Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt)
27. října 2007
Pokud si odmyslíme nepřesný překlad, za který pravděpodobně může rádoby komedie Kurz sebeovládání (Anger Management), tak by se měl film jmenovat spíše Umění negativního myšlení. Ale tak jako tak, je to vlastně fuk, jak se film jmenuje.
O téhle norské černé komedii jsem toho slyšel hodně, proto jsem opravdu ani chvíli neváhal, abych se na ni vydal do kina Evald. Hlavní hrdina filmu Geirr, je 2 roky po nehodě na vozíčku a nedokáže se s relativně novou skutečností moc vyrovnat. Kouří jointy, sleduje stále dokola film Apocalypse now a chlastá jako Dán (jak říkají trefně v Hamletovi, avšak v tomto případě chlastá jako Nor).
Jeho žena Ingvild z toho také moc šťastná není, a tak se rozhodne manžela přihlásit do terapeutické skupiny, kterou vede dle hesla optimismus léčí terapeutka Tori placená magistrátem. Ve skupině je celá řada obdobně „postižených“ lidí jako je náš hlavní hrdina. Mají za úkol vydat se za Geirrem do jeho domu a tam ho svým optimismem „nakazit“. Bohužel tenhle plán psycholožce Tori moc nevyšel a celá situace se pod Geirrovým vedením naprosto zvrtne.
Asi nejlepší na celém filmu je sledovat proměnu všech účastníků skupiny, kdy odhodí svou „optimistickou masku“ a nebojí se jít až na samou dřeň ubližování si slovy. Asi nejsilnějším momentem filmu bylo, když dívka, která je absolutně ochrnutá vinou svého přítele, který ji špatně zajistí při lezení na horách, se konečně „odváže“ a vykřičí na svého přítele všechno to, co musela roky skrývat za maskou štěstí a optimismu.
Režisér mistrovsky zvládnul zbořit onen mýtus/fakt (= paradox), kdy si nehendikepovaní lidé říkají, jak to musí být hrozné být na vozíčku a obdivují všechny, kteří se s tím dokáží vyrovnat. Ve filmu je ale ukázáno, že vyrovnat se s tím asi není až tak jednoduché a hlavně, hrdinové filmu se nebojí otevřeně říkat, že kupříkladu svojí hendikepovanou polovičku opustí, protože jsou pro ně jednoduše přítěž, se kterou se nedá ani souložit – zní to takhle dost strašně a hrozně, ale právě svědomí nám všem ukládá nic takhle otevřeně neříkat. A právě to se režisér filmu rozhodl změnit a nebojí se podobná slova vložit do úst vedlejšího hrdiny, který navíc může za to, že jeho žena dokáže hýbat jenom hlavou.
Každopádně po této noci se životy všech hrdinů sice úplně nezmění, ale dokáží alespoň o věcech uvažovat také jinak, než jen pod rouškou optimismu a kladení si cílů, ve kterých něco dokážeme a všechno zase bude dobré. Film právě ukazuje, že dobré to sice nebude, ale je lepší si to přiznat, než žít sám se sebou v jakési lži.
Škoda jen, že podobé filmy nemají masivní marketing za bilion dolarů jako kasovní trháky typu Spiderman a další zhovadilosti, protože tenhle film má na rozdíl od hollywoodské produkce dokonce i ten dar něco sdělit a přivést nás i k jakémusi zamyšlení. Jak bychom se chovali my sami, kdybychom se dostali do podobné situace? Ať již kdybychom sami skončili na vozíčku anebo kdyby tak skončili naši nejbližší… humorné jako tento film by to rozhodně asi nebylo…
VystavilDon Insalata v 21:55
Štítky: film
Příspěvky
