Erwin Olaf – Choreografie citů
1. května 2009
Téměř tříměsíční pauzu na tomto blogu přerušily školní povinnosti. Zde je přetisk mého příspěvku na předmět Řeč obrazů:
Pražská Galerie Langhans byla od svého otevření vždy jistotou na to, že pokud chcete vidět tzv. sociální fotku, jste na správném místě. Se zatím poslední, právě probíhající, výstavou je tomu však jinak. V Langhansu totiž své (nejen) velkoformátové módní fotografie vystavuje Erwin Olaf. Jméno evokující spíše herce ze severského pornofilmu je však pseudonymem holandského fotografa Erwina Olafa Springvelda, narozeného v roce 1959 v holandském Hilversu. Navíc, Olaf v mládí vystudoval žurnalistiku v Utrechtu.
Asi nejznámější Olafovy práce pochází ze zakázek nadnárodních koncernů typu Levi’s, Microsoft, NOKIA. Zde se však obávám tvrdit, že ačkoliv (jako všechny Olafovy) fotografie srší nápadem, stejně jako u Oliviera Toscaniho, kde se člověk obdivuje autorově originalitě, to má na samotný prodej produktů (o což kromě tvorby image jde v reklamě především) nulový efekt.
Co mě však u Olafa baví více než jeho reklamní zakázky, je jeho původní umělecká tvorba, které jsou vlastní slovní spojení jako: překvapivá kombinace, břitký humor, sterilní čistota modelek, preciznost záběrů, hodiny příprav záběru, přestylizované figury, vyumělkované pózy atd.
V samotném Langhansu člověk najde velkoformátové fotografie z cyklů Fall (2008 – Pád, Podzim?), Grief (2007, Smutek), Hope (2005, Naděje), Rain (Déšť, 2004), které jsou všechny stylizovány, jako by byly vyfoceny na přelomu 50. a 60. let. V prvním patře je k nalezení také série pěti fotografií a krátký film Le Dernier Cri (2007, Poslední výkřik). Ze starších prací je pak k vidění pouze cyklus Blacks (1990), což je cyklus černobílých fotografií
Toť tedy suchý výčet toho, co se dá nalézt v Langhansu a nyní menší kritika. Fakt, že každý cyklus (2004 - 2008) Olaf doplnil i krátkým filmem, nám sice není v letáku utajen, ale všech krátkých filmů se budete na výstavě domáhat marně. Běžně tyto filmové plátna přeskakuji, protože jsou děsně nudné a mají zrůdnou stopáž několika desítek minut (což je asi taková zábava, jako když Vám při setkání obyvatel domova důchodců začnou všichni ukazovat fotografie vnoučat), ale Olafův cyklus Le Dernier Cri mě tak navnadil, že bych se rád podíval i na zbytek filmů. A to není vše, co nám bylo utajeno. Fotografické cykly obsahují o mnoho více fotografií, než které se v Langhansu ukázaly, takže to spíše byla taková ochutnávka. Olafově výstavě by tak slušel daleko větší prostor, napadá mě snad jen galerie v Rudolfinu.
Navíc, dle stránek www.erwinolaf.com je snadné si udělat obrázek, že to, co nám bylo na výstavě z tvorby Olafa ukázáno, rozhodně nepatří mezi to jeho nejlepší. Kupříkladu fotografický cyklus Fashion Victims, ze kterého humor a nadhled přímo srší, by klidně v doprovodu cyklů Mature nebo Mind of their own, vůbec nedělal na výstavě Olafovi ostudu. Fashion Victims jsou akty (objemná ňadra a také erekce kam se podíváš) sošných modelů a modelek, kteří však mají na hlavě papírové tašky módních gigantů typu Hugo Boss, Chanel, Moschino či Calvin Klein. V cyklu Mature Olaf zase stylizoval dámy ve věku 65-80 let jako modelky do lehce erotických lesklých magazínů typu Playboy, ve kterých se dnes cení spíše práce kouzelníka s Photoshopem než samotné vnady lepých děv. A v cyklu Mind of thein own nastylizoval Olaf jako modely a modelky mladíky a dívky trpící Downovým syndromem.
Ale pokud by toto vše, mělo být na výstavě, tak by to vydalo spíše na jakousi retrospektivní výstavu, které by vskutku slušel větší prostor, byť Langhans galerie je sama o sobě uměleckým dílem architektury. Na mysl mi tane vzpomínka na průřezovou výstavu děl fotografa Antona Corbijna, kterou jsem měl to štěstí vidět v Petrohradu, protože tamější výstavní prostory byly opravdu obrovské, ačkoliv výsledný dojem kazily postarší ruské hlídací semetriky, které na návštěvníky křičely PŘEŠLAP, jakmile jste se překročili na zemi namalovanou čáru, která se nacházela asi tak metr od pověšených fotografií. Ale jiný kraj, jiný mrav.
Ale zpět do galerie Langhans, protože bych se zde mohl oddávat vzpomínkovým orgiím či kritice toho, co ještě v Langhansu nebylo, jako například Olafův cyklus Royal Blood, kde se precizní čistota modelek nastylizovaných do bílé barvy mísí s těmi samými modelkami na další fotografii, avšak potřísněné krví, zabodnutými dýkami do zad a podobnými, skvěle vypadajícími, brutalitami.
Suterén Langhansu během Olafovy výstavy patří českému fotografovi na volné noze Adamu Holému. Ten zde vystavuje cyklus Stázová komora, který skvěle doplňuje práce Olafa, byť si říkáte, kdo opisoval od koho… Holého Stázová komora je tvořena přibližně pěti až osmi (údaj mi vypadl) fotografiemi, na kterých nalezneme akty vnadných děv (zajisté autorových múz, pokud není homosexuální), které jsou umístěny v bytu, který (na rozdíl od Olafovy Ameriky 50. a 60. let) je stylizován do dob socialismu bez lidské tváře 70. a 80. let v Československu. Ti, kteří jsou narození před rokem 1989, se tak mohou u Holého fotografií bavit a vykřikovat cosi jako: „Ty vole, tuhle lampičku jsme měli doma.“ či „A tenhle stolek má moje babička dodnes v obýváku.“
Hodnotit výstavy počtem hvězdiček či procent mi přijde dost zvrácené. A jelikož se předmět jmenuje Řeč obrazů, říkám si, jestli Olafovy obrazy ke mně nějak promlouvaly. Ano, promlouvat svou řečí může jakékoliv dílo, ale jen některé mě osloví. A Olafovy fotografie mě oslovily opravdu patřičně, čili pokud já něco hodnotím, tak spíše stylem: „Doporučuji se jít na to podívat a strávit tím dvě hodiny drahocenného času.“ případně „Nelezte tam, je to ztráta času.“ Olafova práce má však v sobě dar vytvářet úsměv na rtech a nutkání zvolat: „To je dobrý tohle, proč mě to nenapadlo.“, což dokážou jen někteří fotografové a mistr v tom je například litevský fotograf Algisg Griškevičius. (Doporučuji se podívat na http://algisg.lt/ do sekce Photography).
VystavilDon Insalata v 21:21 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Petr Kvíčala - Vlny ve Wannieck Gallery Brno
2. července 2008
ku
O výstavě Petra Kvíčaly, jsem zde již jednou psal. A tak se Kvíčala zařazuje právem mezi mé oblíbené autory. Výstava trvá až do 7. září 2008 a je jakýmsi průřezem Kvíčalovy tvorby od roku 1984 až dodnes. Pokud jste byli v Krumlově, tak Vás moc "novinek" nepřekvapí a pokud doma vlastníte Kvíčalovu knihu, tak překvapení už vůbec neočekávejte, ale ono v knize obrázek vypadá možná pěkně, ale když jej pak vidíte v rozměrech osm metrů na tři a půl metru, tak je to samozřejmě o něčem jiném.
Pokud budete hledat nejnovější Kvíčalovy obrazy (protože na letáku k výstavě je 1984-2008), tak nemusíte moc hledat, protože z letoška je tam obraz jenom jeden a to dle mého naprosto nejhorší. Velikostí sice zabere dvě patra galerii, ale kvalitativně vypadá jen jako jakási nepovedená studie k obrazu. Čili bych možná použil známou větu, že méně je někdy více, protože tento obraz patřil naprosto k nejhoršímu a největšímu, co Wannieck Gallery nabídla.
Jinak ve Wannieck Galerii jsem byl poprvé a musím říct, že jsem si vzpomněl na Jiráskovu Industrii, protože tohle je přesně bývalá fabrika, kterou přestavili na pěknou galerii. Zaparkovat auto se dá rovnou v nákupním superobřím centru "Vaňkovka" a odtud je to pěšmo asi dvě minuty. Program na odpoledně obstarali i ultrapravicoví bezmozci, kteří mlátili v sobotním dni účastníky Queer Parade a o zábavu, při které tuhnul úsměv na rtech se postaral i jakýsi "dobrý křesťan" s křížem v ruce a ampliónem, který kráčel po brněnských ulilích a křičel do amplionu: "Nechceme zde homosexuální pedofily a sodomity". Což by mě zajímalo, jak by na toto reagovali homosexuální věřící (ano, to se opravdu nevylučuje a takoví lidé existují). No nic. S láskou k bližním nejdál dojdeš, že ano, můj milý křesťane.
VystavilDon Insalata v 12:48 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Nan Goldin (Museum of Contemporary Art Kiasma, Helsinki)
9. května 2008
Nu musím říct, že se mi tu plní foto-výstavní sny. Posledně to byl Anton Corbijn, teď to byla Nan Goldin v Kiasmě. (Výstava už skončila cca před měsícem, ale co). No předně musím říct, že jsem očekával vícero fotografií, které Nan Goldin proslavily - ony heroinové závisláky ze 80. let apod.
Namísto toho se povětšinou jednalo o tvorbu Goldin z posledních několika let (kolem roku 2000) a to "staré" o čem každý mluví, bylo ve výstavě zastoupeno minimálně... Film jsem jako vždy přeskočil (mra, která byla na výstavě týden po mně, říkala, že fiilm vydržela a že si na něm Goldin típala cigára o ruku, hmm, o moc jsem nepřišel).
V jedné tmavé místnosti hráli báječné vykopávky a byla tam dooost dlouhá slide-show mnoha a mnoha fotografií, které Goldin udělala a které se na výstavě neprezentovaly. Což je nápad dobrý (člověk může zhlédnout vícero z tvorby), ale na druhou stranu nápad nedotažený do konce (naprosto chyběly popisky, případně datum vzniku fotografií apod.)
Kromě tradičního Goldin stylu (transvestité, homosexuálové, šlapky, drogoví závisláci) bylo na výstavě i několik fotografií, které zaváněly krajinkami, z nichž se mi nejvíce líbila jedna z Japonska, kde padají růžové lístky z třešní a jakýsi džaponec v nich jde po ulici.
No musím to ohodnotit pozitivně, ale možná nadbytek očekávání v konfrontaci s tím, co přišlo, mě možná trochu zklamal, ale i tak dobrý. Rozhodně lepší, než co člověk najde tady v Jyväskyle.
VystavilDon Insalata v 8:34 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Toulouse-Lautrec (Nationalmuseum, Stockhholm)
Když pominu, že jít na tuhle výstavu byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měl (bylo mi totálně špatně, horečka 38, ale check-out z hostelu už proběhl a nebylo odpoledne ve Stockholmu, co dělat), tak na druhou stranu nechat ve švédsem Nationalmuseu 80 švédských korun zase tak úplně hrozné nebylo.
Výstava totiž byla do počtu obrazů Lautreca obří, a mohl jsem se obdivovat (prazvláštním stylem sledování) obrazům z různých období Lautrecova života. Prazvláštní styl sledování = doplazit se k další pohovce, židli, tam si setřít studený pot z čela, dívat se na obrazy kolem a pokračovat dále k další sesli. Bohužel ve většině pomenších místností s Lautrecovým dílem byl těžký vydýchaný vzduch a jakési příšeří, což v kontrastu s ostatními místnostmi muzea (kde byli ku příkladu hrůzostrašní švédští krajinkáři, ale zato obří klimatizované místnosti plné světla), bylo dosti prapodivné.
Nu, mluvit o díle samotném snad ani nemá cenu, Lautrecovy obrazy viděl snad každý a u těchto výstav jde většinou jen o ten pocit, že člověk konečně vidí na vlastní oči originál visící na zdi a nikoliv reprodukci v obrázkových knihách o umění. Takže jsem si konečně mohl Lautrecovy kurvičky a reklamní plakáty užít v originálu.
VystavilDon Insalata v 8:23 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Andy Warhol - Other Voices, Other Rooms (Moderna Museet, Stockholm)
6. května 2008
No asi začínám vypadat jako fanda Andyho Warhola, protože naposledy jsem na něm byl ve videňské Albertině, ale zas tak žhavý to s ním není... a ve Stockholmu už asi ani nebude, protože výstava skončila tuto neděli.
Protože mohu srovnávat s Vídní, tak tady to mělo rozhodně větší šmrnc a i větší prostor... daleko větší. Poprvé mě dokonce zaujala i instalace expozice, což se mi tak často nestává, ale opačný problém byl, že mě tak už moc nezaujalo prezentované umění... byly to totiž povětšinou filmy od Warhola s různorodou stopáží (docela dlouhou) a fakt nevím, jestli se našel jediný návštěvník, který by všechny filmy zhltnul.
Z obrazů mě zaujal pouze jeden, jmenoval se Camouflage (a byl to buďto ten první a nebo druhý vlevo nahoře). No jelikož jsem byl v muzeu churav, tak jsem si na chívli sednul a dokonce se i díval na nějaký ten film, ale musím říct, že po deseti minutách sledovat zadek nahého mladíka, kterak se baví s nahou ženou ležící na kanapi, tak to opravdu zábavné nebylo.
Ale abych pravdu řekl, do muzea jsem šel proto, že mělo v názvu moderní umění a ne že bych věděl o Warholovi, a tak jsem navštívil i stálé expozice, kde mě v jedné místnosti překvapily fotografie dvojčat a trpaslíků od Diane Arbus a v další na mě vybafnul Jackson Pollock. Impresionisty a kubismus už ani nezmiňuju, ty jsou všude po desítkách (Picasso a ti druzí), ale co mě zaujalo bylo obří plátno od Salvadora Dalího s názvem "The Enigma of William Tell" - klasickej Dalí, berličky, tekoucí hodiny, ale takhle velikou věc od Dalího jsem ještě neviděl a hlavně to bylo super barevný.
No takže Stockholm mě nadchnul.
VystavilDon Insalata v 19:52 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Four perspectives of Anton Corbijn (Petrohrad)
17. března 2008
No jediný co můžu říct o výstavě Antona Corbijna (byl jsem tam s Holanďankama, takže se to vyslovuje korbejn), která se konala v Petrohradě, je – KONEČNĚ!!! Na tuhle výstavu jsem chtěl zajít už tolik let, že to snad není ani možný a neuvěřitelné se stalo skutkem, světe div se, až v Petrohradě. Když pominu typickou ruskou pohostinnost, kde na studentskou kartičku, která není v azbuce, dostanete studentskou slevu, jež slove VELKÝ KULOVÝ – prostě jsi z ciziny, tak hezky plnou cenu 300 rublů (nakonec jsem ukecal nějakej páreček ruskej, ať nám koupěj zlevněný lístky po 200 rublech na svoje kartičky – kluk mi dával lístky s úsměvem a větou „Welcome to Russia, and please do not speak english at all before the lady who checks the tickets.“)
Nejlepší byly samozřejmě velkoformátový fotky, které visely po stranách galerie na zdích a před nimiž byla metr od zdi na zemi tlustá bílá čára a tady neměli hlídače, ale čárovýho rozhodčího, protože jakmile jste udělali přešlap, tak ta babizna začala něco ječet, ať se hezky pakujete za bílou čáru a obdivujete se fotkám Björk, Bona, Johnny Deppa, Clinta Eastwooda a mnoha jiným z uctivé vzdálenosti. Pak tam byl cyklus fotek, kdy se Corbijn naaranžoval jako hudební hvězdy, které fotí a dělal pak autoportréty. Uprostřed galerie bylo pak spousty menších panelů plných fotek (ha!, žádný fotografie, prostě fotky ;o) menšího formátu (u těchto maloformátových nebyla ani čára na zemi, takže si je asi Rusové cenili méně, haha).
Nejlepší moment asi byl, když tam byla fotografie Chrise Cunninghama, na které byl namaskovanej jako Rubber Johnny a já říkám „Ty vole, to je největší hustomasér, dělá ty nejlepší videoklipy na světě“ (tady je Rubber Johnny) a odpověď, kterou jsem dostal byla: „A to on opravdu takhle vypadá?“) Tak to mě fakt pobavilo, haha. By mě zajímalo, kdyby vypadal jako tenhle cápek v 4:21, tak se zeptaj taky??
No tak abych to uzavřel, bylo to super a hodnotím jako největší zážitek v Petrohradě (co se kulturního vyžití týká, protože v Hermitáži, jsem si prohlédnul jen da Vinciho, Caravaggiova Loutnistu a pak jsme měli čas 15 minut na impresionismus a kubismus… protože jsme měli jen 1,5 hodiny a z toho hodinu tak plkal průvodce o těch pokojích zimního paláce, namísto aby nám ukázal nějaký dobrý obrazy…).
A tenhle týden do Helsinek na NAN GOLDIN!!! ;o)
VystavilDon Insalata v 17:21 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Jyväskylä Art Museum
20. ledna 2008
No tak v pátek je ve finském Art muzeu v Jyväskyle vstup zadara (jinak se platí vstup 4 eura za dospělého a 2,50 za studenta), ale opravdu by mě zajímalo, kdo zde chodí do muzea v platící dny, protože jsem byl v pátek, kdy to bylo zadara a nebyla tam pomalu ani noha. Takže místní muzeum současného umění, které je kousek od centra, vystavovalo práce dvou umělkyň.
V přízemí se daly najít práce Anniny Sarjy, které co jsem tak asi pochpil z názvů obrazů a v koutě se na pultíku válejícího Danteho Komedii ve finštině, se týkaly právě Dantovy Božské komedie. Některé obrazy se mi i líbily, ale většina teda byla depka přímo úděsná. Na výstavu mě ale nalákal hlavně plakát za oknem, na kterém byla práce Aino–Kaariny Pajari, která pracuje podobně jako český Petr Kvíčala, ale rozhodně nedosahuje jeho kvalit. Zatímco Kvíčala na mě působí dost precizně a každá linka je pomalu jak od stroje, Pajari si to tam teda fláká ty barvy, až člověk zírá. Po jednom obrazu nechala ještě hopkat bosou baletku (opodál byla na zdi fotografie, kde byl vyfocen vznik obrazu), takže to už byl úplnej maglajz. Ale docela se mi to líbilo, oproti komediální tvorbě na motivy Danta.
Co mě pak teda zarazilo, že v horním patře byla teda ještě jakási pseudo–intelektuální díla, na která mi tedy rozum nestačil – jako kus přibytého dřeva na zdi anebo zasklené obrázky, kde byly kresby tužkou doplněné chlupatými koulemi, které vypadaly, jako kdyby je vydávila kočička. No tyhle místnosti jsem tedy opravdu jen prolítnul a nehodlal jsem to tam zkoumat tři hodiny a hledat v tom smysl, který tam není.
Jako celek dobré a na minimální kulturní vyžití (nepočítaje dvacet muzeí s tvorbou Alvaara Alta), které zde je, to bylo myslím dostačující.
VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Jindřich Štýrský v Domě u kamenného zvonu
25. července 2007
V Domě u kamenného zvonu se až do 9. září koná retrospektivní výstava díla Jindřicha Štýrského. Předně musím říct, že je to tedy opravdu pořádný flák a do dalšího patra se mi stoupalo s už značně přeplněným dojmem. (Nějak zvládnu být koncentrován pro umění jen na hodinu a něco, dál už je to opravdu náročné být stále ve střehu).
To ale nic nemění na tom, že výstava je nejen rozsáhlá, ale opravdu i dobře udělaná. Návštěvník tak může zhlédnout všechny směry, kterými Štýrský od svých uměleckých počátků prošel. Na schodišti, po kterém se člověk mezi jednotlivými patry přesunuje, jsou Štýrského citáty, které jsou z většiny případů opravdu vtipné, a náramně jsem se u nich bavil, abych je vzápětí ihned zapomenul.
Zajímavé je, že autoři výstavy se nevyhýbali ani tématům erotickým a škvárovým. Celá jedna místnůstka je určena Štýrského zálibě v erotické literatuře (údajně měl největší knihovnu s touto tematikou široko daleko). Jsou zde různé „vulgární“ koláže, kde se to pánskými a ženskými pohlavními orgány jen hemží a dost z nich je i z provařené série Emilie přichází ke mně ve snu. A tím škvárovým mám na mysli obálky detektivek, které Štýrský navrhoval či dokonce i obálky pro časopiseckého Fantomase (z něčeho člověk živ být musí).
V druhém patře je dokonce i Štýrského surrealistická fotografie, které se věnoval ve třicátých letech. Kdo zná alespoň trochu povrchně historii fotografie, ví, že dávno před surrealisty podobné výlohy krámů s figurínami fotil už i Eugène Atget (1857-1927) a kterého pro surrealisty ve 20. letech „objevila“ Berenenice Abbott(ová).
Abych tedy shrnul. Výstava je vskutku výjimečná, a kdyby pro nic, tak už jen proto, že je na ní k vidění řada děl, která byla zapůjčena ze zahraničí a ze soukromých sbírek, čili se s nimi jinak člověk nemůže jinde setkat.
VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Keith Haring, Petr Kvíčala a další v Českém Krumlově
1. května 2007
Dle mého skromného názoru zatím letos nejlepší výstava, na které jsem byl. Zážitek je navíc umocněn faktem, že Český Krumlov je moc pěkné město (sice trochu víc turistů) a Schiele Art Centrum, ve kterém se výstava koná, je takové obrovité bludiště, kde se ukrývá celá řada pokladů.
Největším lákadlem výstavy je samozřejmě Keith Haring, americký pop-artista, který zemřel ve věku 31 let vinou AIDS. Určitě každý zná jeho veselé obrázky psíků (můj pokoj jich zdobí hned několik), ale pokud je čekáte i na této výstavě, budete zklamáni. Je zde několik Haringových cyklů, kde lítá spousta mimozemšťanů v talířích a jejich paprsky působí na lidi, že jim všem stojí pérko a souloží mezi sebou, či se psy a nebo psi obsouložovávají (pěkné slovo) lidi. No celé je to dost ujeté a jestli chcete s sebou vzít děti, aby se dívaly na veselé pejsáčky Keitha Haringa, tak to možná není ten nejlepší nápad. Ačkoliv proč nevysvětlit dětem reprodukční systém na příkladě psa, který zezadu píchá do zadku jakéhosi chlapíka.
Dalším cyklem je cyklus Apokalypsa – střídají se barevné mišmaše spolu s textem – a zde mi dost vadilo (ačkoliv anglicky umím), že nikde není český překlad. Stejně tak v další „Haringově“ místnosti jsou ilustrace k textu Williama S. Burroughse. Text má však tu vadu, že je napsán ručně (a opět anglicky) takovým škrabopisem, že hodiny luštit těch několik stránek roztroušených po místnosti zvládne asi jen opravdový Burroughsův fanda. Celá sekce o Haringovi je ukončena jeho několika fotoportréty a videem, které je zajímavé, ale zas má tu vadu, že je pouze anglicky a bez titulků.
Na půdě je menší šok v podobě výstavy mladých neworských umělců. Asi nejlepší je zde jakási upletená obýváková stěna (televize, rádio, hodiny...) a bonusem jsou uvaděčky, které sedí v této expozici jako v obýváků a tlachají o naprostých kravinách (tlachání asi není součástí uměleckého záměru).
Mým osobním vítězem výstavy se však staly práce Petra Kvíčaly a to zejména cykly „Jen pro tvé oči“, ze kterých oči jen přecházely. Nebyl snad jediný Kvíčalův obraz, který by se mi vyloženě nelíbil a jeho věci mě opravdu nadchly.
Součástí výstavy je i malý koutek Egona Schieleho, kde zaujmou tak dva obrazy a zbytek nic moc. No abych to uzavřel, rozhodně doporučuji každému vyjet do Krumlova, protože tahle výstava je fakt pecka.
VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Lawrence Ferlinghetti - Obrazy a básně
19. dubna 2007
Výstava obrazů Lawrence Ferlinghettiho v suterénu Domu u Zlatého prstenu trvá do 13. května 2007. Osobně jsem si před lety zamiloval Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, a tak jsem byl zvědav na maestrovu malířskou tvorbu. Umprum sice vystudovaný nemám, ale některé obrazy na mě působily dojmem tvorby nenadaného dítěte ze základní školy, pro kterého je výtvarka utrpení. Kromě mazanic, které podbarvovala hlasitá smyčka americké státní hymny, do které soci nesrozumitelného vykřikoval sám Ferlinghetii, bylo na výstavě i několik opravdu pěkných obrazů, které zaujaly buď svými barvami a nebo nápadem.
Součástí výstavy je i několik videoprojekcí. Sám bych se chtěl někdy setkat s člověkem, který cíleně na jakékoliv výstavě vydrží všechny videoprojekce (delší než minutu) od začátku až do konce. Vtipná byla videoprojekce, kterou natočili v Praze roku 1998, když zde byl Ferlinghetii na návštěvě. L.F. v ní recituje svou báseň, která ho napadla v noci. Výraz „staromák square“ mi přišel opravdu veselý.
Součástí vstupenky je vstup i do prvních třech pater, ve kterých se ve stálé expozici prezentuje česká malba 20. století. Jak říkal Ricky Gervais v Office: „Mám rád všechna velká jména“ – z nich si užijete Toyen, Štýrského či Emila Fillu. Co si však rozhodně neužijete je pomalu až policejní dohled místních uvaděčů, kteří vás nápadně nenápadně sledují za každým krokem. Cítil jsem se pomalu jak Mandelštamová na procházce s Achmatovovou, když je sledovali nápadně nenápadní fízlové. Nevím, jestli je to v jejich popisu práce, ale přijde mi krajně trapné, pokud mě ze vzdálenosti jednoho metru pronásleduje uvaděč v místnosti, kde jinak nikdo není. K odbytí dotěrných uvaděček nepomohly ani průpovídky typu: „Škoda že když už máme průvodce, tak není prohlídka komentovaná.“ apod. Pak mi nějak uniká několik kamer umístěných v každé místnosti...
VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Salvador Dalí (Berlín)
15. dubna 2007
O kulturních tipech z cizích zemí jsem se zmiňoval již zde. Ale stejně mi nic nebrání v tom, abych napsal o včerejší výstavě díla Salvadora Dalího v Berlíně, která trvá do 22. dubna 2007.
Na ploše 1600 m2 se představilo na více než 300 litografií a dalších technik. Ony „provařené“ obrazy, které všichni viděli za život již milionkrát, na této výstavě rozhodně nehledejte. Většinou se jedná o speciální techniky – litografie, suchá jehla apod. Obrázky jsou rozděleny tematicky – nejvíce mi v paměti utkvěly ilustrace k Donu Quijotovi, Dantově Božské komedii a pak tři sošky, které byly hooooodně dobré.
Naprosto šíleným prvkem výstavy je promítání dokumentárního filmu z roku 1971, A Soft Self-Portrait of Salvador Dalí, ve kterém hraje sám Dalí a mluví anglicko-španelsko-francouzsky. Film má anglického vypravěče (Orson Welles) a vydržet jej celý je asi nadliský úkol. Dalí pobíhá v různých maskách, převlecích, paruce, s šílenými kosmickými rekvizitami a vypráví sám o sobě a o tom, jak tvoří. Asi nejlepší část filmu byla, když byl Dalí uprostřed jakési průsvitné gumové kupole a maloval na její vnitřní stěnu obřím štětcem a sledovalo ho z vnějšku publikum mladých lidí.
Jediné, co bych výstavě opravdu vytknul, je jisté organizační odfláknutí. U některých cyklů a na začátku výstavy byly veliké informační tabule se spousty textu, avšak kdo neumí německy, má jednoduše smůlu. Jakýsi místní anglicky hovořící pán se mi sice velice omlouval, že nemá žádné letáky s texty v angličtině, ale to asi nikomu nepomůže... Dále popisky jednotlivých děl byly často zajímavou jazykovou směsicí. Někdy byly pouze v němčině, jindy byly i francouzsky a někdy k němčině byla přidána angličtina (často se při překladu anglický a německý popisek značně lišil). Čili kdo tomuto přikládá důležitost a neumí důkladně německy, bude asi hodně zklamán.
Jinak jsem byl výstavou nadšen právě pro seznámení se s méně známou umělcovou tvorbou a rozhodně bych 8 eur (za studenta) a 12 za dospělého nepovažoval za vyhozených.
VystavilDon Insalata v 17:18 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Air Asia (Langhans Galerie Praha, 04.04.-01.07. 2007)
6. dubna 2007
Pod nic neříkajícím názvem Air Asia se skrývá osmnáct současných a historických fotografických cyklů. Po prvotním překvapení z tak velkého množství cyklů, následuje však rychlé vystřízlivění v podobě zjištění, že jeden cyklus = většinou 3 nebo 4 fotografie. To ale nic nemění na tom, že v Langhansu je zajímavá výstava asijské fotografie.
Začíná se v druhém patře, kde jsou dva fotocykly a 60minutové (!) video Město fotografií. Někdy mám problém vydržet i několikaminutové videoprojekce, a tak jsem toho po několika minutách nechal, ačkoliv to, co jsem zrovna viděl bylo docela veselé, i když neznalcům anglického jazyka asi přijde divné, proč je video pouze v původním znění s anglickými titulky. Film o indických fotoateliérech byl docela vtipný. Když fotograf ověšený zlatem říká paní, která se přišla vyfotit „Zatáhněte si to břicho, ať není na fotce to vaše panděro.“ a když to nemá kýžený výsledek, tak na ní zavolá „Tak si přes něj dejte ruce, ať není na fotce vidět.“ A světe div se, ona to poslušně dělá. Stát se mi tohle u nás doma, tak fotografa asi seřvu a jdu pryč...
V druhém patře je asi jeden z nejlepších fotocyklů – Přes růžové brýle – jedná se o fotografie z malajských fotoateliérů z let 1977 – 1982. Při pohledu na Malajce v kalhotech do zvonu a v top-gun brýlích se musí návštěvník opravdu zasmát. Kdo to v Langhansu už trochu zná, tak bude možná překvapen, že dva minicykly jsou i v místní malé knihovně.
Nejlepší část výstavy se táhne po schodech odshora až dolů (nebo opačně, jak chcete). Cyklus se jmenuje Ateliér Kulsum, Prodej snů na fotopapíře – kočovné fotoateliéry v Indii. Jedná se asi o místní folklór, protože Evropan musí mít při prohlížení těchto maličkých snímků záchvaty smíchů. Indové se fotí s papírovými kulisami filmových bollywoodských hvězd. Zákazníky jsou prý chudí Indové, kteří platí za fotografii 35 centů.
V prvním patře je hned několik fotocyklů. Zde mě tak oslovily maximálně fotografie z Války ve Větnamu, ačkoliv někomu možná přijde zvláštní, že na protější stěně se nacházejí autoportréty thajského homosexuálního fotografa převlečeného za ženu. Fotografie z cyklu o indických úřednících jsem již viděl, ale i tak mě paní zavalená tunami papíru vždy pobaví.
V přízemí pobaví cyklus Satira Bollywoodu, kde jsou jakési parafráze na filmové plakáty z Bollywoodu. V prostorách suterénu jsou černobílé fotografie vietnamského fotografa, který jako dítě trávil čas v buddhistickém klášteře, odkud se dostal do války proti Kambodži a z ní utekl do USA, kde začal studovat fotografii. Nyní opět žije v klášteře a na fotografiích tak vidíme prostý klášterní život buddhistických mnichů.
Některé cykly se určitě nebudou líbit všem, ale naštěstí je jich zde tolik, že si každý přijde na své. Jako celek jsem byl však spokojen.
VystavilDon Insalata v 17:16 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Orbic Pictus
1. dubna 2007
Výstava se koná do 30. dubna v Českém muzeu hudby. Musím říct že se jedná o naprosto netradiční zážitek. Pokud nemáte rádi výstavy, kde vás uvaděčka hned seřve jen co se na 30 cm přiblížíte k vystavovanému objektu, je tato výstava pro vás jako dělaná.
V hale muzea jsou obří netradiční hudební nástroje a můžete se s nimi vyřádit jak chcete. Na exponáty můžete hrát, sahat, čichat k nim a všelijak je různě oblézat. Nejvíce se mi líbil jakýsi motýl, který se ovládal černými klavírními klávesy, které pomocí kladívek (jako v pianu), hrály na velké tyče, které tvořily křídla motýla. Většina nástrojů byla udělaná spíše stylem „tady vezmi paličku a bouchej do tohohle“, ale i tak to byla docela zábava.
Jediné, co mi lehce kazilo náladu byly davy rodinek s malými dětmi, které stejně jako mě nenapadlo nic lepšího, než jít v neděli na tuhle výstavu, a tak u některých exponátů byla tlačenice, ale nakonec jsem se probojoval i do jakési obří camery obscury, kterou jste si mohli libovolně otáček a ještě na špagátu ovládat medúzu zavěšenou vysoko u střechy a sledovat ji na plátně v oné cameře obscuře. Kouzelné.
Čili pokud máte chuť se vyřádit na netradičních nástrojích (ačkoliv řádily hlavně malé děti a já), je tohle výstava pro vás.
VystavilDon Insalata v 17:15 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Andy Warhol – Popstars (Albertina Museum, Vídeň)
15. února 2007
Vždycky mě fascinují kulturní tipy v různých časopisech z měst, kam se normální smrtelník nikdy nepodívá, ale když už jsem byl včera ve Vídni, rozhodl jsem se vyrazit na Andyho Warhola do Albertina Muzeum.
První, co mě překvapilo, byl neuvěřitelně malý prostor, na kterém se umění – kresby a koláže – Andy Warhola prezentovalo. Dvě místnosti a jedna malá postranní a to bylo vše. Výstava se jmenovala Popstars, ale osobně bych ji spíše pojmenoval Rolling Stones a pár dalších. Protože obličej Micka Jaggera (či dalších „stounů“) byl na většině obrazech. Mezi další popstars patřili: Aretha Franklin, Michael Jackson, Rod Stewart, Liza Minelli či Beatles.
Zaměření se jen na hudební hvězdy bylo příjemnou změnou od všech těch sítotiskových Campbellových polévek či Marylin Monroe, které za svůj život musel vidět bezpočtukrát téměř každý.
Poměrně vysoká cena vstupného (na české poměry) byla kompenzována faktem, že krom Andyho Warhola, byly v suterénu k vidění i obří (a to skutečně OBŘÍ) obrazy Georga Baselitze, které byly místy pomalu lepší než celý Andy Warhol. Zatímco Warhol v Albertině končí 18. února, Baselitz je k vidění až do 24. dubna 2007.
Další, a to největší, prostory byly věnovány uměleckému slohu „Biedermeier“ první poloviny 19. století. Zde však musím podotknout, že jsem to po druhém patře vzdal, protože za celou tu dobu mě zaujaly pouze dvě pohovky – zelená a oranžová, které bych si klidně pořídil do bytu i dnes a potom obraz Franze I., který sedí ve své pracovně. A to bylo tak vše. Biedermeier se tedy mým favoritem rozhodně nestal, ačkoliv mu byl v Albertině věnován největší prostor ze všech tří výstav, na které má návštěvník na jednu vstupenku přístup.
VystavilDon Insalata v 17:14 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Kůže národa (Skin of the Nation), Shomei Tomatsu
17. ledna 2007
Dnes jsem vyrazil do Rudolfina na retrospektivní výstavu japonského fotografa, který se jmenuje Shomei Tomatsu (*1930). Výstava asi putuje po celém světě ve stejném provedení, protože když trochu hledáte na internetu, zjistíte, že už byla v roce 2005 ve Washingtonu, v roce 2006 v San Francisku a ke konci roku byla ve švýcarském městu Winterthur. Nyní můžete výstavu od ledna až do poloviny dubna 2007 vidět v pražském Rudolfinu.
Výstava je rozdělená do deseti bloků, fotografických cyklů – na podlaze je vždy napsáno, který blok právě začíná. Bloky nejsou jen čistě chronologické, jak by se na první pohled mohlo zdát, ačkoliv jisté časové rozdělení zde patrné je. Nejstarší fotografie jsou na výstavě z padesátých let a nejmladší je snad z roku 2000.
V celém horním patře Rudolfina je téměř 230 Tomatsuvých fotografií. Fotografie jsou malého rozměru – všechny tak kolem 20 x 30 cm a jsou jako sardinky v krabičce jedna vedle druhé. Ačkoliv prostor by tu na fotografie i byl, je ve většině sálech Rudolfina využita jen polovina sálu a protější zdi jsou prázdné. Naprostá většina fotografií je v černobílém provedení, jen tu a tam je fotografie v barvě. Kdykoliv však přijde na řadu jedna barevná fotografie, tak na sebe v té dlouhé řadě černobílých fotografií opravdu upozorní.
Těžko říct, jaký dojem na mě výstava udělala. Na jedné straně jsem byl až přesycen množstvím fotografií, které na výstavě byly, a tak v tomto přehlceném prostoru nebyl jaksi „čas“ si užít jednotlivé fotografie, protože člověk se jen dívá do katalogu na popisku a pak na zeď, kde jsou jen čísla jedno vedle druhého a nad čísly visí fotografie. A na druhé straně tu a tam přímo „vyskočila“ fotografie, která svým nápadem převyšovala ostatní (v tom nekonečném sledu fotografií) a u takovéto fotografie se pak člověk zastaví a chvíli se jen tak „kochá“ nápadem, tématem a nebo jen tak krásou japonských zahrad s třešňovými květy.
Nejvíc mě asi zaujaly bloky IV Atomová bomba a VII Podzemní město. A jednotlivé fotografie, které mi nejvíc utkvěly v paměti… Prostitutka v kimonu, která nosem vyfukuje kouř z cigarety a vypadá tak trochu jako supící býk z kreslených seriálů pro děti, pak rozteklá láhev od piva žárem od atomové bomby a pak řada fotografií z bloku VIII Jih a cyklu Sluneční tužka a mnoho a mnoho dalších.
Na oficiálních stránkách Galerie Rudolfinum překvapí bohatý doprovodný program, který je přidružen k výstavě – různé přednášky, promítání japonských filmů atd. Novinkou pro mě byl i systém celé výstavy, že návštěvník obdrží 70stránkovou brožuru s detailními popisky fotografií a úvodními texty k jednotlivým blokům a na zdech jen visí fotografie a místo popisek na zdi jsou čísla. Osobně mě to docela rušilo, protože člověk stále kouká do brožury a na zeď do brožury a na zeď…
VystavilDon Insalata v 17:13 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Anna Fárová & fotografie (práce od roku 1956)
24. listopadu 2006
Pocta české kunsthistoričce Anně Fárové, tak nějak zní podtitul fotografické výstavy, která v těchto dnech (až do 1. ledna) probíhá v Langhans Galerii Praha. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nebylo významného fotografa, se kterým by Fárová nespolupracovala. Výstava chronologicky sleduje průřez její kariérou a výstava by klidně mohla sloužit jako vodítko k dějinám fotografie.
Její prvotní nadchnutí snímkem Henri Cartier-Bressona, od kdy se v roce 1956 začala fotografií zabývat, se odehraje před zraky návštěvníků výstavy ve sklepních místnostech Langhansu. Spolu s Cartier-Bressonovým dílem, jsou ve sklepě k vidění fotografie všech známých „Magnum“ fotografů, jako bosý pištec Wernera Bischofa a snímky dalších prvotních Magnumáků.
V přízemí jsou pak práce Drtikola, kterého Fárová pro svět objevila na přelomu 60. a 70. let dvacátého století a dále snímky Josefa Sudka, asi nejznámějšího českého jednorukého fotografa. Se Sudkem byla Fárová blízká přítelkyně a Sudkova manžela pak Fárové odkázala v závěti celý Sudkův archív, aby s ním naložila, jak nejlíp umí. Fárová tak Sudkovo dílo kompletně zpracovala a katalogizovala.
Její slibnou kariéru v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze ukončilo signování Charty 77, dokumentu, na který všichni zavilí komunisté (i ti méně, avšak ze strachu) plivali, ačkoliv česká veřejnost až do roku 1989 neměla nikdy možnost Chartu 77 číst. V tom je celá ta absurdnost komunistického režimu, kdy všichni plivou na Chartu 77, umělci nahnáni do divadla podepisovali „Antichartu“ a signatáře označovali za zrádce režimu, ale nikdo to nečetl. Tak jako tak, Fárová je z musea vyhozena – číst důvod vyhození v oficiálním dopise, který je napsán komunistickým newspeakem, opravdu stojí za to.
O další patro výše jsou čeští fotografové jako Koudelka, Tmej a další, kterým Fárová také pomáhala – ať už s výběrem snímků do publikací či na výstavy. Asi nejzajímavější je malá místnůstka, kde na počítači běží „film“, přesněji řečeno jakási slideshow snímků, proložená občasným textem, o výstavě v Plasích, v roce 1981. Neoficiální výstava v klášteře u Plzně, která dle slov kritika Josefa Chuchmy (v Respektu 46/06) byla tou nejzásadnější fotografickou výstavou, kterou kdy viděl. Ona slideshow na televizní obrazovce popisuje za pomocí fotografií přípravu celé výstavy až po její otevření. Výstavu navštívil i Cartier-Bresson a další zahraniční osobnosti, které mohly do Československa přijíždět.
Fárová tak mohla ztratit funkci v museu, ale vydobyté renomé v Čechách a v zahraničí jí nikdo neodpáře. V úplně posledním a nejvyšším patře, spíše podkroví, Langhans Galerie jsou díla Dušana Šimánka, o kterém jsem již psal zde. Tradičně je zdě něco na způsob barevného ubrusu/paravánu a pak „obraz“, který se mi hodně líbil a opravdu netuším, jestli je to fotka a nebo ne. Prostě Šimánek.
Tak jako tak, fotografie na výstavě nemá cenu hodnotit, protože se jedná prakticky o to nejlepší, co bylo kdy nafoceno a o každém fotografovi vyšla řada publikací, z nichž v Československu jich měla většinu „na svědomí“ právě Anna Fárová.
VystavilDon Insalata v 17:12 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Akné, sbírka Richarda Adama
18. října 2006
Udělal jsem výjimku a na místo fotografickou, jsem zamířil do Rudolfina na výstavu malebnou. Nikoliv od slova malebný, nýbrž od slova malba. Akné je název současné české malby ze sbírky Richarda Adama. Richarda Adama neznám, z letáčku se však dočtete, že je to právník a sběratel outsider a introvert. Hm.
Stejně jako neznám majitele sbírky, neznal jsem ani autory současné české malby. (Jak bych je asi také měl znát, když jsou povětšinou neznámí.) Název výstavy snažící se upoutat, je zvolen dle názvu obrazu Jiřího Černického. Nápad dobrý, ale když se na zelený obraz s 3D plasticky udělanými beďary chvíli díváte, chce se vám spíš zvracet. Doma bych si ho na zeď rozhodně nepověsil.
Asi nejvíc mě zaujaly obrazy dvou nožů od Jakuba Hoška hned v první místnosti, pak obraz Inhalátor od Josefa Bolfa, kde byl jakýsi kýčovitý růžový pejsek držící v ruce inhalátor, potom Kopalův cyklus Sporty, kde byl vybrán pozemní hokej, který sám hraju, takže jsem byl překvapen, že tento sport také někdo zná a neplete si ho s floorballem. (O tom, že si hokejku na pozemní hokej pletou důchodkyně s deštníkem, bych mohl vyprávět. Více o pozemním hokeji na www.pozemnihokej.cz)
Většina obrazů byla buď Bez názvu a nebo pokud už se nějak jmenovaly, měnily naprosto pohled na věc. Nevím proč například zelený ksichtík/smajlík od Ivana Voseckého se jmenoval Ježíš Kristus. Jako ateistu mě to vůbec neuráží, ale uráží mě spíš myšlenka: „Dejme tomu náboženský název, církev se bude bouřit a já se stanu slavným.“ (Dan Brown by mohl vyprávět). Obraz se klidně mohl jmenovat Zelenej ksicht a stejně by se mi i tak líbil. A navíc církev by neměla dělat marketing a namísto toho by měla říkat větu „Estetika popkultury mi je cizí“.
Bohužel mi jména autorů většinou vypadla (takže dodatečně jsem je vyhledal na stránkách www.galerierudolfinum.cz) – výjimku tvoří můj „takřka“ jmenovec Salák (teda co si budeme povídat, určitě si z něj dělali legraci, že je salát nebo salám, to já jsem salát už od původu, hihi).
Nejvíc se mi asi líbily veliké oči v helmě, které se jmenovaly Schumacher a byly od Petra Písaříka a pak v poslední místnosti dva dinosauři ve vesmíru na které střílel jakýsi kosmonaut laserem. Bohužel u dinosaurů mi vypadlo jak jméno autora, tak název obrazu, a tak se autorovi/autorce nejlepších obrazů na výstavě moc omlouvám. (bohužel na stránkách Rudolfina jsem informace nenašel).
Čili jít na výstavu je rozhodně dobrým nápadem a pokud už nic, pobavte se alespoň větším počtem hlídajících důchodců, než samotných návštěvníků. A jak nás upozorňoval takřka každý důchodce v každé místnosti, u vstupu do galerie, v šatně „V tom tričku s krátkým rukávem u nás zmrznete“, protože se v galerii moc netopí.
VystavilDon Insalata v 17:10 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Východní blok, Láb, Mrázková
11. května 2006
Hned úvodem si dovolím menší osobní odbočku. Recenzovat autora (myšleno Filipa Lába), který mě učí Základy fotografovaní a kterému marně vysvětluji, že onen prachmizerně naexponovaný snímek je umělecký záměr; stejně tak, že na fotografii opravdu není chaos bez nápadu, nýbrž panorama Pražského hradu ukryté chytře za stromem… čili recenzovat takovéhoto autora, se mi snad ani nepřísluší. Je to takové zvláštní, když mi Filip Láb o hodinách říká, jak se vlastně má fotit a zvětšovat a já to dychtivě hltám, protože o tom skoro nic nevím a nyní mám být v pozici recenzenta, který má recenzovat dílo takovéhoto člověka… Nuže, směle do toho. Pokud se ale přeci jen snad někomu bude zdát, že na rozdíl od předchozích recenzí, mám k dnešnímu autorovi tak trochu respekt, skutečně to není dáno tím, že mám na konci tohoto semestru přinést deset nejlepších fotografií, které jsem za semestr udělal a za které dostanu zápočet. Takovou mrzkou průhlednost, bych si nikdy nedovolil… A teď už tedy opravdu slíbená recenze bez dalších zbytečných průtahů, jakým byla například tato věta. A tento už očividně zbytečný dodatek v podobě této věty.
Východní blok
Autorská dvojice Filip Láb a Bára Mrázková představuje v Galerii Václava Špály svůj projekt Východní blok, který se dle tiskové zprávy snaží o „inscenovaný dokument“. Autorská dvojice je více než výstižné pojmenování, protože u žádné fotografie přesně nevíme, zdali je autorem Láb a nebo Mrázková – znalci díla autorské dvojice to určitě poznají, ale jak jsem říkal už několikrát, nejsem znalec ničeho, protože nic není. Jist autorstvím jsem si byl u jediné z fotografií (tedy pokud to nebyl trik se samospouští řízenou na dálku laserem), na které vykukoval Filip Láb zpoza výklenku u vchodu Kinoalta. Mrázkovou jsem nikdy neviděl, nemůžu sloužit, takže na některých fotkách možná byla, z čehož by se dalo odvodit, že je fotil Láb.
Výstavu Východní blok spojuje jedna zásadní věc, a to, že vyjma snímků pořízených na Chorvatském ostrově, které byly poznatelné na první pohled, je většina dalších lokalit mezi sebou jednoduše zaměnitelná. Například řada fotografií by se mohla klidně nafotit kousek od Prahy a napsat pod to Polsko a nikdo by nepoznal rozdíl. Stejně tak záběry z Berlína, kde „nainscenovaní“ statisté, kteří si připalují cigaretu, třímají v ruce deník Mf Dnes, mohly být vyfoceny klidně na Nuselském mostě, ale pak by to asi nebyly záběry z Berlína, to dá rozum.
Z výstavy jsem měl jakýsi nepopsatelný pocit, který se očividně nestraní jak do pozice – božské, tak do pozice – totální hrůza. Něčím nepopsatelným se mi to líbilo a zároveň jsem si ale říkal, že zas tak na větvi z toho také nejsem. Možná mě tak trochu podvědomě „štvali“ oni nainscenovaní statisté, kteří byli na snímcích, protože jsem to na sobě pociťoval jako jakýsi podvod. Dokument má dle mého vypovídat o skutečnosti – způsobem jak jen fotografie dokáže skutečnost „skutečně“ zachytit, ale to je na jinou práci – a pokud jsou na fotografiích herci, kteří dostávají pokyny, co mají dělat a pak jsou vyfoceni, přijde mi to takové zvláštní, když se to má nazývat dokument, byť inscenovaný. Ačkoliv musím říct, že na druhou stranu je dobře, že autoři se netají tím, že na divákovi udělali takovýto „podvod“, čili to přestává být podvodem a autoři doufají ve shovívavost, že diváci se nechají v dobré víře napálit a ještě jsou si podvodu vědomí a na závěr autory ocení kladným ohodnocením. Nevím, přijde mi to, asi jako kdybych se v londýnské Baker Street 221b nechal vyfotit se statistou v obleku Sherlocka Holmese a ještě si od něj vzal navštívenku a pak přijel domů a ukazoval navštívenku s fotkou rodině a říkal jim, že jsem si popovídal s pravým Sherlockem Holmesem, který bydlí v Baker Street. Na fotografii by byl určitě reálně existující člověk v obleku Sherlocka Holmese i se svou reálně existující Baker Street 221b, a reakce každého, kdo uviděl fotografii by byla: „Jéé, Sherlock Holmes.“, ačkoliv každý dobře ví, že Holmes je fiktivní neexistující postava, která je propojena s reálně existujícím fiktivním světem Sira Arthura Conana Doyla a s reálně existujícím „reálným“ Londýnem z přelomu 19. a 20. věku. Uff. Asi tak na mě působili statisti na fotografiích, kteří inscenovali dokument a příhoda s Holmesem asi nejlépe charakterizuje můj pocit z výstavy, ačkoliv je to úplně z cesty, jak si kdosi pro sebe určitě trefně poznamená při čtení těchto řádků.
Mezi nainscenované herce patřil asi i člověk z Goli Otoku, který se zásadně procházel po ulicích nahý – asi aby i slovanští bratři, kteří neznají význam slov Goli Otok (Pustý, Holý, Nahý Ostrov), pochopili, že na Goli Otoku se nedá chodit jinak, než s nahou zadnicí. A jestli to byla ještě nějaká polysémantická meta-jazyková slovní hříčka (taky dobrej blud z cesty), že statista měl pěkně Ot(o)/(e)klý Goli Zadek, tak autoři už opravdu střílí z hodně silného intelektuálního kalibru. Jako ukrytý vtípek pro chorvatsky hovořící Slovany dobré, zmatený Neslovan bude kapku mimo a bude si říkat, co tam ten nahej chlápek dělá? (Tak trochu mi to připomíná, když jsem se pokusil rozbít klišé Hradčan tím, že jsem je vyfotil schované za stromem a také to bylo masami nepochopeno, haha.) Ne, ale Goli Otok je „dobrej fór“ a líbí se mi, že autoři si dokáží dělat legraci i z takových věcí, jako je ostrov, který nebyl ničím jiným než věznicí pro politické vězně pracující v místním kamenolomu.
Fotografie, která se mi asi líbila ze všech nejvíc – mimo Nahého Otoka, byla fotografie, na které byli zvěčnění mladí mniši v sutanách a na hlavách měli šátky, kšiltovky a další vymoženosti moderního věku, které v kontrastu se sutanou působily vesele. Pokud byli herci i mladí mniši, tak už snad nemá ani cenu psát něco dalšího.
Jako celek to bylo fajn, možná – pro mě – trochu zbytečné mluvící hlavy na videoprojekci, protože a) jsem je neslyšel a odezírat neumím b) na videoprojekce, kde je jen mluvící hlava se nedívám… jsou nudné. Škoda té elektrické energie a zbytečné práce se sháněním sponzora, který by zapůjčil audiovizuální techniku.
VystavilDon Insalata v 17:08 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Gustav Aulehla - Takoví jsme byli
6. května 2006
. . . g. u. s. t. a. v. . . . a. u. l. e. h. l. a. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . t. a. k. o. v. í. . . . . . j. s. m. e. . . . . . . . . . . b. y. l. i. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . j. a. k. u. b. . . . . . . . s. a. l. á. t. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . t. a. k. o. v. ý. . . . . . . . j. s. e. m. . . . . . . . n. e. b. y. l. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
VystavilDon Insalata v 17:07 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Černobylský triptych dokáže pobavit, Kratochvíl, Wágner, Vašek
21. dubna 2006
Tedy za předpokladu, že jste ujetý magor, který se dokáže zasmát všemu. Na černobylské tragédii ani fotografiích z výstavy sice není samo o sobě nic tak vtipného, ale jakmile si k nim začnete číst popisky umístěné pod fotografiemi, není vážně zamýšlená výstava ničím jiným, než nikdy nekončící groteskou.
Pojmout celou výstavu jako celek by se dalo možná shrnout ve větě: „Wágner se snažil, Vašků nepochopil a Kratochvíl zvítězil.“, ale soupeřit o nejkratší kritiku možné není, protože Příteli???!!!... nikdo už asi netrhne, a tak napíšu standardně dlouhý text.
Osobně jsem začal fotografiemi pana Wágnera, ačkoliv prodavačka vstupného tvrdila, že je veskrze úplně fuk, kterým směrem se vydám. Ještě před Wágnerem jsem nahlédl do otevřené knihy návštěv, kde jakýsi poeta napsal, že „Černobílé lépe vystihuje černobylské nálady.“ Och.
Již první popisek, který mi pomalu ale jistě zvedal koutky úst směrem nahoru byl u fotografie Narodiči, na které byl vyfocen jakýsi doktor u rentgenu a pod ním bylo napsáno, že po černobylské tragédii řada delegací ze zahraničí přivezla velké množství rentgenů. První co mě napadlo, že radioaktivního záření si lidé v okolí Černobylu asi užili málo, a tak si rádi ještě odpoledne zajdou do sebe pustit pár rentgenových paprsků a nebo si jen udržují jakousi „hladinku“, aby z nich ozáření náhodou nevyprchalo.
Wágnerova fotografie z Pripjati, kde se dle popisky všude povalují dětské plynové masky – ačkoliv ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádnou masku jsem neviděl – byla svým popiskem fotografii spíše také na škodu.
Kde už jsem se ale neudržel a opravdu jsem se chechtal na celou galerii byla fotografie Novie Šarno, kde hasiči dle popisky „zachránili kostel“ a celé co z kostelu zbylo, byla vstupní brána. No mít takové hasiče na čísle 150, tak jim snad radši ani nevolám a raději si sednu blíž k ohni, aby mi nebyla zima. Návštěvníků, kteří se v pietní hrůze dívali na fotografie – a na mě značně divně – jsem si nevšímal.
Z fotografií Martina Wágnera čišelo, že se místy snažil o něco jako uměleckou fotografii, ale moc se mi to nelíbilo. Pokud Wágnerovy popisky vzbuzovaly smích, tak další muž fotografie, tentokráte v barevném, mě svými popiskami spíše přiváděl k šílenství.
Při pohledu na Vaškovu (Vaškůovu?!?) fotografii Dětské oddělení v Pripjaťu, bych doporučil stěžujícím si doktorům z Motolu se na fotografii podívat, protože zas tak špatně na tom Motol s padajícími balkony a praskajícími stěnami ještě není.
Pokud jste to náhodou nevěděli, tak kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... Ano, i modří už vědí, že Pripjať dnes připomíná město duchů. Díky pane Vašků, že jste mi to napsal téměř na KAŽDOU FOTOGRAFII!!!
Po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – následovaly fotografie pana Kratochvíla, které mě přímo uhodily do očí. (no říká se do nosu, ale nosem jsem si fotografie neprohlížel, ačkoliv co bych výstavě vytknul, tak to, že jsem pohledný, vím i bez ní, ale abych se na sebe díval v každé fotografii, to opravdu nemusím. Tudíž případným návštěvníkům doporučuji jít na výstavu, když bude zataženo a hnusně, protože za slunečného počasí kolem poledne není na fotografiích za sklem skoro nic vidět, protože namísto uměleckých objektů působí fotografie spíše jako zrcadlo, ve kterém se na sebe díváte, což můžete dělat i doma v koupelně a zadarmo.)
No a nyní se po odbočce pojďme věnovat raději samotnému Kratochvílovi. Co mě tedy po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – potěšilo, byly fotografie pana Kratochvíla. Třeba fotografie školky, na které byly jenom ošuntělé schody zapadané listím a celé to bylo foceno skrze jakési větve, na mě působila dojmem takřka orgasmickým. Stalkera jsem četl, viděl i Tarkovského film, a proto se mi líbil i radioaktivní les, který mi film připomínal, ale chyběla mi v radioaktivním lese třeba radioaktivní veverka, protože jak bylo patrno z dalších fotografií, například o radioaktivní jablka nouze v okolí Černobylu není, tudíž logicky předpokládám i radioaktivní veverku. Poslední tři Kratochvílovy fotografie u dveří, které byly všechny vyfoceny jaksi „šejdrem“ doprava, na mě působily dojmem, že pan Kratochvíl si asi často v rámci přátelských vztahu přihnul s „opilými muži“, které tak rád zvěčňuje na svých fotografiích. (No možná za to může, že žádné jiné než opilé muže v bývalém Sovětském svazu ani fotit nemůže.)
Černobyl na mě určitě nějaké následky zanechal – a tím nemyslím jenom výstavu, ale i že jsem si ve dvou letech hrál v teplém dubnovém měsíci na pískovišti, zatímco větry rozfoukaly atomový mráček až nad naší zemičku a chrabří cyklisté ve žlutých trikotech se vydali na Tour de Černobyl, aby západnímu světu dokázali, že v Černobylu jim praskla jen žárovka a vyhodilo jim to do vzduchu maximálně tak pojistky.
Psát něco duchaplného o téhle výstavě se mi trošku i příčilo z důvodu, že všichni novináři světa právě teď mrskají články o Černobylu jako Baťa cvičky do všech světových médií a předhánějí se o to, kdo napíše něco duchaplnějšího a srdcervoucího, protože od černobylské apokalypsy, která proměnila rozkošná městečka v města duchů, uplynulo dvacet let. A jakési stádovité chování mi bylo vždy cizí.
VystavilDon Insalata v 17:02 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Příspěvky
