Pseudo-intelektuální recenze Postmana a Sterna
30. září 2010
Já se však ptám, proč ne třetí cestou, huxleyovsko-orwellowskou? Kultura jako vězení, které je fraškou. Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou.
Pokud vytrhneme z kontextu pouze jeden citát z knihy Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze, kdy jedinou obranou proti vtipu je jeho nepochopení a spojíme to se závěrem, tedy onou třetí cestou, kterou Postmanovi nabízím, vznikne z toho Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou, než nepochopení frašky.
VystavilDon Insalata v 12:44 0 komentářů
Štítky: Knihy
Umberto Eco - Poznámky na krabičkách od sirek
6. září 2008
Ježto se mohu považovat za jakéhosi eco-loga (tj. člověka, který přečetl téměř vše, co kdy bylo v češtině vydáno od U. Eca), tak jsem si musil přečíst i poslední Ecovu knihu, kterou Argo vydalo.
Jedná se o výbor z jedné dekády (90. léta), kdy Eco psal do novin (Eco častokrát ve svých sloupcích zmiňuje, že je píše již třicet let). Sloupky jsou v knize tematicky rozřazené a musím říct, že ty naprosto nejnudnější a pro českého čtenáře nicneříkající, se zabývají politickými skandály a vůbec věcmi, které jsou srozumitelné tak maximálně Italovi, a to se obávám tvrdit že ještě a pouze v době, kdy se daná kauza odehrávala. (To je asi jako kdybych zde uvedl příklad, že Italovi by nic neříkala kauza kolem vydírajícího Moravy - stejně tak za pár let čtenáři tohoto příspěvku nebude nic říkat vydírající Morava).
Nejvíce se mi líbily příspěvky hravé - např. Vítězství Napoleona u Waterloo. Wellington se vrací do Anglie na str. 85 - kde Eco dává pěkné příklady, jak se dá stejná zpráva odreferovat "jinak" a na což jsou odborníci i v českých médiích, cituji: "Waterloo: Napoleon přiměje Wellingtona, aby se vrátil do vlasti, a povede se mu husarská kousek: vylodí se na Svaté Heleně." Za zmínku (a do stejné kategorie) bych zařadil i příspěvek ze str. 136 Jak říkat ve společnosti sprostá slova a vůbec všechny příspěvky, kde si Eco bere na paškál Ameriku a zejména její nešvar, a to politickou korektnost.
Někdy s Ecem jen tak tiše pokyvujete na souhlas jako v příspěvku Číst knihy bříšky prstů (str. 210), jindy se mu smějete (za což on ale nemůže), protože popisuje peripetie s internetem v době z první poloviny 90. let (Kronika jedné hříšné noci, str. 223) a jindy se obdivujete jeho nadčasovosti, kdy v roce 1995 píše o webové stránce člověka, který si na stránku umístil fotografii svého tlustého střeva a Eco na str. 227 píše (a předznamenává dobu bloggerů atd.): "Každý má právo ukázat svou irelevantnost. A protože miliony irelevantností vytvářejí něco statisticky relevantního, učenec se s tím smíří." Snad jen dodám, že nejen učenec, ale ještě na tom skvěle vydělávají ti, kteří tyto služby vlastní.
Eco také trefně glosuje, kterak nová média změnila nazírání na ta starš médiaí: "...navíc nám noční zprávy vpředvečer ukazují titulky novin z následujícího dne, a ty nám druhý den vyprávějí o televizních zprávách z předchozího večera." (str. 279).
Kniha možná pro někoho morbidně končí jakýmsi "finálním" příspěvkem Jak se vklidu připravit na smrt.
Celkově to nebyla špatná volba, přečíst tuto knihu, ale nemůžu si neodpustit jedno rýpnutí, když sám Eco píše, že redaktorská úroveň (ve smyslu kontroly překladů knih) je v dnešní době na tragické úrovni, že jsou chyby v překladu, pravopise atd. a pak se dočtete v jednom příspěvku, že Eco cosi "shlédnul" v televizi. Pochybuji, že by se Eco díval na televizi z jakési vysoké hory či věže, ale správně "česky" se dá v televizi či v kině něco pouze "zhlédnout".
VystavilDon Insalata v 15:41 0 komentářů
Štítky: Knihy
Musaši, Eidži Jošikawa
18. července 2007
Kvalitně napsaný historický román se pozná velice jednoduše. I když má téměř tisíc stránek, jeho přečtení zabere pouze několik dní. Přesně i tohle je případ románu Musaši, který napsal Eidži Jošikawa. Kniha se čte takzvaně „jedním dechem“.
Mijamoto Musaši je nejlepším samurajem všech dob a jakýmsi japonským národním hrdinou, který žil na přelomu 16. a 17. století. Je opředen mnoha legendami a většina toho, co o něm dnešní Japonci ví, pochází z pera Eidži Jošikawy, japonského spisovatele, který Musašiho vydal na pokračování v tisku a později knižně v 30. letech 20. století.
Jošikawa místy fabuluje, ale jinak se drží téměř všeho, co je Musašimu vlastní. Příběhu o proměně z pouličního mlátiče ve vysoce ušlechtilou lidskou bytost – tak by se dal možná do jedné věty shrnout obsah knihy. Musašiho cesta k dokonalosti je prostě strhující. Nezávisle na původu či členství ve slavné šermířské škole, vydá se sám na cestu meče, které obětuje celý svůj život. Jaksi mimoděk (při souboji s celou šermířskou školou Jošioka) vyvine dosud nevídaný styl boje se dvěma meči.
Musaši není mistrem jen v máchání mečem. Je to lidská bytost jako každá jiná, zamiluje se do krásné Ocú, avšak vždy u něj bude na prvním místě cesta meče. Musaši v cestě za zdokonalením putuje po většině Japonska. V románu sledujeme osudy i dalších hrdinů, kteří nějak ovlivňují běh Musašiho života. Ať je to bába Osugi, která v Musašim vidí důvod, proč se její syn neoženil s Ocú a chce se jí i jemu pomstít. Dva chlapci, kterých se Musaši ujal a kteří jej následovali jako jeho žáci. A nesmíme zapomenout na Kodžira Sasakiho, velmi talentovaného šermíře, který je však co se povahových vlastností pravým opakem Musašiho a libuje si, pokud může způsobovat násilí a šířit utrpení.
Jakýmsi logickým vyústěním románu je souboj Musašiho se Sasakim. Zatímco Sasaki je všemi opěvovaný a milovaný a má dobře placené postavení, o Musašim se všude šíří jen klepy a dalo by se říct že je to nemytý špindíra, který se jen tak toulá po Japonsku či medituje. Román tedy končí rokem 1612 (duel se Sasakim), ale Musašiho život pokračuje až do roku 1645, kdy umírá téměř v 60 letech. Musaši dva roky před smrtí napsal „Knihu pěti kruhů“, kde shrnul svou životní filosofii. Knihu údajně dodnes hltají Japonci jako návod k úspěšnému životu a japonští byznysmeni ji mají za návod k obchodní strategii. Musaši je postava tak prorostlá s japonskou kulturou, že na jeho motivy vznikla řada filmů, anime seriálů a komiksů.
VystavilDon Insalata v 16:46 0 komentářů
Štítky: Knihy
300, Frank Miller
16. května 2007
O Filmu 300: Bitva u Thermopyl jsem psal již zde. Nyní přichází správná chvíle podívat se na knížku. Frank Miller vydal pět dílů komixu 300 v roce 1998. Rok poté vyšel komix svázán v knize a stejně je k dostání i u nás. Hádám, že cena 999 Kč asi neodradí jen vážné zažrance do díla Franka Millera, my méně oddaní obdivovatelé Millera si vystačíme se službami knihoven a výtiskem určeným jen do studovny..., no ale zpět ke knížce, která vyšla v Čechách poprvé už více jako před pěti lety a podruhé v roce 2005 a jejíž prodejnost určitě částečně muselo zvednout uvedení filmu 300 do kin.
Pokud bych měl srovnat knižní předlohu a film, jasně jsem víc pro Millerův komix. Naprosto příšerné a nudné scény ve filmu ze spartanského „senátu“, kde měla Leonidasova (v tomto případě lepší než asi korektní tvar Leonidova – přípomínající dost Brežněva) manželka, se v knižní předloze vůbec nenachází, což je jenom dobře. Hodnotit zde kresbu Franka Millera snad ani nemá cenu, protože stejně jako u Sin City, se na to úžasně dívá, ačkoliv oproti černobílému Sin City, ve kterém bylo jen pár plošek barevných, je 300 udělán celý v barvě a musím říct, že se mi Sin City líbilo dle grafické stránky o dost víc, i když tohle je taky pěkná práce.
Film, který mě moc vpravdě nenadchnul, tak se mu musí alespoň nechat, že některé záběry jsou opravdu „doslovně“ z komixu přendány na filmové plátno. Na druhou stranu je ale ve filmu řada scén, které v komixu vůbec nebyly a nijak zvlášť mi nepříjde, že by film obohatily – nu možná znuděný divák, chce být „baven“, a tak se ony Xerxesovy příšerky třeba líbí, ale v komixu byl opravdu jen párek slonů a přišlo mi to věrohodnější a tak akorát.
Kdybych měl však volit mezi lístkem za kino a koupí knihy, tak je jasné, že kino vyhraje, protože dávat za 81 stran 999 Kč mi příjde už opravdu přehnané. Vím, že komixové knihy jsou hodně drahé, ale tohle je dle mého už příliš. Pro srovnání mám doma za 690 Kč 380stránkovou knihu: Jimmyho Corrigana – Nejchytřejšího kluka na světě (kterou napsal a nakreslil Chris Ware). Chápu, že se nedá měřit dílo penězi, ale tisícovku za 81 stránek dá asi jen ten Millerův fanda nejfandovatější, ale možná si pak bude každičký obrázek studovat do nejjemnějších detailů, aby si knihu náležitě užil.
VystavilDon Insalata v 16:46 0 komentářů
Štítky: Knihy
Q, Luther Blisset
7. května 2007
Zatímco u nás máme neexistujícího malíře v podobě Bohumila S. Kečíře, v roce 1994 vznikl celosvětový projekt, aby kdokoli využil jména „Luther Blissett“ pro prezentaci svého díla. Neexistující Blisset tak kupříkladu zkomponoval řadu hudebních děl a vyvrcholením „jeho“ tvorby je román „Q“, po jehož vydání v roce 1999 autor roku 2000 spáchal rituální sebevraždu, seppuku.
Kniha je ve skutečnosti dílem čtyř Italů z Bologni, kteří sepsali velmi čtivou knihu odehrávající se během 16. století... a ten neexistující Blissett je dejme tomu zajímavý marketing... Příběh knihy Q začíná událostí, o které slyšel skoro každý – Martin Luther přitloukl na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí a odstartoval tak reformaci. Vždy se ve spojitosti s Lutherem musím pousmát při vzpomínce na svou spolužačku ze střední školy (katolička), která tvrdila, že je to výmysl, protože dveře byly podrobeny vědecké analýze a není možné v nich nalézt sebemenší stopy po hřebech, kterými měl údajně Luther teze přitlouct. (Třeba používal lepidlo, že jo, ale idea Luthera lepícího teze na dveře asi není tak ohnivá, jako když to tam PŘITLUČE hřebama.)
Kniha pak sleduje osudy hrdiny, o kterém vlastně nevíme, jak se ve skutečnosti jmenuje a kým je (postupně v románu vystupuje pod několika falešnými jmény). Důležité je, že se až téměř „forrestgumpovsky“ (to je hnus, tohle slovo) nachomítnul a zásadně ovlivnil několik důležitých událostí a historických osobností (Thomas Müntzer, Jan Matthys, Jan z Leydenu). Kudy hlavní hrdina chodí, tam všude nalézají smrt jeho přátelé z novokřtěneckých (anabaptistických) řad. Až ke konci knihy si hrdina uvědomí (mimochodem autoři jdou tak daleko, že hrdina dokonce epochálně pomocí směnkového podvodu okrade tehdejší nejvlivnější bankéře – Fuggerovi), že vždy sice bojoval proti církvi, ale ve skutečnosti byl jen pěšákem na šachovnici velikých politických intrik – boj o moc mezi císařem a papežem. Smrt, která hrdinu všude provází však nepřichází jen tak náhodně. Za většinu z nich může tajemná postava, která si říká Q a je tajným agentem římského biskupa Carafy. To by z nahlédnutí do děje mohlo stačit.
Kniha je psána dost útržkovitě – vždy jen na začátku kapitoly je uvedeno datum, děj se pak odehrává v horizontu 40 let a nejvíce prostoru je ve knize věnováno asi Obsazení Münsteru a událostem, které k němu vedly. Ačkoliv dějepisných údajů je v knize více než dost, rozhodně to není nudné. Co jsem však nemusel byla jedna kapitola, která pro zvýšení napětí byla napsána stylem, který zrovna dvakrát nemusím – za použití vět, kde dvě slova už tvořila dlouhou větu. Čili takové to: „Tma. Rychle dýchám. Bolest. Utíkám.“ Naštěstí to ale bylo použito jen v jedné kapitole, a tak to zde autorům ponecháme jen pro to, abychom je případně mohli obdivovat, jak jsou řemeslně zdatní literáti. Příběh v ich-formě hlavního hrdiny je střídán dopisy agenta Q, které posílá Carafovi (můžeme tak sledovat události hlavního hrdiny z druhé strany, případně jejich rozuzlení) a později se stále častěji do knihy vkrádají zápisky z Deníku Q, které se ve finále střídají na přeskáčku s osudy hlavního hrdiny, až se ve finále setkají. Jako by sami autoři tušili, že setkání neproběhlo tak epochálně, jak nás na něj půl knihy vnadili, najdeme zde pak větu: „Zúčtování není takové, jak sis představoval.“
No rozhodně Italové potvrdili, že umějí psát napínavé a čtivé romány, kde umí dobře využívat historické kulisy. Komu se líbily například dva doposud vydané romány Monaldiové a Sortiho – Imprimatur a Secretum, tak si může čtením Q zkrátit chvíli, než se česky vydá třetí díl Veritas z plánovaného sedmisvazkového projektu.
VystavilDon Insalata v 16:45 0 komentářů
Štítky: Knihy
Dvě knihy vzpomínek (Osip Mandelštam), Naděžda Mandelštamová
25. dubna 2007
Ze všeho nejdřív to chce nebýt ovlivněn Kunderovou knihou Nesmrtelnost, kde v jedné části je dost proti tomu, aby vdovy po literátech sepisovaly jakési paměti. „Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.“ Můžeme v tomto s Kunderou na jednu stranu souhlasit, ale nebýt Mandelštamové, která „obětovala“ svůj život za zachování odkazu básníka akméismu Osipa Mandelštama, asi by nám uniknul nejen jeho životní příběh, ale i také jeho verše.
Mandelštamové se musí nechat, že se nejedná jen o „tupou“ knihu adorující jejího manžela. Knihu si může přečíst klidně i člověk neznalý básní Mandelštamových, protože kromě jejich soužití, je to také kniha (zejména ta první) o 30. letech v Rusku, postupném zhoršování se životních podmínek těch, kteří nepatřili do všech možných spisovatelských svazů a organizací a nepožívali žádné výhody, které by jim poskytovala oficiální moc (automobil, letní vilka, bohaté příděly jídla a ošacení apod.). V obou knihách Mandelštamová popisuje také spoustu životních příběhů různých lidí (i nedůležitých osob jako je zedník, posluhovačka, kuchařka apod.), na kterých se nějakým způsobem podepsala tehdejší moc. Asi nejvíce prostoru je kromě Osipa Mandelštama věnováno Anně Achmatovové, se kterou se Naděžda přátelila i po Mandelštamově smrti.
Pro lidi, kteří v komunistickém režimu vyrůstali už jen jako děti (a nebo vůbec), to může být velice poučné čtení. Vůbec celá nálada, která se knihou táhne – „ztráta vzájemné důvěry je prvním příznakem společenského rozkolu v diktaturách našeho typu“ – „jen když je člověk, případ se už najde“ – „čím líp se plnily plány, tím hůř se žílo“ – „náš lid nežije, jen plní plán“ – není vůbec veselá. Do toho vyprávění o místech, kde se každý přiznal k čemukoliv, následovaných lágry, všudypřítomných udavačích, sledování, agentech, neutěšené bytové situaci, hladomorech, ve kterých na Ukrajině umíraly miliony lidí, rozkulačování atd.
Škoda jen, že 700 hustě popsaných stran titěrnými písmenky se asi nebude chtít každému číst. Ale jako lékař léčící komunistickou úchylku, bych určitě čtení této knihy předepsal každému, komu se s nostalgickou slzou v oku stýská po komunistickém režimu.
VystavilDon Insalata v 16:44 0 komentářů
Štítky: Knihy
V zajetí moci (podtitul: „Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956“), Jiří Knapík
2. ledna 2007
Při čtení jakékoliv knihy stojí asi za to, si v první řadě položit otázku: „Komu je vůbec kniha určená?“ Kniha Jiřího Knapíka o kulturní politice v letech 1948-1956 je tedy určena zájemci o soudobé dějiny a kulturu – na to by asi jen tak nikdo pouze z názvu knihy nepřišel, že ano.
Knapík se ve své práci zabývá třemi „obdobími“. V první části knihy hovoří o ustanovení mocenského a kulturního aparátu od roku 1948 až do roku 1951, kdy byl popraven generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, jakožto hlava „protistátního spikleneckého centra“. Druhá část knihy popisuje vlnu „sebekritik“ a potírání tzv. „slánštiny“. Protože nejsem historik a výuka ve středoškolských lavicích se dějinami 20. století moc nezabývala (jen povrchně a hlavně světovými válkami, za to pračlověk se během povinné školní docházky bere asi 3x), byla pro mě řada informací nová. Třetí část knihy se zabývá politikou „Nového kursu“ od roku 1953, který se však správně mohl jmenovat všelijak, jen ne „nový“. Novost totiž spočívala tak maximálně v odsouzení „slánštiny“ a kritiky nikoliv „správné myšlenky komunismu“ nýbrž „chybného prosazování politiky zejména na nižších stupních stranického a státního aparátu“. Čili jako vždy čelní představitelé (de facto s nejvyšší odpovědností) za nic nemohli (krom jednoho obětního beránka) a za zbytek mohli pracovníci na nižších postech. Postavené na hlavu jako celá myšlenka komunismu.
Problém ani ne tak knihy, jako spíše můj, je ten, že detailní popis stranického aparátu mě moc nebavil – například kdy jaký odbor čehosi vznikl a kdo mu šéfoval v kterých letech – a nejen já, ale i jednou sám autor jej v úvodu kapitoly (na s. 311) nazval „poněkud unavujícím a suchým výčtem faktografických dat“. Je tedy vidět, že občasné „nudy“ si je vědom i sám autor.
Naproti tomu mi jako opravdu zajímavé přišly: popis „pamfletové aféry“ týkající se Vítězslava Nezvala; poté mě překvapil hodně veliký antisemitismus v komunistických řadách (čili poupravená Leninova rovnice „komunismus = nacismus + elektrifikace“ platí stále); dále byl zajímavý popis politické interpretace smrti Konstantina Biebla a nebo proč se Petru Bezručovi zakazovalo vydat jeho „životní“ kousek Slezské písně. Překvapilo mě i jak nejvyšší kulturní představitelé (slovy komunistických pokrytců) „zaprodali duši za dolar“, protože dali na počátku padesátých let přednost točení „Císařova pekaře“ před „Psohlavci“, právě kvůli vysokému exportnímu potenciálu historické veselohry a z toho plynoucích tučných zisků ze Západu. Režisér Frič tak nakonec točil nikoliv politicky výchovné Psohlavce, ale Werichovu veselohru. (Pokud zde „objevuji Ameriku“ je jasné, že za to může, ve vší skromnosti, moje povrchní vzdělání).
Knapíkova kniha předpokládá alespoň minimálně poučené čtenáře, protože například o „roztržce“ mezi Václavem Kopeckým (čili Ministerstvem Informací – Štoll, Taufer, Nezval) a Gustavem Barešem (čili Kulturním a propagačním oddělením – Hendrych, Reiman, Čivrný) jsem už cosi věděl, ale v knize to bylo popsáno do větších detailů. Na druhou stranu nejsem až zas tolik poučený čtenář, a tak jsem si Knapíkovy neustálé narážky na práci Alexeje Kusáka opravdu „neužíval“, protože jsem Kusákovu podobně zaměřenou knihu Kultura a politika v Československu 1945-1956 nečetl, a tak mě věty typu „jak nesprávně interpretuje Kusák“, „jak Kusák nepochopil“, „jak Kusák odlišně ode mne a špatně píše“ opravdu nebavily. Chápu, že to asi patří do vědeckých kruhů upozorňovat na nedostatky svých kolegů a vyvracet jejich „mylné“ teze a rozviřovat tak diskusi, ale z pozice čtenáře knihy je mi opravdu jedno, jestli se např. při periodizaci stejných „období“ mýlí Kusák a nebo Knapík, a tak by se mi útok na Kusáka líbil spíše v odborném časopise o soudobých dějinách, který nečtu.
Naproti tomu mi zas v knize chybělo něco, co by oživilo ona „suchopárná“ data a nemyslím tím jednu Knapíkovu ne moc povedenou mašinkářskou metaforu (s. 254). Například v kapitole o HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu) Knapík podává jen obecný pohled na správu tiskového dohledu (a sám píše, že to je účelně jen takto obecné), ale pak se zmíní o „často absurdních“ rozhodnutích. A čtenář by si možná rád početl právě o těchto „absurdních“ rozhodnutích – třeba o tom, jak HSTD cenzurovala například i mapy, a tak v nich chyběly mosty, vodní nádrže atd. a když pak byla Spartakiáda v roce 1955, tak vesničané netušili, jak se dostat přes řeku na Strahov, když jim tam chyběly na mapě mosty (nemluvě o zmatených Pražanech, když jim v během turistiky po republice chyběly v mapách hlavní orientační body).
Abych shrnul, kniha je na jedné straně nesmírně zajímavá a přináší řadu nových informací (za předpokladu, že „objevujete Ameriku“ jako já) a na druhou stranu je někdy až moc detailní a „nudná“. A několikrát jsem se přistihnul, že mě mrzelo, že autor cosi naťuknul (jako ty absurdní rozhodnutí), ale už pak o nich nemluvil, protože to není „předmětem“ práce. Na druhou stranu, protože mě zajímá v prvé řadě literatura a média, někdy mě zas tolik nebavily pasáže týkající se například hudby, výtvarného umění a kinematografie, které právě předmětem práce byly. Jinak celkový pohled na kulturní politiku v letech 1948-1956 je podán z mého hlediska dostatečně, místy například až moc detailně, čili kniha rozhodně plní svůj účel a její přečtení bych doporučil každému zájemci o tuto problematiku.
VystavilDon Insalata v 16:42 0 komentářů
Štítky: Knihy
Prezydent Krokadýlů (The Cool World, 1959, česky 1963), Warren Miller
28. prosince 2006
Asi nemá cenu hovořit o pravděpodobně dosud nevyřešených sporech z devadesátých let týkajících se překladu – jestli je to dílo Jana Zábrany a nebo Josefa Škvoreckého (pro zájemce viz zde) – a také asi nemá cenu hovořit o autorovi Warrenu Millerovi, o němž se člověk nestudující anglistiku dozví jen to, že byl asi běloch a umřel asi v roce 1964 (internet, Encarta i Slovník anglicky píšících spisovatelů o něm mlčí) a že je spoluautorem scénáře dle kterého byl Prezydent Krokadýlů zfilmován (plus několika dalších knih). (Takže jestli studujete anglistiku, klidně mi pošlete nějaké údaje o životě Warrena Millera, hehe).
První, co vás při čtení knihy napadne, je jakási paralela s Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Obě knihy jsou psány slangem a stylem „pišjakslyš“ (např. televyze, prezydent atd.) a obě se tak trochu zabývají pouličními gangy, ačkoliv Prezydent Krokadýlů nepůsobí dojmem smyšlených reálií, ale příběhu, který se mohl opravdu stát. (A třeba je i dle skutečné události, ale to je fuk, prostě čerpá ze skutečných reálií.)
Hlavním hrdinou je Duke Custis, 14letý kluk černé pleti (co vypadá na 18) a žije Harlemu padesátých let 20. století, kdy se v této čtvrti začíná rozmáhat heroin a postupně z ní mizí všichni běloši. Duke je členem gangu Krokadýlů a vypráví chronologicky o událostech, které se mu přihodily během krátké doby, přibližně týdne. Středobodem Dukova počínání je splašit mergle na kauf stříkačky (rozuměj sehnat peníze na nákup střelné zbraně, hehe). Protože když bude mít bouchačku, stane se z něj pan někdo. Už takhle má sice Duke respekt a v gangu (podobně starých kluků jako je on sám) je hodně vysoko (je polním maršálem), ale jeho snem je mít bouchačku a být prezydentem krokadýlů. To se mu nakonec povede i bez bouchačky, protože jejich dosavadní šéf Krvák propadne heráku a parta jej vyhodí a novým šéfem se stane Duke.
Celý příběh směřuje k velké bitce mezi Krokadýli a jejich úhlavním nepřítelem – gangem, co si říká Vlci. Duke, aby sehnal 15 dolarů na Colt, prodává jointy a jednou se nechá svým kámošem zatáhnout i do parku, kam choděj staří teploušové a balej mladý černý kluky a dávaj jim 5 dolarů za číslo. Kromě shánění prachů a směřování k velké bitce je kniha i o „lásce“ mezi Dukem a Lu Ann, říkám „lásce“, protože Duke je jedinej kluk z party, kterej nemusí platit dolar pade, aby se mohl s Lu Ann vyspat, ale stačí když ji tu a tam přinese hulení, jehož prodáváním se začal živit.
Jednou si dokonce s Lu Ann i vyjedou na Coney Island podívat se na oceán a zde je za těch 40 let od překladu zajímavý slangový posun, protože Duke říká Lu Ann větu „poď dáme si buřta a párkrát se svezem“ a dnešní čtenář automaticky předpokládá, že si chtějí dát jen dalšího z mnoha jointů, které už spolu vykouřili, kdežto on opravdu myslí buřta, čili opečený párek. Z toho plyne, že dnešní překladatel by asi použil jiný slang, ale ona „marijána“, která se v knize objeví a kterou používá už jen starší generace (narozená v době, kdy kniha byla napsána), má také něco do sebe.
Prezydent Krokadýlů je naprosto věrohodný příběh z černošského ghetta v Harlemu. Je v něm vše, na co si člověk vzpomene. Drogy, alkohol, sex, násilí, despekt k rodičům, co se dřou za pár šupů, chuť do života, čest a i tragická situace tamějších kluků, kteří nic nemají a mohou se kdykoliv sebrat a utéct z rodiny a nic jim nebude chybět. Smyslem života pro ně je, aby patřili do něčeho většího, protože sami nejsou nic, ale když se stanou členem party, je z nich už někdo a mají kam jít.
Jediné, co se v knize nedozvíte, je, proč se gang jmenuje Krokadýlové. Jediný krokodýl, který se v knize objeví, je logem na tričku Charlese, bývalého člena gangu, který se nechává vydržovat jakýmsi teploušem z lepší čtvrti a ačkoliv už dva roky nepocítil hlad a má na sobě kalhoty za třicet dolarů, je mu ještě hůř než chudým klukům z gangu. Přestože je Charles obklopen přepychem, nedostává ani kapesné a má zakázáno chodit ven z bytu, kde se šíleně nudí a čeká jen, až se večer vrátí pán domu.
Z čeho jsem byl trochu zklamán, je happy-end nabádající se vzdělávat, protože kniha se tak přesouvá z modu „když máte bouchačku, dokážete všechno“ do „když se naučíte číst, dokážete všechno“ a drsný příběh z Harlemu tak na posledních stránkách trochu zcajdákovatí. (ale podobné happy-endové prohlédnutí si prožije i hrdina Mechanického pomeranče). Takže pokud jste četli Burgessův Mechanický pomeranč a líbil se vám styl, jakým byl napsaný, je Prezydent Krokadýlů jasná volba.
VystavilDon Insalata v 16:40 0 komentářů
Štítky: Knihy
Celý život, Jan Zábrana
25. listopadu 2006
Víc jak tisícistránková kniha, která byla sestavena z deníkových zápisků Jana Zábrany, je rozhodně tím nejlepším, co jsem letos (a možná i vůbec) četl. Už po několika prvních stránkách je čtenář pouze v němém úžasu z toho, jak se systematicky sebevzdělává 17letý mladík na poli literatury a spílá si, že se nevěnuje škole. Kdyby každý měl přístup ke vzdělání jako Jan Zábrana, mohla by se oficiální školní docházka klidně zrušit, protože by nebyla potřebná a každý člověk by se stal odborníkem ve svém oboru a nemusel by se tak například – jako Zábrana, trápit s matematikou, která mu byla stejně k ničemu.
Co je však ještě víc fascinující, než jeho sebevzdělání, je to, že zatímco mnoho starších „umělců“ oslovovalo komunistickou stranu a vítalo Vítězný únor 48, Zábrana jako 17letý v roce 1948 už o komunistech věděl své. Člověku pak zůstává rozum stát nad literáty, kteří do KSČ vstoupili po roce 1948, pak když najednou „prohlédli“ (to už ale bylo pozdě, rudý teror zde už vládnul), tak rychle z KSČ vystoupili a jako kdyby jim to koketování s komunisty nestačilo, tak chtěli komunismus ještě reformovat a vstupovali do strany napodruhé, aby pak po roce 1969 byli umlčeni navždy. Jan Zábrana je důkazem, že výmluvy typu „netušili jsme, co byl komunistický režim zač“, jsou naprosto neplatné, protože kdo chtěl, nemohl nejen „tušit“, ale dokonce vědět, co byl Klement Gottwald a tehdejší komunisté zač.
(nechtěná aktualizace: člověku se pak svírá žaludek, když dočítá deník Jana Zábrany a ten samý den si v pátečních Hospodářských novinách přečte, že komunisté se 23. 11. 2006 klaněli před hrobem a pokládali květy a věnce na hrob Klementa Gottwalda. A Vojtěch Filip do novin řekne, že převrat v roce 48 byl ústavní (což je sice historický „fakt“, ale bylo třeba ústavní vyhrožovat nemocnému Benešovi, že na Karlově mostě je sto tisíc ozbrojených dělníků, kteří jsou ochotni jít do centra a udělat násilný krvavý převrat?!?) a dál řekne Filip, že se Gottwald rozhodně „nechoval jako zločinec“. Člověk pak už jen kroutí hlavou, když zjistí, že prezident Václav Klaus na jednu stranu píše do novin oslavné články na Miladu Horákovou, ale zároveň si na hrad zve Vojtěcha Filipa, obdivovatele Klementa Gottwalda!!!)
Ale zpět k Zábranovi po této nechtěné a nechutné aktualizaci. Knížka je také důkazem toho, jak skoro každý sice zná Jana Zábranu – asi nejjednodušší definice Zábrany je: „jo to je ten, co překládal ty detektivky“ – ale málokdo už tuší, že Zábrana překládal detektivky proto, aby alespoň nějak uživil rodinu. Už od jeho prvních zápisků z let 48/49 je patrné, že se chtěl stát básníkem. Doba, která nastala po únoru 48 však chtěla něco jiného, a tak bylo nepředstavitelné, aby člověk jako on – zavřeli mu oba rodiče do vězení během politických procesů v 50. letech – mohl být „svobodným“ umělcem.
Kniha je sice rozsáhlá, ale i tak v ní rozhodně nejsou všechny deníkové zápisy Jana Zábrany. Naprosto chybí celá padesátá léta, kdy seděli oba Zábranovi rodiče v kriminálu. Zábrana se k nejhorším vzpomínkám na padesátá léta vrací v pozdějších zápiscích, např. když nechali jeho matku zmlácenou a nahou stát v betonové kobce, kde byla zima apod. Ale i tak si čtenář deníku říká, že celá chybějící padesátá léta jsou dost podstatná.
Další věcí, která dokáže člověku zkazit náladu při čtení deníků, je občasné nerozepisování celých jmen a čtenář tak pouze zůstane u „nicneříkajících“ iniciálů. Ve jmenném rejstříku je napsáno, že plně rozepsaná jsou pouze jména osob veřejně činných. Zde bych se chtěl ohradit, že to není pravda, protože například o Milanu Kunderovi se v knize několikrát Zábrana zmiňuje a tyto vzpomínky jsou za plného rozepsání Kunderova jména, ale při jízlivé vzpomínce na autora M. K., který v padesátých letech psal oslavné hymny na Julia Fučíka, už čtenář zůstane pouze u toho M. K. Poučený čtenář ví i o „zamlčovaném“ básnickém díle Milana Kundery z padesátých let, ale kdo zná Kunderu pouze jako autora románů, nemůže tušit, že se zde Zábrana strefuje do něj.
Stejně tak nechápu, proč se celým jménem nerozepisovali členové nakladatelství, kteří zamezovali vydání knih, které Zábrana překládal. Chápu, že opodstatnění to má, když Zábrana vzpomíná na blízké rodinné přátelé, ale nerozepsat celým jménem lidi, kteří se dopouštěli těchto nepravostí, to mi přijde zbytečné.
Ačkoliv se jedná o Zábranův osobní deník a jak všichni dobře vychovaní lidé vědí, cizí deníky nemáme bez dovolení číst, zde by to bylo na škodu, kdyby takový to deník zůstal navždy nepřístupný cizím čtenářům. Říkám čtenářům, protože deník je napsán neuvěřitelně čtivě a stejně tak dobrou práci odvedli pořadatelé deníkových záznamů, kdy delší teoretické texty o době, ve které Zábrana žil, případně o díle, které překládal, jsou prostřídány krátkým, vtipným citátem z tehdejších novin a nebo rozhlasu. Vtipným pro dnešního čtenáře, ale pro člověka žijícího v tehdejší době, kdy ho tímto komunistickým newspeakem vymývači mozků pronásledovali v novinách, rozhlase a televizi, to asi moc vtipné nebylo. Podstatnou součástí knihy jsou i zlomky různých básní Jana Zábrany, které si často hrají skvěle se slovy.
Tak jako tak jsou Zábranovy deníky dokonalou sondou do celého života jednoho intelektuála a do doby, která jej obklopovala. Jaká škoda, že většinu života „prožil“ (prožil v uvozovkách, protože častým tématem deníku je myšlenka, že člověk v komunistickém režimu sice žije, ale je už dávno mrtvý) Zábrana během komunismu a už se nedožil toho, v co doufal už ihned po převzetí moci komunisty v roce 48. A to, že každý diktátorský režim dříve nebo později padne. Bohužel pro Zábranu, zrůdný režim vydržel déle o pět let než on. Ani největší optimista nemohl tušit, že rudý teror zde bude vládnout přes čtyřicet let. Jak teskno je pak člověku, když zjistí, že lidé vůbec nemají paměť a div se jim nestýská po době před rokem 1989.
VystavilDon Insalata v 16:39 0 komentářů
Štítky: Knihy
Nesnesitelná lehkost bytí, Milan Kundera
3. listopadu 2006
Tak než se vrhnu do samotné kritiky, úvodem několik poznámek. Pavel Kosatík v magazínu pro Hn tvrdil, že Milanu Kunderovi po prvním českém vydání Nesmrtelnosti v roce 1993 uškodili zejména dvacetiletí mladíčci, kteří předváděli svůj slovesný um a kteří k novinářské činnosti přišli jak slepí k houslím, a tak ve snaze to Kunderovi „nandat“ svými duchaplnosti co nejvíc, byli neobjektivní a štvaví. Nuže, i já jsem teď, jen o pár let starší dvacetiletý mladíček. Čili znamená to, že bych tady na tom místě měl přestat psát a napsat tento text až za 20 let, až budu ve věku senátora? (Bylo by to trošku kunderovské, že?, napsat po dvaceti letech kritiku na knihu, která vyšla oficiálně v českém nakladatelství po více jak dvaceti letech od vydání u 68 Publishers.) Ale to bych pak nemusel Kunderu ani teď číst…
Druhou poznámkou mířím na Jaromíra Slomka, který na svém semináři pouze lehce naznačoval v řečnických otázkách, zdali je vůbec možné vydat knihu po tolika letech, když už je jiná doba, než když byla kniha napsaná; jsou jiní čtenáři, kteří by knihu četli a hlavně je psána jiným jazykem, než se teď hovoří. Osobně si myslím, že možné to je, ba přímo žádoucí. Protože na jednu stranu jsem sice dvaadvacetiletý mladíček, ale za svůj život jsem četl po různých knihách či článcích tolik narážek na nesnesitelnou lehkost čekoholiv, že mě zajímalo, jaký je vůbec ten původní text, z něhož se mi dostalo poznat pouze název, který parafrázuje ve svém díle každý druhý rádoby intelektuál. A hlavně to, že je kniha teď určená prakticky jinému publiku, je jedině dobře. Proto mi nevadí, že Kundera například vysvětluje manifest Dva tisíce slov, protože tehdy asi myslel na čtenáře, kteří text nikdy neviděli a dnes může myslet na mladší čtenáře, kteří o něm nikdy neslyšeli, protože je to něco už historického, vzdáleného a neznámého…
Nuže rovnou k samotné knize. Hlavním hrdinou knihy je chirurg Tomáš, který je jednoduše řečeno děvkař. Květoslav Chvátík v doslovu z roku 1984 píše, že se sice jedná hlavně o knihu o lásce, s čímž nelze než souhlasit, avšak ostatní témata knihy, ne-láskového charakteru, mi přišly ještě daleko lepší. Tomáš je člověkem, který se odmítá zamilovat a vázat trvale na jakoukoliv osobu a autor několikrát v knize zdůrazňuje, že jen díky šesti náhodám si zvykl mít někoho nastálo po svém boku, ačkoliv i tak, je své nové celoživotní partnerce Tereze stále nevěrný s mnoha ženami. Byť jak sám hrdina tvrdí, má jich pouze osm ročně.
Tereza, Tomášova manželka, se ze servírky vypracovala až na fotografku obrázkového týdeníku a za vrchol života považovala focení sovětské (byť vojsky varšavské smlouvy by bylo trefnější) okupace. Tomáše miluje oddaně, pomalu až fanaticky, a i přesto, že je neuvěřitelně žárlivá na jeho avantýry, opustí jej až v curyšské emigraci. Svůj žal mu předkládá pomocí vyprávění svých snů, které mi na knize přišly poněkud horší, protože Kundera až pomalu freudovsky analyzuje symboliku všech Tereziným snů. Např., že pokud se Tereze zdá o kočkách, znamená slovo kočka v českém argotu pěknou ženu... apod.
Do emigrace se uchýlila i Tomášova nejstálejší milenka Sabina, což je jakási bohémská umělkyně malující obrazy a kvůli které se rozpadne manželství francouzského intelektuála Franze, který se objeví v polovině knihy a zemře pak zbytečnou smrtí v mírovém pochodu na Kambodžu. Ona šestá kapitola, kde Franz zemře, by klidně mohla vyjít v některé knížce Kunderových esejů, protože za tak vypracovanou teorii kýče, by se nemusel stydět ani Umberto Eco ve svých Skepticích a Těšitelích. A proto se nemůžeme ubránit smíchu při začátku sedmého, závěrečného, dílu Kunderovy knihy, kde první odstavec splňuje naprosto všechny lyrické předpoklady kýče: „Z okna byl pohled na stráň porostlou křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé nebe bílý měsíc a to byla chvíle, kdy Tereza vycházela na práh. Luna visící na dosud nesetmělém nebi jí připadala jako lampa, kterou zapomněli ráno zhasnout a která svítila po celý den v pokoji mrtvých.“ Pokud tohle není kýč, tak ať visím.
Někomu možná budou v knize vadit ony filozofující části o Parmenidovu rozdělení lehkosti a tíhy či o Nietzscheho věčném návratu, ale mně osobně se líbily daleko víc než milostné úlety Tomáše. A to z jednoho důvodu, oproti „čisté“ totalitární společnosti, kde obdobné prasárničky byly v literatuře tabu (ale každý je provozoval ve svém životě), žiji nyní já ve společnosti, kde prasárničky tabu již nejsou (ale jsme jaksi mravnější, a tak se o nich dočítáme pouze v literatuře, kde už všechna tabu padla). To přesně charakterizuje dnešní dobu, kdy teenageři toho vědí o sexu daleko víc než jejich rodiče, či prarodiče, ve stejném věku, a právě proto už nemáme 16leté prvorodičky, jak to bylo za časů našich babiček. Tak právě proto mě opravdu nebaví, natož vzrušuje, číst si o tom, jak Tomáš šahá dívkám na konečník a jak je překvapen, když mu jedna dívka udělá to samé. Matně si vzpomínám na jednu teorii, kde jsou národy charakterizovány pomocí nadávek, které používají, a to buď na národy fekální (do prdele, hovno, se poseru) a nebo na národy pohlavní (fuck, jebem tvou mať, Boha jeho, jebem ti piču) atd. Kundera by rozhodně mohl patřit do první skupiny, protože tolik narážek na hovno, vyměšování a fekálie jsem ještě v žádné jiné knížce neviděl. Někdy to sice bylo nechutné a zbytečné, ale v části knihy, kde Stalinův syn umírá pro hovno a to doslovně i metaforicky, se člověk opravdu nasměje.
Čili abych uzavřel. Jako celek je knížka skvělá, byť mi na ni vadily jisté maličkosti. Přemíra prasáren, které někdy byly až pomalu otravné (osobně mě totiž jen tak nic nešokuje, díky bohu už nežiji v totalitární společnosti) a někdy mi Kundera připomínal hlavního hrdinu tím, že Kundera pomocí skalpelu (jako Tomáš) přesně rozřezává sebemenší pocity svých postav a analyzuje je jako nějaký psychoanalytik. Čili na jedné straně charakterizuje své hrdiny činy, které konají, ale na druhou stranu už čtenáře nenechá udělat si vlastní analýzu těchto činů a o kus dál mu vysvětluje, jak vlastně má chápat to, proč se jednotlivé postavy takovýmto způsobem zachovaly o několik stránek nazpátek. Výhodu vidím možná v tom, že člověk pak nemusí naštvaně číst doslov, aby se dozvěděl, že autor chtěl vlastně textem říct něco úplně jiného, ale na druhou stranu zde nezbývá moc prostoru pro čtenářovu vlastní interpretaci jednání hrdinů a zbývá jen ta jediná možná a správná interpretace, ta autorova. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak ono je to vlastně jedno. Nezbývá než doufat, že brzy vyjde Kunderovi další román, nikoliv jeho eseje, které jsou zajímavé možná pro literární kritiky, aby v nich hledali Kunderu-člověka.
VystavilDon Insalata v 16:33 0 komentářů
Štítky: Knihy
Příspěvky
