Celý život, Jan Zábrana
25. listopadu 2006
Víc jak tisícistránková kniha, která byla sestavena z deníkových zápisků Jana Zábrany, je rozhodně tím nejlepším, co jsem letos (a možná i vůbec) četl. Už po několika prvních stránkách je čtenář pouze v němém úžasu z toho, jak se systematicky sebevzdělává 17letý mladík na poli literatury a spílá si, že se nevěnuje škole. Kdyby každý měl přístup ke vzdělání jako Jan Zábrana, mohla by se oficiální školní docházka klidně zrušit, protože by nebyla potřebná a každý člověk by se stal odborníkem ve svém oboru a nemusel by se tak například – jako Zábrana, trápit s matematikou, která mu byla stejně k ničemu.
Co je však ještě víc fascinující, než jeho sebevzdělání, je to, že zatímco mnoho starších „umělců“ oslovovalo komunistickou stranu a vítalo Vítězný únor 48, Zábrana jako 17letý v roce 1948 už o komunistech věděl své. Člověku pak zůstává rozum stát nad literáty, kteří do KSČ vstoupili po roce 1948, pak když najednou „prohlédli“ (to už ale bylo pozdě, rudý teror zde už vládnul), tak rychle z KSČ vystoupili a jako kdyby jim to koketování s komunisty nestačilo, tak chtěli komunismus ještě reformovat a vstupovali do strany napodruhé, aby pak po roce 1969 byli umlčeni navždy. Jan Zábrana je důkazem, že výmluvy typu „netušili jsme, co byl komunistický režim zač“, jsou naprosto neplatné, protože kdo chtěl, nemohl nejen „tušit“, ale dokonce vědět, co byl Klement Gottwald a tehdejší komunisté zač.
(nechtěná aktualizace: člověku se pak svírá žaludek, když dočítá deník Jana Zábrany a ten samý den si v pátečních Hospodářských novinách přečte, že komunisté se 23. 11. 2006 klaněli před hrobem a pokládali květy a věnce na hrob Klementa Gottwalda. A Vojtěch Filip do novin řekne, že převrat v roce 48 byl ústavní (což je sice historický „fakt“, ale bylo třeba ústavní vyhrožovat nemocnému Benešovi, že na Karlově mostě je sto tisíc ozbrojených dělníků, kteří jsou ochotni jít do centra a udělat násilný krvavý převrat?!?) a dál řekne Filip, že se Gottwald rozhodně „nechoval jako zločinec“. Člověk pak už jen kroutí hlavou, když zjistí, že prezident Václav Klaus na jednu stranu píše do novin oslavné články na Miladu Horákovou, ale zároveň si na hrad zve Vojtěcha Filipa, obdivovatele Klementa Gottwalda!!!)
Ale zpět k Zábranovi po této nechtěné a nechutné aktualizaci. Knížka je také důkazem toho, jak skoro každý sice zná Jana Zábranu – asi nejjednodušší definice Zábrany je: „jo to je ten, co překládal ty detektivky“ – ale málokdo už tuší, že Zábrana překládal detektivky proto, aby alespoň nějak uživil rodinu. Už od jeho prvních zápisků z let 48/49 je patrné, že se chtěl stát básníkem. Doba, která nastala po únoru 48 však chtěla něco jiného, a tak bylo nepředstavitelné, aby člověk jako on – zavřeli mu oba rodiče do vězení během politických procesů v 50. letech – mohl být „svobodným“ umělcem.
Kniha je sice rozsáhlá, ale i tak v ní rozhodně nejsou všechny deníkové zápisy Jana Zábrany. Naprosto chybí celá padesátá léta, kdy seděli oba Zábranovi rodiče v kriminálu. Zábrana se k nejhorším vzpomínkám na padesátá léta vrací v pozdějších zápiscích, např. když nechali jeho matku zmlácenou a nahou stát v betonové kobce, kde byla zima apod. Ale i tak si čtenář deníku říká, že celá chybějící padesátá léta jsou dost podstatná.
Další věcí, která dokáže člověku zkazit náladu při čtení deníků, je občasné nerozepisování celých jmen a čtenář tak pouze zůstane u „nicneříkajících“ iniciálů. Ve jmenném rejstříku je napsáno, že plně rozepsaná jsou pouze jména osob veřejně činných. Zde bych se chtěl ohradit, že to není pravda, protože například o Milanu Kunderovi se v knize několikrát Zábrana zmiňuje a tyto vzpomínky jsou za plného rozepsání Kunderova jména, ale při jízlivé vzpomínce na autora M. K., který v padesátých letech psal oslavné hymny na Julia Fučíka, už čtenář zůstane pouze u toho M. K. Poučený čtenář ví i o „zamlčovaném“ básnickém díle Milana Kundery z padesátých let, ale kdo zná Kunderu pouze jako autora románů, nemůže tušit, že se zde Zábrana strefuje do něj.
Stejně tak nechápu, proč se celým jménem nerozepisovali členové nakladatelství, kteří zamezovali vydání knih, které Zábrana překládal. Chápu, že opodstatnění to má, když Zábrana vzpomíná na blízké rodinné přátelé, ale nerozepsat celým jménem lidi, kteří se dopouštěli těchto nepravostí, to mi přijde zbytečné.
Ačkoliv se jedná o Zábranův osobní deník a jak všichni dobře vychovaní lidé vědí, cizí deníky nemáme bez dovolení číst, zde by to bylo na škodu, kdyby takový to deník zůstal navždy nepřístupný cizím čtenářům. Říkám čtenářům, protože deník je napsán neuvěřitelně čtivě a stejně tak dobrou práci odvedli pořadatelé deníkových záznamů, kdy delší teoretické texty o době, ve které Zábrana žil, případně o díle, které překládal, jsou prostřídány krátkým, vtipným citátem z tehdejších novin a nebo rozhlasu. Vtipným pro dnešního čtenáře, ale pro člověka žijícího v tehdejší době, kdy ho tímto komunistickým newspeakem vymývači mozků pronásledovali v novinách, rozhlase a televizi, to asi moc vtipné nebylo. Podstatnou součástí knihy jsou i zlomky různých básní Jana Zábrany, které si často hrají skvěle se slovy.
Tak jako tak jsou Zábranovy deníky dokonalou sondou do celého života jednoho intelektuála a do doby, která jej obklopovala. Jaká škoda, že většinu života „prožil“ (prožil v uvozovkách, protože častým tématem deníku je myšlenka, že člověk v komunistickém režimu sice žije, ale je už dávno mrtvý) Zábrana během komunismu a už se nedožil toho, v co doufal už ihned po převzetí moci komunisty v roce 48. A to, že každý diktátorský režim dříve nebo později padne. Bohužel pro Zábranu, zrůdný režim vydržel déle o pět let než on. Ani největší optimista nemohl tušit, že rudý teror zde bude vládnout přes čtyřicet let. Jak teskno je pak člověku, když zjistí, že lidé vůbec nemají paměť a div se jim nestýská po době před rokem 1989.
VystavilDon Insalata v 16:39
Štítky: Knihy
Příspěvky
