Petr Kvíčala - Vlny ve Wannieck Gallery Brno
2. července 2008
ku
O výstavě Petra Kvíčaly, jsem zde již jednou psal. A tak se Kvíčala zařazuje právem mezi mé oblíbené autory. Výstava trvá až do 7. září 2008 a je jakýmsi průřezem Kvíčalovy tvorby od roku 1984 až dodnes. Pokud jste byli v Krumlově, tak Vás moc "novinek" nepřekvapí a pokud doma vlastníte Kvíčalovu knihu, tak překvapení už vůbec neočekávejte, ale ono v knize obrázek vypadá možná pěkně, ale když jej pak vidíte v rozměrech osm metrů na tři a půl metru, tak je to samozřejmě o něčem jiném.
Pokud budete hledat nejnovější Kvíčalovy obrazy (protože na letáku k výstavě je 1984-2008), tak nemusíte moc hledat, protože z letoška je tam obraz jenom jeden a to dle mého naprosto nejhorší. Velikostí sice zabere dvě patra galerii, ale kvalitativně vypadá jen jako jakási nepovedená studie k obrazu. Čili bych možná použil známou větu, že méně je někdy více, protože tento obraz patřil naprosto k nejhoršímu a největšímu, co Wannieck Gallery nabídla.
Jinak ve Wannieck Galerii jsem byl poprvé a musím říct, že jsem si vzpomněl na Jiráskovu Industrii, protože tohle je přesně bývalá fabrika, kterou přestavili na pěknou galerii. Zaparkovat auto se dá rovnou v nákupním superobřím centru "Vaňkovka" a odtud je to pěšmo asi dvě minuty. Program na odpoledně obstarali i ultrapravicoví bezmozci, kteří mlátili v sobotním dni účastníky Queer Parade a o zábavu, při které tuhnul úsměv na rtech se postaral i jakýsi "dobrý křesťan" s křížem v ruce a ampliónem, který kráčel po brněnských ulilích a křičel do amplionu: "Nechceme zde homosexuální pedofily a sodomity". Což by mě zajímalo, jak by na toto reagovali homosexuální věřící (ano, to se opravdu nevylučuje a takoví lidé existují). No nic. S láskou k bližním nejdál dojdeš, že ano, můj milý křesťane.
VystavilDon Insalata v 12:48 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Indiana Jones a Království cáklé lebky
10. června 2008
Netvrdím, že ke sledování Indyho série potřebujete vytříbený intelekt, ale tenhle film... to tedy bylo něco. Obávám se tvrdit, že možná dokonce bude tento film soupeřit o první příčku v disciplíně "nejstupidnější film roku" spolu s Piráty z Karibiku.
Jestli jste někdy přemýšleli o tom, zdali se dá spojit Indiana Jones a UFO, tak ano. Lze. Přesně v tomto filmu se to tvůrcům podařilo. Je asi jasné, že filmy mají spousty fandů (proto asi i tento revival po sto letech...), a že nikdo neočekává, cosi duchaplného, ale osobně i od kraviny, na kterou jdu cíleně, očekávám alespoň něco.
Občas jsem opravdu netušil, zdali parodují sami sebe (když nejmladší z Jonesů hází hada jako pomocné lano očividnému ofidiofobikovi "Indymu"), každopádně v momentě, kdy v jakémsi templu postaveném mimozemšťanům cáklý idiot položí lebku mimožemšťana k jakési nástenné malbě (ano, Erich von Däniken asi chrochtal blahem u tohoto filmu), a všem v kinosále dojde, že jsou identické... tak ještě pro lidi (rozuměj Američany) s IQ minus 20 000 je překryje, aby to došlo opravdu všem. Ale to podceňujete scénáristy, kteří si o nás myslí, že jsme ještě retardovanější, protože pak kdosi z Indyho tlupy ještě zvolá: "Ejhle, jsou identické.". Tak to bylo opravdu už pro diváky s IQ minus 30 000.
Jak bych to měl asi shrnout. Zápletka je nudná. Pocit viděno na stokrát jinak se neustále vrací. Bývalá avantýra Indyho z Dobyvatelů ze ztracené archy je také zpět, bohužel to jaksi mezi nimi moc nejiskří jako tehdy (důvodem je asi napomádované pako, jež je jejich společným synem). A vrcholem všeho je svatba v závěru filmu. Ještě mi tam chyběla promoce napomádovaného paka, a jak založí úspěšnou rodinku. A miniscénka s kloboukem, doufám nenaznačovala, že v dalším díle bude Indyho hrát Shia LeBouf, protože, takto by z něj byl sériový herec nejen v Transformerech, ale ještě doufejme, že Lucas z něj neudělá nového "Indyho".
Jediné, co mi alespoň trochu zvedlo náladu byla pidirolička "JANITORa" z televizního seriálu Scrubs, protože Janitor je prostě nej ;o).
VystavilDon Insalata v 15:35 0 komentářů
Štítky: film
Nan Goldin (Museum of Contemporary Art Kiasma, Helsinki)
9. května 2008
Nu musím říct, že se mi tu plní foto-výstavní sny. Posledně to byl Anton Corbijn, teď to byla Nan Goldin v Kiasmě. (Výstava už skončila cca před měsícem, ale co). No předně musím říct, že jsem očekával vícero fotografií, které Nan Goldin proslavily - ony heroinové závisláky ze 80. let apod.
Namísto toho se povětšinou jednalo o tvorbu Goldin z posledních několika let (kolem roku 2000) a to "staré" o čem každý mluví, bylo ve výstavě zastoupeno minimálně... Film jsem jako vždy přeskočil (mra, která byla na výstavě týden po mně, říkala, že fiilm vydržela a že si na něm Goldin típala cigára o ruku, hmm, o moc jsem nepřišel).
V jedné tmavé místnosti hráli báječné vykopávky a byla tam dooost dlouhá slide-show mnoha a mnoha fotografií, které Goldin udělala a které se na výstavě neprezentovaly. Což je nápad dobrý (člověk může zhlédnout vícero z tvorby), ale na druhou stranu nápad nedotažený do konce (naprosto chyběly popisky, případně datum vzniku fotografií apod.)
Kromě tradičního Goldin stylu (transvestité, homosexuálové, šlapky, drogoví závisláci) bylo na výstavě i několik fotografií, které zaváněly krajinkami, z nichž se mi nejvíce líbila jedna z Japonska, kde padají růžové lístky z třešní a jakýsi džaponec v nich jde po ulici.
No musím to ohodnotit pozitivně, ale možná nadbytek očekávání v konfrontaci s tím, co přišlo, mě možná trochu zklamal, ale i tak dobrý. Rozhodně lepší, než co člověk najde tady v Jyväskyle.
VystavilDon Insalata v 8:34 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Toulouse-Lautrec (Nationalmuseum, Stockhholm)
Když pominu, že jít na tuhle výstavu byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měl (bylo mi totálně špatně, horečka 38, ale check-out z hostelu už proběhl a nebylo odpoledne ve Stockholmu, co dělat), tak na druhou stranu nechat ve švédsem Nationalmuseu 80 švédských korun zase tak úplně hrozné nebylo.
Výstava totiž byla do počtu obrazů Lautreca obří, a mohl jsem se obdivovat (prazvláštním stylem sledování) obrazům z různých období Lautrecova života. Prazvláštní styl sledování = doplazit se k další pohovce, židli, tam si setřít studený pot z čela, dívat se na obrazy kolem a pokračovat dále k další sesli. Bohužel ve většině pomenších místností s Lautrecovým dílem byl těžký vydýchaný vzduch a jakési příšeří, což v kontrastu s ostatními místnostmi muzea (kde byli ku příkladu hrůzostrašní švédští krajinkáři, ale zato obří klimatizované místnosti plné světla), bylo dosti prapodivné.
Nu, mluvit o díle samotném snad ani nemá cenu, Lautrecovy obrazy viděl snad každý a u těchto výstav jde většinou jen o ten pocit, že člověk konečně vidí na vlastní oči originál visící na zdi a nikoliv reprodukci v obrázkových knihách o umění. Takže jsem si konečně mohl Lautrecovy kurvičky a reklamní plakáty užít v originálu.
VystavilDon Insalata v 8:23 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Andy Warhol - Other Voices, Other Rooms (Moderna Museet, Stockholm)
6. května 2008
No asi začínám vypadat jako fanda Andyho Warhola, protože naposledy jsem na něm byl ve videňské Albertině, ale zas tak žhavý to s ním není... a ve Stockholmu už asi ani nebude, protože výstava skončila tuto neděli.
Protože mohu srovnávat s Vídní, tak tady to mělo rozhodně větší šmrnc a i větší prostor... daleko větší. Poprvé mě dokonce zaujala i instalace expozice, což se mi tak často nestává, ale opačný problém byl, že mě tak už moc nezaujalo prezentované umění... byly to totiž povětšinou filmy od Warhola s různorodou stopáží (docela dlouhou) a fakt nevím, jestli se našel jediný návštěvník, který by všechny filmy zhltnul.
Z obrazů mě zaujal pouze jeden, jmenoval se Camouflage (a byl to buďto ten první a nebo druhý vlevo nahoře). No jelikož jsem byl v muzeu churav, tak jsem si na chívli sednul a dokonce se i díval na nějaký ten film, ale musím říct, že po deseti minutách sledovat zadek nahého mladíka, kterak se baví s nahou ženou ležící na kanapi, tak to opravdu zábavné nebylo.
Ale abych pravdu řekl, do muzea jsem šel proto, že mělo v názvu moderní umění a ne že bych věděl o Warholovi, a tak jsem navštívil i stálé expozice, kde mě v jedné místnosti překvapily fotografie dvojčat a trpaslíků od Diane Arbus a v další na mě vybafnul Jackson Pollock. Impresionisty a kubismus už ani nezmiňuju, ty jsou všude po desítkách (Picasso a ti druzí), ale co mě zaujalo bylo obří plátno od Salvadora Dalího s názvem "The Enigma of William Tell" - klasickej Dalí, berličky, tekoucí hodiny, ale takhle velikou věc od Dalího jsem ještě neviděl a hlavně to bylo super barevný.
No takže Stockholm mě nadchnul.
VystavilDon Insalata v 19:52 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Příspěvky
