Once

Když se řekne slovo muzikál, vybavím si většinou klasické hity jako My Fair Lady nebo Hello, Dolly, případně pozdější Pomádu, ve kterých vždy někdo bez důvodu začne zpívat a pochvíli se k němu připojí davy náhodných kolemjdoucích, který naprosto spontánně začnou synchronizovaně tancovat a zpívat. Tak přesně tohle NENÍ případ filmu Once.

Hlavní postavy – pojmenované jednoduše Guy a Girl (kluk a hoka) – se protloukají životem v ulicích Dulbinu, co to jde. Kluk opravuje vysavače u svého otce a na ulicích hraje na kytaru. Dívka (hraje jí Češka Markéta Irglová – o které je teď hodně slyšet právě díky filmu Once) přijela do Irska hledat štěstí se svou několikaletou dcerou a matkou. Prodává květiny na ulici a je nadšená, když získá místo uklízečky.

Písně (protože je to muzikál) hrají ve filmu svou důležitou roli a navíc mají vždy své opodstatnění a pomáhají tvořit děj. Název filmu Once (Jednou) znamená to, že asi jen jednou za život potkáme někoho, s kým nám nastane ono souznění duší, avšak nikdy si nemůžeme být jisti tím, že právě ten daný člověk je oním pravým.

Kdyby se film natáčel dle hollywoodské schematizace, tak je všem hned jasné, že to skončí tak, že se onen kluk a holka dají dohromady. Kluk by podepsal úspěšnou smlouvu u nahrávací společnosti a žili by šťastně až do smrti zavaleni penězi. Naštěstí je film natočen evropsky, a proto jejich vztah hodně připomíná film Sofie Copollové Ztraceno v překladu, kdy si ti dva skvěle rozumí, nikdy u nich nedojde k sexuálnímu kontaktu a později se opět navrátí ke svému dosavadnímu životu a partnerům a zbyde jim v srdcích jen vzpomínka. Právě proto, že se film odehrává v Dublinu a nikoliv v Los Angeles, bylo mi od počátku jasné, že to tak nějak dopadne, jak to dopadlo.

To ale nic nemění na tom, že to byl po dlouhé době film muzikálového žánru, který mě opravdu nadchnul. Markéta Irglová a Glen Hansard spolu už nějaký čas spolupracují, dle anglické Wikipedie spolu dokoncí chodí. Vloni jim vyšla deska The Swell Season. Hansard jinak již od roku 1990 hraje v irské hudební skupině The Frames.

UPDATE 04/05/08 Oscarová hitovka "Falling Slowly" mi začíná lézt krkem a ze soundtracku ji hodnotím jako nejhorší... ale jinak mám soundtrack pořád moc rád ;o).

VystavilDon Insalata v 21:56 0 komentářů  

Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt)

Pokud si odmyslíme nepřesný překlad, za který pravděpodobně může rádoby komedie Kurz sebeovládání (Anger Management), tak by se měl film jmenovat spíše Umění negativního myšlení. Ale tak jako tak, je to vlastně fuk, jak se film jmenuje.

O téhle norské černé komedii jsem toho slyšel hodně, proto jsem opravdu ani chvíli neváhal, abych se na ni vydal do kina Evald. Hlavní hrdina filmu Geirr, je 2 roky po nehodě na vozíčku a nedokáže se s relativně novou skutečností moc vyrovnat. Kouří jointy, sleduje stále dokola film Apocalypse now a chlastá jako Dán (jak říkají trefně v Hamletovi, avšak v tomto případě chlastá jako Nor).

Jeho žena Ingvild z toho také moc šťastná není, a tak se rozhodne manžela přihlásit do terapeutické skupiny, kterou vede dle hesla optimismus léčí terapeutka Tori placená magistrátem. Ve skupině je celá řada obdobně „postižených“ lidí jako je náš hlavní hrdina. Mají za úkol vydat se za Geirrem do jeho domu a tam ho svým optimismem „nakazit“. Bohužel tenhle plán psycholožce Tori moc nevyšel a celá situace se pod Geirrovým vedením naprosto zvrtne.

Asi nejlepší na celém filmu je sledovat proměnu všech účastníků skupiny, kdy odhodí svou „optimistickou masku“ a nebojí se jít až na samou dřeň ubližování si slovy. Asi nejsilnějším momentem filmu bylo, když dívka, která je absolutně ochrnutá vinou svého přítele, který ji špatně zajistí při lezení na horách, se konečně „odváže“ a vykřičí na svého přítele všechno to, co musela roky skrývat za maskou štěstí a optimismu.

Režisér mistrovsky zvládnul zbořit onen mýtus/fakt (= paradox), kdy si nehendikepovaní lidé říkají, jak to musí být hrozné být na vozíčku a obdivují všechny, kteří se s tím dokáží vyrovnat. Ve filmu je ale ukázáno, že vyrovnat se s tím asi není až tak jednoduché a hlavně, hrdinové filmu se nebojí otevřeně říkat, že kupříkladu svojí hendikepovanou polovičku opustí, protože jsou pro ně jednoduše přítěž, se kterou se nedá ani souložit – zní to takhle dost strašně a hrozně, ale právě svědomí nám všem ukládá nic takhle otevřeně neříkat. A právě to se režisér filmu rozhodl změnit a nebojí se podobná slova vložit do úst vedlejšího hrdiny, který navíc může za to, že jeho žena dokáže hýbat jenom hlavou.

Každopádně po této noci se životy všech hrdinů sice úplně nezmění, ale dokáží alespoň o věcech uvažovat také jinak, než jen pod rouškou optimismu a kladení si cílů, ve kterých něco dokážeme a všechno zase bude dobré. Film právě ukazuje, že dobré to sice nebude, ale je lepší si to přiznat, než žít sám se sebou v jakési lži.

Škoda jen, že podobé filmy nemají masivní marketing za bilion dolarů jako kasovní trháky typu Spiderman a další zhovadilosti, protože tenhle film má na rozdíl od hollywoodské produkce dokonce i ten dar něco sdělit a přivést nás i k jakémusi zamyšlení. Jak bychom se chovali my sami, kdybychom se dostali do podobné situace? Ať již kdybychom sami skončili na vozíčku anebo kdyby tak skončili naši nejbližší… humorné jako tento film by to rozhodně asi nebylo…

VystavilDon Insalata v 21:55 0 komentářů  

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamâni si 2 zile)

Tento rumunský film, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes, rozhodně stojí za zhlédnutí, ačkoliv ho v moc kinech nehrají (přesněji řečeno hrají ho zatím jen v tzv. art kinech). Přiznám se rovnou, na film jsem šel, aniž bych tušil, o čem bude a přiznám se zejména k tomu, že mě vůbec netrklo (dle názvu), o čem to tak může být. Vzápětí jsem však po několika minutách pochopil.

Dvě rumunské vysokoškolačky, které spolu bydlí na koleji, prožívají život ve skomírající totalitě roku 1987. Ve filmu jde o to, že jedna z dívek je v pokročilém stadiu těhotenství (název filmu, modří už vědí) a dítě nechce. Avšak ouha, máme zde socialismus a potrat je něco nepřípustného, ba dokonce je to i trestný čin a hrozí za něj kriminál. Dívky se tak rozhodnou spojit s jakýmsi podomním felčarem, který jim za úplatu od problému pomůže. Rozhodně bych tento film doporučil všem politikům, které čas od času napadne „skvělá“ myšlenka zakázat potraty. Zde by asi v praxi uviděli, jak by asi některé dívky v nechtěném těhotenství reagovaly. Ve filmu se naštěstí potratu pomocí zrezivělého zahnutého kovového ramínka nedočkáme, ale i tak z toho jde místy mráz po zádech. Zejména dlouhý záběr na zakrvácený plod v koupelně by si co do realismu nezadal se Zolovými knihami.

Pro podobné případy asi nemusíme chodit nikam daleko, v socialistickém Československu situace asi byla podobná. Zajímalo by mě, kolik vysokoškolaček za socialismu u nás nedodělalo vysoké školy právě z důvodu otěhotnění. Jen ve své rodině vím o dvou, kterým jejich slibnou studijní kariéru přerušilo těhotenství, a také z jejich vyprávění vím, jak když žádaly o antikoncepci na vysoké škole, tak jim doktor řekl, že na ni mají nárok až po druhém dítěti. Opravdu výborná rada.

Ve filmu je krásně vidět, jak tzv. terciér (služby) tehdy prostě neexistoval. Už jen zamluvení hotelového pokoje, ve kterém se onen ilegální potrat měl konat, by vydalo na samostatný film, protože to opravdu byla kovbojka. Naštěstí v dnešní době už služby fungují a tržní prostředí donutilo zaměstnance ve službách k tomu, že co se týče služeb, tak tu my nejsme pro ně, ale oni pro nás. Na recepční v hotelu, která dívku div neseřve, že co si to dovoluje nárokovat si pokoj, který zamluvila telefonicky, si asi s nostalgickou slzou v oku zavzpomínají spíše starší ročníky, než jsem já. Nám mladším už asi zbyde jen úsměv, kterým častujeme filmové týdeníky a oddechnutí si, že už je tato doba (snad nadobro) za námi. Fascinují mě pak už jen různé průzkumy veřejného mínění, ve kterých lidé dnes odpovídají, že jsme se měli před rokem 1989 lépe.

VystavilDon Insalata v 21:54 0 komentářů  

Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror)

Druhý z filmů v rámci tzv. „double-feature“ filmové seance režisérů Tarantina a Rodrigueze, natočil právě Robert Rodriguez. Oproti Autu Zabijákovi, který mě moc nenadchl, jsem se u tohoto filmu alespoň občas zasmál, když už nic jiného.

Děj je možná o něco méně prostší než film Tarantinův, ale i tak je to krváková řežba, natočená jako pocta americkým krvákům ze 70. let. Hlavní zápletkou je jakási chemikálie, která z lidí dělá chodící mrtvoly a zrovna v jedné fabrice poblíž dojde k úniku tohoto plynu. Panoptikum postav je opravdu k popukání. Go-go tanečnice (která příjde o nohu a místo ní jí nasadí kulomet), jakýsi bandita přezdívaný El Wray a ostrostřelec v jedné osobě (jeho hláška „Nikdy neminu“ dostane v závěru dvojitý podtext, když poukáže na fakt, že otěhotněl onu go-go tanečnici), manželský párek doktorů (z nichž žena má lesbický vztah a manžel je jakýsi pošuk) a mohli bychom pokračovat. Zmínku si možná zasouží ještě „Sayid“ z Lostu, který zde hraje vědce, který všechny ty biochemické zbraně spískal a má rád odřezávání varlat svým protivníkům. (Ano, je to stejně šílené, jak to zní.)

Film sám o sobě se zvrtne ve stejný stereotyp jako všechny podobné zombie-vyvražďovačky, ale je právě obohacen o místy humorné scény. Například, když při útěku od zombíků El Wray prchá na mini-motorčičce na zadním kole, a pak z této motorčičky sestřeluje zombíky. Zatímco Tarantinova stylizace do 70. let (uměle udělaná špatná cívka filimu, asynchrony v audio a video stopě apod.) nebyla moc zábavná, Rodriguez to udělal na výtečnou. Během „postelové“ scény mezi El Wrayem a beznohou tanečnicí se najednou filmová páska propálí a objeví se nápis „Omluvte chybějící cívku“. Po opětovném „nahození cívky“ se tak film v ději o nějaký kousek posune, ale divák o nic nepříjde, protože vše vzápětí pochopí z kontextu.

Pokud bych měl tedy tyto dvě „béčka“ srovnávat, rozhodně u mě zvítězil Rodriguez. Když už jsme u těch režísérů, tak Tarantino si v Planetě Teror zahrál i menší roličku jakéhosi vojáka. Zpočátku mi dělalo problém jej poznat, protože působil jaksi „vykrmeným“ dojmem, ale přec jen od Pulp Fiction a jeho hlášky „Kurva negře, co to máš za hadry“ už nějaký ten pátek uplynul…

Tak jako tak, na imdb.com jsem se dočetl, že v Americe se v rámci projekce obou filmů pouštěla první Planeta Teror a diváci po ní odcházeli domů, protože už prý nepamatují časy „double-feature“ filmů. No myslím, že kdyby se pouštěl první Tarantinův film, tak lidi utíkají rovnou a nepomohou ani uvaděči, kteří zmatené Američany vraceli ze sálu, že se bude promítat ještě jeden film – a pak že v Evropě se filmy musely rozdělit, protože my Evropané neznáme „double-feature“ promítání filmů. (Jaksi vyvrátit tento mýtus se snaží kino ve Slovanském domě, kde se tento týden promítají filmy oba současně.)

VystavilDon Insalata v 22:15 0 komentářů