Indiana Jones a Království cáklé lebky

Netvrdím, že ke sledování Indyho série potřebujete vytříbený intelekt, ale tenhle film... to tedy bylo něco. Obávám se tvrdit, že možná dokonce bude tento film soupeřit o první příčku v disciplíně "nejstupidnější film roku" spolu s Piráty z Karibiku.

Jestli jste někdy přemýšleli o tom, zdali se dá spojit Indiana Jones a UFO, tak ano. Lze. Přesně v tomto filmu se to tvůrcům podařilo. Je asi jasné, že filmy mají spousty fandů (proto asi i tento revival po sto letech...), a že nikdo neočekává, cosi duchaplného, ale osobně i od kraviny, na kterou jdu cíleně, očekávám alespoň něco.

Občas jsem opravdu netušil, zdali parodují sami sebe (když nejmladší z Jonesů hází hada jako pomocné lano očividnému ofidiofobikovi "Indymu"), každopádně v momentě, kdy v jakémsi templu postaveném mimozemšťanům cáklý idiot položí lebku mimožemšťana k jakési nástenné malbě (ano, Erich von Däniken asi chrochtal blahem u tohoto filmu), a všem v kinosále dojde, že jsou identické... tak ještě pro lidi (rozuměj Američany) s IQ minus 20 000 je překryje, aby to došlo opravdu všem. Ale to podceňujete scénáristy, kteří si o nás myslí, že jsme ještě retardovanější, protože pak kdosi z Indyho tlupy ještě zvolá: "Ejhle, jsou identické.". Tak to bylo opravdu už pro diváky s IQ minus 30 000.


Jak bych to měl asi shrnout. Zápletka je nudná. Pocit viděno na stokrát jinak se neustále vrací. Bývalá avantýra Indyho z Dobyvatelů ze ztracené archy je také zpět, bohužel to jaksi mezi nimi moc nejiskří jako tehdy (důvodem je asi napomádované pako, jež je jejich společným synem). A vrcholem všeho je svatba v závěru filmu. Ještě mi tam chyběla promoce napomádovaného paka, a jak založí úspěšnou rodinku. A miniscénka s kloboukem, doufám nenaznačovala, že v dalším díle bude Indyho hrát Shia LeBouf, protože, takto by z něj byl sériový herec nejen v Transformerech, ale ještě doufejme, že Lucas z něj neudělá nového "Indyho".

Jediné, co mi alespoň trochu zvedlo náladu byla pidirolička "JANITORa" z televizního seriálu Scrubs, protože Janitor je prostě nej ;o).

VystavilDon Insalata v 15:35 0 komentářů  

Nan Goldin (Museum of Contemporary Art Kiasma, Helsinki)

Nu musím říct, že se mi tu plní foto-výstavní sny. Posledně to byl Anton Corbijn, teď to byla Nan Goldin v Kiasmě. (Výstava už skončila cca před měsícem, ale co). No předně musím říct, že jsem očekával vícero fotografií, které Nan Goldin proslavily - ony heroinové závisláky ze 80. let apod.

Namísto toho se povětšinou jednalo o tvorbu Goldin z posledních několika let (kolem roku 2000) a to "staré" o čem každý mluví, bylo ve výstavě zastoupeno minimálně... Film jsem jako vždy přeskočil (mra, která byla na výstavě týden po mně, říkala, že fiilm vydržela a že si na něm Goldin típala cigára o ruku, hmm, o moc jsem nepřišel).

V jedné tmavé místnosti hráli báječné vykopávky a byla tam dooost dlouhá slide-show mnoha a mnoha fotografií, které Goldin udělala a které se na výstavě neprezentovaly. Což je nápad dobrý (člověk může zhlédnout vícero z tvorby), ale na druhou stranu nápad nedotažený do konce (naprosto chyběly popisky, případně datum vzniku fotografií apod.)

Kromě tradičního Goldin stylu (transvestité, homosexuálové, šlapky, drogoví závisláci) bylo na výstavě i několik fotografií, které zaváněly krajinkami, z nichž se mi nejvíce líbila jedna z Japonska, kde padají růžové lístky z třešní a jakýsi džaponec v nich jde po ulici.

No musím to ohodnotit pozitivně, ale možná nadbytek očekávání v konfrontaci s tím, co přišlo, mě možná trochu zklamal, ale i tak dobrý. Rozhodně lepší, než co člověk najde tady v Jyväskyle.

VystavilDon Insalata v 8:34 0 komentářů  

Toulouse-Lautrec (Nationalmuseum, Stockhholm)

Když pominu, že jít na tuhle výstavu byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měl (bylo mi totálně špatně, horečka 38, ale check-out z hostelu už proběhl a nebylo odpoledne ve Stockholmu, co dělat), tak na druhou stranu nechat ve švédsem Nationalmuseu 80 švédských korun zase tak úplně hrozné nebylo.

Výstava totiž byla do počtu obrazů Lautreca obří, a mohl jsem se obdivovat (prazvláštním stylem sledování) obrazům z různých období Lautrecova života. Prazvláštní styl sledování = doplazit se k další pohovce, židli, tam si setřít studený pot z čela, dívat se na obrazy kolem a pokračovat dále k další sesli. Bohužel ve většině pomenších místností s Lautrecovým dílem byl těžký vydýchaný vzduch a jakési příšeří, což v kontrastu s ostatními místnostmi muzea (kde byli ku příkladu hrůzostrašní švédští krajinkáři, ale zato obří klimatizované místnosti plné světla), bylo dosti prapodivné.

Nu, mluvit o díle samotném snad ani nemá cenu, Lautrecovy obrazy viděl snad každý a u těchto výstav jde většinou jen o ten pocit, že člověk konečně vidí na vlastní oči originál visící na zdi a nikoliv reprodukci v obrázkových knihách o umění. Takže jsem si konečně mohl Lautrecovy kurvičky a reklamní plakáty užít v originálu.

VystavilDon Insalata v 8:23 0 komentářů  

Andy Warhol - Other Voices, Other Rooms (Moderna Museet, Stockholm)

No asi začínám vypadat jako fanda Andyho Warhola, protože naposledy jsem na něm byl ve videňské Albertině, ale zas tak žhavý to s ním není... a ve Stockholmu už asi ani nebude, protože výstava skončila tuto neděli.

Protože mohu srovnávat s Vídní, tak tady to mělo rozhodně větší šmrnc a i větší prostor... daleko větší. Poprvé mě dokonce zaujala i instalace expozice, což se mi tak často nestává, ale opačný problém byl, že mě tak už moc nezaujalo prezentované umění... byly to totiž povětšinou filmy od Warhola s různorodou stopáží (docela dlouhou) a fakt nevím, jestli se našel jediný návštěvník, který by všechny filmy zhltnul.

Z obrazů mě zaujal pouze jeden, jmenoval se Camouflage (a byl to buďto ten první a nebo druhý vlevo nahoře). No jelikož jsem byl v muzeu churav, tak jsem si na chívli sednul a dokonce se i díval na nějaký ten film, ale musím říct, že po deseti minutách sledovat zadek nahého mladíka, kterak se baví s nahou ženou ležící na kanapi, tak to opravdu zábavné nebylo.

Ale abych pravdu řekl, do muzea jsem šel proto, že mělo v názvu moderní umění a ne že bych věděl o Warholovi, a tak jsem navštívil i stálé expozice, kde mě v jedné místnosti překvapily fotografie dvojčat a trpaslíků od Diane Arbus a v další na mě vybafnul Jackson Pollock. Impresionisty a kubismus už ani nezmiňuju, ty jsou všude po desítkách (Picasso a ti druzí), ale co mě zaujalo bylo obří plátno od Salvadora Dalího s názvem "The Enigma of William Tell" - klasickej Dalí, berličky, tekoucí hodiny, ale takhle velikou věc od Dalího jsem ještě neviděl a hlavně to bylo super barevný.

No takže Stockholm mě nadchnul.

VystavilDon Insalata v 19:52 0 komentářů  

I'm not there


Když pominu fakt, že mě vždy překvapí, že Bob Dylan je stále naživu, tak co mě víc překvapilo, byl fakt, že tento film, který čerpá z mnoha různých aspektů Dylanova života, je snad tou nejlepší biografií, jakou jsem kdy viděl na filmovém plátně. A to hned z několika důvodů - šest různých herců v šesti různých příbězích navzájem prostříhaných ztvárnilo útržky Dylanova života.

Asi se budu opakovat, ale tenhle film definují zejména dvě slova - Cate Blanchett. Její verze Dylana - postava Jude Quinn - je prostě nejlepší. Dost tomu asi také napomáhá životní období, které Blanchett hraje - setkání s Beatles, Allenem Ginsbergem apod. Z dalších výkonů stojí za to vyzdvihnout Christiana Balea a Heatha Ledgera, jehož je tento (bohužel) jeden z posledních filmů.

Naopak jako urputná nuda působí Richard Gere, ale to není ani tak jeho výkonem, jako příběhem, který zde hraje. Prostě chudák Gere si odnesl tu největší nudu, a tak asi nikdo nebude mít rád jeho část.

Kdosi někde psal, že tenhle film si nedokážete vychutnat bez detailních znalostí z Dylanova života a hudby. Obávám se tomu protiřečit. Osobně se mi od Dylana líbí pouze tyto písně v tomto pořadí: 1) Like a Rolling Stone 2) Mr. Tambourine Man a 3) Just Like a Woman a tím to prostě hasne. A že bych znal detailně životní osudy Dylana? (to těžko, když mě vždy překvapí, že tento člověk je stále naživu). Prostě na tenhle film se dobře dívá i když o Dylanovi víte prdlačky...

VystavilDon Insalata v 10:05 0 komentářů