Dvě knihy vzpomínek (Osip Mandelštam), Naděžda Mandelštamová
25. dubna 2007

Ze všeho nejdřív to chce nebýt ovlivněn Kunderovou knihou Nesmrtelnost, kde v jedné části je dost proti tomu, aby vdovy po literátech sepisovaly jakési paměti. „Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.“ Můžeme v tomto s Kunderou na jednu stranu souhlasit, ale nebýt Mandelštamové, která „obětovala“ svůj život za zachování odkazu básníka akméismu Osipa Mandelštama, asi by nám uniknul nejen jeho životní příběh, ale i také jeho verše.

Mandelštamové se musí nechat, že se nejedná jen o „tupou“ knihu adorující jejího manžela. Knihu si může přečíst klidně i člověk neznalý básní Mandelštamových, protože kromě jejich soužití, je to také kniha (zejména ta první) o 30. letech v Rusku, postupném zhoršování se životních podmínek těch, kteří nepatřili do všech možných spisovatelských svazů a organizací a nepožívali žádné výhody, které by jim poskytovala oficiální moc (automobil, letní vilka, bohaté příděly jídla a ošacení apod.). V obou knihách Mandelštamová popisuje také spoustu životních příběhů různých lidí (i nedůležitých osob jako je zedník, posluhovačka, kuchařka apod.), na kterých se nějakým způsobem podepsala tehdejší moc. Asi nejvíce prostoru je kromě Osipa Mandelštama věnováno Anně Achmatovové, se kterou se Naděžda přátelila i po Mandelštamově smrti.

Pro lidi, kteří v komunistickém režimu vyrůstali už jen jako děti (a nebo vůbec), to může být velice poučné čtení. Vůbec celá nálada, která se knihou táhne – „ztráta vzájemné důvěry je prvním příznakem společenského rozkolu v diktaturách našeho typu“ – „jen když je člověk, případ se už najde“ – „čím líp se plnily plány, tím hůř se žílo“ – „náš lid nežije, jen plní plán“ – není vůbec veselá. Do toho vyprávění o místech, kde se každý přiznal k čemukoliv, následovaných lágry, všudypřítomných udavačích, sledování, agentech, neutěšené bytové situaci, hladomorech, ve kterých na Ukrajině umíraly miliony lidí, rozkulačování atd.

Škoda jen, že 700 hustě popsaných stran titěrnými písmenky se asi nebude chtít každému číst. Ale jako lékař léčící komunistickou úchylku, bych určitě čtení této knihy předepsal každému, komu se s nostalgickou slzou v oku stýská po komunistickém režimu.

VystavilDon Insalata v 16:44 0 komentářů  

Štítky:

Lawrence Ferlinghetti - Obrazy a básně
19. dubna 2007

Výstava obrazů Lawrence Ferlinghettiho v suterénu Domu u Zlatého prstenu trvá do 13. května 2007. Osobně jsem si před lety zamiloval Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, a tak jsem byl zvědav na maestrovu malířskou tvorbu. Umprum sice vystudovaný nemám, ale některé obrazy na mě působily dojmem tvorby nenadaného dítěte ze základní školy, pro kterého je výtvarka utrpení. Kromě mazanic, které podbarvovala hlasitá smyčka americké státní hymny, do které soci nesrozumitelného vykřikoval sám Ferlinghetii, bylo na výstavě i několik opravdu pěkných obrazů, které zaujaly buď svými barvami a nebo nápadem.

Součástí výstavy je i několik videoprojekcí. Sám bych se chtěl někdy setkat s člověkem, který cíleně na jakékoliv výstavě vydrží všechny videoprojekce (delší než minutu) od začátku až do konce. Vtipná byla videoprojekce, kterou natočili v Praze roku 1998, když zde byl Ferlinghetii na návštěvě. L.F. v ní recituje svou báseň, která ho napadla v noci. Výraz „staromák square“ mi přišel opravdu veselý.

Součástí vstupenky je vstup i do prvních třech pater, ve kterých se ve stálé expozici prezentuje česká malba 20. století. Jak říkal Ricky Gervais v Office: „Mám rád všechna velká jména“ – z nich si užijete Toyen, Štýrského či Emila Fillu. Co si však rozhodně neužijete je pomalu až policejní dohled místních uvaděčů, kteří vás nápadně nenápadně sledují za každým krokem. Cítil jsem se pomalu jak Mandelštamová na procházce s Achmatovovou, když je sledovali nápadně nenápadní fízlové. Nevím, jestli je to v jejich popisu práce, ale přijde mi krajně trapné, pokud mě ze vzdálenosti jednoho metru pronásleduje uvaděč v místnosti, kde jinak nikdo není. K odbytí dotěrných uvaděček nepomohly ani průpovídky typu: „Škoda že když už máme průvodce, tak není prohlídka komentovaná.“ apod. Pak mi nějak uniká několik kamer umístěných v každé místnosti...

VystavilDon Insalata v 17:19 0 komentářů  

Štítky:

Kancl (The Office)
18. dubna 2007

Tímto prvním televizním projektem z roku 2001, který režíroval Stephen Merchant, získal Ricky Gervais svou slávu. O této autorské dvojici jsem psal již zde. Seriál Office získal zlatého glóba za nejlepší komediální seriál a sám Gervais obdržel několik cen BAFTA (letos jsou nominování oba – Gervais i Merchant, a to za jejich druhý společný seriál Extras).

Aktualizace 22/05/07: Dnes začala ČT2 vysílat Office pod názvem „Kancl“. V programu je uvedeno 1/14, čili se budou vysílat obě sezóny po šesti dílech, které budou následovány dvěma „Christmas Specials“.

Tak hurá na Office. David Brent je šéfem papírenské společnosti Wernham Hogg v malém britském městečku Slough. Celý seriál je natočen jako dokument BBC. David Brent si o sobě myslí, že je nejenom skvělý šéf, ale též talentovaný bavič, zpěvák a tanečník, ale nějakým zvláštním způsobem BBC natočila dokument o šéfovi, kterého by si rozhodně žádný člověk nepřál mít, protože je to naprostý idiot.

Vždy když běží chvíli „děj“, jsou pak prostřihy na „mluvící hlavy“ jednotlivých hrdinů, kteří do kamery komentují to, co se například před chvílí v kanceláři událo. Asi nejlepší jsou hlášky Davida Brenta (Ricky Gervais), který svým sebevědomým hlasem o sobě říká, že je nejenom „great boss“, ale také „chilled-out entertainer“ (vyklidněný bavič). Celý humor Office stojí na „trapných situacích“, kdy se většina lidí na sebe tak v šoku dívá, co to má být a David Brent má pocit, že se právě udála největší legrace v historii humoru. Výhodou je, že sitcom není podbarven smíchem (aby bylo dočiněno efektu dokumentu) a na kameru, kterou je seriál natočen, je také nutno si chvíli zvyknout, protože oním dokumentárním stylem je lehce netradiční.

Office patří mezi seriály, které se vám nemusejí na první pohled líbit. Když mu však dáte šanci, tak mu časem přijdete na chuť. Kromě samolibého Davida Brenta v seriálu vystupují: Tim a Dawn (Tim miluje Dawn, ona má však snoubence), dále Gareth Keenan, který je vtipný již sám o sobě svým zjevem a neuvěřitelně pije krev Timovi. To jsou hlavní postavy. Z těch vedlejších stojí za zmínku rozhodně málomluvný Keith, který však když něco řekne, stojí to opravdu zato.

Pokud máte rádi britský humor (a jako že Česká televize spolu s HBO ho do nás praly a perou silnými dávkami: Monty Pythons, Fawlty Towers (Hotýlek), IT Crowd (Partička IT, na HBO), Black Books, Red Dwarf (Červený Trpaslík), Yes Minister (Jistě, pane ministře), tak rozhodně dejte šanci i Ricky Gervaisovi s jeho seriálem Office a případně i Extras.

VystavilDon Insalata v 21:19 0 komentářů  

Štítky:

Salvador Dalí (Berlín)
15. dubna 2007

O kulturních tipech z cizích zemí jsem se zmiňoval již zde. Ale stejně mi nic nebrání v tom, abych napsal o včerejší výstavě díla Salvadora Dalího v Berlíně, která trvá do 22. dubna 2007.

Na ploše 1600 m2 se představilo na více než 300 litografií a dalších technik. Ony „provařené“ obrazy, které všichni viděli za život již milionkrát, na této výstavě rozhodně nehledejte. Většinou se jedná o speciální techniky – litografie, suchá jehla apod. Obrázky jsou rozděleny tematicky – nejvíce mi v paměti utkvěly ilustrace k Donu Quijotovi, Dantově Božské komedii a pak tři sošky, které byly hooooodně dobré.

Naprosto šíleným prvkem výstavy je promítání dokumentárního filmu z roku 1971, A Soft Self-Portrait of Salvador Dalí, ve kterém hraje sám Dalí a mluví anglicko-španelsko-francouzsky. Film má anglického vypravěče (Orson Welles) a vydržet jej celý je asi nadliský úkol. Dalí pobíhá v různých maskách, převlecích, paruce, s šílenými kosmickými rekvizitami a vypráví sám o sobě a o tom, jak tvoří. Asi nejlepší část filmu byla, když byl Dalí uprostřed jakési průsvitné gumové kupole a maloval na její vnitřní stěnu obřím štětcem a sledovalo ho z vnějšku publikum mladých lidí.

Jediné, co bych výstavě opravdu vytknul, je jisté organizační odfláknutí. U některých cyklů a na začátku výstavy byly veliké informační tabule se spousty textu, avšak kdo neumí německy, má jednoduše smůlu. Jakýsi místní anglicky hovořící pán se mi sice velice omlouval, že nemá žádné letáky s texty v angličtině, ale to asi nikomu nepomůže... Dále popisky jednotlivých děl byly často zajímavou jazykovou směsicí. Někdy byly pouze v němčině, jindy byly i francouzsky a někdy k němčině byla přidána angličtina (často se při překladu anglický a německý popisek značně lišil). Čili kdo tomuto přikládá důležitost a neumí důkladně německy, bude asi hodně zklamán.

Jinak jsem byl výstavou nadšen právě pro seznámení se s méně známou umělcovou tvorbou a rozhodně bych 8 eur (za studenta) a 12 za dospělého nepovažoval za vyhozených.

VystavilDon Insalata v 17:18 0 komentářů  

Štítky:

Mise na měsíc 3D (IMAX)
13. dubna 2007

Jedná se o už druhý „vesmírný“ snímek v IMAXU, avšak s (na poměry českého Imaxu) téměř dokonalým snímkem „Kosmická stanice 3D“, opravdu Mise na Měsíc nemůže vůbec soutěžit.

Když pomineme obvyklou vatu, kterou je většina IMAX filmů vyplněna, tak toho moc opravdu nezbude. Výhoda IMAXU je alespoň ta, že filmy jsou tak krátké, že nemá cenu ani z kina odcházet, protože utrpení velmi rychle končí. Pětiminutový záběr na hopsající děti, z nichž jedno po druhém odpovídá na dotazy: „Znáš nějakého kosmonauta jménem?“ a my se snad máme smát, když dítko odpovím „Jim“ a nebo „Lance Armstrong“? Aby pak po chvíli skoro všechny děti říkaly: „Až vyrostu, chci se stát kosmonautkou.“ a nebo „Až vyrostu, chci se stát kosmonautem“. Pokud už sami nevyrostete z těchhle naprosto zbytečných záběrů, které mají informační hodnotu někde hluboko pod bodem mrazu, tak se možná dočkáte i něčeho z mise na měsíc.

Dozvíte se názvy všech misí na Měsíc, prostříhané se všemi „hláškami“, které zahlásili američtí kosmonauti po vystoupení na Měsíc, ale jak moc originální chtěli být, nikdo Neila Armstronga se svým „velkým skokem pro lidstvo“ netrumfnul... Všechny historické záběry se promítají na malinkaté 2D plošky, které jsou zakomponované doprostřed obřího 3D plátna, kam by se na výšku vešlo stoosmdesat psů, šest zeber, dva potkani a tři sloni. (Kdo byl v IMAXU více jak jednou, tak už musí snad chodit o pět minut pozdě, aby záměrně přišel o skvělého uvaděče, který přirovnává výšku plátna k několika naskládaným slonům na sebe. Osobně bych si vystačil s počtem metrů, protože nevím, jak vysoký je průměrný slon.)

A protože historické záběry tvoří většinu filmu, moc toho ve 3D ve skutečnosti není – ano, někdo namítne, že onen rámeček, ve kterém se odehrávají archivní záběry, je 3D, ale archivní záběry jsou 2D. Jediné ryze 3D záběry jsou na jakési dva hopsající kosmonauty, ale nikde nebylo řečeno, zdali je to skutečně na Měsíci, a nebo se jedná o 3D počítačovou ilustrační simulaci. Osobně ale předpokládám, že to byla jen nějaká ilustrační hraná simulace na Měsíci, takže ony „skutečné“ (to mi připomíná zcestný slogan „Vítejte ve skutečné realitě“) měsíční záběry budou opravdu asi jen ty archivní záběry.

Nezbývá mi než říct, že IMAX opět zklamal. Filmy v něm jsou z většiny naprosto příšerné, a že jsem je viděl skoro všechny. Nejlepší byl asi úplně první snímek z vodního světa a poté ona Kosmická stanice 3D. Bylo v nich totiž nejméně vaty a nebyly ani opředeny scestnými zápletkami (dívka, co si šňupne v Muzeu prahistorický koks, aby viděla 3D T-Rexe) a nebo stále se omílajícími větami dokola „Páni, podívej na tu úžasnou strukturu.“ (Tajemné hlubiny), či hereckými výkony Benedikta a Otylky v podobě dabérů, kteří namluvili hmyz (Království hmyzu 3D). Osobně si myslím, že do IMAXU se má chodit na dokumenty a nikoliv na příšerné zápletky, které nemají smysl, aby se jimi opředly dokumentární záběry. A nebo lidé opravdu potřebují k záběrům přírody komentáře typu: „A támhle Pepík (lev) právě zahryznul naší milou Andulku (Antilopa), a nakrmí tak své neposedné nezbedy Bertíka (malý lev) a Samsoníka (malý lev č.2.)?

VystavilDon Insalata v 21:18 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)