Hadi v letadle (Snakes on a Plane)
31. října 2006

Říkal jsem si, že na tenhle film může jít buď jenom nějaký idiot a nebo někdo, kdo má zvláštní druh masochismu, a to jest, dívat se na filmy béčkovité produkce a nezřízeně se u nich smát. Nuže vyrazil jsem do kina.

Popravdě musím říct, že jsem měl utéct z kina už pří úvodní „titulkové“ scéně, která se odehrávala přesně ve stylu akčních filmů s přelomu 80. a 90. let. Při záběrech na jakéhosi člověka na surfu, který pak sednul na motorku a jel na motorce asi pět minut (reálného času, nikoliv „urychleného“ filmového), jsem opravdu koketoval s myšlenkou opuštění kinosálu, ale na druhou stranu jsem chtěl vidět ty hady. Když pak tento „no-name“ člověk motorku zaparkoval a vydal se kamsi, vidíme najednou skupinku drsných chlápku, která umlátí jakéhosi nevinného občana.

A zápletka je na světě! Svědek vraždy musí být odstraněn a proč svědka staromódně odstřelit, když jej můžeme nechat sednout do letadla, na jehož palubu dáme tuny hadů a všem dáme na krk věnce napuštěné feromony, které vypouští hadí samička. (očividně byli ve filmu i hadi-lesby, protože hadi útočili naprosto všichni.)

Nevím proč nás tvůrci tak dalece seznamovali s některými postavami – třeba ten příšerný herec u kterého jsme ANO! opravdu všichni hned po prvním záběru pochopili, že se bojí létat, ale i tak nám to neustále musel svým chováním a řečmi nepřímo sdělovat dalších několik otravných minut. Tvůrci očividně vymýšleli různé situace, ve kterých by had vraždil, a tak zde máme hada, který se zasekne cestujícímu na záchodě do přirození (představa hada, který vyleze ze záchodové mísy a uštkne vás, je hodně děsivá), dále hada který eroticky vzrušuje postarší semetriku, než si uvědomí že jí had „kamsi“ zalezl a že je to vlastně had, pak je zde had plivač jedu do očí a na řeč přijde i anakonda, která slupne nejvíce prudícího cestujícího ve filmu.

Zní to zábavně, ale je to šílená nuda, ačkoliv místy to bylo opravdu tak špatné, že se smějete jen tomu, jak to může být tak špatné. Asi hlavním problémem tohoto filmu je jeho žánrové zařazení. Má aspiraci na komedii (viz cestující, který vytáhne své přirození z poklopce na WC a ještě jej osloví Big Boy, aby se mu pak do něj vzápětí zakousl počuraný had), ale zároveň úvodními scénami připomíná „béčkové“ akčňáky s Michaelem Dudikoffem nebo jak se ten chudák jmenoval. Chvílemi dokonce film aspiruje na katastrofický žánr, když zemřou všichni piloti i s autopilotem a není, kdo by se strojem přistál (nakonec se najde PlayStationový pařmen Microsoft Flight Simulatoru, který letadlo odřídí – humorný prvek), ale osobně bych spíše udělal z filmu crazy komedii a nechal bych nějakého hada, aby s letadlem přistál. Ještě jsem zapomněl na žánr porna, kdy si to jakási dvojice (první oběť hadů) rozdává na palubě na záchodě a had se zakousne do obřího ňadra jakési zhulené blondýny.


Čili Hadi v letadle jsou asi tou největší kravinou, ale občas se můžete zasmát, pokud si podvěsek mozkový upravíte alkoholem nebo měkkými drogami, jak to udělali hrdinové filmu.

VystavilDon Insalata v 20:44 0 komentářů  

Štítky:

Politické harašení
30. října 2006

Pořad, který byl původně na veřejnoprávní České televizi jako S politiky netančím, a který vedl Miroslav Šimek, měl ještě jakousi úroveň. Po přestěhování na Novu však během vysílání pořadu zemřel hlavní aktér, pan Šimek, a to je tím hraničním bodem k únosnosti celé show.

Asi hlavním problémem tohoto hodnocení je, že autor kritiky pořad zapnul až pět minut před koncem, ale i to mu bohatě stačilo. Neuvěřitelně vřeštící Zuzana Bubílková, způsobem poněkud nervy-drásajícím, vyprávěla sérii vtipů o členech slovenské politické scény. Ne že bychom neměli starostí dost se svou vlastní politickou situací, ale zatímco Šimek tehdy glosoval to, co se děje, a že se toho na naší politické scéně děje docela dost, přišlo mi poněkud prapodivné říkat tři vtipy na Slotu a jeden na Mečiara. (Chápu, že na začátku pořadu se určitě řešila i naše politická situace, ale jak říkám, zapnul jsem až ke konci a hlavně déle bych nevydržel).

Pokud tedy pomineme fakt, že Zuzana Bubílková neumí vůbec mluvit (a že si myslí, že je to třeskutě vtipné – zde si dovolím odbočku, vůbec celá „česká“ zábavná scéna funguje na tom, že někdo neumí mluvit, viz géniové humoru jako Luděk Sobota, či Suchoš s Genzerem), zůstává rozum stát při myšlence, kdo je zodpovědný za oblečení, které má Zuzana Bubílková na sobě. Je sice uvedena jako scénáristka pořadu, ale obléknout si jakýsi mix česko-slovenského kroje s barevným šátkem uvázaným „na babku“, to je opravdu silné kafe. A ještě se nazývat „Euro-babkou“??


Co se však musí Bubílkové nechat, je pokrok, že namísto aby vřeštila na diváky špatnou češtinou – obdobně jako Chantal Poullain, tak nyní vřeštila po slovensky. Je pravda, že divák televize Nova je velmi nenáročný, a tak mu ke štěstí stačí pořady, kde známé obličeje vypráví jeden vtip za druhým, případně je proložen písničkou na playback, a tak se možná mozkové závity narovnávají při pohledu na Bubílkovou pouze mě. Čili jak se říká, chyba není v pořadu, chyba je v recenzentovi. A proto třikrát hurá paní Bubílkové a doufejme jen, že nás bude i nadále zásobovat jedním vtipem za druhým, případně písničkou na playback od nějakého umělce, kterého vyprodukuje soutěž Česko hledá SuperStar.

VystavilDon Insalata v 9:13 0 komentářů  

Štítky:

Ztraceni (Lost)
25. října 2006

Když televize Nova uvedla „nejúspěšnější seriál“ všech dob Lost, obával jsem se, že se postupně – stejně jako např. 24 hodin – propracuje až do pozdních nočních hodin, až nakonec ve vší tichosti přestane být vysílán. Možná jsem se mýlil, protože řada teenagerů nedělá nic jiného, než že si Lost stahuje z internetu a narozdíl od nováckého diváka, sleduje seriál současně s obyvateli Ameriky, kde dnes večer poběží čtvrtý díl třetí sezóny. A protože znám málo mladých lidí, jež by se o svůj počítač rádi dělili s rodiči, tak jim alespoň řekli: „Na Ztracené se dívejte, je to dobré.“

Abych řekl pravdu, Lost mám radši v angličtině, český dabing jsem měl tu čest slyšet pouze z kabelové televize, avšak od nováckého provedení se moc neliší. Ve zkratce, dabing seriálu spíše uškodil. Nadabovaný jsem ho viděl na nově jednou, a seriál mi tak přišel spíše k smíchu.

Co však způsobuje, že Lost je tak veleúspěšný? Osobně si myslím, že pokud vás nechytly už první dva tři díly, tak vás nechytne už nikdy. Mě si Lost získal tím, že 1) nevypadá vůbec jako seriál (vždy si vzpomenu na Pojištovnu štěstí nebo Letiště, což je čirá amatéřina) 2) ostrov je opředen „nereálnými“ kulisami (např. lední medvěd, tajemný černý kouř, číselná posloupnost 4 8 15 16 23 42, zázračné léčivé schopnosti ostrovu atd.) 3) stejně jako je tajemný ostrov, jsou tajemní i hrdinové, z nichž řada má co skrývat 4) „flashbacky“, kdy odkrýváme minulost hrdinů z doby před ztroskotáním na ostrově. Poslední jmenovaný faktor úspěšnosti však místy seriálu i škodí. A to zejména u „hrdinů“, kteří si vás nezískali za celé tři série. Některé naštěstí tvůrci postupně vyvraždili (například pipka Shannon, u které tvůrce podezřívám, že takovou pipinu zařadili do seriálu schválně, aby měli diváci radost, že to má konečně za sebou), ale řada z těch, co mi nesedí, se v seriálu objevují stále, byť sporadicky. Např. hysterka prvorodička Claire, nebo feťák hobit z Pána Prstenů Charlie.

Takže pokud je ve flashbacku váš oblíbený hrdina – John Locke, Jack, Mr. Eko nebo Sawyer, je spokojenost na místě a seriál „odsejpá“ i s flashbackem, avšak pokud se ve flashbacku rozebírají hrdinové, které nemusíte, máte radost z toho, že si seriál pouštíte na počítači a můžete si jej přetáčet, když je to velenuda.

Jako fanoušek seriálu bych měl mít spíše radost, když jsem se na stránkách lost.cz dočetl, že tvůrci plánuji 4-5 sezón, zakončených celovečerním snímkem v kině. Popravdě se této vize spíše bojím. Sice je v seriálu stále co objevovat – například proč jsou „ti druzí“ „good guys“, ačkoliv si to Jackova partička nemyslí atd. Chápu, že se tvůrcům nechce zabíjet slepice, když nese zlatá vejce, ale měli by si dávat pozor, aby se ze seriálu nestal zmetek, jako se to stalo druhému „veleúspěšnému“ americkému seriálu – Prison Breaku. Ten byl očividně točen s úmyslem jediné sezóny a měl skončit útěkem, ale po masivním úspěchu a sledovanosti, nyní vídáme hrdiny i v druhé sezóně na útěku a to už není dobrodružné, ale čiré sci-fi, ačkoliv seriál má neustále ohromný spád, není to už vůbec věrohodné.

Co se však tvůrcům a marketingovým šéfům seriálu musí nechat, je dokonalé vytváření iluze toho, že ostrov skutečně existuje. Své webové prezentace má jak letecká společnost, která zkrachovala po pádu letadla 815, tak hudební skupina feťáka hobita Charlieho, ale dokonce i tajemná Hanso Foundation, která stojí za celým ostrovem. Tedy, měla by. Dokonce si můžete i koupit knihu od pasažéra, který v letadle spadnul s hrdiny a zemřel – snad Sawyer si čte v jednom díle rukopis této knihy.

I přes některé nedostatky v podobě naprosto zbytečných dílů, je seriál jako celek zatím stále ještě kvalitní počin, protože stále ještě nevíme, co přesně stojí za ostrovem, ačkoliv řadu vodítek nám tvůrci již postupně odhalili. Víme, co se stane, když hrdinové přestanou „mačkat čudlík“ na archaickém počítači v bunkru, začínáme tušit, kdo jsou „ti druzí“, ale řada otázek zůstává stále nezodpovězena. Např. proč se všichni hrdinové v seriálu už navzájem někdy setkali před ztroskotáním a nebo kdy se Locke ocitl na vozíku a proč může zase skákat přes kaluže.

VystavilDon Insalata v 9:12 0 komentářů  

Štítky:

Candy
24. října 2006

Australský film, s australskými herci a australskými barevnými penězi. To jsou věci, kterých si všimnete hned. (Sami Australané jsou si vědomi svých neuvěřitelně barevných peněz, a tak např. 50 dolarovku přezdívají ananas, čili pineapple. (Give two pineapples = Dej mi sto dolarů.) Ale zpět k filmu. Heath Ledger a Geofrey Rush jsou jediní natolik známí herci, že je ve filmu hned poznáte i když netušíte, že pocházejí z Austrálie.

Samotný film asi nejlépe charakterizuje sama Candy, když k nim domů přijde člověk, který je jde vystěhovat, protože neplatí činži. Candy mu řekne: „Jsme feťáci. Já dělám šlapku a on je zoufalec.“ Krom tohoto schématu, o kterém ve filmu jde, se jedná o love-story s trochu drsnějším feťáckým podtextem. Ve třech částech (heaven, earth a hell) postupně sledujeme vzestup a pád jedné mladé dvojice, která jede na drogách. Útočištěm jim občas bývá byt postaršího univerzitního profesora, teplouše a občasného feťáka Caspera (Geofrey Rush).

Osobně jsem moc nemusel scénu s mrtvě narozeným dítětem, které si nechají v nemocnici položit na postel a jsou s onou malou mrtvolkou kdovíjak dlouho. Jako každý film o feťácích i tady vidíme jak je to zpočátku hrozná legrace brát heroin, super pocity, kde hraje super hudba, postupně však páru dochází peníze, a tak dělají to, co feťáci dělají – kradou a šlapou. Humorná byla scéna, kde Candy doporučuje svému příteli, aby zkusil taky šlapat a jejich hádka o tom byla tím humornějším ve filmu. Aby to nebyl správný film o feťácích, jsme svědky i odvykacího pokusu.

Celý film jsem si říkal, tak který z těch dvou nakonec umře na předávkování... zklamán jsem byl dost, protože zemřel někdo třetí :o). Kdybych film točil já, tak jej nechám skončit v momentě, kdy Candy je totálně zhroucená (zde bych si dovolil menší odbočku, netuším proč se ve všech filmem musí scény, kde se člověk do jisté míry zblázní, vždy natočit tak, že začne psát po zdech – Čistá duše, možná i Letec) a její přítel odchází pryč z nemocnice naprosto zdrcen.

Ale i tak se hollywoodský happy-end moc nekoná, což je jedině dobře. Na konci filmu se sice pár opět šťastně shledá, ale nic není tak šťastné jak vypadá na první pohled.

VystavilDon Insalata v 9:11 0 komentářů  

Štítky:

Akné, sbírka Richarda Adama
18. října 2006

Udělal jsem výjimku a na místo fotografickou, jsem zamířil do Rudolfina na výstavu malebnou. Nikoliv od slova malebný, nýbrž od slova malba. Akné je název současné české malby ze sbírky Richarda Adama. Richarda Adama neznám, z letáčku se však dočtete, že je to právník a sběratel outsider a introvert. Hm.

Stejně jako neznám majitele sbírky, neznal jsem ani autory současné české malby. (Jak bych je asi také měl znát, když jsou povětšinou neznámí.) Název výstavy snažící se upoutat, je zvolen dle názvu obrazu Jiřího Černického. Nápad dobrý, ale když se na zelený obraz s 3D plasticky udělanými beďary chvíli díváte, chce se vám spíš zvracet. Doma bych si ho na zeď rozhodně nepověsil.

Asi nejvíc mě zaujaly obrazy dvou nožů od Jakuba Hoška hned v první místnosti, pak obraz Inhalátor od Josefa Bolfa, kde byl jakýsi kýčovitý růžový pejsek držící v ruce inhalátor, potom Kopalův cyklus Sporty, kde byl vybrán pozemní hokej, který sám hraju, takže jsem byl překvapen, že tento sport také někdo zná a neplete si ho s floorballem. (O tom, že si hokejku na pozemní hokej pletou důchodkyně s deštníkem, bych mohl vyprávět. Více o pozemním hokeji na www.pozemnihokej.cz)

Většina obrazů byla buď Bez názvu a nebo pokud už se nějak jmenovaly, měnily naprosto pohled na věc. Nevím proč například zelený ksichtík/smajlík od Ivana Voseckého se jmenoval Ježíš Kristus. Jako ateistu mě to vůbec neuráží, ale uráží mě spíš myšlenka: „Dejme tomu náboženský název, církev se bude bouřit a já se stanu slavným.“ (Dan Brown by mohl vyprávět). Obraz se klidně mohl jmenovat Zelenej ksicht a stejně by se mi i tak líbil. A navíc církev by neměla dělat marketing a namísto toho by měla říkat větu „Estetika popkultury mi je cizí“.

Bohužel mi jména autorů většinou vypadla (takže dodatečně jsem je vyhledal na stránkách www.galerierudolfinum.cz) – výjimku tvoří můj „takřka“ jmenovec Salák (teda co si budeme povídat, určitě si z něj dělali legraci, že je salát nebo salám, to já jsem salát už od původu, hihi).

Nejvíc se mi asi líbily veliké oči v helmě, které se jmenovaly Schumacher a byly od Petra Písaříka a pak v poslední místnosti dva dinosauři ve vesmíru na které střílel jakýsi kosmonaut laserem. Bohužel u dinosaurů mi vypadlo jak jméno autora, tak název obrazu, a tak se autorovi/autorce nejlepších obrazů na výstavě moc omlouvám. (bohužel na stránkách Rudolfina jsem informace nenašel).

Čili jít na výstavu je rozhodně dobrým nápadem a pokud už nic, pobavte se alespoň větším počtem hlídajících důchodců, než samotných návštěvníků. A jak nás upozorňoval takřka každý důchodce v každé místnosti, u vstupu do galerie, v šatně „V tom tričku s krátkým rukávem u nás zmrznete“, protože se v galerii moc netopí.

VystavilDon Insalata v 17:10 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)