Pseudo-intelektuální recenze Postmana a Sterna
30. září 2010

Neil Postman svou knihu Ubavit se k smrti, končí scénářem rozkladu kultury, který proběhne jednou, či druhou cestou - orwellowskou, tedy kultura jako vězení, či huxleyovskou, tedy kultura jako fraška.
Já se však ptám, proč ne třetí cestou, huxleyovsko-orwellowskou? Kultura jako vězení, které je fraškou. Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou.

Pokud vytrhneme z kontextu pouze jeden citát z knihy Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze, kdy jedinou obranou proti vtipu je jeho nepochopení a spojíme to se závěrem, tedy onou třetí cestou, kterou Postmanovi nabízím, vznikne z toho Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou, než nepochopení frašky.

Co z toho plyne? Stát se idiotem a nechápat nic? Případně nic z dnešních textů (berme to sémioticky, že textem je vše) nekonzumovat a nezapočít ani proces pochopení? A lze vůbec nekonzumovat texty v době, kdy textem je téměř vše? Vznikne nám z toho závěr, že není žádného úniku před texty krom uvědomění si, že není žádného úniku? A co na to Jan Tleskač? A Michel Foucault, který si také takto rád pokládá otázky? A Barthes? Který říká, že vymanit text z oběhu může jenom jeho vlastní zkáza: nepsat, přestat psát...

VystavilDon Insalata v 12:44  

Štítky:

0 komentářů:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)