Kůže národa (Skin of the Nation), Shomei Tomatsu
17. ledna 2007
Dnes jsem vyrazil do Rudolfina na retrospektivní výstavu japonského fotografa, který se jmenuje Shomei Tomatsu (*1930). Výstava asi putuje po celém světě ve stejném provedení, protože když trochu hledáte na internetu, zjistíte, že už byla v roce 2005 ve Washingtonu, v roce 2006 v San Francisku a ke konci roku byla ve švýcarském městu Winterthur. Nyní můžete výstavu od ledna až do poloviny dubna 2007 vidět v pražském Rudolfinu.
Výstava je rozdělená do deseti bloků, fotografických cyklů – na podlaze je vždy napsáno, který blok právě začíná. Bloky nejsou jen čistě chronologické, jak by se na první pohled mohlo zdát, ačkoliv jisté časové rozdělení zde patrné je. Nejstarší fotografie jsou na výstavě z padesátých let a nejmladší je snad z roku 2000.
V celém horním patře Rudolfina je téměř 230 Tomatsuvých fotografií. Fotografie jsou malého rozměru – všechny tak kolem 20 x 30 cm a jsou jako sardinky v krabičce jedna vedle druhé. Ačkoliv prostor by tu na fotografie i byl, je ve většině sálech Rudolfina využita jen polovina sálu a protější zdi jsou prázdné. Naprostá většina fotografií je v černobílém provedení, jen tu a tam je fotografie v barvě. Kdykoliv však přijde na řadu jedna barevná fotografie, tak na sebe v té dlouhé řadě černobílých fotografií opravdu upozorní.
Těžko říct, jaký dojem na mě výstava udělala. Na jedné straně jsem byl až přesycen množstvím fotografií, které na výstavě byly, a tak v tomto přehlceném prostoru nebyl jaksi „čas“ si užít jednotlivé fotografie, protože člověk se jen dívá do katalogu na popisku a pak na zeď, kde jsou jen čísla jedno vedle druhého a nad čísly visí fotografie. A na druhé straně tu a tam přímo „vyskočila“ fotografie, která svým nápadem převyšovala ostatní (v tom nekonečném sledu fotografií) a u takovéto fotografie se pak člověk zastaví a chvíli se jen tak „kochá“ nápadem, tématem a nebo jen tak krásou japonských zahrad s třešňovými květy.
Nejvíc mě asi zaujaly bloky IV Atomová bomba a VII Podzemní město. A jednotlivé fotografie, které mi nejvíc utkvěly v paměti… Prostitutka v kimonu, která nosem vyfukuje kouř z cigarety a vypadá tak trochu jako supící býk z kreslených seriálů pro děti, pak rozteklá láhev od piva žárem od atomové bomby a pak řada fotografií z bloku VIII Jih a cyklu Sluneční tužka a mnoho a mnoho dalších.
Na oficiálních stránkách Galerie Rudolfinum překvapí bohatý doprovodný program, který je přidružen k výstavě – různé přednášky, promítání japonských filmů atd. Novinkou pro mě byl i systém celé výstavy, že návštěvník obdrží 70stránkovou brožuru s detailními popisky fotografií a úvodními texty k jednotlivým blokům a na zdech jen visí fotografie a místo popisek na zdi jsou čísla. Osobně mě to docela rušilo, protože člověk stále kouká do brožury a na zeď do brožury a na zeď…
VystavilDon Insalata v 17:13
Štítky: Výstavy
Příspěvky
