Taxidermia
8. února 2007
Viděl jsem už hodně filmů a řadu i hodně nechutných, ale tenhle film je určitě překonal. Ani ne tak šokoval, jako spíše překonal v rychlém sledu jedné nechutnosti za druhou. Film vypráví o třech mladých mužích, generačně spjatých – děd, otec a syn. Děd dělá pucfleka důstojníkovi za války a je to snad ten nejvíce sexuálně frustrovaný člověk na světě, otec je závodní rychlojedlík v dobách komunismu a syn vycpává zvěř v současné době.
Nevím, jestli byl záměr natočit dada film, ale pokud se vám dělá špatně při pohledu na soulož muže s odporně tlustou ženskou, které říká prasničko, aby pak byl střih a divák zjistil, že nejstarší muž z tří generací souloží s naporcovaným prasetem ze zabijačky… nebo když ten prostřední soutěží v rychlopojídání potravy a po soutěži se spolu závodníci baví a jeden vedle druhého zvrací pomalu jako ten tlusťoch v Monty Pythonech, či pokud budoucí ženě rychlojedlíka ukápne z podpažního houští kapka potu na jeho tvář a on ji tajně s gustem slízne a nebo když… ne, nemá cenu pokračovat, ale tohle bylo spíše z toho slabšího soudku.
Komu přijde tlustý onen prostřední hrdina, když se odehrává prostřední část filmu o něm, tak snad ať raději odejde z kina, protože ve třetí části o vycpávači zvěře váží asi osmset kilo a celé dny a noci jenom sedí na židli a nechává svým synem vykrmovat odporně tlusté a přerostlé kočky, které se mu nakonec stanou – jak každý předpokládal hned jak se kočky poprvé objevily na scéně – osudnými. (Kdyby chtěl režisér diváka překvapit, tak nechá tlouštíka třeba jednu kočku sežrat, ale dopadlo to přesně dle očekávání, že kočky si pochutnaly na něm. To mi připomíná prastarou novinářskou poučku, že zpráva do novin není, když pes pokouše člověka, ale když člověk pokouše psa…)
Vrcholem filmu je, když se nejmladší z rodiny sám vypreparuje a udělá ze sebe umělecký objekt připomínající antickou sochu. Buď v tom můžeme hledat něco děsně intelektuálního a filozofického a nebo o tom můžeme říct „A proč jako? Co ho k tomu vedlo? Co to je za magořinu?“ Pokud si chcete dokázat, zdali ještě v dnešním světě existuje něco, co vás dokáže zvednout ze židle, tak na film jděte. Místy je to dokonce i legrace, ale jaksi taková, že na ni musíte mít buď silný žaludek a nebo pytlík na zvracení v pohotovostní poloze.
Osobně se mi na celém filmu nejvíc líbila scéna, kdy si nejstarší muž z rodiny prohlíží Andersenovu pohádku o děvčátku se zápalkami a rozevře ji a po rozevření knihy se před ním objeví papírový model a on se najednou začne procházet v onom malém papírovém knižním modelu, aby se pak nechal osahávat pohádkovým děvčátkem se třemi zápalkami… Stejně tak úžasná byla scéna taktéž z první třetiny filmu, kdy děd čichá k vaně, ve které se předtím koupaly dvě dívky a kamera jezdí kolem dokola vany a vždy se v ní objevuje, k čemu všemu se tehdy takovéhle necky používaly… Čili první třetina filmu – příběh o dědovi z války, mi přišla jako nejlepší. Filmu také pomohla skvělá hudba Amona Tobina.
VystavilDon Insalata v 21:02
Štítky: film
Příspěvky
