A Londoni férfi (Muž z Londýna)
8. února 2010
Obvykle tyhle rádoby umělecký filmy pro intelektuály dychtivě vyhledávám a pak jsem i nadšen z jejich sledování, ale toto nebylo asi pro mne... a přitom vše znělo tak slibně.
VystavilDon Insalata v 15:04 0 komentářů
Štítky: film
Avatar?
5. února 2010
Možná až naprší, uschne, zmodrá a vyjde na DVD. Díky nechci.
Update: 17.5.2010
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Napršelo, uschlo, zmodralo a vyšlo na DVD a den předtím jsem přišel do poloprázdného IMAXu se na tu "nádheru" podívat.
Můj názor je veskrze takovýto - na barevné pohyblivé obrázky se můžu koukat kdekoliv. Třetí rozměr na plátně nepotřebuju, protože už sám život je ve 3D a jelikož ta legrace vznikla hlavně pro to, aby se zastavil pád návštěvnosti kina, tak nevím, co vymyslí příště, protože už jsou k mání už i 3D televize.
Chybí už opravdu jen čichové a hmatové vjemy, a pak se ubavíme už k smrti v huxleyovském stylu, jak by řekl Neil Postman.
Každopádně zpět k filmu. Hýbe se to pěkně, občas je to i 3D, ale polocitoval bych nejraději cimrmany - plytký děj, mátožnost postav a scénář psal asi nějaký autista. První záběr na megaptákodraka. Hm, tak sázka, že za půl hodiny na něm hrdina bude rajtovat. Za půl (až tři?) hodiny hrdina stojí před neřešitelným problémem... ejhle, vyřešil se tím, že rajtuje na megaptákodrakovi. Nevím, ekologický podtext, jsem tam nějak nenašel, asi ho tam chtěli kapitalisti v USA hledat. Pro mě to byla prvoplánová konina, na kterou všichni houfně chodili jen proto, že to je ve 3D a trvá to déle než hodinu v IMAXu.
Nejhorší na tom filmu asi je fakt, že bude i druhý, možná třetí... U těchto 3D kravin je totiž každý další díl levnější (recyklace modelů) a jelikož tenhle se jim vrátil mnohonásobně, bohužel budou i další díly modrých pak. Díky bohu, že beze mě.
VystavilDon Insalata v 11:19 0 komentářů
Štítky: film
Jodorowského Svatá Hora
12. října 2009
Jestli jste někdy uvažovali o tom, jaké to asi je pod vlivem silných psychotik typu LSD, tak odpověď naleznete v tomto snímku, a to i bez drogové zkušenosti.
Film je pozoruhodný sám o sobě. Navíc je to jeden z nejdražších mexických filmů všech dob (v roce 1973 měl plánovaný rozpočet 1,5 milionu dolarů. Nakonec se tvůrci spokojili s půlkou. Film v Mexiku vydělal 60 000 dolarů a celosvětově přibližně 90 000 USD).
Příběh zde moc není - postava podobná jakémusi mesiášovi hledá nesmrtelnost a průvodci mu jsou postavy, které symbolizují planety. Každý nabízí určitý příběh, který se odvýjí naprosto surreálně. Pamětihodná scéna je např. z cirkusu, kdy obří ŽIVÉ žáby navlečené v kostýmcích dobývají hrad plný ještěrek. Nálepku "no animals were harmed" tento film asi nezískal.
Scény typu, kdy se hlavní hrdina vykálí do kýble a nějaký alchymista z toho udělá zlato patří k tomu normálnějšímu ve filmu. Vize, kdy lidé budou žít v jakýchci zavěšených rakvích (vzpomínka na Matrixovské líhně) byla dosti hrozivá. Člověk, řvoucí do telefonu, že výhled ekonomiky je špatný, takže musí zabít 4 miliony lidí a ať zavedou plynové komory, plynové univerzity, plynové obchody atd.
Děj to opravdu nemá, je to série pološílených záběrů s touhou šokovat a občas si člověk říká: "Ty vole, to nejsou žádný digitální triky, oni se fakt koupou ve fontáně s živým hrochem" atd. Naprosto nejlepší je ale celý závěr filmu. Věta: "You have seek immortality and instead you have found reality. But this is not a reality, this is a film." Tak ta stála opravdu za to. Hrdinové téměř nemluví, filmem provází monotónní hlas vyprávěče. Jazyk vyprávěče bych nazval cosi jako hypnotická monotónická špangličtina. Vypráveč ze sebe souká věty typu: "Dónt bý efrééd."
VystavilDon Insalata v 15:39 0 komentářů
Štítky: film
Hranice ovládání (The Limits of Control)
21. září 2009
Nejnovější film Jima Jarmusche je rozvleklejší než nejvíce rozvleklý film, který jste kdy viděli.
Hlavní hrdina většinu filmu pouze někam kráčí a moc toho nenamluví. Rád si objednává v restauraci dvě espresa do dvou šálků (prakticky jediná jeho replika). A také zde jde o plánovanou vraždu, jejímž je vykonavatelem.
Hlavního hrdinu jsme již mohli vidět v Jarmuschově kafi a cigárách v povídce "No Problem", kde se dva muži baví francouzsky prakticky o ničem.
Nejvíce na mysl tane Tarskovského film Stalker. Tam se také bloumá přírodou a po letech od zhlédnutí filmu jen mlhavě tušíte proč... Hrdinova interakce s ostatními hrdiny (tajemné kontakty s poznávacími znameními typu futrál na housle, kousky housky) probíhá vždy v tomto schématu. Někdo si k němu přisedne ke stolku, kde má své dvě objednané espresa (film se odehrává ve Španělsku), načež se zeptá: 1) mluvíte španělsky? dočká se odpovědi ne 2) pak prohodí "nezajímáte se náhodou o..." (za tři tečky si dosaďte vždy něco jiného dle rozdílných hrdinů - čili film, umění, hudba, molekula atd.) 3) vymění si krabičky od sirek, kdy hrdina vždy v nové krabičce dostane na papírku číselnou změt/šífru 4) sežere papírek po přečtení šifry 5) vypije jedno ze dvou espres. Hlavní hrdina povětšinu snímku mlčí jako zařezaný.
Zpět k Tarkovskému a jeho Stalkerovi. V asi tak nejlepší scéně s "kontaktem" - skvělá Tilda Swinton (jako vždy, chce se říct) vypráví Tilda o snu/nebo snad filmu který viděla, a popisuje scénu s ptáčkem, který se pohybuje v místnosti plné písku, tak to je právě ze Stalkera. Následně Tilda řekne, jak miluje, když ve starých filmech hrdinové jen tak sedí a mlčí. Následuje úsměvná několikaminutovka, kde hrdinové jen tak sedí a mlčí.
Film snad ani nemá děj, nevíte proč tak kdo činí a za jakým účelem. Hrdina jen občas mění obleky a košile a bloumá sem a tam a mění si krabičky od sirek s nesmyslnými šiframi s různými filmovými hvězdami (Gael García Bernal, John Hurt atd.). Vleče se to nehorázně a říkáte si, jak jen tohle může dopadnout...
V závěru filmu se dostaví hrdina k cíli, kde má spáchat objednanou vraždu. V ruce má jen strunu od kytary a nedobytnou budovu hlídá 30 hrdlořezů s automatickými puškami. V příští vteřině hrdina sedí v kanceláři tajemného bosse (Bill Murray). Na otázku "Jak jste se sem dostal." zodpoví tajemný hrdina: "Použil jsem svou představivost."
Na film se nedívalo špatně (zejména na jeden kontakt tajemného hrdiny, který byl celou dobu nahý a proklamoval věty typu: "Líbí se ti můj zadeček?"), ale jaksi ztrácíte pojem o tom, proč ten film vznikl a co tím chtěl autor říci.
VystavilDon Insalata v 14:56 0 komentářů
Štítky: film
Erwin Olaf – Choreografie citů
1. května 2009
Téměř tříměsíční pauzu na tomto blogu přerušily školní povinnosti. Zde je přetisk mého příspěvku na předmět Řeč obrazů:
Pražská Galerie Langhans byla od svého otevření vždy jistotou na to, že pokud chcete vidět tzv. sociální fotku, jste na správném místě. Se zatím poslední, právě probíhající, výstavou je tomu však jinak. V Langhansu totiž své (nejen) velkoformátové módní fotografie vystavuje Erwin Olaf. Jméno evokující spíše herce ze severského pornofilmu je však pseudonymem holandského fotografa Erwina Olafa Springvelda, narozeného v roce 1959 v holandském Hilversu. Navíc, Olaf v mládí vystudoval žurnalistiku v Utrechtu.
Asi nejznámější Olafovy práce pochází ze zakázek nadnárodních koncernů typu Levi’s, Microsoft, NOKIA. Zde se však obávám tvrdit, že ačkoliv (jako všechny Olafovy) fotografie srší nápadem, stejně jako u Oliviera Toscaniho, kde se člověk obdivuje autorově originalitě, to má na samotný prodej produktů (o což kromě tvorby image jde v reklamě především) nulový efekt.
Co mě však u Olafa baví více než jeho reklamní zakázky, je jeho původní umělecká tvorba, které jsou vlastní slovní spojení jako: překvapivá kombinace, břitký humor, sterilní čistota modelek, preciznost záběrů, hodiny příprav záběru, přestylizované figury, vyumělkované pózy atd.
V samotném Langhansu člověk najde velkoformátové fotografie z cyklů Fall (2008 – Pád, Podzim?), Grief (2007, Smutek), Hope (2005, Naděje), Rain (Déšť, 2004), které jsou všechny stylizovány, jako by byly vyfoceny na přelomu 50. a 60. let. V prvním patře je k nalezení také série pěti fotografií a krátký film Le Dernier Cri (2007, Poslední výkřik). Ze starších prací je pak k vidění pouze cyklus Blacks (1990), což je cyklus černobílých fotografií
Toť tedy suchý výčet toho, co se dá nalézt v Langhansu a nyní menší kritika. Fakt, že každý cyklus (2004 - 2008) Olaf doplnil i krátkým filmem, nám sice není v letáku utajen, ale všech krátkých filmů se budete na výstavě domáhat marně. Běžně tyto filmové plátna přeskakuji, protože jsou děsně nudné a mají zrůdnou stopáž několika desítek minut (což je asi taková zábava, jako když Vám při setkání obyvatel domova důchodců začnou všichni ukazovat fotografie vnoučat), ale Olafův cyklus Le Dernier Cri mě tak navnadil, že bych se rád podíval i na zbytek filmů. A to není vše, co nám bylo utajeno. Fotografické cykly obsahují o mnoho více fotografií, než které se v Langhansu ukázaly, takže to spíše byla taková ochutnávka. Olafově výstavě by tak slušel daleko větší prostor, napadá mě snad jen galerie v Rudolfinu.
Navíc, dle stránek www.erwinolaf.com je snadné si udělat obrázek, že to, co nám bylo na výstavě z tvorby Olafa ukázáno, rozhodně nepatří mezi to jeho nejlepší. Kupříkladu fotografický cyklus Fashion Victims, ze kterého humor a nadhled přímo srší, by klidně v doprovodu cyklů Mature nebo Mind of their own, vůbec nedělal na výstavě Olafovi ostudu. Fashion Victims jsou akty (objemná ňadra a také erekce kam se podíváš) sošných modelů a modelek, kteří však mají na hlavě papírové tašky módních gigantů typu Hugo Boss, Chanel, Moschino či Calvin Klein. V cyklu Mature Olaf zase stylizoval dámy ve věku 65-80 let jako modelky do lehce erotických lesklých magazínů typu Playboy, ve kterých se dnes cení spíše práce kouzelníka s Photoshopem než samotné vnady lepých děv. A v cyklu Mind of thein own nastylizoval Olaf jako modely a modelky mladíky a dívky trpící Downovým syndromem.
Ale pokud by toto vše, mělo být na výstavě, tak by to vydalo spíše na jakousi retrospektivní výstavu, které by vskutku slušel větší prostor, byť Langhans galerie je sama o sobě uměleckým dílem architektury. Na mysl mi tane vzpomínka na průřezovou výstavu děl fotografa Antona Corbijna, kterou jsem měl to štěstí vidět v Petrohradu, protože tamější výstavní prostory byly opravdu obrovské, ačkoliv výsledný dojem kazily postarší ruské hlídací semetriky, které na návštěvníky křičely PŘEŠLAP, jakmile jste se překročili na zemi namalovanou čáru, která se nacházela asi tak metr od pověšených fotografií. Ale jiný kraj, jiný mrav.
Ale zpět do galerie Langhans, protože bych se zde mohl oddávat vzpomínkovým orgiím či kritice toho, co ještě v Langhansu nebylo, jako například Olafův cyklus Royal Blood, kde se precizní čistota modelek nastylizovaných do bílé barvy mísí s těmi samými modelkami na další fotografii, avšak potřísněné krví, zabodnutými dýkami do zad a podobnými, skvěle vypadajícími, brutalitami.
Suterén Langhansu během Olafovy výstavy patří českému fotografovi na volné noze Adamu Holému. Ten zde vystavuje cyklus Stázová komora, který skvěle doplňuje práce Olafa, byť si říkáte, kdo opisoval od koho… Holého Stázová komora je tvořena přibližně pěti až osmi (údaj mi vypadl) fotografiemi, na kterých nalezneme akty vnadných děv (zajisté autorových múz, pokud není homosexuální), které jsou umístěny v bytu, který (na rozdíl od Olafovy Ameriky 50. a 60. let) je stylizován do dob socialismu bez lidské tváře 70. a 80. let v Československu. Ti, kteří jsou narození před rokem 1989, se tak mohou u Holého fotografií bavit a vykřikovat cosi jako: „Ty vole, tuhle lampičku jsme měli doma.“ či „A tenhle stolek má moje babička dodnes v obýváku.“
Hodnotit výstavy počtem hvězdiček či procent mi přijde dost zvrácené. A jelikož se předmět jmenuje Řeč obrazů, říkám si, jestli Olafovy obrazy ke mně nějak promlouvaly. Ano, promlouvat svou řečí může jakékoliv dílo, ale jen některé mě osloví. A Olafovy fotografie mě oslovily opravdu patřičně, čili pokud já něco hodnotím, tak spíše stylem: „Doporučuji se jít na to podívat a strávit tím dvě hodiny drahocenného času.“ případně „Nelezte tam, je to ztráta času.“ Olafova práce má však v sobě dar vytvářet úsměv na rtech a nutkání zvolat: „To je dobrý tohle, proč mě to nenapadlo.“, což dokážou jen někteří fotografové a mistr v tom je například litevský fotograf Algisg Griškevičius. (Doporučuji se podívat na http://algisg.lt/ do sekce Photography).
VystavilDon Insalata v 21:21 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Příspěvky
