4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamâni si 2 zile)
11. října 2007
Tento rumunský film, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes, rozhodně stojí za zhlédnutí, ačkoliv ho v moc kinech nehrají (přesněji řečeno hrají ho zatím jen v tzv. art kinech). Přiznám se rovnou, na film jsem šel, aniž bych tušil, o čem bude a přiznám se zejména k tomu, že mě vůbec netrklo (dle názvu), o čem to tak může být. Vzápětí jsem však po několika minutách pochopil.
Dvě rumunské vysokoškolačky, které spolu bydlí na koleji, prožívají život ve skomírající totalitě roku 1987. Ve filmu jde o to, že jedna z dívek je v pokročilém stadiu těhotenství (název filmu, modří už vědí) a dítě nechce. Avšak ouha, máme zde socialismus a potrat je něco nepřípustného, ba dokonce je to i trestný čin a hrozí za něj kriminál. Dívky se tak rozhodnou spojit s jakýmsi podomním felčarem, který jim za úplatu od problému pomůže. Rozhodně bych tento film doporučil všem politikům, které čas od času napadne „skvělá“ myšlenka zakázat potraty. Zde by asi v praxi uviděli, jak by asi některé dívky v nechtěném těhotenství reagovaly. Ve filmu se naštěstí potratu pomocí zrezivělého zahnutého kovového ramínka nedočkáme, ale i tak z toho jde místy mráz po zádech. Zejména dlouhý záběr na zakrvácený plod v koupelně by si co do realismu nezadal se Zolovými knihami.
Pro podobné případy asi nemusíme chodit nikam daleko, v socialistickém Československu situace asi byla podobná. Zajímalo by mě, kolik vysokoškolaček za socialismu u nás nedodělalo vysoké školy právě z důvodu otěhotnění. Jen ve své rodině vím o dvou, kterým jejich slibnou studijní kariéru přerušilo těhotenství, a také z jejich vyprávění vím, jak když žádaly o antikoncepci na vysoké škole, tak jim doktor řekl, že na ni mají nárok až po druhém dítěti. Opravdu výborná rada.
Ve filmu je krásně vidět, jak tzv. terciér (služby) tehdy prostě neexistoval. Už jen zamluvení hotelového pokoje, ve kterém se onen ilegální potrat měl konat, by vydalo na samostatný film, protože to opravdu byla kovbojka. Naštěstí v dnešní době už služby fungují a tržní prostředí donutilo zaměstnance ve službách k tomu, že co se týče služeb, tak tu my nejsme pro ně, ale oni pro nás. Na recepční v hotelu, která dívku div neseřve, že co si to dovoluje nárokovat si pokoj, který zamluvila telefonicky, si asi s nostalgickou slzou v oku zavzpomínají spíše starší ročníky, než jsem já. Nám mladším už asi zbyde jen úsměv, kterým častujeme filmové týdeníky a oddechnutí si, že už je tato doba (snad nadobro) za námi. Fascinují mě pak už jen různé průzkumy veřejného mínění, ve kterých lidé dnes odpovídají, že jsme se měli před rokem 1989 lépe.
VystavilDon Insalata v 21:54 0 komentářů
Štítky: film
Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror)
1. října 2007
Druhý z filmů v rámci tzv. „double-feature“ filmové seance režisérů Tarantina a Rodrigueze, natočil právě Robert Rodriguez. Oproti Autu Zabijákovi, který mě moc nenadchl, jsem se u tohoto filmu alespoň občas zasmál, když už nic jiného.
Děj je možná o něco méně prostší než film Tarantinův, ale i tak je to krváková řežba, natočená jako pocta americkým krvákům ze 70. let. Hlavní zápletkou je jakási chemikálie, která z lidí dělá chodící mrtvoly a zrovna v jedné fabrice poblíž dojde k úniku tohoto plynu. Panoptikum postav je opravdu k popukání. Go-go tanečnice (která příjde o nohu a místo ní jí nasadí kulomet), jakýsi bandita přezdívaný El Wray a ostrostřelec v jedné osobě (jeho hláška „Nikdy neminu“ dostane v závěru dvojitý podtext, když poukáže na fakt, že otěhotněl onu go-go tanečnici), manželský párek doktorů (z nichž žena má lesbický vztah a manžel je jakýsi pošuk) a mohli bychom pokračovat. Zmínku si možná zasouží ještě „Sayid“ z Lostu, který zde hraje vědce, který všechny ty biochemické zbraně spískal a má rád odřezávání varlat svým protivníkům. (Ano, je to stejně šílené, jak to zní.)
Film sám o sobě se zvrtne ve stejný stereotyp jako všechny podobné zombie-vyvražďovačky, ale je právě obohacen o místy humorné scény. Například, když při útěku od zombíků El Wray prchá na mini-motorčičce na zadním kole, a pak z této motorčičky sestřeluje zombíky. Zatímco Tarantinova stylizace do 70. let (uměle udělaná špatná cívka filimu, asynchrony v audio a video stopě apod.) nebyla moc zábavná, Rodriguez to udělal na výtečnou. Během „postelové“ scény mezi El Wrayem a beznohou tanečnicí se najednou filmová páska propálí a objeví se nápis „Omluvte chybějící cívku“. Po opětovném „nahození cívky“ se tak film v ději o nějaký kousek posune, ale divák o nic nepříjde, protože vše vzápětí pochopí z kontextu.
Pokud bych měl tedy tyto dvě „béčka“ srovnávat, rozhodně u mě zvítězil Rodriguez. Když už jsme u těch režísérů, tak Tarantino si v Planetě Teror zahrál i menší roličku jakéhosi vojáka. Zpočátku mi dělalo problém jej poznat, protože působil jaksi „vykrmeným“ dojmem, ale přec jen od Pulp Fiction a jeho hlášky „Kurva negře, co to máš za hadry“ už nějaký ten pátek uplynul…
Tak jako tak, na imdb.com jsem se dočetl, že v Americe se v rámci projekce obou filmů pouštěla první Planeta Teror a diváci po ní odcházeli domů, protože už prý nepamatují časy „double-feature“ filmů. No myslím, že kdyby se pouštěl první Tarantinův film, tak lidi utíkají rovnou a nepomohou ani uvaděči, kteří zmatené Američany vraceli ze sálu, že se bude promítat ještě jeden film – a pak že v Evropě se filmy musely rozdělit, protože my Evropané neznáme „double-feature“ promítání filmů. (Jaksi vyvrátit tento mýtus se snaží kino ve Slovanském domě, kde se tento týden promítají filmy oba současně.)
VystavilDon Insalata v 22:15 0 komentářů
Bournova Trilogie aneb Identita, Převaha a Ultimátum (Bourne Trilogy)
13. září 2007
Když jsem kdysi dávno před lety viděl první díl, byl jsem nadšen, protože po dlouhé době to byl akční film, na který jsem se podíval a zároveň, který mě i bavil, a to od dob, ve kterých člověk nesleduje nic jiného než akční filmy s Rambem, Arniem či s druhořadými akčními hrdiny typu Jean-Claude Van Damma anebo dokonce i takový akční odpad jako filmy Michaela Dudikoffa.
Bourne má tu výhodu, že vypadá jako hoch od vedle a zásadně se (na rozdíl od zde výše jmenovaných hrdinů) nepromenuje nahý ve strnulých pozicích, aby mu byly vidět zatnuté svaly. Navíc oproti takovému Rambovi není žádný blbeček, který vykřikuje neartikulované žblepty, ale hovoří plynně minimálně sedmi jazyky, jezdí v autě jako Schumacher, umí to s motorkou lépe než Rossi a bojuje jako Bruce Lee, střílí jako Vilém Tell a ještě ke všemu mu to pálí jako Einsteinovi.
Že přišly další díly, mě moc nepřekvapilo – ačkoliv jsem už to místy považoval za uzavřené. Smrt Bournovy holky z jedničky byla opravdu předvídatelná… avšak očekával jsem, že si Bourne nabrnkne novou holku velice záhy, ale očividně to není James Bond.
Třetí díl byl u mě tak trochu zklamáním – zaprvé jsme se dověděli, co byl Bourne zač (když člověka natahujete ve třech pokračováních, tak je jasné, že odhalení musí být prostě pecka… ale to se moc nekonalo) a zadruhé, během sledování filmu jsem měl tak trochu pocit, že už jsem to někde všechno viděl. Ano. V druhém a prvním díle. Třetí díl mi nepřišel, že by do série přivedl něco nového. Automobilové honičky, přestřelky, likvidování zabijáků, ochrana dívky (měl jsem za to, že ji Bourne sbalí už hned ve dvojce, ale přitom ona se do něj jen zabouchla, ale Bourne holt drží smutek)… nu prostě všechno už tu jednou bylo. Mění se jen lokace, ve kterých se honičky konají, ale jinak to všechno bylo jaksi stále to stejné.
Filmy, ve kterých hrdina hledá sám sebe, aby nakonec zjistil, že je někým, kým si být nepředstavoval, jsou opravdu zajímavé jen do okamžiku, než hrdina zjistí, kým ve skutečnosti byl. A nejhorší snad může být, když zjistí, že není nikdo, komu by se mohl pomstít. Do onoho hokus-pokusného projektu totiž Bourne vstoupil úplně na počátku dobrovolně, no ale když už jsme u toho, že jsme to pracně zjišťovali tři dály, tak v závěru obviníme všechny šéfy CIA z toho, že spustili amorální projekt. Hm. Nemůžu si pomoci, ale po tom všem jsem holt čekal něco víc. Nu ale můžeme být alespoň rádi, že už je snad nadobro pryč doba akčních filmů, ve kterých šlo o nukleární hlavici a nebo jakýsi mikročip.
VystavilDon Insalata v 22:14 0 komentářů
Štítky: film
Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof)
Filmy Tarantina se mi vždy víceméně líbily, protože byly oproti jiným filmům jiné. Chápu, že v projektu Grindhouse bylo účelem udělat jakousi poctu béčkovým filmům ze 70. let – bohužel s tímto se asi nemůžeme v České republice (s filmovou tvorbou ze 70. let) asi moc ztotožnit, protože u nás se oficiálně netočila béčka, ale víceméně sračky (myslím tím filmy, které se dostaly k divákovi, ne ty trezorové, na které se dá koukat dodnes). Proto si asi většina lidí u nás řekne, že Tarantino natočil také pěknou sračku. (Ano tato mluva je vhodnější spíše do chlíva, než do recenze, ale co.)
Předně možná uděláte lépe, když si v půjčovně půjčíte porno, které se zabývá chodidlovým fetišem (anglicky foot fetish, případně barefoot), protože když odečteme tarantinovské dialogy o ničem, pár honiček v autě, jednu autovraždu, tak jediné co zbude, jsou dlouhé záběry na holčičí chodidla. O tom, že Tarantino má chodidla jako svou úchylku, jsem psal anglicky zde.
Docela vtipné bylo použití detektivské dvojice z Kill Billa (Son Number One a jeho táta) a zmínka o tarantinovském Big Kahuna Burger, který Tarantina provází už v mnoha filmech. Ale to bylo asi tak vše. Nu možná jestli se vám ještě líbí Quentinovy jukeboxové vypalováky, které jsou součástí všech jeho filmů, tak ani na tomto poli nebudete zklamáni.
Co se týče děje, je to opravdu béčko (ne-li céčko až déčko) se vším všudy. Kurt Russel zde hraje kaskadéra Mika, což je magor, který má DEATH PROOF auto, což znamená v překladu smrtiodolné auto (kaskadérské auto, ve kterém neumřete, ani když to v plné rychlosti do něčeho napálíte… což ani omylem neznamená, že je to auto zabiják, no ale což). Kaskadér Mike se baví tím, že kromě vzpomínání na svou zašlou slávu, si vždy vybere auto plné čtyř sexy holek, které nemají nic lepšího na práci, než všude do záběru vystrkovat svá chodidla a kecat o ničem, a pak je v automobilové bouračce zabije svým smrtiodolným autem. První hodinu filmu sledujeme čtyři kočičky až do jejich smrti a v druhé hodince filmu sledujeme jiné čtyři dívky, avšak ouha! Dvě z nich jsou také kaskadérky a rozhodně si to nenechají líbit.
Kaskadér Mike si tak v závěru filmu uvědomí, že ono to asi i bolí, když do vás někdo nabourá, a tak tam skuhrá jako náctiletá slečinka a škemrá tam o svůj život, že to měla být legrace. Teda nevím, ale jestli je někdo slavný kaskadér s jizvou přes celou hlavu, tak snad sakra vydržím nějakou bolest, ne?
Vrcholem je i epizodní rolička Quentina Tarantina, který zde ztvárnil vrchol slizkosti. Tarantino je zde jako barman opravdu odporně nechutný a jeho ulízané vlasy jsou takřka k zeblití. Co se týče samotného filmu, tak pro dojem, že je to nízkorozpočtové béčko, tak místy jsou ve filmu záměrné chyby v synchronizaci audia-videa, přeskakování, chybný střih, občasné proužky na obrazovce, jak je známe z filmů z 20. let z ošoupaného filmu a kdesicosi. Nu nevím, jestli tato stylizace má zachránit víceméně strašný film. Co se tak četl, tak Mickey Mousům se to možná i líbí, mají u toho záchvaty smíchu, že je to prý přesně ve stylu krváků ze 70. let, ale bohužel u nás se netočily krváky, ale normalizační bláboly. No ale když si vezmeme, že se tu smějeme u majora Zemana a Biče božího, tak ono na tom asi něco bude…
VystavilDon Insalata v 21:48 0 komentářů
Štítky: film
Looking Glass
12. září 2007
Tento dokument z roku 2005 pojednává o světoznámém hudebním skladateli, Philipu Glassovi, který letos oslavil své 70. narozeniny. Glass je mezi širokou veřejností znám zejména jako hudební skladatel k celé řadě filmů (Qatsi Trilogie, Kundun, Hodiny a další). Dokument se zabývá zejména Glassovou operní tvorbou, ale zhlédneme i zkoušku a pak ukázku z Tirolského koncertu pro klavír v podání Dennise Russela Davise.
V dokumentu jsou i některé vtipné momenty, za všechny jmenujme Glassovu historku, kdy po vystudování Julliard School of Music (jedna z nejprestižnějších U. S. hudebních škol) a po jeho působení v Paříži u učitelky Nadia Boulanger, mu jakýsi německý skladatel v Kolíně (poté, co mu ukázal svoje noty) řekl, jestli by náhodou nechtěl studovat nějakou hudební školu, protože se zdá, že by na to mohl mít i talent. Během svého pobytu v Paříži spolupracoval i s Ravi Shankarem.
Glass několikrát v dokumentu zmiňuje, že umělci nejsou v Americe vůbec finančně podporováni, čili hudbou se začal živit až v době, kdy mu bylo 41 let. Do té doby vystřídal celou řadu zaměstnání, dělal například v New Yorku i taxikáře. Do New Yorku se přestěhoval z Paříže v roce 1967 a žije zde dodnes. Zatímco obecně se Glassovi (a kupříkladu i Arvo Pärtovi) říká minimalisté, zdá se, že umělcům se to moc nelíbí. Glass sám má raději termín skladatel hudby s repetitivní strukturou a Arvo Pärt rád říká některé své hudbě tintinnabuli. Nu což, hlavně že se to oboje dobře poslouchá.
VystavilDon Insalata v 21:46 0 komentářů
Štítky: film
Příspěvky
