Nesnesitelná lehkost bytí, Milan Kundera
3. listopadu 2006
Tak než se vrhnu do samotné kritiky, úvodem několik poznámek. Pavel Kosatík v magazínu pro Hn tvrdil, že Milanu Kunderovi po prvním českém vydání Nesmrtelnosti v roce 1993 uškodili zejména dvacetiletí mladíčci, kteří předváděli svůj slovesný um a kteří k novinářské činnosti přišli jak slepí k houslím, a tak ve snaze to Kunderovi „nandat“ svými duchaplnosti co nejvíc, byli neobjektivní a štvaví. Nuže, i já jsem teď, jen o pár let starší dvacetiletý mladíček. Čili znamená to, že bych tady na tom místě měl přestat psát a napsat tento text až za 20 let, až budu ve věku senátora? (Bylo by to trošku kunderovské, že?, napsat po dvaceti letech kritiku na knihu, která vyšla oficiálně v českém nakladatelství po více jak dvaceti letech od vydání u 68 Publishers.) Ale to bych pak nemusel Kunderu ani teď číst…
Druhou poznámkou mířím na Jaromíra Slomka, který na svém semináři pouze lehce naznačoval v řečnických otázkách, zdali je vůbec možné vydat knihu po tolika letech, když už je jiná doba, než když byla kniha napsaná; jsou jiní čtenáři, kteří by knihu četli a hlavně je psána jiným jazykem, než se teď hovoří. Osobně si myslím, že možné to je, ba přímo žádoucí. Protože na jednu stranu jsem sice dvaadvacetiletý mladíček, ale za svůj život jsem četl po různých knihách či článcích tolik narážek na nesnesitelnou lehkost čekoholiv, že mě zajímalo, jaký je vůbec ten původní text, z něhož se mi dostalo poznat pouze název, který parafrázuje ve svém díle každý druhý rádoby intelektuál. A hlavně to, že je kniha teď určená prakticky jinému publiku, je jedině dobře. Proto mi nevadí, že Kundera například vysvětluje manifest Dva tisíce slov, protože tehdy asi myslel na čtenáře, kteří text nikdy neviděli a dnes může myslet na mladší čtenáře, kteří o něm nikdy neslyšeli, protože je to něco už historického, vzdáleného a neznámého…
Nuže rovnou k samotné knize. Hlavním hrdinou knihy je chirurg Tomáš, který je jednoduše řečeno děvkař. Květoslav Chvátík v doslovu z roku 1984 píše, že se sice jedná hlavně o knihu o lásce, s čímž nelze než souhlasit, avšak ostatní témata knihy, ne-láskového charakteru, mi přišly ještě daleko lepší. Tomáš je člověkem, který se odmítá zamilovat a vázat trvale na jakoukoliv osobu a autor několikrát v knize zdůrazňuje, že jen díky šesti náhodám si zvykl mít někoho nastálo po svém boku, ačkoliv i tak, je své nové celoživotní partnerce Tereze stále nevěrný s mnoha ženami. Byť jak sám hrdina tvrdí, má jich pouze osm ročně.
Tereza, Tomášova manželka, se ze servírky vypracovala až na fotografku obrázkového týdeníku a za vrchol života považovala focení sovětské (byť vojsky varšavské smlouvy by bylo trefnější) okupace. Tomáše miluje oddaně, pomalu až fanaticky, a i přesto, že je neuvěřitelně žárlivá na jeho avantýry, opustí jej až v curyšské emigraci. Svůj žal mu předkládá pomocí vyprávění svých snů, které mi na knize přišly poněkud horší, protože Kundera až pomalu freudovsky analyzuje symboliku všech Tereziným snů. Např., že pokud se Tereze zdá o kočkách, znamená slovo kočka v českém argotu pěknou ženu... apod.
Do emigrace se uchýlila i Tomášova nejstálejší milenka Sabina, což je jakási bohémská umělkyně malující obrazy a kvůli které se rozpadne manželství francouzského intelektuála Franze, který se objeví v polovině knihy a zemře pak zbytečnou smrtí v mírovém pochodu na Kambodžu. Ona šestá kapitola, kde Franz zemře, by klidně mohla vyjít v některé knížce Kunderových esejů, protože za tak vypracovanou teorii kýče, by se nemusel stydět ani Umberto Eco ve svých Skepticích a Těšitelích. A proto se nemůžeme ubránit smíchu při začátku sedmého, závěrečného, dílu Kunderovy knihy, kde první odstavec splňuje naprosto všechny lyrické předpoklady kýče: „Z okna byl pohled na stráň porostlou křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé nebe bílý měsíc a to byla chvíle, kdy Tereza vycházela na práh. Luna visící na dosud nesetmělém nebi jí připadala jako lampa, kterou zapomněli ráno zhasnout a která svítila po celý den v pokoji mrtvých.“ Pokud tohle není kýč, tak ať visím.
Někomu možná budou v knize vadit ony filozofující části o Parmenidovu rozdělení lehkosti a tíhy či o Nietzscheho věčném návratu, ale mně osobně se líbily daleko víc než milostné úlety Tomáše. A to z jednoho důvodu, oproti „čisté“ totalitární společnosti, kde obdobné prasárničky byly v literatuře tabu (ale každý je provozoval ve svém životě), žiji nyní já ve společnosti, kde prasárničky tabu již nejsou (ale jsme jaksi mravnější, a tak se o nich dočítáme pouze v literatuře, kde už všechna tabu padla). To přesně charakterizuje dnešní dobu, kdy teenageři toho vědí o sexu daleko víc než jejich rodiče, či prarodiče, ve stejném věku, a právě proto už nemáme 16leté prvorodičky, jak to bylo za časů našich babiček. Tak právě proto mě opravdu nebaví, natož vzrušuje, číst si o tom, jak Tomáš šahá dívkám na konečník a jak je překvapen, když mu jedna dívka udělá to samé. Matně si vzpomínám na jednu teorii, kde jsou národy charakterizovány pomocí nadávek, které používají, a to buď na národy fekální (do prdele, hovno, se poseru) a nebo na národy pohlavní (fuck, jebem tvou mať, Boha jeho, jebem ti piču) atd. Kundera by rozhodně mohl patřit do první skupiny, protože tolik narážek na hovno, vyměšování a fekálie jsem ještě v žádné jiné knížce neviděl. Někdy to sice bylo nechutné a zbytečné, ale v části knihy, kde Stalinův syn umírá pro hovno a to doslovně i metaforicky, se člověk opravdu nasměje.
Čili abych uzavřel. Jako celek je knížka skvělá, byť mi na ni vadily jisté maličkosti. Přemíra prasáren, které někdy byly až pomalu otravné (osobně mě totiž jen tak nic nešokuje, díky bohu už nežiji v totalitární společnosti) a někdy mi Kundera připomínal hlavního hrdinu tím, že Kundera pomocí skalpelu (jako Tomáš) přesně rozřezává sebemenší pocity svých postav a analyzuje je jako nějaký psychoanalytik. Čili na jedné straně charakterizuje své hrdiny činy, které konají, ale na druhou stranu už čtenáře nenechá udělat si vlastní analýzu těchto činů a o kus dál mu vysvětluje, jak vlastně má chápat to, proč se jednotlivé postavy takovýmto způsobem zachovaly o několik stránek nazpátek. Výhodu vidím možná v tom, že člověk pak nemusí naštvaně číst doslov, aby se dozvěděl, že autor chtěl vlastně textem říct něco úplně jiného, ale na druhou stranu zde nezbývá moc prostoru pro čtenářovu vlastní interpretaci jednání hrdinů a zbývá jen ta jediná možná a správná interpretace, ta autorova. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak ono je to vlastně jedno. Nezbývá než doufat, že brzy vyjde Kunderovi další román, nikoliv jeho eseje, které jsou zajímavé možná pro literární kritiky, aby v nich hledali Kunderu-člověka.
VystavilDon Insalata v 16:33
Štítky: Knihy
Příspěvky
