Shortbus
28. prosince 2006

Film rozhodně není snímkem, který by asi člověk pouštěl na rodinné sešlosti prarodičům, protože jak se zdá, padla všechna tabu nejen v literatuře, ale už i ve filmu… no ta padla už asi v roce 1975 s Pasoliniho filmem Saló aneb 120 dnů Sodomy, ale rozhodně jsem ve 120 dnech Sodomy neviděl jako v Shortbusu homosexuální trojku, kde si tři kluci navzájem kouřili péra, a pak do nich jako do mikrofonu zpívali americkou hymnu (z nichž jeden ji též zpíval do zadku druhému. George W. Bush by měl asi radost…).

Tak to bylo to šokantní úvodem, ale když si odmyslíme tyto detailní sexuální záběry – na které se asi tvůrci snažili všechny lidi nalákat, je Shortbus docela kvalitním snímkem (na rozdíl od Pasoliniho Sodomy, která byla jen čistě nechutná, stejně jako kniha markýze de Sade). (zde bych si dovolil menší odbočku, že zatímco se to pánským přirozením ve filmu Shortbus jen hemží v detailních záběrech, to ženské člověk jen tak neuvidí, spíše vůbec. A druhá menší odbočka, že pokud jste viděli upoutávku na film a málem vás odradila jako mě jít na film, tak nezoufejte, film je narozdíl od upoutávky mnohonásobně lepší. U upoutávek na hollywoodské trháky je to většinou opačně…)

Žánrově bych film asi zařadil do oblíbeného Hřebejkova žánru „hořkosladká komedie“ (avšak nikoliv přístupná pro děti jako Hřebejkovy hořké slaďáky hledající to dobré v každém režimu). Člověk by nevěřil, že parta lidí, kterou by se někdo nebál nazvat „divný ouchylové“ dokáže být tak vtipná. Ti všichni se se svými problémy a „úchylkami“ staví na obdiv v klubu Shortbus, kde se všichni cítí normálně, protože každý je tak trochu poznamenaný svými problémy sexuální povahy a nejlépe o všech návštěvnících klubu vypovídá závěrečná píseň In the end managera klubu Shorbtus v závěru filmu: „And as your last breath begins you find your demons your best friend, and we all get it in the end…“

Hlavní hrdinkou filmu je Sofia, terapeutka kanadsko-čínského původu vlastnící něco na způsob manželské poradny. Sama však má jeden velký problém – ještě nikdy v životě nedosáhla orgasmu. Nakonec se jí snaží pomáhat zdolat tento problém její dva klienti – homosexuální pár James a Jamie. Oba jsou častými návštěvníky Shortbusu, a tak Sofii doporučí klub navštívit. Když se to tak vezme, problémy zde má každý. James chce spáchat sebevraždu, avšak nechce, aby se Jamie z toho obviňoval, a tak se mu snaží najít nového partnera a natáčí o sobě film. Domina Sevrin (nebo jak se jmenovala) se zase snaží být „normální“ a mít „normální“ vztah. A tak bychom mohli pokračovat…

Hodně mě překvapil humorný potenciál filmu, protože jsem se místy opravdu nasmál. Například když si to Sofia doma zkoušela sama udělat a pak dostala křeč do stehna… a vůbec všechny její pokusy o orgasmus stály za to. Poněkud slabší už byla scéna s vibrujícím vajíčkem na dálkové ovládaní, které se snažila rozmlátit nohou z figuríny. Zde se tvůrci asi už hodně odvázali a říkali si, jak to bude veliká taškařice, ale onen lehký vtip prostupující celý film se jaksi z této scény vytratil. Stejně tak bych možná film nechal skončit dřív a odpustil bych si závěrečný mnohonásobný happy-end, jak jej známe například ze třetího dílu Pána prstenů…

Čili když odpustíme od možná někdy zbytečných sexuálních scén (hlavně v úvodních titulcích filmu) a od místy slabšího děje ve vztahu Jamese a Jamieho, stojí film rozhodně za zhlédnutí. Pokud chcete nezávislý film z opravdu netradičního prostředí s netradičními problémy netradičních hlavních hrdinů, hehe, a místy se chcete i lehce pousmát, je Shortbus tou správnou volbou. A málem bych zapomněl… ve filmu hraje naprosto skvělá hudba, jak je to už u nezávislejších filmů dobrým zvykem.

VystavilDon Insalata v 20:52 0 komentářů  

Štítky:

Prezydent Krokadýlů (The Cool World, 1959, česky 1963), Warren Miller

Asi nemá cenu hovořit o pravděpodobně dosud nevyřešených sporech z devadesátých let týkajících se překladu – jestli je to dílo Jana Zábrany a nebo Josefa Škvoreckého (pro zájemce viz zde) – a také asi nemá cenu hovořit o autorovi Warrenu Millerovi, o němž se člověk nestudující anglistiku dozví jen to, že byl asi běloch a umřel asi v roce 1964 (internet, Encarta i Slovník anglicky píšících spisovatelů o něm mlčí) a že je spoluautorem scénáře dle kterého byl Prezydent Krokadýlů zfilmován (plus několika dalších knih). (Takže jestli studujete anglistiku, klidně mi pošlete nějaké údaje o životě Warrena Millera, hehe).

První, co vás při čtení knihy napadne, je jakási paralela s Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Obě knihy jsou psány slangem a stylem „pišjakslyš“ (např. televyze, prezydent atd.) a obě se tak trochu zabývají pouličními gangy, ačkoliv Prezydent Krokadýlů nepůsobí dojmem smyšlených reálií, ale příběhu, který se mohl opravdu stát. (A třeba je i dle skutečné události, ale to je fuk, prostě čerpá ze skutečných reálií.)

Hlavním hrdinou je Duke Custis, 14letý kluk černé pleti (co vypadá na 18) a žije Harlemu padesátých let 20. století, kdy se v této čtvrti začíná rozmáhat heroin a postupně z ní mizí všichni běloši. Duke je členem gangu Krokadýlů a vypráví chronologicky o událostech, které se mu přihodily během krátké doby, přibližně týdne. Středobodem Dukova počínání je splašit mergle na kauf stříkačky (rozuměj sehnat peníze na nákup střelné zbraně, hehe). Protože když bude mít bouchačku, stane se z něj pan někdo. Už takhle má sice Duke respekt a v gangu (podobně starých kluků jako je on sám) je hodně vysoko (je polním maršálem), ale jeho snem je mít bouchačku a být prezydentem krokadýlů. To se mu nakonec povede i bez bouchačky, protože jejich dosavadní šéf Krvák propadne heráku a parta jej vyhodí a novým šéfem se stane Duke.

Celý příběh směřuje k velké bitce mezi Krokadýli a jejich úhlavním nepřítelem – gangem, co si říká Vlci. Duke, aby sehnal 15 dolarů na Colt, prodává jointy a jednou se nechá svým kámošem zatáhnout i do parku, kam choděj staří teploušové a balej mladý černý kluky a dávaj jim 5 dolarů za číslo. Kromě shánění prachů a směřování k velké bitce je kniha i o „lásce“ mezi Dukem a Lu Ann, říkám „lásce“, protože Duke je jedinej kluk z party, kterej nemusí platit dolar pade, aby se mohl s Lu Ann vyspat, ale stačí když ji tu a tam přinese hulení, jehož prodáváním se začal živit.

Jednou si dokonce s Lu Ann i vyjedou na Coney Island podívat se na oceán a zde je za těch 40 let od překladu zajímavý slangový posun, protože Duke říká Lu Ann větu „poď dáme si buřta a párkrát se svezem“ a dnešní čtenář automaticky předpokládá, že si chtějí dát jen dalšího z mnoha jointů, které už spolu vykouřili, kdežto on opravdu myslí buřta, čili opečený párek. Z toho plyne, že dnešní překladatel by asi použil jiný slang, ale ona „marijána“, která se v knize objeví a kterou používá už jen starší generace (narozená v době, kdy kniha byla napsána), má také něco do sebe.

Prezydent Krokadýlů je naprosto věrohodný příběh z černošského ghetta v Harlemu. Je v něm vše, na co si člověk vzpomene. Drogy, alkohol, sex, násilí, despekt k rodičům, co se dřou za pár šupů, chuť do života, čest a i tragická situace tamějších kluků, kteří nic nemají a mohou se kdykoliv sebrat a utéct z rodiny a nic jim nebude chybět. Smyslem života pro ně je, aby patřili do něčeho většího, protože sami nejsou nic, ale když se stanou členem party, je z nich už někdo a mají kam jít.

Jediné, co se v knize nedozvíte, je, proč se gang jmenuje Krokadýlové. Jediný krokodýl, který se v knize objeví, je logem na tričku Charlese, bývalého člena gangu, který se nechává vydržovat jakýmsi teploušem z lepší čtvrti a ačkoliv už dva roky nepocítil hlad a má na sobě kalhoty za třicet dolarů, je mu ještě hůř než chudým klukům z gangu. Přestože je Charles obklopen přepychem, nedostává ani kapesné a má zakázáno chodit ven z bytu, kde se šíleně nudí a čeká jen, až se večer vrátí pán domu.

Z čeho jsem byl trochu zklamán, je happy-end nabádající se vzdělávat, protože kniha se tak přesouvá z modu „když máte bouchačku, dokážete všechno“ do „když se naučíte číst, dokážete všechno“ a drsný příběh z Harlemu tak na posledních stránkách trochu zcajdákovatí. (ale podobné happy-endové prohlédnutí si prožije i hrdina Mechanického pomeranče). Takže pokud jste četli Burgessův Mechanický pomeranč a líbil se vám styl, jakým byl napsaný, je Prezydent Krokadýlů jasná volba.

VystavilDon Insalata v 16:40 0 komentářů  

Štítky:

Black Books
27. prosince 2006

Už jen dva poslední díly (29/12/06 a 05/01/07) ze třetí série Black Books uvede Česká televize v rámci „Horečky páteční noci“. Je tedy načase se poohlédnout po celém seriálu, který se v Británii vysílal premiérově ve třech sezónách v letech 2000, 2002 a 2004. Protože čtvrtá série v roce 2006 nevznikla, zdá se, že osmnáct dílů Black Books je už konečných.

Seriál funguje na podobném schématu – dva muži a dívka – jako obdobně ztřeštěný britský sitcom IT Crowd, který se začal vysílat loni a od ledna 2007 poběží druhá série. (update 13/01/07 – Dle Wikipedie se zdá, že druhá série poběží až od jara 2007, čili nejdřív až někdy v březnu 2007). Ale zpět k Black Books. Hlavním hrdinou Black Books je majitel antikvariátu Bernard Black, věčně nalitý Ir, který by v normálním životě asi už dávno zkrachoval, protože neustále křičí na dotěrné zákazníky, že si chtějí něco kupovat a on pak bude muset zaplňovat prázdné regály ve svém obchodě. Jeho pomocníkem, přesněji řečeno slouhou, je Manny Bianco, naprosto šáhlý cvok, který je v antikvariátu děvečkou pro všechno. A do třetice je to Fran Katzenjammer, která stejně jako Bernard a Manny miluje alkohol a cigarety, avšak navíc je posedlá muži, na něž má ale povětšinou smůlu. Fran v antikvariátu nepracuje, ale je v něm věčně naložená, a tak je jakýmsi stálým inventářem obchodu. V první sezóně seriálu měla Fran sice svůj vlastní obchod s různými krámy hned vedle obchodu Bernarda, avšak v dalších sezónách se už její obchod vůbec neřeší, pouze že jej prodala.

Jako každý seriál, i tento má své špatné díly, ale ty dobré převyšovaly, a tak milovníci britského humoru – zejména Monty Pythonů, Červeného Trpaslíka, Fawlty Towers a IT Crowd, si musí oblíbit i tento seriál. Mně osobně se nejvíc líbil díl „Bavič“, kde Manny objeví své klavírní schopnosti. Jinak je většina dílů veskrze stejná. Bernard je pořád nabručený nebo opilý, Manny poslušně vykonává všechny rozkazy (a nebo naopak rebeluje, aby se vzápětí vrátil k plnění rozkazů) a Fran tu a tam popichuje oba své kamarády, ačkoliv Mannyho většinou brání před Bernardem, ale zdá se, že jen proto, aby jej mohla také využívat.

Pokud bych si měl vybírat mezi Black Books a IT Crowd (asi nejpodobnější seriály právě pro schéma hrdinů „dva muži a dívka“ a hlavně proto, že autorem IT Crowd je spoluautor seriálu Black Books, Graham Linehan), vybral bych si asi IT Crowd, kde jsou sice neméně ujetí hrdinové, ale v IT Crowd je to jaksi důvěryhodnější, protože Roy a Moss jsou správní IT trhloušové odtržení od reality, kteří by mohli pracovat v jakémkoliv IT oddělení (s trochou nadsázky), avšak Bernard s Mannym by rozhodně nemohli prodávat ani slanou vodu, natož knihy. Ale i tak je to vtipné a co bych jako český divák dal za obdobnou tradici britských sitcomů. Holt český divák se asi neumí smát, a tak mu jsou servírována pouze seriálová „dramata“ odehrávající se v Pojišťovně, Nemocnici, Ordinaci, Letišti, Redakci a na Ledové ploše. Už zbývá jen seriál z prostředí Finančního úřadu a Pohřební služby. Ale je pravda, že sitcom se objevil snad jednou a jmenoval se Nováci a největší službu českému divákovi televize Nova udělala, že jej přestala vysílat, protože vůbec nebyl vtipný. Takže chyba asi není v českém divákovi, ale v českých tvůrcích, protože napsat bezduché „drama“ je daleko jednodušší než kvalitní humorný seriál.

VystavilDon Insalata v 20:52 0 komentářů  

Štítky:

Borat
17. prosince 2006

Nakonec jsem podlehl oné neuvěřitelné mediální masáži o tom, jak je Borat skvělý, nactiutrhačský, vtipný, kontroverzní, dokonalý, dehonestující snímek a kdesi cosi. Čili abych to shrnul, všechno poukazovalo na to, že Borat bude pěkná kravina. Mýlil jsem se, Borat je kravina, ale až od poloviny filmu a místy se člověk opravdu nasměje.

Úvodní sekvence z „Kazachstánu“ patřila k tomu vtipnějšímu, zejména když Borat představuje svojí rodinu. Vyschlou stoletou babku představí jako svou maminku a nejstarší ženu Kazachstánu se slovy „Je jí 43 let“. Pak se pozdraví s mladou dívkou (tipujete ji na jeho manželku), začne se s ní vášnivě líbat a poté pronese „To moje sestra, číslo 4 děvka v Kazachstánu“ a ona pak vytáhne zlatý pohár pro sportovce, který obdržela za ono číslo čtyři. Pak je vysvětleno, proč vlastně vůbec Borat má jet do USA a film už může začít.

Když se Borat seznamuje s americkou kulturou, tak si nechá dávat hodiny stolování (zde se nabízí nesrovnatelná paralela z filmu Světáci) a zatímco se vždy zeptá paní, která to vyučuje na jisté otázky, jak se má konkrétně zachovat v určité situaci – je pak prostřih už do večera, kdy je pozván jakousi smetánkou na večeři. Komik Sacha Baron Cohen, který Borata představuje, může být sice svým humorem nechutný (místy až trapný, ale o tom později), ale musí se mu nechat, že kupříkladu stejně jako Jan Kraus z Uvolněte se, prosím je neuvěřitelně pohotový a dokáže vytěžit jakoukoliv situaci do mrtě. Například když dělá, že přeslechl jakéhosi businessmana, že je „retired“ (v důchodu) a myslí si, že mu řekl, že je retardovaný, tak se pak otočí na hostitelku a dojemným hlasem jí říká, že je od ní velmi pěkné, když nechá retarda sedět u stolu s ostatními. A když už jsou jeho poznámky neúnosné, rozhodne se hostitelka domu zavolat policii, tak Borat křičí „Proč policii, retard utekl?“

K lepšímu patřily i hodiny humoru, kdy se Boratovi snažil učitel vysvětlit princip amerického humoru a například aprílového žertíku. Ťukat na hlavu si člověk začne, když vidí Borata v jakési komunitě fanatických Ježíšomilců (jaká církev to byla, netuším) a všichni Američani se tam zmítají v jakémsi náboženském deliriu a vykřikují „Ježíš tě miluje!“. Zde jsem kupříkladu čekal nějaký ostřejší humor (úplně se nabízel), ale Borat se kupodivu drží a hraje s nimi jen hru na náboženské fanatiky (která sice k smíchu je, ale chtělo by to něco víc) a pokud už Borat dělá nějaký ten humor, je neurážlivý a smějí se mu i sami fanatici. Asi moc dobře ví, že urážet Ježíše se na americké půdě nevyplácí. (zákaz filmu v Kazachstánu je Cohenovi asi fuk, ale příjmy z americké distribuce by ho už mrzely). A tak se ve filmu strefuje do židů, buzíků a teroristů a vtipné to je jen proto, že je vidět, jak je Amerika pokrytecká země – že všechno sice musí být politically correct, ale ve skutečnosti si Američané myslí něco jiného než se tváří, že si myslí – takový totalitní systém s autocenzurou naruby. Čili jakýsi kovboj si důvěrně posteskne Boratovi, že zavírat buzíky do vězení a věšet je, že o to se v USA zatím jen snaží to prosadit a co by dali za to, kdyby to v USA fungovalo jako u Borata doma (Borat mu vypráví, jak u nich doma věší teroristy a buzíky strkají do vězení). Myslím, že v tolerantnější Evropě, kde většina lidí souhlasí s registrovaným partnerstvím, sice někdo nemusí mít homosexuály rád, ale rozhodně si snad ani v důvěrném rozhovoru nestěžuje, jaká je škoda, že je tu nezavíráme do věznic.

Je zajímavé, že zatímco když oslovuje Borat jednotlivce na ulici (tak před ním utíkají jako kdyby je chtěl zastřelit), ale skupinku většího počtu lidí dokáže Borat naprosto ovládnout, protože ví, co říkat – ať už to jsou lidé na kovbojské slavnosti – kde dav nejprve přetáhne na svou stranu (za pomocí keců o teroristech), ale pak je rozčilí, když na hudbu americké hymny zpívá „Kazachstán je nejlepší země na světě, exportér draslíku číslo jedna a všichni ostatní prezidenti jsou holčičky“, pak všichni z hlediště na něj volají boooo boooo (= politicky korektní pokřik, kterak dát umělci na jevišti najevo, že jeho představení stojí za hovno a ať vypadne z pódia) – a nebo již zmínění náboženští fanatici hopsající v deliriu na jakési gospely. Borat se ale nebojí vkročit ani do míst, kam žádný bílý Američan nevstoupí – do černošského ghetta. Hned přijde ke skupince mladých černochů a divák očekává, že mu dají do držky, ale on s nimi vtipkuje (jednomu tlusťochovi řekne Ty vypadat jak Michael Jackson) a namísto aby ho zbili, tak se smějí s ním a když si dělá legraci z jejich stylu oblékání a začne je parodovat, jak vypadají, tak jsou nadšení a ještě mu radí, jak nízko si má stáhnout kalhoty, aby vypadal jako správný gangsta. Čili oproti xenofobním kovbojům a náboženským fanatikům, jsou jediní, kdo si dokáže dělat legraci sám ze sebe. (ačkoliv fanatici to sice myslí vážně, ale vtipné to je taky)

Protože film nemá vlastně žádný děj, musel se vymyslet jakýsi hlavní příběh – jeho zápletka je stejně tak marná, jak zní. Borat se z New Yorku vydává do Kalifornie, kde bydlí Pamela Anderson, protože se do ní zamiloval při sledování Pobřežní hlídky a chce si ji vzít za ženu. Na Pamelu nakonec taky dojde, ale finále s ní patřilo k tomu horšímu ve filmu. Stejně tak k horšímu patřila scéna, kdy on a jeho dvousetkilový chlupatý průvodce spolu nazí bojují v hotelovém pokoji (humor se zápletkou „nechutné k zeblití“ vtipný moc není – hlavně když zpočátku je laťka nasazena daleko výš), a pak běhají nazí po celém hotelu až vběhnou na jakousi konferenci, která se odehrává v konferenční místnosti hotelu. Stejně tak „humor“ v obchodě se starožitnostmi, kde Borat schválně padá a ničí celý inventář starožitnictví taky není vůbec vtipný. (Možná tím chtěl Borat poukázat na to, že Amerika je stará něco přes 500 let, a tak zdevastování jedné místnosti ve starožitnictví vyjde jen na 500 dolarů, kdežto zničení tři tisíce staré čínské vázy by už stálo větší balík)

Osobně si nemyslím, že by Borat měl být tak nadhodnocený, jak je – Premiere 5/5, imdb 8, csfd 7,8 – začátek filmu je obstojný, konverzační humor je vyloženě lepší než ten „nechutný“ ve stylu jackass. Děj s Pamelou je tak slaboučký, že místo toho si mohl jet do Kalifornie koupit plechovku koka-koly (vyšlo by to nastejno), avšak čím jiným pospojovat různé epizodky z cesty napříč USA? Kdyby se Borat nesnažil o děj a byly by to jen sestříhané skeče s konverzačním humorem, možná by se mi film líbil víc. Jako celek opravdu není film tak dobrý, aby z něj byl člověk až tak vyplašený, ačkoliv některé scény a „hlášky“ stály opravdu za to a pobaví se u nich kdokoliv.

VystavilDon Insalata v 20:50 0 komentářů  

Štítky:

Babel
16. prosince 2006

Komu tahle novinka mexického režiséra Alejandra Gonzálese Iňárrita unikla na filmových festivalech, musí ještě nějaký ten pátek posečkat, než se objeví v české distribuci. (Snad už to bude záhy!).

Film patří se svou 2,5 hodinovou metráží k těm delším a zpočátku působí spíše nudnějším dojmem – kdy s seznamujeme s hrdiny napříč kontinenty – hluchoněmou Japonkou, americkou rodinou na dovolené v Maroku, marockou pasteveckou rodinou v Maroku a mexickou rodinou v Americe a na svatbě v Mexiku. (To je zeměpis! :o) Největším lákadlem filmu pro ženské publikum jsou asi miláčci dívčích srdcí – Brad Pitt a Gael García Bernal. A zatímco Bernal se ve filmu spíš jen tak „mihne“, Pitt se svojí chotí (Kate Blanchet) má ve filmu už podstatně větší prostor.

Ve filmu jsou použity obvyklé Iňarritovy vyprávěcí postupy, které známé už např. z Amores Perros či 21 Gramů. Přeskakování v ději z kontinentu na kontinent, nelineární děj, retrospektiva, kruhová kompozice, přeskakování v čase dopředu a dozadu a propojení všech čtyř zdánlivě nesouvisejících příběhů a časových rovin dohromady… prostě Iňarritu.

Už jen cesta zbraně, za pomocí které je ve filmu postřelena manželka Brada Pitta, stojí za zmínku. Japonský obchodník (otce hluchoněmé dívky) zbraň věnoval marockému průvodci na lovu a jeho syn postřelil puškou omylem manželku Brada Pitta projíždějící v autobuse po marocké silnici. Uff. A aby toho nebylo málo, tak děti Brada Pitta a Kate Blanchet jsou ve filmu svěřeny do rukou mexické opatrovnice, která je bez dovolení veze na svatbu do Mexika a zpět a skončí vinou Bernala uprostřed mexické pouště.

Děj tedy jasně stojí na náhodném propojení mnoha lidských osudů (poslední dobou oblíbené v US seriálech – např. Lost či Heroes) a s přibývajícími minutami je film stále lepší a lepší. Po zdlouhavém začátku to však ve finále stojí za to. Mně osobně se nejvíce líbily pasáže odehrávající se v Japonsku, které díky své hrdince – zoufalé pohledné hluchoněmé dívce, která si to chce za každou cenu s někým rozdat – byly zpočátku humorné (např. když si sundá kalhotky se slovy (ve znakové řeči) „Já mu ukážu chlupatou příšeru!“, ale ve finále byl její příběh neméně smutný a plný citu jako ostatní příběhy.

Ve filmu se tak díky transkontinentálnímu ději hovoří mnoha jazyky (odtud asi název Babel = Babylon či „zmatení jazyků“). Asi další věc, na kterou chtěl Iňarritu ve filmu poukázat jsou určité předsudky vůči arabskému a mexickému světu. Ať je to již autobus plný turistů v Maroku, který kvůli postřelené Kate Blanchet zastaví uprostřed malé vesničky a pobíhající turisti tam volají „V podobné vesnici povraždili v Egyptě 20 německých turistů“ a celkové průtahy se záchranou Blanchetové jsou dány podezřením z teroristického útoku na autobus plný turistů. A nebo když se mexická chůva spolu s Bernalem a dětmi Pitta a Blanchetové vrací ze svatby v Mexiku do USA, tak si je pohraničník „podává“ více než je nutné a nakonec dojde i na tematiku ilegálního přistěhovalectví.

Finále filmu, odehrávající se beze slov pouze za doprovodu hudby již osvědčeného Gustava Santaolally (Amores Perros, 21 Gramů či Brokeback Mountain Anga Lee), je tím nejlepším z celého filmu a divákovi tak nezbývá nic jiného než smeknout, že Iňarritovi se to opět podařilo. Možná se zdlouhavějším začátkem, ale podařilo. Nezbývá než čekat, až se film objeví v české distribuci a hurá do kina!

VystavilDon Insalata v 20:49 0 komentářů  

Štítky:

Transylvania
11. prosince 2006

Film je určený pro hodně úzké publikum. Upoutávka lákající na film sice sází na příběh lásky a hledání transylvánského* hudebníka, se kterým má hlavní protagonistka – mladá Francouzka Zingarina – dítě, ale onen příběh se vytratí po několika málo minutách filmu, kdy je hudebník po různých peripetiích nalezen, ale shledání se neodehrává dle původních představ.

Mladá Francouzka Zingarina se pak oddělí od své kamarádky Marie, se kterou do Rumunska přijela, a vrhne se na kočovnou cikánskou dráhu po Rumunsku, kde jí doprovází zejména její zlomené srdce a rostoucí dítě v lůně. Na cestě po Rumunsku se seznámí s kšeftmanem a překupníkem Čangalou (hraje jej známý turecký herec Birol Ünel – hrál např. ve skvělém filmu Gegen die Wand). Zingarina se pak začne oblékat jako pravá nefalšovaná cikánka a žije s Čangalou v jeho předpotopní combi mercedesce, kterou jezdí napříč Rumunskem a užívají si kočovného života.

Film značně postrádá děj, je složen z jednotlivých obrazů, které mají pomalu až dokumentární charakter, avšak dle rozhořčených Rumunů nemají s dokumentem a realitou nic společného. Některé scény jsou krásné svou poetikou – např. když Čangala koupí skleněný lustr a zavěsí jej pod širým nebem na dráty elektrického vedení a zachumlaný do houně sedí u ohně a svítí na něj křišťálový lustr. A nebo když si Čangala sám pro sebe koupí partičku cikánských hudebníků, aby mu hráli pod širým nebem, kdy do sebe láduje při tanci jedno pivo za druhým.

Nejdůležitější na celém filmu je však hudba. Bez ní by film nestál za nic. Autor scénáře a režisér Tony Gatlif zabývající se cikánskou tematikou už řadu let, je zároveň autorem (či spoluautorem) veškeré hudby, která se ve filmu objeví. Cikánské rytmy a melodie jsou místy tak vlezlé, že máte chuť si poskočit spolu s hlavními hrdiny.


Někdy je film i humorný a místy připomíná Kusturicovy filmy, např. když Čangala naloží staříka jedoucího na kole do auta a Zingarina jede vedle nich na staříkově kole a stařík to komentuje slovy „Je mi 75, ale nikdy jsem neviděl cikánku na kole.“

Celkově však celý obrázek Gatlifova filmu nevyznívá pro Rumunsko dvakrát pochvalně. Všudypřítomní žebráci; babky prodávající Čangalovi své zlato, aby měly co jíst; celková bída a bahnité silnice, po kterých se nedá autem jezdit. Režisér prý ve filmu chtěl znázornit všechna etnika žijící v Transylvánii – Maďary, Cikány a Rumuny, avšak obyvatelé Transylvánie si stěžují, že jediní Maďaři ve filmu jsou maďarští Cikáni a že realita není tak tragická, jak je ve filmu zobrazena. No, myslím, že Slováci s filmem Hostel a Češi se všemi hollywoodskými filmy, ve kterých mají Češi beranice na hlavě, chlastají vodku a hovoří s ruským přízvukem, by mohli vyprávět…

*

Transylvánie je území ve středním Rumunsku. Roku 1526 se Transylvánie stala po dobytí Turky samostatným regionem ve správě tureckého sultána. V roce 1699 se území stalo součástí Rakouska. A od roku 1867 až do roku 1918 byla Transylvánie součástí Rakouska-Uherska. Po první světové válce si území nárokovalo Maďarsko, které má na v Transylvánii početnou menšinu. Po roce 1918 se Transylvánie stala součástí Rumunska a je jí dodnes.

VystavilDon Insalata v 20:48 0 komentářů  

Štítky:

Nauka o snech (La Science des rêves)
6. prosince 2006

Dle mého názoru zatím nejlepší film Michela Gondryho. Po divném Slez ze stromu a Věčném svitu neposkvrněné mysli, je tento projekt už komplet autorským počinem Gondryho. K předchozím filmům napsal scénář Kaufmann (hádanka: Andy nebo Charlie? ;o), kdežto Nauka o snech je už celičká Gondryho.

V hlavní roli Stéphana vystupuje Gael García Bernal – jeden z nejlepších herců současnosti, původem Mexičan. Šokovalo mě, že mu za dva roky bude třicet a pořád vypadá jako klučina z „Mexické jízdy“. (Ve filmu Nauka o snech, kde se mluví francouzsky, trošku provokativně mluví anglicky a nebo przní francouzštinu, čili nacionalističtí jazykoví brusiči z Francie asi nadšeni nebudou. Španělsky prohodí jen pár vět.).

Stéphan se zamiluje do Stéphanie (ačkoliv si tím dlouho není jist, jestli opravdu ano a ona trpí obdobným problémem) a překážkou k jejich vztahu je zejména to, že Stéphan je naprostý magor, který má už od dětství pomíchanou realitu a sny. Film je ale tak natočen, že nám Stéphanovo chování a snění v realitě (a realita ve snech) připadají naprosto normální a vůbec se nepozastavujeme nad tím, že namísto v Paříži, kam přijel za svou ovdovělou matkou z Mexika, by měl být spíše zavřen v blázinci pro silnou duševní chorobu.

Filmové sekvence, kdy Stéphan „sní“ jsou asi tím nejlepším z celého filmu. Hold zde byl vzdán klasické animaci, která má oproti dnešním nabubřelým digitálním trikům, své roztomilé kouzlo vonící nostalgií. Ach. Ať to je papírové město, honička v papírových autech, hadrový koník běhající po pokoji, lyžování, kde herci přecházejí plynule v plastelínu atd.

Některé scény jsou tak skvěle natočeny, že ani sám Stéphan netuší, jestli se mu to zdá a nebo ne. Například v rámci jednoho snu „bez spánku“ vyběhne z bytu (v domnění, že stále spí a sní) a vyhrkne na Stéphanie na chodbě, zdali si ho vezme. Sám tak překvapením zjišťuje, z čeho jsou utkány sny a že vlastně to, co v podvědomí cítí a sní o tom, není až tak jednoduché v realitě na někoho vybalit a jestli tomu tak vůbec sám v realitě chce.

Protipólem složitého vztahu Stéphana a Stéphanie jsou Stéphanovi kolegové z práce (kterou Stéphan nesnáší) a zejména přisprostlý hrubián, který film zlehčuje humornými situacemi a sprostými hláškami. Mirka Spáčilová plkala cosi o předvídatelném konci, ale jakási předvídatelnost mi u filmů tohoto typu naprosto vůbec nevadí. A absence „momentů překvapení“ už vůbec ne. V tomhle filmu jde hlavně o šílenou fantazii a tou je film prošpikován ke vší spokojenosti. (Nikolvek ke spokojenosti vši.)

Nevím v kolika kopiích byl film dodán do ČR, avšak jít na něj do kina je docela oříšek a vůbec netuším, jestli ho hodlají promítat i příští týden. Takto jsem například prošvihnul film „Shortbus“, který dávali jen několik málo dnů, a tak jsem rád, že jsem stihnul alespoň Nauku o snech.

UPDATE: 04/05/08 Jo, už ho mám originál na DVD doma ;o).

VystavilDon Insalata v 20:47 0 komentářů  

Štítky:

Klitoris, zakázaná rozkoš
5. prosince 2006

Klitoris, zakázaná rozkoš. Televize Spektrum. ARTE France „Le clitoris, ce cher inconnu“

Francouzský dokument natočený francouzskými dokumentaristkami, natáčený zčásti v Anglii a Austrálii. V dokumentu vystupují zásadně ženy a pak jeden muž, francouzský lékař. Britské ženy jsou vybrány napříč věkovými skupinami a každá z nich má co říct ke svému pokladu umístěnému v rozkroku.

Ať je to již padesátnice v kostýmku, manuálně pracující třicátnice bez valného vzdělání, která říká, že je důležité mít orgasmus, či šedesatiletá „lady“, která hovoří před starobylým sekretářem, na kterém jsou fotky rodiny a busta neznámého umělce. Lady čachruje před obličejem se sklenkou vína jako správná světoběžnice a divák netuší, jestli její mumlání je řečová vada a nebo je tak nalitá. Její vystoupení začíná historkou o tom, jak si jako dítě schovala kapesník do kalhotek a když si ho šla vytáhnout po svatém přijímání, načapala ji matka představená, jak si šahá mezi nohy (pro kapesník, ale o kapesníku jeptiška nevěděla) a křičela na ni, že je to smrtelný hřích. Nechtěně tak v maličké holčičce objevila onu zakázanou rozkoš, protože holčička začala pátrat, co je smrtelného na šahání si do rozkroku.

Tyto a další historky či zkušenosti žen s klitorisem jsou prostříhány humornými sekvencemi, které připomínají humorné sekvence z pořadů Haliny Pawlowské, s tím rozdílem, že v dokumentu nebyly použity scénky z filmů, nýbrž reklamní spoty se sexuální tematikou. Čas od času se obrazovce mihne nahá žena – slovy Monty Pythonů se jedná o FULL FRONTAL NUDITY a záběry na nahou ženu jsou podbarveny zastřeným hlasem vyprávějící padesátnice v kostýmku, která si myslí, že, cituji: „klitoris je krásná věc a dle mého názoru je překrásný. Moje dcera, které je šest a půl, si myslí, že je nechutný, ale já si myslím, že je krásný“. Následně popisuje, že ta „krásná malá hlavička“ má 8 tisíc nervových vláken a že muži se svými slabými čtyřmi tisíci v celém penisu jsou ořezávátka. Později když hovoří o orgasmu přirovnává klitoris ke kulometu s dlouhými dávkami, kdežto penis je dle ní vzduchovka na jedno použití. Jediné, co bych autorům vytknul, je figurantka s nadměrným zrzavým ochlupením, které se libí maximálně Hochům od Bobří řeky.

Co je však společné všem ženám vystupujícím v dokumentu (těm vzdělanějším), je freudovské vidění světa a vyvracení sto let neplatné a dávno vyvrácené teorie, že všechny ženy závidí mužům penis. Každá znechuceně říká, že není, co závidět. Člověk si tak při sledování dokumentu připadá, jako kdyby každá postava vystupující v dokumentu o pohybu a tvaru zeměkoule říkala, že země rozhodně není placka a Slunce se neotáčí kolem země, ale že je tomu právě naopak a právě oni to vědí.

V dokumentu je odbornice, která se specializuje na anatomii klitorisu (protože nejsou v dokumentu jmenovky, říkám jí pracovně Dr. Klitorisová) a hovoří o jakémsi celosvětovém spiknutí, které způsobuje, že o klitorisu jsou pouze nepřesné a špatné učebnice.

Dále se dozvíme historii klitorisu, že byl objeven mužem Renaldem Columbusem v roce 1559. Nazval jej amor veneris. A pak upadl do zapomnění. Až německý anatom Georg Kobelt v roce 1844 publikoval sérii přesných kreseb. Až roku 1900 se objevil nejpřesnější nákres v britské učebnici anatomie, avšak ve druhém vydání v roce 1945 byl odstraněn. Proč? Že by v rámci onoho spiknutí proti ženám? Naštěstí je zde Dr. Klitorisová z Austrálie, která na tomto poli bádá a zjistila například, že průměrně dlouhý klitoris má 8 centimetrů a že to, co všichni dobře známe, je jen minimální zakončení na povrchu.

Britská lady chlemtající další sklenku vína, vzpomíná na to, jak byla krásná vojanda a že je na fotce, kterou ukazuje, více sexy než všichni ostatní. Je už celá červená v obličeji od vína a vypráví, že se střídala s dvěma dívkami na pokoji o skupinu norských námořníků. Avšak i tak nikdy neměly orgasmus, a tak si domluvily schůzku s doktorem Leichmannem, tehdejším odborníkem na klitoris, který jim předepsal krém za 30 liber na potírání klitorisu a ony měly hromady orgasmů, a tak to dobře dopadlo.

Střih do historického exkurzu za pomocí malovaných obrázků – Hippokrates tvrdil, že pokud chce mít žena dítě, musí mít orgasmus za pomocí klitorisu, toto setrvalo až do 19. století. Až v roce 1868 tvrdí jakýsi doktor, že klitoris není třeba k reprodukci a nastává pro ženy doba temna. Následně je zde kreslený Freud, který říká, že orgasmus je správný jen vaginální a že pokud jej žena nedocílí je nedospělá a potřebuje léčení u psychoanalytika. Následně kreslený Freud kreslené paní řekne: „Který den by se Vám hodil?“ Je jasné, že Freud byl ve většině poznatků mimo, ale myslím, že v průběhu dokumentu už byl popliván natolik, že tenhle rádoby humorný kreslený skeč byl už nadbytečný. A nebo se tak francouzské dokumentaristky prostřednictvím tohoto dokumentu Freudovi mstí za to, že jim nedopřál rozkoš a vmetl jim do tváře údajnou závist penisu, se kterou se dodnes většina žen nevyrovnala, ačkoliv moc dobře ví, že je naprosto zcestná???

Zcestnost této teorie dokazuje i Dr. Klitorisová, která tvrdí, že pouze 30 % žen má během soulože orgasmus a že by rozhodně netvrdila, že zbytek žen je vadných či že potřebují léčení. Naopak, doktorka radí jiné hrátky a při souloži zapojit klitoris. Nakonec padesátnice v kostýmku vysvětluje nemožnost vaginálního orgasmu důvodem rození dětí, protože kdyby vagína byla citlivá jako klitoris, tak asi žena jen tak neporodí. Nakonec padesátnice hovoří o svých známých z intersexuální komunity, kteří trpí např. operačním odstraněním klitorisu a říká, cituji, že „nemají orgasmus a to vyzkoušely i hodně úchylné věci. Jakmile je klitoris pryč, jsou nahrané.“

Nakonec se dozvídáme, že celá křesťanská morálka je špatná, protože k sexuální rozkoši přidává démony a zatracení a že při procesech s heretiky byl veliký klitoris důkazem čarodějnictví. Ani 19. století nepřispělo ženám, protože křesťanskou morálku vystřídaly rádoby vědecké teorie úchylek – lesbičky jsou nemocné, masturbace způsobuje slepotu (ještě že objevili brýle) a klitoris zbaví ženy racionálního myšlení – jistý doktor jej v 19. století dokonce uřezával, aby léčil hysterii. Stovky žen byly mrzačeny až do poloviny 20. let 20. století.

Jako celek je dokument dobrý. Místy je osvětový – například v části o ženě se zničeným životem, které jako dítěti z kosmetických důvodů lékaři odstranili nadměrně veliký klitoris – místy je humorný – zejména u krátkých reklam se sexuální tématikou – a místy dává za pravdu nám, zatracovatelům Ameriky. Zejména když hovoří britská odbornice na sexuální výchovu, která tvrdí, že osvěta je důležitá i pro snížení počtu nechtěného těhotenství a potratů. Naproti tomu Američtí „odborníci“ říkají, že nejlepším lékem je nesouložit a že kondomy selhávají a potraty jsou trestné. Důsledkem jsou těhotné nedospělé Američanky, které doktrínu nesouložení jednou vzdají a když tak učiní, tak většinou bez kondomů. Čili je jasné, že tento dokument museli natočit Francouzi na britsko-australské půdě. V Americe by asi byli autoři upáleni na hranici a nebo zastřeleni prezidentem Bushem v guatemalské věznici.

Celkově byl v dokumentu nejlepší asi historický exkurz a současné vědecké postupy – např. měření krevního průtoku ve vagíně, který se během vteřin samovolně zvýší při jakémkoliv erotickém videu (i pokud se ženě nelíbí a není vzrušena). A také liberální názory britských doktorek, které nebyly zaslepeny ultrapravicovou křesťanskou morálkou importovanou z Ameriky. Ony ženy, které v dokumentu vystupovaly jako „zástupkyně těch, co mají klitoris“ byly vybrány také celkem dobře, možná slabší byly ohyzdné náctileté teenagerky ze střední školy, jejichž problémy se sexuálním životem nebyly ani trochu zajímavé. Poselství celého dokumentu je, slovy padesátnice v kostýmku: „každý člověk potřebuje orgasmus.“ A proto lidé nebděte, ale orgasmujte. A nebo jak radila jiná postarší paní v dokument: „Nejvíce ženu vzruší, když muž vynese odpadky a vzpomene si na narozeniny tchýně, protože žena pak ví, že je o ni postaráno.“

VystavilDon Insalata v 20:46 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)