Do the right thing
29. ledna 2008
Protože chodit do kina nemá ve Finsku moc cenu (ne–anglické filmy mají finsko/švédské titulky), tak chodím do knihovny. No a půjčil jsem si tuhle parádní vykopávku z roku 1989, kterou natočil Spike Lee. A musím říct, že jsem se docela u filmu pobavil. Tahle kronika jednoho (či dvou–epilog) perných dní, kdy venku je vedro na zdechnutí, ale i tak všichni chodí všichni černošští bratři do Salovy slavné Pizzerie na svůj kousek pizzy za dolar pade, na kterém je málo sýru, mě nakonec příjemně překvapila.
Celá záplatka (krom toho horka) vlastně stojí na tom, jak Italo–Američan Sal se svými syny vede pizzerii v černošské čtvrti a jednomu z místních se nelíbí, že na zdi slavných lidí jsou jen samí běloši a chce tam mít někoho slavnýho (černocha), jako je třeba Malcolm X a nebo Martin Luther King. U Sala pracuje i mladík Mookie (který ma tedy sice manželku a dítě, ale vypadá na 15 a nehraje ho nikdo jiný než samotný Spike Lee), který roznáší pizzu kolem a pořád se všude courá, takže je vlastně u všeho, co se ve čtvrti stane.
Na filmu ani tak není důležitá zápletka, jako dialogy, které se ve filmu vedou. Salův syn Pino (hraje jej výborně ujetý John Turturro) je výborně rasistickej a nesnáší pracovat v díře, kam si choděj dávat pizzu jen černoši. Sal je děsně v klídku a víceméně to tam má rád, protože většina dětí ve čtvrti odrostla na jeho pizze. Stejně tak když se onen potížista snaží najít „bratry“, aby mu pomohli s bojkotem Salovy pizzerie, tak většinou všude narazí, protože Sala mají široko daleko rádi.Nejlepší byly rozhovory tří povalečů, kteří jsou výborní páni z nemanic a vše kolem komentují. Jako jejich hlášky stály opravdu za to.
Film tak klidně ubíhá, až do momentu, kdy se celá protestní akce zvrtne a vše dopadne jinak, než jak si všichni představovali. Jakýmsi průvodcem filmu je i rozhlasový DJ Mr Seňor Love Daddy, kterého hraje Samuel L. Jackson a který neustále pouští do éteru nějaké pecky. Musím teda říct, že mě tahle téměř dvacet let stará vykopávka pobavila a nejvíc mě bavilo hledat mezi herci ty, z nichž se později stali víceméně slavní herci a že jich je ve filmu docela dost…
VystavilDon Insalata v 22:01 0 komentářů
Štítky: film
Jyväskylä Art Museum
20. ledna 2008
No tak v pátek je ve finském Art muzeu v Jyväskyle vstup zadara (jinak se platí vstup 4 eura za dospělého a 2,50 za studenta), ale opravdu by mě zajímalo, kdo zde chodí do muzea v platící dny, protože jsem byl v pátek, kdy to bylo zadara a nebyla tam pomalu ani noha. Takže místní muzeum současného umění, které je kousek od centra, vystavovalo práce dvou umělkyň.
V přízemí se daly najít práce Anniny Sarjy, které co jsem tak asi pochpil z názvů obrazů a v koutě se na pultíku válejícího Danteho Komedii ve finštině, se týkaly právě Dantovy Božské komedie. Některé obrazy se mi i líbily, ale většina teda byla depka přímo úděsná. Na výstavu mě ale nalákal hlavně plakát za oknem, na kterém byla práce Aino–Kaariny Pajari, která pracuje podobně jako český Petr Kvíčala, ale rozhodně nedosahuje jeho kvalit. Zatímco Kvíčala na mě působí dost precizně a každá linka je pomalu jak od stroje, Pajari si to tam teda fláká ty barvy, až člověk zírá. Po jednom obrazu nechala ještě hopkat bosou baletku (opodál byla na zdi fotografie, kde byl vyfocen vznik obrazu), takže to už byl úplnej maglajz. Ale docela se mi to líbilo, oproti komediální tvorbě na motivy Danta.
Co mě pak teda zarazilo, že v horním patře byla teda ještě jakási pseudo–intelektuální díla, na která mi tedy rozum nestačil – jako kus přibytého dřeva na zdi anebo zasklené obrázky, kde byly kresby tužkou doplněné chlupatými koulemi, které vypadaly, jako kdyby je vydávila kočička. No tyhle místnosti jsem tedy opravdu jen prolítnul a nehodlal jsem to tam zkoumat tři hodiny a hledat v tom smysl, který tam není.
Jako celek dobré a na minimální kulturní vyžití (nepočítaje dvacet muzeí s tvorbou Alvaara Alta), které zde je, to bylo myslím dostačující.
VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Václav
11. prosince 2007
Tak jsem včera zavítal na český film Václav. Bavilo mě sledovat reakci mého kamaráda – který na základě upoutávek v kině usoudil, že se jedná o jakousi crazy–komedii a pak jeho rozčarování, že je to spíše drama, ačkoliv několik momentů bylo spíše vtipných. Tím by se dal zhodnotit celý problém tohohle filmu. Co to vlastně mělo být? Mělo mě to rozplakat? Mělo mě to rozesmát? Mělo mě to pobavit? (Jak říkají trhači lístků u vchodu – Příjemnou zábavu.).
Dle mých dojmů to bylo asi něco mezi… Osobně bych film utnul v momentě, kdy se za Václavem zavřou dveře věznice, protože následující scény byly poněkud plytké. Zejména kdy Budař div ne se slzami v očích po tolika letech života škemrá, že ho maminka nemiluje, že má raději Vašíčka, a proto nepodepíše petici za omilostnění Václava…
Nejlepší na filmu mi připadala scéna v koupelně, ale ta asi připadala nejlepší všem, takže nemá cenu se tu opakovat. Myslím, že to bylo prostě báječné. Živočišné, sexy, bez polibku a lásky a vypadalo to naprosto normálně a uvěřitelně. A Trojan, když se po chvíli, co mu jeho ženský idol Lída meje záda, podívá mezi nohy se výrazem jé a pak se snaží zamaskovat, co mu to tam vyrostlo, je prostě nejlepší v celém filmu. Tvůrce asi nepotěší, že se všem z celého filmu líbí jen tohle, a pak možná ještě hulícím hipíkům se líbí scéna, kdy Trojan vyhulí celé brko, pak velkou část zašlápne jako vajgl a se slovy máte ještě? ne tak ahoj odejde ze scény. Mně se ještě líbila scéna s pošťákovou pomstou, kdy vyjmenovával všechny Ústí, kterých v ČR je… ale to jsou právě všechno jen takové fragmenty, epizodky, které děj nikam neposouvají a jsou víceméně zbytečné. Problém filmu mi tak přišel, že se sice snažil předkládat závažné téma, ale místo toho to byl jen sled scének (někdy vtipných, jindy vážných se snahou dojmout – bez úspěchu).
Na čem se asi všichni též shodneme, byl fakt, že většinu pozornosti ve filmu nepřitahoval ani tak Trojan, jako výstřih ženy jeho srdce, Lídy – že záběrů do výstřihu bylo až až. A pánská část publika by možná byla i pro více podobných scén. Bohužel tedy utáhnout film na výstřihu je asi moc velký požadavek na mléčné žlázy.
Kdybych měl film zhodnotit dle hereckých výkonů, tak Trojan a Lábus byli samozřejmě nejlepší. Utrpitelský výraz Vašáryové, který ten samý předváděla již v Pelíškách, mě moc nenadchnul, Jan Budař asi nejlépe hrál idiota v Nudě v Brně a o výstřihu pro mě neznámé herečky již řeč byla – ta podala výkon asi nejlepší, bohužel pouze v měřítku, pokud by se hrálo prsy. (Ale za to nemůže ani tak obdařená protagonistka, jako spíše scénárista s režisérem).
Čili výsledný dojem je rozporuplný, stejně jako film.
VystavilDon Insalata v 22:00 0 komentářů
Štítky: film
Persepolis
1. prosince 2007
Je to přesně měsíc (a nějaký drobný), co jsem sem naposledy něco napsal. Nebudu se vymlouvat na pracovní vytíženost, protože důvodem je spíše jednoduchý fakt, který zní: v kině za celý listopad dávali totální… nic. Současná nabídka filmů je tak hrozná, že přetrpět DVACETIMINUTOVÉ reklamy a upoutávky na tunu děsných filmů ve Slovanském domě před samotným spuštěním filmu Persepolis, byl tedy kumšt. Řekl bych, že pirátství není ani tak velký problém filmového průmyslu, jako jsou jím spíše naprosto zcestné zhovadilosti, kterými nás filmoví distributoři zasypávájí…Upřímně dávají v současné době tak příšerné filmy, že bych se musel snad stydět i kdybych se je snažil nějakým způsobem pokoutně pirátit. Přitom při nedávné návštěvě Bruselu jsem všude viděl plakáty na filmy, které bych šel hned navštívit – My Blueberry Nights od Kar Wai Wonga či Auf der anderen Seite od Fatiha Akina (snad brzy dorazí i k nám – OPRAVA: film od Akina je asi v jedné kopii v ČR, protože ho dává pouze jedno kino na Andělu). Nu ale pryč od mého stěžování si k filmu Persepolis.
Persepolis pak v současné nabídce filmů působí jako naprostý balzám na kritickou duši. Ten film má prostě vše. Kvalitní příběh, věrohodné postavy, svižnou stopáž 90 minut a hlavně, je naprosto úžasně zpracovaný – je totiž kreslený. A to ne ledajak. Většinu příběhu je film černobílý a skvěle tak podtrhává celkovou atmosféru, kdy často ze tmy prosvítají jen některé obrysy. Kupříkladu scéna s vojáky v plynových maskách na mě působila naprosto děsuplně.
Ale abych se také dostal k samotnému filmu. Film zpracovává příběh (předpokládám, že dle skutečné události) dívky, která se narodí a žije v Íránu. Vidíme zde ve zkratce historii Íránu posledních třiceti let – nic veselého to rozhodně není, ale kupodivu to místy vtipné je. Dívka je pak poslána rodiči během irácko–íránské války do Vídně, kde se snaží ve francouzském lyceu nějak zapadnout mezi ostatní děti. Po mnoha peripetiích skončí polomrtvá v nemocnici a následně si přeje se vrátit zpět do Íránu. Zde sice skončila válka, ale místní zákony (které nejsou k ženám naprosto vůbec spravedlivé) začínají být stále více a více otravnější. Jakýmsi přístavem naděje a spásy je pro dívku postava její babičky, která má stále po ruce nějakou moudrou průpovídku, či nějakou morální pravdu, kterou dívce vždy znovu otevře oči. Problém je, že po západní zkušenosti si dívka připadá cizinkou nejen ve Vídni, ale i také v rodné zemi. Hlavní linie filmu (současná) trvá tak jen několik minut, kdy dívka je v Paříži na letišti a chce si koupit letenku zpět do Teheránu. Po vzpomínkách na svůj celý život (retrospektivní linie filmu) na konci zjišťuje, že bude asi lepší zůstat tam, kde teď je, v Paříži.
Persepolis je jeden z mála filmů, kde dobrý děj je pouze určitým bonusem ke geniálnímu výtvarnému zpracování. Film se prostě musí vidět. Pokud na něj nepůjdete do pražských art kin, tak doporučuji jít na film až po dvacetiminutách, než má oficiálně začít, protože ukázky, které filmu předchází, vás spíše znechutí před tak dobrým filmem, jakým Persepolis bez pochyby je.
UPDATE 04/05/08 Finská zkušenost dává názvu filmu nový rozměr (perse = prdel, polis = město) ;o).
VystavilDon Insalata v 21:58 0 komentářů
Štítky: film
Once
29. října 2007
Když se řekne slovo muzikál, vybavím si většinou klasické hity jako My Fair Lady nebo Hello, Dolly, případně pozdější Pomádu, ve kterých vždy někdo bez důvodu začne zpívat a pochvíli se k němu připojí davy náhodných kolemjdoucích, který naprosto spontánně začnou synchronizovaně tancovat a zpívat. Tak přesně tohle NENÍ případ filmu Once.
Hlavní postavy – pojmenované jednoduše Guy a Girl (kluk a hoka) – se protloukají životem v ulicích Dulbinu, co to jde. Kluk opravuje vysavače u svého otce a na ulicích hraje na kytaru. Dívka (hraje jí Češka Markéta Irglová – o které je teď hodně slyšet právě díky filmu Once) přijela do Irska hledat štěstí se svou několikaletou dcerou a matkou. Prodává květiny na ulici a je nadšená, když získá místo uklízečky.
Písně (protože je to muzikál) hrají ve filmu svou důležitou roli a navíc mají vždy své opodstatnění a pomáhají tvořit děj. Název filmu Once (Jednou) znamená to, že asi jen jednou za život potkáme někoho, s kým nám nastane ono souznění duší, avšak nikdy si nemůžeme být jisti tím, že právě ten daný člověk je oním pravým.
Kdyby se film natáčel dle hollywoodské schematizace, tak je všem hned jasné, že to skončí tak, že se onen kluk a holka dají dohromady. Kluk by podepsal úspěšnou smlouvu u nahrávací společnosti a žili by šťastně až do smrti zavaleni penězi. Naštěstí je film natočen evropsky, a proto jejich vztah hodně připomíná film Sofie Copollové Ztraceno v překladu, kdy si ti dva skvěle rozumí, nikdy u nich nedojde k sexuálnímu kontaktu a později se opět navrátí ke svému dosavadnímu životu a partnerům a zbyde jim v srdcích jen vzpomínka. Právě proto, že se film odehrává v Dublinu a nikoliv v Los Angeles, bylo mi od počátku jasné, že to tak nějak dopadne, jak to dopadlo.
To ale nic nemění na tom, že to byl po dlouhé době film muzikálového žánru, který mě opravdu nadchnul. Markéta Irglová a Glen Hansard spolu už nějaký čas spolupracují, dle anglické Wikipedie spolu dokoncí chodí. Vloni jim vyšla deska The Swell Season. Hansard jinak již od roku 1990 hraje v irské hudební skupině The Frames.
UPDATE 04/05/08 Oscarová hitovka "Falling Slowly" mi začíná lézt krkem a ze soundtracku ji hodnotím jako nejhorší... ale jinak mám soundtrack pořád moc rád ;o).
VystavilDon Insalata v 21:56 0 komentářů
Štítky: film
Příspěvky
