Anna Fárová & fotografie (práce od roku 1956)

Pocta české kunsthistoričce Anně Fárové, tak nějak zní podtitul fotografické výstavy, která v těchto dnech (až do 1. ledna) probíhá v Langhans Galerii Praha. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nebylo významného fotografa, se kterým by Fárová nespolupracovala. Výstava chronologicky sleduje průřez její kariérou a výstava by klidně mohla sloužit jako vodítko k dějinám fotografie.

Její prvotní nadchnutí snímkem Henri Cartier-Bressona, od kdy se v roce 1956 začala fotografií zabývat, se odehraje před zraky návštěvníků výstavy ve sklepních místnostech Langhansu. Spolu s Cartier-Bressonovým dílem, jsou ve sklepě k vidění fotografie všech známých „Magnum“ fotografů, jako bosý pištec Wernera Bischofa a snímky dalších prvotních Magnumáků.

V přízemí jsou pak práce Drtikola, kterého Fárová pro svět objevila na přelomu 60. a 70. let dvacátého století a dále snímky Josefa Sudka, asi nejznámějšího českého jednorukého fotografa. Se Sudkem byla Fárová blízká přítelkyně a Sudkova manžela pak Fárové odkázala v závěti celý Sudkův archív, aby s ním naložila, jak nejlíp umí. Fárová tak Sudkovo dílo kompletně zpracovala a katalogizovala.

Její slibnou kariéru v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze ukončilo signování Charty 77, dokumentu, na který všichni zavilí komunisté (i ti méně, avšak ze strachu) plivali, ačkoliv česká veřejnost až do roku 1989 neměla nikdy možnost Chartu 77 číst. V tom je celá ta absurdnost komunistického režimu, kdy všichni plivou na Chartu 77, umělci nahnáni do divadla podepisovali „Antichartu“ a signatáře označovali za zrádce režimu, ale nikdo to nečetl. Tak jako tak, Fárová je z musea vyhozena – číst důvod vyhození v oficiálním dopise, který je napsán komunistickým newspeakem, opravdu stojí za to.

O další patro výše jsou čeští fotografové jako Koudelka, Tmej a další, kterým Fárová také pomáhala – ať už s výběrem snímků do publikací či na výstavy. Asi nejzajímavější je malá místnůstka, kde na počítači běží „film“, přesněji řečeno jakási slideshow snímků, proložená občasným textem, o výstavě v Plasích, v roce 1981. Neoficiální výstava v klášteře u Plzně, která dle slov kritika Josefa Chuchmy (v Respektu 46/06) byla tou nejzásadnější fotografickou výstavou, kterou kdy viděl. Ona slideshow na televizní obrazovce popisuje za pomocí fotografií přípravu celé výstavy až po její otevření. Výstavu navštívil i Cartier-Bresson a další zahraniční osobnosti, které mohly do Československa přijíždět.

Fárová tak mohla ztratit funkci v museu, ale vydobyté renomé v Čechách a v zahraničí jí nikdo neodpáře. V úplně posledním a nejvyšším patře, spíše podkroví, Langhans Galerie jsou díla Dušana Šimánka, o kterém jsem již psal zde. Tradičně je zdě něco na způsob barevného ubrusu/paravánu a pak „obraz“, který se mi hodně líbil a opravdu netuším, jestli je to fotka a nebo ne. Prostě Šimánek.

Tak jako tak, fotografie na výstavě nemá cenu hodnotit, protože se jedná prakticky o to nejlepší, co bylo kdy nafoceno a o každém fotografovi vyšla řada publikací, z nichž v Československu jich měla většinu „na svědomí“ právě Anna Fárová.

VystavilDon Insalata v 17:12  

0 komentářů:

Okomentovat