Václav

Tak jsem včera zavítal na český film Václav. Bavilo mě sledovat reakci mého kamaráda – který na základě upoutávek v kině usoudil, že se jedná o jakousi crazy–komedii a pak jeho rozčarování, že je to spíše drama, ačkoliv několik momentů bylo spíše vtipných. Tím by se dal zhodnotit celý problém tohohle filmu. Co to vlastně mělo být? Mělo mě to rozplakat? Mělo mě to rozesmát? Mělo mě to pobavit? (Jak říkají trhači lístků u vchodu – Příjemnou zábavu.).

Dle mých dojmů to bylo asi něco mezi… Osobně bych film utnul v momentě, kdy se za Václavem zavřou dveře věznice, protože následující scény byly poněkud plytké. Zejména kdy Budař div ne se slzami v očích po tolika letech života škemrá, že ho maminka nemiluje, že má raději Vašíčka, a proto nepodepíše petici za omilostnění Václava…

Nejlepší na filmu mi připadala scéna v koupelně, ale ta asi připadala nejlepší všem, takže nemá cenu se tu opakovat. Myslím, že to bylo prostě báječné. Živočišné, sexy, bez polibku a lásky a vypadalo to naprosto normálně a uvěřitelně. A Trojan, když se po chvíli, co mu jeho ženský idol Lída meje záda, podívá mezi nohy se výrazem jé a pak se snaží zamaskovat, co mu to tam vyrostlo, je prostě nejlepší v celém filmu. Tvůrce asi nepotěší, že se všem z celého filmu líbí jen tohle, a pak možná ještě hulícím hipíkům se líbí scéna, kdy Trojan vyhulí celé brko, pak velkou část zašlápne jako vajgl a se slovy máte ještě? ne tak ahoj odejde ze scény. Mně se ještě líbila scéna s pošťákovou pomstou, kdy vyjmenovával všechny Ústí, kterých v ČR je… ale to jsou právě všechno jen takové fragmenty, epizodky, které děj nikam neposouvají a jsou víceméně zbytečné. Problém filmu mi tak přišel, že se sice snažil předkládat závažné téma, ale místo toho to byl jen sled scének (někdy vtipných, jindy vážných se snahou dojmout – bez úspěchu).

Na čem se asi všichni též shodneme, byl fakt, že většinu pozornosti ve filmu nepřitahoval ani tak Trojan, jako výstřih ženy jeho srdce, Lídy – že záběrů do výstřihu bylo až až. A pánská část publika by možná byla i pro více podobných scén. Bohužel tedy utáhnout film na výstřihu je asi moc velký požadavek na mléčné žlázy.

Kdybych měl film zhodnotit dle hereckých výkonů, tak Trojan a Lábus byli samozřejmě nejlepší. Utrpitelský výraz Vašáryové, který ten samý předváděla již v Pelíškách, mě moc nenadchnul, Jan Budař asi nejlépe hrál idiota v Nudě v Brně a o výstřihu pro mě neznámé herečky již řeč byla – ta podala výkon asi nejlepší, bohužel pouze v měřítku, pokud by se hrálo prsy. (Ale za to nemůže ani tak obdařená protagonistka, jako spíše scénárista s režisérem).

Čili výsledný dojem je rozporuplný, stejně jako film.

VystavilDon Insalata v 22:00 0 komentářů  

Persepolis

Je to přesně měsíc (a nějaký drobný), co jsem sem naposledy něco napsal. Nebudu se vymlouvat na pracovní vytíženost, protože důvodem je spíše jednoduchý fakt, který zní: v kině za celý listopad dávali totální… nic. Současná nabídka filmů je tak hrozná, že přetrpět DVACETIMINUTOVÉ reklamy a upoutávky na tunu děsných filmů ve Slovanském domě před samotným spuštěním filmu Persepolis, byl tedy kumšt. Řekl bych, že pirátství není ani tak velký problém filmového průmyslu, jako jsou jím spíše naprosto zcestné zhovadilosti, kterými nás filmoví distributoři zasypávájí…Upřímně dávají v současné době tak příšerné filmy, že bych se musel snad stydět i kdybych se je snažil nějakým způsobem pokoutně pirátit. Přitom při nedávné návštěvě Bruselu jsem všude viděl plakáty na filmy, které bych šel hned navštívit – My Blueberry Nights od Kar Wai Wonga či Auf der anderen Seite od Fatiha Akina (snad brzy dorazí i k nám – OPRAVA: film od Akina je asi v jedné kopii v ČR, protože ho dává pouze jedno kino na Andělu). Nu ale pryč od mého stěžování si k filmu Persepolis.

Persepolis pak v současné nabídce filmů působí jako naprostý balzám na kritickou duši. Ten film má prostě vše. Kvalitní příběh, věrohodné postavy, svižnou stopáž 90 minut a hlavně, je naprosto úžasně zpracovaný – je totiž kreslený. A to ne ledajak. Většinu příběhu je film černobílý a skvěle tak podtrhává celkovou atmosféru, kdy často ze tmy prosvítají jen některé obrysy. Kupříkladu scéna s vojáky v plynových maskách na mě působila naprosto děsuplně.

Ale abych se také dostal k samotnému filmu. Film zpracovává příběh (předpokládám, že dle skutečné události) dívky, která se narodí a žije v Íránu. Vidíme zde ve zkratce historii Íránu posledních třiceti let – nic veselého to rozhodně není, ale kupodivu to místy vtipné je. Dívka je pak poslána rodiči během irácko–íránské války do Vídně, kde se snaží ve francouzském lyceu nějak zapadnout mezi ostatní děti. Po mnoha peripetiích skončí polomrtvá v nemocnici a následně si přeje se vrátit zpět do Íránu. Zde sice skončila válka, ale místní zákony (které nejsou k ženám naprosto vůbec spravedlivé) začínají být stále více a více otravnější. Jakýmsi přístavem naděje a spásy je pro dívku postava její babičky, která má stále po ruce nějakou moudrou průpovídku, či nějakou morální pravdu, kterou dívce vždy znovu otevře oči. Problém je, že po západní zkušenosti si dívka připadá cizinkou nejen ve Vídni, ale i také v rodné zemi. Hlavní linie filmu (současná) trvá tak jen několik minut, kdy dívka je v Paříži na letišti a chce si koupit letenku zpět do Teheránu. Po vzpomínkách na svůj celý život (retrospektivní linie filmu) na konci zjišťuje, že bude asi lepší zůstat tam, kde teď je, v Paříži.

Persepolis je jeden z mála filmů, kde dobrý děj je pouze určitým bonusem ke geniálnímu výtvarnému zpracování. Film se prostě musí vidět. Pokud na něj nepůjdete do pražských art kin, tak doporučuji jít na film až po dvacetiminutách, než má oficiálně začít, protože ukázky, které filmu předchází, vás spíše znechutí před tak dobrým filmem, jakým Persepolis bez pochyby je.

UPDATE 04/05/08 Finská zkušenost dává názvu filmu nový rozměr (perse = prdel, polis = město) ;o).

VystavilDon Insalata v 21:58 0 komentářů  

Once

Když se řekne slovo muzikál, vybavím si většinou klasické hity jako My Fair Lady nebo Hello, Dolly, případně pozdější Pomádu, ve kterých vždy někdo bez důvodu začne zpívat a pochvíli se k němu připojí davy náhodných kolemjdoucích, který naprosto spontánně začnou synchronizovaně tancovat a zpívat. Tak přesně tohle NENÍ případ filmu Once.

Hlavní postavy – pojmenované jednoduše Guy a Girl (kluk a hoka) – se protloukají životem v ulicích Dulbinu, co to jde. Kluk opravuje vysavače u svého otce a na ulicích hraje na kytaru. Dívka (hraje jí Češka Markéta Irglová – o které je teď hodně slyšet právě díky filmu Once) přijela do Irska hledat štěstí se svou několikaletou dcerou a matkou. Prodává květiny na ulici a je nadšená, když získá místo uklízečky.

Písně (protože je to muzikál) hrají ve filmu svou důležitou roli a navíc mají vždy své opodstatnění a pomáhají tvořit děj. Název filmu Once (Jednou) znamená to, že asi jen jednou za život potkáme někoho, s kým nám nastane ono souznění duší, avšak nikdy si nemůžeme být jisti tím, že právě ten daný člověk je oním pravým.

Kdyby se film natáčel dle hollywoodské schematizace, tak je všem hned jasné, že to skončí tak, že se onen kluk a holka dají dohromady. Kluk by podepsal úspěšnou smlouvu u nahrávací společnosti a žili by šťastně až do smrti zavaleni penězi. Naštěstí je film natočen evropsky, a proto jejich vztah hodně připomíná film Sofie Copollové Ztraceno v překladu, kdy si ti dva skvěle rozumí, nikdy u nich nedojde k sexuálnímu kontaktu a později se opět navrátí ke svému dosavadnímu životu a partnerům a zbyde jim v srdcích jen vzpomínka. Právě proto, že se film odehrává v Dublinu a nikoliv v Los Angeles, bylo mi od počátku jasné, že to tak nějak dopadne, jak to dopadlo.

To ale nic nemění na tom, že to byl po dlouhé době film muzikálového žánru, který mě opravdu nadchnul. Markéta Irglová a Glen Hansard spolu už nějaký čas spolupracují, dle anglické Wikipedie spolu dokoncí chodí. Vloni jim vyšla deska The Swell Season. Hansard jinak již od roku 1990 hraje v irské hudební skupině The Frames.

UPDATE 04/05/08 Oscarová hitovka "Falling Slowly" mi začíná lézt krkem a ze soundtracku ji hodnotím jako nejhorší... ale jinak mám soundtrack pořád moc rád ;o).

VystavilDon Insalata v 21:56 0 komentářů  

Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt)

Pokud si odmyslíme nepřesný překlad, za který pravděpodobně může rádoby komedie Kurz sebeovládání (Anger Management), tak by se měl film jmenovat spíše Umění negativního myšlení. Ale tak jako tak, je to vlastně fuk, jak se film jmenuje.

O téhle norské černé komedii jsem toho slyšel hodně, proto jsem opravdu ani chvíli neváhal, abych se na ni vydal do kina Evald. Hlavní hrdina filmu Geirr, je 2 roky po nehodě na vozíčku a nedokáže se s relativně novou skutečností moc vyrovnat. Kouří jointy, sleduje stále dokola film Apocalypse now a chlastá jako Dán (jak říkají trefně v Hamletovi, avšak v tomto případě chlastá jako Nor).

Jeho žena Ingvild z toho také moc šťastná není, a tak se rozhodne manžela přihlásit do terapeutické skupiny, kterou vede dle hesla optimismus léčí terapeutka Tori placená magistrátem. Ve skupině je celá řada obdobně „postižených“ lidí jako je náš hlavní hrdina. Mají za úkol vydat se za Geirrem do jeho domu a tam ho svým optimismem „nakazit“. Bohužel tenhle plán psycholožce Tori moc nevyšel a celá situace se pod Geirrovým vedením naprosto zvrtne.

Asi nejlepší na celém filmu je sledovat proměnu všech účastníků skupiny, kdy odhodí svou „optimistickou masku“ a nebojí se jít až na samou dřeň ubližování si slovy. Asi nejsilnějším momentem filmu bylo, když dívka, která je absolutně ochrnutá vinou svého přítele, který ji špatně zajistí při lezení na horách, se konečně „odváže“ a vykřičí na svého přítele všechno to, co musela roky skrývat za maskou štěstí a optimismu.

Režisér mistrovsky zvládnul zbořit onen mýtus/fakt (= paradox), kdy si nehendikepovaní lidé říkají, jak to musí být hrozné být na vozíčku a obdivují všechny, kteří se s tím dokáží vyrovnat. Ve filmu je ale ukázáno, že vyrovnat se s tím asi není až tak jednoduché a hlavně, hrdinové filmu se nebojí otevřeně říkat, že kupříkladu svojí hendikepovanou polovičku opustí, protože jsou pro ně jednoduše přítěž, se kterou se nedá ani souložit – zní to takhle dost strašně a hrozně, ale právě svědomí nám všem ukládá nic takhle otevřeně neříkat. A právě to se režisér filmu rozhodl změnit a nebojí se podobná slova vložit do úst vedlejšího hrdiny, který navíc může za to, že jeho žena dokáže hýbat jenom hlavou.

Každopádně po této noci se životy všech hrdinů sice úplně nezmění, ale dokáží alespoň o věcech uvažovat také jinak, než jen pod rouškou optimismu a kladení si cílů, ve kterých něco dokážeme a všechno zase bude dobré. Film právě ukazuje, že dobré to sice nebude, ale je lepší si to přiznat, než žít sám se sebou v jakési lži.

Škoda jen, že podobé filmy nemají masivní marketing za bilion dolarů jako kasovní trháky typu Spiderman a další zhovadilosti, protože tenhle film má na rozdíl od hollywoodské produkce dokonce i ten dar něco sdělit a přivést nás i k jakémusi zamyšlení. Jak bychom se chovali my sami, kdybychom se dostali do podobné situace? Ať již kdybychom sami skončili na vozíčku anebo kdyby tak skončili naši nejbližší… humorné jako tento film by to rozhodně asi nebylo…

VystavilDon Insalata v 21:55 0 komentářů  

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamâni si 2 zile)

Tento rumunský film, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes, rozhodně stojí za zhlédnutí, ačkoliv ho v moc kinech nehrají (přesněji řečeno hrají ho zatím jen v tzv. art kinech). Přiznám se rovnou, na film jsem šel, aniž bych tušil, o čem bude a přiznám se zejména k tomu, že mě vůbec netrklo (dle názvu), o čem to tak může být. Vzápětí jsem však po několika minutách pochopil.

Dvě rumunské vysokoškolačky, které spolu bydlí na koleji, prožívají život ve skomírající totalitě roku 1987. Ve filmu jde o to, že jedna z dívek je v pokročilém stadiu těhotenství (název filmu, modří už vědí) a dítě nechce. Avšak ouha, máme zde socialismus a potrat je něco nepřípustného, ba dokonce je to i trestný čin a hrozí za něj kriminál. Dívky se tak rozhodnou spojit s jakýmsi podomním felčarem, který jim za úplatu od problému pomůže. Rozhodně bych tento film doporučil všem politikům, které čas od času napadne „skvělá“ myšlenka zakázat potraty. Zde by asi v praxi uviděli, jak by asi některé dívky v nechtěném těhotenství reagovaly. Ve filmu se naštěstí potratu pomocí zrezivělého zahnutého kovového ramínka nedočkáme, ale i tak z toho jde místy mráz po zádech. Zejména dlouhý záběr na zakrvácený plod v koupelně by si co do realismu nezadal se Zolovými knihami.

Pro podobné případy asi nemusíme chodit nikam daleko, v socialistickém Československu situace asi byla podobná. Zajímalo by mě, kolik vysokoškolaček za socialismu u nás nedodělalo vysoké školy právě z důvodu otěhotnění. Jen ve své rodině vím o dvou, kterým jejich slibnou studijní kariéru přerušilo těhotenství, a také z jejich vyprávění vím, jak když žádaly o antikoncepci na vysoké škole, tak jim doktor řekl, že na ni mají nárok až po druhém dítěti. Opravdu výborná rada.

Ve filmu je krásně vidět, jak tzv. terciér (služby) tehdy prostě neexistoval. Už jen zamluvení hotelového pokoje, ve kterém se onen ilegální potrat měl konat, by vydalo na samostatný film, protože to opravdu byla kovbojka. Naštěstí v dnešní době už služby fungují a tržní prostředí donutilo zaměstnance ve službách k tomu, že co se týče služeb, tak tu my nejsme pro ně, ale oni pro nás. Na recepční v hotelu, která dívku div neseřve, že co si to dovoluje nárokovat si pokoj, který zamluvila telefonicky, si asi s nostalgickou slzou v oku zavzpomínají spíše starší ročníky, než jsem já. Nám mladším už asi zbyde jen úsměv, kterým častujeme filmové týdeníky a oddechnutí si, že už je tato doba (snad nadobro) za námi. Fascinují mě pak už jen různé průzkumy veřejného mínění, ve kterých lidé dnes odpovídají, že jsme se měli před rokem 1989 lépe.

VystavilDon Insalata v 21:54 0 komentářů  

Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror)

Druhý z filmů v rámci tzv. „double-feature“ filmové seance režisérů Tarantina a Rodrigueze, natočil právě Robert Rodriguez. Oproti Autu Zabijákovi, který mě moc nenadchl, jsem se u tohoto filmu alespoň občas zasmál, když už nic jiného.

Děj je možná o něco méně prostší než film Tarantinův, ale i tak je to krváková řežba, natočená jako pocta americkým krvákům ze 70. let. Hlavní zápletkou je jakási chemikálie, která z lidí dělá chodící mrtvoly a zrovna v jedné fabrice poblíž dojde k úniku tohoto plynu. Panoptikum postav je opravdu k popukání. Go-go tanečnice (která příjde o nohu a místo ní jí nasadí kulomet), jakýsi bandita přezdívaný El Wray a ostrostřelec v jedné osobě (jeho hláška „Nikdy neminu“ dostane v závěru dvojitý podtext, když poukáže na fakt, že otěhotněl onu go-go tanečnici), manželský párek doktorů (z nichž žena má lesbický vztah a manžel je jakýsi pošuk) a mohli bychom pokračovat. Zmínku si možná zasouží ještě „Sayid“ z Lostu, který zde hraje vědce, který všechny ty biochemické zbraně spískal a má rád odřezávání varlat svým protivníkům. (Ano, je to stejně šílené, jak to zní.)

Film sám o sobě se zvrtne ve stejný stereotyp jako všechny podobné zombie-vyvražďovačky, ale je právě obohacen o místy humorné scény. Například, když při útěku od zombíků El Wray prchá na mini-motorčičce na zadním kole, a pak z této motorčičky sestřeluje zombíky. Zatímco Tarantinova stylizace do 70. let (uměle udělaná špatná cívka filimu, asynchrony v audio a video stopě apod.) nebyla moc zábavná, Rodriguez to udělal na výtečnou. Během „postelové“ scény mezi El Wrayem a beznohou tanečnicí se najednou filmová páska propálí a objeví se nápis „Omluvte chybějící cívku“. Po opětovném „nahození cívky“ se tak film v ději o nějaký kousek posune, ale divák o nic nepříjde, protože vše vzápětí pochopí z kontextu.

Pokud bych měl tedy tyto dvě „béčka“ srovnávat, rozhodně u mě zvítězil Rodriguez. Když už jsme u těch režísérů, tak Tarantino si v Planetě Teror zahrál i menší roličku jakéhosi vojáka. Zpočátku mi dělalo problém jej poznat, protože působil jaksi „vykrmeným“ dojmem, ale přec jen od Pulp Fiction a jeho hlášky „Kurva negře, co to máš za hadry“ už nějaký ten pátek uplynul…

Tak jako tak, na imdb.com jsem se dočetl, že v Americe se v rámci projekce obou filmů pouštěla první Planeta Teror a diváci po ní odcházeli domů, protože už prý nepamatují časy „double-feature“ filmů. No myslím, že kdyby se pouštěl první Tarantinův film, tak lidi utíkají rovnou a nepomohou ani uvaděči, kteří zmatené Američany vraceli ze sálu, že se bude promítat ještě jeden film – a pak že v Evropě se filmy musely rozdělit, protože my Evropané neznáme „double-feature“ promítání filmů. (Jaksi vyvrátit tento mýtus se snaží kino ve Slovanském domě, kde se tento týden promítají filmy oba současně.)

VystavilDon Insalata v 22:15 0 komentářů  

Bournova Trilogie aneb Identita, Převaha a Ultimátum (Bourne Trilogy)

Když jsem kdysi dávno před lety viděl první díl, byl jsem nadšen, protože po dlouhé době to byl akční film, na který jsem se podíval a zároveň, který mě i bavil, a to od dob, ve kterých člověk nesleduje nic jiného než akční filmy s Rambem, Arniem či s druhořadými akčními hrdiny typu Jean-Claude Van Damma anebo dokonce i takový akční odpad jako filmy Michaela Dudikoffa.

Bourne má tu výhodu, že vypadá jako hoch od vedle a zásadně se (na rozdíl od zde výše jmenovaných hrdinů) nepromenuje nahý ve strnulých pozicích, aby mu byly vidět zatnuté svaly. Navíc oproti takovému Rambovi není žádný blbeček, který vykřikuje neartikulované žblepty, ale hovoří plynně minimálně sedmi jazyky, jezdí v autě jako Schumacher, umí to s motorkou lépe než Rossi a bojuje jako Bruce Lee, střílí jako Vilém Tell a ještě ke všemu mu to pálí jako Einsteinovi.

Že přišly další díly, mě moc nepřekvapilo – ačkoliv jsem už to místy považoval za uzavřené. Smrt Bournovy holky z jedničky byla opravdu předvídatelná… avšak očekával jsem, že si Bourne nabrnkne novou holku velice záhy, ale očividně to není James Bond.

Třetí díl byl u mě tak trochu zklamáním – zaprvé jsme se dověděli, co byl Bourne zač (když člověka natahujete ve třech pokračováních, tak je jasné, že odhalení musí být prostě pecka… ale to se moc nekonalo) a zadruhé, během sledování filmu jsem měl tak trochu pocit, že už jsem to někde všechno viděl. Ano. V druhém a prvním díle. Třetí díl mi nepřišel, že by do série přivedl něco nového. Automobilové honičky, přestřelky, likvidování zabijáků, ochrana dívky (měl jsem za to, že ji Bourne sbalí už hned ve dvojce, ale přitom ona se do něj jen zabouchla, ale Bourne holt drží smutek)… nu prostě všechno už tu jednou bylo. Mění se jen lokace, ve kterých se honičky konají, ale jinak to všechno bylo jaksi stále to stejné.

Filmy, ve kterých hrdina hledá sám sebe, aby nakonec zjistil, že je někým, kým si být nepředstavoval, jsou opravdu zajímavé jen do okamžiku, než hrdina zjistí, kým ve skutečnosti byl. A nejhorší snad může být, když zjistí, že není nikdo, komu by se mohl pomstít. Do onoho hokus-pokusného projektu totiž Bourne vstoupil úplně na počátku dobrovolně, no ale když už jsme u toho, že jsme to pracně zjišťovali tři dály, tak v závěru obviníme všechny šéfy CIA z toho, že spustili amorální projekt. Hm. Nemůžu si pomoci, ale po tom všem jsem holt čekal něco víc. Nu ale můžeme být alespoň rádi, že už je snad nadobro pryč doba akčních filmů, ve kterých šlo o nukleární hlavici a nebo jakýsi mikročip.

VystavilDon Insalata v 22:14 0 komentářů  

Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof)

Filmy Tarantina se mi vždy víceméně líbily, protože byly oproti jiným filmům jiné. Chápu, že v projektu Grindhouse bylo účelem udělat jakousi poctu béčkovým filmům ze 70. let – bohužel s tímto se asi nemůžeme v České republice (s filmovou tvorbou ze 70. let) asi moc ztotožnit, protože u nás se oficiálně netočila béčka, ale víceméně sračky (myslím tím filmy, které se dostaly k divákovi, ne ty trezorové, na které se dá koukat dodnes). Proto si asi většina lidí u nás řekne, že Tarantino natočil také pěknou sračku. (Ano tato mluva je vhodnější spíše do chlíva, než do recenze, ale co.)

Předně možná uděláte lépe, když si v půjčovně půjčíte porno, které se zabývá chodidlovým fetišem (anglicky foot fetish, případně barefoot), protože když odečteme tarantinovské dialogy o ničem, pár honiček v autě, jednu autovraždu, tak jediné co zbude, jsou dlouhé záběry na holčičí chodidla. O tom, že Tarantino má chodidla jako svou úchylku, jsem psal anglicky zde.

Docela vtipné bylo použití detektivské dvojice z Kill Billa (Son Number One a jeho táta) a zmínka o tarantinovském Big Kahuna Burger, který Tarantina provází už v mnoha filmech. Ale to bylo asi tak vše. Nu možná jestli se vám ještě líbí Quentinovy jukeboxové vypalováky, které jsou součástí všech jeho filmů, tak ani na tomto poli nebudete zklamáni.

Co se týče děje, je to opravdu béčko (ne-li céčko až déčko) se vším všudy. Kurt Russel zde hraje kaskadéra Mika, což je magor, který má DEATH PROOF auto, což znamená v překladu smrtiodolné auto (kaskadérské auto, ve kterém neumřete, ani když to v plné rychlosti do něčeho napálíte… což ani omylem neznamená, že je to auto zabiják, no ale což). Kaskadér Mike se baví tím, že kromě vzpomínání na svou zašlou slávu, si vždy vybere auto plné čtyř sexy holek, které nemají nic lepšího na práci, než všude do záběru vystrkovat svá chodidla a kecat o ničem, a pak je v automobilové bouračce zabije svým smrtiodolným autem. První hodinu filmu sledujeme čtyři kočičky až do jejich smrti a v druhé hodince filmu sledujeme jiné čtyři dívky, avšak ouha! Dvě z nich jsou také kaskadérky a rozhodně si to nenechají líbit.

Kaskadér Mike si tak v závěru filmu uvědomí, že ono to asi i bolí, když do vás někdo nabourá, a tak tam skuhrá jako náctiletá slečinka a škemrá tam o svůj život, že to měla být legrace. Teda nevím, ale jestli je někdo slavný kaskadér s jizvou přes celou hlavu, tak snad sakra vydržím nějakou bolest, ne?

Vrcholem je i epizodní rolička Quentina Tarantina, který zde ztvárnil vrchol slizkosti. Tarantino je zde jako barman opravdu odporně nechutný a jeho ulízané vlasy jsou takřka k zeblití. Co se týče samotného filmu, tak pro dojem, že je to nízkorozpočtové béčko, tak místy jsou ve filmu záměrné chyby v synchronizaci audia-videa, přeskakování, chybný střih, občasné proužky na obrazovce, jak je známe z filmů z 20. let z ošoupaného filmu a kdesicosi. Nu nevím, jestli tato stylizace má zachránit víceméně strašný film. Co se tak četl, tak Mickey Mousům se to možná i líbí, mají u toho záchvaty smíchu, že je to prý přesně ve stylu krváků ze 70. let, ale bohužel u nás se netočily krváky, ale normalizační bláboly. No ale když si vezmeme, že se tu smějeme u majora Zemana a Biče božího, tak ono na tom asi něco bude…

VystavilDon Insalata v 21:48 0 komentářů  

Looking Glass

Tento dokument z roku 2005 pojednává o světoznámém hudebním skladateli, Philipu Glassovi, který letos oslavil své 70. narozeniny. Glass je mezi širokou veřejností znám zejména jako hudební skladatel k celé řadě filmů (Qatsi Trilogie, Kundun, Hodiny a další). Dokument se zabývá zejména Glassovou operní tvorbou, ale zhlédneme i zkoušku a pak ukázku z Tirolského koncertu pro klavír v podání Dennise Russela Davise.

V dokumentu jsou i některé vtipné momenty, za všechny jmenujme Glassovu historku, kdy po vystudování Julliard School of Music (jedna z nejprestižnějších U. S. hudebních škol) a po jeho působení v Paříži u učitelky Nadia Boulanger, mu jakýsi německý skladatel v Kolíně (poté, co mu ukázal svoje noty) řekl, jestli by náhodou nechtěl studovat nějakou hudební školu, protože se zdá, že by na to mohl mít i talent. Během svého pobytu v Paříži spolupracoval i s Ravi Shankarem.

Glass několikrát v dokumentu zmiňuje, že umělci nejsou v Americe vůbec finančně podporováni, čili hudbou se začal živit až v době, kdy mu bylo 41 let. Do té doby vystřídal celou řadu zaměstnání, dělal například v New Yorku i taxikáře. Do New Yorku se přestěhoval z Paříže v roce 1967 a žije zde dodnes. Zatímco obecně se Glassovi (a kupříkladu i Arvo Pärtovi) říká minimalisté, zdá se, že umělcům se to moc nelíbí. Glass sám má raději termín skladatel hudby s repetitivní strukturou a Arvo Pärt rád říká některé své hudbě tintinnabuli. Nu což, hlavně že se to oboje dobře poslouchá.

VystavilDon Insalata v 21:46 0 komentářů  

Rodinny Typ (Family Guy)

Se „žlutou“ rodinkou Simpsonů se již seznámil téměř každý. Televizní stanice Fox však uvádí ještě další, hodně podobný kreslený seriál. Jmenuje se Family Guy a je o rodině Griffinů. Vytvořil jej Seth MacFarlene v roce 1999 a od té doby televizní série zažily zrušení z důvodu špatné sledovanosti (2002) a zároveň i znovuvzkříšení z důvodu vysokého prodeje DVDček (2005). V září 2007 začne Fox vysílat již sedmou řadu této cáklé rodinky.

Asi největší „hvězdou“ seriálu je kojenec Stewie, který svou vytříbenou mluvou komentuje dění kolem a současně stíhá spřádat myšlenky na ovládnutí světa a pokusit se zabít svou matku. V rodině je vynikající též mluvící pes Brian, který neustále nasává nějaké koktejly. Jak Stewie, tak Brian se nechovají tak, jak by se měli chovat (batole a pes), ale tu a tam se vžijí do svých rolí a jsou kouzelní (Stewie milující mateřské mléko, Brian vrtící ocáskem). Hlavou rodiny je retardovaný idiot Peter (obdoba stupidního Homera Simpsona) a jeho manželka, žena v domácnosti Lois. Mají též dvě další děti (krom Stewieho) – stejně idiotického syna jako je Peter, Chrise a ošklivou dceru Meg, ze které si dělá legraci kromě spolužáků i vlastní rodina.

V městečku Quahog, kde se děj odehrává, žije i celá řada vedlejších postav (jako v Simpsonových). Za zmínku stojí pederast a šišlající důchodce Herbert, sukničkář Quagmire (gigidy gigidy goo), pomalu hovořící černoch Cleveland a tetraplegik Joe.

Zatímco Simpsonovi museli na celovečerní film čekat téměř dvacet let, celovečerák k Family Guy byl vypuštěn do světa v roce 2005 (v závěru filmu jsme se kupříkladu mohli dozvědět, co dělaly hlavní postavy filmu ony tři roky, kdy se seriál nevysílal.) Vtipné na celé kauze zákazu Family Guy je i to, že Seth MacFarlane velice rychle vytvořil další (velmi podobný) seriál o agentovi CIA – American Dad, který namísto mluvícího psa má mluvící zlatou rybku a namísto Stewieho v něm hraje mimozemšťan Roger (ostatní obsazení je víceméně identické). Nyní tedy běží v televizi seriály oba a bude tomu tak minimálně i příštích několik let.

Tak jako tak je Family Guy opravdu kvalitní zábava a v lecčems se mi zdá zábavnější než Simpsonovi. Možná i tím, že humor je zde opravdu drsný a nezná téměř žádné tabu a v lecčems mi příjde tzv. evropský (dělá si legraci z americké obezity, fanatických katolíků, gayů, handikepovaných, černochů... nu prostě snaží se ze všech sil, aby nebyl tzv. „politicky korektní“.)

VystavilDon Insalata v 21:45 0 komentářů  

Sejmi Eso (Smokin’ Aces)

Při brouzdání regálem v DVD půjčovně jsem si vzpomenul na docela kladné recenze této... ani nevím, jak to nazvat, mafiánské vyvražďovačky? A musím říct, že větší koninu jsem už dlouho neviděl.

Předpokládám, že režisér doufal, že si vystačí s bandou obskurních postav, z nichž téměř žádná nemá vůbec smysl (mluvím zde zejména o nájemných vrazích, což je panoptikum postaviček hodné cirkusu) a k těmto postavám přidá fakt „cool“ záběry (bez dalšího zjevného smyslu) a přidá k tomu průhlednou zápletku se záměnou identit.

Toto je popiska ze stránek vltava.cz: „Když mafiánský boss vypíše odměnu milion dolarů na pochybného lasvegaského varietního umělce Buddyho 'Eso' Israele, který začal donášet FBI, raději pro něj federálové připraví luxusní úkryt. A tak zatímco si Buddy krátí čas v náruči žen, alkoholu a drog, brousí si na něj zuby pestrá směs odporných mafiánů, zuřivých zabijáků a bezcitných nájemných vrahů. Ti využijí cokoliv včetně motorové pily, granátů, brokovnic a nožů, jen aby Buddyho zlikvidovali a získali pro sebe lákavý milion dolarů.“

A nyní co jsem opravdu viděl. Mafiánský boss Sparazza chce Buddyho Esa Israele jen kvůli jeho srdci, protože je to jeho pravý syn (ač o tom asi neví) a „Esovo“ srdce může starého Sparazzu zachránit při transplantaci. K přípravě „Esa“ (uspání a otevření hrudního koše) si Sparazza najmul zabijáka specialistu. Pročpak by si ale zároveň najímal jakési magory s motorovou pilou, aby ho rozsekali na kusy? No budiž. Nakonec se však sama FBI rozhodne zachránit Sparazzu (rozuměj zabít Esa a vzít mu jeho srdce), aby zachránilo tajemného agenta v přestrojení z roku 1940 (rozuměj onoho vrahouna Sparazzu). Čili zabijí donašeče, aby možná získali informace od druhého donašeče. A to není vše. Vrcholem filmu je závěrečná scéna, ve které agent FBI, kterému při nesmyslných jatkách v hotelu zemřel kamarád, odpojí v nemocnici mafiánského otce a syna z přístrojů, aby oba zemřeli (čili zabije oba donašeče). To dává smysl... Čili tím chtěl ukázat, jak jej zarmoutila smrt jeho parťáka v domnění že chrání „Esa“ před vrahy? A přitom vrahy byla od začátku FBI? Vskutku zajímavé. A pročpak tedy v jiné scéně tento agent pustil na svobodu černošskou dvojici, tj. jednu ze dvou nájemných vražedkyň, jejíž parťačka sama pozabíjela obří sniperkou přibližně dvacet dalších federálních agentů?

Tenhle film asi holt předpokládá diváka, který jen tupě sedí před obrazovkou a nekriticky přijímá vše, co se mu servíruje pod nos, jen dokud to není „nuda“, takže je to vlastně děsně „cool“. Hm. Obdobné filmy typu Podfu(c)k či Sbal prachy a vypadni od Guye Ritchieho měly alespoň trochu smyslu a kohezní zápletku, ale tohle je prostě konina. Tečka.

VystavilDon Insalata v 21:45 0 komentářů  

Transformers

Film vzniklý na motivy mé oblíbené dětské hračky jsem si opravdu nemohl nechat ujít. Mému stíhačkovému deceptikonovi je konec opravdu nevím kde, ale vzpomínky na něj se mi rozhodl osvěžit Michael Bay. Pokud pomineme fakt, že díky Bayovi se zájem o hračky s tematikou Transformerů zvýšil tak, že akcie firmy Hasbro stoupla z 20 dolarů na 33, tak je zde na léto jakási filmová oddechovka, která místy opravdu i nudí, ale jen do doby, než se na plátně opět objeví transformující se transformeři.

Od kresleného filmu Transformers z roku 1986 utekly už dvě dekády, ale hlavní hrdinové zůstávají – klaďas Optimus Prime, vůdce autobotů a záporňák Megatron, vůdce deceptikonů. Oproti bezduchému kreslenému filmu z doby He-mana, který mohl zaujmout tak maximálně děti, natočil Michael Bay letní ptákovinu, která do kin přitáhne i dospělé – tj. tehdejší děti, které si s Transformery hrály (a kterým se líbil onen úděsný - z dnešního pohledu - kreslený film).

Když pomineme ne moc náročnou zápletku, ve které se tvůrcem děje stanou prastaré brýle a i stránka eBay (výborný product placement) a že záporní transformeři vyhlédávají na pozemském internetu zásadně přes Google, tak jediné, kvůli čemu má cenu jít na tenhle film, jsou ony skvělé digitální efekty. Ale aby té chvály nebylo tolik, některé bitky transformerů (zejména ty zabírané zblízka), jsou tak nepřehledné, že je mi opravdu jedno, že rozhýbání jediného okénka trvalo 35 hodin, protože tam není poznat, o co jde. To téměř letecké záběry na monstrózní roboty už jsou úplně jinde, jsou přehledné a vidíme tak roboty v celé své kráse.

Film byl na můj vkus možná až moc dlouhý – jsou dlouhé filmy, u kterých to nevadí a pak filmy, kde je dlouhá stopáž spíše na překážku, bohužel Transformeři patří do druhé skupiny a některé záběry, které se snažily zejména o jakýsi situační humor, bych asi vystříhával jako na běžícím pásu. Prostě film, který neurazí a nadchne digitálními efekty.

VystavilDon Insalata v 21:44 0 komentářů  

Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno)

Osobně si myslím, že se tahle „pohádka“ z období druhé světové války ve Španělsku (rok 1944) dá chápat dvěma způsoby. Buďto si hlavní hrdinka, 13letá holčička onen fantazijní svět plný pohádkových bytostí vymýšlí, aby nějak unikla hrůzám, které ji obklopují, a nebo jsou pohádkové bytosti skutečné, ale jen opravdu ona je vidí, ba co víc, je skutečně princezna oné podzemní říše ve Faunově lybirintu.

Děj tak ubíhá ve dvou paralelách, zaprvé onen „skutečný“ svět, kdy otčím holčičky je fašistický kapitán a chce pozabíjet všechny partyzány široko daleko (některé z nich i dost brutálně mučí) a zadruhé onen svět „fantazijní“, ve kterém musí ona holčička splnit tři úkoly, aby prokázala, že je opravdu princezna podzemní říše. Osobně jsem měl raději děj, který se ubíral oním fantazijním světem. Faun, který holčičce zadával úkoly, byl prostě úžasný a ještě větší úspěch u mě sklidil požírač dětí, který měl ve svém pokoji hromadu dětských botiček od sežraných dětí a oči měl vloženy v dlaních. Škoda jen, že požírač dětí neměl tolik prostoru. Je to tedy místy „pohádka“, ale opravdu brutální a děti bych na ní asi nevodil, protože by pak mohly mít dost velké noční můry.

Onen tragický konec můžeme chápat jako happy-end přesně dle toho, jak chápeme samotný film. Pokud si to vše holčička vymýšlela jen ve své hlavě, je to velmi smutný konec... pokud však ale byla opravdu princeznou podzemního království, dopadlo to krásně. A je jenom na nás, jak film budeme chtít chápat. Tak jako tak je to asi jeden z nejlepších filmů letošního léta (v českých kinech).

VystavilDon Insalata v 21:43 0 komentářů  

Simpsonovi ve filmu (The Simpsons Movie)

Žluťáky ze Springfieldu zná snad každý, čili to trochu urychlíme, bez zbytečných keců kolem a kolem.

Napoprvé jsem byl ze Simpsonů ve filmu dost zklamán. Jelikož jsem viděl snad všechny epizody (které vysílala ČT), tak jsem se na film opravdu hodně těšil. A to byl asi jediný problém tohoto filmu. Nesmí se od něj moc očekávat. Hlavní zápletka mi totiž nepřišla kdovíjak skvělá, ale jednotlivé fórky byly na docela dost vysoké úrovni. Čili na druhé zhlédnutí jsem si film užíval o dost víc. (Protože už jsem věděl, že nemám čekat žádné zázraky).

Kupříkladu první čtvrthodinka je tak nacpaná jedním fórem za druhým, že úvodní minuty snesou i mnohonásobné zhlédnutí. Mezi nejlepší momenty patří rozhodně Homer s Bartem na střeše, když se začnou hecovat. Bohužel tento sled jednoho gagu za druhým bez zjevného smyslu (což není na škodu) je přerušen v momentě, kdy se divák dozví, že springfieldské jezero je obří stoka, se kterou by se mělo cosi dělat – tzn. než proběhne seznámení se s hlavní zápletkou. (Fóry následují i pak, ale jsou už součástí hlavního „děje“, který za moc nestojí.)

Kdo od filmu nebude očekávat nic moc extra, tak se myslím skvěle pobaví a bude nadšen. Jedná se totiž o víceméně standardní (ale čtyřikrát delší) epizodu Simpsonů. Jediný problém je možná délka filmu, že kde dvacet minut u jednoho dílu v televizi bohatě stačí, 80 minut filmu je možná někde zbytečně nastaveno a kupříkladu rádobydojemné scény Barta, kdy nenáviděl Homera a nejradši by chtěl mít za otce Flanderse, mě opravdu nudily. Ale jako celek to stálo rozhodně za to.

VystavilDon Insalata v 21:42 0 komentářů  

Jindřich Štýrský v Domě u kamenného zvonu

V Domě u kamenného zvonu se až do 9. září koná retrospektivní výstava díla Jindřicha Štýrského. Předně musím říct, že je to tedy opravdu pořádný flák a do dalšího patra se mi stoupalo s už značně přeplněným dojmem. (Nějak zvládnu být koncentrován pro umění jen na hodinu a něco, dál už je to opravdu náročné být stále ve střehu).

To ale nic nemění na tom, že výstava je nejen rozsáhlá, ale opravdu i dobře udělaná. Návštěvník tak může zhlédnout všechny směry, kterými Štýrský od svých uměleckých počátků prošel. Na schodišti, po kterém se člověk mezi jednotlivými patry přesunuje, jsou Štýrského citáty, které jsou z většiny případů opravdu vtipné, a náramně jsem se u nich bavil, abych je vzápětí ihned zapomenul.

Zajímavé je, že autoři výstavy se nevyhýbali ani tématům erotickým a škvárovým. Celá jedna místnůstka je určena Štýrského zálibě v erotické literatuře (údajně měl největší knihovnu s touto tematikou široko daleko). Jsou zde různé „vulgární“ koláže, kde se to pánskými a ženskými pohlavními orgány jen hemží a dost z nich je i z provařené série Emilie přichází ke mně ve snu. A tím škvárovým mám na mysli obálky detektivek, které Štýrský navrhoval či dokonce i obálky pro časopiseckého Fantomase (z něčeho člověk živ být musí).

V druhém patře je dokonce i Štýrského surrealistická fotografie, které se věnoval ve třicátých letech. Kdo zná alespoň trochu povrchně historii fotografie, ví, že dávno před surrealisty podobné výlohy krámů s figurínami fotil už i Eugène Atget (1857-1927) a kterého pro surrealisty ve 20. letech „objevila“ Berenenice Abbott(ová).

Abych tedy shrnul. Výstava je vskutku výjimečná, a kdyby pro nic, tak už jen proto, že je na ní k vidění řada děl, která byla zapůjčena ze zahraničí a ze soukromých sbírek, čili se s nimi jinak člověk nemůže jinde setkat.

VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů  

Musaši, Eidži Jošikawa

Kvalitně napsaný historický román se pozná velice jednoduše. I když má téměř tisíc stránek, jeho přečtení zabere pouze několik dní. Přesně i tohle je případ románu Musaši, který napsal Eidži Jošikawa. Kniha se čte takzvaně „jedním dechem“.

Mijamoto Musaši je nejlepším samurajem všech dob a jakýmsi japonským národním hrdinou, který žil na přelomu 16. a 17. století. Je opředen mnoha legendami a většina toho, co o něm dnešní Japonci ví, pochází z pera Eidži Jošikawy, japonského spisovatele, který Musašiho vydal na pokračování v tisku a později knižně v 30. letech 20. století.

Jošikawa místy fabuluje, ale jinak se drží téměř všeho, co je Musašimu vlastní. Příběhu o proměně z pouličního mlátiče ve vysoce ušlechtilou lidskou bytost – tak by se dal možná do jedné věty shrnout obsah knihy. Musašiho cesta k dokonalosti je prostě strhující. Nezávisle na původu či členství ve slavné šermířské škole, vydá se sám na cestu meče, které obětuje celý svůj život. Jaksi mimoděk (při souboji s celou šermířskou školou Jošioka) vyvine dosud nevídaný styl boje se dvěma meči.

Musaši není mistrem jen v máchání mečem. Je to lidská bytost jako každá jiná, zamiluje se do krásné Ocú, avšak vždy u něj bude na prvním místě cesta meče. Musaši v cestě za zdokonalením putuje po většině Japonska. V románu sledujeme osudy i dalších hrdinů, kteří nějak ovlivňují běh Musašiho života. Ať je to bába Osugi, která v Musašim vidí důvod, proč se její syn neoženil s Ocú a chce se jí i jemu pomstít. Dva chlapci, kterých se Musaši ujal a kteří jej následovali jako jeho žáci. A nesmíme zapomenout na Kodžira Sasakiho, velmi talentovaného šermíře, který je však co se povahových vlastností pravým opakem Musašiho a libuje si, pokud může způsobovat násilí a šířit utrpení.

Jakýmsi logickým vyústěním románu je souboj Musašiho se Sasakim. Zatímco Sasaki je všemi opěvovaný a milovaný a má dobře placené postavení, o Musašim se všude šíří jen klepy a dalo by se říct že je to nemytý špindíra, který se jen tak toulá po Japonsku či medituje. Román tedy končí rokem 1612 (duel se Sasakim), ale Musašiho život pokračuje až do roku 1645, kdy umírá téměř v 60 letech. Musaši dva roky před smrtí napsal „Knihu pěti kruhů“, kde shrnul svou životní filosofii. Knihu údajně dodnes hltají Japonci jako návod k úspěšnému životu a japonští byznysmeni ji mají za návod k obchodní strategii. Musaši je postava tak prorostlá s japonskou kulturou, že na jeho motivy vznikla řada filmů, anime seriálů a komiksů.

VystavilDon Insalata v 16:46 0 komentářů  

Piráti z Karibiku 3 (Pirates of the Caribbean: At World's End)

Tak tenhle film můžu směle označit za ten nejhorší film všech dob. Některé opravdu příšerné filmy jsou tak příšerné, až jsou alespoň vtipné (např. Nezvratný osud), ale to opravdu není případ tohohle filmu, protože o to se asi Gore Verbinski nesnažil. Piráti z Karibiku jsou prostě a jednoduše děsní. Příšerní a nedá se na to pomalu ani dívat, aniž by u toho člověk neusínal.

Tak předně děj je naprosto nejvíc plytký, vůbec nic se ve filmu neděje, a když se tam něco děje, tak divák jaksi postrádá smysl činů hlavních hrdinů. Pokud je tam pokus o vtip, zbude opravdu jen u toho pokusu, protože vtipné to rozhodně není. (Starý známý z office „Gareth Keenan“ alias bezoký pirát, už opravdu po stošesté není vtipný, když kdesi honí své vypadlé dřevěné oko). Johnny Depp a jeho „revoluční“ ztvárnění přihřátého piráta už jaksi také vyprchalo kamsi do neznáma a vrcholem všeho bylo jakési zmnožení jeho postavy... Jack Sparrow je jako těžký schizofrenik a nebo co?!? Tak proto je to taková taškařice s ním, protože má rozštěpenou osobnost??

Vrcholem byla epizodní rolička Chow Yun-Fata, který v této chvíli září v českých kinech v jiném filmu. Zatímco Yun-Fat mohl ukázat trochu toho boje, tak je z něj jen další přiteplený pirát, byť je zjizvený a vypadá jakože fakt že jo jako že „cool“ a děsně „vostře“. Ve filmu se tedy mihnul i leta slibovaný Keith Richards z Rolling Stones, který tam dost dobře ani nemusel být. Nemluvě o dalších tunách scén, které tam dle mého podezření byly jen proto, aby se tam cosi dělo a film mohl trvat tři hodiny.

Internetová hvězda „Ninja“, který provozuje web askaninja.com o minulém dílu řekl (ke jménu režiséra), že film by potřeboval více „gore“ (anglicky násilí) a méně „verbinski“ což v ruštině znamená „příšerný dialog“. Obávám se tvrdit, že nejen toto, ale asi bych spíše režiséra Gore Verbinskiho rovnou vyměnil, případně změnil scénáristu, protože děj Pirátů 3 je tak strašně marný, až to není možné. U téměř tříhodinového snímku je největším výkonem vydržet tu urputnou nudu. Ze všech tří dílů je tento ten nejhorší možný a vrcholem je, když film skončí stylem, že kapitán Jack bude pokračovat ještě v dalších třech dílech 4, 5 a 6, aby nalezl onu vytouženou nesmrtelnost. Když ve filmu už byl Kraken, Kalypsó, tak se asi teď bude vykrádat Epos o Gilgamešovi, kde Jack Sparrow bude hledat v dílech 4, 5 a 6 nesmrtelnost. Wáu, to je inkredybly kůl, rajt?

Nevím, jestli američtí producenti jsou padlí na hlavu, ale po tomto třetím díle, fakt nevím, jestli někdo bude mít zájem ještě o další pokračování příhod kapitána Jacka. Chápu, že nasadit film o přihřátém pirátovi o prázdninách, kdy většina kin hraje pěkné kraviny, je dobrý tah (Piráti se zdají být tím nejmenším zlem ze všech příšerných filmů na pokračování), ale na další 3 pokračování to asi nestačí. Tedy rozhodně u mě. Poslední díl jsem tedy přetrpěl jako jakousi symbolickou tečku za dobrodružstvím kapitána Jacka a o Pirátech z Karibiku už nechci nic slyšet do smrti smrťoucí.

VystavilDon Insalata v 21:41 0 komentářů  

Kletba zlatého květu (Man cheng jin dai huang jin jia)

O čínském režíseru Yimou Zhangovi jsem psal již zde. Zhangův poslední film Kletba zlatého květu však opět spadá do kategorie filmů, které jsou známy českému divákovi – Hrdina, případně Klan létajících dýk. Ačkoliv se v Kletbě zlatého květu tolik nebojuje jako v předchozích dvou snímcích, je to opět velmi zajímavý film, a to zejména z vizuálního hlediska.

Jako předchozí Zhangovy filmy i tento je neuvěřitelně barevný. Palácové scény možná na můj vkus byly barevné až moc (vnitřní stěny císařského paláce jsou ve všech barvách duhy), ale ježto nejsem znalec císařských paláců, tak je dost dobře možné, že to tak bylo barevně nevkusně přeplácané i tehdy.

Stárnoucí císař, kterého hraje Chow Yun-Fat (ale stále ve formě) byl původně rozhodnut předat vládu jednomu ze svých synů po slavnosti chryzantém (ústřední motiv filmu, celé náměstí je zaplaveno žlutými květy). Nakonec ale vše dopadne trochu jinak a divák může celý film sledovat tehdejší intriky mezi císařem a císařovnou, z nichž se oba snaží zbavit toho druhého. Císařovna tedy až tehdy, když se dozví, že císař nařídil, aby jí byl do jejího léku přidáván jed, který jí během několika měsíců způsobí, že se naprosto zcvokne.

Císař se k onomu kroku odhodlal poté, co zjistil, že jeho drahá žena mu svedla nejstaršího prince, následníka trůnu (jehož však není biologickou matkou). V závěru filmu se to dle mě zvrhne v jakousi hamletovskou vyvražďovačku, která je korunována velkolepou bitvou o svržení císaře a která opravdu stojí za to. Žižka se svým stylem výběru místa boje a vozovou hradbou by se klidně mohl učit od těchto čínských mistrů.

Příjemným zpestřením místy zdlouhavého palácového intrikánství byla i osobní vyvražďovací císařova stráž, která se pohybovala jako cvičené opice pomocí kotev umístěných na provazech a na kterou bych si vsadil v případném souboji se Spidermanem, se kterým měli společný způsob přemisťování.

Pokud máte rádi filmy s nákladnými historickými kostýmy a davovými scénami, ve kterých je asi miliarda Číňanů (to je hyperbola, ale pravdou zůstává fakt, že ve filmu se objevilo nejvíce herců/komparsu v historii čínského film), je tento film jasná volba, protože jinak stojí současná filmová nabídka v kinech za méně než nic.

VystavilDon Insalata v 21:35 0 komentářů  

Marie Antoinette

Nevím, jestli to bylo velkým očekáváním po předchozím filmu Sofie Coppolové (Ztraceno v překladu), ale z historické Marie Antoinette mám jakési rozporuplné pocity. Předně chápu, proč se asi některým lidem nemusí film zamlouvat (při premiéře v Cannes novináři film vypískali), ale mně osobně to přišlo jako takové zajimavé a netradiční zpestření historického žánru.

Předně je ve filmu dost atypická hudba (moderní popík a kytarové cajdáky podkreslují třeba klasicistní bál, ve kterém by divák očekával spíše nějaký menuet – ačkoliv je vidět kapela hrající na smyčcové nástroje, ale hudba je ve filmu jiná). Pokud už překousnete hudbu a místy ji vítáte jako příjemné netradiční osvěžení, užívá Coppolová některé vyprávěcí postupy, které by seděly spíše jakési rodinné komedii z počátku 90. let (aby ilustrovala, jakými vybranými zákusky a botičkami, se Marie obklopovala, jsou tam jakési prostřihové sekvence, kde na stole pomocí stop-triku mizí a objevují se různé dortíčky, a pak jak si pomocí stop-triku zkouší stovky střevíčků).

Samotný film je docela málomluvný, zejména v první části se motá pouze jen kolem ilustrace toho, jak neuvěřitelně se Marie Antoinette, náctiletá dívenka, na francouzském dvoře nudila (divák se místy může nudit s Marií) – několikrát jsou zopakované ty samé záběry (vstávání, pompézní snídaně, modlitba a večer v posteli, kde Ludvík XVI namísto aby se snažil o potomka, tak řekne dobrou noc a otočí se. A zpočátku to vyznívá, že není na holky, protože si užívá života, jen když je obklopen svými druhy na lovu a večer je v posteli skleslý a nemá o nic zájem). Marie je tak obviňována z toho, že není schopna poskytnout následníka trůnu a celé se to tak trochu motá kolem toho, jaká je to tam nuda a zároveň kolem zadělání na následníka. Později však Ludvíkovi vysvětlí Mariin bratr – císař Josef, jak v posteli na to a první dítě je na světě...

Znalci dějin opět křičí, že film se místy nedrží reality, ale to muselo být každému jasné už po úvodních titulcích, kde hraje nějaký rokec a celé titulky jsou udělány moderním růžovým fontem. Dle imdb.com má dokonce v jedné scéně Marie Converse modré tenisky (záměrně je tam do záběru Sofia Coppolová vložila, aby prý ilustrovala, že Marie byla mladá rebelka), ale popravdě jsem si toho ani nevšimnul.

Osobně mě film místy bavil, místy nudil a zklamání spíše pramení z velkého očekávání po Ztraceno v překladu – historické nepřesnosti jsou mi volné, když je od začátku filmu vidět, že film není přesně dle všech regulí, jaké se od žánru toho typu očekávají...

VystavilDon Insalata v 21:35 0 komentářů  

23 (Number 23)

Tento film s Jimmem Carreym v hlavní roli se v českých kinech popravdě moc neohřál. Je tedy veliká šance, že brzy bude na DVD ve videopůjčovnách či v prodeji v obchodech.

Předně musím říct, že kdyby ve filmu nehrál Jim Carrey, tak mě asi tento psychothriller o posedlosti číslem 23 od Joela Schumachera vůbec neosloví. Nevím proč, ale Jim Carrey je mi dnes o dost sympatičtější ve filmech, kde nehraje přitroublého idiota (ačkoliv ve své době byl Ace Ventura vtipný... no, ale když je člověku deset let, tak mu přijde vtipné asi cokoliv).

Jim Carrey v Number 23 hraje obyčejného chytače zatoulaných psů, Waltera, který má svou rodinu a jednoho dne jeho manželka objeví v antikvariátu knihu o posedlosti, která se jmenuje „Number 23“ a napsal ji Topsy Kretts (fonologicky Top Secrets). Kniha vypráví o detektivovi Fingerlingovi (hraje jej také Jim Carrey) a dost připomíná všechny možné filmy noir. Carrey v roli Fingerlinga je naprosto úchvatný.

Problém ale je, že onomu chytači psíků přijde, že kniha je napsaná o něm, byť jsou v ní malé změny. Walter se tak rozhodne pátrat po autorovi knihy Topsy Krettsovi, protože stejně jako hrdina knihy Fingerling, i Walter se stává posedlým číslem 23, které vidí naprosto ve všem. A hlavně chce zjistit, proč autor knihy toho o něm tolik ví.

Až do této doby je Schumacherův film opravdu dobrý. Hlavně scény Carreyho jako detektiva Fingerlinga jsou výborně vizuálně natočené. Bohužel s postupným odhalováním „záhady“ je film stále horší a horší. A onen (dle mého dost nadbytečný) epilog, ve kterém se Walter smířil se svou minulostí a jako správný Mirek Dušín se nechal zavřít za svůj dávno zapomenutý zločin z mládí, to bylo tedy opravdu silné kafe a naprosté zabití filmu, který se v prvních dvou třetinách skvěle rozjel. Možná kdyby byl plytký i začátek filmu, ničeho bych si nevšimnul... bohužel takhle film ani nenadchne, ani neurazí. A hrát v něm někdo jiný než Jim Carrey, tak by možná ani nikoho potenciálně neoslovil.

VystavilDon Insalata v 21:34 0 komentářů  

Tajnosti

Po dost plytké české filmové tvorbě (kterou bych jednoduše nazval přehřebejkováno) jsem se z důvodu naprosté absence jakéhokoliv dobrého filmu v kinech (tři třetí pokračování hollywoodských trháků mě nějak neberou) rozhodl dát opět šanci českému filmu.

A byl jsem příjemně překvapen!!!

Alice Nellis totiž natočila opravdu dobrý film. Pokud máte navíc rádi hudbu Niny Simone a Buty (Buty do filmu přetvořili některé své písně a melodie k nepoznání, ačkoliv jsou po chvíli butyovsky rozpoznatelné), není už co řešit. Milovníci Rachmaninova si užijí hudby i v jedné scéně.

Hlavní hrdinka filmu Julie (hraje ji výborná Iva Bittová) si má údajně užívat idylického života (bohatý manžel, nový luxusní byt, milenec, nezávislá práce pro radost, šikovná téměř 18letá dcerka...). Pravda je však někde jinde... a je skryta za různými tajnostmi... které diváci v průběhu filmu pomalu odhalují.

Osobně se mi nejvíce líbily scény z obchodu s hudebními nástroji, kde mladý prodavač svým stylem prodávání připomínal Bernarda Blacka z britského sitcomu Black Books. Dalším skvělým motivem filmu byl fakt, že když se nám něco stane, tak to pak všude vidíme před sebou (taxikářka, které umřel pes a vidí teď všude psy... Julie když jede za svou dcerou a jiný taxikář jí řekne, že tyhle děti se v tomhle věku chytnou party a končí v heroinovém komatu – záběry na různé smažky a feťáky, jak jedou Prahou... jakási paní, která nemůže mít děti, tak se ji všichni ptají na děti či o nich mluví...).

Musím se připojit k doporučení Radka Pastrňáka na nedávném koncertu Buty v pražském klubu Retro (kam zavítali jako návštěvníci i Jan Svěrák s Alicí Nellis), abyste na film opravdu zašli. Dle obtlosutlého Pastrňáka by lístek měl stát nejméně 400 Kč, protože film za to opravdu stojí… naštěstí je kino o chlup levnější, ale to nic nemění na tom, že je zde dost dobře možná vážný kandidát na český film roku.

VystavilDon Insalata v 21:33 0 komentářů  

Velká žranice (La Grande Bouffe)

Film Marca Ferreriho z roku 1973 dává dohromady čtveřici přátel, kteří se rozhodnou užrat se k smrti. A nikoliv však jen tak něčím, nýbrž vybranými pochoutkami, které si společně vaří (zejména díky jednomu členu čtveřice, vybranému šéfkuchaři a majiteli restaurace).

Film by se asi nestal nijak zvlášť slavným, pokud by v něm nehrály největší filmové hvězdy 60. a 70. let. Jednoduchou orientaci v postavách zajišťuje také to, že hlavní postavy mají stejná jména ve filmu jako herci ve skutečnosti. Pilot Marcello (Mastroianni), televizní choreograf Michel (Piccoli), šéfkuchař Ugo (Tognazzi) a soudce Philippe (Noiret) se uchýlí na víkend do obřího starobylého domu v Paříži, aby spáchali šílenou hromadnou sebevraždu – užerou se k smrti.

Většina záběrů 130minutového filmu spočívá ve žraní vybraných pochoutek, krkání a neuvěřitelném prdění. (Asi dle hesla Kdo krká, prdí, zdraví si tvrdí). Protože Marcello je děvkař, který bez ženy nevydrží ani chvíli, navrhne svým přátelům, že si do domu pozvou pár kurev. Současně je pozvána na večerní oslavu i místní učitelka Andréa (Ferréol). Philippe se zpočátku obává, že pozvat Andréu mezi ženy lehčích mravů nebyl zrovna správný nápad, ale Andrea se nakonec ukáže horší než všechny kurvy dohromady.

Většina kurev totiž po dvou dnech opustí tuto zvrhlou společnost a vydrží jen učitelka – kterou by každý považoval za jakousi morální autoritu. Andréa je nakonec pomalu horší než všichni ostatní, protože jim pomáhá nejen vařit, ale stane se jakýmsi společným majetkem všech a bez ní by asi film skončil možná jinak, protože v jedné scéně Marcello křičí, že užrat k smrti se je nemožné. (Jediný také zemře jinak než vinou přecpání se.)

Ze začátku filmu jsem si říkal, že herci si to museli opravdu užívat (samé pochoutky a nahotinky), ale ke konci filmu mě už přecházela chuť na jakékoliv jídlo a říkal jsem si, že takhle se cpát asi zas tak zábavné nebylo... V jedné dost humorné scéně říká kdosi odporně přežranému Michelovi: „Představ si, že jsi malý hladový Ind v Bombaji.“ a cpe do něj kupu pyré, ačkoliv je mu děsně špatně.

Film nakonec končí smrtí všech zúčastněných a jediná přeživší je Andréa obklopená houfem psů a velkými kusy syrového masa, které se povaluje po zahradě. Kdo chce, může v tom hledat (a najít) i jakési alegorie a kritiky konzumní společnosti, kdo nechce, může se podívat na místy dost nechutný, ale i zábavný a šokující film, byť mu příští rok bude již 35 let.

VystavilDon Insalata v 21:31 0 komentářů  

Peep show

Minule jsem psal o Office, který produkovala BBC a za měsíc jej začali dávat na ČT2 jako Kancl, tak snad někdy dorazí do České televize i Peep Show, další britsko-humorný seriál, který vyrábí britský Channel 4.

Celý seriál je netradiční v tom, že vypráví příběh dvou spolubydlících Marka a Jeremyho, ... to tak netradiční není, ale spíše JAK jej vypráví. Seriál je natočen „v ich-formě“, čili kamera, která zabírá děj = to, co vidí a nebo si myslí buď Mark a nebo Jeremy. Jejich myšlenky jsou často natočeny přes audiostopu (když se s např. někým baví a nevnímají). Aby byla iluze pohledu hrdinů na děj dokonalá, často mají herci při natáčení kameru připevněnou na hlavě.

A teď proč je seriál tak humorný. Mark je naprostý suchar milující historii a pracující jako úředníček ve společnosti poskytující půjčky. Ve firmě se mu líbí kolegyně Sophie (napříč všemi sezónami sledujeme jejich sbližování, které skoční ve 4 sezoně až svatbou, kterou nechce ani Mark a ani Sophie). Jeremy je naproti tomu flákač, proutník, který sundá vše v okruhu (ačkoliv i on se umí zamilovat) a který o sobě tvrdí, že je muzikant. Ti dva jsou protikladní, lezou si na nervy, ale zároveň se mají tak trochu i rádi a nemohou bez sebe být.

Z vedlejších postav stojí za zmínku asi jen Super Hans, kamarád Jeremyho, který je naprosto a neustále něčím sjetý. (Asi nejvtipnější bylo, když si Super Hans a Jeremy chtěli otevřít hospodu a Super Hans navrhnul, aby se jmenovala „Free the Paedos“ (Osvoboďte pedofily), Jeremy nesouhlasí a navrhuje něco jako „Swan and Tomato“ (Labuť a Rajče) a Super Hans: „A co takhle Labuť a Pedofil?“)

Seriál se pro svůj dost často vulgární (ne jen řečmi, ale i tím co se odehrává – soulož v „ich-formě“ atd.) způsob vyprávění pouští až po desáté večerní – což je asi také důvod nízké sledovanosti (7,7 % diváků). Některé scény jsou překvapivé, šokující. Třeba když Jeremy chodí s dívkou, která mu dovolí splnit si jakékoliv sexuální přání, ale na oplátku on pak musí splnit to její. Jeremy chce sex ve třech, ten proběhne a na závěr se pak ale na oplátku musí tou dívku nechat ošukat, když si ona na sebe nasadí umělohmotný penis. Mark a Jeremy mají také často homosexuální myšlenky. Mark má třeba pocit, že miluje svého šéfa. Jeremy se dokonce jednou i neuvěřitelně zhulí se Super Hansem, aby si pak vzpomněl, že si je vlastně navzájem vykouřili... Humor je to tedy někdy peprný, ale způsob, jakým je to podané, je prostě kouzelný.

V Británii nyní skončila čtvrtá sezóna (ačkoliv mezi třetí a čtvrtou byla dvouletá pauza – producenti se stále nemohli rozhodnout, zdali seriál ukončit a nebo ne – má pouze sledovanost kolem milionu diváků, nakonec se ale bude natáčet i pátá sezóna – právě díky vysokým prodejům DVDček – doporučuji zakoupit). Stejně jako každý jiný britský seriál, i tento má pouze šest dílů za sezónu, což dle mého názoru přispívá vysoké kvalitě, která je udržitelná od prvního až do posledního dílu. Možná na tomto příkladu točení seriálů by se mohli poučit čeští tvůrci točící kdejaký „nikdy nekončící“ pseudo(s)e(r)i(a)le(ček) „ze života“, ve kterém se tak řeší, kdo vysype smetí a nebo koupí mlíko a dva rohlíky, případně podepíše smlouvu či dodá podklady ke smlouvě.

VystavilDon Insalata v 21:27 0 komentářů  

Hraje skupina Spinal Tap (This is Spinal Tap)

Tento fiktivní dokument z roku 1984 o nikdy neexisující heavy-metalové kapele Spinal Tap je asi nejslavnějším počinem Christophera Guesta. Sám Guest je v téměř každém svém filmu k nepoznání a vždy se honosí jiným přízvukem. V jeho filmech herci často nemají žádný scénář, jen jim řekne, co se tak asi bude dít a vše se naostro improvizuje. Tento film není výjimkou.

Ve Spinal Tap, který Guest napsal, zároveň ztvárnil roli ne dvakrát inteligentního kytaristy Nigela Tufnela. (Jen tak pro zajímavost... „Tufnel“ v podání Guesta si „zahrál“ i v jednom díle Simpsonů spolu s celou kapelou Spinal Tap). Celý fiktivní dokument zobrazuje americké turné britské kapely Spinal Tap. Naprosto dokonalé a vtipné jsou zejména rozhovory režiséra dokumentu s jednotlivými členy kapely. Kupříkladu Tufnel hraje na klavír svou skladbu a říká: „Je to cosi mezi Mozartem a Bachem... něco jako Mach.“ Režisér přitakává a říká, že je to překrásné a ptá se, jak se to jmenuje. A Tufnel na něj: „Lick my love pump“.

Ve filmu sledujeme různé vtipné situace, které se členům kapely stanou během turné, jako například časté odřeknutí koncertu. Problémy s vydáním CDčka. Až po příjezd manželky zpěváka kapely Davida St. Hubbinse, která zaviní pomalu až rozpad kapely (zápletka nápadně připomíná často nenáviděnou Yoko Ono a její vliv na rozpad Beatles). Hodně humorné jsou i „archivní“ záběry na kapelu z 60. a 70. let.

Kapela je také zvláštní naprosto nevysvětlitelnými úmrtími bubeníků, kterých za celou historii kapely zemřelo více jak 30. Nejlepší byl ve filmu asi opravdu Christopher Guest, například když říká, že největší prostor pro jeho seberealizaci v kapele jsou jeho sóla a je na něj prostřih jak hraje houslemi na kytaru a zároveň nohou hraje na jinou kytaru postavenou na zemi. Zde se dá dočíst že se jedná o parodii na kytaristu Jimmyho Page z Led Zeppelin, který při svých sólech hrál na kytarou houslovým smyčcem (alias šmytcem).

Kupříkladu v rozhovoru Rickyho Gervaise s Christopherem Guestem, se dozvíte, že když byl film poprvé promítán, hodně lidí říkalo, že ten film je dobrý, ale že si režisér Rob Reiner měl pro dokument vybrat lepší kapelu, než bandu takovýchto idiotů. Jak je vidět tehdy lidi ani nějak nenapadlo, že by se mohlo jednat o jakýsi fiktivní dokument, tzv. mockumentary.

A abych uzavřel tenhle velmi vtipný snímek, který doporučuji rozhodně každému... Ke konci se kdosi ptá zpěváka Spinal Tap, co by si nechal napsat jako epitaf na svůj hrob. On se zamyslí a pak řekne... „Zde leží David St. Hubbins... a... proč ne?“

VystavilDon Insalata v 21:26 0 komentářů  

300, Frank Miller

O Filmu 300: Bitva u Thermopyl jsem psal již zde. Nyní přichází správná chvíle podívat se na knížku. Frank Miller vydal pět dílů komixu 300 v roce 1998. Rok poté vyšel komix svázán v knize a stejně je k dostání i u nás. Hádám, že cena 999 Kč asi neodradí jen vážné zažrance do díla Franka Millera, my méně oddaní obdivovatelé Millera si vystačíme se službami knihoven a výtiskem určeným jen do studovny..., no ale zpět ke knížce, která vyšla v Čechách poprvé už více jako před pěti lety a podruhé v roce 2005 a jejíž prodejnost určitě částečně muselo zvednout uvedení filmu 300 do kin.

Pokud bych měl srovnat knižní předlohu a film, jasně jsem víc pro Millerův komix. Naprosto příšerné a nudné scény ve filmu ze spartanského „senátu“, kde měla Leonidasova (v tomto případě lepší než asi korektní tvar Leonidova – přípomínající dost Brežněva) manželka, se v knižní předloze vůbec nenachází, což je jenom dobře. Hodnotit zde kresbu Franka Millera snad ani nemá cenu, protože stejně jako u Sin City, se na to úžasně dívá, ačkoliv oproti černobílému Sin City, ve kterém bylo jen pár plošek barevných, je 300 udělán celý v barvě a musím říct, že se mi Sin City líbilo dle grafické stránky o dost víc, i když tohle je taky pěkná práce.

Film, který mě moc vpravdě nenadchnul, tak se mu musí alespoň nechat, že některé záběry jsou opravdu „doslovně“ z komixu přendány na filmové plátno. Na druhou stranu je ale ve filmu řada scén, které v komixu vůbec nebyly a nijak zvlášť mi nepříjde, že by film obohatily – nu možná znuděný divák, chce být „baven“, a tak se ony Xerxesovy příšerky třeba líbí, ale v komixu byl opravdu jen párek slonů a přišlo mi to věrohodnější a tak akorát.

Kdybych měl však volit mezi lístkem za kino a koupí knihy, tak je jasné, že kino vyhraje, protože dávat za 81 stran 999 Kč mi příjde už opravdu přehnané. Vím, že komixové knihy jsou hodně drahé, ale tohle je dle mého už příliš. Pro srovnání mám doma za 690 Kč 380stránkovou knihu: Jimmyho Corrigana – Nejchytřejšího kluka na světě (kterou napsal a nakreslil Chris Ware). Chápu, že se nedá měřit dílo penězi, ale tisícovku za 81 stránek dá asi jen ten Millerův fanda nejfandovatější, ale možná si pak bude každičký obrázek studovat do nejjemnějších detailů, aby si knihu náležitě užil.

VystavilDon Insalata v 16:46 0 komentářů  

Q, Luther Blisset

Zatímco u nás máme neexistujícího malíře v podobě Bohumila S. Kečíře, v roce 1994 vznikl celosvětový projekt, aby kdokoli využil jména „Luther Blissett“ pro prezentaci svého díla. Neexistující Blisset tak kupříkladu zkomponoval řadu hudebních děl a vyvrcholením „jeho“ tvorby je román „Q“, po jehož vydání v roce 1999 autor roku 2000 spáchal rituální sebevraždu, seppuku.

Kniha je ve skutečnosti dílem čtyř Italů z Bologni, kteří sepsali velmi čtivou knihu odehrávající se během 16. století... a ten neexistující Blissett je dejme tomu zajímavý marketing... Příběh knihy Q začíná událostí, o které slyšel skoro každý – Martin Luther přitloukl na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí a odstartoval tak reformaci. Vždy se ve spojitosti s Lutherem musím pousmát při vzpomínce na svou spolužačku ze střední školy (katolička), která tvrdila, že je to výmysl, protože dveře byly podrobeny vědecké analýze a není možné v nich nalézt sebemenší stopy po hřebech, kterými měl údajně Luther teze přitlouct. (Třeba používal lepidlo, že jo, ale idea Luthera lepícího teze na dveře asi není tak ohnivá, jako když to tam PŘITLUČE hřebama.)

Kniha pak sleduje osudy hrdiny, o kterém vlastně nevíme, jak se ve skutečnosti jmenuje a kým je (postupně v románu vystupuje pod několika falešnými jmény). Důležité je, že se až téměř „forrestgumpovsky“ (to je hnus, tohle slovo) nachomítnul a zásadně ovlivnil několik důležitých událostí a historických osobností (Thomas Müntzer, Jan Matthys, Jan z Leydenu). Kudy hlavní hrdina chodí, tam všude nalézají smrt jeho přátelé z novokřtěneckých (anabaptistických) řad. Až ke konci knihy si hrdina uvědomí (mimochodem autoři jdou tak daleko, že hrdina dokonce epochálně pomocí směnkového podvodu okrade tehdejší nejvlivnější bankéře – Fuggerovi), že vždy sice bojoval proti církvi, ale ve skutečnosti byl jen pěšákem na šachovnici velikých politických intrik – boj o moc mezi císařem a papežem. Smrt, která hrdinu všude provází však nepřichází jen tak náhodně. Za většinu z nich může tajemná postava, která si říká Q a je tajným agentem římského biskupa Carafy. To by z nahlédnutí do děje mohlo stačit.

Kniha je psána dost útržkovitě – vždy jen na začátku kapitoly je uvedeno datum, děj se pak odehrává v horizontu 40 let a nejvíce prostoru je ve knize věnováno asi Obsazení Münsteru a událostem, které k němu vedly. Ačkoliv dějepisných údajů je v knize více než dost, rozhodně to není nudné. Co jsem však nemusel byla jedna kapitola, která pro zvýšení napětí byla napsána stylem, který zrovna dvakrát nemusím – za použití vět, kde dvě slova už tvořila dlouhou větu. Čili takové to: „Tma. Rychle dýchám. Bolest. Utíkám.“ Naštěstí to ale bylo použito jen v jedné kapitole, a tak to zde autorům ponecháme jen pro to, abychom je případně mohli obdivovat, jak jsou řemeslně zdatní literáti. Příběh v ich-formě hlavního hrdiny je střídán dopisy agenta Q, které posílá Carafovi (můžeme tak sledovat události hlavního hrdiny z druhé strany, případně jejich rozuzlení) a později se stále častěji do knihy vkrádají zápisky z Deníku Q, které se ve finále střídají na přeskáčku s osudy hlavního hrdiny, až se ve finále setkají. Jako by sami autoři tušili, že setkání neproběhlo tak epochálně, jak nás na něj půl knihy vnadili, najdeme zde pak větu: „Zúčtování není takové, jak sis představoval.“

No rozhodně Italové potvrdili, že umějí psát napínavé a čtivé romány, kde umí dobře využívat historické kulisy. Komu se líbily například dva doposud vydané romány Monaldiové a Sortiho – Imprimatur a Secretum, tak si může čtením Q zkrátit chvíli, než se česky vydá třetí díl Veritas z plánovaného sedmisvazkového projektu.

VystavilDon Insalata v 16:45 0 komentářů  

Keith Haring, Petr Kvíčala a další v Českém Krumlově

Dle mého skromného názoru zatím letos nejlepší výstava, na které jsem byl. Zážitek je navíc umocněn faktem, že Český Krumlov je moc pěkné město (sice trochu víc turistů) a Schiele Art Centrum, ve kterém se výstava koná, je takové obrovité bludiště, kde se ukrývá celá řada pokladů.

Největším lákadlem výstavy je samozřejmě Keith Haring, americký pop-artista, který zemřel ve věku 31 let vinou AIDS. Určitě každý zná jeho veselé obrázky psíků (můj pokoj jich zdobí hned několik), ale pokud je čekáte i na této výstavě, budete zklamáni. Je zde několik Haringových cyklů, kde lítá spousta mimozemšťanů v talířích a jejich paprsky působí na lidi, že jim všem stojí pérko a souloží mezi sebou, či se psy a nebo psi obsouložovávají (pěkné slovo) lidi. No celé je to dost ujeté a jestli chcete s sebou vzít děti, aby se dívaly na veselé pejsáčky Keitha Haringa, tak to možná není ten nejlepší nápad. Ačkoliv proč nevysvětlit dětem reprodukční systém na příkladě psa, který zezadu píchá do zadku jakéhosi chlapíka.

Dalším cyklem je cyklus Apokalypsa – střídají se barevné mišmaše spolu s textem – a zde mi dost vadilo (ačkoliv anglicky umím), že nikde není český překlad. Stejně tak v další „Haringově“ místnosti jsou ilustrace k textu Williama S. Burroughse. Text má však tu vadu, že je napsán ručně (a opět anglicky) takovým škrabopisem, že hodiny luštit těch několik stránek roztroušených po místnosti zvládne asi jen opravdový Burroughsův fanda. Celá sekce o Haringovi je ukončena jeho několika fotoportréty a videem, které je zajímavé, ale zas má tu vadu, že je pouze anglicky a bez titulků.

Na půdě je menší šok v podobě výstavy mladých neworských umělců. Asi nejlepší je zde jakási upletená obýváková stěna (televize, rádio, hodiny...) a bonusem jsou uvaděčky, které sedí v této expozici jako v obýváků a tlachají o naprostých kravinách (tlachání asi není součástí uměleckého záměru).

Mým osobním vítězem výstavy se však staly práce Petra Kvíčaly a to zejména cykly „Jen pro tvé oči“, ze kterých oči jen přecházely. Nebyl snad jediný Kvíčalův obraz, který by se mi vyloženě nelíbil a jeho věci mě opravdu nadchly.

Součástí výstavy je i malý koutek Egona Schieleho, kde zaujmou tak dva obrazy a zbytek nic moc. No abych to uzavřel, rozhodně doporučuji každému vyjet do Krumlova, protože tahle výstava je fakt pecka.

VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů  

Dvě knihy vzpomínek (Osip Mandelštam), Naděžda Mandelštamová

Ze všeho nejdřív to chce nebýt ovlivněn Kunderovou knihou Nesmrtelnost, kde v jedné části je dost proti tomu, aby vdovy po literátech sepisovaly jakési paměti. „Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.“ Můžeme v tomto s Kunderou na jednu stranu souhlasit, ale nebýt Mandelštamové, která „obětovala“ svůj život za zachování odkazu básníka akméismu Osipa Mandelštama, asi by nám uniknul nejen jeho životní příběh, ale i také jeho verše.

Mandelštamové se musí nechat, že se nejedná jen o „tupou“ knihu adorující jejího manžela. Knihu si může přečíst klidně i člověk neznalý básní Mandelštamových, protože kromě jejich soužití, je to také kniha (zejména ta první) o 30. letech v Rusku, postupném zhoršování se životních podmínek těch, kteří nepatřili do všech možných spisovatelských svazů a organizací a nepožívali žádné výhody, které by jim poskytovala oficiální moc (automobil, letní vilka, bohaté příděly jídla a ošacení apod.). V obou knihách Mandelštamová popisuje také spoustu životních příběhů různých lidí (i nedůležitých osob jako je zedník, posluhovačka, kuchařka apod.), na kterých se nějakým způsobem podepsala tehdejší moc. Asi nejvíce prostoru je kromě Osipa Mandelštama věnováno Anně Achmatovové, se kterou se Naděžda přátelila i po Mandelštamově smrti.

Pro lidi, kteří v komunistickém režimu vyrůstali už jen jako děti (a nebo vůbec), to může být velice poučné čtení. Vůbec celá nálada, která se knihou táhne – „ztráta vzájemné důvěry je prvním příznakem společenského rozkolu v diktaturách našeho typu“ – „jen když je člověk, případ se už najde“ – „čím líp se plnily plány, tím hůř se žílo“ – „náš lid nežije, jen plní plán“ – není vůbec veselá. Do toho vyprávění o místech, kde se každý přiznal k čemukoliv, následovaných lágry, všudypřítomných udavačích, sledování, agentech, neutěšené bytové situaci, hladomorech, ve kterých na Ukrajině umíraly miliony lidí, rozkulačování atd.

Škoda jen, že 700 hustě popsaných stran titěrnými písmenky se asi nebude chtít každému číst. Ale jako lékař léčící komunistickou úchylku, bych určitě čtení této knihy předepsal každému, komu se s nostalgickou slzou v oku stýská po komunistickém režimu.

VystavilDon Insalata v 16:44 0 komentářů  

Lawrence Ferlinghetti - Obrazy a básně

Výstava obrazů Lawrence Ferlinghettiho v suterénu Domu u Zlatého prstenu trvá do 13. května 2007. Osobně jsem si před lety zamiloval Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, a tak jsem byl zvědav na maestrovu malířskou tvorbu. Umprum sice vystudovaný nemám, ale některé obrazy na mě působily dojmem tvorby nenadaného dítěte ze základní školy, pro kterého je výtvarka utrpení. Kromě mazanic, které podbarvovala hlasitá smyčka americké státní hymny, do které soci nesrozumitelného vykřikoval sám Ferlinghetii, bylo na výstavě i několik opravdu pěkných obrazů, které zaujaly buď svými barvami a nebo nápadem.

Součástí výstavy je i několik videoprojekcí. Sám bych se chtěl někdy setkat s člověkem, který cíleně na jakékoliv výstavě vydrží všechny videoprojekce (delší než minutu) od začátku až do konce. Vtipná byla videoprojekce, kterou natočili v Praze roku 1998, když zde byl Ferlinghetii na návštěvě. L.F. v ní recituje svou báseň, která ho napadla v noci. Výraz „staromák square“ mi přišel opravdu veselý.

Součástí vstupenky je vstup i do prvních třech pater, ve kterých se ve stálé expozici prezentuje česká malba 20. století. Jak říkal Ricky Gervais v Office: „Mám rád všechna velká jména“ – z nich si užijete Toyen, Štýrského či Emila Fillu. Co si však rozhodně neužijete je pomalu až policejní dohled místních uvaděčů, kteří vás nápadně nenápadně sledují za každým krokem. Cítil jsem se pomalu jak Mandelštamová na procházce s Achmatovovou, když je sledovali nápadně nenápadní fízlové. Nevím, jestli je to v jejich popisu práce, ale přijde mi krajně trapné, pokud mě ze vzdálenosti jednoho metru pronásleduje uvaděč v místnosti, kde jinak nikdo není. K odbytí dotěrných uvaděček nepomohly ani průpovídky typu: „Škoda že když už máme průvodce, tak není prohlídka komentovaná.“ apod. Pak mi nějak uniká několik kamer umístěných v každé místnosti...

VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů  

Kancl (The Office)

Tímto prvním televizním projektem z roku 2001, který režíroval Stephen Merchant, získal Ricky Gervais svou slávu. O této autorské dvojici jsem psal již zde. Seriál Office získal zlatého glóba za nejlepší komediální seriál a sám Gervais obdržel několik cen BAFTA (letos jsou nominování oba – Gervais i Merchant, a to za jejich druhý společný seriál Extras).

Aktualizace 22/05/07: Dnes začala ČT2 vysílat Office pod názvem „Kancl“. V programu je uvedeno 1/14, čili se budou vysílat obě sezóny po šesti dílech, které budou následovány dvěma „Christmas Specials“.

Tak hurá na Office. David Brent je šéfem papírenské společnosti Wernham Hogg v malém britském městečku Slough. Celý seriál je natočen jako dokument BBC. David Brent si o sobě myslí, že je nejenom skvělý šéf, ale též talentovaný bavič, zpěvák a tanečník, ale nějakým zvláštním způsobem BBC natočila dokument o šéfovi, kterého by si rozhodně žádný člověk nepřál mít, protože je to naprostý idiot.

Vždy když běží chvíli „děj“, jsou pak prostřihy na „mluvící hlavy“ jednotlivých hrdinů, kteří do kamery komentují to, co se například před chvílí v kanceláři událo. Asi nejlepší jsou hlášky Davida Brenta (Ricky Gervais), který svým sebevědomým hlasem o sobě říká, že je nejenom „great boss“, ale také „chilled-out entertainer“ (vyklidněný bavič). Celý humor Office stojí na „trapných situacích“, kdy se většina lidí na sebe tak v šoku dívá, co to má být a David Brent má pocit, že se právě udála největší legrace v historii humoru. Výhodou je, že sitcom není podbarven smíchem (aby bylo dočiněno efektu dokumentu) a na kameru, kterou je seriál natočen, je také nutno si chvíli zvyknout, protože oním dokumentárním stylem je lehce netradiční.

Office patří mezi seriály, které se vám nemusejí na první pohled líbit. Když mu však dáte šanci, tak mu časem přijdete na chuť. Kromě samolibého Davida Brenta v seriálu vystupují: Tim a Dawn (Tim miluje Dawn, ona má však snoubence), dále Gareth Keenan, který je vtipný již sám o sobě svým zjevem a neuvěřitelně pije krev Timovi. To jsou hlavní postavy. Z těch vedlejších stojí za zmínku rozhodně málomluvný Keith, který však když něco řekne, stojí to opravdu zato.

Pokud máte rádi britský humor (a jako že Česká televize spolu s HBO ho do nás praly a perou silnými dávkami: Monty Pythons, Fawlty Towers (Hotýlek), IT Crowd (Partička IT, na HBO), Black Books, Red Dwarf (Červený Trpaslík), Yes Minister (Jistě, pane ministře), tak rozhodně dejte šanci i Ricky Gervaisovi s jeho seriálem Office a případně i Extras.

VystavilDon Insalata v 21:19 0 komentářů  

Salvador Dalí (Berlín)

O kulturních tipech z cizích zemí jsem se zmiňoval již zde. Ale stejně mi nic nebrání v tom, abych napsal o včerejší výstavě díla Salvadora Dalího v Berlíně, která trvá do 22. dubna 2007.

Na ploše 1600 m2 se představilo na více než 300 litografií a dalších technik. Ony „provařené“ obrazy, které všichni viděli za život již milionkrát, na této výstavě rozhodně nehledejte. Většinou se jedná o speciální techniky – litografie, suchá jehla apod. Obrázky jsou rozděleny tematicky – nejvíce mi v paměti utkvěly ilustrace k Donu Quijotovi, Dantově Božské komedii a pak tři sošky, které byly hooooodně dobré.

Naprosto šíleným prvkem výstavy je promítání dokumentárního filmu z roku 1971, A Soft Self-Portrait of Salvador Dalí, ve kterém hraje sám Dalí a mluví anglicko-španelsko-francouzsky. Film má anglického vypravěče (Orson Welles) a vydržet jej celý je asi nadliský úkol. Dalí pobíhá v různých maskách, převlecích, paruce, s šílenými kosmickými rekvizitami a vypráví sám o sobě a o tom, jak tvoří. Asi nejlepší část filmu byla, když byl Dalí uprostřed jakési průsvitné gumové kupole a maloval na její vnitřní stěnu obřím štětcem a sledovalo ho z vnějšku publikum mladých lidí.

Jediné, co bych výstavě opravdu vytknul, je jisté organizační odfláknutí. U některých cyklů a na začátku výstavy byly veliké informační tabule se spousty textu, avšak kdo neumí německy, má jednoduše smůlu. Jakýsi místní anglicky hovořící pán se mi sice velice omlouval, že nemá žádné letáky s texty v angličtině, ale to asi nikomu nepomůže... Dále popisky jednotlivých děl byly často zajímavou jazykovou směsicí. Někdy byly pouze v němčině, jindy byly i francouzsky a někdy k němčině byla přidána angličtina (často se při překladu anglický a německý popisek značně lišil). Čili kdo tomuto přikládá důležitost a neumí důkladně německy, bude asi hodně zklamán.

Jinak jsem byl výstavou nadšen právě pro seznámení se s méně známou umělcovou tvorbou a rozhodně bych 8 eur (za studenta) a 12 za dospělého nepovažoval za vyhozených.

VystavilDon Insalata v 17:18 0 komentářů  

Mise na měsíc 3D (IMAX)

Jedná se o už druhý „vesmírný“ snímek v IMAXU, avšak s (na poměry českého Imaxu) téměř dokonalým snímkem „Kosmická stanice 3D“, opravdu Mise na Měsíc nemůže vůbec soutěžit.

Když pomineme obvyklou vatu, kterou je většina IMAX filmů vyplněna, tak toho moc opravdu nezbude. Výhoda IMAXU je alespoň ta, že filmy jsou tak krátké, že nemá cenu ani z kina odcházet, protože utrpení velmi rychle končí. Pětiminutový záběr na hopsající děti, z nichž jedno po druhém odpovídá na dotazy: „Znáš nějakého kosmonauta jménem?“ a my se snad máme smát, když dítko odpovím „Jim“ a nebo „Lance Armstrong“? Aby pak po chvíli skoro všechny děti říkaly: „Až vyrostu, chci se stát kosmonautkou.“ a nebo „Až vyrostu, chci se stát kosmonautem“. Pokud už sami nevyrostete z těchhle naprosto zbytečných záběrů, které mají informační hodnotu někde hluboko pod bodem mrazu, tak se možná dočkáte i něčeho z mise na měsíc.

Dozvíte se názvy všech misí na Měsíc, prostříhané se všemi „hláškami“, které zahlásili američtí kosmonauti po vystoupení na Měsíc, ale jak moc originální chtěli být, nikdo Neila Armstronga se svým „velkým skokem pro lidstvo“ netrumfnul... Všechny historické záběry se promítají na malinkaté 2D plošky, které jsou zakomponované doprostřed obřího 3D plátna, kam by se na výšku vešlo stoosmdesat psů, šest zeber, dva potkani a tři sloni. (Kdo byl v IMAXU více jak jednou, tak už musí snad chodit o pět minut pozdě, aby záměrně přišel o skvělého uvaděče, který přirovnává výšku plátna k několika naskládaným slonům na sebe. Osobně bych si vystačil s počtem metrů, protože nevím, jak vysoký je průměrný slon.)

A protože historické záběry tvoří většinu filmu, moc toho ve 3D ve skutečnosti není – ano, někdo namítne, že onen rámeček, ve kterém se odehrávají archivní záběry, je 3D, ale archivní záběry jsou 2D. Jediné ryze 3D záběry jsou na jakési dva hopsající kosmonauty, ale nikde nebylo řečeno, zdali je to skutečně na Měsíci, a nebo se jedná o 3D počítačovou ilustrační simulaci. Osobně ale předpokládám, že to byla jen nějaká ilustrační hraná simulace na Měsíci, takže ony „skutečné“ (to mi připomíná zcestný slogan „Vítejte ve skutečné realitě“) měsíční záběry budou opravdu asi jen ty archivní záběry.

Nezbývá mi než říct, že IMAX opět zklamal. Filmy v něm jsou z většiny naprosto příšerné, a že jsem je viděl skoro všechny. Nejlepší byl asi úplně první snímek z vodního světa a poté ona Kosmická stanice 3D. Bylo v nich totiž nejméně vaty a nebyly ani opředeny scestnými zápletkami (dívka, co si šňupne v Muzeu prahistorický koks, aby viděla 3D T-Rexe) a nebo stále se omílajícími větami dokola „Páni, podívej na tu úžasnou strukturu.“ (Tajemné hlubiny), či hereckými výkony Benedikta a Otylky v podobě dabérů, kteří namluvili hmyz (Království hmyzu 3D). Osobně si myslím, že do IMAXU se má chodit na dokumenty a nikoliv na příšerné zápletky, které nemají smysl, aby se jimi opředly dokumentární záběry. A nebo lidé opravdu potřebují k záběrům přírody komentáře typu: „A támhle Pepík (lev) právě zahryznul naší milou Andulku (Antilopa), a nakrmí tak své neposedné nezbedy Bertíka (malý lev) a Samsoníka (malý lev č.2.)?

VystavilDon Insalata v 21:18 0 komentářů  

Air Asia (Langhans Galerie Praha, 04.04.-01.07. 2007)

Pod nic neříkajícím názvem Air Asia se skrývá osmnáct současných a historických fotografických cyklů. Po prvotním překvapení z tak velkého množství cyklů, následuje však rychlé vystřízlivění v podobě zjištění, že jeden cyklus = většinou 3 nebo 4 fotografie. To ale nic nemění na tom, že v Langhansu je zajímavá výstava asijské fotografie.

Začíná se v druhém patře, kde jsou dva fotocykly a 60minutové (!) video Město fotografií. Někdy mám problém vydržet i několikaminutové videoprojekce, a tak jsem toho po několika minutách nechal, ačkoliv to, co jsem zrovna viděl bylo docela veselé, i když neznalcům anglického jazyka asi přijde divné, proč je video pouze v původním znění s anglickými titulky. Film o indických fotoateliérech byl docela vtipný. Když fotograf ověšený zlatem říká paní, která se přišla vyfotit „Zatáhněte si to břicho, ať není na fotce to vaše panděro.“ a když to nemá kýžený výsledek, tak na ní zavolá „Tak si přes něj dejte ruce, ať není na fotce vidět.“ A světe div se, ona to poslušně dělá. Stát se mi tohle u nás doma, tak fotografa asi seřvu a jdu pryč...

V druhém patře je asi jeden z nejlepších fotocyklů – Přes růžové brýle – jedná se o fotografie z malajských fotoateliérů z let 1977 – 1982. Při pohledu na Malajce v kalhotech do zvonu a v top-gun brýlích se musí návštěvník opravdu zasmát. Kdo to v Langhansu už trochu zná, tak bude možná překvapen, že dva minicykly jsou i v místní malé knihovně.

Nejlepší část výstavy se táhne po schodech odshora až dolů (nebo opačně, jak chcete). Cyklus se jmenuje Ateliér Kulsum, Prodej snů na fotopapíře – kočovné fotoateliéry v Indii. Jedná se asi o místní folklór, protože Evropan musí mít při prohlížení těchto maličkých snímků záchvaty smíchů. Indové se fotí s papírovými kulisami filmových bollywoodských hvězd. Zákazníky jsou prý chudí Indové, kteří platí za fotografii 35 centů.

V prvním patře je hned několik fotocyklů. Zde mě tak oslovily maximálně fotografie z Války ve Větnamu, ačkoliv někomu možná přijde zvláštní, že na protější stěně se nacházejí autoportréty thajského homosexuálního fotografa převlečeného za ženu. Fotografie z cyklu o indických úřednících jsem již viděl, ale i tak mě paní zavalená tunami papíru vždy pobaví.

V přízemí pobaví cyklus Satira Bollywoodu, kde jsou jakési parafráze na filmové plakáty z Bollywoodu. V prostorách suterénu jsou černobílé fotografie vietnamského fotografa, který jako dítě trávil čas v buddhistickém klášteře, odkud se dostal do války proti Kambodži a z ní utekl do USA, kde začal studovat fotografii. Nyní opět žije v klášteře a na fotografiích tak vidíme prostý klášterní život buddhistických mnichů.

Některé cykly se určitě nebudou líbit všem, ale naštěstí je jich zde tolik, že si každý přijde na své. Jako celek jsem byl však spokojen.

VystavilDon Insalata v 17:16 0 komentářů  

Tears of Black Tiger (Fah Talai Jone)

Tímto filmem debutoval thajský režisér Wisit Sasanatieng. O jeho druhé filmu Občan Pes (2004) jsem psal již zde. Zatímco Občan Pes mi naprosto uchvátil, po shlédnutí tohoto filmu jsem měl dost rozporuplné pocity. Ale určitě dám Sasanatiengovi ještě šanci s jeho třetím filmem v pořadí, hororem Unseeable (2006).

Jedná se totiž o jakýsi šílený mix westernu, komedie, love-story a akčního filmu. Již samotná popiska na DVD „Mad as a bag of spiders.“ mě měla varovat, že tenhle film nebude jen tak něco. Stejně jako Občan Pes, je i tento film ujetě barevný. Například kovbojský záporák má růžovo-tyrkysový outfit a vypadá jako mix Little Richarda a Bruna Ferrari.

Z westernového žánru film přebírá pistolnické souboje, které se však někdy zvrtnou v akční přestřelky, kde na sebe lidé vytáhnou bazuky a vůbec je to celé úplně šílené. Jinak jakákoliv událost je zde odporné klišé. Takže chudý syn rolníka Dum se zamiluje do Rumpoey, dcery bohatého měšťana. Když se jí zastane na škole při potyčce, je vyhozen ze školy a dá se na dráhu westernového zločince v gangu jakéhosi Faie, u kterého se stane nejrychlejším pistolníkem široko daleko a známým jako Black Tiger. Později je Rumpoey donucena si vzít jakéhosi policistu, který chce Faiovi a jeho kumpánům zatnout tipec. A během jejich svatby zaútočí Faiův gang na policistu. Uff. Tak to by byl děj.

Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že je to jakýsi Limonádový Joe z Bangkoku, avšak chyba lávky. V průběhu se z filmu stane spíše jakýsi akčnák a love-story po vzoru Romea a Julie (i s nešťastným koncem, ačkoliv Rumpoey to přežije). Původní záměr byl asi natočit parodii na westerny a dojáky, ale jaksi mi to vůbec nepřipadalo vtipné, ačkoliv všichni herci přehrávali jako ochotníci z Horní-Dolní. Výsledek pak vyzní jen jako totální kravina, ačkoliv záměr natočit kravinu asi u Sasanatienga nebyl.

VystavilDon Insalata v 21:13 0 komentářů  

Prison Break

Včera skončila druhá sezóna jednoho z nejsledovanějších televizních seriálů v Americe, a tak je teď nejlepší čas poohlédnout se za tímto seriálem. Českou fan-site naleznete na tomto odkazu.

První sezóna


Michael Scofield je málomluvný mladík s pronikavým pohledem, který se jednoho dne usmyslí, že dostane z vězení svého bratra odsouzeného k smrti za vraždu bratra viceprezidentky USA. Důvod, proč bychom měli mít Michaela již od prvního dílu rádi, je ten, že Lincoln Burrows není žádný vrah (pouze malý zlodějíček a rváč), protože k žádné vraždě nikdy nedošlo a celé to bylo nastraženo...

První sezóna se celá odehrává v prostředí věznice Fox River, kam se nechá Michael schválně zavřít pro bankovní loupež. Téma útěku z věznice nespravedlivě odsouzeného není nové a odjakživa přitahuje řadu čtenářů knih či televizních diváků... Michael si sice celý plán útěku bezpečně připravil z domova do nejmenších detailů (aby náhodou na něco nezapomněl, tak si nechal celé tělo potetovat plánem útěku, a proto ho ve většině záběrů vidíme v triku s dlouhým rukávem), ale protože věznice si žije sama jiným životem a ne vše jde dle plánu, zatahuje Michael postupně do útěku stále víc a víc lidí. Nakonec prchá neuvěřitelných deset lidí, z nichž se osm dostane na svobodu. Bohužel pro Michaela, většina z prchajících trestanců se dozví z úst umírajícího Charlese Westmorelanda o pěti milionech dolarů, které má někde tam venku uschované. Tím končí první sezóna.

Protože se seriál stal velice úspěšným (= velká sledovanost, velké zisky), rozhodli se tvůrci podojit kozu do mrtě, a tak vznikla sezóna druhá, která je místy dost neuvěřitelná.


Druhá sezóna

Za cíl si Michael s Lincem vytkli Panamu odkud zmizí nadobro a nikdo po nich nepůjde. Má to však háček, za (nyní již) prezidentkou USA stojí tajemná korporace (The Company), která teoreticky ovládá celou Ameriku a chce všechny, kteří utekli spolu s Michaelem a Lincem, mrtvé. Z druhé sezóny se tak stane docela slušná vyvražďovačka, protože po všech uprchnuvších nejde jen policie, ale i agent Mahone (který si s inteligencí nezadá s geniálním Michaelem a rozlouskává většinu Michaelových hádanek s rychlostí blesku) a též Paul Kellerman, zabiják pracující pro prezidentku. Později do děje vstupuje i pan Kim, Asijec, který šéfuje jak Kellermana, tak Mahoneho. Oba tak mají jasný cíl – všechny prchající trestance zabít.

V průběhu druhé sezóny tak o život přichází téměř polovina těch, kteří utekli z věznice. Nejvíce asi zamrzel skvěle zahraný mafiánský boss John Abruzzi (hrál jej snad jediný „slavný“ filmový herec Peter Stormare). Z přeživších stojí za zmínku asi T-Bag (pedofilní vrah, který zavraždil jen v průběhu obou sezón asi stopadesát lidí) a pak na druhém konci kriminálního žebříčku stojí Fernando Sucre, který utekl prakticky jen proto, že si jeho milá měla vzít jakési mexického prevíta.



Napětí zůstává, ale věrohodnost kamsi zmizela...

Pokud se podíváme na seriál z filmařského pohledu, jedná se o téměř dokonalý seriál. Používá různé vyprávěcí techniky, díly končí vždy během tzv. cliffhangeru (nejvíce dramatická událost v ději) a většině hercům se dá věřit, že hrají ty, kým mají být. O napětí a svižný děj tak divák rozhodně nepřichází, ale například předposlední díl druhé sezóny v sobě obsahoval asi padesát zvratů a kdyby v těchto momentech hrdinové říkali „Ha, karta se obrátila.“, tak snad možná samotným tvůrcům dojde, že čeho je moc, toho je příliš.


Vytřískejme z toho ještě další prachy... ano, bude i třetí sezóna...

Fanoušci seriálu asi šílí blahem, ale pokud pomineme fakt, že seriál mohl s přehledem skončit útěkem dvou bratrů z věznice, já osobně bych jej ukončil raději už v druhé sezóně, protože poslední díly často působily dojmem jen umělého protahování napětí. A protože už v příběhu nebylo téměř co vyprávět, objevily se v seriálu v náznacích ještě zmínky o nějaké další skupině, která tahá za nitky a nemá nic společného s The Company... Krom toho nějak šéfují taktéž jakési panamské věznici Sona, do které na konci druhého dílu (po až neuvěřitelných peripetiích) zavřeli jak geniálního Michaela, tak geniálního agenta Mahoneho...

Čili kdo bude mít ještě náladu na třetí sezónu (jakože miliony Američanů se asi najdou), dočká se možná spolupráce dvou úhlavních nepřátel druhé sezóny, aby spolu utekli z prapodivné věznice kdesi v Panamě. Osobně se mezi tyto nadšence již asi řadit nebudu, protože celé kouzlo seriálu zůstalo kdesi dávno před branou věznice Fox River. To však nic nemění na faktu, že se i tak jedná o jeden z nejlepších seriálů, který se může směle pyšnit na stupni vítězů spolu s Lostem (o tom jsem psal zde) a Heroes.

UPDATE 05/05/08 Sezona tri, ignorace.

VystavilDon Insalata v 21:11 0 komentářů  

Skrytá Identita (The Departed)

Protože tento týden filmy v kině nic moc, můžete zkusit štěstí ve videopůjčovně, kam v těchto dnech dorazila oscarová Skrytá identita.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že ty Oscary byly jen pro to, že se předtím na Scorsese nedostalo a že mají akademici jakýsi pocit, že dalších Oscarů by se 65letý Scorsese nemusel dožít. Dle mého názoru tento film třeba na Taxikáře, Zuřícího býka, Poslední pokušení Krista a nebo na Mafiány prostě nemá...

Co se týče hereckého obsazení a výkonů nedá se nic vytknout – Jack Nicholson předvádějící hlodavce je k sežrání – ale samotný příběh mi přišel trochu přitažený za vlasy. (Nedejbože aby byl natočen dle skutečné události...) Leo DiCaprio hraje policistu, který je tajně nasazen do gangu mafiána Costella (Jack Nicholson) a Matt Damon hraje Costellova pohůnka, který dělá kariéru mezi policisty. Oba jsou tak svým způsobem krysy a celý film je o tom, jestli bude jeden nebo druhý odhalen a dále je hlavně o důvěře, která nikdy není taková, jak se na první pohled tváří.

Film měl sice své dobré momenty a natočen byl také kvalitně, ale cosi mi tam chybělo, abych jej zařadil mezi Scorseseho „top“ filmy. Lehce na hlavu bylo, že Damon a DiCaprio aniž by o sobě zpočátku věděli, tak se stýkali se stejnou ženou... (zajisté náhoda, chce se říct, v tak velikém městě)... Ale popravdě to bylo neméně ujeté než celý nápad. Těchhle filmů o policajtech nasazených mezi mafiány bylo již natočeno hodně a jediná přidaná hodnota je asi postava gangstera v policejních řadách... a dvojitá dávka skryté identity...

Vyloženě špatný film nebyl, ale musím říct, že jsem udělal dobře s počkáním až na distribuci do videopůjčoven. Zas taková pecka to totiž také nebyla...

VystavilDon Insalata v 21:11 0 komentářů  

Orbic Pictus

Výstava se koná do 30. dubna v Českém muzeu hudby. Musím říct že se jedná o naprosto netradiční zážitek. Pokud nemáte rádi výstavy, kde vás uvaděčka hned seřve jen co se na 30 cm přiblížíte k vystavovanému objektu, je tato výstava pro vás jako dělaná.

V hale muzea jsou obří netradiční hudební nástroje a můžete se s nimi vyřádit jak chcete. Na exponáty můžete hrát, sahat, čichat k nim a všelijak je různě oblézat. Nejvíce se mi líbil jakýsi motýl, který se ovládal černými klavírními klávesy, které pomocí kladívek (jako v pianu), hrály na velké tyče, které tvořily křídla motýla. Většina nástrojů byla udělaná spíše stylem „tady vezmi paličku a bouchej do tohohle“, ale i tak to byla docela zábava.

Jediné, co mi lehce kazilo náladu byly davy rodinek s malými dětmi, které stejně jako mě nenapadlo nic lepšího, než jít v neděli na tuhle výstavu, a tak u některých exponátů byla tlačenice, ale nakonec jsem se probojoval i do jakési obří camery obscury, kterou jste si mohli libovolně otáček a ještě na špagátu ovládat medúzu zavěšenou vysoko u střechy a sledovat ji na plátně v oné cameře obscuře. Kouzelné.

Čili pokud máte chuť se vyřádit na netradičních nástrojích (ačkoliv řádily hlavně malé děti a já), je tohle výstava pro vás.

VystavilDon Insalata v 17:15 0 komentářů  

300 (Bitva u Thermopyl)

Vždycky si říkám, že silné věty typu „překvapení roku“, nebo „Sin City ze starověku“ se u mě většinou minou účinkem. Nyní tomu není jinak. První chvění k odejetí z kina u mě nastalo hned při první scéně s oním přerostlým a děsným vlkem, kterého bych se tak bál maximálně, kdyby mi táhlo na pátý rok, protože jinak byl spíš k smíchu.

Samotný film je pak jen sled mnoha akčních zpomalených záběrů, kde počítačová krev efektně stříká na všechny strany. Tvůrci si asi řekli, že drama jen na bojišti by celý film neutáhlo, a tak se odehrává ještě jedno drama (politické) ve Spartě, kde se Leonidasova manželka snaží přetáhnout radu starších na královu stranu. Během jejího projevu, ze kterého patos tekl proudem, jsem chtěl podruhé opustit kino. Projev korunovaný usmívajícím se a přitakávajícím starcem, kterého úplně přesvědčila... to už je jen pro silné nátury.

Král Leonidas byl vybrán asi dle největších břišních svalů, protože aby byl film dokonale převeden dle komiksové předlohy Franka Millera, jsou všichni Sparťané tak oblečení, že jím kouká hrudník a břišáky. To má též za následek, že pokud herci nebojují, jsou všichni nepřirozeně strnulí a zatnutí právě pro to, aby jim na těle hrálo břišní svalstvo.

Nějaké ty proslovy k hordám vojáků mě tak naposledy mohly dojímat ve Statečném srdci... (proslovem mám na mysli takový, který se již odehrává bez hlavního hrdiny (protože zemřel), ale stylem jeho duch je tu s námi, a proto budeme bojovat jako nikdy a nakopeme všem zadky...).

Pocity jsou po zhlédnutí filmu rozporuplné. Při bojích se člověk nenudí, jsou natočeny opravdu efektně, pohled na příšerky Xerxese je občas také zajímavý (stejně jako Xerxes samotný), ale to je asi tak všechno. Scény, které měly být dojemné, mě nějak nedojímaly a onen závěrečný proslov, kterému naslouchá 10 000 přitakávajících řeckých vojáků (ti, co stáli na konci museli mít buďto Supermanův super-sluch a nebo ten pán vepředu používal mikrofon napojený na výkonnou audioaparaturu), stál tedy za to, protože možná kdyby věděl, že ho slyší tak maximálně padesát lidí kolem, tak by tak nepřehrával.

Jako vtip pak působily závěrečné supernákladné titulky, ve kterých krev stříkala neméně než v samotném filmu. Čili kdo chce vidět spoustu stříkající krve, několik párů obnažených ňader (i těch ženských), trochu toho patosu při dojemných proslovech v jakémsi senátu a na bojišti, tak může směle do kina, zklamán nebude. Jestli chcete ale vidět „Sin City ze starověku“, tak asi budete muset na jiný film, protože se skvěle udělaným Sin City má tenhle film společnou maximálně předlohu v podobě komiksu Franka Millera.

VystavilDon Insalata v 21:10 0 komentářů  

The Extras (Ricky Gervais)

Další skvělý projekt autorské dvojice Ricky Gervais - Stephen Merchant, který opět natáčela britská televize BBC. (Na Extras spolupracuje kromě BBC i HBO). O Rickym Gervaisovi jsem se zmínil už zde.

Extras je snad tím nejvtipnějším seriálem, který jsem za poslední dobu viděl. Ricky Gervais v něm hraje Andyho Millmana, jakéhosi přicmrndávače, který se snaží proniknout do filmového průmyslu a hraje pouze samé křoví a vždycky žebrá u filmových hvězd, aby dostal alespoň roli, kde řekne jednu větu. Rád o sobě říká že je herec nebo tzv. „background artist“ (umělec na pozadí). Bohužel pro něj, režisér vždy utne záběr v momentě, kdy se objeví jeho obličej na obrazovce... Andy má naprosto tragického agenta Darrena Lamba (hraje jej snad 2,5m vysoký spoluautor seriálu Stephen Merchant) a děsně přihlouplou nejlepší kamarádku Maggie Jacobs, se kterou často „hrají“ na filmovém plátně.

Kdyby byl seriál pouze o Andym a Maggie, tak by to asi tak vtipné dlouho nevydrželo, proto se v každém díle mihne nějaká zaručená a proslavená hollywoodská filmová superstar. A někdy se nejen mihne, ale přímo má velikou roli v ději. Hvězdy zde hrají samy sebe, avšak s jistou dávkou sebeparodie. Například Kate Winslet v jednom díle neustále Maggie radí hlášky, které má používat při sexu po telefonu. Ben Stiller se vychloubá, že jeho filmy vydělávají miliony dolarů a že šahal na zadek Jennifer Aninston a že se to počítá, i když to bylo ve filmu. Orlando Bloom zase Maggie přesvědčuje, že je nejkrásnější na světě a neustále pomlouvá šeredného Johnny Deppa. Dětská hvězda Daniel Radcliffe (Harry Potter) se pro změnu snaží sbalit na place jakoukoliv ženskou a chlubí se kondomy a krabičkou cigaret, aby pak vzápětí žaloval mamince, že mu cigarety podstrčila Maggie. A tak bychom mohli pokračovat, než bychom vyjmenovali všechny hvězdy, které se zatím v dosavadních 12 dílech objevily.

Gervais s Merchantem letos projekt Extras po 12 epizodách (rozuměj dvou sezónách po šesti dílech) pravděpodobně opustili (podobně to bylo s Office, který se teď natáčí v USA). Fanoušci seriálu tak mohou jen doufat, že se během Vánoc 2007 objeví „Extras Christmas Special“, kde se dořeší hlavní dějová linie seriálu. Stejně to totiž bylo s projektem Office, který po dvou sezonách zakončily dvě téměř 50 minutové epizody nazvané „Office Christmas Special“, ve kterých se dořešil hlavní děj ke zdárnému happy-endu (pro některé).

Kompletní seznam „hvězd“ v jednotlivých dílech (méně známí raději s odkazy):

101 – Ben Stiller
102 – Ross Kemp, Vinnie Jones
103 – Kate Winslet
104 – Les Dennis
105 – Samuel L. Jacskon
106 – Patrick Stewart
201 – Orlando Bloom
202 – David Bowie
203 – Daniel Radcliffe
204 – Chris Martin (zpěvák Coldplay)
205 – Ian McKellen
206 – Jonathan Ross, Robert Lindsday a Robert De Niro

UPDATE 04/05/08 No musím říct, že Vánoční speciál - čili finále tohoto seriálu, mě trochu zklamal. Místy jsem měl pocit zbytečně nastavované kaše, ale některé momenty stálo za to.

VystavilDon Insalata v 21:08 0 komentářů  

Fontána (The Fountain)

Třetí film Darrena Aronofského (po Pí a Rekviem za sen) asi nechytne úplně všechny diváky, protože buď nad filmem mávnou rukou, že je to kravina a nebo je naprosto uchvátí a budou se tomu snažit „přijít na kloub“. Osobně se řadím do druhé skupiny a už dlouho se mi nestalo, že bych šel do kina na jeden film dvakrát.

Hugh Jackman a Rachel Weiszová si střihli hnedka trojroli ve třech dějových liniích Fontány. V té hlavní, odehrávající se v současnosti, Jackman hraje lékaře Tommyho, který se snaží přijít na lék proti rakovině mozku, na kterou umírá jeho milovaná manželka Isabel. Isabel před smrtí napsala knihu z 16. století o hledání Stromu Života španělským dobyvatelem v Jižní Americe. V této dějové linii ztvárnil Jackman onoho conquistadora a Weiszová hraje španělskou královnu, která jej do mayského chrámu vyslala. A nyní přichází třetí dějová linie, kterou asi konzervativnější divák jednoduše neskousne, protože se odehrává někdy v roce 2500 a Jackman se nachází v jakési průsvitné kouli s umírajícím stromem života a plují spolu vesmírem vstříc mlhovině, ve které se dle mayské pověsti nachází podsvětí a smrt je zde aktem stvoření života a obětování se.

Film zaujme nejen svým složitě vyprávěným příběhem o lásce trvající napříč stoletími a časem, ale také naprosto dokonalým výtvarným ztvárněním vesmíru (údajně bez užití počítačových efektů) a skvěle padnoucí hudbou Clinta Mansella, kterou společně nahrál slavný Kronos Quartet se skupinou Mogwai. Hudební znalci při spojení Mansell-Kronos Quartet-Mogwai musí chrochtat blahem už jen při pohledu na tyto tři subjekty.

Film je zvláštní také v tom, že měl být natočený už dávno před lety, ale nakonec studio film zrušilo a Aronofskému zbyl jenom příběh. Proto se rozhodl oslovit výtvarníka Kenta Williamse, aby k příběhu namaloval jakýsi comics. (Aronofsky v tom viděl jediný způsob, jak by se jinak měl dostat příběh publiku.) V průběhu Williamsova ztvárnění příběhu však došlo k tomu, že Aronofsky dostal příležitost film natočit u jiného studia. Film je z výtvarného hlediska hodně ovlivněn comicsovou podobou, ale při detailním porovnání se v některých věcech film od comicsu liší, ačkoliv jsou to dvě zpracování stejného příběhu. Aronofsky v doslovu ke knize říká, že jsou jako dva sourozenci.

Ať je to jak chce, Fontána není filmem, na který hned zapomenete poté, co jste opustili sál kina, protože se budete snažit přijít na různé (více či méně) pochopitelné dějové zvraty, a film tak s vámi ještě nějaký čas bude žít… a kdo ví, možná třeba i věčně (…jak řekla ve filmu královna Isabel svému milému: „Together… we will live forever.“)

VystavilDon Insalata v 21:08 0 komentářů