Člověk s kinoaparátem (1929) (Man with a movie camera)
12. ledna 2007

Film ruského režišéra Dzigy Vertova z roku 1929 začíná úvodním varováním, ve kterém se píše, že tento film je experimentem ve filmové komunikaci. Čili v něm nenalezneme „mezititulky“, jak bývalo v němém filmu zvykem, dále vznikl bez „pomoci“ příběhu a herců. Autor se ve filmu snažil údajně vytvořit mezinárodní filmový jazyk, který by byl založen na absolutním popření jazyka divadla a literatury. Prostě kino-oko, které by jen snímalo skutečný život tak, jak je.

Když si odmyslíme tyto hluboké myšlenky, stojící za vznikem filmu, jedná se z dnešního pohledu zejména o zajímavou sondu do tehdejšího života v Rusku. Tento film, či dokument, chcete-li, začíná za úsvitu, kdy město ještě spí. Pak se začne probouzet – dívka spící v posteli, tulák na lavičce, letadla vyjíždějí z hangáru, tramvaje vyjíždějí z depa… První co člověka napadne, je, že se obyvatelé města nezranili při přecházení ulic, protože cokoliv jako semafory očividně nefungovalo a stejně tak ani tramvajové zastávky. Jedna veliká masa lidí, koňských povozů, prvních automobilů a náklaďáků se pohybuje sem a tam v chaotickém, avšak uspořádaném, pohybu. Tramvaje se navzájem křižují na ulicích aniž by zpomalily, do toho přebíhají chodci a přejíždějí automobily a nikomu se nic nestane…

Krom kontrastu na rušných ulicích, kdy automobil ještě existuje vedle koňských povozů, je zde i kontrast mezi těžkým průmyslem, obřími stroji a člověkem, jako strojem. Prostřihy na automatickou mašinu balící cigarety a na dívku, která z papíru složí krabičku a pak do ní strká cigarety ručně, jsou neméně zajímavé než horníci v šachtě, kteří vozíky plné kamenů tahají po kolejnicích pomocí koně.

Mimo nástupu těžkého průmyslu, je ve filmu snad vše, na co si vzpomeneme – svatba, rozvod, pohřeb, narození dítěte, „akční“ výjezdy záchranky a také hasičů v blyštivých stříbrných helmicích, lidé válející se na pláži, sportovci, motocykloví závodníci, nástěnkář, lidé cvičící v dobovém „fitness centru“, kouzelník předvádějící své triky udiveným dětem, fotbalový gólman ve fešném baretu a mnoho a mnoho dalších záběrů každodenního života.

Důležitým prvkem filmu je však i samotné experimentování – Vertov ve filmu použil řadu „trikových“ záběrů, z nichž některé sám vymyslel. Ve filmu jsou tak různé montáže - kameraman, kterému domy sahají po ponožky, nebo naopak kameraman, který je tak malý, že se vejde do půllitru piva, dále je zde jakási dvojitá expozice, že obraz je rozdělen na dvě poloviny a na každé se odehrává něco jiného. Místy je to tak rychlý sled střihů, až to připomíná některé dnešní hudební videoklipy od Chrise Cunninghama. Vertov také umně využívá různého zpomalování nebo zrychlování. Zejména u běžců přes překážky je zpomalení v momentě přeskoku velice efektní.

Film vyšel od svého vzniku několikrát a vždy se lišil zvukovou stopou. Když pomineme verze s orchestrální hudbou, či dotočenými zvuky, vznikla v roce 1996 například hudební verze od chlapíka říkajícího si Biosphere, avšak nejžádanější je film se soundtrackem od kapely The Cinematic Orchestra – Man with a movie camera.

VystavilDon Insalata v 20:54 0 komentářů  

Štítky:

V zajetí moci (podtitul: „Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956“), Jiří Knapík
2. ledna 2007

Při čtení jakékoliv knihy stojí asi za to, si v první řadě položit otázku: „Komu je vůbec kniha určená?“ Kniha Jiřího Knapíka o kulturní politice v letech 1948-1956 je tedy určena zájemci o soudobé dějiny a kulturu – na to by asi jen tak nikdo pouze z názvu knihy nepřišel, že ano.

Knapík se ve své práci zabývá třemi „obdobími“. V první části knihy hovoří o ustanovení mocenského a kulturního aparátu od roku 1948 až do roku 1951, kdy byl popraven generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, jakožto hlava „protistátního spikleneckého centra“. Druhá část knihy popisuje vlnu „sebekritik“ a potírání tzv. „slánštiny“. Protože nejsem historik a výuka ve středoškolských lavicích se dějinami 20. století moc nezabývala (jen povrchně a hlavně světovými válkami, za to pračlověk se během povinné školní docházky bere asi 3x), byla pro mě řada informací nová. Třetí část knihy se zabývá politikou „Nového kursu“ od roku 1953, který se však správně mohl jmenovat všelijak, jen ne „nový“. Novost totiž spočívala tak maximálně v odsouzení „slánštiny“ a kritiky nikoliv „správné myšlenky komunismu“ nýbrž „chybného prosazování politiky zejména na nižších stupních stranického a státního aparátu“. Čili jako vždy čelní představitelé (de facto s nejvyšší odpovědností) za nic nemohli (krom jednoho obětního beránka) a za zbytek mohli pracovníci na nižších postech. Postavené na hlavu jako celá myšlenka komunismu.

Problém ani ne tak knihy, jako spíše můj, je ten, že detailní popis stranického aparátu mě moc nebavil – například kdy jaký odbor čehosi vznikl a kdo mu šéfoval v kterých letech – a nejen já, ale i jednou sám autor jej v úvodu kapitoly (na s. 311) nazval „poněkud unavujícím a suchým výčtem faktografických dat“. Je tedy vidět, že občasné „nudy“ si je vědom i sám autor.

Naproti tomu mi jako opravdu zajímavé přišly: popis „pamfletové aféry“ týkající se Vítězslava Nezvala; poté mě překvapil hodně veliký antisemitismus v komunistických řadách (čili poupravená Leninova rovnice „komunismus = nacismus + elektrifikace“ platí stále); dále byl zajímavý popis politické interpretace smrti Konstantina Biebla a nebo proč se Petru Bezručovi zakazovalo vydat jeho „životní“ kousek Slezské písně. Překvapilo mě i jak nejvyšší kulturní představitelé (slovy komunistických pokrytců) „zaprodali duši za dolar“, protože dali na počátku padesátých let přednost točení „Císařova pekaře“ před „Psohlavci“, právě kvůli vysokému exportnímu potenciálu historické veselohry a z toho plynoucích tučných zisků ze Západu. Režisér Frič tak nakonec točil nikoliv politicky výchovné Psohlavce, ale Werichovu veselohru. (Pokud zde „objevuji Ameriku“ je jasné, že za to může, ve vší skromnosti, moje povrchní vzdělání).

Knapíkova kniha předpokládá alespoň minimálně poučené čtenáře, protože například o „roztržce“ mezi Václavem Kopeckým (čili Ministerstvem Informací – Štoll, Taufer, Nezval) a Gustavem Barešem (čili Kulturním a propagačním oddělením – Hendrych, Reiman, Čivrný) jsem už cosi věděl, ale v knize to bylo popsáno do větších detailů. Na druhou stranu nejsem až zas tolik poučený čtenář, a tak jsem si Knapíkovy neustálé narážky na práci Alexeje Kusáka opravdu „neužíval“, protože jsem Kusákovu podobně zaměřenou knihu Kultura a politika v Československu 1945-1956 nečetl, a tak mě věty typu „jak nesprávně interpretuje Kusák“, „jak Kusák nepochopil“, „jak Kusák odlišně ode mne a špatně píše“ opravdu nebavily. Chápu, že to asi patří do vědeckých kruhů upozorňovat na nedostatky svých kolegů a vyvracet jejich „mylné“ teze a rozviřovat tak diskusi, ale z pozice čtenáře knihy je mi opravdu jedno, jestli se např. při periodizaci stejných „období“ mýlí Kusák a nebo Knapík, a tak by se mi útok na Kusáka líbil spíše v odborném časopise o soudobých dějinách, který nečtu.

Naproti tomu mi zas v knize chybělo něco, co by oživilo ona „suchopárná“ data a nemyslím tím jednu Knapíkovu ne moc povedenou mašinkářskou metaforu (s. 254). Například v kapitole o HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu) Knapík podává jen obecný pohled na správu tiskového dohledu (a sám píše, že to je účelně jen takto obecné), ale pak se zmíní o „často absurdních“ rozhodnutích. A čtenář by si možná rád početl právě o těchto „absurdních“ rozhodnutích – třeba o tom, jak HSTD cenzurovala například i mapy, a tak v nich chyběly mosty, vodní nádrže atd. a když pak byla Spartakiáda v roce 1955, tak vesničané netušili, jak se dostat přes řeku na Strahov, když jim tam chyběly na mapě mosty (nemluvě o zmatených Pražanech, když jim v během turistiky po republice chyběly v mapách hlavní orientační body).

Abych shrnul, kniha je na jedné straně nesmírně zajímavá a přináší řadu nových informací (za předpokladu, že „objevujete Ameriku“ jako já) a na druhou stranu je někdy až moc detailní a „nudná“. A několikrát jsem se přistihnul, že mě mrzelo, že autor cosi naťuknul (jako ty absurdní rozhodnutí), ale už pak o nich nemluvil, protože to není „předmětem“ práce. Na druhou stranu, protože mě zajímá v prvé řadě literatura a média, někdy mě zas tolik nebavily pasáže týkající se například hudby, výtvarného umění a kinematografie, které právě předmětem práce byly. Jinak celkový pohled na kulturní politiku v letech 1948-1956 je podán z mého hlediska dostatečně, místy například až moc detailně, čili kniha rozhodně plní svůj účel a její přečtení bych doporučil každému zájemci o tuto problematiku.

VystavilDon Insalata v 16:42 0 komentářů  

Štítky:

Shortbus
28. prosince 2006

Film rozhodně není snímkem, který by asi člověk pouštěl na rodinné sešlosti prarodičům, protože jak se zdá, padla všechna tabu nejen v literatuře, ale už i ve filmu… no ta padla už asi v roce 1975 s Pasoliniho filmem Saló aneb 120 dnů Sodomy, ale rozhodně jsem ve 120 dnech Sodomy neviděl jako v Shortbusu homosexuální trojku, kde si tři kluci navzájem kouřili péra, a pak do nich jako do mikrofonu zpívali americkou hymnu (z nichž jeden ji též zpíval do zadku druhému. George W. Bush by měl asi radost…).

Tak to bylo to šokantní úvodem, ale když si odmyslíme tyto detailní sexuální záběry – na které se asi tvůrci snažili všechny lidi nalákat, je Shortbus docela kvalitním snímkem (na rozdíl od Pasoliniho Sodomy, která byla jen čistě nechutná, stejně jako kniha markýze de Sade). (zde bych si dovolil menší odbočku, že zatímco se to pánským přirozením ve filmu Shortbus jen hemží v detailních záběrech, to ženské člověk jen tak neuvidí, spíše vůbec. A druhá menší odbočka, že pokud jste viděli upoutávku na film a málem vás odradila jako mě jít na film, tak nezoufejte, film je narozdíl od upoutávky mnohonásobně lepší. U upoutávek na hollywoodské trháky je to většinou opačně…)

Žánrově bych film asi zařadil do oblíbeného Hřebejkova žánru „hořkosladká komedie“ (avšak nikoliv přístupná pro děti jako Hřebejkovy hořké slaďáky hledající to dobré v každém režimu). Člověk by nevěřil, že parta lidí, kterou by se někdo nebál nazvat „divný ouchylové“ dokáže být tak vtipná. Ti všichni se se svými problémy a „úchylkami“ staví na obdiv v klubu Shortbus, kde se všichni cítí normálně, protože každý je tak trochu poznamenaný svými problémy sexuální povahy a nejlépe o všech návštěvnících klubu vypovídá závěrečná píseň In the end managera klubu Shorbtus v závěru filmu: „And as your last breath begins you find your demons your best friend, and we all get it in the end…“

Hlavní hrdinkou filmu je Sofia, terapeutka kanadsko-čínského původu vlastnící něco na způsob manželské poradny. Sama však má jeden velký problém – ještě nikdy v životě nedosáhla orgasmu. Nakonec se jí snaží pomáhat zdolat tento problém její dva klienti – homosexuální pár James a Jamie. Oba jsou častými návštěvníky Shortbusu, a tak Sofii doporučí klub navštívit. Když se to tak vezme, problémy zde má každý. James chce spáchat sebevraždu, avšak nechce, aby se Jamie z toho obviňoval, a tak se mu snaží najít nového partnera a natáčí o sobě film. Domina Sevrin (nebo jak se jmenovala) se zase snaží být „normální“ a mít „normální“ vztah. A tak bychom mohli pokračovat…

Hodně mě překvapil humorný potenciál filmu, protože jsem se místy opravdu nasmál. Například když si to Sofia doma zkoušela sama udělat a pak dostala křeč do stehna… a vůbec všechny její pokusy o orgasmus stály za to. Poněkud slabší už byla scéna s vibrujícím vajíčkem na dálkové ovládaní, které se snažila rozmlátit nohou z figuríny. Zde se tvůrci asi už hodně odvázali a říkali si, jak to bude veliká taškařice, ale onen lehký vtip prostupující celý film se jaksi z této scény vytratil. Stejně tak bych možná film nechal skončit dřív a odpustil bych si závěrečný mnohonásobný happy-end, jak jej známe například ze třetího dílu Pána prstenů…

Čili když odpustíme od možná někdy zbytečných sexuálních scén (hlavně v úvodních titulcích filmu) a od místy slabšího děje ve vztahu Jamese a Jamieho, stojí film rozhodně za zhlédnutí. Pokud chcete nezávislý film z opravdu netradičního prostředí s netradičními problémy netradičních hlavních hrdinů, hehe, a místy se chcete i lehce pousmát, je Shortbus tou správnou volbou. A málem bych zapomněl… ve filmu hraje naprosto skvělá hudba, jak je to už u nezávislejších filmů dobrým zvykem.

VystavilDon Insalata v 20:52 0 komentářů  

Štítky:

Prezydent Krokadýlů (The Cool World, 1959, česky 1963), Warren Miller

Asi nemá cenu hovořit o pravděpodobně dosud nevyřešených sporech z devadesátých let týkajících se překladu – jestli je to dílo Jana Zábrany a nebo Josefa Škvoreckého (pro zájemce viz zde) – a také asi nemá cenu hovořit o autorovi Warrenu Millerovi, o němž se člověk nestudující anglistiku dozví jen to, že byl asi běloch a umřel asi v roce 1964 (internet, Encarta i Slovník anglicky píšících spisovatelů o něm mlčí) a že je spoluautorem scénáře dle kterého byl Prezydent Krokadýlů zfilmován (plus několika dalších knih). (Takže jestli studujete anglistiku, klidně mi pošlete nějaké údaje o životě Warrena Millera, hehe).

První, co vás při čtení knihy napadne, je jakási paralela s Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Obě knihy jsou psány slangem a stylem „pišjakslyš“ (např. televyze, prezydent atd.) a obě se tak trochu zabývají pouličními gangy, ačkoliv Prezydent Krokadýlů nepůsobí dojmem smyšlených reálií, ale příběhu, který se mohl opravdu stát. (A třeba je i dle skutečné události, ale to je fuk, prostě čerpá ze skutečných reálií.)

Hlavním hrdinou je Duke Custis, 14letý kluk černé pleti (co vypadá na 18) a žije Harlemu padesátých let 20. století, kdy se v této čtvrti začíná rozmáhat heroin a postupně z ní mizí všichni běloši. Duke je členem gangu Krokadýlů a vypráví chronologicky o událostech, které se mu přihodily během krátké doby, přibližně týdne. Středobodem Dukova počínání je splašit mergle na kauf stříkačky (rozuměj sehnat peníze na nákup střelné zbraně, hehe). Protože když bude mít bouchačku, stane se z něj pan někdo. Už takhle má sice Duke respekt a v gangu (podobně starých kluků jako je on sám) je hodně vysoko (je polním maršálem), ale jeho snem je mít bouchačku a být prezydentem krokadýlů. To se mu nakonec povede i bez bouchačky, protože jejich dosavadní šéf Krvák propadne heráku a parta jej vyhodí a novým šéfem se stane Duke.

Celý příběh směřuje k velké bitce mezi Krokadýli a jejich úhlavním nepřítelem – gangem, co si říká Vlci. Duke, aby sehnal 15 dolarů na Colt, prodává jointy a jednou se nechá svým kámošem zatáhnout i do parku, kam choděj staří teploušové a balej mladý černý kluky a dávaj jim 5 dolarů za číslo. Kromě shánění prachů a směřování k velké bitce je kniha i o „lásce“ mezi Dukem a Lu Ann, říkám „lásce“, protože Duke je jedinej kluk z party, kterej nemusí platit dolar pade, aby se mohl s Lu Ann vyspat, ale stačí když ji tu a tam přinese hulení, jehož prodáváním se začal živit.

Jednou si dokonce s Lu Ann i vyjedou na Coney Island podívat se na oceán a zde je za těch 40 let od překladu zajímavý slangový posun, protože Duke říká Lu Ann větu „poď dáme si buřta a párkrát se svezem“ a dnešní čtenář automaticky předpokládá, že si chtějí dát jen dalšího z mnoha jointů, které už spolu vykouřili, kdežto on opravdu myslí buřta, čili opečený párek. Z toho plyne, že dnešní překladatel by asi použil jiný slang, ale ona „marijána“, která se v knize objeví a kterou používá už jen starší generace (narozená v době, kdy kniha byla napsána), má také něco do sebe.

Prezydent Krokadýlů je naprosto věrohodný příběh z černošského ghetta v Harlemu. Je v něm vše, na co si člověk vzpomene. Drogy, alkohol, sex, násilí, despekt k rodičům, co se dřou za pár šupů, chuť do života, čest a i tragická situace tamějších kluků, kteří nic nemají a mohou se kdykoliv sebrat a utéct z rodiny a nic jim nebude chybět. Smyslem života pro ně je, aby patřili do něčeho většího, protože sami nejsou nic, ale když se stanou členem party, je z nich už někdo a mají kam jít.

Jediné, co se v knize nedozvíte, je, proč se gang jmenuje Krokadýlové. Jediný krokodýl, který se v knize objeví, je logem na tričku Charlese, bývalého člena gangu, který se nechává vydržovat jakýmsi teploušem z lepší čtvrti a ačkoliv už dva roky nepocítil hlad a má na sobě kalhoty za třicet dolarů, je mu ještě hůř než chudým klukům z gangu. Přestože je Charles obklopen přepychem, nedostává ani kapesné a má zakázáno chodit ven z bytu, kde se šíleně nudí a čeká jen, až se večer vrátí pán domu.

Z čeho jsem byl trochu zklamán, je happy-end nabádající se vzdělávat, protože kniha se tak přesouvá z modu „když máte bouchačku, dokážete všechno“ do „když se naučíte číst, dokážete všechno“ a drsný příběh z Harlemu tak na posledních stránkách trochu zcajdákovatí. (ale podobné happy-endové prohlédnutí si prožije i hrdina Mechanického pomeranče). Takže pokud jste četli Burgessův Mechanický pomeranč a líbil se vám styl, jakým byl napsaný, je Prezydent Krokadýlů jasná volba.

VystavilDon Insalata v 16:40 0 komentářů  

Štítky:

Black Books
27. prosince 2006

Už jen dva poslední díly (29/12/06 a 05/01/07) ze třetí série Black Books uvede Česká televize v rámci „Horečky páteční noci“. Je tedy načase se poohlédnout po celém seriálu, který se v Británii vysílal premiérově ve třech sezónách v letech 2000, 2002 a 2004. Protože čtvrtá série v roce 2006 nevznikla, zdá se, že osmnáct dílů Black Books je už konečných.

Seriál funguje na podobném schématu – dva muži a dívka – jako obdobně ztřeštěný britský sitcom IT Crowd, který se začal vysílat loni a od ledna 2007 poběží druhá série. (update 13/01/07 – Dle Wikipedie se zdá, že druhá série poběží až od jara 2007, čili nejdřív až někdy v březnu 2007). Ale zpět k Black Books. Hlavním hrdinou Black Books je majitel antikvariátu Bernard Black, věčně nalitý Ir, který by v normálním životě asi už dávno zkrachoval, protože neustále křičí na dotěrné zákazníky, že si chtějí něco kupovat a on pak bude muset zaplňovat prázdné regály ve svém obchodě. Jeho pomocníkem, přesněji řečeno slouhou, je Manny Bianco, naprosto šáhlý cvok, který je v antikvariátu děvečkou pro všechno. A do třetice je to Fran Katzenjammer, která stejně jako Bernard a Manny miluje alkohol a cigarety, avšak navíc je posedlá muži, na něž má ale povětšinou smůlu. Fran v antikvariátu nepracuje, ale je v něm věčně naložená, a tak je jakýmsi stálým inventářem obchodu. V první sezóně seriálu měla Fran sice svůj vlastní obchod s různými krámy hned vedle obchodu Bernarda, avšak v dalších sezónách se už její obchod vůbec neřeší, pouze že jej prodala.

Jako každý seriál, i tento má své špatné díly, ale ty dobré převyšovaly, a tak milovníci britského humoru – zejména Monty Pythonů, Červeného Trpaslíka, Fawlty Towers a IT Crowd, si musí oblíbit i tento seriál. Mně osobně se nejvíc líbil díl „Bavič“, kde Manny objeví své klavírní schopnosti. Jinak je většina dílů veskrze stejná. Bernard je pořád nabručený nebo opilý, Manny poslušně vykonává všechny rozkazy (a nebo naopak rebeluje, aby se vzápětí vrátil k plnění rozkazů) a Fran tu a tam popichuje oba své kamarády, ačkoliv Mannyho většinou brání před Bernardem, ale zdá se, že jen proto, aby jej mohla také využívat.

Pokud bych si měl vybírat mezi Black Books a IT Crowd (asi nejpodobnější seriály právě pro schéma hrdinů „dva muži a dívka“ a hlavně proto, že autorem IT Crowd je spoluautor seriálu Black Books, Graham Linehan), vybral bych si asi IT Crowd, kde jsou sice neméně ujetí hrdinové, ale v IT Crowd je to jaksi důvěryhodnější, protože Roy a Moss jsou správní IT trhloušové odtržení od reality, kteří by mohli pracovat v jakémkoliv IT oddělení (s trochou nadsázky), avšak Bernard s Mannym by rozhodně nemohli prodávat ani slanou vodu, natož knihy. Ale i tak je to vtipné a co bych jako český divák dal za obdobnou tradici britských sitcomů. Holt český divák se asi neumí smát, a tak mu jsou servírována pouze seriálová „dramata“ odehrávající se v Pojišťovně, Nemocnici, Ordinaci, Letišti, Redakci a na Ledové ploše. Už zbývá jen seriál z prostředí Finančního úřadu a Pohřební služby. Ale je pravda, že sitcom se objevil snad jednou a jmenoval se Nováci a největší službu českému divákovi televize Nova udělala, že jej přestala vysílat, protože vůbec nebyl vtipný. Takže chyba asi není v českém divákovi, ale v českých tvůrcích, protože napsat bezduché „drama“ je daleko jednodušší než kvalitní humorný seriál.

VystavilDon Insalata v 20:52 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)