Panic je na nic
6. října 2006

Trapný pokus zopakovat úspěch svého žánrového předchůdce. Ano mám na mysli film Snowboarďáci, kde se poprvé objevili Kotek s Mádlem a od té doby se jich už nelze zbavit. Snowboarďáci byl dost příšerný film a opravdu jsem nechápal, proč se všem tak líbí, ale jednalo se o první vyloženě teenagerský film v ČR. Zatímco ve Snowboarďácích se objevili docela slavní herci (myšleno na náš malý český rybníček), ve filmu Panic je na nic hráli samí loseři (a když ne, tak měli tak malou roli, že jsem si jich ani nevšimnul). Kde byli tedy Snowboarďáci noví, neotřelí, byl Panic je na nic pouze špatným pokusem o plagiát.

Příběh filmu Panic je na nic, je tak překvapující a nový, že jsem ani nechtěl věřit tomu, že někdo něco takového mohl vymyslet. Ano, partička nejlepších kámošů na světě se rozhodně, že ztratí panictví. SVATÁ PROSTOTO, TAKOVÁ ORIGINALITA!!! Zatímco Kotek se svým potutelným úsměvem a srostlým obočím mohl mít u náctiletých slečen úspěch, v tomto filmu jsou všichni hlavní hrdinové šeredové první kategorie, a rozhodně jsem si nevšiml, že by si náctileté slečny lepily na zeď plakáty Vobořila, Hrušky nebo Žatečky. (Pokud vám jména nic neříkají, jsou to hlavní hrdinové filmu.) Jediná superstar, která se tohoto natáčení zúčastnila, byla SuperStar Šárka Vaňková, jejíž role byla snad tím nejhorším v celém filmu. Ne že by vyloženě neumělá hrát (protože v tomto filmu to neuměl nikdo, tak by to zas tolik nevadilo), ale finální scénu, kde metrem měří pánská přirození hlavních hrdinů a kde jednomu z nich řekne: „Neboj, příští rok naměříme víc.“, tak to jsem opravdu málem nerozdýchal.

Film šel do distribuce s nálepkou „Hřejivá komedie plná lechtivého humoru, překvapivých situací a vtipných hlášek“, ale ať se hoši snažili sebevíc o tu nejvtipnější „hlášku“, rozhodně byly hlášky tak trapné, až se mi chtělo spíše brečet. (O Kotkově supervtipné hlášce z úspěšných Snowboarďáků „Stříkám“, ze které se mi chtělo pro změnu zvracet, pomlčím.) Vtipnost hlášek filmu Panic je na nic ani nezachránilo to, že herci u nich měli nucené záchvaty smíchu.

Asi tak jediné překvápko celého filmu bylo, že narozdíl od všech teenagerských filmů, kde si chlapci dívky postupně rozeberou, zde všechny tři (po)hlavní hrdiny zvládla obskočit Šárka Vaňková. Abych to shrnul, Panic je na nic je rozhodně tím nejhorším teenagerským filmem, který jsem kdy viděl a že jsem jich viděl hodně, ačkoliv nejsem cílovka.

VystavilDon Insalata v 8:25 0 komentářů  

Štítky:

Východní blok, Láb, Mrázková
11. května 2006

Hned úvodem si dovolím menší osobní odbočku. Recenzovat autora (myšleno Filipa Lába), který mě učí Základy fotografovaní a kterému marně vysvětluji, že onen prachmizerně naexponovaný snímek je umělecký záměr; stejně tak, že na fotografii opravdu není chaos bez nápadu, nýbrž panorama Pražského hradu ukryté chytře za stromem… čili recenzovat takovéhoto autora, se mi snad ani nepřísluší. Je to takové zvláštní, když mi Filip Láb o hodinách říká, jak se vlastně má fotit a zvětšovat a já to dychtivě hltám, protože o tom skoro nic nevím a nyní mám být v pozici recenzenta, který má recenzovat dílo takovéhoto člověka… Nuže, směle do toho. Pokud se ale přeci jen snad někomu bude zdát, že na rozdíl od předchozích recenzí, mám k dnešnímu autorovi tak trochu respekt, skutečně to není dáno tím, že mám na konci tohoto semestru přinést deset nejlepších fotografií, které jsem za semestr udělal a za které dostanu zápočet. Takovou mrzkou průhlednost, bych si nikdy nedovolil… A teď už tedy opravdu slíbená recenze bez dalších zbytečných průtahů, jakým byla například tato věta. A tento už očividně zbytečný dodatek v podobě této věty.

Východní blok

Autorská dvojice Filip Láb a Bára Mrázková představuje v Galerii Václava Špály svůj projekt Východní blok, který se dle tiskové zprávy snaží o „inscenovaný dokument“. Autorská dvojice je více než výstižné pojmenování, protože u žádné fotografie přesně nevíme, zdali je autorem Láb a nebo Mrázková – znalci díla autorské dvojice to určitě poznají, ale jak jsem říkal už několikrát, nejsem znalec ničeho, protože nic není. Jist autorstvím jsem si byl u jediné z fotografií (tedy pokud to nebyl trik se samospouští řízenou na dálku laserem), na které vykukoval Filip Láb zpoza výklenku u vchodu Kinoalta. Mrázkovou jsem nikdy neviděl, nemůžu sloužit, takže na některých fotkách možná byla, z čehož by se dalo odvodit, že je fotil Láb.

Výstavu Východní blok spojuje jedna zásadní věc, a to, že vyjma snímků pořízených na Chorvatském ostrově, které byly poznatelné na první pohled, je většina dalších lokalit mezi sebou jednoduše zaměnitelná. Například řada fotografií by se mohla klidně nafotit kousek od Prahy a napsat pod to Polsko a nikdo by nepoznal rozdíl. Stejně tak záběry z Berlína, kde „nainscenovaní“ statisté, kteří si připalují cigaretu, třímají v ruce deník Mf Dnes, mohly být vyfoceny klidně na Nuselském mostě, ale pak by to asi nebyly záběry z Berlína, to dá rozum.

Z výstavy jsem měl jakýsi nepopsatelný pocit, který se očividně nestraní jak do pozice – božské, tak do pozice – totální hrůza. Něčím nepopsatelným se mi to líbilo a zároveň jsem si ale říkal, že zas tak na větvi z toho také nejsem. Možná mě tak trochu podvědomě „štvali“ oni nainscenovaní statisté, kteří byli na snímcích, protože jsem to na sobě pociťoval jako jakýsi podvod. Dokument má dle mého vypovídat o skutečnosti – způsobem jak jen fotografie dokáže skutečnost „skutečně“ zachytit, ale to je na jinou práci – a pokud jsou na fotografiích herci, kteří dostávají pokyny, co mají dělat a pak jsou vyfoceni, přijde mi to takové zvláštní, když se to má nazývat dokument, byť inscenovaný. Ačkoliv musím říct, že na druhou stranu je dobře, že autoři se netají tím, že na divákovi udělali takovýto „podvod“, čili to přestává být podvodem a autoři doufají ve shovívavost, že diváci se nechají v dobré víře napálit a ještě jsou si podvodu vědomí a na závěr autory ocení kladným ohodnocením. Nevím, přijde mi to, asi jako kdybych se v londýnské Baker Street 221b nechal vyfotit se statistou v obleku Sherlocka Holmese a ještě si od něj vzal navštívenku a pak přijel domů a ukazoval navštívenku s fotkou rodině a říkal jim, že jsem si popovídal s pravým Sherlockem Holmesem, který bydlí v Baker Street. Na fotografii by byl určitě reálně existující člověk v obleku Sherlocka Holmese i se svou reálně existující Baker Street 221b, a reakce každého, kdo uviděl fotografii by byla: „Jéé, Sherlock Holmes.“, ačkoliv každý dobře ví, že Holmes je fiktivní neexistující postava, která je propojena s reálně existujícím fiktivním světem Sira Arthura Conana Doyla a s reálně existujícím „reálným“ Londýnem z přelomu 19. a 20. věku. Uff. Asi tak na mě působili statisti na fotografiích, kteří inscenovali dokument a příhoda s Holmesem asi nejlépe charakterizuje můj pocit z výstavy, ačkoliv je to úplně z cesty, jak si kdosi pro sebe určitě trefně poznamená při čtení těchto řádků.

Mezi nainscenované herce patřil asi i člověk z Goli Otoku, který se zásadně procházel po ulicích nahý – asi aby i slovanští bratři, kteří neznají význam slov Goli Otok (Pustý, Holý, Nahý Ostrov), pochopili, že na Goli Otoku se nedá chodit jinak, než s nahou zadnicí. A jestli to byla ještě nějaká polysémantická meta-jazyková slovní hříčka (taky dobrej blud z cesty), že statista měl pěkně Ot(o)/(e)klý Goli Zadek, tak autoři už opravdu střílí z hodně silného intelektuálního kalibru. Jako ukrytý vtípek pro chorvatsky hovořící Slovany dobré, zmatený Neslovan bude kapku mimo a bude si říkat, co tam ten nahej chlápek dělá? (Tak trochu mi to připomíná, když jsem se pokusil rozbít klišé Hradčan tím, že jsem je vyfotil schované za stromem a také to bylo masami nepochopeno, haha.) Ne, ale Goli Otok je „dobrej fór“ a líbí se mi, že autoři si dokáží dělat legraci i z takových věcí, jako je ostrov, který nebyl ničím jiným než věznicí pro politické vězně pracující v místním kamenolomu.

Fotografie, která se mi asi líbila ze všech nejvíc – mimo Nahého Otoka, byla fotografie, na které byli zvěčnění mladí mniši v sutanách a na hlavách měli šátky, kšiltovky a další vymoženosti moderního věku, které v kontrastu se sutanou působily vesele. Pokud byli herci i mladí mniši, tak už snad nemá ani cenu psát něco dalšího.

Jako celek to bylo fajn, možná – pro mě – trochu zbytečné mluvící hlavy na videoprojekci, protože a) jsem je neslyšel a odezírat neumím b) na videoprojekce, kde je jen mluvící hlava se nedívám… jsou nudné. Škoda té elektrické energie a zbytečné práce se sháněním sponzora, který by zapůjčil audiovizuální techniku.

VystavilDon Insalata v 17:08 0 komentářů  

Štítky:

Gustav Aulehla - Takoví jsme byli
6. května 2006

. . . g. u. s. t. a. v. . . . a. u. l. e. h. l. a. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . t. a. k. o. v. í. . . . . . j. s. m. e. . . . . . . . . . . b. y. l. i. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . j. a. k. u. b. . . . . . . . s. a. l. á. t. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . t. a. k. o. v. ý. . . . . . . . j. s. e. m. . . . . . . . n. e. b. y. l. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

VystavilDon Insalata v 17:07 0 komentářů  

Štítky:

Černobylský triptych dokáže pobavit, Kratochvíl, Wágner, Vašek
21. dubna 2006

Tedy za předpokladu, že jste ujetý magor, který se dokáže zasmát všemu. Na černobylské tragédii ani fotografiích z výstavy sice není samo o sobě nic tak vtipného, ale jakmile si k nim začnete číst popisky umístěné pod fotografiemi, není vážně zamýšlená výstava ničím jiným, než nikdy nekončící groteskou.

Pojmout celou výstavu jako celek by se dalo možná shrnout ve větě: „Wágner se snažil, Vašků nepochopil a Kratochvíl zvítězil.“, ale soupeřit o nejkratší kritiku možné není, protože Příteli???!!!... nikdo už asi netrhne, a tak napíšu standardně dlouhý text.

Osobně jsem začal fotografiemi pana Wágnera, ačkoliv prodavačka vstupného tvrdila, že je veskrze úplně fuk, kterým směrem se vydám. Ještě před Wágnerem jsem nahlédl do otevřené knihy návštěv, kde jakýsi poeta napsal, že „Černobílé lépe vystihuje černobylské nálady.“ Och.

Již první popisek, který mi pomalu ale jistě zvedal koutky úst směrem nahoru byl u fotografie Narodiči, na které byl vyfocen jakýsi doktor u rentgenu a pod ním bylo napsáno, že po černobylské tragédii řada delegací ze zahraničí přivezla velké množství rentgenů. První co mě napadlo, že radioaktivního záření si lidé v okolí Černobylu asi užili málo, a tak si rádi ještě odpoledne zajdou do sebe pustit pár rentgenových paprsků a nebo si jen udržují jakousi „hladinku“, aby z nich ozáření náhodou nevyprchalo.

Wágnerova fotografie z Pripjati, kde se dle popisky všude povalují dětské plynové masky – ačkoliv ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádnou masku jsem neviděl – byla svým popiskem fotografii spíše také na škodu.

Kde už jsem se ale neudržel a opravdu jsem se chechtal na celou galerii byla fotografie Novie Šarno, kde hasiči dle popisky „zachránili kostel“ a celé co z kostelu zbylo, byla vstupní brána. No mít takové hasiče na čísle 150, tak jim snad radši ani nevolám a raději si sednu blíž k ohni, aby mi nebyla zima. Návštěvníků, kteří se v pietní hrůze dívali na fotografie – a na mě značně divně – jsem si nevšímal.

Z fotografií Martina Wágnera čišelo, že se místy snažil o něco jako uměleckou fotografii, ale moc se mi to nelíbilo. Pokud Wágnerovy popisky vzbuzovaly smích, tak další muž fotografie, tentokráte v barevném, mě svými popiskami spíše přiváděl k šílenství.

Při pohledu na Vaškovu (Vaškůovu?!?) fotografii Dětské oddělení v Pripjaťu, bych doporučil stěžujícím si doktorům z Motolu se na fotografii podívat, protože zas tak špatně na tom Motol s padajícími balkony a praskajícími stěnami ještě není.

Pokud jste to náhodou nevěděli, tak kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... kousek od Černobylu, zde žilo téměř 48 000 lidí. Mnoho z nich bylo zaměstnáno přímo v elektrárně. Dnes Pripjať připomíná město duchů... Ano, i modří už vědí, že Pripjať dnes připomíná město duchů. Díky pane Vašků, že jste mi to napsal téměř na KAŽDOU FOTOGRAFII!!!

Po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – následovaly fotografie pana Kratochvíla, které mě přímo uhodily do očí. (no říká se do nosu, ale nosem jsem si fotografie neprohlížel, ačkoliv co bych výstavě vytknul, tak to, že jsem pohledný, vím i bez ní, ale abych se na sebe díval v každé fotografii, to opravdu nemusím. Tudíž případným návštěvníkům doporučuji jít na výstavu, když bude zataženo a hnusně, protože za slunečného počasí kolem poledne není na fotografiích za sklem skoro nic vidět, protože namísto uměleckých objektů působí fotografie spíše jako zrcadlo, ve kterém se na sebe díváte, což můžete dělat i doma v koupelně a zadarmo.)

No a nyní se po odbočce pojďme věnovat raději samotnému Kratochvílovi. Co mě tedy po ne zas tak pěkných barevných fotografiích Černobylu – ano, poeta z návštěvní knihy měl asi pravdu – potěšilo, byly fotografie pana Kratochvíla. Třeba fotografie školky, na které byly jenom ošuntělé schody zapadané listím a celé to bylo foceno skrze jakési větve, na mě působila dojmem takřka orgasmickým. Stalkera jsem četl, viděl i Tarkovského film, a proto se mi líbil i radioaktivní les, který mi film připomínal, ale chyběla mi v radioaktivním lese třeba radioaktivní veverka, protože jak bylo patrno z dalších fotografií, například o radioaktivní jablka nouze v okolí Černobylu není, tudíž logicky předpokládám i radioaktivní veverku. Poslední tři Kratochvílovy fotografie u dveří, které byly všechny vyfoceny jaksi „šejdrem“ doprava, na mě působily dojmem, že pan Kratochvíl si asi často v rámci přátelských vztahu přihnul s „opilými muži“, které tak rád zvěčňuje na svých fotografiích. (No možná za to může, že žádné jiné než opilé muže v bývalém Sovětském svazu ani fotit nemůže.)

Černobyl na mě určitě nějaké následky zanechal – a tím nemyslím jenom výstavu, ale i že jsem si ve dvou letech hrál v teplém dubnovém měsíci na pískovišti, zatímco větry rozfoukaly atomový mráček až nad naší zemičku a chrabří cyklisté ve žlutých trikotech se vydali na Tour de Černobyl, aby západnímu světu dokázali, že v Černobylu jim praskla jen žárovka a vyhodilo jim to do vzduchu maximálně tak pojistky.

Psát něco duchaplného o téhle výstavě se mi trošku i příčilo z důvodu, že všichni novináři světa právě teď mrskají články o Černobylu jako Baťa cvičky do všech světových médií a předhánějí se o to, kdo napíše něco duchaplnějšího a srdcervoucího, protože od černobylské apokalypsy, která proměnila rozkošná městečka v města duchů, uplynulo dvacet let. A jakési stádovité chování mi bylo vždy cizí.

VystavilDon Insalata v 17:02 0 komentářů  

Štítky:

Paměť
7. dubna 2006

Výstavy v Langhansu mám rád. Mám je rád proto, že se mi líbí Langhans galerie. Sice na mě prostory Langhansu nepůsobí tak, jako když jsem jej navštívil poprvé, ale stále se mi to tam moc líbí. A fotografie tam beru jako příjemné zpestření pobytu v galerii.

Jestliže předchozí výstavy měly ve všech patrech společného autora a nebo to alespoň tak vypadalo, nyní to bylo ve stylu: „jiné patro jiný autor a jiné časové období“. Dnes jsem vzal výstavu odspodu, ačkoliv většinou chodím nejdříve do nejvyšších pater a postupně sestupuji níže a níže až k východu. Výstavu jsem vzal odspodu, protože mě nalákala bezstarostná hudba, která se linula ze suterénu a která patřila k 363 vteřinovému dokumentu Páska, který sestříhal Dušan Skala. Video se mi docela líbilo, ačkoliv tyto videosekvence na výstavách většinou rád nemám a většinou odejdu, než skončí. Proč se mi Skalova smyčka líbila? Mohla za to asi hlavně i hudba, která byla skvěle vybraná a když se v jednu chvíli ozvaly tóny Pražského výběru, tak jsem si s trochou nostalgie zavzpomínal na dětství a gramofon s elPíčky, tudíž to asi splnilo účel – paměť, vzpomínky...

O patro výše mě uvítali Herci a Zpěváci, kteří byli foceni v ateliéru Langhans. U fotografií kolem roku 1900 +/- 20 let jsem se mohl jen tak s úsměvem dívat na obrázky, protože jména mi nic neříkala. Fotografie s pozdější datací ale ukázaly „ksichty“ známé z filmů pro pamětníky a tady, spolu s pamětí na dětství, kdy jsem tyto filmy hltal pro své prostinké a přitom kouzelné příběhy, jsem už věděl, na čem jsem. Herec, kterého neznám jinak, než „pantátu Bezouška“ se na mě díval z fotografie a já si tak říkal, jaký je smysl tohoto patra... oživit staré vzpomínky? Zvýšit sledovanost filmů pro pamětníky, které každý už viděl stokrát dokola?

O pár dalších schodů výš, stála další paměťová skrýš. Jistý umělec Peter Hellemons se rozhodl, že ukáže světu fotografie z rodinného alba svého tchána Lea P. Polhuise (1928-1991). Kupodivu mě tyhle „banální“ snímky bavily nejvíce z celé výstavy. Už pro mojí slabost seveřanských filmů, které mě poslední dobou překvapují svou kvalitou, mi fotografie s popiskami typu: „Met pa op het balkon astma kliniek, Davos“ prostě přišly skvělé. Dívat se, jak autorova vnučka pomalu dorůstá do vizáže zpěvačky skupiny ABBA, mi prostě přišlo úsměvné. Fotografie, u které jsem uvedl o něco výše i název se probojovala i na upoutávající plakát na výstavu a zde si dovolím malou bezvýznamnou odbočku a to, že plakáty na výstavu v Langhansu splňují svůj účel vždy skvěle, protože mě většinou každodenní jízdou metrem opravdu nalákají, abych výstavu navštívil, aniž bych cokoliv o výstavě věděl.

O elektronickém archívu raději pomlčím, protože počítače, které tam propůjčila firma Alzasoft sice byly zapnuté, ale aplikace jaksi nefungovala, tudíž nefunkční databáze může s klidem shnít v křemíkovém nebi spolu se všemi kalkulačkami a nebudu ji litovat.

Co však bylo hodně ujeté, bylo nejvyšší patro Langhansova chrámu fotky. Pohled na plísní rozežrané fotografie mi nepřišel dvakrát originální a čtyři nebo pět fotografií, které tam byly umístěny, mě spíše naštvaly, že jsem musel vyjít několik schodů zbytečně... no když už nic, tak jsem si v místní knihovně projel časopisy o fotkách.

No musím pochválit autory výstavy, že mi na každém patře přichystali papíry, které pak skončily po napsání této recenze v modré popelnici. Například z textu Tomáše Dvořáka o smyčce Páska jsem se dozvěděl takové věci o autorovi, že kdybych si text nepřečetl, tak by se na ničem nic nezměnilo, protože to byl tak zbytečný text, že to jsem opravdu už dlouho neviděl. Tento heterogenní archiv čerpá z rodinných sbírek nejen v materiálním smyslu... co bylo dříve vnímáno jako přípravná fáze tvorby díla, vystupuje dnes stále výrazněji na povrch... Hm, takhle bych mohl pokračovat, až bych přepsal celý nic neříkající text. Ostatní texty z ostatních pater byly alespoň co k čemu, protože mi vysvětlily, co jsou autoři zač a proč se například zrovna v tomto patře dívám do rodinného alba pana Polhuise.

Hodnotit výstavu jako celek asi nejde, protože to byly spíše čtyři výstavy vedle sebe, ale i tak to byla jako celek docela povedená výstava, až na trochu zbytečné herce a zpěváky z přízemí a uhnilé fotografie z posledního patra.

VystavilDon Insalata v 17:01 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)