Kletba zlatého květu (Man cheng jin dai huang jin jia)
27. června 2007
O čínském režíseru Yimou Zhangovi jsem psal již zde. Zhangův poslední film Kletba zlatého květu však opět spadá do kategorie filmů, které jsou známy českému divákovi – Hrdina, případně Klan létajících dýk. Ačkoliv se v Kletbě zlatého květu tolik nebojuje jako v předchozích dvou snímcích, je to opět velmi zajímavý film, a to zejména z vizuálního hlediska.
Jako předchozí Zhangovy filmy i tento je neuvěřitelně barevný. Palácové scény možná na můj vkus byly barevné až moc (vnitřní stěny císařského paláce jsou ve všech barvách duhy), ale ježto nejsem znalec císařských paláců, tak je dost dobře možné, že to tak bylo barevně nevkusně přeplácané i tehdy.
Stárnoucí císař, kterého hraje Chow Yun-Fat (ale stále ve formě) byl původně rozhodnut předat vládu jednomu ze svých synů po slavnosti chryzantém (ústřední motiv filmu, celé náměstí je zaplaveno žlutými květy). Nakonec ale vše dopadne trochu jinak a divák může celý film sledovat tehdejší intriky mezi císařem a císařovnou, z nichž se oba snaží zbavit toho druhého. Císařovna tedy až tehdy, když se dozví, že císař nařídil, aby jí byl do jejího léku přidáván jed, který jí během několika měsíců způsobí, že se naprosto zcvokne.
Císař se k onomu kroku odhodlal poté, co zjistil, že jeho drahá žena mu svedla nejstaršího prince, následníka trůnu (jehož však není biologickou matkou). V závěru filmu se to dle mě zvrhne v jakousi hamletovskou vyvražďovačku, která je korunována velkolepou bitvou o svržení císaře a která opravdu stojí za to. Žižka se svým stylem výběru místa boje a vozovou hradbou by se klidně mohl učit od těchto čínských mistrů.
Příjemným zpestřením místy zdlouhavého palácového intrikánství byla i osobní vyvražďovací císařova stráž, která se pohybovala jako cvičené opice pomocí kotev umístěných na provazech a na kterou bych si vsadil v případném souboji se Spidermanem, se kterým měli společný způsob přemisťování.
Pokud máte rádi filmy s nákladnými historickými kostýmy a davovými scénami, ve kterých je asi miliarda Číňanů (to je hyperbola, ale pravdou zůstává fakt, že ve filmu se objevilo nejvíce herců/komparsu v historii čínského film), je tento film jasná volba, protože jinak stojí současná filmová nabídka v kinech za méně než nic.
VystavilDon Insalata v 21:35 0 komentářů
Štítky: film
Marie Antoinette
21. června 2007
Nevím, jestli to bylo velkým očekáváním po předchozím filmu Sofie Coppolové (Ztraceno v překladu), ale z historické Marie Antoinette mám jakési rozporuplné pocity. Předně chápu, proč se asi některým lidem nemusí film zamlouvat (při premiéře v Cannes novináři film vypískali), ale mně osobně to přišlo jako takové zajimavé a netradiční zpestření historického žánru.
Předně je ve filmu dost atypická hudba (moderní popík a kytarové cajdáky podkreslují třeba klasicistní bál, ve kterém by divák očekával spíše nějaký menuet – ačkoliv je vidět kapela hrající na smyčcové nástroje, ale hudba je ve filmu jiná). Pokud už překousnete hudbu a místy ji vítáte jako příjemné netradiční osvěžení, užívá Coppolová některé vyprávěcí postupy, které by seděly spíše jakési rodinné komedii z počátku 90. let (aby ilustrovala, jakými vybranými zákusky a botičkami, se Marie obklopovala, jsou tam jakési prostřihové sekvence, kde na stole pomocí stop-triku mizí a objevují se různé dortíčky, a pak jak si pomocí stop-triku zkouší stovky střevíčků).
Samotný film je docela málomluvný, zejména v první části se motá pouze jen kolem ilustrace toho, jak neuvěřitelně se Marie Antoinette, náctiletá dívenka, na francouzském dvoře nudila (divák se místy může nudit s Marií) – několikrát jsou zopakované ty samé záběry (vstávání, pompézní snídaně, modlitba a večer v posteli, kde Ludvík XVI namísto aby se snažil o potomka, tak řekne dobrou noc a otočí se. A zpočátku to vyznívá, že není na holky, protože si užívá života, jen když je obklopen svými druhy na lovu a večer je v posteli skleslý a nemá o nic zájem). Marie je tak obviňována z toho, že není schopna poskytnout následníka trůnu a celé se to tak trochu motá kolem toho, jaká je to tam nuda a zároveň kolem zadělání na následníka. Později však Ludvíkovi vysvětlí Mariin bratr – císař Josef, jak v posteli na to a první dítě je na světě...
Znalci dějin opět křičí, že film se místy nedrží reality, ale to muselo být každému jasné už po úvodních titulcích, kde hraje nějaký rokec a celé titulky jsou udělány moderním růžovým fontem. Dle imdb.com má dokonce v jedné scéně Marie Converse modré tenisky (záměrně je tam do záběru Sofia Coppolová vložila, aby prý ilustrovala, že Marie byla mladá rebelka), ale popravdě jsem si toho ani nevšimnul.
Osobně mě film místy bavil, místy nudil a zklamání spíše pramení z velkého očekávání po Ztraceno v překladu – historické nepřesnosti jsou mi volné, když je od začátku filmu vidět, že film není přesně dle všech regulí, jaké se od žánru toho typu očekávají...
VystavilDon Insalata v 21:35 0 komentářů
Štítky: film
23 (Number 23)
10. června 2007
Tento film s Jimmem Carreym v hlavní roli se v českých kinech popravdě moc neohřál. Je tedy veliká šance, že brzy bude na DVD ve videopůjčovnách či v prodeji v obchodech.
Předně musím říct, že kdyby ve filmu nehrál Jim Carrey, tak mě asi tento psychothriller o posedlosti číslem 23 od Joela Schumachera vůbec neosloví. Nevím proč, ale Jim Carrey je mi dnes o dost sympatičtější ve filmech, kde nehraje přitroublého idiota (ačkoliv ve své době byl Ace Ventura vtipný... no, ale když je člověku deset let, tak mu přijde vtipné asi cokoliv).
Jim Carrey v Number 23 hraje obyčejného chytače zatoulaných psů, Waltera, který má svou rodinu a jednoho dne jeho manželka objeví v antikvariátu knihu o posedlosti, která se jmenuje „Number 23“ a napsal ji Topsy Kretts (fonologicky Top Secrets). Kniha vypráví o detektivovi Fingerlingovi (hraje jej také Jim Carrey) a dost připomíná všechny možné filmy noir. Carrey v roli Fingerlinga je naprosto úchvatný.
Problém ale je, že onomu chytači psíků přijde, že kniha je napsaná o něm, byť jsou v ní malé změny. Walter se tak rozhodne pátrat po autorovi knihy Topsy Krettsovi, protože stejně jako hrdina knihy Fingerling, i Walter se stává posedlým číslem 23, které vidí naprosto ve všem. A hlavně chce zjistit, proč autor knihy toho o něm tolik ví.
Až do této doby je Schumacherův film opravdu dobrý. Hlavně scény Carreyho jako detektiva Fingerlinga jsou výborně vizuálně natočené. Bohužel s postupným odhalováním „záhady“ je film stále horší a horší. A onen (dle mého dost nadbytečný) epilog, ve kterém se Walter smířil se svou minulostí a jako správný Mirek Dušín se nechal zavřít za svůj dávno zapomenutý zločin z mládí, to bylo tedy opravdu silné kafe a naprosté zabití filmu, který se v prvních dvou třetinách skvěle rozjel. Možná kdyby byl plytký i začátek filmu, ničeho bych si nevšimnul... bohužel takhle film ani nenadchne, ani neurazí. A hrát v něm někdo jiný než Jim Carrey, tak by možná ani nikoho potenciálně neoslovil.
VystavilDon Insalata v 21:34 0 komentářů
Štítky: film
Tajnosti
2. června 2007
Po dost plytké české filmové tvorbě (kterou bych jednoduše nazval přehřebejkováno) jsem se z důvodu naprosté absence jakéhokoliv dobrého filmu v kinech (tři třetí pokračování hollywoodských trháků mě nějak neberou) rozhodl dát opět šanci českému filmu.
A byl jsem příjemně překvapen!!!
Alice Nellis totiž natočila opravdu dobrý film. Pokud máte navíc rádi hudbu Niny Simone a Buty (Buty do filmu přetvořili některé své písně a melodie k nepoznání, ačkoliv jsou po chvíli butyovsky rozpoznatelné), není už co řešit. Milovníci Rachmaninova si užijí hudby i v jedné scéně.
Hlavní hrdinka filmu Julie (hraje ji výborná Iva Bittová) si má údajně užívat idylického života (bohatý manžel, nový luxusní byt, milenec, nezávislá práce pro radost, šikovná téměř 18letá dcerka...). Pravda je však někde jinde... a je skryta za různými tajnostmi... které diváci v průběhu filmu pomalu odhalují.
Osobně se mi nejvíce líbily scény z obchodu s hudebními nástroji, kde mladý prodavač svým stylem prodávání připomínal Bernarda Blacka z britského sitcomu Black Books. Dalším skvělým motivem filmu byl fakt, že když se nám něco stane, tak to pak všude vidíme před sebou (taxikářka, které umřel pes a vidí teď všude psy... Julie když jede za svou dcerou a jiný taxikář jí řekne, že tyhle děti se v tomhle věku chytnou party a končí v heroinovém komatu – záběry na různé smažky a feťáky, jak jedou Prahou... jakási paní, která nemůže mít děti, tak se ji všichni ptají na děti či o nich mluví...).
Musím se připojit k doporučení Radka Pastrňáka na nedávném koncertu Buty v pražském klubu Retro (kam zavítali jako návštěvníci i Jan Svěrák s Alicí Nellis), abyste na film opravdu zašli. Dle obtlosutlého Pastrňáka by lístek měl stát nejméně 400 Kč, protože film za to opravdu stojí… naštěstí je kino o chlup levnější, ale to nic nemění na tom, že je zde dost dobře možná vážný kandidát na český film roku.
VystavilDon Insalata v 21:33 0 komentářů
Štítky: film
Příspěvky
