Paměť
7. dubna 2006
Výstavy v Langhansu mám rád. Mám je rád proto, že se mi líbí Langhans galerie. Sice na mě prostory Langhansu nepůsobí tak, jako když jsem jej navštívil poprvé, ale stále se mi to tam moc líbí. A fotografie tam beru jako příjemné zpestření pobytu v galerii.
Jestliže předchozí výstavy měly ve všech patrech společného autora a nebo to alespoň tak vypadalo, nyní to bylo ve stylu: „jiné patro jiný autor a jiné časové období“. Dnes jsem vzal výstavu odspodu, ačkoliv většinou chodím nejdříve do nejvyšších pater a postupně sestupuji níže a níže až k východu. Výstavu jsem vzal odspodu, protože mě nalákala bezstarostná hudba, která se linula ze suterénu a která patřila k 363 vteřinovému dokumentu Páska, který sestříhal Dušan Skala. Video se mi docela líbilo, ačkoliv tyto videosekvence na výstavách většinou rád nemám a většinou odejdu, než skončí. Proč se mi Skalova smyčka líbila? Mohla za to asi hlavně i hudba, která byla skvěle vybraná a když se v jednu chvíli ozvaly tóny Pražského výběru, tak jsem si s trochou nostalgie zavzpomínal na dětství a gramofon s elPíčky, tudíž to asi splnilo účel – paměť, vzpomínky...
O patro výše mě uvítali Herci a Zpěváci, kteří byli foceni v ateliéru Langhans. U fotografií kolem roku 1900 +/- 20 let jsem se mohl jen tak s úsměvem dívat na obrázky, protože jména mi nic neříkala. Fotografie s pozdější datací ale ukázaly „ksichty“ známé z filmů pro pamětníky a tady, spolu s pamětí na dětství, kdy jsem tyto filmy hltal pro své prostinké a přitom kouzelné příběhy, jsem už věděl, na čem jsem. Herec, kterého neznám jinak, než „pantátu Bezouška“ se na mě díval z fotografie a já si tak říkal, jaký je smysl tohoto patra... oživit staré vzpomínky? Zvýšit sledovanost filmů pro pamětníky, které každý už viděl stokrát dokola?
O pár dalších schodů výš, stála další paměťová skrýš. Jistý umělec Peter Hellemons se rozhodl, že ukáže světu fotografie z rodinného alba svého tchána Lea P. Polhuise (1928-1991). Kupodivu mě tyhle „banální“ snímky bavily nejvíce z celé výstavy. Už pro mojí slabost seveřanských filmů, které mě poslední dobou překvapují svou kvalitou, mi fotografie s popiskami typu: „Met pa op het balkon astma kliniek, Davos“ prostě přišly skvělé. Dívat se, jak autorova vnučka pomalu dorůstá do vizáže zpěvačky skupiny ABBA, mi prostě přišlo úsměvné. Fotografie, u které jsem uvedl o něco výše i název se probojovala i na upoutávající plakát na výstavu a zde si dovolím malou bezvýznamnou odbočku a to, že plakáty na výstavu v Langhansu splňují svůj účel vždy skvěle, protože mě většinou každodenní jízdou metrem opravdu nalákají, abych výstavu navštívil, aniž bych cokoliv o výstavě věděl.
O elektronickém archívu raději pomlčím, protože počítače, které tam propůjčila firma Alzasoft sice byly zapnuté, ale aplikace jaksi nefungovala, tudíž nefunkční databáze může s klidem shnít v křemíkovém nebi spolu se všemi kalkulačkami a nebudu ji litovat.
Co však bylo hodně ujeté, bylo nejvyšší patro Langhansova chrámu fotky. Pohled na plísní rozežrané fotografie mi nepřišel dvakrát originální a čtyři nebo pět fotografií, které tam byly umístěny, mě spíše naštvaly, že jsem musel vyjít několik schodů zbytečně... no když už nic, tak jsem si v místní knihovně projel časopisy o fotkách.
No musím pochválit autory výstavy, že mi na každém patře přichystali papíry, které pak skončily po napsání této recenze v modré popelnici. Například z textu Tomáše Dvořáka o smyčce Páska jsem se dozvěděl takové věci o autorovi, že kdybych si text nepřečetl, tak by se na ničem nic nezměnilo, protože to byl tak zbytečný text, že to jsem opravdu už dlouho neviděl. Tento heterogenní archiv čerpá z rodinných sbírek nejen v materiálním smyslu... co bylo dříve vnímáno jako přípravná fáze tvorby díla, vystupuje dnes stále výrazněji na povrch... Hm, takhle bych mohl pokračovat, až bych přepsal celý nic neříkající text. Ostatní texty z ostatních pater byly alespoň co k čemu, protože mi vysvětlily, co jsou autoři zač a proč se například zrovna v tomto patře dívám do rodinného alba pana Polhuise.
Hodnotit výstavu jako celek asi nejde, protože to byly spíše čtyři výstavy vedle sebe, ale i tak to byla jako celek docela povedená výstava, až na trochu zbytečné herce a zpěváky z přízemí a uhnilé fotografie z posledního patra.
VystavilDon Insalata v 17:01
Štítky: Výstavy
Příspěvky
