Erwin Olaf – Choreografie citů
1. května 2009


Téměř tříměsíční pauzu na tomto blogu přerušily školní povinnosti. Zde je přetisk mého příspěvku na předmět Řeč obrazů:

Pražská Galerie Langhans byla od svého otevření vždy jistotou na to, že pokud chcete vidět tzv. sociální fotku, jste na správném místě. Se zatím poslední, právě probíhající, výstavou je tomu však jinak. V Langhansu totiž své (nejen) velkoformátové módní fotografie vystavuje Erwin Olaf. Jméno evokující spíše herce ze severského pornofilmu je však pseudonymem holandského fotografa Erwina Olafa Springvelda, narozeného v roce 1959 v holandském Hilversu. Navíc, Olaf v mládí vystudoval žurnalistiku v Utrechtu.

Asi nejznámější Olafovy práce pochází ze zakázek nadnárodních koncernů typu Levi’s, Microsoft, NOKIA. Zde se však obávám tvrdit, že ačkoliv (jako všechny Olafovy) fotografie srší nápadem, stejně jako u Oliviera Toscaniho, kde se člověk obdivuje autorově originalitě, to má na samotný prodej produktů (o což kromě tvorby image jde v reklamě především) nulový efekt.

Co mě však u Olafa baví více než jeho reklamní zakázky, je jeho původní umělecká tvorba, které jsou vlastní slovní spojení jako: překvapivá kombinace, břitký humor, sterilní čistota modelek, preciznost záběrů, hodiny příprav záběru, přestylizované figury, vyumělkované pózy atd.

V samotném Langhansu člověk najde velkoformátové fotografie z cyklů Fall (2008 – Pád, Podzim?), Grief (2007, Smutek), Hope (2005, Naděje), Rain (Déšť, 2004), které jsou všechny stylizovány, jako by byly vyfoceny na přelomu 50. a 60. let. V prvním patře je k nalezení také série pěti fotografií a krátký film Le Dernier Cri (2007, Poslední výkřik). Ze starších prací je pak k vidění pouze cyklus Blacks (1990), což je cyklus černobílých fotografií

Toť tedy suchý výčet toho, co se dá nalézt v Langhansu a nyní menší kritika. Fakt, že každý cyklus (2004 - 2008) Olaf doplnil i krátkým filmem, nám sice není v letáku utajen, ale všech krátkých filmů se budete na výstavě domáhat marně. Běžně tyto filmové plátna přeskakuji, protože jsou děsně nudné a mají zrůdnou stopáž několika desítek minut (což je asi taková zábava, jako když Vám při setkání obyvatel domova důchodců začnou všichni ukazovat fotografie vnoučat), ale Olafův cyklus Le Dernier Cri mě tak navnadil, že bych se rád podíval i na zbytek filmů. A to není vše, co nám bylo utajeno. Fotografické cykly obsahují o mnoho více fotografií, než které se v Langhansu ukázaly, takže to spíše byla taková ochutnávka. Olafově výstavě by tak slušel daleko větší prostor, napadá mě snad jen galerie v Rudolfinu.

Navíc, dle stránek www.erwinolaf.com je snadné si udělat obrázek, že to, co nám bylo na výstavě z tvorby Olafa ukázáno, rozhodně nepatří mezi to jeho nejlepší. Kupříkladu fotografický cyklus Fashion Victims, ze kterého humor a nadhled přímo srší, by klidně v doprovodu cyklů Mature nebo Mind of their own, vůbec nedělal na výstavě Olafovi ostudu. Fashion Victims jsou akty (objemná ňadra a také erekce kam se podíváš) sošných modelů a modelek, kteří však mají na hlavě papírové tašky módních gigantů typu Hugo Boss, Chanel, Moschino či Calvin Klein. V cyklu Mature Olaf zase stylizoval dámy ve věku 65-80 let jako modelky do lehce erotických lesklých magazínů typu Playboy, ve kterých se dnes cení spíše práce kouzelníka s Photoshopem než samotné vnady lepých děv. A v cyklu Mind of thein own nastylizoval Olaf jako modely a modelky mladíky a dívky trpící Downovým syndromem.

Ale pokud by toto vše, mělo být na výstavě, tak by to vydalo spíše na jakousi retrospektivní výstavu, které by vskutku slušel větší prostor, byť Langhans galerie je sama o sobě uměleckým dílem architektury. Na mysl mi tane vzpomínka na průřezovou výstavu děl fotografa Antona Corbijna, kterou jsem měl to štěstí vidět v Petrohradu, protože tamější výstavní prostory byly opravdu obrovské, ačkoliv výsledný dojem kazily postarší ruské hlídací semetriky, které na návštěvníky křičely PŘEŠLAP, jakmile jste se překročili na zemi namalovanou čáru, která se nacházela asi tak metr od pověšených fotografií. Ale jiný kraj, jiný mrav.

Ale zpět do galerie Langhans, protože bych se zde mohl oddávat vzpomínkovým orgiím či kritice toho, co ještě v Langhansu nebylo, jako například Olafův cyklus Royal Blood, kde se precizní čistota modelek nastylizovaných do bílé barvy mísí s těmi samými modelkami na další fotografii, avšak potřísněné krví, zabodnutými dýkami do zad a podobnými, skvěle vypadajícími, brutalitami.

Suterén Langhansu během Olafovy výstavy patří českému fotografovi na volné noze Adamu Holému. Ten zde vystavuje cyklus Stázová komora, který skvěle doplňuje práce Olafa, byť si říkáte, kdo opisoval od koho… Holého Stázová komora je tvořena přibližně pěti až osmi (údaj mi vypadl) fotografiemi, na kterých nalezneme akty vnadných děv (zajisté autorových múz, pokud není homosexuální), které jsou umístěny v bytu, který (na rozdíl od Olafovy Ameriky 50. a 60. let) je stylizován do dob socialismu bez lidské tváře 70. a 80. let v Československu. Ti, kteří jsou narození před rokem 1989, se tak mohou u Holého fotografií bavit a vykřikovat cosi jako: „Ty vole, tuhle lampičku jsme měli doma.“ či „A tenhle stolek má moje babička dodnes v obýváku.“

Hodnotit výstavy počtem hvězdiček či procent mi přijde dost zvrácené. A jelikož se předmět jmenuje Řeč obrazů, říkám si, jestli Olafovy obrazy ke mně nějak promlouvaly. Ano, promlouvat svou řečí může jakékoliv dílo, ale jen některé mě osloví. A Olafovy fotografie mě oslovily opravdu patřičně, čili pokud já něco hodnotím, tak spíše stylem: „Doporučuji se jít na to podívat a strávit tím dvě hodiny drahocenného času.“ případně „Nelezte tam, je to ztráta času.“ Olafova práce má však v sobě dar vytvářet úsměv na rtech a nutkání zvolat: „To je dobrý tohle, proč mě to nenapadlo.“, což dokážou jen někteří fotografové a mistr v tom je například litevský fotograf Algisg Griškevičius. (Doporučuji se podívat na http://algisg.lt/ do sekce Photography).

VystavilDon Insalata v 21:21 0 komentářů  

Štítky:

Seven Pounds
2. února 2009

Will Smith se z baviče, rappera, akčního hrdinu propracoval k dramatům, byť ke scénám, kdy se obnaží, by mu jehou napumpované bicepsy sedly spíše k něčemu akčněji založenějšímu. Ale o tom tento film opravdu nebyl.

Předně musím říct, že po zhlédnutí snímku se u mě konalo překvapení. A to dvojí. Zaprvé, byť sentiment a emoce v posledních minutách filmu přímo crčely z obrazovky (což snaha o působení na jakousi pudovost a emoce má být údajně bližší snímkům nižší kategorie), jednalo se o kvalitní film - filmově natočený, Smith hraje opravdu na výbornou (jeho neustálý výraz, kdy vypadá, že se v každé vteřině rozbrečí, ale zažene jej přesvědčivě falešným úsměvem atd.)

Druhé překvapení se konalo (spojené s tím prvním), že ten idiotský trailer v kině, během kterého jsem chtěl odejít z kina cca před půl rokem, protože už jen ten trailer mi lezl na nervy, byl takto "špatně" udělán záměrně. Režisér prý nechtěl prozradit o co ve filmu jde až do momentu, kdy by diváci film uviděli. Bohužel však si tím pod sebou podřezal větev (komerčně byl film naprostý propadák). A já se lidem ani nedivím, když v dnešní době se orientují dle recenzí a ukázek v kinech, tak člověk opravdu z traileru netušil, co to má být za žánr - jesli nějaké tajemno, romance, vyvražďovačka, drama atd.

Děj filmu je skutečně jednoduchý (dá se říct v jedné větě), příběh je a zpracování je už daleko silnější. Tim, absolvent MIT, a inženýr ve firmě, která má na starosti raketoplány, si (retrospektivně) užívá svůj luxusní dům u moře, kouzelnou ženu, bla bla bla, až do momentu, kdy způsobí dopravní nehodu při které zemře jeho snoubenka a šest dalších lidí.

Tim tak převezme identitu svého bratra Bena Thomase (úředník na berňáku) a rozhodne se zachránit sedm životů než spáchá sebevraždu. Fakt, že by to šlo jednoduššeji (zabít se a mít v kapse cedulku "jsem dárce orgánů" je vedlejší). Tim totiž chce pomoci skutečně dobrým lidem, kterým však nebylo shůry dáno jako jemu a kteří si jeho pomoc skutečně zaslouží. (Takový zodpovědný sebevrah altruista).

Část lidí zachrání jen tak mimochodem ještě za svého života (ledvina, kostní dřeň, plíce, játerní štěp), zbylé tři již vidíme v příběhu - hispánka, kterou doma mydlí muž "zdědí" ještě za Timova života jeho luxusní dům u moře (fakt, že jen za platbu elektřiny v takovém domě by musela šlapat 1000 let ponechme stranou), slepému muži z call centra, který hraje na klavír má v plánu darovat své oči a dívce Emily, která má srdeční chorobu se rozhodne darovat své srdce.

Bohužel s dívkou se do sebe jaksi zamilují (jak už to tak v hollywoodu bývá - peripetie), ale když Tim zjistí, že jeho nová láska má tak 3-5 % šanci na přežití pokud nesežene vhodného dárce, tak se za (jak jinak než) děšťové noci rozhodne Tim dokonat svůj plán - tzn. že není schopen žít s tím, že ztratil svou drahou a zároveň za to může (plus těch 6 dalších lidí jako bonus).

To bylo totiž to hlavní "překvapení" člověk by čekal, že Tima zachrání, ale až takovýto happy-end se nekoná. Tima skutečně ona medúzka, pomocí které se rozhodne spáchat sebevraždu, usmrtí a je tak prozíravý, že se naloží ve vaně do ledu než k sobě pustí medúzku.

Úplně poslední scénu bych si možná odpustil, když slepý Ezra (ve filmu Seven POUNDs, opravdu dobré jméno) se setká s Emily a ona se dívá do jeho očí a následně se rozpláče a obejme jej... chápu, že jsou to oči muže, jež ji umožnil žít a do kterého se zamilovala, ale jsou to jen oči... v ten moment už toho chtěl režisér po divácích asi až trochu moc, protože plačící Emily a plačící Ezra, kteří se objímají, zaváněla již tak trochu kýčem.

P.S. Soundtrack jednoznačně na výbornou a Ennio Morricone s písní Crisis, která zazněla poprvé ve filmu "Legend of 1900" byla dokonalá...

VystavilDon Insalata v 13:40 0 komentářů  

Štítky:

JCVD
28. ledna 2009

Říkám si, jestli je to spojení vůbec možné. Jean-Claude van Damme (JCVD) a dobrý film. Je jasné, že jako dítě, kdy jsem se díval dokonce i na béčka takového těžkého kalibru jako na filmy s Michaelem Dudikoffem, byl JCVD jedním z akčních hrdinů, kterého žrali všichni kluci na základce. Zpětně musí být ty filmy úděsné a člověk je snad ani raději s odstupem nechce vidět, aby se nestyděl za to, co se mu jako dítěti líbilo, ale tenhle film s JCVD měl být jiný. Prý žádný hloupý akčňák.

A to kupodivu byl. Místy jsem se totiž opravdu zasmál a místy došlo i na herecké výkony. Van Damme ve filmu hraje sám sebe. Částečně je to inspirováno jeho životem, částečně je to fabule. Každopádně během návštěvy pošty, kdy si chce v Belgii vybrat peníze, se stane jedním z rukojmích přepadení. Náhoda tomu chce, že jej obyvatelé belgického městečka začnou považovat za lupiče.

Asi nejlepší část filmu je, když si JCVD začne vylejvat srdce na kameru (čas se jakoby zastaví a my máme šanci nahlédnout do jeho hlavy, co si o situaci myslí). V šesti minutách rekapituluje svůj život, slávu, drogovou závislost, pět manželek a rozvodů (jednu si vzal 2x) atd.

Ve filmu jsou naprosto dokonalé gagy, typu "Roli mi vyfouknul Segal, ten prevít jim slíbil, že si ustřihne copánek" atd. Scéna, kdy nohou vykopne cigaretu z úst spolurukojmímu, protože jej o to bankovní lupič (velký fanoušek - ostatně jako všichni Belgičani) požádá. Úvodní sekvence z jakéhosi asijského béčka, které JCVD natáčí je také dokonalá. A závěrečná scéna, kdy si JCVD představuje, jak vyřeší bankovní přepadení a jakási jednotka rychlého nasazení s ním pak zapackuje, patřila také k tomu lepšímu.

Chtělo to asi odvahu natočit takovýto film, ve kterém člověk hraje sám sebe (byť je to smyšlené částečně, ale ten monolog, kde se van Damme div nerozbrečí byl působivý a řekl bych, že místy mu to šlo i od srdce). A co víc, připomnělo mi to geniální seriál Rickyho Gervaise The Extras, kde hollywoodské a britské hvězdy hrají samy sebe, ale s trochou sebeparodie.

VystavilDon Insalata v 22:42 0 komentářů  

Štítky:

Ce que mes yeux ont vu
5. ledna 2009

Film z roku 2007 režiséra Laurenta de Bartillata s názvem "To, co moje oči viděly" patří k těm filmům, které na imdb.com nemají ani obrázek, stejně tak ani herci nemají fotografie ve svých profilech. Už to napovídá, že film má velmi malou propagaci, ale to vůbec není na překážku dobrému filmovému zážitku.

Děj filmu by se dal říct jednou větou - záleží jen na tom, jak se na film díváte, takže z pozice člověka, který vše přeměřuje na peníze by jednovětá recenze zněla:

"Kterak zatvrzelá šprtka objevila, že Wattaeu maloval pod pseudonymem a přišla si tak k balíku peněz".

Z pohledu vědce:

"Kterak obětování všeho pro vědu přinese kýžený efekt, ačkoliv metodologie dost pokulhává a často se jedná jen o dohady."

Z pohledu romantika:

"Kterak plachá dívka vidí lásku umělce Watteau v jeho obrazech, ačkoliv se jí samotné lásky nedostává a když ji najde, tak je to hluchoněmý mim, který zemře na aneurysma, zatímco ona se oddává vědě."

Pokud potřebujete k filmu kvalitní hudbu, tak toto je jeden z takových filmů - většinou pouze klavírní doprovod, který dost připomíná Martineze (např. hudba k remaku filmu Solaris), ale zde se autor hudby jmenuje David Moreau (1972).

Protože film asi jen tak neuvidíte, přidávám i trailer, který (dle mého dost idiotsky) se z filmu snaží udělat nějaké větší drama než je, jakési větší mystérium, než v něm je, což je dost na škodu. Protože tento trailer by mě vůbec neoslovil, ale film byl jedním z mála, o kterém jsem přemýšlel i několik dní poté, co jsem jej viděl.

VystavilDon Insalata v 19:50 0 komentářů  

Štítky:

Manufacturing Consent
8. prosince 2008

Téměř 3hodinový dokumentární film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Noama Chomského z roku 1988 - Manufacturing Consent: The political economy of mass media. Asi každý student médií někdy slyšel sousloví "propaganda model", tak toto "sousloví" pochází právě z této knihy.

Film Marka Achbara je docela "vtipný" v tom, kdy vznikl, protože Chomsky je v něm mnohokrát citován jako "největší žijící intelektuál všech dob", přitom když se dnes podíváme např. na wikipedii, tak je zde Chomsky uveden jako nejvíce citovaný vědec v letech 1980-1992, čili film vznikl jaksi na vrcholu/konci jeho proslulosti. Nutno podotknout, že Chomsky je ročník 1928, čili je jasné, že ačkoliv je stále aktivní, patří mu již zasloužený odpočinek.

Film není ani tak o Manufacturing consent - byť se utvářením konsensu společnosti za pomocí médií ovládaných elitou zabývá podstatnou měrou také, ale dá se na dokument dívat také jako na průřez Chomského akademickou kariérou, kdy se z něj v 60. letech stal spíše politický aktivista než akademik, který však obě pole úspěšně propojuje dodnes, byť dnes o něm není tolik slyšet.

Za zmínku stojí i fakt, že Mark Achbar natočil i druhý nejúspěšnější kanadský dokument (tento je první), a to je film The Corporation, kde předkládá Achbar tezi, že celý svět je ovládán korporacemi, které dnes skupují naprosto cokoliv, např. i genetické informace (čili si nechávají např. patentovat gen chřipky a podobné na první pohled "hovadiny".) A tvrdí, že dnešní korporace mají daleko větší politickou moc než samotné vlády.

Zatímco normálně vždy nesnáším, když recenzenti DVD dávají jakési extra hvězdičky za bonusy, musím říct, že nesetříhaná debata z roku 1974 mezi Michelem Foucaultem a Noamem Chomskym, v podobě bonusů na DVD, mě opravdu potěšila. Na závěr bonusů překvapí Chomského skromnost, kdy v rozhovoru z roku 2002, po 10 letech vydání od filmu, říká, že on nikdy nebyl přímý organizátor ničeho, pouze se vždy účastnil boje za nějakou ideu a všechna pozornost se obrátila na něj, přitom za vším stála práce jiných, jediné co on poskytnul, byla dobrá analýza (to samé tvrdí i na záběrech ze 70. let, že jediné co o sobě může říct, je, že má dobré analytické schopnosti). Jeho reflexe k filmu je taková (prý ho neviděl, protože se nerad na sebe dívá, protože si pak říká - to jsem měl říct jinak atd.), že alternativní média a alternativní obsahy mají smysl, protože mu dodnes chodí e-maily od lidí, kteří zhlédli tento film a píšou, že si nemysleli, že je někdo, kdo myslí podobně jako oni, ale že tento film, je přesvědčil, že ano. Sestra režiséra tak končí rozhovor zvoláním/otázkou: "So there is hope?" - ve smyslu, je zde naděje, že tato konsensuální propaganda bude někdy prohlédnuta masami a Chomsky se namísto odpovědi jen tak pousměje, že snad ano.

Mark Achbar také naprosto skvěle pracuje se střihem - Chomského mluvícího hlava (když například kritizuje to, že dnes je daleko více prostoru věnováno sportu než politice) se tak například objevuje na obří kostce na megalomansky postaveném stadionu amerického fotbalu, zatímco dole na hřišti pobíhají sportovci. A těchto skvěle a chytře udělaných prostřihů je ve filmu celá řada.

Stejně tak například srovnání, že masakru ve východním Timoru bylo věnováno daleko méně prostoru než masakru v Kambodže (v US médiích) je uděláno taktéž efektně - nejdříve se rozvine páska článků Timor, která měří 70 palců a poté se rozvíjí přes celou potěmnělou halu téměř nekonečná páska měřící téměř 1100 palců a postupně se rozsvěcí kužely světla v obří hale, jak se páska se články rozvíjí a pohybujou halou... A takto bych zde mohl dávat příklady pořád, ale to si raději film pusťte.

VystavilDon Insalata v 13:42 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)