Erwin Olaf – Choreografie citů
1. května 2009


Téměř tříměsíční pauzu na tomto blogu přerušily školní povinnosti. Zde je přetisk mého příspěvku na předmět Řeč obrazů:

Pražská Galerie Langhans byla od svého otevření vždy jistotou na to, že pokud chcete vidět tzv. sociální fotku, jste na správném místě. Se zatím poslední, právě probíhající, výstavou je tomu však jinak. V Langhansu totiž své (nejen) velkoformátové módní fotografie vystavuje Erwin Olaf. Jméno evokující spíše herce ze severského pornofilmu je však pseudonymem holandského fotografa Erwina Olafa Springvelda, narozeného v roce 1959 v holandském Hilversu. Navíc, Olaf v mládí vystudoval žurnalistiku v Utrechtu.

Asi nejznámější Olafovy práce pochází ze zakázek nadnárodních koncernů typu Levi’s, Microsoft, NOKIA. Zde se však obávám tvrdit, že ačkoliv (jako všechny Olafovy) fotografie srší nápadem, stejně jako u Oliviera Toscaniho, kde se člověk obdivuje autorově originalitě, to má na samotný prodej produktů (o což kromě tvorby image jde v reklamě především) nulový efekt.

Co mě však u Olafa baví více než jeho reklamní zakázky, je jeho původní umělecká tvorba, které jsou vlastní slovní spojení jako: překvapivá kombinace, břitký humor, sterilní čistota modelek, preciznost záběrů, hodiny příprav záběru, přestylizované figury, vyumělkované pózy atd.

V samotném Langhansu člověk najde velkoformátové fotografie z cyklů Fall (2008 – Pád, Podzim?), Grief (2007, Smutek), Hope (2005, Naděje), Rain (Déšť, 2004), které jsou všechny stylizovány, jako by byly vyfoceny na přelomu 50. a 60. let. V prvním patře je k nalezení také série pěti fotografií a krátký film Le Dernier Cri (2007, Poslední výkřik). Ze starších prací je pak k vidění pouze cyklus Blacks (1990), což je cyklus černobílých fotografií

Toť tedy suchý výčet toho, co se dá nalézt v Langhansu a nyní menší kritika. Fakt, že každý cyklus (2004 - 2008) Olaf doplnil i krátkým filmem, nám sice není v letáku utajen, ale všech krátkých filmů se budete na výstavě domáhat marně. Běžně tyto filmové plátna přeskakuji, protože jsou děsně nudné a mají zrůdnou stopáž několika desítek minut (což je asi taková zábava, jako když Vám při setkání obyvatel domova důchodců začnou všichni ukazovat fotografie vnoučat), ale Olafův cyklus Le Dernier Cri mě tak navnadil, že bych se rád podíval i na zbytek filmů. A to není vše, co nám bylo utajeno. Fotografické cykly obsahují o mnoho více fotografií, než které se v Langhansu ukázaly, takže to spíše byla taková ochutnávka. Olafově výstavě by tak slušel daleko větší prostor, napadá mě snad jen galerie v Rudolfinu.

Navíc, dle stránek www.erwinolaf.com je snadné si udělat obrázek, že to, co nám bylo na výstavě z tvorby Olafa ukázáno, rozhodně nepatří mezi to jeho nejlepší. Kupříkladu fotografický cyklus Fashion Victims, ze kterého humor a nadhled přímo srší, by klidně v doprovodu cyklů Mature nebo Mind of their own, vůbec nedělal na výstavě Olafovi ostudu. Fashion Victims jsou akty (objemná ňadra a také erekce kam se podíváš) sošných modelů a modelek, kteří však mají na hlavě papírové tašky módních gigantů typu Hugo Boss, Chanel, Moschino či Calvin Klein. V cyklu Mature Olaf zase stylizoval dámy ve věku 65-80 let jako modelky do lehce erotických lesklých magazínů typu Playboy, ve kterých se dnes cení spíše práce kouzelníka s Photoshopem než samotné vnady lepých děv. A v cyklu Mind of thein own nastylizoval Olaf jako modely a modelky mladíky a dívky trpící Downovým syndromem.

Ale pokud by toto vše, mělo být na výstavě, tak by to vydalo spíše na jakousi retrospektivní výstavu, které by vskutku slušel větší prostor, byť Langhans galerie je sama o sobě uměleckým dílem architektury. Na mysl mi tane vzpomínka na průřezovou výstavu děl fotografa Antona Corbijna, kterou jsem měl to štěstí vidět v Petrohradu, protože tamější výstavní prostory byly opravdu obrovské, ačkoliv výsledný dojem kazily postarší ruské hlídací semetriky, které na návštěvníky křičely PŘEŠLAP, jakmile jste se překročili na zemi namalovanou čáru, která se nacházela asi tak metr od pověšených fotografií. Ale jiný kraj, jiný mrav.

Ale zpět do galerie Langhans, protože bych se zde mohl oddávat vzpomínkovým orgiím či kritice toho, co ještě v Langhansu nebylo, jako například Olafův cyklus Royal Blood, kde se precizní čistota modelek nastylizovaných do bílé barvy mísí s těmi samými modelkami na další fotografii, avšak potřísněné krví, zabodnutými dýkami do zad a podobnými, skvěle vypadajícími, brutalitami.

Suterén Langhansu během Olafovy výstavy patří českému fotografovi na volné noze Adamu Holému. Ten zde vystavuje cyklus Stázová komora, který skvěle doplňuje práce Olafa, byť si říkáte, kdo opisoval od koho… Holého Stázová komora je tvořena přibližně pěti až osmi (údaj mi vypadl) fotografiemi, na kterých nalezneme akty vnadných děv (zajisté autorových múz, pokud není homosexuální), které jsou umístěny v bytu, který (na rozdíl od Olafovy Ameriky 50. a 60. let) je stylizován do dob socialismu bez lidské tváře 70. a 80. let v Československu. Ti, kteří jsou narození před rokem 1989, se tak mohou u Holého fotografií bavit a vykřikovat cosi jako: „Ty vole, tuhle lampičku jsme měli doma.“ či „A tenhle stolek má moje babička dodnes v obýváku.“

Hodnotit výstavy počtem hvězdiček či procent mi přijde dost zvrácené. A jelikož se předmět jmenuje Řeč obrazů, říkám si, jestli Olafovy obrazy ke mně nějak promlouvaly. Ano, promlouvat svou řečí může jakékoliv dílo, ale jen některé mě osloví. A Olafovy fotografie mě oslovily opravdu patřičně, čili pokud já něco hodnotím, tak spíše stylem: „Doporučuji se jít na to podívat a strávit tím dvě hodiny drahocenného času.“ případně „Nelezte tam, je to ztráta času.“ Olafova práce má však v sobě dar vytvářet úsměv na rtech a nutkání zvolat: „To je dobrý tohle, proč mě to nenapadlo.“, což dokážou jen někteří fotografové a mistr v tom je například litevský fotograf Algisg Griškevičius. (Doporučuji se podívat na http://algisg.lt/ do sekce Photography).

VystavilDon Insalata v 21:21 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)