Fontána (The Fountain)
13. března 2007
Třetí film Darrena Aronofského (po Pí a Rekviem za sen) asi nechytne úplně všechny diváky, protože buď nad filmem mávnou rukou, že je to kravina a nebo je naprosto uchvátí a budou se tomu snažit „přijít na kloub“. Osobně se řadím do druhé skupiny a už dlouho se mi nestalo, že bych šel do kina na jeden film dvakrát.
Hugh Jackman a Rachel Weiszová si střihli hnedka trojroli ve třech dějových liniích Fontány. V té hlavní, odehrávající se v současnosti, Jackman hraje lékaře Tommyho, který se snaží přijít na lék proti rakovině mozku, na kterou umírá jeho milovaná manželka Isabel. Isabel před smrtí napsala knihu z 16. století o hledání Stromu Života španělským dobyvatelem v Jižní Americe. V této dějové linii ztvárnil Jackman onoho conquistadora a Weiszová hraje španělskou královnu, která jej do mayského chrámu vyslala. A nyní přichází třetí dějová linie, kterou asi konzervativnější divák jednoduše neskousne, protože se odehrává někdy v roce 2500 a Jackman se nachází v jakési průsvitné kouli s umírajícím stromem života a plují spolu vesmírem vstříc mlhovině, ve které se dle mayské pověsti nachází podsvětí a smrt je zde aktem stvoření života a obětování se.
Film zaujme nejen svým složitě vyprávěným příběhem o lásce trvající napříč stoletími a časem, ale také naprosto dokonalým výtvarným ztvárněním vesmíru (údajně bez užití počítačových efektů) a skvěle padnoucí hudbou Clinta Mansella, kterou společně nahrál slavný Kronos Quartet se skupinou Mogwai. Hudební znalci při spojení Mansell-Kronos Quartet-Mogwai musí chrochtat blahem už jen při pohledu na tyto tři subjekty.
Film je zvláštní také v tom, že měl být natočený už dávno před lety, ale nakonec studio film zrušilo a Aronofskému zbyl jenom příběh. Proto se rozhodl oslovit výtvarníka Kenta Williamse, aby k příběhu namaloval jakýsi comics. (Aronofsky v tom viděl jediný způsob, jak by se jinak měl dostat příběh publiku.) V průběhu Williamsova ztvárnění příběhu však došlo k tomu, že Aronofsky dostal příležitost film natočit u jiného studia. Film je z výtvarného hlediska hodně ovlivněn comicsovou podobou, ale při detailním porovnání se v některých věcech film od comicsu liší, ačkoliv jsou to dvě zpracování stejného příběhu. Aronofsky v doslovu ke knize říká, že jsou jako dva sourozenci.
Ať je to jak chce, Fontána není filmem, na který hned zapomenete poté, co jste opustili sál kina, protože se budete snažit přijít na různé (více či méně) pochopitelné dějové zvraty, a film tak s vámi ještě nějaký čas bude žít… a kdo ví, možná třeba i věčně (…jak řekla ve filmu královna Isabel svému milému: „Together… we will live forever.“)
VystavilDon Insalata v 21:08
Štítky: film
Příspěvky
