Seven Pounds
2. února 2009
Will Smith se z baviče, rappera, akčního hrdinu propracoval k dramatům, byť ke scénám, kdy se obnaží, by mu jehou napumpované bicepsy sedly spíše k něčemu akčněji založenějšímu. Ale o tom tento film opravdu nebyl.
Předně musím říct, že po zhlédnutí snímku se u mě konalo překvapení. A to dvojí. Zaprvé, byť sentiment a emoce v posledních minutách filmu přímo crčely z obrazovky (což snaha o působení na jakousi pudovost a emoce má být údajně bližší snímkům nižší kategorie), jednalo se o kvalitní film - filmově natočený, Smith hraje opravdu na výbornou (jeho neustálý výraz, kdy vypadá, že se v každé vteřině rozbrečí, ale zažene jej přesvědčivě falešným úsměvem atd.)
Druhé překvapení se konalo (spojené s tím prvním), že ten idiotský trailer v kině, během kterého jsem chtěl odejít z kina cca před půl rokem, protože už jen ten trailer mi lezl na nervy, byl takto "špatně" udělán záměrně. Režisér prý nechtěl prozradit o co ve filmu jde až do momentu, kdy by diváci film uviděli. Bohužel však si tím pod sebou podřezal větev (komerčně byl film naprostý propadák). A já se lidem ani nedivím, když v dnešní době se orientují dle recenzí a ukázek v kinech, tak člověk opravdu z traileru netušil, co to má být za žánr - jesli nějaké tajemno, romance, vyvražďovačka, drama atd.
Děj filmu je skutečně jednoduchý (dá se říct v jedné větě), příběh je a zpracování je už daleko silnější. Tim, absolvent MIT, a inženýr ve firmě, která má na starosti raketoplány, si (retrospektivně) užívá svůj luxusní dům u moře, kouzelnou ženu, bla bla bla, až do momentu, kdy způsobí dopravní nehodu při které zemře jeho snoubenka a šest dalších lidí.
Tim tak převezme identitu svého bratra Bena Thomase (úředník na berňáku) a rozhodne se zachránit sedm životů než spáchá sebevraždu. Fakt, že by to šlo jednoduššeji (zabít se a mít v kapse cedulku "jsem dárce orgánů" je vedlejší). Tim totiž chce pomoci skutečně dobrým lidem, kterým však nebylo shůry dáno jako jemu a kteří si jeho pomoc skutečně zaslouží. (Takový zodpovědný sebevrah altruista).
Část lidí zachrání jen tak mimochodem ještě za svého života (ledvina, kostní dřeň, plíce, játerní štěp), zbylé tři již vidíme v příběhu - hispánka, kterou doma mydlí muž "zdědí" ještě za Timova života jeho luxusní dům u moře (fakt, že jen za platbu elektřiny v takovém domě by musela šlapat 1000 let ponechme stranou), slepému muži z call centra, který hraje na klavír má v plánu darovat své oči a dívce Emily, která má srdeční chorobu se rozhodne darovat své srdce.
Bohužel s dívkou se do sebe jaksi zamilují (jak už to tak v hollywoodu bývá - peripetie), ale když Tim zjistí, že jeho nová láska má tak 3-5 % šanci na přežití pokud nesežene vhodného dárce, tak se za (jak jinak než) děšťové noci rozhodne Tim dokonat svůj plán - tzn. že není schopen žít s tím, že ztratil svou drahou a zároveň za to může (plus těch 6 dalších lidí jako bonus).
To bylo totiž to hlavní "překvapení" člověk by čekal, že Tima zachrání, ale až takovýto happy-end se nekoná. Tima skutečně ona medúzka, pomocí které se rozhodne spáchat sebevraždu, usmrtí a je tak prozíravý, že se naloží ve vaně do ledu než k sobě pustí medúzku.
Úplně poslední scénu bych si možná odpustil, když slepý Ezra (ve filmu Seven POUNDs, opravdu dobré jméno) se setká s Emily a ona se dívá do jeho očí a následně se rozpláče a obejme jej... chápu, že jsou to oči muže, jež ji umožnil žít a do kterého se zamilovala, ale jsou to jen oči... v ten moment už toho chtěl režisér po divácích asi až trochu moc, protože plačící Emily a plačící Ezra, kteří se objímají, zaváněla již tak trochu kýčem.
P.S. Soundtrack jednoznačně na výbornou a Ennio Morricone s písní Crisis, která zazněla poprvé ve filmu "Legend of 1900" byla dokonalá...
VystavilDon Insalata v 13:40 0 komentářů
Štítky: film
JCVD
28. ledna 2009
Říkám si, jestli je to spojení vůbec možné. Jean-Claude van Damme (JCVD) a dobrý film. Je jasné, že jako dítě, kdy jsem se díval dokonce i na béčka takového těžkého kalibru jako na filmy s Michaelem Dudikoffem, byl JCVD jedním z akčních hrdinů, kterého žrali všichni kluci na základce. Zpětně musí být ty filmy úděsné a člověk je snad ani raději s odstupem nechce vidět, aby se nestyděl za to, co se mu jako dítěti líbilo, ale tenhle film s JCVD měl být jiný. Prý žádný hloupý akčňák.
A to kupodivu byl. Místy jsem se totiž opravdu zasmál a místy došlo i na herecké výkony. Van Damme ve filmu hraje sám sebe. Částečně je to inspirováno jeho životem, částečně je to fabule. Každopádně během návštěvy pošty, kdy si chce v Belgii vybrat peníze, se stane jedním z rukojmích přepadení. Náhoda tomu chce, že jej obyvatelé belgického městečka začnou považovat za lupiče.
Asi nejlepší část filmu je, když si JCVD začne vylejvat srdce na kameru (čas se jakoby zastaví a my máme šanci nahlédnout do jeho hlavy, co si o situaci myslí). V šesti minutách rekapituluje svůj život, slávu, drogovou závislost, pět manželek a rozvodů (jednu si vzal 2x) atd.
Ve filmu jsou naprosto dokonalé gagy, typu "Roli mi vyfouknul Segal, ten prevít jim slíbil, že si ustřihne copánek" atd. Scéna, kdy nohou vykopne cigaretu z úst spolurukojmímu, protože jej o to bankovní lupič (velký fanoušek - ostatně jako všichni Belgičani) požádá. Úvodní sekvence z jakéhosi asijského béčka, které JCVD natáčí je také dokonalá. A závěrečná scéna, kdy si JCVD představuje, jak vyřeší bankovní přepadení a jakási jednotka rychlého nasazení s ním pak zapackuje, patřila také k tomu lepšímu.
Chtělo to asi odvahu natočit takovýto film, ve kterém člověk hraje sám sebe (byť je to smyšlené částečně, ale ten monolog, kde se van Damme div nerozbrečí byl působivý a řekl bych, že místy mu to šlo i od srdce). A co víc, připomnělo mi to geniální seriál Rickyho Gervaise The Extras, kde hollywoodské a britské hvězdy hrají samy sebe, ale s trochou sebeparodie.
VystavilDon Insalata v 22:42 0 komentářů
Štítky: film
Ce que mes yeux ont vu
5. ledna 2009
Film z roku 2007 režiséra Laurenta de Bartillata s názvem "To, co moje oči viděly" patří k těm filmům, které na imdb.com nemají ani obrázek, stejně tak ani herci nemají fotografie ve svých profilech. Už to napovídá, že film má velmi malou propagaci, ale to vůbec není na překážku dobrému filmovému zážitku.
Děj filmu by se dal říct jednou větou - záleží jen na tom, jak se na film díváte, takže z pozice člověka, který vše přeměřuje na peníze by jednovětá recenze zněla:
"Kterak zatvrzelá šprtka objevila, že Wattaeu maloval pod pseudonymem a přišla si tak k balíku peněz".
Z pohledu vědce:
"Kterak obětování všeho pro vědu přinese kýžený efekt, ačkoliv metodologie dost pokulhává a často se jedná jen o dohady."
Z pohledu romantika:
"Kterak plachá dívka vidí lásku umělce Watteau v jeho obrazech, ačkoliv se jí samotné lásky nedostává a když ji najde, tak je to hluchoněmý mim, který zemře na aneurysma, zatímco ona se oddává vědě."
Pokud potřebujete k filmu kvalitní hudbu, tak toto je jeden z takových filmů - většinou pouze klavírní doprovod, který dost připomíná Martineze (např. hudba k remaku filmu Solaris), ale zde se autor hudby jmenuje David Moreau (1972).
Protože film asi jen tak neuvidíte, přidávám i trailer, který (dle mého dost idiotsky) se z filmu snaží udělat nějaké větší drama než je, jakési větší mystérium, než v něm je, což je dost na škodu. Protože tento trailer by mě vůbec neoslovil, ale film byl jedním z mála, o kterém jsem přemýšlel i několik dní poté, co jsem jej viděl.
VystavilDon Insalata v 19:50 0 komentářů
Štítky: film
Manufacturing Consent
8. prosince 2008
Téměř 3hodinový dokumentární film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Noama Chomského z roku 1988 - Manufacturing Consent: The political economy of mass media. Asi každý student médií někdy slyšel sousloví "propaganda model", tak toto "sousloví" pochází právě z této knihy.
Film Marka Achbara je docela "vtipný" v tom, kdy vznikl, protože Chomsky je v něm mnohokrát citován jako "největší žijící intelektuál všech dob", přitom když se dnes podíváme např. na wikipedii, tak je zde Chomsky uveden jako nejvíce citovaný vědec v letech 1980-1992, čili film vznikl jaksi na vrcholu/konci jeho proslulosti. Nutno podotknout, že Chomsky je ročník 1928, čili je jasné, že ačkoliv je stále aktivní, patří mu již zasloužený odpočinek.
Film není ani tak o Manufacturing consent - byť se utvářením konsensu společnosti za pomocí médií ovládaných elitou zabývá podstatnou měrou také, ale dá se na dokument dívat také jako na průřez Chomského akademickou kariérou, kdy se z něj v 60. letech stal spíše politický aktivista než akademik, který však obě pole úspěšně propojuje dodnes, byť dnes o něm není tolik slyšet.
Za zmínku stojí i fakt, že Mark Achbar natočil i druhý nejúspěšnější kanadský dokument (tento je první), a to je film The Corporation, kde předkládá Achbar tezi, že celý svět je ovládán korporacemi, které dnes skupují naprosto cokoliv, např. i genetické informace (čili si nechávají např. patentovat gen chřipky a podobné na první pohled "hovadiny".) A tvrdí, že dnešní korporace mají daleko větší politickou moc než samotné vlády.
Zatímco normálně vždy nesnáším, když recenzenti DVD dávají jakési extra hvězdičky za bonusy, musím říct, že nesetříhaná debata z roku 1974 mezi Michelem Foucaultem a Noamem Chomskym, v podobě bonusů na DVD, mě opravdu potěšila. Na závěr bonusů překvapí Chomského skromnost, kdy v rozhovoru z roku 2002, po 10 letech vydání od filmu, říká, že on nikdy nebyl přímý organizátor ničeho, pouze se vždy účastnil boje za nějakou ideu a všechna pozornost se obrátila na něj, přitom za vším stála práce jiných, jediné co on poskytnul, byla dobrá analýza (to samé tvrdí i na záběrech ze 70. let, že jediné co o sobě může říct, je, že má dobré analytické schopnosti). Jeho reflexe k filmu je taková (prý ho neviděl, protože se nerad na sebe dívá, protože si pak říká - to jsem měl říct jinak atd.), že alternativní média a alternativní obsahy mají smysl, protože mu dodnes chodí e-maily od lidí, kteří zhlédli tento film a píšou, že si nemysleli, že je někdo, kdo myslí podobně jako oni, ale že tento film, je přesvědčil, že ano. Sestra režiséra tak končí rozhovor zvoláním/otázkou: "So there is hope?" - ve smyslu, je zde naděje, že tato konsensuální propaganda bude někdy prohlédnuta masami a Chomsky se namísto odpovědi jen tak pousměje, že snad ano.
Mark Achbar také naprosto skvěle pracuje se střihem - Chomského mluvícího hlava (když například kritizuje to, že dnes je daleko více prostoru věnováno sportu než politice) se tak například objevuje na obří kostce na megalomansky postaveném stadionu amerického fotbalu, zatímco dole na hřišti pobíhají sportovci. A těchto skvěle a chytře udělaných prostřihů je ve filmu celá řada.
Stejně tak například srovnání, že masakru ve východním Timoru bylo věnováno daleko méně prostoru než masakru v Kambodže (v US médiích) je uděláno taktéž efektně - nejdříve se rozvine páska článků Timor, která měří 70 palců a poté se rozvíjí přes celou potěmnělou halu téměř nekonečná páska měřící téměř 1100 palců a postupně se rozsvěcí kužely světla v obří hale, jak se páska se články rozvíjí a pohybujou halou... A takto bych zde mohl dávat příklady pořád, ale to si raději film pusťte.
VystavilDon Insalata v 13:42 0 komentářů
Štítky: film
La Societe du Spectacle
6. listopadu 2008
Guy Debord, autor nejen nečitelné knihy Společnost spektáklu, natočil také šest filmů, z nichž jedním je i Společnost spektáklu. Knihu vydal v roce 1967 a film vznikl roku 1973. Protože proti spektáklu se dá bojovat jen spektáklem (ačkoliv to Debord moc nechce), vznikl asi z tohoto důvodu i tento film. (To je asi jako když bojovníka proti televizi pozvou do televize, aby řekl, proč je televize škodlivá).
Nejdříve si musíme ujasnit, zdali tento film filmem nazývat můžeme. Sám Debord svému filmovému dílu říkal anticinema. Hypnotický hlas (možná samotného Deborda, nejsem si jist) čte úryvky z knihy Společnost spektáklu monotónním hlasem, který uspí i hyperaktivního člověka trpícího insomnií. Tento hypnotický monolog je podbarven obrazy. Obrazy spektáklu, tj. falešné reprezentace reality. Světa kolem nás. A v rámci Debordova détourment (vychýlení) jsou ve filmu i filmové détourment z několika filmů. Film je často přerušován pouze běžícím textem citací Marxe, Clausewitze, Machiavelliho a dalších. Pouze několikrát ve filmu na chvíli zazní hudba.
Co však musím autorovi vytknout, protože to považuji za samoúčelné (ale na druhou stranu je to možná to jediné, co někoho bude na "filmu" bavit), jsou záběry na nahotinky nebo spoře oděné ženy. Nahotinka = jsou jí vidět prsa, spoře oděná = bikiny, plavky atd. V ani ne 90minutovém filmu jsem napočítal 48 párů obnažených prsou a 57 spoře oděných děv. Za použití průměru tak vychází více jak jedna žena za minutu. Nu, zajímal by mě názor neo-marxistických feministek na tento prvek filmu, hehe.
(UPDATE: je možné, že v odstavcí výše jsem se projevil jako ten prvoplánový idiot prý já a ne Debord, protože dle Baudrillarda existují znaky první a druhé intence, takže ty nahotinky mohou značit VE SKUTEČNOSTI rafinovanou simulaci, znak druhé intence, který odkazuje VE SKUTEČNOSTI více na ŠATY (které tam nejsou, protože nahotinky jsou nahé) než na nahé ženy. Samotná realita (nahé tělo) se stává znakem a defacto mizí. Takže Debord vlastně v záběrech na nahotinky ukazuje rafinovaně šaty značky Versace (které tam nejsou, vidíme prsa), stejně jako pak již prvo-intencionálně ukazuje auto v autosalonu či další produkty konzumu. Naproti tomu pak tedy nechápu, proč neukazuje lidi jdoucí pěšky (kteří se stali simulací auta, které tam není vidět), ale auto. A pokud bychom takto museli rozebírat VŠE, zda něco je nebo není simulací něčeho jiného, tak bychom se asi brzy zbláznili. Nu a nebo to vše bylo úplně jinak a Debord je jednoduše chlípné prase, nebo věděl, (stejně jako bývalý šéfredaktor Týdnu), že nahotinka zvedne návštěvnost filmu, prodejnost časopisu atd. Viz polonahé krasavice ve všech reklamách...).
Jestli mohu něco doporučit, tak to tento film nedoporučit. Kniha sama je dost náročné čtení, že si tezi čtete třeba i několikrát, než jí přijdete na kloub a nyní si představte monotónní hlas, který z knihy předčítá, než se stačíte nad něčím zamyslet, tak už se mluví o něčem jiném. No říkal jsem si, jestli Debord náhodou nezfilmoval i Heideggera, Kanta a nebo nějaké další dílo složitého filosofia... určitě by to byl spektakulární trhák jako toto.
VystavilDon Insalata v 19:23 0 komentářů
Štítky: film
Příspěvky
