Světla v soumraku (Laitakaupungin valot)
28. ledna 2007
Finský snímek Akiho Kaurismäkiho je prý třetí částí volné trilogie o finských ztroskotancích a právě Světla v soumraku mají vyprávět o osamělosti. Na mně osobně spíše hlavní hrdina Koistinen – noční hlídač s velkými plány a korunou v kapse – působil oním dojmem „zbytečného člověka“ jako ho známe od Puškina (Oněgin) či od Gončarovova (Oblomov). Možná i proto mezi první záběry filmu patří rozhovor tří rusky hovořících opilců, kteří řeší jednotlivé ruské literáty… ale možná jde jen o náhodu.
Jako správný „zbytečný“ člověk se Koistinen nechává unášet událostmi a naprosto nijak na ně nereaguje a nesnaží se vzepřít osudu – minimalistické neherectví hlavního hrdiny bylo možná místy až moc přehnané, protože Koistinen nereaguje prostě na nic. S nepřítomným výrazem robota přijímá všechny rány osudu – nejprve je „sbalen“ levnou štětkou Mirjou, která si myslí, že je nádherná a má styl. Poté ho Mirja naprosto zneužije pro vykradení zlatnictví, které má Koistinen na noční pochůzce v nákupním centru hlídat. Koistinen za nic nemůže, je nevinný, ale vůbec se nesnaží dokázat svou nevinu. Když mu ve finále Mirja přinese domů nastražit část lupu, Koistinen si všimne toho, jak mu jej tam schovává, ale ani v tuto chvíli vůbec nic nedělá. Nakonec se obleče a v klidu očekává příjezd policistů. Se stejným výrazem si vyslechne rozsudek a vykoná i trest ve věznici.
Částečné vyznění filmu je i možná v tom, že naděje má umřít až jako poslední, protože i když Koistinen v závěru filmu přichází o vše, zdá se, že se pod svou nepřístupnou maskou nevzdává a spřádá opět další plány na to, jak se stát úspěšným a bohatým. Bohužel se záznamem v trestním rejstříku, bez zaměstnání a přespáváním na ubytovně, to bude daleko těžší, než si Koistinen uvědomuje. Ještě že má Koistinen svého anděla strážného, v podobě Aily, prodavačky párků z bistra Grilli, do kterého se Koistinen čas od času chodí stravovat. Právě ona je možným klíčem k happy-endu, když mu jako správná samaritánka v závěru depresivně vyznívajícího filmu podává pomocnou ruku, a to jak doslovně tak v přeneseném slova smyslu.
P. S. Málem bych zapomněl. Na film jsem se šel podívat do Lucerny a naprosto mě to nadchlo, protože jsem zde již dlouho nebyl. Prostory přesně zapadly do celé nálady filmu – ať už to byla hudba, která svým vyzněním připomínala 20. a 30. léta a nebo všudypřítomný cigaretový kouř hlavních hrdinů spojený s kouřem deroucím se pomalu až do prostor kina ze zahulené kavárny Lucerna.
VystavilDon Insalata v 20:58
Štítky: film
Příspěvky
