Dvě knihy vzpomínek (Osip Mandelštam), Naděžda Mandelštamová
25. dubna 2007

Ze všeho nejdřív to chce nebýt ovlivněn Kunderovou knihou Nesmrtelnost, kde v jedné části je dost proti tomu, aby vdovy po literátech sepisovaly jakési paměti. „Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.“ Můžeme v tomto s Kunderou na jednu stranu souhlasit, ale nebýt Mandelštamové, která „obětovala“ svůj život za zachování odkazu básníka akméismu Osipa Mandelštama, asi by nám uniknul nejen jeho životní příběh, ale i také jeho verše.

Mandelštamové se musí nechat, že se nejedná jen o „tupou“ knihu adorující jejího manžela. Knihu si může přečíst klidně i člověk neznalý básní Mandelštamových, protože kromě jejich soužití, je to také kniha (zejména ta první) o 30. letech v Rusku, postupném zhoršování se životních podmínek těch, kteří nepatřili do všech možných spisovatelských svazů a organizací a nepožívali žádné výhody, které by jim poskytovala oficiální moc (automobil, letní vilka, bohaté příděly jídla a ošacení apod.). V obou knihách Mandelštamová popisuje také spoustu životních příběhů různých lidí (i nedůležitých osob jako je zedník, posluhovačka, kuchařka apod.), na kterých se nějakým způsobem podepsala tehdejší moc. Asi nejvíce prostoru je kromě Osipa Mandelštama věnováno Anně Achmatovové, se kterou se Naděžda přátelila i po Mandelštamově smrti.

Pro lidi, kteří v komunistickém režimu vyrůstali už jen jako děti (a nebo vůbec), to může být velice poučné čtení. Vůbec celá nálada, která se knihou táhne – „ztráta vzájemné důvěry je prvním příznakem společenského rozkolu v diktaturách našeho typu“ – „jen když je člověk, případ se už najde“ – „čím líp se plnily plány, tím hůř se žílo“ – „náš lid nežije, jen plní plán“ – není vůbec veselá. Do toho vyprávění o místech, kde se každý přiznal k čemukoliv, následovaných lágry, všudypřítomných udavačích, sledování, agentech, neutěšené bytové situaci, hladomorech, ve kterých na Ukrajině umíraly miliony lidí, rozkulačování atd.

Škoda jen, že 700 hustě popsaných stran titěrnými písmenky se asi nebude chtít každému číst. Ale jako lékař léčící komunistickou úchylku, bych určitě čtení této knihy předepsal každému, komu se s nostalgickou slzou v oku stýská po komunistickém režimu.

VystavilDon Insalata v 16:44 0 komentářů  

Štítky:

Lawrence Ferlinghetti - Obrazy a básně
19. dubna 2007

Výstava obrazů Lawrence Ferlinghettiho v suterénu Domu u Zlatého prstenu trvá do 13. května 2007. Osobně jsem si před lety zamiloval Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, a tak jsem byl zvědav na maestrovu malířskou tvorbu. Umprum sice vystudovaný nemám, ale některé obrazy na mě působily dojmem tvorby nenadaného dítěte ze základní školy, pro kterého je výtvarka utrpení. Kromě mazanic, které podbarvovala hlasitá smyčka americké státní hymny, do které soci nesrozumitelného vykřikoval sám Ferlinghetii, bylo na výstavě i několik opravdu pěkných obrazů, které zaujaly buď svými barvami a nebo nápadem.

Součástí výstavy je i několik videoprojekcí. Sám bych se chtěl někdy setkat s člověkem, který cíleně na jakékoliv výstavě vydrží všechny videoprojekce (delší než minutu) od začátku až do konce. Vtipná byla videoprojekce, kterou natočili v Praze roku 1998, když zde byl Ferlinghetii na návštěvě. L.F. v ní recituje svou báseň, která ho napadla v noci. Výraz „staromák square“ mi přišel opravdu veselý.

Součástí vstupenky je vstup i do prvních třech pater, ve kterých se ve stálé expozici prezentuje česká malba 20. století. Jak říkal Ricky Gervais v Office: „Mám rád všechna velká jména“ – z nich si užijete Toyen, Štýrského či Emila Fillu. Co si však rozhodně neužijete je pomalu až policejní dohled místních uvaděčů, kteří vás nápadně nenápadně sledují za každým krokem. Cítil jsem se pomalu jak Mandelštamová na procházce s Achmatovovou, když je sledovali nápadně nenápadní fízlové. Nevím, jestli je to v jejich popisu práce, ale přijde mi krajně trapné, pokud mě ze vzdálenosti jednoho metru pronásleduje uvaděč v místnosti, kde jinak nikdo není. K odbytí dotěrných uvaděček nepomohly ani průpovídky typu: „Škoda že když už máme průvodce, tak není prohlídka komentovaná.“ apod. Pak mi nějak uniká několik kamer umístěných v každé místnosti...

VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů  

Štítky:

Kancl (The Office)
18. dubna 2007

Tímto prvním televizním projektem z roku 2001, který režíroval Stephen Merchant, získal Ricky Gervais svou slávu. O této autorské dvojici jsem psal již zde. Seriál Office získal zlatého glóba za nejlepší komediální seriál a sám Gervais obdržel několik cen BAFTA (letos jsou nominování oba – Gervais i Merchant, a to za jejich druhý společný seriál Extras).

Aktualizace 22/05/07: Dnes začala ČT2 vysílat Office pod názvem „Kancl“. V programu je uvedeno 1/14, čili se budou vysílat obě sezóny po šesti dílech, které budou následovány dvěma „Christmas Specials“.

Tak hurá na Office. David Brent je šéfem papírenské společnosti Wernham Hogg v malém britském městečku Slough. Celý seriál je natočen jako dokument BBC. David Brent si o sobě myslí, že je nejenom skvělý šéf, ale též talentovaný bavič, zpěvák a tanečník, ale nějakým zvláštním způsobem BBC natočila dokument o šéfovi, kterého by si rozhodně žádný člověk nepřál mít, protože je to naprostý idiot.

Vždy když běží chvíli „děj“, jsou pak prostřihy na „mluvící hlavy“ jednotlivých hrdinů, kteří do kamery komentují to, co se například před chvílí v kanceláři událo. Asi nejlepší jsou hlášky Davida Brenta (Ricky Gervais), který svým sebevědomým hlasem o sobě říká, že je nejenom „great boss“, ale také „chilled-out entertainer“ (vyklidněný bavič). Celý humor Office stojí na „trapných situacích“, kdy se většina lidí na sebe tak v šoku dívá, co to má být a David Brent má pocit, že se právě udála největší legrace v historii humoru. Výhodou je, že sitcom není podbarven smíchem (aby bylo dočiněno efektu dokumentu) a na kameru, kterou je seriál natočen, je také nutno si chvíli zvyknout, protože oním dokumentárním stylem je lehce netradiční.

Office patří mezi seriály, které se vám nemusejí na první pohled líbit. Když mu však dáte šanci, tak mu časem přijdete na chuť. Kromě samolibého Davida Brenta v seriálu vystupují: Tim a Dawn (Tim miluje Dawn, ona má však snoubence), dále Gareth Keenan, který je vtipný již sám o sobě svým zjevem a neuvěřitelně pije krev Timovi. To jsou hlavní postavy. Z těch vedlejších stojí za zmínku rozhodně málomluvný Keith, který však když něco řekne, stojí to opravdu zato.

Pokud máte rádi britský humor (a jako že Česká televize spolu s HBO ho do nás praly a perou silnými dávkami: Monty Pythons, Fawlty Towers (Hotýlek), IT Crowd (Partička IT, na HBO), Black Books, Red Dwarf (Červený Trpaslík), Yes Minister (Jistě, pane ministře), tak rozhodně dejte šanci i Ricky Gervaisovi s jeho seriálem Office a případně i Extras.

VystavilDon Insalata v 21:19 0 komentářů  

Štítky:

Salvador Dalí (Berlín)
15. dubna 2007

O kulturních tipech z cizích zemí jsem se zmiňoval již zde. Ale stejně mi nic nebrání v tom, abych napsal o včerejší výstavě díla Salvadora Dalího v Berlíně, která trvá do 22. dubna 2007.

Na ploše 1600 m2 se představilo na více než 300 litografií a dalších technik. Ony „provařené“ obrazy, které všichni viděli za život již milionkrát, na této výstavě rozhodně nehledejte. Většinou se jedná o speciální techniky – litografie, suchá jehla apod. Obrázky jsou rozděleny tematicky – nejvíce mi v paměti utkvěly ilustrace k Donu Quijotovi, Dantově Božské komedii a pak tři sošky, které byly hooooodně dobré.

Naprosto šíleným prvkem výstavy je promítání dokumentárního filmu z roku 1971, A Soft Self-Portrait of Salvador Dalí, ve kterém hraje sám Dalí a mluví anglicko-španelsko-francouzsky. Film má anglického vypravěče (Orson Welles) a vydržet jej celý je asi nadliský úkol. Dalí pobíhá v různých maskách, převlecích, paruce, s šílenými kosmickými rekvizitami a vypráví sám o sobě a o tom, jak tvoří. Asi nejlepší část filmu byla, když byl Dalí uprostřed jakési průsvitné gumové kupole a maloval na její vnitřní stěnu obřím štětcem a sledovalo ho z vnějšku publikum mladých lidí.

Jediné, co bych výstavě opravdu vytknul, je jisté organizační odfláknutí. U některých cyklů a na začátku výstavy byly veliké informační tabule se spousty textu, avšak kdo neumí německy, má jednoduše smůlu. Jakýsi místní anglicky hovořící pán se mi sice velice omlouval, že nemá žádné letáky s texty v angličtině, ale to asi nikomu nepomůže... Dále popisky jednotlivých děl byly často zajímavou jazykovou směsicí. Někdy byly pouze v němčině, jindy byly i francouzsky a někdy k němčině byla přidána angličtina (často se při překladu anglický a německý popisek značně lišil). Čili kdo tomuto přikládá důležitost a neumí důkladně německy, bude asi hodně zklamán.

Jinak jsem byl výstavou nadšen právě pro seznámení se s méně známou umělcovou tvorbou a rozhodně bych 8 eur (za studenta) a 12 za dospělého nepovažoval za vyhozených.

VystavilDon Insalata v 17:18 0 komentářů  

Štítky:

Mise na měsíc 3D (IMAX)
13. dubna 2007

Jedná se o už druhý „vesmírný“ snímek v IMAXU, avšak s (na poměry českého Imaxu) téměř dokonalým snímkem „Kosmická stanice 3D“, opravdu Mise na Měsíc nemůže vůbec soutěžit.

Když pomineme obvyklou vatu, kterou je většina IMAX filmů vyplněna, tak toho moc opravdu nezbude. Výhoda IMAXU je alespoň ta, že filmy jsou tak krátké, že nemá cenu ani z kina odcházet, protože utrpení velmi rychle končí. Pětiminutový záběr na hopsající děti, z nichž jedno po druhém odpovídá na dotazy: „Znáš nějakého kosmonauta jménem?“ a my se snad máme smát, když dítko odpovím „Jim“ a nebo „Lance Armstrong“? Aby pak po chvíli skoro všechny děti říkaly: „Až vyrostu, chci se stát kosmonautkou.“ a nebo „Až vyrostu, chci se stát kosmonautem“. Pokud už sami nevyrostete z těchhle naprosto zbytečných záběrů, které mají informační hodnotu někde hluboko pod bodem mrazu, tak se možná dočkáte i něčeho z mise na měsíc.

Dozvíte se názvy všech misí na Měsíc, prostříhané se všemi „hláškami“, které zahlásili američtí kosmonauti po vystoupení na Měsíc, ale jak moc originální chtěli být, nikdo Neila Armstronga se svým „velkým skokem pro lidstvo“ netrumfnul... Všechny historické záběry se promítají na malinkaté 2D plošky, které jsou zakomponované doprostřed obřího 3D plátna, kam by se na výšku vešlo stoosmdesat psů, šest zeber, dva potkani a tři sloni. (Kdo byl v IMAXU více jak jednou, tak už musí snad chodit o pět minut pozdě, aby záměrně přišel o skvělého uvaděče, který přirovnává výšku plátna k několika naskládaným slonům na sebe. Osobně bych si vystačil s počtem metrů, protože nevím, jak vysoký je průměrný slon.)

A protože historické záběry tvoří většinu filmu, moc toho ve 3D ve skutečnosti není – ano, někdo namítne, že onen rámeček, ve kterém se odehrávají archivní záběry, je 3D, ale archivní záběry jsou 2D. Jediné ryze 3D záběry jsou na jakési dva hopsající kosmonauty, ale nikde nebylo řečeno, zdali je to skutečně na Měsíci, a nebo se jedná o 3D počítačovou ilustrační simulaci. Osobně ale předpokládám, že to byla jen nějaká ilustrační hraná simulace na Měsíci, takže ony „skutečné“ (to mi připomíná zcestný slogan „Vítejte ve skutečné realitě“) měsíční záběry budou opravdu asi jen ty archivní záběry.

Nezbývá mi než říct, že IMAX opět zklamal. Filmy v něm jsou z většiny naprosto příšerné, a že jsem je viděl skoro všechny. Nejlepší byl asi úplně první snímek z vodního světa a poté ona Kosmická stanice 3D. Bylo v nich totiž nejméně vaty a nebyly ani opředeny scestnými zápletkami (dívka, co si šňupne v Muzeu prahistorický koks, aby viděla 3D T-Rexe) a nebo stále se omílajícími větami dokola „Páni, podívej na tu úžasnou strukturu.“ (Tajemné hlubiny), či hereckými výkony Benedikta a Otylky v podobě dabérů, kteří namluvili hmyz (Království hmyzu 3D). Osobně si myslím, že do IMAXU se má chodit na dokumenty a nikoliv na příšerné zápletky, které nemají smysl, aby se jimi opředly dokumentární záběry. A nebo lidé opravdu potřebují k záběrům přírody komentáře typu: „A támhle Pepík (lev) právě zahryznul naší milou Andulku (Antilopa), a nakrmí tak své neposedné nezbedy Bertíka (malý lev) a Samsoníka (malý lev č.2.)?

VystavilDon Insalata v 21:18 0 komentářů  

Štítky:

Air Asia (Langhans Galerie Praha, 04.04.-01.07. 2007)
6. dubna 2007

Pod nic neříkajícím názvem Air Asia se skrývá osmnáct současných a historických fotografických cyklů. Po prvotním překvapení z tak velkého množství cyklů, následuje však rychlé vystřízlivění v podobě zjištění, že jeden cyklus = většinou 3 nebo 4 fotografie. To ale nic nemění na tom, že v Langhansu je zajímavá výstava asijské fotografie.

Začíná se v druhém patře, kde jsou dva fotocykly a 60minutové (!) video Město fotografií. Někdy mám problém vydržet i několikaminutové videoprojekce, a tak jsem toho po několika minutách nechal, ačkoliv to, co jsem zrovna viděl bylo docela veselé, i když neznalcům anglického jazyka asi přijde divné, proč je video pouze v původním znění s anglickými titulky. Film o indických fotoateliérech byl docela vtipný. Když fotograf ověšený zlatem říká paní, která se přišla vyfotit „Zatáhněte si to břicho, ať není na fotce to vaše panděro.“ a když to nemá kýžený výsledek, tak na ní zavolá „Tak si přes něj dejte ruce, ať není na fotce vidět.“ A světe div se, ona to poslušně dělá. Stát se mi tohle u nás doma, tak fotografa asi seřvu a jdu pryč...

V druhém patře je asi jeden z nejlepších fotocyklů – Přes růžové brýle – jedná se o fotografie z malajských fotoateliérů z let 1977 – 1982. Při pohledu na Malajce v kalhotech do zvonu a v top-gun brýlích se musí návštěvník opravdu zasmát. Kdo to v Langhansu už trochu zná, tak bude možná překvapen, že dva minicykly jsou i v místní malé knihovně.

Nejlepší část výstavy se táhne po schodech odshora až dolů (nebo opačně, jak chcete). Cyklus se jmenuje Ateliér Kulsum, Prodej snů na fotopapíře – kočovné fotoateliéry v Indii. Jedná se asi o místní folklór, protože Evropan musí mít při prohlížení těchto maličkých snímků záchvaty smíchů. Indové se fotí s papírovými kulisami filmových bollywoodských hvězd. Zákazníky jsou prý chudí Indové, kteří platí za fotografii 35 centů.

V prvním patře je hned několik fotocyklů. Zde mě tak oslovily maximálně fotografie z Války ve Větnamu, ačkoliv někomu možná přijde zvláštní, že na protější stěně se nacházejí autoportréty thajského homosexuálního fotografa převlečeného za ženu. Fotografie z cyklu o indických úřednících jsem již viděl, ale i tak mě paní zavalená tunami papíru vždy pobaví.

V přízemí pobaví cyklus Satira Bollywoodu, kde jsou jakési parafráze na filmové plakáty z Bollywoodu. V prostorách suterénu jsou černobílé fotografie vietnamského fotografa, který jako dítě trávil čas v buddhistickém klášteře, odkud se dostal do války proti Kambodži a z ní utekl do USA, kde začal studovat fotografii. Nyní opět žije v klášteře a na fotografiích tak vidíme prostý klášterní život buddhistických mnichů.

Některé cykly se určitě nebudou líbit všem, ale naštěstí je jich zde tolik, že si každý přijde na své. Jako celek jsem byl však spokojen.

VystavilDon Insalata v 17:16 0 komentářů  

Štítky:

Tears of Black Tiger (Fah Talai Jone)
5. dubna 2007

Tímto filmem debutoval thajský režisér Wisit Sasanatieng. O jeho druhé filmu Občan Pes (2004) jsem psal již zde. Zatímco Občan Pes mi naprosto uchvátil, po shlédnutí tohoto filmu jsem měl dost rozporuplné pocity. Ale určitě dám Sasanatiengovi ještě šanci s jeho třetím filmem v pořadí, hororem Unseeable (2006).

Jedná se totiž o jakýsi šílený mix westernu, komedie, love-story a akčního filmu. Již samotná popiska na DVD „Mad as a bag of spiders.“ mě měla varovat, že tenhle film nebude jen tak něco. Stejně jako Občan Pes, je i tento film ujetě barevný. Například kovbojský záporák má růžovo-tyrkysový outfit a vypadá jako mix Little Richarda a Bruna Ferrari.

Z westernového žánru film přebírá pistolnické souboje, které se však někdy zvrtnou v akční přestřelky, kde na sebe lidé vytáhnou bazuky a vůbec je to celé úplně šílené. Jinak jakákoliv událost je zde odporné klišé. Takže chudý syn rolníka Dum se zamiluje do Rumpoey, dcery bohatého měšťana. Když se jí zastane na škole při potyčce, je vyhozen ze školy a dá se na dráhu westernového zločince v gangu jakéhosi Faie, u kterého se stane nejrychlejším pistolníkem široko daleko a známým jako Black Tiger. Později je Rumpoey donucena si vzít jakéhosi policistu, který chce Faiovi a jeho kumpánům zatnout tipec. A během jejich svatby zaútočí Faiův gang na policistu. Uff. Tak to by byl děj.

Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že je to jakýsi Limonádový Joe z Bangkoku, avšak chyba lávky. V průběhu se z filmu stane spíše jakýsi akčnák a love-story po vzoru Romea a Julie (i s nešťastným koncem, ačkoliv Rumpoey to přežije). Původní záměr byl asi natočit parodii na westerny a dojáky, ale jaksi mi to vůbec nepřipadalo vtipné, ačkoliv všichni herci přehrávali jako ochotníci z Horní-Dolní. Výsledek pak vyzní jen jako totální kravina, ačkoliv záměr natočit kravinu asi u Sasanatienga nebyl.

VystavilDon Insalata v 21:13 0 komentářů  

Štítky:

Prison Break
3. dubna 2007

Včera skončila druhá sezóna jednoho z nejsledovanějších televizních seriálů v Americe, a tak je teď nejlepší čas poohlédnout se za tímto seriálem. Českou fan-site naleznete na tomto odkazu.

První sezóna


Michael Scofield je málomluvný mladík s pronikavým pohledem, který se jednoho dne usmyslí, že dostane z vězení svého bratra odsouzeného k smrti za vraždu bratra viceprezidentky USA. Důvod, proč bychom měli mít Michaela již od prvního dílu rádi, je ten, že Lincoln Burrows není žádný vrah (pouze malý zlodějíček a rváč), protože k žádné vraždě nikdy nedošlo a celé to bylo nastraženo...

První sezóna se celá odehrává v prostředí věznice Fox River, kam se nechá Michael schválně zavřít pro bankovní loupež. Téma útěku z věznice nespravedlivě odsouzeného není nové a odjakživa přitahuje řadu čtenářů knih či televizních diváků... Michael si sice celý plán útěku bezpečně připravil z domova do nejmenších detailů (aby náhodou na něco nezapomněl, tak si nechal celé tělo potetovat plánem útěku, a proto ho ve většině záběrů vidíme v triku s dlouhým rukávem), ale protože věznice si žije sama jiným životem a ne vše jde dle plánu, zatahuje Michael postupně do útěku stále víc a víc lidí. Nakonec prchá neuvěřitelných deset lidí, z nichž se osm dostane na svobodu. Bohužel pro Michaela, většina z prchajících trestanců se dozví z úst umírajícího Charlese Westmorelanda o pěti milionech dolarů, které má někde tam venku uschované. Tím končí první sezóna.

Protože se seriál stal velice úspěšným (= velká sledovanost, velké zisky), rozhodli se tvůrci podojit kozu do mrtě, a tak vznikla sezóna druhá, která je místy dost neuvěřitelná.


Druhá sezóna

Za cíl si Michael s Lincem vytkli Panamu odkud zmizí nadobro a nikdo po nich nepůjde. Má to však háček, za (nyní již) prezidentkou USA stojí tajemná korporace (The Company), která teoreticky ovládá celou Ameriku a chce všechny, kteří utekli spolu s Michaelem a Lincem, mrtvé. Z druhé sezóny se tak stane docela slušná vyvražďovačka, protože po všech uprchnuvších nejde jen policie, ale i agent Mahone (který si s inteligencí nezadá s geniálním Michaelem a rozlouskává většinu Michaelových hádanek s rychlostí blesku) a též Paul Kellerman, zabiják pracující pro prezidentku. Později do děje vstupuje i pan Kim, Asijec, který šéfuje jak Kellermana, tak Mahoneho. Oba tak mají jasný cíl – všechny prchající trestance zabít.

V průběhu druhé sezóny tak o život přichází téměř polovina těch, kteří utekli z věznice. Nejvíce asi zamrzel skvěle zahraný mafiánský boss John Abruzzi (hrál jej snad jediný „slavný“ filmový herec Peter Stormare). Z přeživších stojí za zmínku asi T-Bag (pedofilní vrah, který zavraždil jen v průběhu obou sezón asi stopadesát lidí) a pak na druhém konci kriminálního žebříčku stojí Fernando Sucre, který utekl prakticky jen proto, že si jeho milá měla vzít jakési mexického prevíta.



Napětí zůstává, ale věrohodnost kamsi zmizela...

Pokud se podíváme na seriál z filmařského pohledu, jedná se o téměř dokonalý seriál. Používá různé vyprávěcí techniky, díly končí vždy během tzv. cliffhangeru (nejvíce dramatická událost v ději) a většině hercům se dá věřit, že hrají ty, kým mají být. O napětí a svižný děj tak divák rozhodně nepřichází, ale například předposlední díl druhé sezóny v sobě obsahoval asi padesát zvratů a kdyby v těchto momentech hrdinové říkali „Ha, karta se obrátila.“, tak snad možná samotným tvůrcům dojde, že čeho je moc, toho je příliš.


Vytřískejme z toho ještě další prachy... ano, bude i třetí sezóna...

Fanoušci seriálu asi šílí blahem, ale pokud pomineme fakt, že seriál mohl s přehledem skončit útěkem dvou bratrů z věznice, já osobně bych jej ukončil raději už v druhé sezóně, protože poslední díly často působily dojmem jen umělého protahování napětí. A protože už v příběhu nebylo téměř co vyprávět, objevily se v seriálu v náznacích ještě zmínky o nějaké další skupině, která tahá za nitky a nemá nic společného s The Company... Krom toho nějak šéfují taktéž jakési panamské věznici Sona, do které na konci druhého dílu (po až neuvěřitelných peripetiích) zavřeli jak geniálního Michaela, tak geniálního agenta Mahoneho...

Čili kdo bude mít ještě náladu na třetí sezónu (jakože miliony Američanů se asi najdou), dočká se možná spolupráce dvou úhlavních nepřátel druhé sezóny, aby spolu utekli z prapodivné věznice kdesi v Panamě. Osobně se mezi tyto nadšence již asi řadit nebudu, protože celé kouzlo seriálu zůstalo kdesi dávno před branou věznice Fox River. To však nic nemění na faktu, že se i tak jedná o jeden z nejlepších seriálů, který se může směle pyšnit na stupni vítězů spolu s Lostem (o tom jsem psal zde) a Heroes.

UPDATE 05/05/08 Sezona tri, ignorace.

VystavilDon Insalata v 21:11 0 komentářů  

Štítky:

Skrytá Identita (The Departed)
1. dubna 2007

Protože tento týden filmy v kině nic moc, můžete zkusit štěstí ve videopůjčovně, kam v těchto dnech dorazila oscarová Skrytá identita.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že ty Oscary byly jen pro to, že se předtím na Scorsese nedostalo a že mají akademici jakýsi pocit, že dalších Oscarů by se 65letý Scorsese nemusel dožít. Dle mého názoru tento film třeba na Taxikáře, Zuřícího býka, Poslední pokušení Krista a nebo na Mafiány prostě nemá...

Co se týče hereckého obsazení a výkonů nedá se nic vytknout – Jack Nicholson předvádějící hlodavce je k sežrání – ale samotný příběh mi přišel trochu přitažený za vlasy. (Nedejbože aby byl natočen dle skutečné události...) Leo DiCaprio hraje policistu, který je tajně nasazen do gangu mafiána Costella (Jack Nicholson) a Matt Damon hraje Costellova pohůnka, který dělá kariéru mezi policisty. Oba jsou tak svým způsobem krysy a celý film je o tom, jestli bude jeden nebo druhý odhalen a dále je hlavně o důvěře, která nikdy není taková, jak se na první pohled tváří.

Film měl sice své dobré momenty a natočen byl také kvalitně, ale cosi mi tam chybělo, abych jej zařadil mezi Scorseseho „top“ filmy. Lehce na hlavu bylo, že Damon a DiCaprio aniž by o sobě zpočátku věděli, tak se stýkali se stejnou ženou... (zajisté náhoda, chce se říct, v tak velikém městě)... Ale popravdě to bylo neméně ujeté než celý nápad. Těchhle filmů o policajtech nasazených mezi mafiány bylo již natočeno hodně a jediná přidaná hodnota je asi postava gangstera v policejních řadách... a dvojitá dávka skryté identity...

Vyloženě špatný film nebyl, ale musím říct, že jsem udělal dobře s počkáním až na distribuci do videopůjčoven. Zas taková pecka to totiž také nebyla...

VystavilDon Insalata v 21:11 0 komentářů  

Štítky:

Orbic Pictus

Výstava se koná do 30. dubna v Českém muzeu hudby. Musím říct že se jedná o naprosto netradiční zážitek. Pokud nemáte rádi výstavy, kde vás uvaděčka hned seřve jen co se na 30 cm přiblížíte k vystavovanému objektu, je tato výstava pro vás jako dělaná.

V hale muzea jsou obří netradiční hudební nástroje a můžete se s nimi vyřádit jak chcete. Na exponáty můžete hrát, sahat, čichat k nim a všelijak je různě oblézat. Nejvíce se mi líbil jakýsi motýl, který se ovládal černými klavírními klávesy, které pomocí kladívek (jako v pianu), hrály na velké tyče, které tvořily křídla motýla. Většina nástrojů byla udělaná spíše stylem „tady vezmi paličku a bouchej do tohohle“, ale i tak to byla docela zábava.

Jediné, co mi lehce kazilo náladu byly davy rodinek s malými dětmi, které stejně jako mě nenapadlo nic lepšího, než jít v neděli na tuhle výstavu, a tak u některých exponátů byla tlačenice, ale nakonec jsem se probojoval i do jakési obří camery obscury, kterou jste si mohli libovolně otáček a ještě na špagátu ovládat medúzu zavěšenou vysoko u střechy a sledovat ji na plátně v oné cameře obscuře. Kouzelné.

Čili pokud máte chuť se vyřádit na netradičních nástrojích (ačkoliv řádily hlavně malé děti a já), je tohle výstava pro vás.

VystavilDon Insalata v 17:15 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)