Manufacturing Consent

Téměř 3hodinový dokumentární film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Noama Chomského z roku 1988 - Manufacturing Consent: The political economy of mass media. Asi každý student médií někdy slyšel sousloví "propaganda model", tak toto "sousloví" pochází právě z této knihy.

Film Marka Achbara je docela "vtipný" v tom, kdy vznikl, protože Chomsky je v něm mnohokrát citován jako "největší žijící intelektuál všech dob", přitom když se dnes podíváme např. na wikipedii, tak je zde Chomsky uveden jako nejvíce citovaný vědec v letech 1980-1992, čili film vznikl jaksi na vrcholu/konci jeho proslulosti. Nutno podotknout, že Chomsky je ročník 1928, čili je jasné, že ačkoliv je stále aktivní, patří mu již zasloužený odpočinek.

Film není ani tak o Manufacturing consent - byť se utvářením konsensu společnosti za pomocí médií ovládaných elitou zabývá podstatnou měrou také, ale dá se na dokument dívat také jako na průřez Chomského akademickou kariérou, kdy se z něj v 60. letech stal spíše politický aktivista než akademik, který však obě pole úspěšně propojuje dodnes, byť dnes o něm není tolik slyšet.

Za zmínku stojí i fakt, že Mark Achbar natočil i druhý nejúspěšnější kanadský dokument (tento je první), a to je film The Corporation, kde předkládá Achbar tezi, že celý svět je ovládán korporacemi, které dnes skupují naprosto cokoliv, např. i genetické informace (čili si nechávají např. patentovat gen chřipky a podobné na první pohled "hovadiny".) A tvrdí, že dnešní korporace mají daleko větší politickou moc než samotné vlády.

Zatímco normálně vždy nesnáším, když recenzenti DVD dávají jakési extra hvězdičky za bonusy, musím říct, že nesetříhaná debata z roku 1974 mezi Michelem Foucaultem a Noamem Chomskym, v podobě bonusů na DVD, mě opravdu potěšila. Na závěr bonusů překvapí Chomského skromnost, kdy v rozhovoru z roku 2002, po 10 letech vydání od filmu, říká, že on nikdy nebyl přímý organizátor ničeho, pouze se vždy účastnil boje za nějakou ideu a všechna pozornost se obrátila na něj, přitom za vším stála práce jiných, jediné co on poskytnul, byla dobrá analýza (to samé tvrdí i na záběrech ze 70. let, že jediné co o sobě může říct, je, že má dobré analytické schopnosti). Jeho reflexe k filmu je taková (prý ho neviděl, protože se nerad na sebe dívá, protože si pak říká - to jsem měl říct jinak atd.), že alternativní média a alternativní obsahy mají smysl, protože mu dodnes chodí e-maily od lidí, kteří zhlédli tento film a píšou, že si nemysleli, že je někdo, kdo myslí podobně jako oni, ale že tento film, je přesvědčil, že ano. Sestra režiséra tak končí rozhovor zvoláním/otázkou: "So there is hope?" - ve smyslu, je zde naděje, že tato konsensuální propaganda bude někdy prohlédnuta masami a Chomsky se namísto odpovědi jen tak pousměje, že snad ano.

Mark Achbar také naprosto skvěle pracuje se střihem - Chomského mluvícího hlava (když například kritizuje to, že dnes je daleko více prostoru věnováno sportu než politice) se tak například objevuje na obří kostce na megalomansky postaveném stadionu amerického fotbalu, zatímco dole na hřišti pobíhají sportovci. A těchto skvěle a chytře udělaných prostřihů je ve filmu celá řada.

Stejně tak například srovnání, že masakru ve východním Timoru bylo věnováno daleko méně prostoru než masakru v Kambodže (v US médiích) je uděláno taktéž efektně - nejdříve se rozvine páska článků Timor, která měří 70 palců a poté se rozvíjí přes celou potěmnělou halu téměř nekonečná páska měřící téměř 1100 palců a postupně se rozsvěcí kužely světla v obří hale, jak se páska se články rozvíjí a pohybujou halou... A takto bych zde mohl dávat příklady pořád, ale to si raději film pusťte.

VystavilDon Insalata v 13:42 0 komentářů  

La Societe du Spectacle

Guy Debord, autor nejen nečitelné knihy Společnost spektáklu, natočil také šest filmů, z nichž jedním je i Společnost spektáklu. Knihu vydal v roce 1967 a film vznikl roku 1973. Protože proti spektáklu se dá bojovat jen spektáklem (ačkoliv to Debord moc nechce), vznikl asi z tohoto důvodu i tento film. (To je asi jako když bojovníka proti televizi pozvou do televize, aby řekl, proč je televize škodlivá).

Nejdříve si musíme ujasnit, zdali tento film filmem nazývat můžeme. Sám Debord svému filmovému dílu říkal anticinema. Hypnotický hlas (možná samotného Deborda, nejsem si jist) čte úryvky z knihy Společnost spektáklu monotónním hlasem, který uspí i hyperaktivního člověka trpícího insomnií. Tento hypnotický monolog je podbarven obrazy. Obrazy spektáklu, tj. falešné reprezentace reality. Světa kolem nás. A v rámci Debordova détourment (vychýlení) jsou ve filmu i filmové détourment z několika filmů. Film je často přerušován pouze běžícím textem citací Marxe, Clausewitze, Machiavelliho a dalších. Pouze několikrát ve filmu na chvíli zazní hudba.

Co však musím autorovi vytknout, protože to považuji za samoúčelné (ale na druhou stranu je to možná to jediné, co někoho bude na "filmu" bavit), jsou záběry na nahotinky nebo spoře oděné ženy. Nahotinka = jsou jí vidět prsa, spoře oděná = bikiny, plavky atd. V ani ne 90minutovém filmu jsem napočítal 48 párů obnažených prsou a 57 spoře oděných děv. Za použití průměru tak vychází více jak jedna žena za minutu. Nu, zajímal by mě názor neo-marxistických feministek na tento prvek filmu, hehe.

(UPDATE: je možné, že v odstavcí výše jsem se projevil jako ten prvoplánový idiot prý já a ne Debord, protože dle Baudrillarda existují znaky první a druhé intence, takže ty nahotinky mohou značit VE SKUTEČNOSTI rafinovanou simulaci, znak druhé intence, který odkazuje VE SKUTEČNOSTI více na ŠATY (které tam nejsou, protože nahotinky jsou nahé) než na nahé ženy. Samotná realita (nahé tělo) se stává znakem a defacto mizí. Takže Debord vlastně v záběrech na nahotinky ukazuje rafinovaně šaty značky Versace (které tam nejsou, vidíme prsa), stejně jako pak již prvo-intencionálně ukazuje auto v autosalonu či další produkty konzumu. Naproti tomu pak tedy nechápu, proč neukazuje lidi jdoucí pěšky (kteří se stali simulací auta, které tam není vidět), ale auto. A pokud bychom takto museli rozebírat VŠE, zda něco je nebo není simulací něčeho jiného, tak bychom se asi brzy zbláznili. Nu a nebo to vše bylo úplně jinak a Debord je jednoduše chlípné prase, nebo věděl, (stejně jako bývalý šéfredaktor Týdnu), že nahotinka zvedne návštěvnost filmu, prodejnost časopisu atd. Viz polonahé krasavice ve všech reklamách...).

Jestli mohu něco doporučit, tak to tento film nedoporučit. Kniha sama je dost náročné čtení, že si tezi čtete třeba i několikrát, než jí přijdete na kloub a nyní si představte monotónní hlas, který z knihy předčítá, než se stačíte nad něčím zamyslet, tak už se mluví o něčem jiném. No říkal jsem si, jestli Debord náhodou nezfilmoval i Heideggera, Kanta a nebo nějaké další dílo složitého filosofia... určitě by to byl spektakulární trhák jako toto.

VystavilDon Insalata v 19:23 0 komentářů  

Neserte se do Zohana!

Říká Vám něco "fizzy bubblech", "hummus", "muchentuchen", "feigelach"? Jestli ne, tak se raději podívejte na slovníček pojmů, než půjdete film navštívit. (Autor slovníku občas píše, že slovo v hebrejštině neexistuje, že je to hollywoodská spatlanina, ale zní to úžasně.

Takže nyní po malém glosářovém entré se můžeme vrhnout k filmu. Zohan v podání Adama Sandlera je agent Mossadu a nejlepší bojovník proti terorismu a hlavně, nic jej nedokáže zastavit... až na jeho touhu stát se kadeřníkem. Se svým stylebookem z roku 1980 od Paula Mitchella se tedy vydá hledat štěstí do USA. Bohužel jeho minulost jej pronásleduje až do USA. Zde je naprosto skvělý Rob Schneider v podání palestinského taxikáře. Za zmínku stojí i John Turturro (kterého mám nejradši v Big Lebowski), který zde hraje Zohanova úhlavního nepřítele, teroristu Phantoma.

Film je místy dost imbecilní, ale místy se opavdu smějete. Osobně mám (krom muchentuchen chain restaurants) nejraději scénu, kde se kdosi v izraelském obchodě v NY shání po Sony videu za 300 dolarů a prodavač mu říká: "Tohle je Fujikawa, 450" a zákazník: "Ale já chci Sony za 300 z letáku" "Tohle je lepší, má to Sony vnitřek, Fujikawa 450", do toho zazvoní telefon a prodavač říká: "Ano, jasně, Sony za 300, přesně jako v letáku". Další scéna, která mně osobně přišla humorná, byla když Palestinci s Židy stojí na ulici a Izraelita říká: "Ale nás taky všichni nenávidí." A kdosi z palestinského tábora mu odpoví: "A proč?" A Izraelec na něj: "Protože si nás pletou s váma." A všichni se začnou smát, že si jsou podobní.

Autoři krom gerontologického sexu a stříhání kudrlin do příběhu namíchali taky trochu toho Shakespeare, kde dva znepřátelené tábory netvoří šlechtické rody, ale Židé a Palestinci. Zohan se totiž zamiluje do své šéfové v kadeřnictví, která je Palestinka a dokonce i sestra samotného Phantoma.

Ve filmu se mihnou i některé hvězdy jako John McEnroe nebo zpěvačka Mariah Carey (alespoň pak víte, proč na začátku filmu Zohan vraždí Palestince s Mariahou Carey na triku). Vtípky s ní kupodivu patří k těm lepším ve filmu. ("I love you too, horny little guy" - adresované Schneiderovi).

(P.S. titulek je alternativní název filmu a dle mého trochu přesnější překlad než Zohan Kadeřník, ale plakáty s tímto názvem by se asi v pražském metru neobjevily...)

VystavilDon Insalata v 21:16 0 komentářů  

Umberto Eco - Poznámky na krabičkách od sirek

Ježto se mohu považovat za jakéhosi eco-loga (tj. člověka, který přečetl téměř vše, co kdy bylo v češtině vydáno od U. Eca), tak jsem si musil přečíst i poslední Ecovu knihu, kterou Argo vydalo.

Jedná se o výbor z jedné dekády (90. léta), kdy Eco psal do novin (Eco častokrát ve svých sloupcích zmiňuje, že je píše již třicet let). Sloupky jsou v knize tematicky rozřazené a musím říct, že ty naprosto nejnudnější a pro českého čtenáře nicneříkající, se zabývají politickými skandály a vůbec věcmi, které jsou srozumitelné tak maximálně Italovi, a to se obávám tvrdit že ještě a pouze v době, kdy se daná kauza odehrávala. (To je asi jako kdybych zde uvedl příklad, že Italovi by nic neříkala kauza kolem vydírajícího Moravy - stejně tak za pár let čtenáři tohoto příspěvku nebude nic říkat vydírající Morava).

Nejvíce se mi líbily příspěvky hravé - např. Vítězství Napoleona u Waterloo. Wellington se vrací do Anglie na str. 85 - kde Eco dává pěkné příklady, jak se dá stejná zpráva odreferovat "jinak" a na což jsou odborníci i v českých médiích, cituji: "Waterloo: Napoleon přiměje Wellingtona, aby se vrátil do vlasti, a povede se mu husarská kousek: vylodí se na Svaté Heleně." Za zmínku (a do stejné kategorie) bych zařadil i příspěvek ze str. 136 Jak říkat ve společnosti sprostá slova a vůbec všechny příspěvky, kde si Eco bere na paškál Ameriku a zejména její nešvar, a to politickou korektnost.

Někdy s Ecem jen tak tiše pokyvujete na souhlas jako v příspěvku Číst knihy bříšky prstů (str. 210), jindy se mu smějete (za což on ale nemůže), protože popisuje peripetie s internetem v době z první poloviny 90. let (Kronika jedné hříšné noci, str. 223) a jindy se obdivujete jeho nadčasovosti, kdy v roce 1995 píše o webové stránce člověka, který si na stránku umístil fotografii svého tlustého střeva a Eco na str. 227 píše (a předznamenává dobu bloggerů atd.): "Každý má právo ukázat svou irelevantnost. A protože miliony irelevantností vytvářejí něco statisticky relevantního, učenec se s tím smíří." Snad jen dodám, že nejen učenec, ale ještě na tom skvěle vydělávají ti, kteří tyto služby vlastní.

Eco také trefně glosuje, kterak nová média změnila nazírání na ta starš médiaí: "...navíc nám noční zprávy vpředvečer ukazují titulky novin z následujícího dne, a ty nám druhý den vyprávějí o televizních zprávách z předchozího večera." (str. 279).

Kniha možná pro někoho morbidně končí jakýmsi "finálním" příspěvkem Jak se vklidu připravit na smrt.

Celkově to nebyla špatná volba, přečíst tuto knihu, ale nemůžu si neodpustit jedno rýpnutí, když sám Eco píše, že redaktorská úroveň (ve smyslu kontroly překladů knih) je v dnešní době na tragické úrovni, že jsou chyby v překladu, pravopise atd. a pak se dočtete v jednom příspěvku, že Eco cosi "shlédnul" v televizi. Pochybuji, že by se Eco díval na televizi z jakési vysoké hory či věže, ale správně "česky" se dá v televizi či v kině něco pouze "zhlédnout".

VystavilDon Insalata v 15:41 0 komentářů  

Microcosmos: Le peuple de l'herbe

Nechci tady vypadat jako reklama na televize s podporou FullHD a na BluRay, ale reedice tohoto filmu z rou 1996 v HDTV formátu dává tomuto filmu opravdu nový rozměr. Přesně kvůli těmto filmům totiž HDTV stojí za to. (Kéž by digitalizace v česku byla tak o sto let napřed, aby namísto velkého halo, že do několika let budeme mít digitální vysílání, by se oznámilo, že budeme vysílat v HDTV standardu).

Každopádně tento francouzský film z hmyzí říše z roku 1996 stojí za to. Není to sice klasický dokument, kde by neustále někdo něco mlel, ale je to spíše na pomezí dokumentu a umění. Hmyzákům jsou tam totiž občas přidány umělé zvuky, navíc je film podbarven místy klasickou hudbou (jakási operní árie, když si to rozdávají slimáci atd.).

Asi nejvíc mi v paměti utkvěl hovnivál, jehož snažení připomínalo Sisyfa a jeho marný boj s koulí, a tak dal hovnivál Sisyfovi nový rozměr. Nu mýtus o Sisyfovi nemá cenu rozebírat, to už udělali za mě v minulosti jiní...

Film má oficiální podtitul: "Jurský park u vás na dvorku" a musím souhlasit (byť záběry rozhodně nejsou "ze dvorku"), ale řada zástupců hmyzí říše připomíná tvarem dinosaury. Každopádně občas se filmaři (dle mého) dopouštěli určitých "podvůdků", takže např. mravenci nosí naprosto opticky strhující krmivo pro hlodavce do svých mravenčích nor, takže každý mraveneček si nese jiné semínko a jinak barevnou záležitost, takže tak trochu filmaře podezírám, že tam mravencům nasyspali trochu zrní a čekali, až to začnou tahat... no ale tato inscenace je jim odpuštěna, protože jak už jsem říkal, není to klasický dokument v pravém slova smyslu a hlavně hezky se na to kouká (v tom FullHD).

VystavilDon Insalata v 21:10 0 komentářů  

Sirotčinec (El Orfanato)

Tento španělský horor z roku 2007 dorazil do našich kin teprve nedávno, ale i tak je dobrou volbou, protože v kině dávají dost datle.

Hlavní hrdinka filmu Laura se po letech vrací do sirotčince, kde jako malá vyrůstala a chce jej znovu zprovoznit. Bohužel nevědomky nemá doma kostlivce ve skříni, ale v zahradní boudě. A další rozpor je v tom, že ačkoliv většina lidí, si své kostlivce ve skříni střeží a předstírá, že tam nejsou, ona se jala ty "své" hledat.

Její adoptovaný synáček Simon je HIV pozitivní a začíná si hrát s neviditelnými kamarády. (Díky bohu Šajmalanovy koniny typu "Vidím mrtvé lidi" se nekonají). Problém nastane, když jednoho dne chce Simon své matince ukázat domek na hraní svého neviditelného kamaráda Tomase. Matka jej odbyde a věnuje se hostům na slavnosti.

Tomas je pravda trochu divné dítě (nejen, že je mrtvý), ale dokonce se rád producíruje i s kápí na hlavě z pytle brambor (viz obrázek). Zde je vidět, že autoři opravdu vědí, jak se dělá horor. Většinu strachu a hrůzy totiž docílíme ne tím, že ukážeme cosi hrozivého, ale tím, že nic neukážeme a naše představivost už udělá práci za nás (a daleko lepší, než by svedl jakýkoliv hollywoodský producent).

V momentě, kdy Tomas poprvé vstoupí na scénu (tzn. že konfrontuje Lauru na slavnosti), mizí ze scény Simon. A to doslova. Simon se totiž stane nezvěstným a policie pátrá všude marně. Laura je však přesvědčena, že syna jí unesli Simonovi neviditelní kamarádi a občas je i slýchá v domě.

Konec prozrazovat nebudu (tzn. že tentokráte nepíšu pro ty, co film viděli, ale pro ty, co jej neviděli). Mohu jen říct, že jsem si při něm vzpomněl na jiný (lepší) španělský film, a to Faunův labyrint. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem na imdb.com zjistil, že tento film produkoval režisér Faunova Labyrintu, Guillermo del Toro. Ale aby to bylo plně v náladě Faunova labyrintu, tak bych film ukončil v momentě, kdy Laura vypráví všem dětem příbeh a nikoliv v tom, co následuje (zde zase píšu prozměnu pro ty, co film viděli). Ale celkově hodnotím kladně.

VystavilDon Insalata v 23:37 0 komentářů  

Toki wo kakeru Shojo (Dívka, která proskočila časem)

Po dlouhé době jsem zhlédnul nějaké anime a musím říct, že stálo za to. Tento film má asi čtyři další (hrané) verze vytvořené v průběhu posledních 25 let a všem je společný fakt, že jsou natočeny dle knižní předlohy z roku 1965.

Hlavní hrdinka Makoto jednoho dne upadne v chemické laboratoři a omylem se dotkne jakéhosi si malého přístroje (později vysvětleno) a získá tak možnost cestovat v čase (do minulosti).

Makoto nově nalezeného "daru" nejdříve dost zneužívá pro malichernosti (pětiminutové karaoke si protáhne na deset hodin), znovu si napíše neúspěšný test ve škole atd. Avšak naprosto poprvé schopnost využije, aby odvrátila svou tragickou smrt. Bohužel si své jízdy vyčerpá na takovéto "ptákovinky" a pak jendoho dne zoufale potřebuje se jednou vrátit, ale už to nelze...

Motiv smrti se ve filmu několikrát opakuje, stejně tak se dá na film dívat jako na jakousi středoškolskou romanci. Bohužel vysvětlení, proč Makoto je schopná cestovat v čase mě zklamalo (její šamstr je totiž z budoucnosti a ztratil onen přístroj na cestu časem v oné chemické laboratoři).

Film končí dost nejednoznačně (jak jinak cestovací šarády v čase ukončit) větou, že její milý z budoucnosti na ni počká a ona mu odpoví, že poběží budoucnosti v ústrety. Nu, ale na druhou stranu, co jiného říct své lásce, když se narodíte v době, kdy ona bude (možná) již pod drnem.

VystavilDon Insalata v 23:42 0 komentářů  

Batman Dark Knight aneb Temný řitíř

Tak o tomhle filmu bylo všude napsáno více než dost, zejména vinou/díky tomu, že to je film mnoha nej...

Nejlepším filmem všech dob naštěstí již pár týdnů již není (ale první příčka v top 250 na imdb.com vyrazila dech i mně), naštěstí to pak spadlo i tak na dost nereálnou třetí příčku. Dalším nej jsou tržby, které tento film sklidil během pár dní.

Oscar Heatha Ledgera nemine, o tom není pochyb, ale dostat jej za mlaskání, olizování si rtů, kostýmek zdravotní sestřičky a jednu větu "Why so serious?", to je moc i na mě, ale Hollywood si žádá "příběh" a cožpak tragická smrt mladého talentovaného herce není "příběhem" nad příběhy?

Každý k tomuto filmu přistupuje jako k jakémusi zázraku, ale zázrak se dle mého nekoná. Je nutno si totiž připomínat - je to BATMAN a ačkoliv jsem je viděl všechny, ujeté šílenosti Tima Burtona to asi nepřekoná.

Což mi připomíná další podstatné nej tohoto snímku. Právem se řadí mezi největší voloviny všech dob, které mohu seřadit následovně:

1) Třetí díl Pirátů z Karibiku
2) Indiana Jones a Království lebky mimozemšťana
3) Batman Temný řitíř

Nevím proč, ale nějak mě ta hollywoodská komerce přestává "bavit" (co jiného by totiž měla dělat, když Vám trhač lístků v kině říká "příjemnou zábavu"). Tyto filmy se totiž tváří, že se v nich neustále něco děje (rychlé prostřihy, akční sekvence), nazývají se termíny jako "zběsilá jízda", ale krom té jízdy se tam vůbec nic neděje. Takže pokud jste již nepodlehli marketingové masáži, tak se s Heathem Ledgerem rozlučte jinak. Například filmem od Terryho Gilliama, který má být v kinech příští rok. A nebo filmem I'm not there, o kterém jsem psal "nedávno".

VystavilDon Insalata v 22:22 0 komentářů  

Petr Kvíčala - Vlny ve Wannieck Gallery Brno

ku
O výstavě Petra Kvíčaly, jsem zde již jednou psal. A tak se Kvíčala zařazuje právem mezi mé oblíbené autory. Výstava trvá až do 7. září 2008 a je jakýmsi průřezem Kvíčalovy tvorby od roku 1984 až dodnes. Pokud jste byli v Krumlově, tak Vás moc "novinek" nepřekvapí a pokud doma vlastníte Kvíčalovu knihu, tak překvapení už vůbec neočekávejte, ale ono v knize obrázek vypadá možná pěkně, ale když jej pak vidíte v rozměrech osm metrů na tři a půl metru, tak je to samozřejmě o něčem jiném.

Pokud budete hledat nejnovější Kvíčalovy obrazy (protože na letáku k výstavě je 1984-2008), tak nemusíte moc hledat, protože z letoška je tam obraz jenom jeden a to dle mého naprosto nejhorší. Velikostí sice zabere dvě patra galerii, ale kvalitativně vypadá jen jako jakási nepovedená studie k obrazu. Čili bych možná použil známou větu, že méně je někdy více, protože tento obraz patřil naprosto k nejhoršímu a největšímu, co Wannieck Gallery nabídla.

Jinak ve Wannieck Galerii jsem byl poprvé a musím říct, že jsem si vzpomněl na Jiráskovu Industrii, protože tohle je přesně bývalá fabrika, kterou přestavili na pěknou galerii. Zaparkovat auto se dá rovnou v nákupním superobřím centru "Vaňkovka" a odtud je to pěšmo asi dvě minuty. Program na odpoledně obstarali i ultrapravicoví bezmozci, kteří mlátili v sobotním dni účastníky Queer Parade a o zábavu, při které tuhnul úsměv na rtech se postaral i jakýsi "dobrý křesťan" s křížem v ruce a ampliónem, který kráčel po brněnských ulilích a křičel do amplionu: "Nechceme zde homosexuální pedofily a sodomity". Což by mě zajímalo, jak by na toto reagovali homosexuální věřící (ano, to se opravdu nevylučuje a takoví lidé existují). No nic. S láskou k bližním nejdál dojdeš, že ano, můj milý křesťane.

VystavilDon Insalata v 12:48 0 komentářů  

Indiana Jones a Království cáklé lebky

Netvrdím, že ke sledování Indyho série potřebujete vytříbený intelekt, ale tenhle film... to tedy bylo něco. Obávám se tvrdit, že možná dokonce bude tento film soupeřit o první příčku v disciplíně "nejstupidnější film roku" spolu s Piráty z Karibiku.

Jestli jste někdy přemýšleli o tom, zdali se dá spojit Indiana Jones a UFO, tak ano. Lze. Přesně v tomto filmu se to tvůrcům podařilo. Je asi jasné, že filmy mají spousty fandů (proto asi i tento revival po sto letech...), a že nikdo neočekává, cosi duchaplného, ale osobně i od kraviny, na kterou jdu cíleně, očekávám alespoň něco.

Občas jsem opravdu netušil, zdali parodují sami sebe (když nejmladší z Jonesů hází hada jako pomocné lano očividnému ofidiofobikovi "Indymu"), každopádně v momentě, kdy v jakémsi templu postaveném mimozemšťanům cáklý idiot položí lebku mimožemšťana k jakési nástenné malbě (ano, Erich von Däniken asi chrochtal blahem u tohoto filmu), a všem v kinosále dojde, že jsou identické... tak ještě pro lidi (rozuměj Američany) s IQ minus 20 000 je překryje, aby to došlo opravdu všem. Ale to podceňujete scénáristy, kteří si o nás myslí, že jsme ještě retardovanější, protože pak kdosi z Indyho tlupy ještě zvolá: "Ejhle, jsou identické.". Tak to bylo opravdu už pro diváky s IQ minus 30 000.


Jak bych to měl asi shrnout. Zápletka je nudná. Pocit viděno na stokrát jinak se neustále vrací. Bývalá avantýra Indyho z Dobyvatelů ze ztracené archy je také zpět, bohužel to jaksi mezi nimi moc nejiskří jako tehdy (důvodem je asi napomádované pako, jež je jejich společným synem). A vrcholem všeho je svatba v závěru filmu. Ještě mi tam chyběla promoce napomádovaného paka, a jak založí úspěšnou rodinku. A miniscénka s kloboukem, doufám nenaznačovala, že v dalším díle bude Indyho hrát Shia LeBouf, protože, takto by z něj byl sériový herec nejen v Transformerech, ale ještě doufejme, že Lucas z něj neudělá nového "Indyho".

Jediné, co mi alespoň trochu zvedlo náladu byla pidirolička "JANITORa" z televizního seriálu Scrubs, protože Janitor je prostě nej ;o).

VystavilDon Insalata v 15:35 0 komentářů  

Nan Goldin (Museum of Contemporary Art Kiasma, Helsinki)

Nu musím říct, že se mi tu plní foto-výstavní sny. Posledně to byl Anton Corbijn, teď to byla Nan Goldin v Kiasmě. (Výstava už skončila cca před měsícem, ale co). No předně musím říct, že jsem očekával vícero fotografií, které Nan Goldin proslavily - ony heroinové závisláky ze 80. let apod.

Namísto toho se povětšinou jednalo o tvorbu Goldin z posledních několika let (kolem roku 2000) a to "staré" o čem každý mluví, bylo ve výstavě zastoupeno minimálně... Film jsem jako vždy přeskočil (mra, která byla na výstavě týden po mně, říkala, že fiilm vydržela a že si na něm Goldin típala cigára o ruku, hmm, o moc jsem nepřišel).

V jedné tmavé místnosti hráli báječné vykopávky a byla tam dooost dlouhá slide-show mnoha a mnoha fotografií, které Goldin udělala a které se na výstavě neprezentovaly. Což je nápad dobrý (člověk může zhlédnout vícero z tvorby), ale na druhou stranu nápad nedotažený do konce (naprosto chyběly popisky, případně datum vzniku fotografií apod.)

Kromě tradičního Goldin stylu (transvestité, homosexuálové, šlapky, drogoví závisláci) bylo na výstavě i několik fotografií, které zaváněly krajinkami, z nichž se mi nejvíce líbila jedna z Japonska, kde padají růžové lístky z třešní a jakýsi džaponec v nich jde po ulici.

No musím to ohodnotit pozitivně, ale možná nadbytek očekávání v konfrontaci s tím, co přišlo, mě možná trochu zklamal, ale i tak dobrý. Rozhodně lepší, než co člověk najde tady v Jyväskyle.

VystavilDon Insalata v 8:34 0 komentářů  

Toulouse-Lautrec (Nationalmuseum, Stockhholm)

Když pominu, že jít na tuhle výstavu byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měl (bylo mi totálně špatně, horečka 38, ale check-out z hostelu už proběhl a nebylo odpoledne ve Stockholmu, co dělat), tak na druhou stranu nechat ve švédsem Nationalmuseu 80 švédských korun zase tak úplně hrozné nebylo.

Výstava totiž byla do počtu obrazů Lautreca obří, a mohl jsem se obdivovat (prazvláštním stylem sledování) obrazům z různých období Lautrecova života. Prazvláštní styl sledování = doplazit se k další pohovce, židli, tam si setřít studený pot z čela, dívat se na obrazy kolem a pokračovat dále k další sesli. Bohužel ve většině pomenších místností s Lautrecovým dílem byl těžký vydýchaný vzduch a jakési příšeří, což v kontrastu s ostatními místnostmi muzea (kde byli ku příkladu hrůzostrašní švédští krajinkáři, ale zato obří klimatizované místnosti plné světla), bylo dosti prapodivné.

Nu, mluvit o díle samotném snad ani nemá cenu, Lautrecovy obrazy viděl snad každý a u těchto výstav jde většinou jen o ten pocit, že člověk konečně vidí na vlastní oči originál visící na zdi a nikoliv reprodukci v obrázkových knihách o umění. Takže jsem si konečně mohl Lautrecovy kurvičky a reklamní plakáty užít v originálu.

VystavilDon Insalata v 8:23 0 komentářů  

Andy Warhol - Other Voices, Other Rooms (Moderna Museet, Stockholm)

No asi začínám vypadat jako fanda Andyho Warhola, protože naposledy jsem na něm byl ve videňské Albertině, ale zas tak žhavý to s ním není... a ve Stockholmu už asi ani nebude, protože výstava skončila tuto neděli.

Protože mohu srovnávat s Vídní, tak tady to mělo rozhodně větší šmrnc a i větší prostor... daleko větší. Poprvé mě dokonce zaujala i instalace expozice, což se mi tak často nestává, ale opačný problém byl, že mě tak už moc nezaujalo prezentované umění... byly to totiž povětšinou filmy od Warhola s různorodou stopáží (docela dlouhou) a fakt nevím, jestli se našel jediný návštěvník, který by všechny filmy zhltnul.

Z obrazů mě zaujal pouze jeden, jmenoval se Camouflage (a byl to buďto ten první a nebo druhý vlevo nahoře). No jelikož jsem byl v muzeu churav, tak jsem si na chívli sednul a dokonce se i díval na nějaký ten film, ale musím říct, že po deseti minutách sledovat zadek nahého mladíka, kterak se baví s nahou ženou ležící na kanapi, tak to opravdu zábavné nebylo.

Ale abych pravdu řekl, do muzea jsem šel proto, že mělo v názvu moderní umění a ne že bych věděl o Warholovi, a tak jsem navštívil i stálé expozice, kde mě v jedné místnosti překvapily fotografie dvojčat a trpaslíků od Diane Arbus a v další na mě vybafnul Jackson Pollock. Impresionisty a kubismus už ani nezmiňuju, ty jsou všude po desítkách (Picasso a ti druzí), ale co mě zaujalo bylo obří plátno od Salvadora Dalího s názvem "The Enigma of William Tell" - klasickej Dalí, berličky, tekoucí hodiny, ale takhle velikou věc od Dalího jsem ještě neviděl a hlavně to bylo super barevný.

No takže Stockholm mě nadchnul.

VystavilDon Insalata v 19:52 0 komentářů  

I'm not there


Když pominu fakt, že mě vždy překvapí, že Bob Dylan je stále naživu, tak co mě víc překvapilo, byl fakt, že tento film, který čerpá z mnoha různých aspektů Dylanova života, je snad tou nejlepší biografií, jakou jsem kdy viděl na filmovém plátně. A to hned z několika důvodů - šest různých herců v šesti různých příbězích navzájem prostříhaných ztvárnilo útržky Dylanova života.

Asi se budu opakovat, ale tenhle film definují zejména dvě slova - Cate Blanchett. Její verze Dylana - postava Jude Quinn - je prostě nejlepší. Dost tomu asi také napomáhá životní období, které Blanchett hraje - setkání s Beatles, Allenem Ginsbergem apod. Z dalších výkonů stojí za to vyzdvihnout Christiana Balea a Heatha Ledgera, jehož je tento (bohužel) jeden z posledních filmů.

Naopak jako urputná nuda působí Richard Gere, ale to není ani tak jeho výkonem, jako příběhem, který zde hraje. Prostě chudák Gere si odnesl tu největší nudu, a tak asi nikdo nebude mít rád jeho část.

Kdosi někde psal, že tenhle film si nedokážete vychutnat bez detailních znalostí z Dylanova života a hudby. Obávám se tomu protiřečit. Osobně se mi od Dylana líbí pouze tyto písně v tomto pořadí: 1) Like a Rolling Stone 2) Mr. Tambourine Man a 3) Just Like a Woman a tím to prostě hasne. A že bych znal detailně životní osudy Dylana? (to těžko, když mě vždy překvapí, že tento člověk je stále naživu). Prostě na tenhle film se dobře dívá i když o Dylanovi víte prdlačky...

VystavilDon Insalata v 10:05 0 komentářů  

Studijní materiály

JJM154 Metodologie výzkumu veřejného mínění (ZIP, 42 kB)

JJM101 Vývoj televizního vysílání v českých zemích (ZIP, 36 kB)

JJM107 Politická komunikace (ZIP, 212 kB)

VystavilDon Insalata v 17:23 0 komentářů  

Four perspectives of Anton Corbijn (Petrohrad)

No jediný co můžu říct o výstavě Antona Corbijna (byl jsem tam s Holanďankama, takže se to vyslovuje korbejn), která se konala v Petrohradě, je – KONEČNĚ!!! Na tuhle výstavu jsem chtěl zajít už tolik let, že to snad není ani možný a neuvěřitelné se stalo skutkem, světe div se, až v Petrohradě. Když pominu typickou ruskou pohostinnost, kde na studentskou kartičku, která není v azbuce, dostanete studentskou slevu, jež slove VELKÝ KULOVÝ – prostě jsi z ciziny, tak hezky plnou cenu 300 rublů (nakonec jsem ukecal nějakej páreček ruskej, ať nám koupěj zlevněný lístky po 200 rublech na svoje kartičky – kluk mi dával lístky s úsměvem a větou „Welcome to Russia, and please do not speak english at all before the lady who checks the tickets.“)

Nejlepší byly samozřejmě velkoformátový fotky, které visely po stranách galerie na zdích a před nimiž byla metr od zdi na zemi tlustá bílá čára a tady neměli hlídače, ale čárovýho rozhodčího, protože jakmile jste udělali přešlap, tak ta babizna začala něco ječet, ať se hezky pakujete za bílou čáru a obdivujete se fotkám Björk, Bona, Johnny Deppa, Clinta Eastwooda a mnoha jiným z uctivé vzdálenosti. Pak tam byl cyklus fotek, kdy se Corbijn naaranžoval jako hudební hvězdy, které fotí a dělal pak autoportréty. Uprostřed galerie bylo pak spousty menších panelů plných fotek (ha!, žádný fotografie, prostě fotky ;o) menšího formátu (u těchto maloformátových nebyla ani čára na zemi, takže si je asi Rusové cenili méně, haha).

Nejlepší moment asi byl, když tam byla fotografie Chrise Cunninghama, na které byl namaskovanej jako Rubber Johnny a já říkám „Ty vole, to je největší hustomasér, dělá ty nejlepší videoklipy na světě“ (tady je Rubber Johnny) a odpověď, kterou jsem dostal byla: „A to on opravdu takhle vypadá?“) Tak to mě fakt pobavilo, haha. By mě zajímalo, kdyby vypadal jako tenhle cápek v 4:21, tak se zeptaj taky??

No tak abych to uzavřel, bylo to super a hodnotím jako největší zážitek v Petrohradě (co se kulturního vyžití týká, protože v Hermitáži, jsem si prohlédnul jen da Vinciho, Caravaggiova Loutnistu a pak jsme měli čas 15 minut na impresionismus a kubismus… protože jsme měli jen 1,5 hodiny a z toho hodinu tak plkal průvodce o těch pokojích zimního paláce, namísto aby nám ukázal nějaký dobrý obrazy…).

A tenhle týden do Helsinek na NAN GOLDIN!!! ;o)

VystavilDon Insalata v 17:21 0 komentářů  

John Rambo

No tak tenhle humor se prostě musí vidět. John Rambo žije kdesi v Asii, chytá kobry a dělá kováře (moc mu to asi nesype, páč má celý film na sobě ošuntělé triko). No kdo viděl díly předchozí, tak si zde všechno najde – rambo dostane přívěšek na krk, rambo vraždí lukem a šípem, rambo toho moc nenamluví, rambo když něco namluví, tak mluví v několikaslovných větách, rambo má děsně drsnej pohled, rambo zavraždí nejvíc lidí v dějinách kinematografie.

A teď co je novýho – Rambo nesundá tričko (asi došly svaly), rambo je tlustej jako prase, rambo rozdejchá malou atomovku, rambo se posledních dvacet minut filmu nehne z místa a kosí jednoho Barmánce za druhým svým obřím kulometem, kterej je připevněnej na korbě auťáku. A to je vlastně celej film. Stopáž je sice 87 minut, ale film skončí vlastně už asi v 70. minutě (pak už je jen záběr, jak jde rambo za taťouchem a pak titulky…). No rozhodně je to první z akčních filmů, kde se akční hrdina nehne po většinu akčních scén z prostoru o metru čtverečním. V pohybu jsou hlavně Barmánci, který tam lítaj na sračky sem a tam, jak je rambo kosí svým obřím kanónem. Možná by mohli natočit ještě Rambo V, kde Rambo bude sedět v Bílým domě a pak zmáčkne čudlík a vyhodí celej svět do luftu. To bude asi ještě větší akční nálož. Jako zábavné to je, ale je to spíš tak špatné, až je to zábavné.

VystavilDon Insalata v 22:18 0 komentářů  

Pokání (Atonement )

Popravdě moc nevím, co si mám myslet o tomhle filmu. Jako ano, bylo to docela dobré, ale… Kdo je vlastně hlavním hrdinou tohohle filmu? Nesympatická holčička Briony s bohatou slovní zásobou, která již od dětství ťuká do stroje a pak (křivě a vědomě?) obviní Robbieho, milého své sestry z toho, že zprznil v lese holčičku a on jde za to pak sedět a místo lochu jde pak na francouzskou frontu? Anebo jsou hlavními hrdiny tohoto snímku Robbie a Cecilia (sestra Briony)? Je jasné, že Briony se jako desetiletá pipka zabouchla do Robbieho taky, takže proto ono (křivě a vědomě), třeba nám totiž jenom žárlila a nedošlo jí, že život není jako kniha – že pokud hrdinovi něco provedeme, tak neotočíme jen na další stránku, aby příběh pokračoval, ale někdo opravdu může umřít…

Každopádně skvělá byla zejména první polovina filmu. Robbie jako místní „podruh Bárta“ a chovná opička anglické smetánky se totiž třeskutě zamiluje do Cecilie, kterou hraje všemi opěvovaná Keira Knightley z karibských přiblbých Pirátů. Výborná je zejména scéna s dopisem a fešným slovem CUNT. Očividně pro Cecilii neplatí žádné stavovské rozdíly, protože ona Robbieho zbožňuje také a co víc, během II. světové války jak Cecílie, tak Briony pracují jako dobrovolnice v nemocnicích – a pak že bohatí lidé nemají srdce :o). Každopádně jediný arcipadouch filmu je majitel fabriky na čokoládu – skutečný prznitel oné holčičky v lese. (Ale na druhou stranu ani ona „holčička“ nebyla zrovna svatá, protože s panem velkotovárníkem dost okatě flirtovala…). Bohužel kdyby si Robbie jako správný proletář četl Havlíčkovy epigramy místo koketování s myšlenkou, že mu jeho pán zaplatí studium medicíny na Oxfordu, tak by zjistil, že „Nechoď Vašku s pány na led, jistý případ známe, že pád spadne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Takhle holt si Robbie nezlámal nohu, ale šel sedět za místního čokoládového Boba Prasáka do lochu a aby se pak dostal na svobodu, tak šel místo toho na frontu, což se mu stalo osudným.

Trošku šokově působí ve filmu najednou střih na veleúspěšnou spisovatelku Briony, když je již ve věku mezi stovkou a hrobem a v televizním studiu se přiznává k tomu, jak zkazila krásný vztah mezi Robbiem a Cecílií. Ačli happy–end v tomto filmu možný není (protože v bombardované Anglii zemře v metru i Cecilie), Briony v TV studiu říká, že alespoň v její knize, se Robbie a Cecilie dočkají svého štěstí – domečku u doverských útesů s modrými okny a výhledem na moře…

VystavilDon Insalata v 22:15 0 komentářů  

Malcolm X

evím proč, ale tenhle životopisný film od Spikea Leeho z roku 1992, mi asi nejvíc připomínal podobně založený film Gandhi s Benem Kingsleym. No vlastně vím proč, oba jsou to filmy o významných osobnostech 20. století, oba jsou dobře natočené a ani mi nepřišlo, že měl Malcolm X 200minutovou stopáž, další společný bod je, že oba hrdinové na konci filmu zemřou násilnou smrtí. A asi nejdůležitější spojení – jak Ben Kinglsey v Gandhím, tak i Denzel Washington v Malcolmu X, hrají na výbornou.

Řešit děj filmu asi nemá cenu, jedná se o životopis (ačkoliv tedy dle krátkého textu na konci titulků bylo napsáno, že je to založeno na biografii Malcolma X, ale že některé scény a dialogy byly do filmu přidány pro dramatizaci událostí – ne, aby z nich dělali „drama“, ale prostě aby některé scény nebyly tak fádní. Každopádně film následuje knihu docela do podrobnosti.). Děj filmu začíná během války, Malcolm se honosí přezdívkou Red a spolu se svým kamarádem Shortym (hraje jej Spike Lee) jsou největší šviháci široko daleko. Chodí na tancovačky, užívají si života a swingu s dixielandem. Malcolm je jakýsi malý podvodníček, u holiče si barví vlasy a narovnává si je, šňupe koks a jednoho dne jej odsoudí na osm let za vloupání se do domu a krádeže šperků a dalších cenností.

Ve vězení si Malcolm pobyl asi šest let, a jeho pobyt tam jej změnil k nepoznání. Stal se tam z něj totiž Muslim. Hned po svém propouštění z vězení se setkal s představitelem hnutí Nation of Islam Elijahem Muhammedem a stal se z něj věrný duchovní. Bohužel pro něj, zároveň se stával stále více a více oblíbeným, což se nelíbilo lidem kolem Elijaha Muhammeda. Malcolm se pak cítí být zrazen a rozejde se s Muhammedem nadobro – bohužel to nemá moc dlouhého trvání, protože je zastřelen ani ne po roce od svého odtržení.

Tak to by byl velmi stručně a v kostce děj filmu. Co mě ale fascinuje, že na školách se vyučuje o Martinu Lutherovi Kingovi, ale v životě jsem na škole neslyšel o Malcolmu X. A přitom černoši jej považují za neméně významného představitele černošského hnutí 60. let, kdy všichni černoši bojovali v Americe za svá práva.

Docela jsem se pousmál nad jakýmsi epilogem filmu – Nelson Mandela zde hraje učitele v jakési africké vesničce a vštěpuje tam do hlavy malým černošským dětem toto: „As brother Malcolm said – we declare our right on this earth to be a man... to be a human being... to be given the rights of a human being. To be respected as a human being... in this society... on this earth... in this day, which we intend to bring into existence… by any means necessary.”

VystavilDon Insalata v 22:07 0 komentářů  

Do the right thing

Protože chodit do kina nemá ve Finsku moc cenu (ne–anglické filmy mají finsko/švédské titulky), tak chodím do knihovny. No a půjčil jsem si tuhle parádní vykopávku z roku 1989, kterou natočil Spike Lee. A musím říct, že jsem se docela u filmu pobavil. Tahle kronika jednoho (či dvou–epilog) perných dní, kdy venku je vedro na zdechnutí, ale i tak všichni chodí všichni černošští bratři do Salovy slavné Pizzerie na svůj kousek pizzy za dolar pade, na kterém je málo sýru, mě nakonec příjemně překvapila.

Celá záplatka (krom toho horka) vlastně stojí na tom, jak Italo–Američan Sal se svými syny vede pizzerii v černošské čtvrti a jednomu z místních se nelíbí, že na zdi slavných lidí jsou jen samí běloši a chce tam mít někoho slavnýho (černocha), jako je třeba Malcolm X a nebo Martin Luther King. U Sala pracuje i mladík Mookie (který ma tedy sice manželku a dítě, ale vypadá na 15 a nehraje ho nikdo jiný než samotný Spike Lee), který roznáší pizzu kolem a pořád se všude courá, takže je vlastně u všeho, co se ve čtvrti stane.

Na filmu ani tak není důležitá zápletka, jako dialogy, které se ve filmu vedou. Salův syn Pino (hraje jej výborně ujetý John Turturro) je výborně rasistickej a nesnáší pracovat v díře, kam si choděj dávat pizzu jen černoši. Sal je děsně v klídku a víceméně to tam má rád, protože většina dětí ve čtvrti odrostla na jeho pizze. Stejně tak když se onen potížista snaží najít „bratry“, aby mu pomohli s bojkotem Salovy pizzerie, tak většinou všude narazí, protože Sala mají široko daleko rádi.Nejlepší byly rozhovory tří povalečů, kteří jsou výborní páni z nemanic a vše kolem komentují. Jako jejich hlášky stály opravdu za to.

Film tak klidně ubíhá, až do momentu, kdy se celá protestní akce zvrtne a vše dopadne jinak, než jak si všichni představovali. Jakýmsi průvodcem filmu je i rozhlasový DJ Mr Seňor Love Daddy, kterého hraje Samuel L. Jackson a který neustále pouští do éteru nějaké pecky. Musím teda říct, že mě tahle téměř dvacet let stará vykopávka pobavila a nejvíc mě bavilo hledat mezi herci ty, z nichž se později stali víceméně slavní herci a že jich je ve filmu docela dost…

VystavilDon Insalata v 22:01 0 komentářů  

Jyväskylä Art Museum

No tak v pátek je ve finském Art muzeu v Jyväskyle vstup zadara (jinak se platí vstup 4 eura za dospělého a 2,50 za studenta), ale opravdu by mě zajímalo, kdo zde chodí do muzea v platící dny, protože jsem byl v pátek, kdy to bylo zadara a nebyla tam pomalu ani noha. Takže místní muzeum současného umění, které je kousek od centra, vystavovalo práce dvou umělkyň.

V přízemí se daly najít práce Anniny Sarjy, které co jsem tak asi pochpil z názvů obrazů a v koutě se na pultíku válejícího Danteho Komedii ve finštině, se týkaly právě Dantovy Božské komedie. Některé obrazy se mi i líbily, ale většina teda byla depka přímo úděsná. Na výstavu mě ale nalákal hlavně plakát za oknem, na kterém byla práce Aino–Kaariny Pajari, která pracuje podobně jako český Petr Kvíčala, ale rozhodně nedosahuje jeho kvalit. Zatímco Kvíčala na mě působí dost precizně a každá linka je pomalu jak od stroje, Pajari si to tam teda fláká ty barvy, až člověk zírá. Po jednom obrazu nechala ještě hopkat bosou baletku (opodál byla na zdi fotografie, kde byl vyfocen vznik obrazu), takže to už byl úplnej maglajz. Ale docela se mi to líbilo, oproti komediální tvorbě na motivy Danta.

Co mě pak teda zarazilo, že v horním patře byla teda ještě jakási pseudo–intelektuální díla, na která mi tedy rozum nestačil – jako kus přibytého dřeva na zdi anebo zasklené obrázky, kde byly kresby tužkou doplněné chlupatými koulemi, které vypadaly, jako kdyby je vydávila kočička. No tyhle místnosti jsem tedy opravdu jen prolítnul a nehodlal jsem to tam zkoumat tři hodiny a hledat v tom smysl, který tam není.

Jako celek dobré a na minimální kulturní vyžití (nepočítaje dvacet muzeí s tvorbou Alvaara Alta), které zde je, to bylo myslím dostačující.

VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů