Jodorowského Svatá Hora
12. října 2009

Jestli jste někdy uvažovali o tom, jaké to asi je pod vlivem silných psychotik typu LSD, tak odpověď naleznete v tomto snímku, a to i bez drogové zkušenosti.

Film je pozoruhodný sám o sobě. Navíc je to jeden z nejdražších mexických filmů všech dob (v roce 1973 měl plánovaný rozpočet 1,5 milionu dolarů. Nakonec se tvůrci spokojili s půlkou. Film v Mexiku vydělal 60 000 dolarů a celosvětově přibližně 90 000 USD).

Příběh zde moc není - postava podobná jakémusi mesiášovi hledá nesmrtelnost a průvodci mu jsou postavy, které symbolizují planety. Každý nabízí určitý příběh, který se odvýjí naprosto surreálně. Pamětihodná scéna je např. z cirkusu, kdy obří ŽIVÉ žáby navlečené v kostýmcích dobývají hrad plný ještěrek. Nálepku "no animals were harmed" tento film asi nezískal.

Scény typu, kdy se hlavní hrdina vykálí do kýble a nějaký alchymista z toho udělá zlato patří k tomu normálnějšímu ve filmu. Vize, kdy lidé budou žít v jakýchci zavěšených rakvích (vzpomínka na Matrixovské líhně) byla dosti hrozivá. Člověk, řvoucí do telefonu, že výhled ekonomiky je špatný, takže musí zabít 4 miliony lidí a ať zavedou plynové komory, plynové univerzity, plynové obchody atd.

Děj to opravdu nemá, je to série pološílených záběrů s touhou šokovat a občas si člověk říká: "Ty vole, to nejsou žádný digitální triky, oni se fakt koupou ve fontáně s živým hrochem" atd. Naprosto nejlepší je ale celý závěr filmu. Věta: "You have seek immortality and instead you have found reality. But this is not a reality, this is a film." Tak ta stála opravdu za to. Hrdinové téměř nemluví, filmem provází monotónní hlas vyprávěče. Jazyk vyprávěče bych nazval cosi jako hypnotická monotónická špangličtina. Vypráveč ze sebe souká věty typu: "Dónt bý efrééd."

VystavilDon Insalata v 15:39 0 komentářů  

Štítky:

Hranice ovládání (The Limits of Control)
21. září 2009

Nejnovější film Jima Jarmusche je rozvleklejší než nejvíce rozvleklý film, který jste kdy viděli.

Hlavní hrdina většinu filmu pouze někam kráčí a moc toho nenamluví. Rád si objednává v restauraci dvě espresa do dvou šálků (prakticky jediná jeho replika). A také zde jde o plánovanou vraždu, jejímž je vykonavatelem.

Hlavního hrdinu jsme již mohli vidět v Jarmuschově kafi a cigárách v povídce "No Problem", kde se dva muži baví francouzsky prakticky o ničem.

Nejvíce na mysl tane Tarskovského film Stalker. Tam se také bloumá přírodou a po letech od zhlédnutí filmu jen mlhavě tušíte proč... Hrdinova interakce s ostatními hrdiny (tajemné kontakty s poznávacími znameními typu futrál na housle, kousky housky) probíhá vždy v tomto schématu. Někdo si k němu přisedne ke stolku, kde má své dvě objednané espresa (film se odehrává ve Španělsku), načež se zeptá: 1) mluvíte španělsky? dočká se odpovědi ne 2) pak prohodí "nezajímáte se náhodou o..." (za tři tečky si dosaďte vždy něco jiného dle rozdílných hrdinů - čili film, umění, hudba, molekula atd.) 3) vymění si krabičky od sirek, kdy hrdina vždy v nové krabičce dostane na papírku číselnou změt/šífru 4) sežere papírek po přečtení šifry 5) vypije jedno ze dvou espres. Hlavní hrdina povětšinu snímku mlčí jako zařezaný.

Zpět k Tarkovskému a jeho Stalkerovi. V asi tak nejlepší scéně s "kontaktem" - skvělá Tilda Swinton (jako vždy, chce se říct) vypráví Tilda o snu/nebo snad filmu který viděla, a popisuje scénu s ptáčkem, který se pohybuje v místnosti plné písku, tak to je právě ze Stalkera. Následně Tilda řekne, jak miluje, když ve starých filmech hrdinové jen tak sedí a mlčí. Následuje úsměvná několikaminutovka, kde hrdinové jen tak sedí a mlčí.

Film snad ani nemá děj, nevíte proč tak kdo činí a za jakým účelem. Hrdina jen občas mění obleky a košile a bloumá sem a tam a mění si krabičky od sirek s nesmyslnými šiframi s různými filmovými hvězdami (Gael García Bernal, John Hurt atd.). Vleče se to nehorázně a říkáte si, jak jen tohle může dopadnout...

V závěru filmu se dostaví hrdina k cíli, kde má spáchat objednanou vraždu. V ruce má jen strunu od kytary a nedobytnou budovu hlídá 30 hrdlořezů s automatickými puškami. V příští vteřině hrdina sedí v kanceláři tajemného bosse (Bill Murray). Na otázku "Jak jste se sem dostal." zodpoví tajemný hrdina: "Použil jsem svou představivost."

Na film se nedívalo špatně (zejména na jeden kontakt tajemného hrdiny, který byl celou dobu nahý a proklamoval věty typu: "Líbí se ti můj zadeček?"), ale jaksi ztrácíte pojem o tom, proč ten film vznikl a co tím chtěl autor říci.

VystavilDon Insalata v 14:56 0 komentářů  

Štítky:

Erwin Olaf – Choreografie citů
1. května 2009


Téměř tříměsíční pauzu na tomto blogu přerušily školní povinnosti. Zde je přetisk mého příspěvku na předmět Řeč obrazů:

Pražská Galerie Langhans byla od svého otevření vždy jistotou na to, že pokud chcete vidět tzv. sociální fotku, jste na správném místě. Se zatím poslední, právě probíhající, výstavou je tomu však jinak. V Langhansu totiž své (nejen) velkoformátové módní fotografie vystavuje Erwin Olaf. Jméno evokující spíše herce ze severského pornofilmu je však pseudonymem holandského fotografa Erwina Olafa Springvelda, narozeného v roce 1959 v holandském Hilversu. Navíc, Olaf v mládí vystudoval žurnalistiku v Utrechtu.

Asi nejznámější Olafovy práce pochází ze zakázek nadnárodních koncernů typu Levi’s, Microsoft, NOKIA. Zde se však obávám tvrdit, že ačkoliv (jako všechny Olafovy) fotografie srší nápadem, stejně jako u Oliviera Toscaniho, kde se člověk obdivuje autorově originalitě, to má na samotný prodej produktů (o což kromě tvorby image jde v reklamě především) nulový efekt.

Co mě však u Olafa baví více než jeho reklamní zakázky, je jeho původní umělecká tvorba, které jsou vlastní slovní spojení jako: překvapivá kombinace, břitký humor, sterilní čistota modelek, preciznost záběrů, hodiny příprav záběru, přestylizované figury, vyumělkované pózy atd.

V samotném Langhansu člověk najde velkoformátové fotografie z cyklů Fall (2008 – Pád, Podzim?), Grief (2007, Smutek), Hope (2005, Naděje), Rain (Déšť, 2004), které jsou všechny stylizovány, jako by byly vyfoceny na přelomu 50. a 60. let. V prvním patře je k nalezení také série pěti fotografií a krátký film Le Dernier Cri (2007, Poslední výkřik). Ze starších prací je pak k vidění pouze cyklus Blacks (1990), což je cyklus černobílých fotografií

Toť tedy suchý výčet toho, co se dá nalézt v Langhansu a nyní menší kritika. Fakt, že každý cyklus (2004 - 2008) Olaf doplnil i krátkým filmem, nám sice není v letáku utajen, ale všech krátkých filmů se budete na výstavě domáhat marně. Běžně tyto filmové plátna přeskakuji, protože jsou děsně nudné a mají zrůdnou stopáž několika desítek minut (což je asi taková zábava, jako když Vám při setkání obyvatel domova důchodců začnou všichni ukazovat fotografie vnoučat), ale Olafův cyklus Le Dernier Cri mě tak navnadil, že bych se rád podíval i na zbytek filmů. A to není vše, co nám bylo utajeno. Fotografické cykly obsahují o mnoho více fotografií, než které se v Langhansu ukázaly, takže to spíše byla taková ochutnávka. Olafově výstavě by tak slušel daleko větší prostor, napadá mě snad jen galerie v Rudolfinu.

Navíc, dle stránek www.erwinolaf.com je snadné si udělat obrázek, že to, co nám bylo na výstavě z tvorby Olafa ukázáno, rozhodně nepatří mezi to jeho nejlepší. Kupříkladu fotografický cyklus Fashion Victims, ze kterého humor a nadhled přímo srší, by klidně v doprovodu cyklů Mature nebo Mind of their own, vůbec nedělal na výstavě Olafovi ostudu. Fashion Victims jsou akty (objemná ňadra a také erekce kam se podíváš) sošných modelů a modelek, kteří však mají na hlavě papírové tašky módních gigantů typu Hugo Boss, Chanel, Moschino či Calvin Klein. V cyklu Mature Olaf zase stylizoval dámy ve věku 65-80 let jako modelky do lehce erotických lesklých magazínů typu Playboy, ve kterých se dnes cení spíše práce kouzelníka s Photoshopem než samotné vnady lepých děv. A v cyklu Mind of thein own nastylizoval Olaf jako modely a modelky mladíky a dívky trpící Downovým syndromem.

Ale pokud by toto vše, mělo být na výstavě, tak by to vydalo spíše na jakousi retrospektivní výstavu, které by vskutku slušel větší prostor, byť Langhans galerie je sama o sobě uměleckým dílem architektury. Na mysl mi tane vzpomínka na průřezovou výstavu děl fotografa Antona Corbijna, kterou jsem měl to štěstí vidět v Petrohradu, protože tamější výstavní prostory byly opravdu obrovské, ačkoliv výsledný dojem kazily postarší ruské hlídací semetriky, které na návštěvníky křičely PŘEŠLAP, jakmile jste se překročili na zemi namalovanou čáru, která se nacházela asi tak metr od pověšených fotografií. Ale jiný kraj, jiný mrav.

Ale zpět do galerie Langhans, protože bych se zde mohl oddávat vzpomínkovým orgiím či kritice toho, co ještě v Langhansu nebylo, jako například Olafův cyklus Royal Blood, kde se precizní čistota modelek nastylizovaných do bílé barvy mísí s těmi samými modelkami na další fotografii, avšak potřísněné krví, zabodnutými dýkami do zad a podobnými, skvěle vypadajícími, brutalitami.

Suterén Langhansu během Olafovy výstavy patří českému fotografovi na volné noze Adamu Holému. Ten zde vystavuje cyklus Stázová komora, který skvěle doplňuje práce Olafa, byť si říkáte, kdo opisoval od koho… Holého Stázová komora je tvořena přibližně pěti až osmi (údaj mi vypadl) fotografiemi, na kterých nalezneme akty vnadných děv (zajisté autorových múz, pokud není homosexuální), které jsou umístěny v bytu, který (na rozdíl od Olafovy Ameriky 50. a 60. let) je stylizován do dob socialismu bez lidské tváře 70. a 80. let v Československu. Ti, kteří jsou narození před rokem 1989, se tak mohou u Holého fotografií bavit a vykřikovat cosi jako: „Ty vole, tuhle lampičku jsme měli doma.“ či „A tenhle stolek má moje babička dodnes v obýváku.“

Hodnotit výstavy počtem hvězdiček či procent mi přijde dost zvrácené. A jelikož se předmět jmenuje Řeč obrazů, říkám si, jestli Olafovy obrazy ke mně nějak promlouvaly. Ano, promlouvat svou řečí může jakékoliv dílo, ale jen některé mě osloví. A Olafovy fotografie mě oslovily opravdu patřičně, čili pokud já něco hodnotím, tak spíše stylem: „Doporučuji se jít na to podívat a strávit tím dvě hodiny drahocenného času.“ případně „Nelezte tam, je to ztráta času.“ Olafova práce má však v sobě dar vytvářet úsměv na rtech a nutkání zvolat: „To je dobrý tohle, proč mě to nenapadlo.“, což dokážou jen někteří fotografové a mistr v tom je například litevský fotograf Algisg Griškevičius. (Doporučuji se podívat na http://algisg.lt/ do sekce Photography).

VystavilDon Insalata v 21:21 0 komentářů  

Štítky:

Seven Pounds
2. února 2009

Will Smith se z baviče, rappera, akčního hrdinu propracoval k dramatům, byť ke scénám, kdy se obnaží, by mu jehou napumpované bicepsy sedly spíše k něčemu akčněji založenějšímu. Ale o tom tento film opravdu nebyl.

Předně musím říct, že po zhlédnutí snímku se u mě konalo překvapení. A to dvojí. Zaprvé, byť sentiment a emoce v posledních minutách filmu přímo crčely z obrazovky (což snaha o působení na jakousi pudovost a emoce má být údajně bližší snímkům nižší kategorie), jednalo se o kvalitní film - filmově natočený, Smith hraje opravdu na výbornou (jeho neustálý výraz, kdy vypadá, že se v každé vteřině rozbrečí, ale zažene jej přesvědčivě falešným úsměvem atd.)

Druhé překvapení se konalo (spojené s tím prvním), že ten idiotský trailer v kině, během kterého jsem chtěl odejít z kina cca před půl rokem, protože už jen ten trailer mi lezl na nervy, byl takto "špatně" udělán záměrně. Režisér prý nechtěl prozradit o co ve filmu jde až do momentu, kdy by diváci film uviděli. Bohužel však si tím pod sebou podřezal větev (komerčně byl film naprostý propadák). A já se lidem ani nedivím, když v dnešní době se orientují dle recenzí a ukázek v kinech, tak člověk opravdu z traileru netušil, co to má být za žánr - jesli nějaké tajemno, romance, vyvražďovačka, drama atd.

Děj filmu je skutečně jednoduchý (dá se říct v jedné větě), příběh je a zpracování je už daleko silnější. Tim, absolvent MIT, a inženýr ve firmě, která má na starosti raketoplány, si (retrospektivně) užívá svůj luxusní dům u moře, kouzelnou ženu, bla bla bla, až do momentu, kdy způsobí dopravní nehodu při které zemře jeho snoubenka a šest dalších lidí.

Tim tak převezme identitu svého bratra Bena Thomase (úředník na berňáku) a rozhodne se zachránit sedm životů než spáchá sebevraždu. Fakt, že by to šlo jednoduššeji (zabít se a mít v kapse cedulku "jsem dárce orgánů" je vedlejší). Tim totiž chce pomoci skutečně dobrým lidem, kterým však nebylo shůry dáno jako jemu a kteří si jeho pomoc skutečně zaslouží. (Takový zodpovědný sebevrah altruista).

Část lidí zachrání jen tak mimochodem ještě za svého života (ledvina, kostní dřeň, plíce, játerní štěp), zbylé tři již vidíme v příběhu - hispánka, kterou doma mydlí muž "zdědí" ještě za Timova života jeho luxusní dům u moře (fakt, že jen za platbu elektřiny v takovém domě by musela šlapat 1000 let ponechme stranou), slepému muži z call centra, který hraje na klavír má v plánu darovat své oči a dívce Emily, která má srdeční chorobu se rozhodne darovat své srdce.

Bohužel s dívkou se do sebe jaksi zamilují (jak už to tak v hollywoodu bývá - peripetie), ale když Tim zjistí, že jeho nová láska má tak 3-5 % šanci na přežití pokud nesežene vhodného dárce, tak se za (jak jinak než) děšťové noci rozhodne Tim dokonat svůj plán - tzn. že není schopen žít s tím, že ztratil svou drahou a zároveň za to může (plus těch 6 dalších lidí jako bonus).

To bylo totiž to hlavní "překvapení" člověk by čekal, že Tima zachrání, ale až takovýto happy-end se nekoná. Tima skutečně ona medúzka, pomocí které se rozhodne spáchat sebevraždu, usmrtí a je tak prozíravý, že se naloží ve vaně do ledu než k sobě pustí medúzku.

Úplně poslední scénu bych si možná odpustil, když slepý Ezra (ve filmu Seven POUNDs, opravdu dobré jméno) se setká s Emily a ona se dívá do jeho očí a následně se rozpláče a obejme jej... chápu, že jsou to oči muže, jež ji umožnil žít a do kterého se zamilovala, ale jsou to jen oči... v ten moment už toho chtěl režisér po divácích asi až trochu moc, protože plačící Emily a plačící Ezra, kteří se objímají, zaváněla již tak trochu kýčem.

P.S. Soundtrack jednoznačně na výbornou a Ennio Morricone s písní Crisis, která zazněla poprvé ve filmu "Legend of 1900" byla dokonalá...

VystavilDon Insalata v 13:40 0 komentářů  

Štítky:

JCVD
28. ledna 2009

Říkám si, jestli je to spojení vůbec možné. Jean-Claude van Damme (JCVD) a dobrý film. Je jasné, že jako dítě, kdy jsem se díval dokonce i na béčka takového těžkého kalibru jako na filmy s Michaelem Dudikoffem, byl JCVD jedním z akčních hrdinů, kterého žrali všichni kluci na základce. Zpětně musí být ty filmy úděsné a člověk je snad ani raději s odstupem nechce vidět, aby se nestyděl za to, co se mu jako dítěti líbilo, ale tenhle film s JCVD měl být jiný. Prý žádný hloupý akčňák.

A to kupodivu byl. Místy jsem se totiž opravdu zasmál a místy došlo i na herecké výkony. Van Damme ve filmu hraje sám sebe. Částečně je to inspirováno jeho životem, částečně je to fabule. Každopádně během návštěvy pošty, kdy si chce v Belgii vybrat peníze, se stane jedním z rukojmích přepadení. Náhoda tomu chce, že jej obyvatelé belgického městečka začnou považovat za lupiče.

Asi nejlepší část filmu je, když si JCVD začne vylejvat srdce na kameru (čas se jakoby zastaví a my máme šanci nahlédnout do jeho hlavy, co si o situaci myslí). V šesti minutách rekapituluje svůj život, slávu, drogovou závislost, pět manželek a rozvodů (jednu si vzal 2x) atd.

Ve filmu jsou naprosto dokonalé gagy, typu "Roli mi vyfouknul Segal, ten prevít jim slíbil, že si ustřihne copánek" atd. Scéna, kdy nohou vykopne cigaretu z úst spolurukojmímu, protože jej o to bankovní lupič (velký fanoušek - ostatně jako všichni Belgičani) požádá. Úvodní sekvence z jakéhosi asijského béčka, které JCVD natáčí je také dokonalá. A závěrečná scéna, kdy si JCVD představuje, jak vyřeší bankovní přepadení a jakási jednotka rychlého nasazení s ním pak zapackuje, patřila také k tomu lepšímu.

Chtělo to asi odvahu natočit takovýto film, ve kterém člověk hraje sám sebe (byť je to smyšlené částečně, ale ten monolog, kde se van Damme div nerozbrečí byl působivý a řekl bych, že místy mu to šlo i od srdce). A co víc, připomnělo mi to geniální seriál Rickyho Gervaise The Extras, kde hollywoodské a britské hvězdy hrají samy sebe, ale s trochou sebeparodie.

VystavilDon Insalata v 22:42 0 komentářů  

Štítky:

Ce que mes yeux ont vu
5. ledna 2009

Film z roku 2007 režiséra Laurenta de Bartillata s názvem "To, co moje oči viděly" patří k těm filmům, které na imdb.com nemají ani obrázek, stejně tak ani herci nemají fotografie ve svých profilech. Už to napovídá, že film má velmi malou propagaci, ale to vůbec není na překážku dobrému filmovému zážitku.

Děj filmu by se dal říct jednou větou - záleží jen na tom, jak se na film díváte, takže z pozice člověka, který vše přeměřuje na peníze by jednovětá recenze zněla:

"Kterak zatvrzelá šprtka objevila, že Wattaeu maloval pod pseudonymem a přišla si tak k balíku peněz".

Z pohledu vědce:

"Kterak obětování všeho pro vědu přinese kýžený efekt, ačkoliv metodologie dost pokulhává a často se jedná jen o dohady."

Z pohledu romantika:

"Kterak plachá dívka vidí lásku umělce Watteau v jeho obrazech, ačkoliv se jí samotné lásky nedostává a když ji najde, tak je to hluchoněmý mim, který zemře na aneurysma, zatímco ona se oddává vědě."

Pokud potřebujete k filmu kvalitní hudbu, tak toto je jeden z takových filmů - většinou pouze klavírní doprovod, který dost připomíná Martineze (např. hudba k remaku filmu Solaris), ale zde se autor hudby jmenuje David Moreau (1972).

Protože film asi jen tak neuvidíte, přidávám i trailer, který (dle mého dost idiotsky) se z filmu snaží udělat nějaké větší drama než je, jakési větší mystérium, než v něm je, což je dost na škodu. Protože tento trailer by mě vůbec neoslovil, ale film byl jedním z mála, o kterém jsem přemýšlel i několik dní poté, co jsem jej viděl.

VystavilDon Insalata v 19:50 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)