Manufacturing Consent
8. prosince 2008
Téměř 3hodinový dokumentární film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Noama Chomského z roku 1988 - Manufacturing Consent: The political economy of mass media. Asi každý student médií někdy slyšel sousloví "propaganda model", tak toto "sousloví" pochází právě z této knihy.
Film Marka Achbara je docela "vtipný" v tom, kdy vznikl, protože Chomsky je v něm mnohokrát citován jako "největší žijící intelektuál všech dob", přitom když se dnes podíváme např. na wikipedii, tak je zde Chomsky uveden jako nejvíce citovaný vědec v letech 1980-1992, čili film vznikl jaksi na vrcholu/konci jeho proslulosti. Nutno podotknout, že Chomsky je ročník 1928, čili je jasné, že ačkoliv je stále aktivní, patří mu již zasloužený odpočinek.
Film není ani tak o Manufacturing consent - byť se utvářením konsensu společnosti za pomocí médií ovládaných elitou zabývá podstatnou měrou také, ale dá se na dokument dívat také jako na průřez Chomského akademickou kariérou, kdy se z něj v 60. letech stal spíše politický aktivista než akademik, který však obě pole úspěšně propojuje dodnes, byť dnes o něm není tolik slyšet.
Za zmínku stojí i fakt, že Mark Achbar natočil i druhý nejúspěšnější kanadský dokument (tento je první), a to je film The Corporation, kde předkládá Achbar tezi, že celý svět je ovládán korporacemi, které dnes skupují naprosto cokoliv, např. i genetické informace (čili si nechávají např. patentovat gen chřipky a podobné na první pohled "hovadiny".) A tvrdí, že dnešní korporace mají daleko větší politickou moc než samotné vlády.
Zatímco normálně vždy nesnáším, když recenzenti DVD dávají jakési extra hvězdičky za bonusy, musím říct, že nesetříhaná debata z roku 1974 mezi Michelem Foucaultem a Noamem Chomskym, v podobě bonusů na DVD, mě opravdu potěšila. Na závěr bonusů překvapí Chomského skromnost, kdy v rozhovoru z roku 2002, po 10 letech vydání od filmu, říká, že on nikdy nebyl přímý organizátor ničeho, pouze se vždy účastnil boje za nějakou ideu a všechna pozornost se obrátila na něj, přitom za vším stála práce jiných, jediné co on poskytnul, byla dobrá analýza (to samé tvrdí i na záběrech ze 70. let, že jediné co o sobě může říct, je, že má dobré analytické schopnosti). Jeho reflexe k filmu je taková (prý ho neviděl, protože se nerad na sebe dívá, protože si pak říká - to jsem měl říct jinak atd.), že alternativní média a alternativní obsahy mají smysl, protože mu dodnes chodí e-maily od lidí, kteří zhlédli tento film a píšou, že si nemysleli, že je někdo, kdo myslí podobně jako oni, ale že tento film, je přesvědčil, že ano. Sestra režiséra tak končí rozhovor zvoláním/otázkou: "So there is hope?" - ve smyslu, je zde naděje, že tato konsensuální propaganda bude někdy prohlédnuta masami a Chomsky se namísto odpovědi jen tak pousměje, že snad ano.
Mark Achbar také naprosto skvěle pracuje se střihem - Chomského mluvícího hlava (když například kritizuje to, že dnes je daleko více prostoru věnováno sportu než politice) se tak například objevuje na obří kostce na megalomansky postaveném stadionu amerického fotbalu, zatímco dole na hřišti pobíhají sportovci. A těchto skvěle a chytře udělaných prostřihů je ve filmu celá řada.
Stejně tak například srovnání, že masakru ve východním Timoru bylo věnováno daleko méně prostoru než masakru v Kambodže (v US médiích) je uděláno taktéž efektně - nejdříve se rozvine páska článků Timor, která měří 70 palců a poté se rozvíjí přes celou potěmnělou halu téměř nekonečná páska měřící téměř 1100 palců a postupně se rozsvěcí kužely světla v obří hale, jak se páska se články rozvíjí a pohybujou halou... A takto bych zde mohl dávat příklady pořád, ale to si raději film pusťte.
VystavilDon Insalata v 13:42 0 komentářů
Štítky: film
La Societe du Spectacle
6. listopadu 2008
Guy Debord, autor nejen nečitelné knihy Společnost spektáklu, natočil také šest filmů, z nichž jedním je i Společnost spektáklu. Knihu vydal v roce 1967 a film vznikl roku 1973. Protože proti spektáklu se dá bojovat jen spektáklem (ačkoliv to Debord moc nechce), vznikl asi z tohoto důvodu i tento film. (To je asi jako když bojovníka proti televizi pozvou do televize, aby řekl, proč je televize škodlivá).
Nejdříve si musíme ujasnit, zdali tento film filmem nazývat můžeme. Sám Debord svému filmovému dílu říkal anticinema. Hypnotický hlas (možná samotného Deborda, nejsem si jist) čte úryvky z knihy Společnost spektáklu monotónním hlasem, který uspí i hyperaktivního člověka trpícího insomnií. Tento hypnotický monolog je podbarven obrazy. Obrazy spektáklu, tj. falešné reprezentace reality. Světa kolem nás. A v rámci Debordova détourment (vychýlení) jsou ve filmu i filmové détourment z několika filmů. Film je často přerušován pouze běžícím textem citací Marxe, Clausewitze, Machiavelliho a dalších. Pouze několikrát ve filmu na chvíli zazní hudba.
Co však musím autorovi vytknout, protože to považuji za samoúčelné (ale na druhou stranu je to možná to jediné, co někoho bude na "filmu" bavit), jsou záběry na nahotinky nebo spoře oděné ženy. Nahotinka = jsou jí vidět prsa, spoře oděná = bikiny, plavky atd. V ani ne 90minutovém filmu jsem napočítal 48 párů obnažených prsou a 57 spoře oděných děv. Za použití průměru tak vychází více jak jedna žena za minutu. Nu, zajímal by mě názor neo-marxistických feministek na tento prvek filmu, hehe.
(UPDATE: je možné, že v odstavcí výše jsem se projevil jako ten prvoplánový idiot prý já a ne Debord, protože dle Baudrillarda existují znaky první a druhé intence, takže ty nahotinky mohou značit VE SKUTEČNOSTI rafinovanou simulaci, znak druhé intence, který odkazuje VE SKUTEČNOSTI více na ŠATY (které tam nejsou, protože nahotinky jsou nahé) než na nahé ženy. Samotná realita (nahé tělo) se stává znakem a defacto mizí. Takže Debord vlastně v záběrech na nahotinky ukazuje rafinovaně šaty značky Versace (které tam nejsou, vidíme prsa), stejně jako pak již prvo-intencionálně ukazuje auto v autosalonu či další produkty konzumu. Naproti tomu pak tedy nechápu, proč neukazuje lidi jdoucí pěšky (kteří se stali simulací auta, které tam není vidět), ale auto. A pokud bychom takto museli rozebírat VŠE, zda něco je nebo není simulací něčeho jiného, tak bychom se asi brzy zbláznili. Nu a nebo to vše bylo úplně jinak a Debord je jednoduše chlípné prase, nebo věděl, (stejně jako bývalý šéfredaktor Týdnu), že nahotinka zvedne návštěvnost filmu, prodejnost časopisu atd. Viz polonahé krasavice ve všech reklamách...).
Jestli mohu něco doporučit, tak to tento film nedoporučit. Kniha sama je dost náročné čtení, že si tezi čtete třeba i několikrát, než jí přijdete na kloub a nyní si představte monotónní hlas, který z knihy předčítá, než se stačíte nad něčím zamyslet, tak už se mluví o něčem jiném. No říkal jsem si, jestli Debord náhodou nezfilmoval i Heideggera, Kanta a nebo nějaké další dílo složitého filosofia... určitě by to byl spektakulární trhák jako toto.
VystavilDon Insalata v 19:23 0 komentářů
Štítky: film
Neserte se do Zohana!
16. září 2008
Říká Vám něco "fizzy bubblech", "hummus", "muchentuchen", "feigelach"? Jestli ne, tak se raději podívejte na slovníček pojmů, než půjdete film navštívit. (Autor slovníku občas píše, že slovo v hebrejštině neexistuje, že je to hollywoodská spatlanina, ale zní to úžasně.
Takže nyní po malém glosářovém entré se můžeme vrhnout k filmu. Zohan v podání Adama Sandlera je agent Mossadu a nejlepší bojovník proti terorismu a hlavně, nic jej nedokáže zastavit... až na jeho touhu stát se kadeřníkem. Se svým stylebookem z roku 1980 od Paula Mitchella se tedy vydá hledat štěstí do USA. Bohužel jeho minulost jej pronásleduje až do USA. Zde je naprosto skvělý Rob Schneider v podání palestinského taxikáře. Za zmínku stojí i John Turturro (kterého mám nejradši v Big Lebowski), který zde hraje Zohanova úhlavního nepřítele, teroristu Phantoma.
Film je místy dost imbecilní, ale místy se opavdu smějete. Osobně mám (krom muchentuchen chain restaurants) nejraději scénu, kde se kdosi v izraelském obchodě v NY shání po Sony videu za 300 dolarů a prodavač mu říká: "Tohle je Fujikawa, 450" a zákazník: "Ale já chci Sony za 300 z letáku" "Tohle je lepší, má to Sony vnitřek, Fujikawa 450", do toho zazvoní telefon a prodavač říká: "Ano, jasně, Sony za 300, přesně jako v letáku". Další scéna, která mně osobně přišla humorná, byla když Palestinci s Židy stojí na ulici a Izraelita říká: "Ale nás taky všichni nenávidí." A kdosi z palestinského tábora mu odpoví: "A proč?" A Izraelec na něj: "Protože si nás pletou s váma." A všichni se začnou smát, že si jsou podobní.
Autoři krom gerontologického sexu a stříhání kudrlin do příběhu namíchali taky trochu toho Shakespeare, kde dva znepřátelené tábory netvoří šlechtické rody, ale Židé a Palestinci. Zohan se totiž zamiluje do své šéfové v kadeřnictví, která je Palestinka a dokonce i sestra samotného Phantoma.
Ve filmu se mihnou i některé hvězdy jako John McEnroe nebo zpěvačka Mariah Carey (alespoň pak víte, proč na začátku filmu Zohan vraždí Palestince s Mariahou Carey na triku). Vtípky s ní kupodivu patří k těm lepším ve filmu. ("I love you too, horny little guy" - adresované Schneiderovi).
(P.S. titulek je alternativní název filmu a dle mého trochu přesnější překlad než Zohan Kadeřník, ale plakáty s tímto názvem by se asi v pražském metru neobjevily...)
VystavilDon Insalata v 21:16 0 komentářů
Štítky: film
Umberto Eco - Poznámky na krabičkách od sirek
6. září 2008
Ježto se mohu považovat za jakéhosi eco-loga (tj. člověka, který přečetl téměř vše, co kdy bylo v češtině vydáno od U. Eca), tak jsem si musil přečíst i poslední Ecovu knihu, kterou Argo vydalo.
Jedná se o výbor z jedné dekády (90. léta), kdy Eco psal do novin (Eco častokrát ve svých sloupcích zmiňuje, že je píše již třicet let). Sloupky jsou v knize tematicky rozřazené a musím říct, že ty naprosto nejnudnější a pro českého čtenáře nicneříkající, se zabývají politickými skandály a vůbec věcmi, které jsou srozumitelné tak maximálně Italovi, a to se obávám tvrdit že ještě a pouze v době, kdy se daná kauza odehrávala. (To je asi jako kdybych zde uvedl příklad, že Italovi by nic neříkala kauza kolem vydírajícího Moravy - stejně tak za pár let čtenáři tohoto příspěvku nebude nic říkat vydírající Morava).
Nejvíce se mi líbily příspěvky hravé - např. Vítězství Napoleona u Waterloo. Wellington se vrací do Anglie na str. 85 - kde Eco dává pěkné příklady, jak se dá stejná zpráva odreferovat "jinak" a na což jsou odborníci i v českých médiích, cituji: "Waterloo: Napoleon přiměje Wellingtona, aby se vrátil do vlasti, a povede se mu husarská kousek: vylodí se na Svaté Heleně." Za zmínku (a do stejné kategorie) bych zařadil i příspěvek ze str. 136 Jak říkat ve společnosti sprostá slova a vůbec všechny příspěvky, kde si Eco bere na paškál Ameriku a zejména její nešvar, a to politickou korektnost.
Někdy s Ecem jen tak tiše pokyvujete na souhlas jako v příspěvku Číst knihy bříšky prstů (str. 210), jindy se mu smějete (za což on ale nemůže), protože popisuje peripetie s internetem v době z první poloviny 90. let (Kronika jedné hříšné noci, str. 223) a jindy se obdivujete jeho nadčasovosti, kdy v roce 1995 píše o webové stránce člověka, který si na stránku umístil fotografii svého tlustého střeva a Eco na str. 227 píše (a předznamenává dobu bloggerů atd.): "Každý má právo ukázat svou irelevantnost. A protože miliony irelevantností vytvářejí něco statisticky relevantního, učenec se s tím smíří." Snad jen dodám, že nejen učenec, ale ještě na tom skvěle vydělávají ti, kteří tyto služby vlastní.
Eco také trefně glosuje, kterak nová média změnila nazírání na ta starš médiaí: "...navíc nám noční zprávy vpředvečer ukazují titulky novin z následujícího dne, a ty nám druhý den vyprávějí o televizních zprávách z předchozího večera." (str. 279).
Kniha možná pro někoho morbidně končí jakýmsi "finálním" příspěvkem Jak se vklidu připravit na smrt.
Celkově to nebyla špatná volba, přečíst tuto knihu, ale nemůžu si neodpustit jedno rýpnutí, když sám Eco píše, že redaktorská úroveň (ve smyslu kontroly překladů knih) je v dnešní době na tragické úrovni, že jsou chyby v překladu, pravopise atd. a pak se dočtete v jednom příspěvku, že Eco cosi "shlédnul" v televizi. Pochybuji, že by se Eco díval na televizi z jakési vysoké hory či věže, ale správně "česky" se dá v televizi či v kině něco pouze "zhlédnout".
VystavilDon Insalata v 15:41 0 komentářů
Štítky: Knihy
Microcosmos: Le peuple de l'herbe
3. září 2008
Nechci tady vypadat jako reklama na televize s podporou FullHD a na BluRay, ale reedice tohoto filmu z rou 1996 v HDTV formátu dává tomuto filmu opravdu nový rozměr. Přesně kvůli těmto filmům totiž HDTV stojí za to. (Kéž by digitalizace v česku byla tak o sto let napřed, aby namísto velkého halo, že do několika let budeme mít digitální vysílání, by se oznámilo, že budeme vysílat v HDTV standardu).
Každopádně tento francouzský film z hmyzí říše z roku 1996 stojí za to. Není to sice klasický dokument, kde by neustále někdo něco mlel, ale je to spíše na pomezí dokumentu a umění. Hmyzákům jsou tam totiž občas přidány umělé zvuky, navíc je film podbarven místy klasickou hudbou (jakási operní árie, když si to rozdávají slimáci atd.).
Asi nejvíc mi v paměti utkvěl hovnivál, jehož snažení připomínalo Sisyfa a jeho marný boj s koulí, a tak dal hovnivál Sisyfovi nový rozměr. Nu mýtus o Sisyfovi nemá cenu rozebírat, to už udělali za mě v minulosti jiní...
Film má oficiální podtitul: "Jurský park u vás na dvorku" a musím souhlasit (byť záběry rozhodně nejsou "ze dvorku"), ale řada zástupců hmyzí říše připomíná tvarem dinosaury. Každopádně občas se filmaři (dle mého) dopouštěli určitých "podvůdků", takže např. mravenci nosí naprosto opticky strhující krmivo pro hlodavce do svých mravenčích nor, takže každý mraveneček si nese jiné semínko a jinak barevnou záležitost, takže tak trochu filmaře podezírám, že tam mravencům nasyspali trochu zrní a čekali, až to začnou tahat... no ale tato inscenace je jim odpuštěna, protože jak už jsem říkal, není to klasický dokument v pravém slova smyslu a hlavně hezky se na to kouká (v tom FullHD).
VystavilDon Insalata v 21:10 0 komentářů
Štítky: film
Příspěvky
