Q, Luther Blisset
7. května 2007
Zatímco u nás máme neexistujícího malíře v podobě Bohumila S. Kečíře, v roce 1994 vznikl celosvětový projekt, aby kdokoli využil jména „Luther Blissett“ pro prezentaci svého díla. Neexistující Blisset tak kupříkladu zkomponoval řadu hudebních děl a vyvrcholením „jeho“ tvorby je román „Q“, po jehož vydání v roce 1999 autor roku 2000 spáchal rituální sebevraždu, seppuku.
Kniha je ve skutečnosti dílem čtyř Italů z Bologni, kteří sepsali velmi čtivou knihu odehrávající se během 16. století... a ten neexistující Blissett je dejme tomu zajímavý marketing... Příběh knihy Q začíná událostí, o které slyšel skoro každý – Martin Luther přitloukl na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí a odstartoval tak reformaci. Vždy se ve spojitosti s Lutherem musím pousmát při vzpomínce na svou spolužačku ze střední školy (katolička), která tvrdila, že je to výmysl, protože dveře byly podrobeny vědecké analýze a není možné v nich nalézt sebemenší stopy po hřebech, kterými měl údajně Luther teze přitlouct. (Třeba používal lepidlo, že jo, ale idea Luthera lepícího teze na dveře asi není tak ohnivá, jako když to tam PŘITLUČE hřebama.)
Kniha pak sleduje osudy hrdiny, o kterém vlastně nevíme, jak se ve skutečnosti jmenuje a kým je (postupně v románu vystupuje pod několika falešnými jmény). Důležité je, že se až téměř „forrestgumpovsky“ (to je hnus, tohle slovo) nachomítnul a zásadně ovlivnil několik důležitých událostí a historických osobností (Thomas Müntzer, Jan Matthys, Jan z Leydenu). Kudy hlavní hrdina chodí, tam všude nalézají smrt jeho přátelé z novokřtěneckých (anabaptistických) řad. Až ke konci knihy si hrdina uvědomí (mimochodem autoři jdou tak daleko, že hrdina dokonce epochálně pomocí směnkového podvodu okrade tehdejší nejvlivnější bankéře – Fuggerovi), že vždy sice bojoval proti církvi, ale ve skutečnosti byl jen pěšákem na šachovnici velikých politických intrik – boj o moc mezi císařem a papežem. Smrt, která hrdinu všude provází však nepřichází jen tak náhodně. Za většinu z nich může tajemná postava, která si říká Q a je tajným agentem římského biskupa Carafy. To by z nahlédnutí do děje mohlo stačit.
Kniha je psána dost útržkovitě – vždy jen na začátku kapitoly je uvedeno datum, děj se pak odehrává v horizontu 40 let a nejvíce prostoru je ve knize věnováno asi Obsazení Münsteru a událostem, které k němu vedly. Ačkoliv dějepisných údajů je v knize více než dost, rozhodně to není nudné. Co jsem však nemusel byla jedna kapitola, která pro zvýšení napětí byla napsána stylem, který zrovna dvakrát nemusím – za použití vět, kde dvě slova už tvořila dlouhou větu. Čili takové to: „Tma. Rychle dýchám. Bolest. Utíkám.“ Naštěstí to ale bylo použito jen v jedné kapitole, a tak to zde autorům ponecháme jen pro to, abychom je případně mohli obdivovat, jak jsou řemeslně zdatní literáti. Příběh v ich-formě hlavního hrdiny je střídán dopisy agenta Q, které posílá Carafovi (můžeme tak sledovat události hlavního hrdiny z druhé strany, případně jejich rozuzlení) a později se stále častěji do knihy vkrádají zápisky z Deníku Q, které se ve finále střídají na přeskáčku s osudy hlavního hrdiny, až se ve finále setkají. Jako by sami autoři tušili, že setkání neproběhlo tak epochálně, jak nás na něj půl knihy vnadili, najdeme zde pak větu: „Zúčtování není takové, jak sis představoval.“
No rozhodně Italové potvrdili, že umějí psát napínavé a čtivé romány, kde umí dobře využívat historické kulisy. Komu se líbily například dva doposud vydané romány Monaldiové a Sortiho – Imprimatur a Secretum, tak si může čtením Q zkrátit chvíli, než se česky vydá třetí díl Veritas z plánovaného sedmisvazkového projektu.
VystavilDon Insalata v 16:45
Štítky: Knihy
Příspěvky
