Prezydent Krokadýlů (The Cool World, 1959, česky 1963), Warren Miller

Asi nemá cenu hovořit o pravděpodobně dosud nevyřešených sporech z devadesátých let týkajících se překladu – jestli je to dílo Jana Zábrany a nebo Josefa Škvoreckého (pro zájemce viz zde) – a také asi nemá cenu hovořit o autorovi Warrenu Millerovi, o němž se člověk nestudující anglistiku dozví jen to, že byl asi běloch a umřel asi v roce 1964 (internet, Encarta i Slovník anglicky píšících spisovatelů o něm mlčí) a že je spoluautorem scénáře dle kterého byl Prezydent Krokadýlů zfilmován (plus několika dalších knih). (Takže jestli studujete anglistiku, klidně mi pošlete nějaké údaje o životě Warrena Millera, hehe).

První, co vás při čtení knihy napadne, je jakási paralela s Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Obě knihy jsou psány slangem a stylem „pišjakslyš“ (např. televyze, prezydent atd.) a obě se tak trochu zabývají pouličními gangy, ačkoliv Prezydent Krokadýlů nepůsobí dojmem smyšlených reálií, ale příběhu, který se mohl opravdu stát. (A třeba je i dle skutečné události, ale to je fuk, prostě čerpá ze skutečných reálií.)

Hlavním hrdinou je Duke Custis, 14letý kluk černé pleti (co vypadá na 18) a žije Harlemu padesátých let 20. století, kdy se v této čtvrti začíná rozmáhat heroin a postupně z ní mizí všichni běloši. Duke je členem gangu Krokadýlů a vypráví chronologicky o událostech, které se mu přihodily během krátké doby, přibližně týdne. Středobodem Dukova počínání je splašit mergle na kauf stříkačky (rozuměj sehnat peníze na nákup střelné zbraně, hehe). Protože když bude mít bouchačku, stane se z něj pan někdo. Už takhle má sice Duke respekt a v gangu (podobně starých kluků jako je on sám) je hodně vysoko (je polním maršálem), ale jeho snem je mít bouchačku a být prezydentem krokadýlů. To se mu nakonec povede i bez bouchačky, protože jejich dosavadní šéf Krvák propadne heráku a parta jej vyhodí a novým šéfem se stane Duke.

Celý příběh směřuje k velké bitce mezi Krokadýli a jejich úhlavním nepřítelem – gangem, co si říká Vlci. Duke, aby sehnal 15 dolarů na Colt, prodává jointy a jednou se nechá svým kámošem zatáhnout i do parku, kam choděj staří teploušové a balej mladý černý kluky a dávaj jim 5 dolarů za číslo. Kromě shánění prachů a směřování k velké bitce je kniha i o „lásce“ mezi Dukem a Lu Ann, říkám „lásce“, protože Duke je jedinej kluk z party, kterej nemusí platit dolar pade, aby se mohl s Lu Ann vyspat, ale stačí když ji tu a tam přinese hulení, jehož prodáváním se začal živit.

Jednou si dokonce s Lu Ann i vyjedou na Coney Island podívat se na oceán a zde je za těch 40 let od překladu zajímavý slangový posun, protože Duke říká Lu Ann větu „poď dáme si buřta a párkrát se svezem“ a dnešní čtenář automaticky předpokládá, že si chtějí dát jen dalšího z mnoha jointů, které už spolu vykouřili, kdežto on opravdu myslí buřta, čili opečený párek. Z toho plyne, že dnešní překladatel by asi použil jiný slang, ale ona „marijána“, která se v knize objeví a kterou používá už jen starší generace (narozená v době, kdy kniha byla napsána), má také něco do sebe.

Prezydent Krokadýlů je naprosto věrohodný příběh z černošského ghetta v Harlemu. Je v něm vše, na co si člověk vzpomene. Drogy, alkohol, sex, násilí, despekt k rodičům, co se dřou za pár šupů, chuť do života, čest a i tragická situace tamějších kluků, kteří nic nemají a mohou se kdykoliv sebrat a utéct z rodiny a nic jim nebude chybět. Smyslem života pro ně je, aby patřili do něčeho většího, protože sami nejsou nic, ale když se stanou členem party, je z nich už někdo a mají kam jít.

Jediné, co se v knize nedozvíte, je, proč se gang jmenuje Krokadýlové. Jediný krokodýl, který se v knize objeví, je logem na tričku Charlese, bývalého člena gangu, který se nechává vydržovat jakýmsi teploušem z lepší čtvrti a ačkoliv už dva roky nepocítil hlad a má na sobě kalhoty za třicet dolarů, je mu ještě hůř než chudým klukům z gangu. Přestože je Charles obklopen přepychem, nedostává ani kapesné a má zakázáno chodit ven z bytu, kde se šíleně nudí a čeká jen, až se večer vrátí pán domu.

Z čeho jsem byl trochu zklamán, je happy-end nabádající se vzdělávat, protože kniha se tak přesouvá z modu „když máte bouchačku, dokážete všechno“ do „když se naučíte číst, dokážete všechno“ a drsný příběh z Harlemu tak na posledních stránkách trochu zcajdákovatí. (ale podobné happy-endové prohlédnutí si prožije i hrdina Mechanického pomeranče). Takže pokud jste četli Burgessův Mechanický pomeranč a líbil se vám styl, jakým byl napsaný, je Prezydent Krokadýlů jasná volba.

VystavilDon Insalata v 16:40  

0 komentářů:

Okomentovat