Qatri Trilogie (Qatsi Trilogy: Koyaanisqatsi, Powwaqatsi, Naqoyqatsi)
7. března 2007
Pod „neoficiálním“ názvem „Qatsi Trilogie“ se skrývá trojice filmů režiséra Godfreye Reggia. Názvy filmů jsem převzaty z jazyka kmene Hopi. Jedná se o jakýsi osobitý sestřih dokumentárních záběrů z celého světa, bez mluveného komentáře a doprovázené pouze hudbou jednoho z nejlepších současných skladatelů, Philipa Glasse.
První film, natáčený během let 1975-1982, se jmenuje Koyaanisqatsi (Nevyvážený život) a zabývá se střetem moderního světa s přírodou. Druhý díl z roku 1988 se jmenuje Powaqqatsi (Život v přeměně) a zabývá se spíše oslavou člověka žijícího ve všech koutech planety. Osobně se mi líbil více první díl, který zabíral úžasné přírodní scenérie, kdežto druhý díl se zabýval hlavně lidmi z rozvojových zemí žijících na pokraji bídy.
Protože třetí díl stále nepřicházel, rozhodl se kameraman Koyaanisqatsi, Ron Fricke, natočit vlastní (a hodně podobný) film – film Baraka, který šel do distribuce v roce 1992. Až po dlouhém čekání v roce 2002 vyšel třetí a závěrečný díl původní qatsi trilogie – film Naqoyqatsi (Život zabíjení se navzájem). Poslední díl trilogie hodně kombinuje různé počítačové zásahy do natočených záběrů a často působí spíše jako Winampová vizualizace. Stejně tak z názvu třetího dílu jasně plyne, o čem film bude, protože často jsou na záběrech různé pouliční boje a násilí.
Jako celek je to úctyhodná práce, Godrey Reggio tomu věnoval téměř polovinu života a nic podobného (kromě Baraky) nikde nenajdete. Je určitě jakousi povinností shlédnout všechny filmy, ale dle mého je nejlepší určitě ten první, ačkoliv ve třetím se Glass překonal a často dramatická hudba mi přišla ze všech tří filmů nejlepší. Neznám lepší prostředek, jak zjistit, že člověk na jedné straně dosáhnul úžasného technologického pokroku, avšak na straně druhé plení naší planetu a navzájem se zabíjí v různých konfliktech po celém světě.
VystavilDon Insalata v 21:07 0 komentářů
Štítky: film
Občan pes (Mah Nakorn)
4. března 2007
Poslední dobou mě zaujalo mnoho asijských filmů – zejména korejské, čínské a japonské, ale včera jsem si v kině uvědomil, že tohle je první thajský film, který jsem kdy viděl a musím říct, že to bylo naprosto dokonalé. Žánrově se jedná o romantickou komedii, ale zpracováním vybočuje ze všeho, co jsem kdy v tomto žánru viděl.
Tenhle film, popisující lásku Poda a Jin v současném Bankoku, je ozvláštněn skvělými nápady – ať už to jsou to fantazijní postavy typu mluvící plyšový medvídek, mrtvý taxikář na motorce (který zesnul, když pršely helmy z nebe), osmiletá holčička kouřící spolu s medvídkem jednu cigaretu za druhou, převtělující se babička atd. Krom fantazijních postav film zaujme i naprosto ujetou barevností a písněmi, které zpívají kolemjdoucí postavy z ulice. Už úvodní titulková sekvence, kdy Pod jde do továrny na sardinky a potkává zpívajícího policistu, houmlese a celý zpívající autobus, je k popukání.
Jako žánr nenabízí zápletka nic nového – dva lidé, z nichž každý má své sny, se neustále setkávájí až se nakonec finálně protnou. Pod miluje Jin a Jin má pochopení pro všechno na světe jen ne pro Poda, až to nakonec dobře dopadne (jako ve všech romantických komediích) a vždy, kdy už to vypadá, že to už už dobře dopadne, tak nastane jakási překážka v jejich lásce, aby to nakonec dobře dopadlo… Tady má ona překážka v lásce jakési environmentální vyznění, kdy Jin se pomátne do záchrany planety a bojuje proti plastikovým láhvím a naprosto Poda ignoruje.
Překvapující je, že film je z roku 2004 a do českých kin se dostal až teď, ale i ze „zájmu“ tří set hlasujících diváků na filmové databázi imdb je jasné, že „díru do světa“ film asi neudělal, i když je naprosto výborný a doporučil bych ho všem zájemcům o nezvyklý filmový zážitek.
VystavilDon Insalata v 21:06 0 komentářů
Štítky: film
Muž bez minulosti (Mies vailla menneisyyttä)
1. března 2007
Nedávno jsem tady psal o Světlech v soumraku a nyní se zaměřím na další Kaurismäkiho film z roku 2002, který Světlám v soumraku předcházel a dá se o něm hovořit jako o druhém dílu volné trilogie, z nichž Světla v soumraku byla dílem posledním. I když by někdo mohl říct, že je to opět to samé, jen v bledě modrém, není tenhle film až tak tragický a ačkoliv je situace hlavních hrdinů na okraji společnosti opět neutěšená, je zde něco jako dost optimistický happy-end.
U Kaurismäkiho se vždy hovoří o jeho finské anti-reklamě, protože hlavní hrdina, který přijede do Helsinek, je brutálně zmlácen v Parku, pak se ocitne v nemocnici, kde doktor doufá v jeho smrt, aby nemusel žít jak zelenina na přístrojích a když jej prohlásí za mrtvého, tak se hlavní hrdina najednou probere, odhodí prostěradlo, kterým ho přikryli jako mrtvolu a odejde z nemocnice. Upadne do škarpy na pobřeží, kde mu ukradne boty houmlesák a pak už se příběh začíná odehrávat v rámci Kaurismäkiho minimalistického herectví hlavních hrdinů. Hlavní hrdina po zmlácení ale neví, jak se jmenuje, odkud přichází a co má dělat v Helsinkách.
Nakonec žije v plechové buňce (podobnost s Čunkovými plecháčky je čistě náhodná) s dalšími lidmi bez práce a chodí si pro polévku k armádě spásy. Zde se zamiluje do pracovnice armády spásy a pomáhá, kde může. Vše směřuje k jakémusi happy-endu až do doby, než se zjistí jeho pravá identita a on jde vyhledat svou manželku. Nakonec i tohle dobře dopadne, manželka se s ním totiž dávno rozvedla a žije s někým jiným.
Oproti Světlám v soumraku, kde zlo zůstalo nepotrestáno, je v Muži bez minulosti jakýsi mnohonásobný happy-end a všechno dobře dopadne, ačkoliv hrdinové stále zůstávají na okraji společnosti. Zde ale nejsou důležité peníze ani majetek, ale pouze mezilidské vztahy, protože to je to poslední, co lidem bez jakéhokoliv majetku zůstalo. Muž bez minulosti je tak obklopen novými přáteli, novou ženou, se kterou se miluje a my se můžeme jen radovat, že to tak hezky dopadlo.
VystavilDon Insalata v 21:03 0 komentářů
Štítky: film
Spláchnutej (Flushed Away)
17. února 2007
Nevím proč, ale rozhodně stojí investovat čas do zjištění, kde se hraje film s titulky (pouze dvě kopie). Protože v originále v něm vystupují samé hvězdy – Ian McKellen jako záporný ropušák, Hugh Jackman jako hlavní postava Roddy, krysák z nóbl rodinky, který je jednoho dne spláchnut záchodem do kanálu a Kate Winslet jako správná kryska ze stoky Rita, co v tom umí chodit a nejlepší ze všech je Jean Reno jako ropuší agent Le Frog, jehož vtípky na Angličany a Francouze jsou prostě k popukání.
Ačkoliv mě už tyhle animáky nějak přestaly bavit a poslední dobou už to nebylo tak vtipné (např. Auta byla prostě zklamání), rozhodl jsem se nakonec na film o krysácích jít, protože krysáci a potkani jsou prostě super. (viz zde) (Ještě víc se těším na další animák z hlodavčího světa Ratatouille, který má přijít do kin snad někdy v létě 2007). Tenhle spáchalo studio Dreamworks ve spolupráci s britským Aardmanem, čili hryzoni jsou sice počítačoví, ale vypadají jako plastelínoví Wallace a Gromit nebo slepice ze Slepičího úletu Nicka Parka.
Když pomineme předvídatelný příběh a některé gagy, které se tak často opakují, až začínají být vtipné, pobavili mě nejvíce slimáci, kteří zde mají podobnou funkci jako ona slavná šavlozubá veverka z Ice Age, ačkoliv tady spíš slimáci komentují děj písněmi a občas přidávají skvělé vtípky (nejlepší byl asi jak rozradostněni křičí „high five“ aby si plácli, že to dobře dopadlo, a pak si uvědomí, že nemají ruce a udělají smutné obličeje).
Možná ještě lepší než hlavní hrdinové Rita a Rod byli přitroublí „záporáci“ Spike a Whitey, kteří pracují ve službách ropušáka. Zejména Whitey se svou replikou, že dřív pracoval v laboratoři a měl „big shampoo job“ a že na počátku byl tmavej, ale teď že alespoň už nemá lupy. Tenhle gag mě opravdu pobavil.
Rozhodně bych tenhle animák doporučil, ačkoliv jsem na ně obecně už zanevřel a i Králikodlak Nicka Parka mě spíše nudil. A pokud máte doma nějaké hlodavce, tak je to prostě nutnost jít do kina.
VystavilDon Insalata v 21:03 0 komentářů
Štítky: film
Andy Warhol – Popstars (Albertina Museum, Vídeň)
15. února 2007
Vždycky mě fascinují kulturní tipy v různých časopisech z měst, kam se normální smrtelník nikdy nepodívá, ale když už jsem byl včera ve Vídni, rozhodl jsem se vyrazit na Andyho Warhola do Albertina Muzeum.
První, co mě překvapilo, byl neuvěřitelně malý prostor, na kterém se umění – kresby a koláže – Andy Warhola prezentovalo. Dvě místnosti a jedna malá postranní a to bylo vše. Výstava se jmenovala Popstars, ale osobně bych ji spíše pojmenoval Rolling Stones a pár dalších. Protože obličej Micka Jaggera (či dalších „stounů“) byl na většině obrazech. Mezi další popstars patřili: Aretha Franklin, Michael Jackson, Rod Stewart, Liza Minelli či Beatles.
Zaměření se jen na hudební hvězdy bylo příjemnou změnou od všech těch sítotiskových Campbellových polévek či Marylin Monroe, které za svůj život musel vidět bezpočtukrát téměř každý.
Poměrně vysoká cena vstupného (na české poměry) byla kompenzována faktem, že krom Andyho Warhola, byly v suterénu k vidění i obří (a to skutečně OBŘÍ) obrazy Georga Baselitze, které byly místy pomalu lepší než celý Andy Warhol. Zatímco Warhol v Albertině končí 18. února, Baselitz je k vidění až do 24. dubna 2007.
Další, a to největší, prostory byly věnovány uměleckému slohu „Biedermeier“ první poloviny 19. století. Zde však musím podotknout, že jsem to po druhém patře vzdal, protože za celou tu dobu mě zaujaly pouze dvě pohovky – zelená a oranžová, které bych si klidně pořídil do bytu i dnes a potom obraz Franze I., který sedí ve své pracovně. A to bylo tak vše. Biedermeier se tedy mým favoritem rozhodně nestal, ačkoliv mu byl v Albertině věnován největší prostor ze všech tří výstav, na které má návštěvník na jednu vstupenku přístup.
VystavilDon Insalata v 17:14 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Příspěvky
