Dvě knihy vzpomínek (Osip Mandelštam), Naděžda Mandelštamová
25. dubna 2007
Ze všeho nejdřív to chce nebýt ovlivněn Kunderovou knihou Nesmrtelnost, kde v jedné části je dost proti tomu, aby vdovy po literátech sepisovaly jakési paměti. „Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.“ Můžeme v tomto s Kunderou na jednu stranu souhlasit, ale nebýt Mandelštamové, která „obětovala“ svůj život za zachování odkazu básníka akméismu Osipa Mandelštama, asi by nám uniknul nejen jeho životní příběh, ale i také jeho verše.
Mandelštamové se musí nechat, že se nejedná jen o „tupou“ knihu adorující jejího manžela. Knihu si může přečíst klidně i člověk neznalý básní Mandelštamových, protože kromě jejich soužití, je to také kniha (zejména ta první) o 30. letech v Rusku, postupném zhoršování se životních podmínek těch, kteří nepatřili do všech možných spisovatelských svazů a organizací a nepožívali žádné výhody, které by jim poskytovala oficiální moc (automobil, letní vilka, bohaté příděly jídla a ošacení apod.). V obou knihách Mandelštamová popisuje také spoustu životních příběhů různých lidí (i nedůležitých osob jako je zedník, posluhovačka, kuchařka apod.), na kterých se nějakým způsobem podepsala tehdejší moc. Asi nejvíce prostoru je kromě Osipa Mandelštama věnováno Anně Achmatovové, se kterou se Naděžda přátelila i po Mandelštamově smrti.
Pro lidi, kteří v komunistickém režimu vyrůstali už jen jako děti (a nebo vůbec), to může být velice poučné čtení. Vůbec celá nálada, která se knihou táhne – „ztráta vzájemné důvěry je prvním příznakem společenského rozkolu v diktaturách našeho typu“ – „jen když je člověk, případ se už najde“ – „čím líp se plnily plány, tím hůř se žílo“ – „náš lid nežije, jen plní plán“ – není vůbec veselá. Do toho vyprávění o místech, kde se každý přiznal k čemukoliv, následovaných lágry, všudypřítomných udavačích, sledování, agentech, neutěšené bytové situaci, hladomorech, ve kterých na Ukrajině umíraly miliony lidí, rozkulačování atd.
Škoda jen, že 700 hustě popsaných stran titěrnými písmenky se asi nebude chtít každému číst. Ale jako lékař léčící komunistickou úchylku, bych určitě čtení této knihy předepsal každému, komu se s nostalgickou slzou v oku stýská po komunistickém režimu.
VystavilDon Insalata v 16:44
Štítky: Knihy
Příspěvky
