4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamâni si 2 zile)
11. října 2007
Tento rumunský film, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes, rozhodně stojí za zhlédnutí, ačkoliv ho v moc kinech nehrají (přesněji řečeno hrají ho zatím jen v tzv. art kinech). Přiznám se rovnou, na film jsem šel, aniž bych tušil, o čem bude a přiznám se zejména k tomu, že mě vůbec netrklo (dle názvu), o čem to tak může být. Vzápětí jsem však po několika minutách pochopil.
Dvě rumunské vysokoškolačky, které spolu bydlí na koleji, prožívají život ve skomírající totalitě roku 1987. Ve filmu jde o to, že jedna z dívek je v pokročilém stadiu těhotenství (název filmu, modří už vědí) a dítě nechce. Avšak ouha, máme zde socialismus a potrat je něco nepřípustného, ba dokonce je to i trestný čin a hrozí za něj kriminál. Dívky se tak rozhodnou spojit s jakýmsi podomním felčarem, který jim za úplatu od problému pomůže. Rozhodně bych tento film doporučil všem politikům, které čas od času napadne „skvělá“ myšlenka zakázat potraty. Zde by asi v praxi uviděli, jak by asi některé dívky v nechtěném těhotenství reagovaly. Ve filmu se naštěstí potratu pomocí zrezivělého zahnutého kovového ramínka nedočkáme, ale i tak z toho jde místy mráz po zádech. Zejména dlouhý záběr na zakrvácený plod v koupelně by si co do realismu nezadal se Zolovými knihami.
Pro podobné případy asi nemusíme chodit nikam daleko, v socialistickém Československu situace asi byla podobná. Zajímalo by mě, kolik vysokoškolaček za socialismu u nás nedodělalo vysoké školy právě z důvodu otěhotnění. Jen ve své rodině vím o dvou, kterým jejich slibnou studijní kariéru přerušilo těhotenství, a také z jejich vyprávění vím, jak když žádaly o antikoncepci na vysoké škole, tak jim doktor řekl, že na ni mají nárok až po druhém dítěti. Opravdu výborná rada.
Ve filmu je krásně vidět, jak tzv. terciér (služby) tehdy prostě neexistoval. Už jen zamluvení hotelového pokoje, ve kterém se onen ilegální potrat měl konat, by vydalo na samostatný film, protože to opravdu byla kovbojka. Naštěstí v dnešní době už služby fungují a tržní prostředí donutilo zaměstnance ve službách k tomu, že co se týče služeb, tak tu my nejsme pro ně, ale oni pro nás. Na recepční v hotelu, která dívku div neseřve, že co si to dovoluje nárokovat si pokoj, který zamluvila telefonicky, si asi s nostalgickou slzou v oku zavzpomínají spíše starší ročníky, než jsem já. Nám mladším už asi zbyde jen úsměv, kterým častujeme filmové týdeníky a oddechnutí si, že už je tato doba (snad nadobro) za námi. Fascinují mě pak už jen různé průzkumy veřejného mínění, ve kterých lidé dnes odpovídají, že jsme se měli před rokem 1989 lépe.
VystavilDon Insalata v 21:54
Štítky: film
Příspěvky
