Akné, sbírka Richarda Adama
18. října 2006
Udělal jsem výjimku a na místo fotografickou, jsem zamířil do Rudolfina na výstavu malebnou. Nikoliv od slova malebný, nýbrž od slova malba. Akné je název současné české malby ze sbírky Richarda Adama. Richarda Adama neznám, z letáčku se však dočtete, že je to právník a sběratel outsider a introvert. Hm.
Stejně jako neznám majitele sbírky, neznal jsem ani autory současné české malby. (Jak bych je asi také měl znát, když jsou povětšinou neznámí.) Název výstavy snažící se upoutat, je zvolen dle názvu obrazu Jiřího Černického. Nápad dobrý, ale když se na zelený obraz s 3D plasticky udělanými beďary chvíli díváte, chce se vám spíš zvracet. Doma bych si ho na zeď rozhodně nepověsil.
Asi nejvíc mě zaujaly obrazy dvou nožů od Jakuba Hoška hned v první místnosti, pak obraz Inhalátor od Josefa Bolfa, kde byl jakýsi kýčovitý růžový pejsek držící v ruce inhalátor, potom Kopalův cyklus Sporty, kde byl vybrán pozemní hokej, který sám hraju, takže jsem byl překvapen, že tento sport také někdo zná a neplete si ho s floorballem. (O tom, že si hokejku na pozemní hokej pletou důchodkyně s deštníkem, bych mohl vyprávět. Více o pozemním hokeji na www.pozemnihokej.cz)
Většina obrazů byla buď Bez názvu a nebo pokud už se nějak jmenovaly, měnily naprosto pohled na věc. Nevím proč například zelený ksichtík/smajlík od Ivana Voseckého se jmenoval Ježíš Kristus. Jako ateistu mě to vůbec neuráží, ale uráží mě spíš myšlenka: „Dejme tomu náboženský název, církev se bude bouřit a já se stanu slavným.“ (Dan Brown by mohl vyprávět). Obraz se klidně mohl jmenovat Zelenej ksicht a stejně by se mi i tak líbil. A navíc církev by neměla dělat marketing a namísto toho by měla říkat větu „Estetika popkultury mi je cizí“.
Bohužel mi jména autorů většinou vypadla (takže dodatečně jsem je vyhledal na stránkách www.galerierudolfinum.cz) – výjimku tvoří můj „takřka“ jmenovec Salák (teda co si budeme povídat, určitě si z něj dělali legraci, že je salát nebo salám, to já jsem salát už od původu, hihi).
Nejvíc se mi asi líbily veliké oči v helmě, které se jmenovaly Schumacher a byly od Petra Písaříka a pak v poslední místnosti dva dinosauři ve vesmíru na které střílel jakýsi kosmonaut laserem. Bohužel u dinosaurů mi vypadlo jak jméno autora, tak název obrazu, a tak se autorovi/autorce nejlepších obrazů na výstavě moc omlouvám. (bohužel na stránkách Rudolfina jsem informace nenašel).
Čili jít na výstavu je rozhodně dobrým nápadem a pokud už nic, pobavte se alespoň větším počtem hlídajících důchodců, než samotných návštěvníků. A jak nás upozorňoval takřka každý důchodce v každé místnosti, u vstupu do galerie, v šatně „V tom tričku s krátkým rukávem u nás zmrznete“, protože se v galerii moc netopí.
VystavilDon Insalata v 17:10 0 komentářů
Štítky: Výstavy
Shining
17. října 2006
O Stanley Kubrickovi jsou známy dvě věci. Nikdy netočil stejný žánr dvakrát a jeden záběr byl schopen opakovat třeba 120krát (to není hyperbola) než byl spokojen a tím přiváděl herce často až na pokraj nervového zhroucení. To, že pro náladu během natáčení Shiningu pouštěl hercům Lynchův psychofilm Mazací hlava, je jen třešnička na dortu.
Ve filmu Shining z roku 1980, který je natočen podle předlohy Stephena Kinga, se Kubrick tentokráte zhostil zfilmování hororu. Jak jinak než vydařile. Po Mechanickém pomeranči (kde bohužel Kubrick četl americkou verzi bez poslední kapitoly) se jedná asi o nejlepší Kubrickův film. (Na třetí příčce je určitě Dr. Divnoláska).
Zfilmovat hororové knihy Stephena Kinga není vůbec jednoduché a řada režisérů by mohla vyprávět. Osobně považuji knihy To a Osvícení za nejlepší hororové knihy Kinga, které už nikdy nepřekonal. Bohužel zfilmovat To je věc nemožná, a proto se na víc jak tříhodinový snímek Tommyho Lee Wallace z roku 1990 (narozdíl od Kubrickova Shining) nedá dívat. (Menší odbočka: stojí za povšimnutí, že největší úspěchy se zfilmovanými knihami má Stephen King s tématy, které se vůbec netýkají hororů – Zelená Míle, Útěk z věznice Shawshank nebo Nadaný žák.)
Kubrickův horor vypráví o spisovateli s tvůrčí krizí Jacku Torranceovi, který se rozhodne strávit několik měsíců s rodinou jako správce luxusního horského hotelu Overlook, který se na zimu zavírá. (Pokud pomineme fakt, že by hotel položený v horách zavíral v průběhu zimní sezóny až do května, tak nám nic nebrání ve věnování se samotnému filmu.)
Film Shining (mám raději anglický název, už z důvodu, že název knihy King vymyslel, když poslouchal píseň Instant Karma od Johna Lennona, kde se zpívá Well we all shine on, like the moon and the stars and the sun), tak tedy film Shining je rozdělen do osmi kapitol. Nejsou stejně dlouhé a čím blíže ke konci, tím delší a bez menších časových skoků. Čili třetí kapitola se jmenuje o měsíc později, další úterý, sobota, pondělí, středa a poslední 4 hodiny odpoledne. Kubrick se tak krásně vyhnul tomu, aby do filmu musel „nacpat“ úplně vše z knihy, o co se pokusil Wallace ve filmu To a což filmu spíše uškodilo.
Když pomineme úplně-snad-to-nejvíce-nejhorší filmové klišé všech dob – že hotel Overlook, kde se děj odehrává, je postaven na indiánském pohřebišti, tak je to vlastně jediná zmínka, či snad důvod pro to, co se v hotelu děje. Čas od času se v hotelu stane něco strašného (kniha s tímto tématem pracovala více detailněji, kde bylo přesně popsáno co se v kterém roce událo). Kubrick se zaměřil blíže jen na Jackova předchůdce, jistého pana Gradyho, který povraždil sekyrou celou rodinu, a pak zabil sám sebe.
Pokud sledujete film podruhé, můžete se i klidně zasmát např. v úvodní scéně, kde se ředitel hotelu ptá Jacka, jestli si to ještě nechce rozmyslet třeba kvůli rodině, tak Nicholson (se svým nezaměnitelně zvednutým obočím a úsměvem) pronese „They’ll love it.” Pokud film znáte, je to docela vtipné. Abych však Kubricka jen nechválil. Na filmu mi vadilo několik věcí. Ať už je to Tony, imaginární chlapeček bydlící v puse Jackova syna Dannyho, který promlouvá skrze Dannyho ukazováček a Danny u toho mluví tak divně, až to leze na nervy a nebo (a to je ještě horší) je to vykulená Wendy Torranceová (Shelley Duvallová), která diváka dokáže svým herectvím za pomocí vykulených očí na hranici vykulenosti od 1 až do 10 úplně znechutit. Za úplně, ale úplně nejhorší považuji scény, kde Duvallová pobíhá s nožem v ruce a rozhazuje rukama a běží stylem jako herečky v hororové parodii Vřískot. Není se pak čemu divit, když si Jack z vlastní manželky dělá legraci a opakuje přesně po ní to, co sama říká. Divák má pak chuť vstát a křičet na televizor „Jen jí nandej, ať už zmlkne hysterka!“ A úplně nejvíc člověka dere, když Wendy drží baseballovou pálku V POLOVINĚ a neustále s ní máchá před Jackem na schodech, namísto aby si ji chytla hezky na konci a rovnou Jacka bacila po hlavě.
Celkovou hrůzu (krom staré strupovité kožešiny ve vaně, která dokáže vystrašit a znechutit i dospělého) obstarává ve filmu jen jedna věc. Hudba. Ne, vlastně dvě věci. Hudba a kamera. Ne, vlastně tři věci. Hudba, kamera a prostory hotelu. (Nikdo nečekal španělskou inkvizici.) Jakýsi klaustrofobický pocit z chodeb hotelu, který je většinou navozen natáčením Dannyho jezdícího na tříkolce a také tím, že kamera je ve většině scénách neustále v pohybu (buď ustupuje před chodícími herci a nebo je pronásleduje). Stejnou hrůzu jako stísněné chodby umí vyvolat i obrovská pracovna, ve které Jack píše svůj román na stole pro dvacet lidí. Stejně jako kamera je skvělá i hudba. Jen díky ní je hrůzostrašný i záběr na dvě obyčejné holčičky v modrých šatech, které se drží za ručičky.
Za nejlepší považuji dvě scény. První z nich a dost zásadní, se odehrává v té naprosto architektonicky nejkrásnější pánské toaletě, kterou jsem kdy viděl. Duch pana Gradyho (ačkoliv duši v Overlooku jsou zhmotnělí, že dveřmi neprochází, ale otevírají je ku příkladu uzamčeným hlavním hrdinům ve skladu jídla) tedy duch pana Gradyho se na pánském záchodě baví s Jackem. Sledovat Nicholsona, který hraje především svými šílenými mimickými svaly a naprostého suchara Gradyho, který nepohne jediným svalem na obličeji a jako sekera porcuje slova I corrected them... je asi nejsilnějším momentem filmu. Scéna se sekyrkou pomocí níž se Jack dobývá do pokoje je tak slavná, že vešla do dějin kinematografie a šílený Nicholson volající po vysekání dveří Zlato, jsem doma a Hereee´s Johnyyy je možná slavnější než samotný film a proto o této scéně nebudu více hovořit.
Kubrick moc dobře věděl, že finální scénu s obživlými zvířaty z okrasných keřů asi nenatočí (tedy pokud by nevypadaly stejně příšerně jako Souboj titánů), a tak se z živého plotu rozhodl udělat namísto obživlých zvířat statické bludiště, ve kterém Jack nakonec umrzne. Člověku se chce při pohledu na zmrzlého Nicholsona spíše smát. Trochu paradoxně Nicholson začíná mrznout už v samotném bludišti, ačkoliv jeho syn v bludišti pobíhá jen ve svetru a jeho manželka pobíhá s nožem před hotelem pouze v županu...
Film je zakončen v podobném duchu jako např. poslední Kim Ki-dukův film Čas, kdy hrdinka potká sebe samu na konci filmu, tak v obdobné časoprostorové smyčce vidíme Jacka i na fotografii v hotelu z roku 1921. Tím film končí. Nedrží se sice striktně knižní předlohy (co se týče mrtvých hlavních hrdinů či vybuchlého kotle v kotelně), ale filmu to rozhodně neuškodilo. Scénu, kde požární hadice nahání Dannyho, bych asi stejně ve filmu vidět nechtěl...
VystavilDon Insalata v 9:08 0 komentářů
Štítky: film
Barokní noc na zámku
13. října 2006
Televizní univerzita: Střípky času: Barokní noc na zámku 5/10/2006, ČT2
(dokumentární cyklus)
Nový třináctidílný cyklus netradičních pohledů na některé události, případně problémy naší minulosti i přítomnosti. Každý takový "střípek času" nám vždy přiblíží odborník, jenž je svou prací nebo zájmem na určité téma či osobnost zaměřen. Tolik slova ze stránek České televize.
Cyklus vzniká v Centru vzdělávání ČT, režisérem je dokumentarista Miloslav Kučera, který mimo jiné působil jako poslanec za ČSSD Parlamentu České republiky v letech 1998-2002.
Z dokumentárního cyklu jsem zhlédl druhý díl, který se jmenoval Barokní noc na zámku. Co se týče baroka, zajímám se maximálně o hudbu, ale sledovat maškaru v dobových oblecích mě nikdy nelákalo. O důvod víc, proč dokument zapnout, když už mě nalákal bombastický popisek v teletextu: „Velkolepě působící a náročně organizované slavnosti byly budovány na divadelních principech a dramaturgie zde zapojila všechny své výrazové prostředky pro umocnění zážitku.“ Nuže dobrá. Jestli na mě slavnost z televizního zachycení nějak působila, rozhodně to nebylo velkolepé. Náročně organizované možná, tedy pokud počítáme za náročné sestavení programu, který by se dotýkal barokního období, aniž by mu ublížil a naopak jej poutavě představil. Krátké okomentované prostřihy na barokní kejklíře, tanečky, hudbu či operu mi moc k srdci nepřirostly. Raději bych preferoval ku příkladu samotné hudební představení, kde by hráči na dobové nástroje (či kopie dobových nástrojů) zahráli celé představení a nikoliv jen několik taktů.
Nejhorší na dokumentu byly oslí můstky, pomocí kterých se uskutečňovaly prostřihy do jiného bloku barokní slavnosti. Muž ve věku, kdy lítat v bílé paruce a punčochách je už poněkud trapné, se snažil stylizovat do barokního období pomocí jazyka prvorepublikových zbohatlíků z filmů pro pamětníky, kdy používal slovní spojení typu: „A nyní se společnost odebéře do...“ atd. Překvapením bylo, že muž nebyl nikým jiným než dramaturgem festivalu.
Ale abych jenom nekritizoval, překvapila mě např. dobová úprava ovoce, které se namáčelo v bílku a poté v cukru, aby budilo dojem ledové krusty. Jediné co mi uniklo, proč ovoce připravovala mladá dívka s bujným poprsím a obřím výstřihem (oblečená v civilních šatech z 21. století), kde kameraman zabíral spíše výstřih než přípravu ovoce. Stejně tak záběr z barokního divadla byl prostřižen dalším rádoby humorným oslím můstkem, kdy herečka souboru stojí v záběru a najednou si zpoza barokních šatů vyndá mobilní telefon a dělá, že telefonuje. Bohužel jediný, kdo se smál, byla ona, když tento „naprosto spontánní“ vtípek předváděla.
Asi největší vadou tohoto dílu bylo, že se víc jak polovina festivalu odehrávala ve večerních hodinách, kde pro dojem autentičnosti bylo vše osvětleno pouze pomocí svíček, a tak většina dokumentu byla těžko rozeznatelná od Černé hodinky u Spejblů. Musím tedy na jednu stranu pochválit hudebníky, že jim nechytly od svíček noty ani nástroje, ale pokud už chci něco takového natáčet na kameru do televize, bylo by asi lepší umělé osvětlení.
To však neznamená, že bych chtěl odsoudit celý dokumentární cyklus z nevydařeného dílu, který jsem zhlédnul. Je možné, že např. díly o císařovi Františku Josefu I., Albrechtu z Valdštejna, bitvě u Slavkova, bitvě u Lipan či o konstrukci funkčních replik letadel z 20. let 20. století budou daleko lepší a zajímavější a že pouze u Barokní noci na zámku se tzv. „šláplo vedle“. A nebo taky ne.
VystavilDon Insalata v 9:07 0 komentářů
Štítky: film
Čas (Shi gan)
Včerejší premiérový den v kinech byl narozdíl od premiérových dnů hollywoodských trháků typu „Piráti z Karibiku 6“ naprosto dokonalý. Z projekce před tou, na kterou jsem šel, vyšlo šest lidí ze sálu a na tu od 21,35 čekalo před dveřmi kina pět dychtivých fandů Kim Ki-duka, z nichž dva asi tak moc fandové nebyli, protože celý film prokecali a naprosto mě iritovali. Zatímco na Pirátech z Karibiku se tak člověk tlačil a byl dokonce vyhozen, když si sednul jinam, tady bych si mohl lehnout přes šest řad a třicet sedaček a nikomu by to nevadilo.
Tak jako tak je nový film od Kim Ki-duka svým způsobem v něčem nový. (to dává smysl ta věta, že ano). Zatímco ve většině ostatních Kim Ki-dukových filmech byl jakýsi uzavřený svět (ať už Ostrov, Luk nebo Jaro Léto Podzim Zima...) anebo navíc se v něm moc nemluvilo (3-iron), tento film byl na Kim Ki-duka skoro nejukecanější (jeho prvotinu Krokodýl ani nepočítám, protože to byla pakárna, že jsem to nedokoukal) a hlavně se odehrával ve světě, kde na sebe lidé mluví, křičí a nemusí si ani strkat do vagíny háčky na ryby a pak je vyškubávat.
I když zápletka tohoto filmu je také trošku ujetá (která pěkná holka vám zmizí beze slova ze života a nechá si přeoperovat obličej jen proto, že si vám připadá okoukaná?), morbidnosti se vyloženě nekonají. Motiv činů této dívky je tak trošku zvláštní, hlavně když ho pak jako přeoperovaná po půl roce sama sbalí a má s ním vztah, a pak mu píše dopisy jako dívka před operací, že se chce vrátit a je pak žárlivá sama na sebe a miluje svého kluka (před i po operaci) a zároveň ho nenávidí (po operaci), protože její nové identitě dá kopačky, když mu napíše ona sama jako bývalka? Nakonec mu sama odhalí pravdu a od toho momentu to jde s oběma z páru z kopce.
Možná aby jí vrátil ono peklo, které si musel prožít, když beze stopy jednoho dne zmizela a neozvala se, rozhodne si mladík udělat také operaci, s tím, že se po půl roce ozve. Jak se půlroční lhůta blíží, stává se z dívky uzlíček nervů, protože každý člověk v davu může být tím jejím milovaným. Dokonce se i s jedním klukem, který byl po operaci obličeje, vyspí, protože si myslela, že to byl on. Konec je pak vyloženě antihollywoodský, protože je svým způsobem vtipně-lišáčky a naprosto nelogický zároveň.
Nejlepší mi přišel moment, když plastický chirurg, od kterého by člověk čekal slova jako „Tak to jsem asi zkazil, omlouvám se.“, tak pronese větu „Tak vám uděláme novou operaci, že vás nikdo nepozná.“ To jsem se docela zasmál. Každopádně pokud máte rádi korejské filmy a Kim Ki-dukovy obzvláště, hurá do kina!
VystavilDon Insalata v 9:06 0 komentářů
Štítky: film
Štěstí (Happiness)
12. října 2006
O prázdninách ČT2 uvedla v americkém nezávislém létě film „Storytelling“ Toda Solondze z roku 2001. Abych řekl pravdu, film mě nadchnul, a tak jsem byl zvědavý na další Solondzovu tvorbu. Film Happiness (Štěstí) je z roku 1998 a vypráví o třech sestrách z New Jersey. Nejmladší z nich, totální nula, všemi opovrhovaná, neustále pociťující nepřátelskost ze všech stran, se paradoxně jmenuje Joy (radost). Joy má další dvě sestry, domácí puťku, která si myslí, že žije ve šťastné domácnosti (alespoň se tak tváří navenek) a tak trochu všem závidí sebemenší pozornost, úspěch atd. Třetí sestra je spisovatelka, která má sice úspěch, ale připadá si jako absolutní nula.
Děj se sice točí kolem sester, ale vystupuje zde mnoho vedlejších postav, které jsou pro příběh důležité. Allen (Phillip Seymour Hoffman, herec známý spíše z menších rolí, až Capote byla jeho první veliká hlavní role), který si připadá odporný a neuvěřitelným způsobem touží po své sousedce – což je ona známá spisovatelka z trojice sester. Aby se mezitím zabavil, tak chodí k psychiatrovi, který má svého psychiatra a který není nikým jiným než manželem oné domácí puťky. (jména postav mi vypadla). Onen psychiatr zase touží po spolužácích svého syna a dva z nich dokonce znásilní, byť to není ve filmu přímo vidět, pouze je to naznačeno. Scéna, kdy se vydává na lov, protože jeho vlastí syn mu prozradil, že jeho spolužáka doma nechali rodiče bez dozoru a na týden odjeli, tak tato scéna je výborná, hlavně když jede autem kolem značky „Pozor děti“.
Asi nejvtipnější byly scény onoho pedofilního psychiatra, když se bavil se svým synem. Jeho syn totiž pro změnu také po něčem strašně touží. Touží se poprvé udělat a scény, kde se na toto téma baví s vlastním otcem jsou naprosto úžasné, protože něco takového se jen tak nevidí. Solondz sice šokuje takřka v každém záběru, ale není to přímo prvoplánové, spíš překvapující a někdy i vtipné (svým způsobem). Kupříkladu když sousedka obézní Allena je znásilněna střízlíkem v důchodovém věku, který dělá v domě vrátného a kterému po znásilnění zakroutí krkem jako holoubátku, aby se následně Allenovi přiznala, že vrátného naporcovala a postupně ho vyhazuje do smetí, ale zbytky má ještě doma v mrazáku.
Komu se líbil film Storytelling uvedený na ČT2, měl by rozhodně pátrat i po tomto snímku, i když na jednu stranu může téma tohoto snímku někoho urážet, rozhodně stojí za zhlédnutí.
VystavilDon Insalata v 9:01 0 komentářů
Štítky: film
Příspěvky
