal jsem výjimku a na místo fotografickou, jsem zamířil do Rudolfina na výstavu malebnou. Nikoliv od slova malebný, nýbrž od slova malba. Akné je název současné české malby ze sbírky Richarda Adama. Richarda Adama neznám, z letáčku se však dočtete, že je to právník a sběratel outsider a introvert. Hm.

Stejně jako neznám majitele sbírky, neznal jsem ani autory současné české malby. (Jak bych je asi také měl znát, když jsou povětšinou neznámí.) Název výstavy snažící se upoutat, je zvolen dle názvu obrazu Jiřího Černického. Nápad dobrý, ale když se na zelený obraz s 3D plasticky udělanými beďary chvíli díváte, chce se vám spíš zvracet. Doma bych si ho na zeď rozhodně nepověsil.

Asi nejvíc mě zaujaly obrazy dvou nožů od Jakuba Hoška hned v první místnosti, pak obraz Inhalátor od Josefa Bolfa, kde byl jakýsi kýčovitý růžový pejsek držící v ruce inhalátor, potom Kopalův cyklus Sporty, kde byl vybrán pozemní hokej, který sám hraju, takže jsem byl překvapen, že tento sport také někdo zná a neplete si ho s floorballem. (O tom, že si hokejku na pozemní hokej pletou důchodkyně s deštníkem, bych mohl vyprávět. Více o pozemním hokeji na www.pozemnihokej.cz)

Většina obrazů byla buď Bez názvu a nebo pokud už se nějak jmenovaly, měnily naprosto pohled na věc. Nevím proč například zelený ksichtík/smajlík od Ivana Voseckého se jmenoval Ježíš Kristus. Jako ateistu mě to vůbec neuráží, ale uráží mě spíš myšlenka: „Dejme tomu náboženský název, církev se bude bouřit a já se stanu slavným.“ (Dan Brown by mohl vyprávět). Obraz se klidně mohl jmenovat Zelenej ksicht a stejně by se mi i tak líbil. A navíc církev by neměla dělat marketing a namísto toho by měla říkat větu „Estetika popkultury mi je cizí“.

Bohužel mi jména autorů většinou vypadla (takže dodatečně jsem je vyhledal na stránkách www.galerierudolfinum.cz) – výjimku tvoří můj „takřka“ jmenovec Salák (teda co si budeme povídat, určitě si z něj dělali legraci, že je salát nebo salám, to já jsem salát už od původu, hihi).

Nejvíc se mi asi líbily veliké oči v helmě, které se jmenovaly Schumacher a byly od Petra Písaříka a pak v poslední místnosti dva dinosauři ve vesmíru na které střílel jakýsi kosmonaut laserem. Bohužel u dinosaurů mi vypadlo jak jméno autora, tak název obrazu, a tak se autorovi/autorce nejlepších obrazů na výstavě moc omlouvám. (bohužel na stránkách Rudolfina jsem informace nenašel).

Čili jít na výstavu je rozhodně dobrým nápadem a pokud už nic, pobavte se alespoň větším počtem hlídajících důchodců, než samotných návštěvníků. A jak nás upozorňoval takřka každý důchodce v každé místnosti, u vstupu do galerie, v šatně „V tom tričku s krátkým rukávem u nás zmrznete“, protože se v galerii moc netopí.

VystavilDon Insalata v 17:10 0 komentářů  

Štítky: Výstavy

Shining
17. října 2006

O Stanley Kubrickovi jsou známy dvě věci. Nikdy netočil stejný žánr dvakrát a jeden záběr byl schopen opakovat třeba 120krát (to není hyperbola) než byl spokojen a tím přiváděl herce často až na pokraj nervového zhroucení. To, že pro náladu během natáčení Shiningu pouštěl hercům Lynchův psychofilm Mazací hlava, je jen třešnička na dortu.

Ve filmu Shining z roku 1980, který je natočen podle předlohy Stephena Kinga, se Kubrick tentokráte zhostil zfilmování hororu. Jak jinak než vydařile. Po Mechanickém pomeranči (kde bohužel Kubrick četl americkou verzi bez poslední kapitoly) se jedná asi o nejlepší Kubrickův film. (Na třetí příčce je určitě Dr. Divnoláska).

Zfilmovat hororové knihy Stephena Kinga není vůbec jednoduché a řada režisérů by mohla vyprávět. Osobně považuji knihy To a Osvícení za nejlepší hororové knihy Kinga, které už nikdy nepřekonal. Bohužel zfilmovat To je věc nemožná, a proto se na víc jak tříhodinový snímek Tommyho Lee Wallace z roku 1990 (narozdíl od Kubrickova Shining) nedá dívat. (Menší odbočka: stojí za povšimnutí, že největší úspěchy se zfilmovanými knihami má Stephen King s tématy, které se vůbec netýkají hororů – Zelená Míle, Útěk z věznice Shawshank nebo Nadaný žák.)

Kubrickův horor vypráví o spisovateli s tvůrčí krizí Jacku Torranceovi, který se rozhodne strávit několik měsíců s rodinou jako správce luxusního horského hotelu Overlook, který se na zimu zavírá. (Pokud pomineme fakt, že by hotel položený v horách zavíral v průběhu zimní sezóny až do května, tak nám nic nebrání ve věnování se samotnému filmu.)

Film Shining (mám raději anglický název, už z důvodu, že název knihy King vymyslel, když poslouchal píseň Instant Karma od Johna Lennona, kde se zpívá Well we all shine on, like the moon and the stars and the sun), tak tedy film Shining je rozdělen do osmi kapitol. Nejsou stejně dlouhé a čím blíže ke konci, tím delší a bez menších časových skoků. Čili třetí kapitola se jmenuje o měsíc později, další úterý, sobota, pondělí, středa a poslední 4 hodiny odpoledne. Kubrick se tak krásně vyhnul tomu, aby do filmu musel „nacpat“ úplně vše z knihy, o co se pokusil Wallace ve filmu To a což filmu spíše uškodilo.

Když pomineme úplně-snad-to-nejvíce-nejhorší filmové klišé všech dob – že hotel Overlook, kde se děj odehrává, je postaven na indiánském pohřebišti, tak je to vlastně jediná zmínka, či snad důvod pro to, co se v hotelu děje. Čas od času se v hotelu stane něco strašného (kniha s tímto tématem pracovala více detailněji, kde bylo přesně popsáno co se v kterém roce událo). Kubrick se zaměřil blíže jen na Jackova předchůdce, jistého pana Gradyho, který povraždil sekyrou celou rodinu, a pak zabil sám sebe.

Pokud sledujete film podruhé, můžete se i klidně zasmát např. v úvodní scéně, kde se ředitel hotelu ptá Jacka, jestli si to ještě nechce rozmyslet třeba kvůli rodině, tak Nicholson (se svým nezaměnitelně zvednutým obočím a úsměvem) pronese „They’ll love it.” Pokud film znáte, je to docela vtipné. Abych však Kubricka jen nechválil. Na filmu mi vadilo několik věcí. Ať už je to Tony, imaginární chlapeček bydlící v puse Jackova syna Dannyho, který promlouvá skrze Dannyho ukazováček a Danny u toho mluví tak divně, až to leze na nervy a nebo (a to je ještě horší) je to vykulená Wendy Torranceová (Shelley Duvallová), která diváka dokáže svým herectvím za pomocí vykulených očí na hranici vykulenosti od 1 až do 10 úplně znechutit. Za úplně, ale úplně nejhorší považuji scény, kde Duvallová pobíhá s nožem v ruce a rozhazuje rukama a běží stylem jako herečky v hororové parodii Vřískot. Není se pak čemu divit, když si Jack z vlastní manželky dělá legraci a opakuje přesně po ní to, co sama říká. Divák má pak chuť vstát a křičet na televizor „Jen jí nandej, ať už zmlkne hysterka!“ A úplně nejvíc člověka dere, když Wendy drží baseballovou pálku V POLOVINĚ a neustále s ní máchá před Jackem na schodech, namísto aby si ji chytla hezky na konci a rovnou Jacka bacila po hlavě.

Celkovou hrůzu (krom staré strupovité kožešiny ve vaně, která dokáže vystrašit a znechutit i dospělého) obstarává ve filmu jen jedna věc. Hudba. Ne, vlastně dvě věci. Hudba a kamera. Ne, vlastně tři věci. Hudba, kamera a prostory hotelu. (Nikdo nečekal španělskou inkvizici.) Jakýsi klaustrofobický pocit z chodeb hotelu, který je většinou navozen natáčením Dannyho jezdícího na tříkolce a také tím, že kamera je ve většině scénách neustále v pohybu (buď ustupuje před chodícími herci a nebo je pronásleduje). Stejnou hrůzu jako stísněné chodby umí vyvolat i obrovská pracovna, ve které Jack píše svůj román na stole pro dvacet lidí. Stejně jako kamera je skvělá i hudba. Jen díky ní je hrůzostrašný i záběr na dvě obyčejné holčičky v modrých šatech, které se drží za ručičky.

Za nejlepší považuji dvě scény. První z nich a dost zásadní, se odehrává v té naprosto architektonicky nejkrásnější pánské toaletě, kterou jsem kdy viděl. Duch pana Gradyho (ačkoliv duši v Overlooku jsou zhmotnělí, že dveřmi neprochází, ale otevírají je ku příkladu uzamčeným hlavním hrdinům ve skladu jídla) tedy duch pana Gradyho se na pánském záchodě baví s Jackem. Sledovat Nicholsona, který hraje především svými šílenými mimickými svaly a naprostého suchara Gradyho, který nepohne jediným svalem na obličeji a jako sekera porcuje slova I corrected them... je asi nejsilnějším momentem filmu. Scéna se sekyrkou pomocí níž se Jack dobývá do pokoje je tak slavná, že vešla do dějin kinematografie a šílený Nicholson volající po vysekání dveří Zlato, jsem doma a Hereee´s Johnyyy je možná slavnější než samotný film a proto o této scéně nebudu více hovořit.

Kubrick moc dobře věděl, že finální scénu s obživlými zvířaty z okrasných keřů asi nenatočí (tedy pokud by nevypadaly stejně příšerně jako Souboj titánů), a tak se z živého plotu rozhodl udělat namísto obživlých zvířat statické bludiště, ve kterém Jack nakonec umrzne. Člověku se chce při pohledu na zmrzlého Nicholsona spíše smát. Trochu paradoxně Nicholson začíná mrznout už v samotném bludišti, ačkoliv jeho syn v bludišti pobíhá jen ve svetru a jeho manželka pobíhá s nožem před hotelem pouze v županu...

Film je zakončen v podobném duchu jako např. poslední Kim Ki-dukův film Čas, kdy hrdinka potká sebe samu na konci filmu, tak v obdobné časoprostorové smyčce vidíme Jacka i na fotografii v hotelu z roku 1921. Tím film končí. Nedrží se sice striktně knižní předlohy (co se týče mrtvých hlavních hrdinů či vybuchlého kotle v kotelně), ale filmu to rozhodně neuškodilo. Scénu, kde požární hadice nahání Dannyho, bych asi stejně ve filmu vidět nechtěl...

VystavilDon Insalata v 9:08 0 komentářů  

Štítky: film

Barokní noc na zámku
13. října 2006

Televizní univerzita: Střípky času: Barokní noc na zámku 5/10/2006, ČT2

(dokumentární cyklus)

Nový třináctidílný cyklus netradičních pohledů na některé události, případně problémy naší minulosti i přítomnosti. Každý takový "střípek času" nám vždy přiblíží odborník, jenž je svou prací nebo zájmem na určité téma či osobnost zaměřen. Tolik slova ze stránek České televize.

Cyklus vzniká v Centru vzdělávání ČT, režisérem je dokumentarista Miloslav Kučera, který mimo jiné působil jako poslanec za ČSSD Parlamentu České republiky v letech 1998-2002.

Z dokumentárního cyklu jsem zhlédl druhý díl, který se jmenoval Barokní noc na zámku. Co se týče baroka, zajímám se maximálně o hudbu, ale sledovat maškaru v dobových oblecích mě nikdy nelákalo. O důvod víc, proč dokument zapnout, když už mě nalákal bombastický popisek v teletextu: „Velkolepě působící a náročně organizované slavnosti byly budovány na divadelních principech a dramaturgie zde zapojila všechny své výrazové prostředky pro umocnění zážitku.“ Nuže dobrá. Jestli na mě slavnost z televizního zachycení nějak působila, rozhodně to nebylo velkolepé. Náročně organizované možná, tedy pokud počítáme za náročné sestavení programu, který by se dotýkal barokního období, aniž by mu ublížil a naopak jej poutavě představil. Krátké okomentované prostřihy na barokní kejklíře, tanečky, hudbu či operu mi moc k srdci nepřirostly. Raději bych preferoval ku příkladu samotné hudební představení, kde by hráči na dobové nástroje (či kopie dobových nástrojů) zahráli celé představení a nikoliv jen několik taktů.

Nejhorší na dokumentu byly oslí můstky, pomocí kterých se uskutečňovaly prostřihy do jiného bloku barokní slavnosti. Muž ve věku, kdy lítat v bílé paruce a punčochách je už poněkud trapné, se snažil stylizovat do barokního období pomocí jazyka prvorepublikových zbohatlíků z filmů pro pamětníky, kdy používal slovní spojení typu: „A nyní se společnost odebéře do...“ atd. Překvapením bylo, že muž nebyl nikým jiným než dramaturgem festivalu.

Ale abych jenom nekritizoval, překvapila mě např. dobová úprava ovoce, které se namáčelo v bílku a poté v cukru, aby budilo dojem ledové krusty. Jediné co mi uniklo, proč ovoce připravovala mladá dívka s bujným poprsím a obřím výstřihem (oblečená v civilních šatech z 21. století), kde kameraman zabíral spíše výstřih než přípravu ovoce. Stejně tak záběr z barokního divadla byl prostřižen dalším rádoby humorným oslím můstkem, kdy herečka souboru stojí v záběru a najednou si zpoza barokních šatů vyndá mobilní telefon a dělá, že telefonuje. Bohužel jediný, kdo se smál, byla ona, když tento „naprosto spontánní“ vtípek předváděla.

Asi největší vadou tohoto dílu bylo, že se víc jak polovina festivalu odehrávala ve večerních hodinách, kde pro dojem autentičnosti bylo vše osvětleno pouze pomocí svíček, a tak většina dokumentu byla těžko rozeznatelná od Černé hodinky u Spejblů. Musím tedy na jednu stranu pochválit hudebníky, že jim nechytly od svíček noty ani nástroje, ale pokud už chci něco takového natáčet na kameru do televize, bylo by asi lepší umělé osvětlení.

To však neznamená, že bych chtěl odsoudit celý dokumentární cyklus z nevydařeného dílu, který jsem zhlédnul. Je možné, že např. díly o císařovi Františku Josefu I., Albrechtu z Valdštejna, bitvě u Slavkova, bitvě u Lipan či o konstrukci funkčních replik letadel z 20. let 20. století budou daleko lepší a zajímavější a že pouze u Barokní noci na zámku se tzv. „šláplo vedle“. A nebo taky ne.

VystavilDon Insalata v 9:07 0 komentářů  

Štítky: film

Čas (Shi gan)

Včerejší premiérový den v kinech byl narozdíl od premiérových dnů hollywoodských trháků typu „Piráti z Karibiku 6“ naprosto dokonalý. Z projekce před tou, na kterou jsem šel, vyšlo šest lidí ze sálu a na tu od 21,35 čekalo před dveřmi kina pět dychtivých fandů Kim Ki-duka, z nichž dva asi tak moc fandové nebyli, protože celý film prokecali a naprosto mě iritovali. Zatímco na Pirátech z Karibiku se tak člověk tlačil a byl dokonce vyhozen, když si sednul jinam, tady bych si mohl lehnout přes šest řad a třicet sedaček a nikomu by to nevadilo.

Tak jako tak je nový film od Kim Ki-duka svým způsobem v něčem nový. (to dává smysl ta věta, že ano). Zatímco ve většině ostatních Kim Ki-dukových filmech byl jakýsi uzavřený svět (ať už Ostrov, Luk nebo Jaro Léto Podzim Zima...) anebo navíc se v něm moc nemluvilo (3-iron), tento film byl na Kim Ki-duka skoro nejukecanější (jeho prvotinu Krokodýl ani nepočítám, protože to byla pakárna, že jsem to nedokoukal) a hlavně se odehrával ve světě, kde na sebe lidé mluví, křičí a nemusí si ani strkat do vagíny háčky na ryby a pak je vyškubávat.

I když zápletka tohoto filmu je také trošku ujetá (která pěkná holka vám zmizí beze slova ze života a nechá si přeoperovat obličej jen proto, že si vám připadá okoukaná?), morbidnosti se vyloženě nekonají. Motiv činů této dívky je tak trošku zvláštní, hlavně když ho pak jako přeoperovaná po půl roce sama sbalí a má s ním vztah, a pak mu píše dopisy jako dívka před operací, že se chce vrátit a je pak žárlivá sama na sebe a miluje svého kluka (před i po operaci) a zároveň ho nenávidí (po operaci), protože její nové identitě dá kopačky, když mu napíše ona sama jako bývalka? Nakonec mu sama odhalí pravdu a od toho momentu to jde s oběma z páru z kopce.

Možná aby jí vrátil ono peklo, které si musel prožít, když beze stopy jednoho dne zmizela a neozvala se, rozhodne si mladík udělat také operaci, s tím, že se po půl roce ozve. Jak se půlroční lhůta blíží, stává se z dívky uzlíček nervů, protože každý člověk v davu může být tím jejím milovaným. Dokonce se i s jedním klukem, který byl po operaci obličeje, vyspí, protože si myslela, že to byl on. Konec je pak vyloženě antihollywoodský, protože je svým způsobem vtipně-lišáčky a naprosto nelogický zároveň.

Nejlepší mi přišel moment, když plastický chirurg, od kterého by člověk čekal slova jako „Tak to jsem asi zkazil, omlouvám se.“, tak pronese větu „Tak vám uděláme novou operaci, že vás nikdo nepozná.“ To jsem se docela zasmál. Každopádně pokud máte rádi korejské filmy a Kim Ki-dukovy obzvláště, hurá do kina!

VystavilDon Insalata v 9:06 0 komentářů  

Štítky: film

Štěstí (Happiness)
12. října 2006

O prázdninách ČT2 uvedla v americkém nezávislém létě film „Storytelling“ Toda Solondze z roku 2001. Abych řekl pravdu, film mě nadchnul, a tak jsem byl zvědavý na další Solondzovu tvorbu. Film Happiness (Štěstí) je z roku 1998 a vypráví o třech sestrách z New Jersey. Nejmladší z nich, totální nula, všemi opovrhovaná, neustále pociťující nepřátelskost ze všech stran, se paradoxně jmenuje Joy (radost). Joy má další dvě sestry, domácí puťku, která si myslí, že žije ve šťastné domácnosti (alespoň se tak tváří navenek) a tak trochu všem závidí sebemenší pozornost, úspěch atd. Třetí sestra je spisovatelka, která má sice úspěch, ale připadá si jako absolutní nula.

Děj se sice točí kolem sester, ale vystupuje zde mnoho vedlejších postav, které jsou pro příběh důležité. Allen (Phillip Seymour Hoffman, herec známý spíše z menších rolí, až Capote byla jeho první veliká hlavní role), který si připadá odporný a neuvěřitelným způsobem touží po své sousedce – což je ona známá spisovatelka z trojice sester. Aby se mezitím zabavil, tak chodí k psychiatrovi, který má svého psychiatra a který není nikým jiným než manželem oné domácí puťky. (jména postav mi vypadla). Onen psychiatr zase touží po spolužácích svého syna a dva z nich dokonce znásilní, byť to není ve filmu přímo vidět, pouze je to naznačeno. Scéna, kdy se vydává na lov, protože jeho vlastí syn mu prozradil, že jeho spolužáka doma nechali rodiče bez dozoru a na týden odjeli, tak tato scéna je výborná, hlavně když jede autem kolem značky „Pozor děti“.

Asi nejvtipnější byly scény onoho pedofilního psychiatra, když se bavil se svým synem. Jeho syn totiž pro změnu také po něčem strašně touží. Touží se poprvé udělat a scény, kde se na toto téma baví s vlastním otcem jsou naprosto úžasné, protože něco takového se jen tak nevidí. Solondz sice šokuje takřka v každém záběru, ale není to přímo prvoplánové, spíš překvapující a někdy i vtipné (svým způsobem). Kupříkladu když sousedka obézní Allena je znásilněna střízlíkem v důchodovém věku, který dělá v domě vrátného a kterému po znásilnění zakroutí krkem jako holoubátku, aby se následně Allenovi přiznala, že vrátného naporcovala a postupně ho vyhazuje do smetí, ale zbytky má ještě doma v mrazáku.

Komu se líbil film Storytelling uvedený na ČT2, měl by rozhodně pátrat i po tomto snímku, i když na jednu stranu může téma tohoto snímku někoho urážet, rozhodně stojí za zhlédnutí.

VystavilDon Insalata v 9:01 0 komentářů  

Štítky: film

Panic je na nic
6. října 2006

Trapný pokus zopakovat úspěch svého žánrového předchůdce. Ano mám na mysli film Snowboarďáci, kde se poprvé objevili Kotek s Mádlem a od té doby se jich už nelze zbavit. Snowboarďáci byl dost příšerný film a opravdu jsem nechápal, proč se všem tak líbí, ale jednalo se o první vyloženě teenagerský film v ČR. Zatímco ve Snowboarďácích se objevili docela slavní herci (myšleno na náš malý český rybníček), ve filmu Panic je na nic hráli samí loseři (a když ne, tak měli tak malou roli, že jsem si jich ani nevšimnul). Kde byli tedy Snowboarďáci noví, neotřelí, byl Panic je na nic pouze špatným pokusem o plagiát.

Příběh filmu Panic je na nic, je tak překvapující a nový, že jsem ani nechtěl věřit tomu, že někdo něco takového mohl vymyslet. Ano, partička nejlepších kámošů na světě se rozhodně, že ztratí panictví. SVATÁ PROSTOTO, TAKOVÁ ORIGINALITA!!! Zatímco Kotek se svým potutelným úsměvem a srostlým obočím mohl mít u náctiletých slečen úspěch, v tomto filmu jsou všichni hlavní hrdinové šeredové první kategorie, a rozhodně jsem si nevšiml, že by si náctileté slečny lepily na zeď plakáty Vobořila, Hrušky nebo Žatečky. (Pokud vám jména nic neříkají, jsou to hlavní hrdinové filmu.) Jediná superstar, která se tohoto natáčení zúčastnila, byla SuperStar Šárka Vaňková, jejíž role byla snad tím nejhorším v celém filmu. Ne že by vyloženě neumělá hrát (protože v tomto filmu to neuměl nikdo, tak by to zas tolik nevadilo), ale finální scénu, kde metrem měří pánská přirození hlavních hrdinů a kde jednomu z nich řekne: „Neboj, příští rok naměříme víc.“, tak to jsem opravdu málem nerozdýchal.

Film šel do distribuce s nálepkou „Hřejivá komedie plná lechtivého humoru, překvapivých situací a vtipných hlášek“, ale ať se hoši snažili sebevíc o tu nejvtipnější „hlášku“, rozhodně byly hlášky tak trapné, až se mi chtělo spíše brečet. (O Kotkově supervtipné hlášce z úspěšných Snowboarďáků „Stříkám“, ze které se mi chtělo pro změnu zvracet, pomlčím.) Vtipnost hlášek filmu Panic je na nic ani nezachránilo to, že herci u nich měli nucené záchvaty smíchu.

Asi tak jediné překvápko celého filmu bylo, že narozdíl od všech teenagerských filmů, kde si chlapci dívky postupně rozeberou, zde všechny tři (po)hlavní hrdiny zvládla obskočit Šárka Vaňková. Abych to shrnul, Panic je na nic je rozhodně tím nejhorším teenagerským filmem, který jsem kdy viděl a že jsem jich viděl hodně, ačkoliv nejsem cílovka.

VystavilDon Insalata v 8:25 0 komentářů  

Štítky: film

Východní blok, Láb, Mrázková
11. května 2006

Hned úvodem si dovolím menší osobní odbočku. Recenzovat autora (myšleno Filipa Lába), který mě učí Základy fotografovaní a kterému marně vysvětluji, že onen prachmizerně naexponovaný snímek je umělecký záměr; stejně tak, že na fotografii opravdu není chaos bez nápadu, nýbrž panorama Pražského hradu ukryté chytře za stromem… čili recenzovat takovéhoto autora, se mi snad ani nepřísluší. Je to takové zvláštní, když mi Filip Láb o hodinách říká, jak se vlastně má fotit a zvětšovat a já to dychtivě hltám, protože o tom skoro nic nevím a nyní mám být v pozici recenzenta, který má recenzovat dílo takovéhoto člověka… Nuže, směle do toho. Pokud se ale přeci jen snad někomu bude zdát, že na rozdíl od předchozích recenzí, mám k dnešnímu autorovi tak trochu respekt, skutečně to není dáno tím, že mám na konci tohoto semestru přinést deset nejlepších fotografií, které jsem za semestr udělal a za které dostanu zápočet. Takovou mrzkou průhlednost, bych si nikdy nedovolil… A teď už tedy opravdu slíbená recenze bez dalších zbytečných průtahů, jakým byla například tato věta. A tento už očividně zbytečný dodatek v podobě této věty.

Východní blok

Autorská dvojice Filip Láb a Bára Mrázková představuje v Galerii Václava Špály svůj projekt Východní blok, který se dle tiskové zprávy snaží o „inscenovaný dokument“. Autorská dvojice je více než výstižné pojmenování, protože u žádné fotografie přesně nevíme, zdali je autorem Láb a nebo Mrázková – znalci díla autorské dvojice to určitě poznají, ale jak jsem říkal už několikrát, nejsem znalec ničeho, protože nic není. Jist autorstvím jsem si byl u jediné z fotografií (tedy pokud to nebyl trik se samospouští řízenou na dálku laserem), na které vykukoval Filip Láb zpoza výklenku u vchodu Kinoalta. Mrázkovou jsem nikdy neviděl, nemůžu sloužit, takže na některých fotkách možná byla, z čehož by se dalo odvodit, že je fotil Láb.

Výstavu Východní blok spojuje jedna zásadní věc, a to, že vyjma snímků pořízených na Chorvatském ostrově, které byly poznatelné na první pohled, je většina dalších lokalit mezi sebou jednoduše zaměnitelná. Například řada fotografií by se mohla klidně nafotit kousek od Prahy a napsat pod to Polsko a nikdo by nepoznal rozdíl. Stejně tak záběry z Berlína, kde „nainscenovaní“ statisté, kteří si připalují cigaretu, třímají v ruce deník Mf Dnes, mohly být vyfoceny klidně na Nuselském mostě, ale pak by to asi nebyly záběry z Berlína, to dá rozum.

Z výstavy jsem měl jakýsi nepopsatelný pocit, který se očividně nestraní jak do pozice – božské, tak do pozice – totální hrůza. Něčím nepopsatelným se mi to líbilo a zároveň jsem si ale říkal, že zas tak na větvi z toho také nejsem. Možná mě tak trochu podvědomě „štvali“ oni nainscenovaní statisté, kteří byli na snímcích, protože jsem to na sobě pociťoval jako jakýsi podvod. Dokument má dle mého vypovídat o skutečnosti – způsobem jak jen fotografie dokáže skutečnost „skutečně“ zachytit, ale to je na jinou práci – a pokud jsou na fotografiích herci, kteří dostávají pokyny, co mají dělat a pak jsou vyfoceni, přijde mi to takové zvláštní, když se to má nazývat dokument, byť inscenovaný. Ačkoliv musím říct, že na druhou stranu je dobře, že autoři se netají tím, že na divákovi udělali takovýto „podvod“, čili to přestává být podvodem a autoři doufají ve shovívavost, že diváci se nechají v dobré víře napálit a ještě jsou si podvodu vědomí a na závěr autory ocení kladným ohodnocením. Nevím, přijde mi to, asi jako kdybych se v londýnské Baker Street 221b nechal vyfotit se statistou v obleku Sherlocka Holmese a ještě si od něj vzal navštívenku a pak přijel domů a ukazoval navštívenku s fotkou rodině a říkal jim, že jsem si popovídal s pravým Sherlockem Holmesem, který bydlí v Baker Street. Na fotografii by byl určitě reálně existující člověk v obleku Sherlocka Holmese i se svou reálně existující Baker Street 221b, a reakce každého, kdo uviděl fotografii by byla: „Jéé, Sherlock Holmes.“, ačkoliv každý dobře ví, že Holmes je fiktivní neexistující postava, která je propojena s reálně existujícím fiktivním světem Sira Arthura Conana Doyla a s reálně existujícím „reálným“ Londýnem z přelomu 19. a 20. věku. Uff. Asi tak na mě působili statisti na fotografiích, kteří inscenovali dokument a příhoda s Holmesem asi nejlépe charakterizuje můj pocit z výstavy, ačkoliv je to úplně z cesty, jak si kdosi pro sebe určitě trefně poznamená při čtení těchto řádků.

Mezi nainscenované herce patřil asi i člověk z Goli Otoku, který se zásadně procházel po ulicích nahý – asi aby i slovanští bratři, kteří neznají význam slov Goli Otok (Pustý, Holý, Nahý Ostrov), pochopili, že na Goli Otoku se nedá chodit jinak, než s nahou zadnicí. A jestli to byla ještě nějaká polysémantická meta-jazyková slovní hříčka (taky dobrej blud z cesty), že statista měl pěkně Ot(o)/(e)klý Goli Zadek, tak autoři už opravdu střílí z hodně silného intelektuálního kalibru. Jako ukrytý vtípek pro chorvatsky hovořící Slovany dobré, zmatený Neslovan bude kapku mimo a bude si říkat, co tam ten nahej chlápek dělá? (Tak trochu mi to připomíná, když jsem se pokusil rozbít klišé Hradčan tím, že jsem je vyfotil schované za stromem a také to bylo masami nepochopeno, haha.) Ne, ale Goli Otok je „dobrej fór“ a líbí se mi, že autoři si dokáží dělat legraci i z takových věcí, jako je ostrov, který nebyl ničím jiným než věznicí pro politické vězně pracující v místním kamenolomu.

Fotografie, která se mi asi líbila ze všech nejvíc – mimo Nahého Otoka, byla fotografie, na které byli zvěčnění mladí mniši v sutanách a na hlavách měli šátky, kšiltovky a další vymoženosti moderního věku, které v kontrastu se sutanou působily vesele. Pokud byli herci i mladí mniši, tak už snad nemá ani cenu psát něco dalšího.

Jako celek to bylo fajn, možná – pro mě – trochu zbytečné mluvící hlavy na videoprojekci, protože a) jsem je neslyšel a odezírat neumím b) na videoprojekce, kde je jen mluvící hlava se nedívám… jsou nudné. Škoda té elektrické energie a zbytečné práce se sháněním sponzora, který by zapůjčil audiovizuální techniku.

VystavilDon Insalata v 17:08 0 komentářů  

Štítky: Výstavy