Černobylský triptych dokáže pobavit, Kratochvíl, Wágner, Vašek
21. dubna 2006
Tedy za předpokladu, že jste ujetý magor, který se dokáže zasmát všemu. Na černobylské tragédii ani fotografiích z výstavy sice není samo o sobě nic tak vtipného, ale jakmile si k nim začnete číst popisky umístěné pod fotografiemi, není vážně zamýšlená výstava ničím jiným, než nikdy nekončící groteskou.
Pojmout celou výstavu jako celek by se dalo možná shrnout ve větě: „Wágner se snažil, Vašků nepochopil a Kratochvíl zvítězil.“, ale soupeřit o nejkratší kritiku možné není, protože Příteli???!!!... nikdo už asi netrhne, a tak napíšu standardně dlouhý text.
Osobně jsem začal fotografiemi pana Wágnera, ačkoliv prodavačka vstupného tvrdila, že je veskrze úplně fuk, kterým směrem se vydám. Ještě před Wágnerem jsem nahlédl do otevřené knihy návštěv, kde jakýsi poeta napsal, že „Černobílé lépe vystihuje černobylské nálady.“ Och.
Již první popisek, který mi pomalu ale jistě zvedal koutky úst směrem nahoru byl u fotografie Narodiči, na které byl vyfocen jakýsi doktor u rentgenu a pod ním bylo napsáno, že po černobylské tragédii řada delegací ze zahraničí přivezla velké množství rentgenů. První co mě napadlo, že radioaktivního záření si lidé v okolí Černobylu asi užili málo, a tak si rádi ještě odpoledne zajdou do sebe pustit pár rentgenových paprsků a nebo si jen udržují jakousi „hladinku“, aby z nich ozáření náhodou nevyprchalo.
Wágnerova fotografie z Pripjati, kde se dle popisky všude povalují dětské plynové masky – ačkoliv ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádnou masku jsem neviděl – byla svým popiskem fotografii spíše také na škodu.
Kde už jsem se ale neudržel a opravdu jsem se chechtal na celou galerii byla fotografie Novie Šarno, kde hasiči dle popisky „zachránili kostel“ a celé co z kostelu zbylo, byla vstupní brána. No mít takové hasiče na čísle 150, tak jim snad radši ani nevolám a raději si sednu blíž k ohni, aby mi nebyla zima. Návštěvníků, kteří se v pietní hrůze dívali na fotografie – a na mě značně divně – jsem si nevšímal.
Z fotografií Martina Wágnera čišelo, že se místy snažil o něco jako uměleckou fotografii, ale moc se mi to nelíbilo. Pokud Wágnerovy popisky vzbuzovaly smích, tak další muž fotografie, tentokráte v barevném, mě svými popiskami spíše přiváděl k šílenství.
Při pohledu na Vaškovu (Vaškůovu?!?) fotografii Dětské oddělení v Pripjaťu, bych doporučil stěžujícím si doktorům z Motolu se na fotografii podívat, protože zas tak špatně na tom Motol s padajícími balkony a praskajícími stěnami ještě není.
Pokud jste to náhodou nevěděli, tak kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... Ano, i modří už vědí, že Pripjať dnes připomíná město duchů. Díky pane Vašků, že jste mi to napsal téměř na KAŽDOU FOTOGRAFII!!!
Po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – následovaly fotografie pana Kratochvíla, které mě přímo uhodily do očí. (no říká se do nosu, ale nosem jsem si fotografie neprohlížel, ačkoliv co bych výstavě vytknul, tak to, že jsem pohledný, vím i bez ní, ale abych se na sebe díval v každé fotografii, to opravdu nemusím. Tudíž případným návštěvníkům doporučuji jít na výstavu, když bude zataženo a hnusně, protože za slunečného počasí kolem poledne není na fotografiích za sklem skoro nic vidět, protože namísto uměleckých objektů působí fotografie spíše jako zrcadlo, ve kterém se na sebe díváte, což můžete dělat i doma v koupelně a zadarmo.)
No a nyní se po odbočce pojďme věnovat raději samotnému Kratochvílovi. Co mě tedy po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – potěšilo, byly fotografie pana Kratochvíla. Třeba fotografie školky, na které byly jenom ošuntělé schody zapadané listím a celé to bylo foceno skrze jakési větve, na mě působila dojmem takřka orgasmickým. Stalkera jsem četl, viděl i Tarkovského film, a proto se mi líbil i radioaktivní les, který mi film připomínal, ale chyběla mi v radioaktivním lese třeba radioaktivní veverka, protože jak bylo patrno z dalších fotografií, například o radioaktivní jablka nouze v okolí Černobylu není, tudíž logicky předpokládám i radioaktivní veverku. Poslední tři Kratochvílovy fotografie u dveří, které byly všechny vyfoceny jaksi „šejdrem“ doprava, na mě působily dojmem, že pan Kratochvíl si asi často v rámci přátelských vztahu přihnul s „opilými muži“, které tak rád zvěčňuje na svých fotografiích. (No možná za to může, že žádné jiné než opilé muže v bývalém Sovětském svazu ani fotit nemůže.)
Černobyl na mě určitě nějaké následky zanechal – a tím nemyslím jenom výstavu, ale i že jsem si ve dvou letech hrál v teplém dubnovém měsíci na pískovišti, zatímco větry rozfoukaly atomový mráček až nad naší zemičku a chrabří cyklisté ve žlutých trikotech se vydali na Tour de Černobyl, aby západnímu světu dokázali, že v Černobylu jim praskla jen žárovka a vyhodilo jim to do vzduchu maximálně tak pojistky.
Psát něco duchaplného o téhle výstavě se mi trošku i příčilo z důvodu, že všichni novináři světa právě teď mrskají články o Černobylu jako Baťa cvičky do všech světových médií a předhánějí se o to, kdo napíše něco duchaplnějšího a srdcervoucího, protože od černobylské apokalypsy, která proměnila rozkošná městečka v města duchů, uplynulo dvacet let. A jakési stádovité chování mi bylo vždy cizí.
VystavilDon Insalata v 17:02
Štítky: Výstavy
Příspěvky
