La Societe du Spectacle
6. listopadu 2008

Guy Debord, autor nejen nečitelné knihy Společnost spektáklu, natočil také šest filmů, z nichž jedním je i Společnost spektáklu. Knihu vydal v roce 1967 a film vznikl roku 1973. Protože proti spektáklu se dá bojovat jen spektáklem (ačkoliv to Debord moc nechce), vznikl asi z tohoto důvodu i tento film. (To je asi jako když bojovníka proti televizi pozvou do televize, aby řekl, proč je televize škodlivá).

Nejdříve si musíme ujasnit, zdali tento film filmem nazývat můžeme. Sám Debord svému filmovému dílu říkal anticinema. Hypnotický hlas (možná samotného Deborda, nejsem si jist) čte úryvky z knihy Společnost spektáklu monotónním hlasem, který uspí i hyperaktivního člověka trpícího insomnií. Tento hypnotický monolog je podbarven obrazy. Obrazy spektáklu, tj. falešné reprezentace reality. Světa kolem nás. A v rámci Debordova détourment (vychýlení) jsou ve filmu i filmové détourment z několika filmů. Film je často přerušován pouze běžícím textem citací Marxe, Clausewitze, Machiavelliho a dalších. Pouze několikrát ve filmu na chvíli zazní hudba.

Co však musím autorovi vytknout, protože to považuji za samoúčelné (ale na druhou stranu je to možná to jediné, co někoho bude na "filmu" bavit), jsou záběry na nahotinky nebo spoře oděné ženy. Nahotinka = jsou jí vidět prsa, spoře oděná = bikiny, plavky atd. V ani ne 90minutovém filmu jsem napočítal 48 párů obnažených prsou a 57 spoře oděných děv. Za použití průměru tak vychází více jak jedna žena za minutu. Nu, zajímal by mě názor neo-marxistických feministek na tento prvek filmu, hehe.

(UPDATE: je možné, že v odstavcí výše jsem se projevil jako ten prvoplánový idiot prý já a ne Debord, protože dle Baudrillarda existují znaky první a druhé intence, takže ty nahotinky mohou značit VE SKUTEČNOSTI rafinovanou simulaci, znak druhé intence, který odkazuje VE SKUTEČNOSTI více na ŠATY (které tam nejsou, protože nahotinky jsou nahé) než na nahé ženy. Samotná realita (nahé tělo) se stává znakem a defacto mizí. Takže Debord vlastně v záběrech na nahotinky ukazuje rafinovaně šaty značky Versace (které tam nejsou, vidíme prsa), stejně jako pak již prvo-intencionálně ukazuje auto v autosalonu či další produkty konzumu. Naproti tomu pak tedy nechápu, proč neukazuje lidi jdoucí pěšky (kteří se stali simulací auta, které tam není vidět), ale auto. A pokud bychom takto museli rozebírat VŠE, zda něco je nebo není simulací něčeho jiného, tak bychom se asi brzy zbláznili. Nu a nebo to vše bylo úplně jinak a Debord je jednoduše chlípné prase, nebo věděl, (stejně jako bývalý šéfredaktor Týdnu), že nahotinka zvedne návštěvnost filmu, prodejnost časopisu atd. Viz polonahé krasavice ve všech reklamách...).

Jestli mohu něco doporučit, tak to tento film nedoporučit. Kniha sama je dost náročné čtení, že si tezi čtete třeba i několikrát, než jí přijdete na kloub a nyní si představte monotónní hlas, který z knihy předčítá, než se stačíte nad něčím zamyslet, tak už se mluví o něčem jiném. No říkal jsem si, jestli Debord náhodou nezfilmoval i Heideggera, Kanta a nebo nějaké další dílo složitého filosofia... určitě by to byl spektakulární trhák jako toto.

VystavilDon Insalata v 19:23 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)