Okna a Multiply, Dušan Šimánek
12. března 2006
Po zhlédnutí výstavy jsem měl pocit, jako kdybych vstoupil do garsoniéry a zeptal se pyšného majitele, zdali „mohu dál“ a on by mi odpověděl, že „dál už to nejde.“ Než jsem se totiž nadál, tak bylo po výstavě. Prošel jsem si tedy fotografie ještě jednou dokola, abych náhodou neopomenul nějaký detail.
Šimánkova výstava vznikla proto, že v nakladatelství Torst vydává svou monografii. V barevné knize, tištěné na křídovém papíře, nalezneme mnohonásobně větší počet fotografií, než je v dvoupokojové galerii Bayer & Bayer. Sám autor prý dle časopisu „Art & Antique” vybral několik málo fotografií, které by nejlépe vystihly jeho dva cykly: „Okna“ a „Multiply“.
Co mě ze všeho nejdříve na fotografiích upoutalo, byl pocit, že to prostě nejsou fotografie. Připomínalo mi to spíše malbu. Pán, který v galerii hlídal za zvuků jazzu, které se linuly z reproduktorů jeho předpotopního rádia, se však dušoval, že jsou to klasické fotografie, žádný digitál a žádné počítačové úpravy. Onoho „malebného“ (ve smyslu malby) efektu bylo prý hlavně docíleno tím, že se fotografie udělaly na speciální fotografický papír. Prý to má být – dle onoho pána, který tam vítal návštěvníky – také hlavní důvod, že jedna fotografie stojí kolem třiceti tisíc korun. Nevím, jestli cena fotografie se cení dle náročnosti toho, jak přichází na svět, ale já osobně bych se obával tvrdit, že cenu uměleckého díla spíše určuje profláklost autora. A že jméno Dušan Šimánek jsem slyšel poprvé v této galerii. Co mě ale překvapilo, že aniž bych věděl, kdo Šimínek je a jaká je jeho tvorba, tak jsem se za život každodenně setkával po určité období s jeho tvorbou. Ano, byla to ta slavná fotografie pana prezidenta Havla, která nám visela v naší třídě na gymnáziu. A ano, tato fotografie se zároveň stala předlohou ke známce, kterou jsem si jako mladý filatelista hrdě zařadil do svého známkového alba, hned vedle Franze Josefa, Adolfa Hitlera a pětihaléřového Gustava Husáka.
Jak už bylo řečeno, v galerii byly dva cykly. „Okna“ – zajímavé fotografie, na kterých musí člověk hledat, co se v okně vlastně odráží. A druhý cyklus „Multiply“, což byly vybrané detaily umělohmotných ubrusů. Zejména u těchto ubrusů mi prostě přišlo, že to nemohou být fotografie. První co mě napadlo, bylo: „Panebože, tak vyfotit ubrus, to je teda nápad za všechny prachy.“ Ale na druhý pohled se mi to docela líbilo, jak to bylo pěkně barevné a jak to připomínalo namalovaný obraz. Ačkoliv namalovat ubrus by mi přišlo stejně uhozené, jako jej fotit. Protože nejsem žádný kritik, tak raději napíši, co duchaplného napsala o vyfocených ubrusech Anna Fárová v Šimánkově monografii:
„Jedná se o ještě spekulativnější podobu, než jakou byla Draperie, kdy se dokonalá reprodukce banálního objektu hyperrealistickou reprodukční fotografickou cestou stala naplněním dávných tezí pop-artu. Jsme opět u Campbellových polévek Andy Warhola v aktuální transpozici. Je to pozorování a přijímání všední skutečnosti světa a vyjádření její esence. Duchampův ready-made je nanovo zaktualizován ve skryté kráse prostých otisků, nově odhalené na přehlížených předmětech žijících s námi a kolem nás v naší běžné každodennosti. Vytřením ze souvislostí a setkáním reality a vize vzniká na jedné straně podtržení jsoucnosti obyčejného předmětu a na straně druhé objev jeho jiné neutěšené povahy a upozornění na ni. Multiply jsou svým způsobem provokativní exhibicí možnosti dokonalé fotografické reprodukce s nárokem na zařazení jejího výsledku do umělecké tvorby a vytvoření nečekaného artefaktu.“
Jinými slovy: „Panebože, fotit ubrus, to je teda ujetý.“ Snad bych jen ještě za sebe dodal, že Šimánkovy banální fotografie upozorňují na to, kolik je v individuálním a jedinečném obecného, návratného a kolektivního a do jaké míry se ubrusy podobají jeden druhému a kolik je v obecném individuálního a jedinečného a do jaké míry se ubrusy vůbec nepodobají a jsou vždy bohatě individualizované.
Tato prostupnost totožného s netotožným (banálního a nezvyklým) je vůbec pro ubrusovské univerzum symptomatická. Je samozřejmé, že složitý mechanismus v Šimánkových na první pohled triviálních ubrusech zůstane skryt jak prvním recenzentům, tak prvním návštěvníkům. K jeho odkrytí bude zapotřebí systematické kritické exegeze. Howgh. Snad jen dodat na závěr, že onen složitý mechanismus zůstal skryt i pro mě a jsou to opravdu jen hezké barevné ubrusy na které se pěkně kouká... (poslední dva odstavce jsou parafrází na doslov Jiřího Pelána ke knize Raymonda Queneaua, který dodnes považuji za největší haluznost na světě a obávám se, že autor byl placen za počet nesrozumitelných vět).
VystavilDon Insalata v 16:52
Štítky: Výstavy
Příspěvky
