Persepolis

Je to přesně měsíc (a nějaký drobný), co jsem sem naposledy něco napsal. Nebudu se vymlouvat na pracovní vytíženost, protože důvodem je spíše jednoduchý fakt, který zní: v kině za celý listopad dávali totální… nic. Současná nabídka filmů je tak hrozná, že přetrpět DVACETIMINUTOVÉ reklamy a upoutávky na tunu děsných filmů ve Slovanském domě před samotným spuštěním filmu Persepolis, byl tedy kumšt. Řekl bych, že pirátství není ani tak velký problém filmového průmyslu, jako jsou jím spíše naprosto zcestné zhovadilosti, kterými nás filmoví distributoři zasypávájí…Upřímně dávají v současné době tak příšerné filmy, že bych se musel snad stydět i kdybych se je snažil nějakým způsobem pokoutně pirátit. Přitom při nedávné návštěvě Bruselu jsem všude viděl plakáty na filmy, které bych šel hned navštívit – My Blueberry Nights od Kar Wai Wonga či Auf der anderen Seite od Fatiha Akina (snad brzy dorazí i k nám – OPRAVA: film od Akina je asi v jedné kopii v ČR, protože ho dává pouze jedno kino na Andělu). Nu ale pryč od mého stěžování si k filmu Persepolis.

Persepolis pak v současné nabídce filmů působí jako naprostý balzám na kritickou duši. Ten film má prostě vše. Kvalitní příběh, věrohodné postavy, svižnou stopáž 90 minut a hlavně, je naprosto úžasně zpracovaný – je totiž kreslený. A to ne ledajak. Většinu příběhu je film černobílý a skvěle tak podtrhává celkovou atmosféru, kdy často ze tmy prosvítají jen některé obrysy. Kupříkladu scéna s vojáky v plynových maskách na mě působila naprosto děsuplně.

Ale abych se také dostal k samotnému filmu. Film zpracovává příběh (předpokládám, že dle skutečné události) dívky, která se narodí a žije v Íránu. Vidíme zde ve zkratce historii Íránu posledních třiceti let – nic veselého to rozhodně není, ale kupodivu to místy vtipné je. Dívka je pak poslána rodiči během irácko–íránské války do Vídně, kde se snaží ve francouzském lyceu nějak zapadnout mezi ostatní děti. Po mnoha peripetiích skončí polomrtvá v nemocnici a následně si přeje se vrátit zpět do Íránu. Zde sice skončila válka, ale místní zákony (které nejsou k ženám naprosto vůbec spravedlivé) začínají být stále více a více otravnější. Jakýmsi přístavem naděje a spásy je pro dívku postava její babičky, která má stále po ruce nějakou moudrou průpovídku, či nějakou morální pravdu, kterou dívce vždy znovu otevře oči. Problém je, že po západní zkušenosti si dívka připadá cizinkou nejen ve Vídni, ale i také v rodné zemi. Hlavní linie filmu (současná) trvá tak jen několik minut, kdy dívka je v Paříži na letišti a chce si koupit letenku zpět do Teheránu. Po vzpomínkách na svůj celý život (retrospektivní linie filmu) na konci zjišťuje, že bude asi lepší zůstat tam, kde teď je, v Paříži.

Persepolis je jeden z mála filmů, kde dobrý děj je pouze určitým bonusem ke geniálnímu výtvarnému zpracování. Film se prostě musí vidět. Pokud na něj nepůjdete do pražských art kin, tak doporučuji jít na film až po dvacetiminutách, než má oficiálně začít, protože ukázky, které filmu předchází, vás spíše znechutí před tak dobrým filmem, jakým Persepolis bez pochyby je.

UPDATE 04/05/08 Finská zkušenost dává názvu filmu nový rozměr (perse = prdel, polis = město) ;o).

VystavilDon Insalata v 21:58  

0 komentářů:

Okomentovat