John Rambo
27. února 2008
No tak tenhle humor se prostě musí vidět. John Rambo žije kdesi v Asii, chytá kobry a dělá kováře (moc mu to asi nesype, páč má celý film na sobě ošuntělé triko). No kdo viděl díly předchozí, tak si zde všechno najde – rambo dostane přívěšek na krk, rambo vraždí lukem a šípem, rambo toho moc nenamluví, rambo když něco namluví, tak mluví v několikaslovných větách, rambo má děsně drsnej pohled, rambo zavraždí nejvíc lidí v dějinách kinematografie.
A teď co je novýho – Rambo nesundá tričko (asi došly svaly), rambo je tlustej jako prase, rambo rozdejchá malou atomovku, rambo se posledních dvacet minut filmu nehne z místa a kosí jednoho Barmánce za druhým svým obřím kulometem, kterej je připevněnej na korbě auťáku. A to je vlastně celej film. Stopáž je sice 87 minut, ale film skončí vlastně už asi v 70. minutě (pak už je jen záběr, jak jde rambo za taťouchem a pak titulky…). No rozhodně je to první z akčních filmů, kde se akční hrdina nehne po většinu akčních scén z prostoru o metru čtverečním. V pohybu jsou hlavně Barmánci, který tam lítaj na sračky sem a tam, jak je rambo kosí svým obřím kanónem. Možná by mohli natočit ještě Rambo V, kde Rambo bude sedět v Bílým domě a pak zmáčkne čudlík a vyhodí celej svět do luftu. To bude asi ještě větší akční nálož. Jako zábavné to je, ale je to spíš tak špatné, až je to zábavné.
VystavilDon Insalata v 22:18 0 komentářů
Štítky: film
Pokání (Atonement )
11. února 2008
Popravdě moc nevím, co si mám myslet o tomhle filmu. Jako ano, bylo to docela dobré, ale… Kdo je vlastně hlavním hrdinou tohohle filmu? Nesympatická holčička Briony s bohatou slovní zásobou, která již od dětství ťuká do stroje a pak (křivě a vědomě?) obviní Robbieho, milého své sestry z toho, že zprznil v lese holčičku a on jde za to pak sedět a místo lochu jde pak na francouzskou frontu? Anebo jsou hlavními hrdiny tohoto snímku Robbie a Cecilia (sestra Briony)? Je jasné, že Briony se jako desetiletá pipka zabouchla do Robbieho taky, takže proto ono (křivě a vědomě), třeba nám totiž jenom žárlila a nedošlo jí, že život není jako kniha – že pokud hrdinovi něco provedeme, tak neotočíme jen na další stránku, aby příběh pokračoval, ale někdo opravdu může umřít…
Každopádně skvělá byla zejména první polovina filmu. Robbie jako místní „podruh Bárta“ a chovná opička anglické smetánky se totiž třeskutě zamiluje do Cecilie, kterou hraje všemi opěvovaná Keira Knightley z karibských přiblbých Pirátů. Výborná je zejména scéna s dopisem a fešným slovem CUNT. Očividně pro Cecilii neplatí žádné stavovské rozdíly, protože ona Robbieho zbožňuje také a co víc, během II. světové války jak Cecílie, tak Briony pracují jako dobrovolnice v nemocnicích – a pak že bohatí lidé nemají srdce :o). Každopádně jediný arcipadouch filmu je majitel fabriky na čokoládu – skutečný prznitel oné holčičky v lese. (Ale na druhou stranu ani ona „holčička“ nebyla zrovna svatá, protože s panem velkotovárníkem dost okatě flirtovala…). Bohužel kdyby si Robbie jako správný proletář četl Havlíčkovy epigramy místo koketování s myšlenkou, že mu jeho pán zaplatí studium medicíny na Oxfordu, tak by zjistil, že „Nechoď Vašku s pány na led, jistý případ známe, že pád spadne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Takhle holt si Robbie nezlámal nohu, ale šel sedět za místního čokoládového Boba Prasáka do lochu a aby se pak dostal na svobodu, tak šel místo toho na frontu, což se mu stalo osudným.
Trošku šokově působí ve filmu najednou střih na veleúspěšnou spisovatelku Briony, když je již ve věku mezi stovkou a hrobem a v televizním studiu se přiznává k tomu, jak zkazila krásný vztah mezi Robbiem a Cecílií. Ačli happy–end v tomto filmu možný není (protože v bombardované Anglii zemře v metru i Cecilie), Briony v TV studiu říká, že alespoň v její knize, se Robbie a Cecilie dočkají svého štěstí – domečku u doverských útesů s modrými okny a výhledem na moře…
VystavilDon Insalata v 22:15 0 komentářů
Štítky: film
Malcolm X
3. února 2008
evím proč, ale tenhle životopisný film od Spikea Leeho z roku 1992, mi asi nejvíc připomínal podobně založený film Gandhi s Benem Kingsleym. No vlastně vím proč, oba jsou to filmy o významných osobnostech 20. století, oba jsou dobře natočené a ani mi nepřišlo, že měl Malcolm X 200minutovou stopáž, další společný bod je, že oba hrdinové na konci filmu zemřou násilnou smrtí. A asi nejdůležitější spojení – jak Ben Kinglsey v Gandhím, tak i Denzel Washington v Malcolmu X, hrají na výbornou.
Řešit děj filmu asi nemá cenu, jedná se o životopis (ačkoliv tedy dle krátkého textu na konci titulků bylo napsáno, že je to založeno na biografii Malcolma X, ale že některé scény a dialogy byly do filmu přidány pro dramatizaci událostí – ne, aby z nich dělali „drama“, ale prostě aby některé scény nebyly tak fádní. Každopádně film následuje knihu docela do podrobnosti.). Děj filmu začíná během války, Malcolm se honosí přezdívkou Red a spolu se svým kamarádem Shortym (hraje jej Spike Lee) jsou největší šviháci široko daleko. Chodí na tancovačky, užívají si života a swingu s dixielandem. Malcolm je jakýsi malý podvodníček, u holiče si barví vlasy a narovnává si je, šňupe koks a jednoho dne jej odsoudí na osm let za vloupání se do domu a krádeže šperků a dalších cenností.
Ve vězení si Malcolm pobyl asi šest let, a jeho pobyt tam jej změnil k nepoznání. Stal se tam z něj totiž Muslim. Hned po svém propouštění z vězení se setkal s představitelem hnutí Nation of Islam Elijahem Muhammedem a stal se z něj věrný duchovní. Bohužel pro něj, zároveň se stával stále více a více oblíbeným, což se nelíbilo lidem kolem Elijaha Muhammeda. Malcolm se pak cítí být zrazen a rozejde se s Muhammedem nadobro – bohužel to nemá moc dlouhého trvání, protože je zastřelen ani ne po roce od svého odtržení.
Tak to by byl velmi stručně a v kostce děj filmu. Co mě ale fascinuje, že na školách se vyučuje o Martinu Lutherovi Kingovi, ale v životě jsem na škole neslyšel o Malcolmu X. A přitom černoši jej považují za neméně významného představitele černošského hnutí 60. let, kdy všichni černoši bojovali v Americe za svá práva.
Docela jsem se pousmál nad jakýmsi epilogem filmu – Nelson Mandela zde hraje učitele v jakési africké vesničce a vštěpuje tam do hlavy malým černošským dětem toto: „As brother Malcolm said – we declare our right on this earth to be a man... to be a human being... to be given the rights of a human being. To be respected as a human being... in this society... on this earth... in this day, which we intend to bring into existence… by any means necessary.”
VystavilDon Insalata v 22:07 0 komentářů
Štítky: film
Do the right thing
29. ledna 2008
Protože chodit do kina nemá ve Finsku moc cenu (ne–anglické filmy mají finsko/švédské titulky), tak chodím do knihovny. No a půjčil jsem si tuhle parádní vykopávku z roku 1989, kterou natočil Spike Lee. A musím říct, že jsem se docela u filmu pobavil. Tahle kronika jednoho (či dvou–epilog) perných dní, kdy venku je vedro na zdechnutí, ale i tak všichni chodí všichni černošští bratři do Salovy slavné Pizzerie na svůj kousek pizzy za dolar pade, na kterém je málo sýru, mě nakonec příjemně překvapila.
Celá záplatka (krom toho horka) vlastně stojí na tom, jak Italo–Američan Sal se svými syny vede pizzerii v černošské čtvrti a jednomu z místních se nelíbí, že na zdi slavných lidí jsou jen samí běloši a chce tam mít někoho slavnýho (černocha), jako je třeba Malcolm X a nebo Martin Luther King. U Sala pracuje i mladík Mookie (který ma tedy sice manželku a dítě, ale vypadá na 15 a nehraje ho nikdo jiný než samotný Spike Lee), který roznáší pizzu kolem a pořád se všude courá, takže je vlastně u všeho, co se ve čtvrti stane.
Na filmu ani tak není důležitá zápletka, jako dialogy, které se ve filmu vedou. Salův syn Pino (hraje jej výborně ujetý John Turturro) je výborně rasistickej a nesnáší pracovat v díře, kam si choděj dávat pizzu jen černoši. Sal je děsně v klídku a víceméně to tam má rád, protože většina dětí ve čtvrti odrostla na jeho pizze. Stejně tak když se onen potížista snaží najít „bratry“, aby mu pomohli s bojkotem Salovy pizzerie, tak většinou všude narazí, protože Sala mají široko daleko rádi.Nejlepší byly rozhovory tří povalečů, kteří jsou výborní páni z nemanic a vše kolem komentují. Jako jejich hlášky stály opravdu za to.
Film tak klidně ubíhá, až do momentu, kdy se celá protestní akce zvrtne a vše dopadne jinak, než jak si všichni představovali. Jakýmsi průvodcem filmu je i rozhlasový DJ Mr Seňor Love Daddy, kterého hraje Samuel L. Jackson a který neustále pouští do éteru nějaké pecky. Musím teda říct, že mě tahle téměř dvacet let stará vykopávka pobavila a nejvíc mě bavilo hledat mezi herci ty, z nichž se později stali víceméně slavní herci a že jich je ve filmu docela dost…
VystavilDon Insalata v 22:01 0 komentářů
Štítky: film
Jyväskylä Art Museum
20. ledna 2008
No tak v pátek je ve finském Art muzeu v Jyväskyle vstup zadara (jinak se platí vstup 4 eura za dospělého a 2,50 za studenta), ale opravdu by mě zajímalo, kdo zde chodí do muzea v platící dny, protože jsem byl v pátek, kdy to bylo zadara a nebyla tam pomalu ani noha. Takže místní muzeum současného umění, které je kousek od centra, vystavovalo práce dvou umělkyň.
V přízemí se daly najít práce Anniny Sarjy, které co jsem tak asi pochpil z názvů obrazů a v koutě se na pultíku válejícího Danteho Komedii ve finštině, se týkaly právě Dantovy Božské komedie. Některé obrazy se mi i líbily, ale většina teda byla depka přímo úděsná. Na výstavu mě ale nalákal hlavně plakát za oknem, na kterém byla práce Aino–Kaariny Pajari, která pracuje podobně jako český Petr Kvíčala, ale rozhodně nedosahuje jeho kvalit. Zatímco Kvíčala na mě působí dost precizně a každá linka je pomalu jak od stroje, Pajari si to tam teda fláká ty barvy, až člověk zírá. Po jednom obrazu nechala ještě hopkat bosou baletku (opodál byla na zdi fotografie, kde byl vyfocen vznik obrazu), takže to už byl úplnej maglajz. Ale docela se mi to líbilo, oproti komediální tvorbě na motivy Danta.
Co mě pak teda zarazilo, že v horním patře byla teda ještě jakási pseudo–intelektuální díla, na která mi tedy rozum nestačil – jako kus přibytého dřeva na zdi anebo zasklené obrázky, kde byly kresby tužkou doplněné chlupatými koulemi, které vypadaly, jako kdyby je vydávila kočička. No tyhle místnosti jsem tedy opravdu jen prolítnul a nehodlal jsem to tam zkoumat tři hodiny a hledat v tom smysl, který tam není.
Jako celek dobré a na minimální kulturní vyžití (nepočítaje dvacet muzeí s tvorbou Alvaara Alta), které zde je, to bylo myslím dostačující.
VystavilDon Insalata v 17:20 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Příspěvky
