V zajetí moci (podtitul: „Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956“), Jiří Knapík
2. ledna 2007
Při čtení jakékoliv knihy stojí asi za to, si v první řadě položit otázku: „Komu je vůbec kniha určená?“ Kniha Jiřího Knapíka o kulturní politice v letech 1948-1956 je tedy určena zájemci o soudobé dějiny a kulturu – na to by asi jen tak nikdo pouze z názvu knihy nepřišel, že ano.
Knapík se ve své práci zabývá třemi „obdobími“. V první části knihy hovoří o ustanovení mocenského a kulturního aparátu od roku 1948 až do roku 1951, kdy byl popraven generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, jakožto hlava „protistátního spikleneckého centra“. Druhá část knihy popisuje vlnu „sebekritik“ a potírání tzv. „slánštiny“. Protože nejsem historik a výuka ve středoškolských lavicích se dějinami 20. století moc nezabývala (jen povrchně a hlavně světovými válkami, za to pračlověk se během povinné školní docházky bere asi 3x), byla pro mě řada informací nová. Třetí část knihy se zabývá politikou „Nového kursu“ od roku 1953, který se však správně mohl jmenovat všelijak, jen ne „nový“. Novost totiž spočívala tak maximálně v odsouzení „slánštiny“ a kritiky nikoliv „správné myšlenky komunismu“ nýbrž „chybného prosazování politiky zejména na nižších stupních stranického a státního aparátu“. Čili jako vždy čelní představitelé (de facto s nejvyšší odpovědností) za nic nemohli (krom jednoho obětního beránka) a za zbytek mohli pracovníci na nižších postech. Postavené na hlavu jako celá myšlenka komunismu.
Problém ani ne tak knihy, jako spíše můj, je ten, že detailní popis stranického aparátu mě moc nebavil – například kdy jaký odbor čehosi vznikl a kdo mu šéfoval v kterých letech – a nejen já, ale i jednou sám autor jej v úvodu kapitoly (na s. 311) nazval „poněkud unavujícím a suchým výčtem faktografických dat“. Je tedy vidět, že občasné „nudy“ si je vědom i sám autor.
Naproti tomu mi jako opravdu zajímavé přišly: popis „pamfletové aféry“ týkající se Vítězslava Nezvala; poté mě překvapil hodně veliký antisemitismus v komunistických řadách (čili poupravená Leninova rovnice „komunismus = nacismus + elektrifikace“ platí stále); dále byl zajímavý popis politické interpretace smrti Konstantina Biebla a nebo proč se Petru Bezručovi zakazovalo vydat jeho „životní“ kousek Slezské písně. Překvapilo mě i jak nejvyšší kulturní představitelé (slovy komunistických pokrytců) „zaprodali duši za dolar“, protože dali na počátku padesátých let přednost točení „Císařova pekaře“ před „Psohlavci“, právě kvůli vysokému exportnímu potenciálu historické veselohry a z toho plynoucích tučných zisků ze Západu. Režisér Frič tak nakonec točil nikoliv politicky výchovné Psohlavce, ale Werichovu veselohru. (Pokud zde „objevuji Ameriku“ je jasné, že za to může, ve vší skromnosti, moje povrchní vzdělání).
Knapíkova kniha předpokládá alespoň minimálně poučené čtenáře, protože například o „roztržce“ mezi Václavem Kopeckým (čili Ministerstvem Informací – Štoll, Taufer, Nezval) a Gustavem Barešem (čili Kulturním a propagačním oddělením – Hendrych, Reiman, Čivrný) jsem už cosi věděl, ale v knize to bylo popsáno do větších detailů. Na druhou stranu nejsem až zas tolik poučený čtenář, a tak jsem si Knapíkovy neustálé narážky na práci Alexeje Kusáka opravdu „neužíval“, protože jsem Kusákovu podobně zaměřenou knihu Kultura a politika v Československu 1945-1956 nečetl, a tak mě věty typu „jak nesprávně interpretuje Kusák“, „jak Kusák nepochopil“, „jak Kusák odlišně ode mne a špatně píše“ opravdu nebavily. Chápu, že to asi patří do vědeckých kruhů upozorňovat na nedostatky svých kolegů a vyvracet jejich „mylné“ teze a rozviřovat tak diskusi, ale z pozice čtenáře knihy je mi opravdu jedno, jestli se např. při periodizaci stejných „období“ mýlí Kusák a nebo Knapík, a tak by se mi útok na Kusáka líbil spíše v odborném časopise o soudobých dějinách, který nečtu.
Naproti tomu mi zas v knize chybělo něco, co by oživilo ona „suchopárná“ data a nemyslím tím jednu Knapíkovu ne moc povedenou mašinkářskou metaforu (s. 254). Například v kapitole o HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu) Knapík podává jen obecný pohled na správu tiskového dohledu (a sám píše, že to je účelně jen takto obecné), ale pak se zmíní o „často absurdních“ rozhodnutích. A čtenář by si možná rád početl právě o těchto „absurdních“ rozhodnutích – třeba o tom, jak HSTD cenzurovala například i mapy, a tak v nich chyběly mosty, vodní nádrže atd. a když pak byla Spartakiáda v roce 1955, tak vesničané netušili, jak se dostat přes řeku na Strahov, když jim tam chyběly na mapě mosty (nemluvě o zmatených Pražanech, když jim v během turistiky po republice chyběly v mapách hlavní orientační body).
Abych shrnul, kniha je na jedné straně nesmírně zajímavá a přináší řadu nových informací (za předpokladu, že „objevujete Ameriku“ jako já) a na druhou stranu je někdy až moc detailní a „nudná“. A několikrát jsem se přistihnul, že mě mrzelo, že autor cosi naťuknul (jako ty absurdní rozhodnutí), ale už pak o nich nemluvil, protože to není „předmětem“ práce. Na druhou stranu, protože mě zajímá v prvé řadě literatura a média, někdy mě zas tolik nebavily pasáže týkající se například hudby, výtvarného umění a kinematografie, které právě předmětem práce byly. Jinak celkový pohled na kulturní politiku v letech 1948-1956 je podán z mého hlediska dostatečně, místy například až moc detailně, čili kniha rozhodně plní svůj účel a její přečtení bych doporučil každému zájemci o tuto problematiku.
VystavilDon Insalata v 16:42
Štítky: Knihy
Příspěvky
