Světla v soumraku (Laitakaupungin valot)
28. ledna 2007

Finský snímek Akiho Kaurismäkiho je prý třetí částí volné trilogie o finských ztroskotancích a právě Světla v soumraku mají vyprávět o osamělosti. Na mně osobně spíše hlavní hrdina Koistinen – noční hlídač s velkými plány a korunou v kapse – působil oním dojmem „zbytečného člověka“ jako ho známe od Puškina (Oněgin) či od Gončarovova (Oblomov). Možná i proto mezi první záběry filmu patří rozhovor tří rusky hovořících opilců, kteří řeší jednotlivé ruské literáty… ale možná jde jen o náhodu.

Jako správný „zbytečný“ člověk se Koistinen nechává unášet událostmi a naprosto nijak na ně nereaguje a nesnaží se vzepřít osudu – minimalistické neherectví hlavního hrdiny bylo možná místy až moc přehnané, protože Koistinen nereaguje prostě na nic. S nepřítomným výrazem robota přijímá všechny rány osudu – nejprve je „sbalen“ levnou štětkou Mirjou, která si myslí, že je nádherná a má styl. Poté ho Mirja naprosto zneužije pro vykradení zlatnictví, které má Koistinen na noční pochůzce v nákupním centru hlídat. Koistinen za nic nemůže, je nevinný, ale vůbec se nesnaží dokázat svou nevinu. Když mu ve finále Mirja přinese domů nastražit část lupu, Koistinen si všimne toho, jak mu jej tam schovává, ale ani v tuto chvíli vůbec nic nedělá. Nakonec se obleče a v klidu očekává příjezd policistů. Se stejným výrazem si vyslechne rozsudek a vykoná i trest ve věznici.

Částečné vyznění filmu je i možná v tom, že naděje má umřít až jako poslední, protože i když Koistinen v závěru filmu přichází o vše, zdá se, že se pod svou nepřístupnou maskou nevzdává a spřádá opět další plány na to, jak se stát úspěšným a bohatým. Bohužel se záznamem v trestním rejstříku, bez zaměstnání a přespáváním na ubytovně, to bude daleko těžší, než si Koistinen uvědomuje. Ještě že má Koistinen svého anděla strážného, v podobě Aily, prodavačky párků z bistra Grilli, do kterého se Koistinen čas od času chodí stravovat. Právě ona je možným klíčem k happy-endu, když mu jako správná samaritánka v závěru depresivně vyznívajícího filmu podává pomocnou ruku, a to jak doslovně tak v přeneseném slova smyslu.

P. S. Málem bych zapomněl. Na film jsem se šel podívat do Lucerny a naprosto mě to nadchlo, protože jsem zde již dlouho nebyl. Prostory přesně zapadly do celé nálady filmu – ať už to byla hudba, která svým vyzněním připomínala 20. a 30. léta a nebo všudypřítomný cigaretový kouř hlavních hrdinů spojený s kouřem deroucím se pomalu až do prostor kina ze zahulené kavárny Lucerna.

VystavilDon Insalata v 20:58 0 komentářů  

Štítky:

Noc v muzeu (Night at the Museum)
24. ledna 2007

Tak nevím, co mě má udivovat víc – naprostý úspěch tohoto snímku v Americe (co se tržeb týče) a nebo český dabing v našich kinech. Jestli něco nemám rád, tak když jdu do kina na podobnou „ptákovinu“, která je ještě navíc česky.

Ale je jasné, že film je v češtině proto, že je to jaksi „film pro celou rodinu“. Myslím, že název filmu vypovídá o všem. Ben Stiller, jakožto neúspěšný otec a neúspěšný člověk, musí vzít jakoukoliv práci, a tak se stane nočním hlídačem v muzeum. S tím, že muzeum není jen tak normální muzeum, ale že každou noc zde ožívají všechny exponáty. Wow! (abych byl hezky americký), tak to zní jako děsná zábava. Bohužel, není.

Osobně mi na filmu přišlo nejvíce zajímavých oněch deset piv, které jsem měl s sebou v batohu a které jsem během filmu vypil s kamarádem. Když pominu tuto „batohovou vzpruhu“, tak mě ještě ve filmu překvapila plejáda hvězd, která v něm vystupuje. Ať už je to starý dobrý Owen Wilson (který je poslední dobou takřka ve všech filmech s Benem Stillerem), nebo Ricky Gervais (známý spíše z britského seriálu The Office, kde ztvárnil onoho rádoby vtipného a tupého šéfa podniku) a hlavně mě zde překvapil Robin Williams (v roli Roosevelta), kterého jsem snad naposledy viděl ve filmu Insomnia, kdy měl v roce 2002 Williams své „padoušské období“ a hrál jen samé záporáky.

A to je tak asi všechno. Nemohu si pomoci, ale přišlo mi, že film natočila nějaká americká muzejní lobby, aby děti v Americe začaly houfem chodit do muzeí, protože hlavní zápletka filmu je tak marná, že snad ani nemá cenu o ní mluvit. Jinak ve filmu vystupuje snad naprosto každý – neandrtálci, lvi, slon, mamut, opička, kostra T-Rexe, Atila Hun, bronzový Columbus, Theodor Roosevelt, Sacagawea (indiánka, kterou znám tak max. z televizních Simpsonů, kde ji hrála Líza), socha z Velikonočních ostrovů, šiky římských vojáků bojujících s kovboji a faraón, který vlastně může za to, že všechny exponáty v muzeu každou noc ožívají.

Co mě však nejvíc dostalo, bylo ono dabingové „Sísle“, které mi znělo jako „Sysle“ a překvapení, když se dozvíte, že v originále se postava v angličtině jmenovala „Cecil“. To je tak těžké to přeložit do „češtiny“ jako „Cecile?“ I když, proti „Síslovi“ žádný dišputát, ale Cecil mi přeci jen přijde lepší. Zlaté titulky… (I když chápu, že někdo může namítnout, že to už by se muselo překládat i „Larry“ na „Jardo“ apod., ale „Sísle“ v češtině zní teda pěkně ujetě).

Jak říkám, asi nejsem cílovka, protože film na rozdíl od ostatních filmů, kde vystupuje Stiller a Wilson, není ani trošku vtipný a opravdu nepomůže ani pět piv, aby byl film alespoň trošku zábavný. Myslím, že film se dá doporučit tak maximálně lidem bez školní docházky a mozku, protože jeho edukativní potenciál je tak marný, že spíše nadělá dětem v hlavě bordel. To už je opravdu namísto kina lepší s dětmi vyrazit do opravdového muzea. Hlavní myšlenka tvůrců asi byla: „Co by se stalo, kdyby se všechny exponáty v muzeu potkaly během jedné chvíle.“ Škoda, že výsledek dopadl tak, jak dopadl. To už si snad od Stillera a Wilsona nechám líbit film typu „Fotr jeho fotra je lotr na třetí“.

VystavilDon Insalata v 20:57 0 komentářů  

Štítky:

Kůže národa (Skin of the Nation), Shomei Tomatsu
17. ledna 2007

Dnes jsem vyrazil do Rudolfina na retrospektivní výstavu japonského fotografa, který se jmenuje Shomei Tomatsu (*1930). Výstava asi putuje po celém světě ve stejném provedení, protože když trochu hledáte na internetu, zjistíte, že už byla v roce 2005 ve Washingtonu, v roce 2006 v San Francisku a ke konci roku byla ve švýcarském městu Winterthur. Nyní můžete výstavu od ledna až do poloviny dubna 2007 vidět v pražském Rudolfinu.

Výstava je rozdělená do deseti bloků, fotografických cyklů – na podlaze je vždy napsáno, který blok právě začíná. Bloky nejsou jen čistě chronologické, jak by se na první pohled mohlo zdát, ačkoliv jisté časové rozdělení zde patrné je. Nejstarší fotografie jsou na výstavě z padesátých let a nejmladší je snad z roku 2000.

V celém horním patře Rudolfina je téměř 230 Tomatsuvých fotografií. Fotografie jsou malého rozměru – všechny tak kolem 20 x 30 cm a jsou jako sardinky v krabičce jedna vedle druhé. Ačkoliv prostor by tu na fotografie i byl, je ve většině sálech Rudolfina využita jen polovina sálu a protější zdi jsou prázdné. Naprostá většina fotografií je v černobílém provedení, jen tu a tam je fotografie v barvě. Kdykoliv však přijde na řadu jedna barevná fotografie, tak na sebe v té dlouhé řadě černobílých fotografií opravdu upozorní.

Těžko říct, jaký dojem na mě výstava udělala. Na jedné straně jsem byl až přesycen množstvím fotografií, které na výstavě byly, a tak v tomto přehlceném prostoru nebyl jaksi „čas“ si užít jednotlivé fotografie, protože člověk se jen dívá do katalogu na popisku a pak na zeď, kde jsou jen čísla jedno vedle druhého a nad čísly visí fotografie. A na druhé straně tu a tam přímo „vyskočila“ fotografie, která svým nápadem převyšovala ostatní (v tom nekonečném sledu fotografií) a u takovéto fotografie se pak člověk zastaví a chvíli se jen tak „kochá“ nápadem, tématem a nebo jen tak krásou japonských zahrad s třešňovými květy.

Nejvíc mě asi zaujaly bloky IV Atomová bomba a VII Podzemní město. A jednotlivé fotografie, které mi nejvíc utkvěly v paměti… Prostitutka v kimonu, která nosem vyfukuje kouř z cigarety a vypadá tak trochu jako supící býk z kreslených seriálů pro děti, pak rozteklá láhev od piva žárem od atomové bomby a pak řada fotografií z bloku VIII Jih a cyklu Sluneční tužka a mnoho a mnoho dalších.

Na oficiálních stránkách Galerie Rudolfinum překvapí bohatý doprovodný program, který je přidružen k výstavě – různé přednášky, promítání japonských filmů atd. Novinkou pro mě byl i systém celé výstavy, že návštěvník obdrží 70stránkovou brožuru s detailními popisky fotografií a úvodními texty k jednotlivým blokům a na zdech jen visí fotografie a místo popisek na zdi jsou čísla. Osobně mě to docela rušilo, protože člověk stále kouká do brožury a na zeď do brožury a na zeď…

VystavilDon Insalata v 17:13 0 komentářů  

Štítky:

Cesta domů (Wo de fu qin mu qin)
16. ledna 2007

Kdo se těší na další dávku kung-fu ve skvělém uměleckém provedení, bude asi zklamán. Film Cesta domů, z roku 1999, který je teď promítán v kinech v rámci Projektu 100, nemá nic společného s režisérovými snímky jako Hrdina (2002) a Klan létajících dýk (2004).

Tedy něco společného má – herečku ztvárňující hlavní ženskou postavu – Ziyi Zhang (omluvte anglickou transkripci čínských jmen). S trochou nadsázky bych mohl říct, že je to snad jediná čínská herečka, kterou dokáži i rozpoznat. (S tím, že nejvíce mi v hlavě utkvěla ve filmu 2046, nepočítaje Paměti Gejšy.)

Ale hurá k filmu. Cesta domů je jednoduchým příběhem o lásce. Nic víc, nic míň. Hlavní hrdinka Ti se zamiluje do učitele, který z velkého města přišel učit do zapadlé vesničky kdesi v Číně. Příběh její lásky vypráví retrospektivně její syn, který přijel do vesničky na pohřeb svého otce. Ti chce svému zesnulému manželovi vypravit pohřeb, kdy by ho vesničané pěšky přinesli z nedaleké nemocnice, kde zemřel. Čili se zde setkává jakási tradice, kterou od „kulturní revoluce“ nikdo nedodržuje, se synem, který odešel z vesnice do města a raději by na počátku příběhu zesnulého otce odvezl na traktoru.

A to je asi tak vše. Můžeme zde vidět standardní chudobu a prostý jednoduchý život na vesnici, ve které žijí už jen starci a malé děti, protože většina čínských vesničanů se stěhuje do měst za výdělky. Ale to se jen tak ve filmu jednou větou zmíní. Stejně tak se ve filmu jen tak mezi řečí zmíní, že milovaný dívky Ti musí v roce 1958 odjet zpět do města z „politických důvodů“ a že pak utekl a vrátil se na jeden jediný den zpět do vesnice, aby uviděl svou milou, a proto za trest mohl přijet až po dvou letech. Toť vše, nic detailnějšího… např. jaký trest a proč? Jestli se divák těší na to, že se ve filmu zmíní alespoň Mao Ce-Tungův „Velký skok“ z let 1958-1962 a následné hladomory, při nichž zemřelo více jak 30 miliónů obyvatel Číny hlady, zůstane zklamán.

Je tedy jasné, že jakási „autocenzura“ panuje i v příběhu lásky, ačkoliv pro příběh asi není podstatná, ale do současné politiky Číny se asi nehodí, aby se ve filmu připomínaly takovéto události. Avšak vyznělo by to asi podobně, jako dnes natočená česká „love story“ o lidech zavřených po únoru 1948 a kdyby se o nich řeklo, že měli „politické problémy“ a deset let se nemohli ukázat doma…

Čili jako příběh jedné lásky ze zapadlé vísky je to film dobrý, ale tím, že se zabývá politickými událostmi, které podstatně zasahují do životů hlavních hrdinů, jen tak okrajově, formou dvou vět vypravěče – syna Ti – je to takové jaksi nevěrohodné. Když už si vyberu látku, která se v jedné linii příběhu odehrává v letech 1958-1960, tak bych se tím měl asi zabývat… A tak možná bude lepší, když už se v budoucnu režisér zaměří pouze na osvědčené historické snímky ze starobylé Číny, kde každý druhý umí kung-fu a pro sebemenší záminku se to vše zvrhne v obří kung-fu melu tu a tam proloženou láskou a krásnými záběry přírody.

VystavilDon Insalata v 20:55 0 komentářů  

Štítky:

Člověk s kinoaparátem (1929) (Man with a movie camera)
12. ledna 2007

Film ruského režišéra Dzigy Vertova z roku 1929 začíná úvodním varováním, ve kterém se píše, že tento film je experimentem ve filmové komunikaci. Čili v něm nenalezneme „mezititulky“, jak bývalo v němém filmu zvykem, dále vznikl bez „pomoci“ příběhu a herců. Autor se ve filmu snažil údajně vytvořit mezinárodní filmový jazyk, který by byl založen na absolutním popření jazyka divadla a literatury. Prostě kino-oko, které by jen snímalo skutečný život tak, jak je.

Když si odmyslíme tyto hluboké myšlenky, stojící za vznikem filmu, jedná se z dnešního pohledu zejména o zajímavou sondu do tehdejšího života v Rusku. Tento film, či dokument, chcete-li, začíná za úsvitu, kdy město ještě spí. Pak se začne probouzet – dívka spící v posteli, tulák na lavičce, letadla vyjíždějí z hangáru, tramvaje vyjíždějí z depa… První co člověka napadne, je, že se obyvatelé města nezranili při přecházení ulic, protože cokoliv jako semafory očividně nefungovalo a stejně tak ani tramvajové zastávky. Jedna veliká masa lidí, koňských povozů, prvních automobilů a náklaďáků se pohybuje sem a tam v chaotickém, avšak uspořádaném, pohybu. Tramvaje se navzájem křižují na ulicích aniž by zpomalily, do toho přebíhají chodci a přejíždějí automobily a nikomu se nic nestane…

Krom kontrastu na rušných ulicích, kdy automobil ještě existuje vedle koňských povozů, je zde i kontrast mezi těžkým průmyslem, obřími stroji a člověkem, jako strojem. Prostřihy na automatickou mašinu balící cigarety a na dívku, která z papíru složí krabičku a pak do ní strká cigarety ručně, jsou neméně zajímavé než horníci v šachtě, kteří vozíky plné kamenů tahají po kolejnicích pomocí koně.

Mimo nástupu těžkého průmyslu, je ve filmu snad vše, na co si vzpomeneme – svatba, rozvod, pohřeb, narození dítěte, „akční“ výjezdy záchranky a také hasičů v blyštivých stříbrných helmicích, lidé válející se na pláži, sportovci, motocykloví závodníci, nástěnkář, lidé cvičící v dobovém „fitness centru“, kouzelník předvádějící své triky udiveným dětem, fotbalový gólman ve fešném baretu a mnoho a mnoho dalších záběrů každodenního života.

Důležitým prvkem filmu je však i samotné experimentování – Vertov ve filmu použil řadu „trikových“ záběrů, z nichž některé sám vymyslel. Ve filmu jsou tak různé montáže - kameraman, kterému domy sahají po ponožky, nebo naopak kameraman, který je tak malý, že se vejde do půllitru piva, dále je zde jakási dvojitá expozice, že obraz je rozdělen na dvě poloviny a na každé se odehrává něco jiného. Místy je to tak rychlý sled střihů, až to připomíná některé dnešní hudební videoklipy od Chrise Cunninghama. Vertov také umně využívá různého zpomalování nebo zrychlování. Zejména u běžců přes překážky je zpomalení v momentě přeskoku velice efektní.

Film vyšel od svého vzniku několikrát a vždy se lišil zvukovou stopou. Když pomineme verze s orchestrální hudbou, či dotočenými zvuky, vznikla v roce 1996 například hudební verze od chlapíka říkajícího si Biosphere, avšak nejžádanější je film se soundtrackem od kapely The Cinematic Orchestra – Man with a movie camera.

VystavilDon Insalata v 20:54 0 komentářů  

Štítky:

V zajetí moci (podtitul: „Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956“), Jiří Knapík
2. ledna 2007

Při čtení jakékoliv knihy stojí asi za to, si v první řadě položit otázku: „Komu je vůbec kniha určená?“ Kniha Jiřího Knapíka o kulturní politice v letech 1948-1956 je tedy určena zájemci o soudobé dějiny a kulturu – na to by asi jen tak nikdo pouze z názvu knihy nepřišel, že ano.

Knapík se ve své práci zabývá třemi „obdobími“. V první části knihy hovoří o ustanovení mocenského a kulturního aparátu od roku 1948 až do roku 1951, kdy byl popraven generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, jakožto hlava „protistátního spikleneckého centra“. Druhá část knihy popisuje vlnu „sebekritik“ a potírání tzv. „slánštiny“. Protože nejsem historik a výuka ve středoškolských lavicích se dějinami 20. století moc nezabývala (jen povrchně a hlavně světovými válkami, za to pračlověk se během povinné školní docházky bere asi 3x), byla pro mě řada informací nová. Třetí část knihy se zabývá politikou „Nového kursu“ od roku 1953, který se však správně mohl jmenovat všelijak, jen ne „nový“. Novost totiž spočívala tak maximálně v odsouzení „slánštiny“ a kritiky nikoliv „správné myšlenky komunismu“ nýbrž „chybného prosazování politiky zejména na nižších stupních stranického a státního aparátu“. Čili jako vždy čelní představitelé (de facto s nejvyšší odpovědností) za nic nemohli (krom jednoho obětního beránka) a za zbytek mohli pracovníci na nižších postech. Postavené na hlavu jako celá myšlenka komunismu.

Problém ani ne tak knihy, jako spíše můj, je ten, že detailní popis stranického aparátu mě moc nebavil – například kdy jaký odbor čehosi vznikl a kdo mu šéfoval v kterých letech – a nejen já, ale i jednou sám autor jej v úvodu kapitoly (na s. 311) nazval „poněkud unavujícím a suchým výčtem faktografických dat“. Je tedy vidět, že občasné „nudy“ si je vědom i sám autor.

Naproti tomu mi jako opravdu zajímavé přišly: popis „pamfletové aféry“ týkající se Vítězslava Nezvala; poté mě překvapil hodně veliký antisemitismus v komunistických řadách (čili poupravená Leninova rovnice „komunismus = nacismus + elektrifikace“ platí stále); dále byl zajímavý popis politické interpretace smrti Konstantina Biebla a nebo proč se Petru Bezručovi zakazovalo vydat jeho „životní“ kousek Slezské písně. Překvapilo mě i jak nejvyšší kulturní představitelé (slovy komunistických pokrytců) „zaprodali duši za dolar“, protože dali na počátku padesátých let přednost točení „Císařova pekaře“ před „Psohlavci“, právě kvůli vysokému exportnímu potenciálu historické veselohry a z toho plynoucích tučných zisků ze Západu. Režisér Frič tak nakonec točil nikoliv politicky výchovné Psohlavce, ale Werichovu veselohru. (Pokud zde „objevuji Ameriku“ je jasné, že za to může, ve vší skromnosti, moje povrchní vzdělání).

Knapíkova kniha předpokládá alespoň minimálně poučené čtenáře, protože například o „roztržce“ mezi Václavem Kopeckým (čili Ministerstvem Informací – Štoll, Taufer, Nezval) a Gustavem Barešem (čili Kulturním a propagačním oddělením – Hendrych, Reiman, Čivrný) jsem už cosi věděl, ale v knize to bylo popsáno do větších detailů. Na druhou stranu nejsem až zas tolik poučený čtenář, a tak jsem si Knapíkovy neustálé narážky na práci Alexeje Kusáka opravdu „neužíval“, protože jsem Kusákovu podobně zaměřenou knihu Kultura a politika v Československu 1945-1956 nečetl, a tak mě věty typu „jak nesprávně interpretuje Kusák“, „jak Kusák nepochopil“, „jak Kusák odlišně ode mne a špatně píše“ opravdu nebavily. Chápu, že to asi patří do vědeckých kruhů upozorňovat na nedostatky svých kolegů a vyvracet jejich „mylné“ teze a rozviřovat tak diskusi, ale z pozice čtenáře knihy je mi opravdu jedno, jestli se např. při periodizaci stejných „období“ mýlí Kusák a nebo Knapík, a tak by se mi útok na Kusáka líbil spíše v odborném časopise o soudobých dějinách, který nečtu.

Naproti tomu mi zas v knize chybělo něco, co by oživilo ona „suchopárná“ data a nemyslím tím jednu Knapíkovu ne moc povedenou mašinkářskou metaforu (s. 254). Například v kapitole o HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu) Knapík podává jen obecný pohled na správu tiskového dohledu (a sám píše, že to je účelně jen takto obecné), ale pak se zmíní o „často absurdních“ rozhodnutích. A čtenář by si možná rád početl právě o těchto „absurdních“ rozhodnutích – třeba o tom, jak HSTD cenzurovala například i mapy, a tak v nich chyběly mosty, vodní nádrže atd. a když pak byla Spartakiáda v roce 1955, tak vesničané netušili, jak se dostat přes řeku na Strahov, když jim tam chyběly na mapě mosty (nemluvě o zmatených Pražanech, když jim v během turistiky po republice chyběly v mapách hlavní orientační body).

Abych shrnul, kniha je na jedné straně nesmírně zajímavá a přináší řadu nových informací (za předpokladu, že „objevujete Ameriku“ jako já) a na druhou stranu je někdy až moc detailní a „nudná“. A několikrát jsem se přistihnul, že mě mrzelo, že autor cosi naťuknul (jako ty absurdní rozhodnutí), ale už pak o nich nemluvil, protože to není „předmětem“ práce. Na druhou stranu, protože mě zajímá v prvé řadě literatura a média, někdy mě zas tolik nebavily pasáže týkající se například hudby, výtvarného umění a kinematografie, které právě předmětem práce byly. Jinak celkový pohled na kulturní politiku v letech 1948-1956 je podán z mého hlediska dostatečně, místy například až moc detailně, čili kniha rozhodně plní svůj účel a její přečtení bych doporučil každému zájemci o tuto problematiku.

VystavilDon Insalata v 16:42 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)