Kulturní (ro)zcestník Jakuba S.

Knižní recenze...

2011-10-31T21:48:00.001+01:00

Pravidelní čtenáři blogu (bože, to si zas člověk lže do kapsy) určitě zaznamenali, že už několik let se tu neobjevují recenze knížek.

Je to z důvodu toho, že knih čtu poslední dobou více než koukám na filmy nebo chodím na výstavy. Jelikož psát recenze na všechny knihy by bylo nemožné, zavedl jsem novinku, která se jmenuje:

První věta knížky.

Nový blog, kam dávám jen názvy knih, co právě čtu a opisuji z nich první větu. Možná bych mohl zavést nějakou škálu hodnocení jako 9/10, ale jak známe škály, většina knih by byla 7/10, tak to asi nemá cenu.

Oliver Tate Submarine

2011-08-08T15:12:00.000+02:00

Film Oliver Tate (český název, anglicky se jmenuje Submarine), který natočil britský komik Richard Ayoade (znalcům IT Crowd stačí spíše říct Maurice Moss), není určitě filmem, ze kterého si sednete na zadek, ale v konkurenci s tím, co dnes běží v kinech, je to naprosto boží film. Nemluvě o tom, že je to Ayoadeho režijní debut.

Oliver je naprostý zoufalec, dospívající a má misi sbalit holku, mít sex a zachránit krachující manželství. Všechny postavy jsou zde takové surreálné. Nejlepší je asi Oliverův otec, kterého hraje Noah Taylor (kdo viděl film Shine o Helfgottovi, tak mladý pianista, co se hroutí při koncertu, tak to je on). Scéna, kdy se otec dozví skrze matku, že má Oliver holku a naběhne do pokoje a začne mu dávat rady ve stylu - Jednou jsem se fakt odvázal a roztrhal si svetr před dívkou - patřily k tomu lepšímu.

Matčin románek byl trochu slabší, ale šmírování Olivera bylo docela dobré. Rozhodně to není komedie ve stylu fekálního humoru (chcání na videokazety je tu bráno spíše jako pomsta, než gag), ale humor je to do určité míry inteligentní. Vtipně pracují s klišé - kdy po peripetii hrdina přichází k dívce, vše jí vysvětlí, ona neregaguje a on říká: "Tohle je moment, kdy jeho opustiíš a odejdeš hned se mnou." a místo očekávané reakce, kterou mají všichni zblbnutí romantickými komediemi hluboko zafixovanou v podvědomí, mu dívka po trapném tichu suše odpoví NE.

Film asi nesedne úplně všem, ale je to docela dobré. Jak jsem říkal, v konkurenci sraček, co teď běží kinem, je to dobré.

The Tree of Life

2011-07-20T15:42:00.000+02:00

Musím říct, že to byl hodně zvláštní "film". Režisér mi je sympatický tím, že svět nezahlcuje každý rok nějakou volovinou, ačkoliv jsem od něj viděl jen Tenkou červenou linii.

Těžko říct, jestli je to vůbec film, možná taková zpověď, vzpomínky na dětství, na to, jak se z dítěte stává muž, vliv rodičů - matky a otce, trochu schematické, kde matka syna učí lásce a milování všech kolem, kdežto otec říká, že bez ostrých loktů a sobeckosti to nikam nedotáhne... jednu z hlavních rolí ve filmu určitě hraje i Bůh (nikoliv doslovně ve stylu Morgana Freemana), ale spíše spirituálně...

To co je popsáno v odstavci výše, by se dalo popsat jako to, co má ve filmu děj, byť se toho moc neděje a rozhodně méně namluví. Bohužel film je pak také prokládán vcelku dlouhými pasážemi, jejichž smysl mi občas unikal... záběry na vesmír a záběry z mikroskopu bylo ještě to nejmenší.

- ZCIZOVACÍ VSUVKA -
Tady si člověk nemůže nevzpomenout na Men in Black, je pravda, že hodně nazoomovaný mikrokosmos občas připomíná záběry galaxií, takže možná naše galaxie je jenom kus soplu na kapesníku nějakých VĚTŠÍCH bytostí, některé jsou možná tak pošetilé, aby tu nechávaly stopy, které tu pak někteří uctívají jako bohy...
- KONEC VSUVKY -

Horší to však bylo u záběrů na nějaké dinosaury, velice špatně renderované (Jurský park z 90 let vypadal lépe, ba co dím, možná i Souboj titánů z 80.tek), kteří pobíhali v americké přírodě - když už dělám dinosaura, tak bych snad mohl zkusit i dobovou flóru, ne? Když na to nemám prachy, tak je možná lepší se na to vybodnout. No ono možná by bylo lepší si položit otázku, proč to tam vůbec v prvé řadě cpát...

U nejednoznačně interpretovaných děl můžete být buď schematický, tj. říct, že režisér je dement a ti, kteří jej adorují jsou stejně banda pozérů, kteří neví, oč běží a jen říkají to, co chce pseudo-intelektuální filmová klika slyšet, nebo se můžete snažit pochopit hlubší význam a je tu pak veliké riziko, že se veřejně ztrapníte, protože jste film třeba vůbec nepochopili, tudíž je to situace, kdy dement jste vy, nikoliv režisér. Vrcholem jsou pak díla, kdy samotní režiséři říkají, že vám rozhodně nebudou vysvětlovat, co tím mysleli, protože dílo jako takové bylo vyrobeno a sděleno a pokud k vám dílo nepromlouvá o sobě, tak si dodatečný komentář a vysvětlení stejně nezasloužíte.

Upřímně říkám, že smysl dinosaurů jsem ve filmu nijak nepochopil a na videu bych tyto záběry asi přetočil (podobně přetáčím opičáky ve filmu Vesmírné odysea). Jako celek to však nebylo vůbec špatné. Některé scény a záběry v sobě měly tolik kouzla a umění, až to praštělo. Zpomalené rozjívené děti pobíhající za vozem s nápisem DDT a hrající si v bílé mlze (možná druhý záběr na ceduli DDT pro blbce byl už nadbytečný), osamělý Sean Penn procházející v poušti zárubní (kdo četl heptalogii Temnou věž, tak to pro něj mají osamělé dveře na poušti další význam), atd.

Jinak nevím, jestli autor chtěl ukázat syrovou realitu 50. let, ale nevím proč, ale všichni otcové ve filmu mi přišli jako vyšinutí psychotici, a to nejen Brad Pitt vynucující si svou lásku pomalu násilím, tak i jejich sousedi, atd. Ale od Hanekeho Weisse Band určitě v mezilidských vztazích v rodině veliký pokrok... každopádně bez těch dinosaurů bych se na to možná někdy i podíval, záběry na vesmír a mikrosvět mi přišly alespoň pěkné, taková National Geographic vsuvka.

Melancholia

2011-05-29T10:55:00.000+02:00

Lars von Trier by klidně mohl učit marketing - stačí říct v Cannes, že milujete Hitlera k zbožnění, být vyhozen, navzdory nenávisti získat v Cannes cenu, vše odvolat a je to. Takhle narvané kino Světozor jako včera, jsem snad nikdy neviděl. Fronty se tvořily než lidé vyšli ven z kina i než mohli být vpuštění dovnitř.

Každopádně je Melancholia dobrý film? Pokud bych měl použít systém imdb.com, tak bych řekl 8/10 + prsa Kirsten Dunst, takže 9/10 :o). Ne, ale teď vážně.

Melancholia je ve filmu všudypřítomná (na Wikipedii se dočtete, že dle Freuda to byl protipól smutku po smrti blízkém, ve smyslu smutek bez zjevné příčiny). Dnes se užívá spíše slovo "deprese". Postava Kirsten Dunst trpí takovými depresemi, až je natolik paralyzovaná, že nedokáže zvednout ani nohu, aby přelezla hranu vany. První část filmu je o svatbě této depresivní ženy. Ačkoliv se snaží být "šťastná" seč může, kýžený efekt se nějak nedostavuje, byť se opravdu snaží, a to mnoho. Svatební veselice je tak naprosté fiasko, například hod svatební kytky mi utkvěl v paměti určitě.

Druhá část filmu je život její sestry (jako vždy výborná Charlotte Gainsbourg) a strach z druhé Melancholie. Tentokráte se však jedná o název planety, která, kde se vzala, tu se vzala a má údajně proletět těsně kolem Země, obkroužit a projet dále vesmírem. Nejsem astrofyzik, ale nevím, kolem čeho by měla obíhat planeta o které nikdo nic až do nedávna netušil (její oběžná dráha by tak musela trvat několik tisíc let), natož "těsný průlet" tělesa mnohokráte většího než Země, se mi zdá jako blbost už jen logicky kvůli magnetickému poli... Ale dejme tomu, že se pohybujeme v určité narativní struktuře, kde platí tato pravidla. Ale třeba se mýlím já a všichni fyzikové si u filmu chrochtají blahem, protože "přesně takhle" pohyb vesmírných těles funguje...

Nejlepší na samotném filmu je úvodní prolog. Pseudoumělecké zpomalené záběry než to bouchne a pak epochální spojení naší zemičky s obří Melancholií. Pocit depresivní Kirsten omotané lany, sotva se pohybující... na umělecké záběry je von Trier machr.

Ve filmu je řada zajímavých momentů - například ledový klid těžce depresivní Kirsten, když je konec světa nevyhnutelný. Noční záběry, kdy nebe osvětlují dvě tělesa, nikoliv jen měsíc. Záběr nahé Kirsten u řeky je za všechny prachy světa, obraz působí dojmem, že by se dal pověsit na zeď a že ho maloval nějaký "starý mistr". Kiefer Sutherland (který snad naposledy hrál v dobrém filmu v roce 1990) je tu také skvělý. Někdy možná pomalejší tempo a pocit, že se "nic neděje", hlavně když už od prologu beze slov všichni víme, kam to směřuje... každopádně pocit, že smrt je nevyhnutelná a týká se všech lidí najednou a naprosto vůbec nic vám nepomůže, protože není kam se schovat; moment, kdy veškerá kultura skončí během pár minut a nikdo na nás se slzou v oku vzpomínat nebude, tak tenhle tísnivý pocit se Trierovi povedl na výbornou.

Odnikud někam (Somewhere)

2011-01-24T15:14:00.000+01:00

Sofii Coppolu jsem si po filmu Ztraceno v Překladu (2003) zamiloval. Zaujala mě natolik, že jsem si sehnal i její starší starší debut Virgin Suicides (1999), který nebyl tak dobrý, ale zachraňoval jej skvělý soundtrack od air.

Marie Antoinette (2006) mi přišla už trochu slabší, zato za její nejnovější snímek Somewhere (2010) mám chuť autorce napsat, že chci náhradu za tu životní újmu a trauma, které mi sledování filmu přineslo... větší debilitu jsem už totiž dlouho neviděl.

V prvé řadě hrdina je prostě idiot, se kterým nemůžete nikdy sympatizovat. Problém je ten, že prakticky nezmizí z plátna. Mezi jeho činnosti patří chlastání, kouření, šukání čehokoliv kdekoliv, prostě ženy se mu vrhají k nohám, neb je to hollywoodská superstar... Upřímně, když chlastá a hulí Big Lebowski, tak to má alespoň nějakou šťávu, tenhle hnusák je opravdu pouze k nasrání se na něj vůbec dívat.

Předně nemám nic proti filmům, ve kterém jsou dlouhé záběry, ale dle mého názoru by měly mít alespoň částečný smysl... film začíná asi pětiminutovým entrée, ve kterém stojí kamera na jednom místě a kolem dokola jezdí černé ferrari hrdinovo. Ferrari je asi druhým hlavním hrdinou, protože je ve filmu opravdu často. Poté je další pětiminutový záběr na jeho dcerušku, kterak bruslí. Hm, proč si nezapnout eurosport, kde to aspoň někdo umí...

Hrdina (asi?) dostane dcerku víceméně na starost po 11 letech a bere jí do luxusních hotelů, zajímavých destinací v Itálii, dokonce i v helikoptéře se projedou, ale hlavně, jezdí pořád tam a sem ve ferrari. Nevím, ale na film to dle mého nestačí. Scénář film asi neměl žádný, protože rozhovory typu: "Tobě ten Guitar Hero na Xbox tak jde" nebo "Neobjednáme si zmrzlinu z recepce? Jo! Jéé ta vanilková je ale dobrá." tam opravdu jen vyplňují převažující "hluchá" místa.

Pokud nepočítám troje dívčí poprsí, které jsou ve filmu vidět, tak pak už asi nic zajímavého se ve filmu nekonalo... snad jen jedna scéna, kde se nám hrdina tak trochu hroutí (ale jen na chvíli), která nás má snad donutit se zamyslet, že ferrari tě šťastným neudělá, nebo co? Částečně film zachraňovala hrdinova "dcerka", která byla jediná alespoň trochu přesvědčivá.

Jestli bude Sofia točit podobné sračky i nadále, tak nevím. Ztraceno v překladu se také odehrávalo větší část v hotelu, ale tam byli alespoň zajímaví hrdinové, dobré dialogy a vynikající herectví. Naproti tomu film Somewhere je prostě jen duchaprostá volovina.

2011

2011-01-05T16:21:00.000+01:00

Tak zdá se, že rok 2011 bude už jen ve znamení digitálních spektáklů.

Cowboys and Aliens Indy a Bond proti mimoušům v době divokého západu. WTF.

Sucker Punch Draci, samurajové, nacisti.

Thor. Stačí říct Asgard a modří už vědí. Snad potkáme i Ódina.

Nutno dodat, že na to první se už půjde hlavně z legrace, na to druhé proto, že Watchmen a 300 byly pěkně zpracované dle původní předlohy (berme soví dementy jako úkrok stranou) a Thor bude pěkná pakárna už jen dle plakátu.

Legenda o sovích strážcích?

2010-10-06T14:29:00.000+02:00

Posledně jsem tu dost zdecimoval 3D volovinu Avatar, aniž bych ji viděl (původně jsem napsal Až naprší, uschne, zmodrá a vyjde na DVD) a později viděné se mi jen potvrdilo...

Nyní další hyperkrátká pre-cenze: "To mám zažít vizuální orgasmus z toho, že uvidím chlupaté ptáky?"

(Vsadím se totiž, že se najde minimálně jeden divák či recenzent, který tu (apriorní) volovinu vyzdvihne z "vizuálního" hlediska, že se sovám moc krásně vlní i to nejjemnější chmýří.).

Takže chmýr s vámi, kdo na tu pakárnu půjdete :o).

Pseudo-intelektuální recenze Postmana a Sterna

2010-09-30T12:44:00.001+02:00

Neil Postman svou knihu Ubavit se k smrti, končí scénářem rozkladu kultury, který proběhne jednou, či druhou cestou - orwellowskou, tedy kultura jako vězení, či huxleyovskou, tedy kultura jako fraška.
Já se však ptám, proč ne třetí cestou, huxleyovsko-orwellowskou? Kultura jako vězení, které je fraškou. Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou.

Pokud vytrhneme z kontextu pouze jeden citát z knihy Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze, kdy jedinou obranou proti vtipu je jeho nepochopení a spojíme to se závěrem, tedy onou třetí cestou, kterou Postmanovi nabízím, vznikne z toho Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou, než nepochopení frašky.

Co z toho plyne? Stát se idiotem a nechápat nic? Případně nic z dnešních textů (berme to sémioticky, že textem je vše) nekonzumovat a nezapočít ani proces pochopení? A lze vůbec nekonzumovat texty v době, kdy textem je téměř vše? Vznikne nám z toho závěr, že není žádného úniku před texty krom uvědomění si, že není žádného úniku? A co na to Jan Tleskač? A Michel Foucault, který si také takto rád pokládá otázky? A Barthes? Který říká, že vymanit text z oběhu může jenom jeho vlastní zkáza: nepsat, přestat psát...

Největší z Čechů

2010-09-16T15:46:00.002+02:00

Šel jsem na další nudnou českou věc a vrátil jsem se ze skvělé české komedie, která rozhodně není tím typem hýkavě-fekální komedie, o kterou se většinou snaží čeští "komedianti". Ten film mě prostě nadchnul.

Jakýsi "velký umělec", režisér, nedostane grant na svůj film a nemůže jej tak natočit - ironií je, že přesedu Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie si zde vystřihne Jan Hřebejk, který určitě nemá se sháněním peněz na své filmy (které mi přijdou, že kvalitativně od Pelíšků upadají a poslední dva tři opusy jsem už ani neviděl...) problémy.

V mizerné situaci se jeho producentce ozve Agentura Dobrý den a chce po umělci ověnčeném cenami natočit film, který vykreslí české kuriozní rekordmany do hloubky, nikoliv jako blbce...

Čtyřčlenný tým - kameraman alkoholik, producentka, režisér a zvukařka se tak vydají na jakousi road-movie po českých rekordmanech, které natáčejí. Vystupují tak zde skuteční rekordmani, čeští herci, kteří rekordmany hrají a žánrově je to nejblíže mocku-ment (nejlepší mockument všech dob jest asi Spinal Tap). Nutno říct, že herci mi přišli daleko lepší a scény s nimi byly opravdu kouzelné - Myšička jako sběratel čtyřlístků byl asi vrcholem filmu, Taclík jako skinhead, který nejrychleji vypije pivo pod vodou také docela ušel.

Zdali se Režisérovi podaří, aby rekordmany nevykreslil jako blbce, ví bůh, protože člověk se většinu filmu směje, a to právě jim... Ale zajímavé je sledovat i životní příběhy a osudy hlavní čtveřice. Sem tam se mihne i česká herecká superstar jako třeba Aňa Geislerová - scéna s ní v hotelu patřila také k těm lepším momentům.

Nemám moc rád sousloví jako "inteligentní komedie", ale tahle by si ji určitě zasloužila. Pokud nebudete čekat humor, při kterém si Pavel Liška šlape na jazyk jako idiot, nebo Genzera se Suchánkem, tak se budete skvěle bavit. Film se totiž vůbec jako komedie netváří a přesně i z tohoto důvodu jsem si užíval sledování filmu This is Spinal Tap.).

Boondock Saints

2010-08-12T11:25:00.000+02:00

Po nedávném zhlédnutí filmu Larse von Triera Antichrist, ve kterém hrál naprosto skvěle Willem Dafoe, jsem se rozhodl podívat se na některé jeho další filmy... Bohužel Dafoe hraje většinou v béčkách, ale tohle béčko Boondock Saints, bylo příjemným překvapením.

Když pomineme fakt, že film natočil archetypální loser Troy Duffy (natočil jen tento film, který byl v kině jen sedm dní a kvůli blbému kontraktu nevydělal ani dolar z 50 milionů za prodej videonosičů) a se svou hudební skupinou vydal jedno CD, kterého se prodalo méně než 700 kusů.

Na druhou stranu Boondock Saints je totálně ujetá mafiánská střílečka. Bratři MacManusové se na den svatého Patrika postaví za majitele hospody a zbijí tři ruské pěšáky. Druhý den je naprosto náhodně zabijí v potyčce a stanou se přes noc hrdiny. Následuje totální vyvražďovačka všech "zlých" mafiánů... ať už se jedná o ruskou, či italskou mafii. Zní to idiotsky, ale řada scén byla opravdu vtipná... například vyvraždění celého hotelového pokoje díky lanu a hlášky typu: "Uděláme to jako ve filmu". Vražda domácího mazlíčka jejich kamaráda Rocca připomíná Tarantina a ono celé se to nese tak trochu v tarantinovském duchu.

Co však film pozvedá ještě trochu výše je právě Willem Dafoe. Hraje zde detektiva, který vyšetřuje všechny vraždy bratrů MacManusových. Je milovníkem opery, neustále si dělá vtípky na domnělou homosexualitu svých kolegů, přičemž je sám homosexuál, ale jaksi na "zapřenou". Scéna, kdy se k němu v posteli přitulí jeho milenec a on jej odbyde slovy: "Co blbneš, seš snad teplouš?", přesně popisuje jeho vztah k sobě a k tomu, kdo je.

Mohl tak žít kult netradičního filmu z roku 1999, ve kterém i policista zjistí, že vražda mafiánů je vlastně fajn... avšak... Duffy o deset let později natočil druhý díl. Dalo by se říct, že vše, co bylo na prvním díle vtipné, zmizelo a je to jen jakýsi pokus o oživení kultu, či jinou podstatně horší kopii téhož. Předně Dafoe si ve filmu zahraje jen malou roličku na konci filmu, která má snad přislíbit příchod třetího dílu (o čemž pochybuji, protože druhý díl byl opravdu marný).

Navíc se z filmu stala víceméně bezduchá střílečka - což první díl byl také, ale aspoň trochu chytrá - vraždy se děly tak trochu "omylem" a "náhodou". Jestli si nechcete zkazit dojem z prvního dílu, tak se na ten druhý rozhodně za žádnou cenu nedívejte.

Kuky se vrací, dospělý divák zvrací

2010-06-25T14:40:00.000+02:00

Předně musím říct, že jakékoliv infantilnosti mi nejsou cizí, takže pokud by byl Kuky kvalitní film, neměl bych nic proti němu.

První slabina tohoto filmu je zápletka. Chápu, že hraný chlapec ve filmu asi byl proto, aby se děti měly s kým ztotožnit, ale pokud by se "hrané" výkony z filmu vystřihly, myslím, že by se nic nestalo. Matka astmatika byla asi stejně nepřesvědčivá, jako sám astmatik. A závěrečný konstrukt a scéna s bezdomovcem v podání Oldřicha Kaisera už pomalu nutila dospělého diváka vstát ze židle a odejít.

Nebýt ve filmu kvalitního dabingu českých herců - předně Zdeňka Svěráka, Jiřího Macháčka nebo Petra Čtvrtníčka, nedalo by se na film asi dívat ani minutu. Chápu, že film je cílen na dítě, ale zahraniční produkce dokáží natočit takový film u kterého se baví nejenom děti, ale i jejich rodiče. Jakýsi pokus o tuto souhru cílových skupin film zaznamenal - a to v případě, kdy Kuky vyruší "souložíci" vážky a postavička namluvená Z. Svěrákem říká, že spojená zvířátka spolu tentonoc a poté spolu vidí dva ptáčky, Kuky se bojí je vyrušit Zdeněk Svěrák říká cosi ve stylu, že jakmile se někomu narodí mládě, tak už si jen tak nevrzne.

Bohužel to bylo asi tak jediné, kde se měl dle autorů zasmát i dospělý doprovod dětí. Dost bída, co?

Pokud si vezmeme děj, žádný není. Kuky se totiž "vrací" - tudíž je to vlastně taková road-movie, kdy pouze reaguje na to, co se mu stane v přesunu z bodu A do bodu B. Nutno dodat, že Svěrákova předchozí road-movie Jízda je daleko, daleko lepší.

No a nyní, ať film jenom nehaníme. Po vizuálním zpracování je film vynikající. Kuky je setsakramentsky roztomilý, stejně tak jako jeho plyšoví kamarádi z postýlky. Naproti tomu postavičky, které žijí v lese, vypadají přírodně a zpracovány jsou také skvěle. Zde to však vypadá, že jediné zásluhy a pozitiva filmu nepatří Svěrákovi, ale výtvarníkovi Jakubovi Dvorskému, který mj. udělal skvělou hru Machinarium.

Český mír

2010-05-08T12:05:00.001+02:00

Dvojice Remunda a Klusák natočili další celovečerní dokument. Tento má podtitul "dokumentární komedie" o radaru. Ačkoliv jsem během událostí byl spíše na straně těch, kteří radar nepovažovali až zas za takový problém, aby se kvůli němu přivazovali v lese ke stromu, dokument se mi hodně líbil i přes to, že autoři, ačkoliv se snaží o vyrovnanost, stojí způsobem natočení díla spíše na straně odpůrců radaru.

A proč je to komedie? Já osobně jsem se místy docela nasmál. Chápu, že někteří nedokáží vydržet zírat na náš "obyčejný lid" (o definici, kdo to je, raději necháme se přít politology a Jirku Paroubka), který vykřikuje "Ami go home" a proti radaru protestuje na základě americké telenovely, kterou vidí na TV Nova. Na druhou stranu jsou zde vidět ony nůžky, které jsou právě mezi lidem a mezi politickými elitami. A osobně já dávám za pravdu Jirousovi Magorovi, že tento národ nemůže o radaru rozhodovat v referendu, protože je z 80 % blbej jak hovno (Magorova citace z filmu).

Ona vůbec ta scéna s Magorem, patřila k tomu nejlepšímu, a to z dvou důvodů. Pokud budeme brát pouze komično - opilý Magor urážející kohokoliv a s přehnaným patosem klečící vyzývá odpůrce radaru, aby raději jako on poklekli a prosili Američany, aby tady tu základnu postavili. Na druhou stranu scéna byla i velmi tragická. Deziluze a zoufalost člověka, který za komunismu strávil několik let v kriminále jako politický vězeň, který je najednou konfrontován s mladými levičáky, kteří mají dle Magora najednou právo kritizovat všechno včetně demokracie, místo aby byli šťastní, že zde tu demokracii konečně po 40 letech diktatury mají (navíc u většiny asi bez osobní zkušenosti totality, pokud nepočítáme pár let dětství). Nejhorší na tom asi je, že během této scény se kino otřásalo asi největším smíchem, přitom to na jednu stranu bylo tak smutné...

Co se týče vtipnosti, tak nejvíce si autoři utahují ze zastánců radaru. Ačkoliv by určitě mohli kritizovat i ten druhý tábor, jsou zde odpůrci radaru zvěčněni již trochu více lichotivě. Asi nejlepší postavou byl obyvatel obce Trokavec pan Houška, který filmu dodal opravdu notnou dávku komičnosti - scéna kdy mluví o vraždění amerických vojáků, kteří kam přijdou, teče krev a jeho monolog je přerušován momenty, kdy odněkud vyletí bažant a on jej velkou kulovnicí společně s dalšími dvaceti myslivci vraždí obrovskou kanonádou, patří opravdu k tomu absurdnějšímu ve filmu.

Další linií je i postup starosty obce Trokavec z lokálního ne-politika v důchodu, který každým dalším mítingem odpůrců radaru roste jako politik až se probojuje na kandidátku ČSSD, za kterou je také zvolen do zastupitelstva. Takového starostlivého starostu asi obci závidí každý. Divák může jen doufat, že starostu Neorala moc nakonec nezkorumpuje jako všechny ostatní, kteří do politiky šli plní ideálů.

A Single Man

2010-05-08T10:16:00.000+02:00

Když Tom Ford, módní návrhář, který pozvedl firmu Gucci a poté založil vlastní oděvní firmu Tom Ford, natočí film, řekne si každý že to bude jen přehlídka pěkných hadrů a autoreklama.

Nooo, jedno se filmu musí nechat určitě, a to, že většina pánských hrdinů vypadá, jako by vypadla z módního mola. Scény jsou stylizované způsobem, že máte pocit, že si s každým záběrem Ford opravdu vyhrál... ba co víc, film se odehrává v 60. letech, což je myslím doba, ke které se teď hodně vracíme jak v designu, tak v oblékání.

Děj by se dal shrnout do jedné věty - když si něco hodně přejeme, tak se také může stát, že se nám sen splní... Hlavní hrdina (Colin Firth, kterého asi známe spíše jako Darcyho z Bridget Jones) je profesorem angličtiny a těžce se vyrovnává s tragickou smrtí svého přítele. (Ano, téměř všichni muži, kteří se ve filmu vyskytují jsou krásní, často spoře odění a hlavně homosexuální.) Firth se rozhodne, že život, byť trávený v přepychovém domě a mercedesu, nemá bez svého milovaného, se kterým žil 16 let, smysl. Koupí si tedy náboje do své zbraně, připraví si všechny dokumenty úhledně na stůl, napíše dopisy na rozloučenou, naposledy zapaří s ženou, která ho milovala a on s ní dokonce i kdysi dávno spal, i přesto, že miluje muže a rozhodne se to vše ukončit.

Scéna, kdy pobíhá po bytě s pistolí v puse a snaží se najít místo, kde by nadělal nejmenší svinčík, byla trošku morbidní, ale částečně i trochu černě humorná.

Bohužel do jeho plánů vejde jeho student, mladý krasavec, který vypadá, že mu právě před chvílí skončila módní přehlídka. K ničemu mezi nimi sice nedojde, ale když jej sleduje spícího a polonahého na svém kanapi, zjistí, že život asi přece jen ještě má smysl. Hrdina pak řekne cosi, že ten moment, byl jeden z mála, kdy mu přišlo, že "prohlédl" (stal se vidoucím, řekl by asi poeta) a smysl života mu přišel trochu jasnější a on se zdál býti trochu šťastnějším.

Když si tak zasněně leží na své posteli, a přemítá o nesmrtelnosti chrousta, tak ale dostává infarkt a zajisté umírá... Trošku nečekaný konec, ale hrdinovi se dostává to, po čem toužil, ačkoliv by to již nyní asi nechtěl... smrt. Fin.

Fantastický pan Lišák (Fantastic Mr. Fox)

2010-03-10T13:02:00.001+01:00

U filmu Wese Andersona si můžete být téměř 100% jisti, že v nich budou hrát Bill Murray nebo Owen Wilson. Jinak tomu není ani zde, ale tohle není klasická Andersonova filmová produkce, nýbrž jeho první pokus o animovaný film, a to adaptace knížky Roalda Dahla "Fantastický pan Lišák" z roku 1970. Zatímco knížka údajně končí tím, že farmáři čekají nad norou pana Lišáka navždy, film má již trochu více konečnou verzi v supermarketu, který patří třem farmářům.

Každopádně tenhle animák je naprosto svěží v tom, že zatímco Pixar každoročně vyplivně jednu 3D počítačem animovanou volovinu, tohle je stará dobra stop-motion (pookénková) animace, ke které zejména český divák, odrostlý na Švankmajerovi, musí mít pozitivní vztah i kdyby nechtěl.

Navíc hlavní role pana a paní Lišákových ztvárnili v originále Goerge Clooney a Meryl Streepová, takže namluvení hlavních hrdinů je opravdu kvalitní. Můj favorit filmu byl vačík (od slova vačice?) Kylie a krysák Rat (Willem Dafoe). Dokonalý byl také jezevec Bill Muray, který byl právním poradcem pana Lišáka.

Trochu člověka pak mrzelo, že Oscara dostal film Up, protože podle mě Up byla totální okoukaná nuda, protože dle mého názoru éra a fascinace počítačovou animací už dávno pominula - stačí se po letech podívat na stále určitě dějem kvalitní Příšerky s.r.o., ale počítačová animace už je z dnešního pohledu zastaralá. Zatímco klasický animák typu Mr. Foxe se okoukat nemůže nikdy, protože jistá nemotornost je mu prostě vlastní.

Naposledy jsem v kině bavil u stop-motion animace u filmu Panique au Village. Kdy do českých kin dorazí pan Lišák netuším, ale předobjednávka na amazonu na blu-ray verzi je možná již teď, protože film oficiálně na blu-ray disku vyjde 23. března.

A Londoni férfi (Muž z Londýna)

2010-02-08T15:04:00.004+01:00

Obvykle tyhle rádoby umělecký filmy pro intelektuály dychtivě vyhledávám a pak jsem i nadšen z jejich sledování, ale toto nebylo asi pro mne... a přitom vše znělo tak slibně.

Režisér Béla Tarr, který je proslulý dlouhými záběry bez střihu (vzpomeňme si dnešní zábavné spektákly typu Piráti z Karibiku, kde záběr trvá tak krátce, že je to jen sled rychlých záblesků), se asi nejvíce zapsal do povědomí filmových fandů svým 7hodinovým eposem Satanské tango. V hlavní roli hrají vynikající Miroslav Krobot a Tilda Swinton. Obskurní je, že se spolu baví francouzsky... Krobot tradičně "nehraje". Jeho výraz pokerového hráče s rigor mortis ve tváři je kouzelný jako vždy, ale to je asi tak vše.

Děj... ehm, o čem že to bylo? Chlap jde deset minut v jednom záběru po molu, deset minut v jednom záběru jde zpátky, vytáhne kufr, deset minut z něj v jednom záběru tahá bankovky a suší je, pak zabije vraha majitele kufru a cože ještě? No už ani nevím.

Dceru Krobota a Swinton hraje ve filmu dívka, která je ještě hnusnější než manželka Jacka Nicholsona ve filmu Shining. Scény s ní už jsou úplně nepochopitelné, třeba to, když ji Krobot odtáhne z práce, kde pracuje na krámě z důvodu, že když vytírá podlahu, tak jí muži civí na zadek... no... Chvíli jsem si myslel, že film je situován někdy do 19. století do jakési prapodivné frankofonní osady, ale např. v obchodě mají moderní elektronickou kasu na peníze, takže asi ne.

No každopádně mi nějak uniklo, o co v tom šlo. Nejsem odpůrce delších filmových záběrů, ba naopak, ale mělo by to asi být v rozumné míře, protože desetiminutová chůze po molu děj opravdu nikam neposouvá a člověku tak trochu uniká, proč to tam vůbec je...

Avatar?

2010-02-05T11:19:00.003+01:00

Možná až naprší, uschne, zmodrá a vyjde na DVD. Díky nechci.

Update: 17.5.2010
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Napršelo, uschlo, zmodralo a vyšlo na DVD a den předtím jsem přišel do poloprázdného IMAXu se na tu "nádheru" podívat.

Můj názor je veskrze takovýto - na barevné pohyblivé obrázky se můžu koukat kdekoliv. Třetí rozměr na plátně nepotřebuju, protože už sám život je ve 3D a jelikož ta legrace vznikla hlavně pro to, aby se zastavil pád návštěvnosti kina, tak nevím, co vymyslí příště, protože už jsou k mání už i 3D televize.

Chybí už opravdu jen čichové a hmatové vjemy, a pak se ubavíme už k smrti v huxleyovském stylu, jak by řekl Neil Postman.

Každopádně zpět k filmu. Hýbe se to pěkně, občas je to i 3D, ale polocitoval bych nejraději cimrmany - plytký děj, mátožnost postav a scénář psal asi nějaký autista. První záběr na megaptákodraka. Hm, tak sázka, že za půl hodiny na něm hrdina bude rajtovat. Za půl (až tři?) hodiny hrdina stojí před neřešitelným problémem... ejhle, vyřešil se tím, že rajtuje na megaptákodrakovi. Nevím, ekologický podtext, jsem tam nějak nenašel, asi ho tam chtěli kapitalisti v USA hledat. Pro mě to byla prvoplánová konina, na kterou všichni houfně chodili jen proto, že to je ve 3D a trvá to déle než hodinu v IMAXu.

Nejhorší na tom filmu asi je fakt, že bude i druhý, možná třetí... U těchto 3D kravin je totiž každý další díl levnější (recyklace modelů) a jelikož tenhle se jim vrátil mnohonásobně, bohužel budou i další díly modrých pak. Díky bohu, že beze mě.

Jodorowského Svatá Hora

2009-10-12T15:39:00.003+02:00

Jestli jste někdy uvažovali o tom, jaké to asi je pod vlivem silných psychotik typu LSD, tak odpověď naleznete v tomto snímku, a to i bez drogové zkušenosti.

Film je pozoruhodný sám o sobě. Navíc je to jeden z nejdražších mexických filmů všech dob (v roce 1973 měl plánovaný rozpočet 1,5 milionu dolarů. Nakonec se tvůrci spokojili s půlkou. Film v Mexiku vydělal 60 000 dolarů a celosvětově přibližně 90 000 USD).

Příběh zde moc není - postava podobná jakémusi mesiášovi hledá nesmrtelnost a průvodci mu jsou postavy, které symbolizují planety. Každý nabízí určitý příběh, který se odvýjí naprosto surreálně. Pamětihodná scéna je např. z cirkusu, kdy obří ŽIVÉ žáby navlečené v kostýmcích dobývají hrad plný ještěrek. Nálepku "no animals were harmed" tento film asi nezískal.

Scény typu, kdy se hlavní hrdina vykálí do kýble a nějaký alchymista z toho udělá zlato patří k tomu normálnějšímu ve filmu. Vize, kdy lidé budou žít v jakýchci zavěšených rakvích (vzpomínka na Matrixovské líhně) byla dosti hrozivá. Člověk, řvoucí do telefonu, že výhled ekonomiky je špatný, takže musí zabít 4 miliony lidí a ať zavedou plynové komory, plynové univerzity, plynové obchody atd.

Děj to opravdu nemá, je to série pološílených záběrů s touhou šokovat a občas si člověk říká: "Ty vole, to nejsou žádný digitální triky, oni se fakt koupou ve fontáně s živým hrochem" atd. Naprosto nejlepší je ale celý závěr filmu. Věta: "You have seek immortality and instead you have found reality. But this is not a reality, this is a film." Tak ta stála opravdu za to. Hrdinové téměř nemluví, filmem provází monotónní hlas vyprávěče. Jazyk vyprávěče bych nazval cosi jako hypnotická monotónická špangličtina. Vypráveč ze sebe souká věty typu: "Dónt bý efrééd."

Hranice ovládání (The Limits of Control)

2009-09-21T14:56:00.004+02:00

Nejnovější film Jima Jarmusche je rozvleklejší než nejvíce rozvleklý film, který jste kdy viděli.

Hlavní hrdina většinu filmu pouze někam kráčí a moc toho nenamluví. Rád si objednává v restauraci dvě espresa do dvou šálků (prakticky jediná jeho replika). A také zde jde o plánovanou vraždu, jejímž je vykonavatelem.

Hlavního hrdinu jsme již mohli vidět v Jarmuschově kafi a cigárách v povídce "No Problem", kde se dva muži baví francouzsky prakticky o ničem.

Nejvíce na mysl tane Tarskovského film Stalker. Tam se také bloumá přírodou a po letech od zhlédnutí filmu jen mlhavě tušíte proč... Hrdinova interakce s ostatními hrdiny (tajemné kontakty s poznávacími znameními typu futrál na housle, kousky housky) probíhá vždy v tomto schématu. Někdo si k němu přisedne ke stolku, kde má své dvě objednané espresa (film se odehrává ve Španělsku), načež se zeptá: 1) mluvíte španělsky? dočká se odpovědi ne 2) pak prohodí "nezajímáte se náhodou o..." (za tři tečky si dosaďte vždy něco jiného dle rozdílných hrdinů - čili film, umění, hudba, molekula atd.) 3) vymění si krabičky od sirek, kdy hrdina vždy v nové krabičce dostane na papírku číselnou změt/šífru 4) sežere papírek po přečtení šifry 5) vypije jedno ze dvou espres. Hlavní hrdina povětšinu snímku mlčí jako zařezaný.

Zpět k Tarkovskému a jeho Stalkerovi. V asi tak nejlepší scéně s "kontaktem" - skvělá Tilda Swinton (jako vždy, chce se říct) vypráví Tilda o snu/nebo snad filmu který viděla, a popisuje scénu s ptáčkem, který se pohybuje v místnosti plné písku, tak to je právě ze Stalkera. Následně Tilda řekne, jak miluje, když ve starých filmech hrdinové jen tak sedí a mlčí. Následuje úsměvná několikaminutovka, kde hrdinové jen tak sedí a mlčí.

Film snad ani nemá děj, nevíte proč tak kdo činí a za jakým účelem. Hrdina jen občas mění obleky a košile a bloumá sem a tam a mění si krabičky od sirek s nesmyslnými šiframi s různými filmovými hvězdami (Gael García Bernal, John Hurt atd.). Vleče se to nehorázně a říkáte si, jak jen tohle může dopadnout...

V závěru filmu se dostaví hrdina k cíli, kde má spáchat objednanou vraždu. V ruce má jen strunu od kytary a nedobytnou budovu hlídá 30 hrdlořezů s automatickými puškami. V příští vteřině hrdina sedí v kanceláři tajemného bosse (Bill Murray). Na otázku "Jak jste se sem dostal." zodpoví tajemný hrdina: "Použil jsem svou představivost."

Na film se nedívalo špatně (zejména na jeden kontakt tajemného hrdiny, který byl celou dobu nahý a proklamoval věty typu: "Líbí se ti můj zadeček?"), ale jaksi ztrácíte pojem o tom, proč ten film vznikl a co tím chtěl autor říci.

Erwin Olaf – Choreografie citů

2009-05-01T21:21:00.003+02:00

Téměř tříměsíční pauzu na tomto blogu přerušily školní povinnosti. Zde je přetisk mého příspěvku na předmět Řeč obrazů:

Pražská Galerie Langhans byla od svého otevření vždy jistotou na to, že pokud chcete vidět tzv. sociální fotku, jste na správném místě. Se zatím poslední, právě probíhající, výstavou je tomu však jinak. V Langhansu totiž své (nejen) velkoformátové módní fotografie vystavuje Erwin Olaf. Jméno evokující spíše herce ze severského pornofilmu je však pseudonymem holandského fotografa Erwina Olafa Springvelda, narozeného v roce 1959 v holandském Hilversu. Navíc, Olaf v mládí vystudoval žurnalistiku v Utrechtu.

Asi nejznámější Olafovy práce pochází ze zakázek nadnárodních koncernů typu Levi’s, Microsoft, NOKIA. Zde se však obávám tvrdit, že ačkoliv (jako všechny Olafovy) fotografie srší nápadem, stejně jako u Oliviera Toscaniho, kde se člověk obdivuje autorově originalitě, to má na samotný prodej produktů (o což kromě tvorby image jde v reklamě především) nulový efekt.

Co mě však u Olafa baví více než jeho reklamní zakázky, je jeho původní umělecká tvorba, které jsou vlastní slovní spojení jako: překvapivá kombinace, břitký humor, sterilní čistota modelek, preciznost záběrů, hodiny příprav záběru, přestylizované figury, vyumělkované pózy atd.

V samotném Langhansu člověk najde velkoformátové fotografie z cyklů Fall (2008 – Pád, Podzim?), Grief (2007, Smutek), Hope (2005, Naděje), Rain (Déšť, 2004), které jsou všechny stylizovány, jako by byly vyfoceny na přelomu 50. a 60. let. V prvním patře je k nalezení také série pěti fotografií a krátký film Le Dernier Cri (2007, Poslední výkřik). Ze starších prací je pak k vidění pouze cyklus Blacks (1990), což je cyklus černobílých fotografií

Toť tedy suchý výčet toho, co se dá nalézt v Langhansu a nyní menší kritika. Fakt, že každý cyklus (2004 - 2008) Olaf doplnil i krátkým filmem, nám sice není v letáku utajen, ale všech krátkých filmů se budete na výstavě domáhat marně. Běžně tyto filmové plátna přeskakuji, protože jsou děsně nudné a mají zrůdnou stopáž několika desítek minut (což je asi taková zábava, jako když Vám při setkání obyvatel domova důchodců začnou všichni ukazovat fotografie vnoučat), ale Olafův cyklus Le Dernier Cri mě tak navnadil, že bych se rád podíval i na zbytek filmů. A to není vše, co nám bylo utajeno. Fotografické cykly obsahují o mnoho více fotografií, než které se v Langhansu ukázaly, takže to spíše byla taková ochutnávka. Olafově výstavě by tak slušel daleko větší prostor, napadá mě snad jen galerie v Rudolfinu.

Navíc, dle stránek www.erwinolaf.com je snadné si udělat obrázek, že to, co nám bylo na výstavě z tvorby Olafa ukázáno, rozhodně nepatří mezi to jeho nejlepší. Kupříkladu fotografický cyklus Fashion Victims, ze kterého humor a nadhled přímo srší, by klidně v doprovodu cyklů Mature nebo Mind of their own, vůbec nedělal na výstavě Olafovi ostudu. Fashion Victims jsou akty (objemná ňadra a také erekce kam se podíváš) sošných modelů a modelek, kteří však mají na hlavě papírové tašky módních gigantů typu Hugo Boss, Chanel, Moschino či Calvin Klein. V cyklu Mature Olaf zase stylizoval dámy ve věku 65-80 let jako modelky do lehce erotických lesklých magazínů typu Playboy, ve kterých se dnes cení spíše práce kouzelníka s Photoshopem než samotné vnady lepých děv. A v cyklu Mind of thein own nastylizoval Olaf jako modely a modelky mladíky a dívky trpící Downovým syndromem.

Ale pokud by toto vše, mělo být na výstavě, tak by to vydalo spíše na jakousi retrospektivní výstavu, které by vskutku slušel větší prostor, byť Langhans galerie je sama o sobě uměleckým dílem architektury. Na mysl mi tane vzpomínka na průřezovou výstavu děl fotografa Antona Corbijna, kterou jsem měl to štěstí vidět v Petrohradu, protože tamější výstavní prostory byly opravdu obrovské, ačkoliv výsledný dojem kazily postarší ruské hlídací semetriky, které na návštěvníky křičely PŘEŠLAP, jakmile jste se překročili na zemi namalovanou čáru, která se nacházela asi tak metr od pověšených fotografií. Ale jiný kraj, jiný mrav.

Ale zpět do galerie Langhans, protože bych se zde mohl oddávat vzpomínkovým orgiím či kritice toho, co ještě v Langhansu nebylo, jako například Olafův cyklus Royal Blood, kde se precizní čistota modelek nastylizovaných do bílé barvy mísí s těmi samými modelkami na další fotografii, avšak potřísněné krví, zabodnutými dýkami do zad a podobnými, skvěle vypadajícími, brutalitami.

Suterén Langhansu během Olafovy výstavy patří českému fotografovi na volné noze Adamu Holému. Ten zde vystavuje cyklus Stázová komora, který skvěle doplňuje práce Olafa, byť si říkáte, kdo opisoval od koho… Holého Stázová komora je tvořena přibližně pěti až osmi (údaj mi vypadl) fotografiemi, na kterých nalezneme akty vnadných děv (zajisté autorových múz, pokud není homosexuální), které jsou umístěny v bytu, který (na rozdíl od Olafovy Ameriky 50. a 60. let) je stylizován do dob socialismu bez lidské tváře 70. a 80. let v Československu. Ti, kteří jsou narození před rokem 1989, se tak mohou u Holého fotografií bavit a vykřikovat cosi jako: „Ty vole, tuhle lampičku jsme měli doma.“ či „A tenhle stolek má moje babička dodnes v obýváku.“

Hodnotit výstavy počtem hvězdiček či procent mi přijde dost zvrácené. A jelikož se předmět jmenuje Řeč obrazů, říkám si, jestli Olafovy obrazy ke mně nějak promlouvaly. Ano, promlouvat svou řečí může jakékoliv dílo, ale jen některé mě osloví. A Olafovy fotografie mě oslovily opravdu patřičně, čili pokud já něco hodnotím, tak spíše stylem: „Doporučuji se jít na to podívat a strávit tím dvě hodiny drahocenného času.“ případně „Nelezte tam, je to ztráta času.“ Olafova práce má však v sobě dar vytvářet úsměv na rtech a nutkání zvolat: „To je dobrý tohle, proč mě to nenapadlo.“, což dokážou jen někteří fotografové a mistr v tom je například litevský fotograf Algisg Griškevičius. (Doporučuji se podívat na http://algisg.lt/ do sekce Photography).

Seven Pounds

2009-02-02T13:40:00.004+01:00

Will Smith se z baviče, rappera, akčního hrdinu propracoval k dramatům, byť ke scénám, kdy se obnaží, by mu jehou napumpované bicepsy sedly spíše k něčemu akčněji založenějšímu. Ale o tom tento film opravdu nebyl.

Předně musím říct, že po zhlédnutí snímku se u mě konalo překvapení. A to dvojí. Zaprvé, byť sentiment a emoce v posledních minutách filmu přímo crčely z obrazovky (což snaha o působení na jakousi pudovost a emoce má být údajně bližší snímkům nižší kategorie), jednalo se o kvalitní film - filmově natočený, Smith hraje opravdu na výbornou (jeho neustálý výraz, kdy vypadá, že se v každé vteřině rozbrečí, ale zažene jej přesvědčivě falešným úsměvem atd.)

Druhé překvapení se konalo (spojené s tím prvním), že ten idiotský trailer v kině, během kterého jsem chtěl odejít z kina cca před půl rokem, protože už jen ten trailer mi lezl na nervy, byl takto "špatně" udělán záměrně. Režisér prý nechtěl prozradit o co ve filmu jde až do momentu, kdy by diváci film uviděli. Bohužel však si tím pod sebou podřezal větev (komerčně byl film naprostý propadák). A já se lidem ani nedivím, když v dnešní době se orientují dle recenzí a ukázek v kinech, tak člověk opravdu z traileru netušil, co to má být za žánr - jesli nějaké tajemno, romance, vyvražďovačka, drama atd.

Děj filmu je skutečně jednoduchý (dá se říct v jedné větě), příběh je a zpracování je už daleko silnější. Tim, absolvent MIT, a inženýr ve firmě, která má na starosti raketoplány, si (retrospektivně) užívá svůj luxusní dům u moře, kouzelnou ženu, bla bla bla, až do momentu, kdy způsobí dopravní nehodu při které zemře jeho snoubenka a šest dalších lidí.

Tim tak převezme identitu svého bratra Bena Thomase (úředník na berňáku) a rozhodne se zachránit sedm životů než spáchá sebevraždu. Fakt, že by to šlo jednoduššeji (zabít se a mít v kapse cedulku "jsem dárce orgánů" je vedlejší). Tim totiž chce pomoci skutečně dobrým lidem, kterým však nebylo shůry dáno jako jemu a kteří si jeho pomoc skutečně zaslouží. (Takový zodpovědný sebevrah altruista).

Část lidí zachrání jen tak mimochodem ještě za svého života (ledvina, kostní dřeň, plíce, játerní štěp), zbylé tři již vidíme v příběhu - hispánka, kterou doma mydlí muž "zdědí" ještě za Timova života jeho luxusní dům u moře (fakt, že jen za platbu elektřiny v takovém domě by musela šlapat 1000 let ponechme stranou), slepému muži z call centra, který hraje na klavír má v plánu darovat své oči a dívce Emily, která má srdeční chorobu se rozhodne darovat své srdce.

Bohužel s dívkou se do sebe jaksi zamilují (jak už to tak v hollywoodu bývá - peripetie), ale když Tim zjistí, že jeho nová láska má tak 3-5 % šanci na přežití pokud nesežene vhodného dárce, tak se za (jak jinak než) děšťové noci rozhodne Tim dokonat svůj plán - tzn. že není schopen žít s tím, že ztratil svou drahou a zároveň za to může (plus těch 6 dalších lidí jako bonus).

To bylo totiž to hlavní "překvapení" člověk by čekal, že Tima zachrání, ale až takovýto happy-end se nekoná. Tima skutečně ona medúzka, pomocí které se rozhodne spáchat sebevraždu, usmrtí a je tak prozíravý, že se naloží ve vaně do ledu než k sobě pustí medúzku.

Úplně poslední scénu bych si možná odpustil, když slepý Ezra (ve filmu Seven POUNDs, opravdu dobré jméno) se setká s Emily a ona se dívá do jeho očí a následně se rozpláče a obejme jej... chápu, že jsou to oči muže, jež ji umožnil žít a do kterého se zamilovala, ale jsou to jen oči... v ten moment už toho chtěl režisér po divácích asi až trochu moc, protože plačící Emily a plačící Ezra, kteří se objímají, zaváněla již tak trochu kýčem.

P.S. Soundtrack jednoznačně na výbornou a Ennio Morricone s písní Crisis, která zazněla poprvé ve filmu "Legend of 1900" byla dokonalá...

JCVD

2009-01-28T22:42:00.005+01:00

Říkám si, jestli je to spojení vůbec možné. Jean-Claude van Damme (JCVD) a dobrý film. Je jasné, že jako dítě, kdy jsem se díval dokonce i na béčka takového těžkého kalibru jako na filmy s Michaelem Dudikoffem, byl JCVD jedním z akčních hrdinů, kterého žrali všichni kluci na základce. Zpětně musí být ty filmy úděsné a člověk je snad ani raději s odstupem nechce vidět, aby se nestyděl za to, co se mu jako dítěti líbilo, ale tenhle film s JCVD měl být jiný. Prý žádný hloupý akčňák.

A to kupodivu byl. Místy jsem se totiž opravdu zasmál a místy došlo i na herecké výkony. Van Damme ve filmu hraje sám sebe. Částečně je to inspirováno jeho životem, částečně je to fabule. Každopádně během návštěvy pošty, kdy si chce v Belgii vybrat peníze, se stane jedním z rukojmích přepadení. Náhoda tomu chce, že jej obyvatelé belgického městečka začnou považovat za lupiče.

Asi nejlepší část filmu je, když si JCVD začne vylejvat srdce na kameru (čas se jakoby zastaví a my máme šanci nahlédnout do jeho hlavy, co si o situaci myslí). V šesti minutách rekapituluje svůj život, slávu, drogovou závislost, pět manželek a rozvodů (jednu si vzal 2x) atd.

Ve filmu jsou naprosto dokonalé gagy, typu "Roli mi vyfouknul Segal, ten prevít jim slíbil, že si ustřihne copánek" atd. Scéna, kdy nohou vykopne cigaretu z úst spolurukojmímu, protože jej o to bankovní lupič (velký fanoušek - ostatně jako všichni Belgičani) požádá. Úvodní sekvence z jakéhosi asijského béčka, které JCVD natáčí je také dokonalá. A závěrečná scéna, kdy si JCVD představuje, jak vyřeší bankovní přepadení a jakási jednotka rychlého nasazení s ním pak zapackuje, patřila také k tomu lepšímu.

Chtělo to asi odvahu natočit takovýto film, ve kterém člověk hraje sám sebe (byť je to smyšlené částečně, ale ten monolog, kde se van Damme div nerozbrečí byl působivý a řekl bych, že místy mu to šlo i od srdce). A co víc, připomnělo mi to geniální seriál Rickyho Gervaise The Extras, kde hollywoodské a britské hvězdy hrají samy sebe, ale s trochou sebeparodie.

Ce que mes yeux ont vu

2009-01-05T19:50:00.003+01:00

Film z roku 2007 režiséra Laurenta de Bartillata s názvem "To, co moje oči viděly" patří k těm filmům, které na imdb.com nemají ani obrázek, stejně tak ani herci nemají fotografie ve svých profilech. Už to napovídá, že film má velmi malou propagaci, ale to vůbec není na překážku dobrému filmovému zážitku.

Děj filmu by se dal říct jednou větou - záleží jen na tom, jak se na film díváte, takže z pozice člověka, který vše přeměřuje na peníze by jednovětá recenze zněla:

"Kterak zatvrzelá šprtka objevila, že Wattaeu maloval pod pseudonymem a přišla si tak k balíku peněz".

Z pohledu vědce:

"Kterak obětování všeho pro vědu přinese kýžený efekt, ačkoliv metodologie dost pokulhává a často se jedná jen o dohady."

Z pohledu romantika:

"Kterak plachá dívka vidí lásku umělce Watteau v jeho obrazech, ačkoliv se jí samotné lásky nedostává a když ji najde, tak je to hluchoněmý mim, který zemře na aneurysma, zatímco ona se oddává vědě."

Pokud potřebujete k filmu kvalitní hudbu, tak toto je jeden z takových filmů - většinou pouze klavírní doprovod, který dost připomíná Martineze (např. hudba k remaku filmu Solaris), ale zde se autor hudby jmenuje David Moreau (1972).

Protože film asi jen tak neuvidíte, přidávám i trailer, který (dle mého dost idiotsky) se z filmu snaží udělat nějaké větší drama než je, jakési větší mystérium, než v něm je, což je dost na škodu. Protože tento trailer by mě vůbec neoslovil, ale film byl jedním z mála, o kterém jsem přemýšlel i několik dní poté, co jsem jej viděl.

Manufacturing Consent

2008-12-08T13:42:00.003+01:00

Téměř 3hodinový dokumentární film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Noama Chomského z roku 1988 - Manufacturing Consent: The political economy of mass media. Asi každý student médií někdy slyšel sousloví "propaganda model", tak toto "sousloví" pochází právě z této knihy.

Film Marka Achbara je docela "vtipný" v tom, kdy vznikl, protože Chomsky je v něm mnohokrát citován jako "největší žijící intelektuál všech dob", přitom když se dnes podíváme např. na wikipedii, tak je zde Chomsky uveden jako nejvíce citovaný vědec v letech 1980-1992, čili film vznikl jaksi na vrcholu/konci jeho proslulosti. Nutno podotknout, že Chomsky je ročník 1928, čili je jasné, že ačkoliv je stále aktivní, patří mu již zasloužený odpočinek.

Film není ani tak o Manufacturing consent - byť se utvářením konsensu společnosti za pomocí médií ovládaných elitou zabývá podstatnou měrou také, ale dá se na dokument dívat také jako na průřez Chomského akademickou kariérou, kdy se z něj v 60. letech stal spíše politický aktivista než akademik, který však obě pole úspěšně propojuje dodnes, byť dnes o něm není tolik slyšet.

Za zmínku stojí i fakt, že Mark Achbar natočil i druhý nejúspěšnější kanadský dokument (tento je první), a to je film The Corporation, kde předkládá Achbar tezi, že celý svět je ovládán korporacemi, které dnes skupují naprosto cokoliv, např. i genetické informace (čili si nechávají např. patentovat gen chřipky a podobné na první pohled "hovadiny".) A tvrdí, že dnešní korporace mají daleko větší politickou moc než samotné vlády.

Zatímco normálně vždy nesnáším, když recenzenti DVD dávají jakési extra hvězdičky za bonusy, musím říct, že nesetříhaná debata z roku 1974 mezi Michelem Foucaultem a Noamem Chomskym, v podobě bonusů na DVD, mě opravdu potěšila. Na závěr bonusů překvapí Chomského skromnost, kdy v rozhovoru z roku 2002, po 10 letech vydání od filmu, říká, že on nikdy nebyl přímý organizátor ničeho, pouze se vždy účastnil boje za nějakou ideu a všechna pozornost se obrátila na něj, přitom za vším stála práce jiných, jediné co on poskytnul, byla dobrá analýza (to samé tvrdí i na záběrech ze 70. let, že jediné co o sobě může říct, je, že má dobré analytické schopnosti). Jeho reflexe k filmu je taková (prý ho neviděl, protože se nerad na sebe dívá, protože si pak říká - to jsem měl říct jinak atd.), že alternativní média a alternativní obsahy mají smysl, protože mu dodnes chodí e-maily od lidí, kteří zhlédli tento film a píšou, že si nemysleli, že je někdo, kdo myslí podobně jako oni, ale že tento film, je přesvědčil, že ano. Sestra režiséra tak končí rozhovor zvoláním/otázkou: "So there is hope?" - ve smyslu, je zde naděje, že tato konsensuální propaganda bude někdy prohlédnuta masami a Chomsky se namísto odpovědi jen tak pousměje, že snad ano.

Mark Achbar také naprosto skvěle pracuje se střihem - Chomského mluvícího hlava (když například kritizuje to, že dnes je daleko více prostoru věnováno sportu než politice) se tak například objevuje na obří kostce na megalomansky postaveném stadionu amerického fotbalu, zatímco dole na hřišti pobíhají sportovci. A těchto skvěle a chytře udělaných prostřihů je ve filmu celá řada.

Stejně tak například srovnání, že masakru ve východním Timoru bylo věnováno daleko méně prostoru než masakru v Kambodže (v US médiích) je uděláno taktéž efektně - nejdříve se rozvine páska článků Timor, která měří 70 palců a poté se rozvíjí přes celou potěmnělou halu téměř nekonečná páska měřící téměř 1100 palců a postupně se rozsvěcí kužely světla v obří hale, jak se páska se články rozvíjí a pohybujou halou... A takto bych zde mohl dávat příklady pořád, ale to si raději film pusťte.

La Societe du Spectacle

2008-11-06T19:23:00.005+01:00

Guy Debord, autor nejen nečitelné knihy Společnost spektáklu, natočil také šest filmů, z nichž jedním je i Společnost spektáklu. Knihu vydal v roce 1967 a film vznikl roku 1973. Protože proti spektáklu se dá bojovat jen spektáklem (ačkoliv to Debord moc nechce), vznikl asi z tohoto důvodu i tento film. (To je asi jako když bojovníka proti televizi pozvou do televize, aby řekl, proč je televize škodlivá).

Nejdříve si musíme ujasnit, zdali tento film filmem nazývat můžeme. Sám Debord svému filmovému dílu říkal anticinema. Hypnotický hlas (možná samotného Deborda, nejsem si jist) čte úryvky z knihy Společnost spektáklu monotónním hlasem, který uspí i hyperaktivního člověka trpícího insomnií. Tento hypnotický monolog je podbarven obrazy. Obrazy spektáklu, tj. falešné reprezentace reality. Světa kolem nás. A v rámci Debordova détourment (vychýlení) jsou ve filmu i filmové détourment z několika filmů. Film je často přerušován pouze běžícím textem citací Marxe, Clausewitze, Machiavelliho a dalších. Pouze několikrát ve filmu na chvíli zazní hudba.

Co však musím autorovi vytknout, protože to považuji za samoúčelné (ale na druhou stranu je to možná to jediné, co někoho bude na "filmu" bavit), jsou záběry na nahotinky nebo spoře oděné ženy. Nahotinka = jsou jí vidět prsa, spoře oděná = bikiny, plavky atd. V ani ne 90minutovém filmu jsem napočítal 48 párů obnažených prsou a 57 spoře oděných děv. Za použití průměru tak vychází více jak jedna žena za minutu. Nu, zajímal by mě názor neo-marxistických feministek na tento prvek filmu, hehe.

(UPDATE: je možné, že v odstavcí výše jsem se projevil jako ten prvoplánový idiot prý já a ne Debord, protože dle Baudrillarda existují znaky první a druhé intence, takže ty nahotinky mohou značit VE SKUTEČNOSTI rafinovanou simulaci, znak druhé intence, který odkazuje VE SKUTEČNOSTI více na ŠATY (které tam nejsou, protože nahotinky jsou nahé) než na nahé ženy. Samotná realita (nahé tělo) se stává znakem a defacto mizí. Takže Debord vlastně v záběrech na nahotinky ukazuje rafinovaně šaty značky Versace (které tam nejsou, vidíme prsa), stejně jako pak již prvo-intencionálně ukazuje auto v autosalonu či další produkty konzumu. Naproti tomu pak tedy nechápu, proč neukazuje lidi jdoucí pěšky (kteří se stali simulací auta, které tam není vidět), ale auto. A pokud bychom takto museli rozebírat VŠE, zda něco je nebo není simulací něčeho jiného, tak bychom se asi brzy zbláznili. Nu a nebo to vše bylo úplně jinak a Debord je jednoduše chlípné prase, nebo věděl, (stejně jako bývalý šéfredaktor Týdnu), že nahotinka zvedne návštěvnost filmu, prodejnost časopisu atd. Viz polonahé krasavice ve všech reklamách...).

Jestli mohu něco doporučit, tak to tento film nedoporučit. Kniha sama je dost náročné čtení, že si tezi čtete třeba i několikrát, než jí přijdete na kloub a nyní si představte monotónní hlas, který z knihy předčítá, než se stačíte nad něčím zamyslet, tak už se mluví o něčem jiném. No říkal jsem si, jestli Debord náhodou nezfilmoval i Heideggera, Kanta a nebo nějaké další dílo složitého filosofia... určitě by to byl spektakulární trhák jako toto.

Neserte se do Zohana!

2008-09-16T21:16:00.004+02:00

Říká Vám něco "fizzy bubblech", "hummus", "muchentuchen", "feigelach"? Jestli ne, tak se raději podívejte na slovníček pojmů, než půjdete film navštívit. (Autor slovníku občas píše, že slovo v hebrejštině neexistuje, že je to hollywoodská spatlanina, ale zní to úžasně.

Takže nyní po malém glosářovém entré se můžeme vrhnout k filmu. Zohan v podání Adama Sandlera je agent Mossadu a nejlepší bojovník proti terorismu a hlavně, nic jej nedokáže zastavit... až na jeho touhu stát se kadeřníkem. Se svým stylebookem z roku 1980 od Paula Mitchella se tedy vydá hledat štěstí do USA. Bohužel jeho minulost jej pronásleduje až do USA. Zde je naprosto skvělý Rob Schneider v podání palestinského taxikáře. Za zmínku stojí i John Turturro (kterého mám nejradši v Big Lebowski), který zde hraje Zohanova úhlavního nepřítele, teroristu Phantoma.

Film je místy dost imbecilní, ale místy se opavdu smějete. Osobně mám (krom muchentuchen chain restaurants) nejraději scénu, kde se kdosi v izraelském obchodě v NY shání po Sony videu za 300 dolarů a prodavač mu říká: "Tohle je Fujikawa, 450" a zákazník: "Ale já chci Sony za 300 z letáku" "Tohle je lepší, má to Sony vnitřek, Fujikawa 450", do toho zazvoní telefon a prodavač říká: "Ano, jasně, Sony za 300, přesně jako v letáku". Další scéna, která mně osobně přišla humorná, byla když Palestinci s Židy stojí na ulici a Izraelita říká: "Ale nás taky všichni nenávidí." A kdosi z palestinského tábora mu odpoví: "A proč?" A Izraelec na něj: "Protože si nás pletou s váma." A všichni se začnou smát, že si jsou podobní.

Autoři krom gerontologického sexu a stříhání kudrlin do příběhu namíchali taky trochu toho Shakespeare, kde dva znepřátelené tábory netvoří šlechtické rody, ale Židé a Palestinci. Zohan se totiž zamiluje do své šéfové v kadeřnictví, která je Palestinka a dokonce i sestra samotného Phantoma.

Ve filmu se mihnou i některé hvězdy jako John McEnroe nebo zpěvačka Mariah Carey (alespoň pak víte, proč na začátku filmu Zohan vraždí Palestince s Mariahou Carey na triku). Vtípky s ní kupodivu patří k těm lepším ve filmu. ("I love you too, horny little guy" - adresované Schneiderovi).

(P.S. titulek je alternativní název filmu a dle mého trochu přesnější překlad než Zohan Kadeřník, ale plakáty s tímto názvem by se asi v pražském metru neobjevily...)

Umberto Eco - Poznámky na krabičkách od sirek

2008-09-06T15:41:00.005+02:00

Ježto se mohu považovat za jakéhosi eco-loga (tj. člověka, který přečetl téměř vše, co kdy bylo v češtině vydáno od U. Eca), tak jsem si musil přečíst i poslední Ecovu knihu, kterou Argo vydalo.

Jedná se o výbor z jedné dekády (90. léta), kdy Eco psal do novin (Eco častokrát ve svých sloupcích zmiňuje, že je píše již třicet let). Sloupky jsou v knize tematicky rozřazené a musím říct, že ty naprosto nejnudnější a pro českého čtenáře nicneříkající, se zabývají politickými skandály a vůbec věcmi, které jsou srozumitelné tak maximálně Italovi, a to se obávám tvrdit že ještě a pouze v době, kdy se daná kauza odehrávala. (To je asi jako kdybych zde uvedl příklad, že Italovi by nic neříkala kauza kolem vydírajícího Moravy - stejně tak za pár let čtenáři tohoto příspěvku nebude nic říkat vydírající Morava).

Nejvíce se mi líbily příspěvky hravé - např. Vítězství Napoleona u Waterloo. Wellington se vrací do Anglie na str. 85 - kde Eco dává pěkné příklady, jak se dá stejná zpráva odreferovat "jinak" a na což jsou odborníci i v českých médiích, cituji: "Waterloo: Napoleon přiměje Wellingtona, aby se vrátil do vlasti, a povede se mu husarská kousek: vylodí se na Svaté Heleně." Za zmínku (a do stejné kategorie) bych zařadil i příspěvek ze str. 136 Jak říkat ve společnosti sprostá slova a vůbec všechny příspěvky, kde si Eco bere na paškál Ameriku a zejména její nešvar, a to politickou korektnost.

Někdy s Ecem jen tak tiše pokyvujete na souhlas jako v příspěvku Číst knihy bříšky prstů (str. 210), jindy se mu smějete (za což on ale nemůže), protože popisuje peripetie s internetem v době z první poloviny 90. let (Kronika jedné hříšné noci, str. 223) a jindy se obdivujete jeho nadčasovosti, kdy v roce 1995 píše o webové stránce člověka, který si na stránku umístil fotografii svého tlustého střeva a Eco na str. 227 píše (a předznamenává dobu bloggerů atd.): "Každý má právo ukázat svou irelevantnost. A protože miliony irelevantností vytvářejí něco statisticky relevantního, učenec se s tím smíří." Snad jen dodám, že nejen učenec, ale ještě na tom skvěle vydělávají ti, kteří tyto služby vlastní.

Eco také trefně glosuje, kterak nová média změnila nazírání na ta starš médiaí: "...navíc nám noční zprávy vpředvečer ukazují titulky novin z následujícího dne, a ty nám druhý den vyprávějí o televizních zprávách z předchozího večera." (str. 279).

Kniha možná pro někoho morbidně končí jakýmsi "finálním" příspěvkem Jak se vklidu připravit na smrt.

Celkově to nebyla špatná volba, přečíst tuto knihu, ale nemůžu si neodpustit jedno rýpnutí, když sám Eco píše, že redaktorská úroveň (ve smyslu kontroly překladů knih) je v dnešní době na tragické úrovni, že jsou chyby v překladu, pravopise atd. a pak se dočtete v jednom příspěvku, že Eco cosi "shlédnul" v televizi. Pochybuji, že by se Eco díval na televizi z jakési vysoké hory či věže, ale správně "česky" se dá v televizi či v kině něco pouze "zhlédnout".

Microcosmos: Le peuple de l'herbe

2008-09-03T21:10:00.004+02:00

Nechci tady vypadat jako reklama na televize s podporou FullHD a na BluRay, ale reedice tohoto filmu z rou 1996 v HDTV formátu dává tomuto filmu opravdu nový rozměr. Přesně kvůli těmto filmům totiž HDTV stojí za to. (Kéž by digitalizace v česku byla tak o sto let napřed, aby namísto velkého halo, že do několika let budeme mít digitální vysílání, by se oznámilo, že budeme vysílat v HDTV standardu).

Každopádně tento francouzský film z hmyzí říše z roku 1996 stojí za to. Není to sice klasický dokument, kde by neustále někdo něco mlel, ale je to spíše na pomezí dokumentu a umění. Hmyzákům jsou tam totiž občas přidány umělé zvuky, navíc je film podbarven místy klasickou hudbou (jakási operní árie, když si to rozdávají slimáci atd.).

Asi nejvíc mi v paměti utkvěl hovnivál, jehož snažení připomínalo Sisyfa a jeho marný boj s koulí, a tak dal hovnivál Sisyfovi nový rozměr. Nu mýtus o Sisyfovi nemá cenu rozebírat, to už udělali za mě v minulosti jiní...

Film má oficiální podtitul: "Jurský park u vás na dvorku" a musím souhlasit (byť záběry rozhodně nejsou "ze dvorku"), ale řada zástupců hmyzí říše připomíná tvarem dinosaury. Každopádně občas se filmaři (dle mého) dopouštěli určitých "podvůdků", takže např. mravenci nosí naprosto opticky strhující krmivo pro hlodavce do svých mravenčích nor, takže každý mraveneček si nese jiné semínko a jinak barevnou záležitost, takže tak trochu filmaře podezírám, že tam mravencům nasyspali trochu zrní a čekali, až to začnou tahat... no ale tato inscenace je jim odpuštěna, protože jak už jsem říkal, není to klasický dokument v pravém slova smyslu a hlavně hezky se na to kouká (v tom FullHD).

Sirotčinec (El Orfanato)

2008-08-29T23:37:00.003+02:00

Tento španělský horor z roku 2007 dorazil do našich kin teprve nedávno, ale i tak je dobrou volbou, protože v kině dávají dost datle.

Hlavní hrdinka filmu Laura se po letech vrací do sirotčince, kde jako malá vyrůstala a chce jej znovu zprovoznit. Bohužel nevědomky nemá doma kostlivce ve skříni, ale v zahradní boudě. A další rozpor je v tom, že ačkoliv většina lidí, si své kostlivce ve skříni střeží a předstírá, že tam nejsou, ona se jala ty "své" hledat.

Její adoptovaný synáček Simon je HIV pozitivní a začíná si hrát s neviditelnými kamarády. (Díky bohu Šajmalanovy koniny typu "Vidím mrtvé lidi" se nekonají). Problém nastane, když jednoho dne chce Simon své matince ukázat domek na hraní svého neviditelného kamaráda Tomase. Matka jej odbyde a věnuje se hostům na slavnosti.

Tomas je pravda trochu divné dítě (nejen, že je mrtvý), ale dokonce se rád producíruje i s kápí na hlavě z pytle brambor (viz obrázek). Zde je vidět, že autoři opravdu vědí, jak se dělá horor. Většinu strachu a hrůzy totiž docílíme ne tím, že ukážeme cosi hrozivého, ale tím, že nic neukážeme a naše představivost už udělá práci za nás (a daleko lepší, než by svedl jakýkoliv hollywoodský producent).

V momentě, kdy Tomas poprvé vstoupí na scénu (tzn. že konfrontuje Lauru na slavnosti), mizí ze scény Simon. A to doslova. Simon se totiž stane nezvěstným a policie pátrá všude marně. Laura je však přesvědčena, že syna jí unesli Simonovi neviditelní kamarádi a občas je i slýchá v domě.

Konec prozrazovat nebudu (tzn. že tentokráte nepíšu pro ty, co film viděli, ale pro ty, co jej neviděli). Mohu jen říct, že jsem si při něm vzpomněl na jiný (lepší) španělský film, a to Faunův labyrint. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem na imdb.com zjistil, že tento film produkoval režisér Faunova Labyrintu, Guillermo del Toro. Ale aby to bylo plně v náladě Faunova labyrintu, tak bych film ukončil v momentě, kdy Laura vypráví všem dětem příbeh a nikoliv v tom, co následuje (zde zase píšu prozměnu pro ty, co film viděli). Ale celkově hodnotím kladně.

Toki wo kakeru Shojo (Dívka, která proskočila časem)

2008-08-28T23:42:00.004+02:00

Po dlouhé době jsem zhlédnul nějaké anime a musím říct, že stálo za to. Tento film má asi čtyři další (hrané) verze vytvořené v průběhu posledních 25 let a všem je společný fakt, že jsou natočeny dle knižní předlohy z roku 1965.

Hlavní hrdinka Makoto jednoho dne upadne v chemické laboratoři a omylem se dotkne jakéhosi si malého přístroje (později vysvětleno) a získá tak možnost cestovat v čase (do minulosti).

Makoto nově nalezeného "daru" nejdříve dost zneužívá pro malichernosti (pětiminutové karaoke si protáhne na deset hodin), znovu si napíše neúspěšný test ve škole atd. Avšak naprosto poprvé schopnost využije, aby odvrátila svou tragickou smrt. Bohužel si své jízdy vyčerpá na takovéto "ptákovinky" a pak jendoho dne zoufale potřebuje se jednou vrátit, ale už to nelze...

Motiv smrti se ve filmu několikrát opakuje, stejně tak se dá na film dívat jako na jakousi středoškolskou romanci. Bohužel vysvětlení, proč Makoto je schopná cestovat v čase mě zklamalo (její šamstr je totiž z budoucnosti a ztratil onen přístroj na cestu časem v oné chemické laboratoři).

Film končí dost nejednoznačně (jak jinak cestovací šarády v čase ukončit) větou, že její milý z budoucnosti na ni počká a ona mu odpoví, že poběží budoucnosti v ústrety. Nu, ale na druhou stranu, co jiného říct své lásce, když se narodíte v době, kdy ona bude (možná) již pod drnem.

Batman Dark Knight aneb Temný řitíř

2008-08-27T22:22:00.004+02:00

Tak o tomhle filmu bylo všude napsáno více než dost, zejména vinou/díky tomu, že to je film mnoha nej...

Nejlepším filmem všech dob naštěstí již pár týdnů již není (ale první příčka v top 250 na imdb.com vyrazila dech i mně), naštěstí to pak spadlo i tak na dost nereálnou třetí příčku. Dalším nej jsou tržby, které tento film sklidil během pár dní.

Oscar Heatha Ledgera nemine, o tom není pochyb, ale dostat jej za mlaskání, olizování si rtů, kostýmek zdravotní sestřičky a jednu větu "Why so serious?", to je moc i na mě, ale Hollywood si žádá "příběh" a cožpak tragická smrt mladého talentovaného herce není "příběhem" nad příběhy?

Každý k tomuto filmu přistupuje jako k jakémusi zázraku, ale zázrak se dle mého nekoná. Je nutno si totiž připomínat - je to BATMAN a ačkoliv jsem je viděl všechny, ujeté šílenosti Tima Burtona to asi nepřekoná.

Což mi připomíná další podstatné nej tohoto snímku. Právem se řadí mezi největší voloviny všech dob, které mohu seřadit následovně:

1) Třetí díl Pirátů z Karibiku
2) Indiana Jones a Království lebky mimozemšťana
3) Batman Temný řitíř

Nevím proč, ale nějak mě ta hollywoodská komerce přestává "bavit" (co jiného by totiž měla dělat, když Vám trhač lístků v kině říká "příjemnou zábavu"). Tyto filmy se totiž tváří, že se v nich neustále něco děje (rychlé prostřihy, akční sekvence), nazývají se termíny jako "zběsilá jízda", ale krom té jízdy se tam vůbec nic neděje. Takže pokud jste již nepodlehli marketingové masáži, tak se s Heathem Ledgerem rozlučte jinak. Například filmem od Terryho Gilliama, který má být v kinech příští rok. A nebo filmem I'm not there, o kterém jsem psal "nedávno".

Petr Kvíčala - Vlny ve Wannieck Gallery Brno

2008-07-02T12:48:00.005+02:00

ku
O výstavě Petra Kvíčaly, jsem zde již jednou psal. A tak se Kvíčala zařazuje právem mezi mé oblíbené autory. Výstava trvá až do 7. září 2008 a je jakýmsi průřezem Kvíčalovy tvorby od roku 1984 až dodnes. Pokud jste byli v Krumlově, tak Vás moc "novinek" nepřekvapí a pokud doma vlastníte Kvíčalovu knihu, tak překvapení už vůbec neočekávejte, ale ono v knize obrázek vypadá možná pěkně, ale když jej pak vidíte v rozměrech osm metrů na tři a půl metru, tak je to samozřejmě o něčem jiném.

Pokud budete hledat nejnovější Kvíčalovy obrazy (protože na letáku k výstavě je 1984-2008), tak nemusíte moc hledat, protože z letoška je tam obraz jenom jeden a to dle mého naprosto nejhorší. Velikostí sice zabere dvě patra galerii, ale kvalitativně vypadá jen jako jakási nepovedená studie k obrazu. Čili bych možná použil známou větu, že méně je někdy více, protože tento obraz patřil naprosto k nejhoršímu a největšímu, co Wannieck Gallery nabídla.

Jinak ve Wannieck Galerii jsem byl poprvé a musím říct, že jsem si vzpomněl na Jiráskovu Industrii, protože tohle je přesně bývalá fabrika, kterou přestavili na pěknou galerii. Zaparkovat auto se dá rovnou v nákupním superobřím centru "Vaňkovka" a odtud je to pěšmo asi dvě minuty. Program na odpoledně obstarali i ultrapravicoví bezmozci, kteří mlátili v sobotním dni účastníky Queer Parade a o zábavu, při které tuhnul úsměv na rtech se postaral i jakýsi "dobrý křesťan" s křížem v ruce a ampliónem, který kráčel po brněnských ulilích a křičel do amplionu: "Nechceme zde homosexuální pedofily a sodomity". Což by mě zajímalo, jak by na toto reagovali homosexuální věřící (ano, to se opravdu nevylučuje a takoví lidé existují). No nic. S láskou k bližním nejdál dojdeš, že ano, můj milý křesťane.

Indiana Jones a Království cáklé lebky

2008-06-10T15:35:00.004+02:00

Netvrdím, že ke sledování Indyho série potřebujete vytříbený intelekt, ale tenhle film... to tedy bylo něco. Obávám se tvrdit, že možná dokonce bude tento film soupeřit o první příčku v disciplíně "nejstupidnější film roku" spolu s Piráty z Karibiku.

Jestli jste někdy přemýšleli o tom, zdali se dá spojit Indiana Jones a UFO, tak ano. Lze. Přesně v tomto filmu se to tvůrcům podařilo. Je asi jasné, že filmy mají spousty fandů (proto asi i tento revival po sto letech...), a že nikdo neočekává, cosi duchaplného, ale osobně i od kraviny, na kterou jdu cíleně, očekávám alespoň něco.

Občas jsem opravdu netušil, zdali parodují sami sebe (když nejmladší z Jonesů hází hada jako pomocné lano očividnému ofidiofobikovi "Indymu"), každopádně v momentě, kdy v jakémsi templu postaveném mimozemšťanům cáklý idiot položí lebku mimožemšťana k jakési nástenné malbě (ano, Erich von Däniken asi chrochtal blahem u tohoto filmu), a všem v kinosále dojde, že jsou identické... tak ještě pro lidi (rozuměj Američany) s IQ minus 20 000 je překryje, aby to došlo opravdu všem. Ale to podceňujete scénáristy, kteří si o nás myslí, že jsme ještě retardovanější, protože pak kdosi z Indyho tlupy ještě zvolá: "Ejhle, jsou identické.". Tak to bylo opravdu už pro diváky s IQ minus 30 000.

Jak bych to měl asi shrnout. Zápletka je nudná. Pocit viděno na stokrát jinak se neustále vrací. Bývalá avantýra Indyho z Dobyvatelů ze ztracené archy je také zpět, bohužel to jaksi mezi nimi moc nejiskří jako tehdy (důvodem je asi napomádované pako, jež je jejich společným synem). A vrcholem všeho je svatba v závěru filmu. Ještě mi tam chyběla promoce napomádovaného paka, a jak založí úspěšnou rodinku. A miniscénka s kloboukem, doufám nenaznačovala, že v dalším díle bude Indyho hrát Shia LeBouf, protože, takto by z něj byl sériový herec nejen v Transformerech, ale ještě doufejme, že Lucas z něj neudělá nového "Indyho".

Jediné, co mi alespoň trochu zvedlo náladu byla pidirolička "JANITORa" z televizního seriálu Scrubs, protože Janitor je prostě nej ;o).

Nan Goldin (Museum of Contemporary Art Kiasma, Helsinki)

2008-05-09T08:34:00.003+02:00

Nu musím říct, že se mi tu plní foto-výstavní sny. Posledně to byl Anton Corbijn, teď to byla Nan Goldin v Kiasmě. (Výstava už skončila cca před měsícem, ale co). No předně musím říct, že jsem očekával vícero fotografií, které Nan Goldin proslavily - ony heroinové závisláky ze 80. let apod.

Namísto toho se povětšinou jednalo o tvorbu Goldin z posledních několika let (kolem roku 2000) a to "staré" o čem každý mluví, bylo ve výstavě zastoupeno minimálně... Film jsem jako vždy přeskočil (mra, která byla na výstavě týden po mně, říkala, že fiilm vydržela a že si na něm Goldin típala cigára o ruku, hmm, o moc jsem nepřišel).

V jedné tmavé místnosti hráli báječné vykopávky a byla tam dooost dlouhá slide-show mnoha a mnoha fotografií, které Goldin udělala a které se na výstavě neprezentovaly. Což je nápad dobrý (člověk může zhlédnout vícero z tvorby), ale na druhou stranu nápad nedotažený do konce (naprosto chyběly popisky, případně datum vzniku fotografií apod.)

Kromě tradičního Goldin stylu (transvestité, homosexuálové, šlapky, drogoví závisláci) bylo na výstavě i několik fotografií, které zaváněly krajinkami, z nichž se mi nejvíce líbila jedna z Japonska, kde padají růžové lístky z třešní a jakýsi džaponec v nich jde po ulici.

No musím to ohodnotit pozitivně, ale možná nadbytek očekávání v konfrontaci s tím, co přišlo, mě možná trochu zklamal, ale i tak dobrý. Rozhodně lepší, než co člověk najde tady v Jyväskyle.

Toulouse-Lautrec (Nationalmuseum, Stockhholm)

2008-05-09T08:23:00.003+02:00

Když pominu, že jít na tuhle výstavu byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měl (bylo mi totálně špatně, horečka 38, ale check-out z hostelu už proběhl a nebylo odpoledne ve Stockholmu, co dělat), tak na druhou stranu nechat ve švédsem Nationalmuseu 80 švédských korun zase tak úplně hrozné nebylo.

Výstava totiž byla do počtu obrazů Lautreca obří, a mohl jsem se obdivovat (prazvláštním stylem sledování) obrazům z různých období Lautrecova života. Prazvláštní styl sledování = doplazit se k další pohovce, židli, tam si setřít studený pot z čela, dívat se na obrazy kolem a pokračovat dále k další sesli. Bohužel ve většině pomenších místností s Lautrecovým dílem byl těžký vydýchaný vzduch a jakési příšeří, což v kontrastu s ostatními místnostmi muzea (kde byli ku příkladu hrůzostrašní švédští krajinkáři, ale zato obří klimatizované místnosti plné světla), bylo dosti prapodivné.

Nu, mluvit o díle samotném snad ani nemá cenu, Lautrecovy obrazy viděl snad každý a u těchto výstav jde většinou jen o ten pocit, že člověk konečně vidí na vlastní oči originál visící na zdi a nikoliv reprodukci v obrázkových knihách o umění. Takže jsem si konečně mohl Lautrecovy kurvičky a reklamní plakáty užít v originálu.

Andy Warhol - Other Voices, Other Rooms (Moderna Museet, Stockholm)

2008-05-06T19:52:00.003+02:00

No asi začínám vypadat jako fanda Andyho Warhola, protože naposledy jsem na něm byl ve videňské Albertině, ale zas tak žhavý to s ním není... a ve Stockholmu už asi ani nebude, protože výstava skončila tuto neděli.

Protože mohu srovnávat s Vídní, tak tady to mělo rozhodně větší šmrnc a i větší prostor... daleko větší. Poprvé mě dokonce zaujala i instalace expozice, což se mi tak často nestává, ale opačný problém byl, že mě tak už moc nezaujalo prezentované umění... byly to totiž povětšinou filmy od Warhola s různorodou stopáží (docela dlouhou) a fakt nevím, jestli se našel jediný návštěvník, který by všechny filmy zhltnul.

Z obrazů mě zaujal pouze jeden, jmenoval se Camouflage (a byl to buďto ten první a nebo druhý vlevo nahoře). No jelikož jsem byl v muzeu churav, tak jsem si na chívli sednul a dokonce se i díval na nějaký ten film, ale musím říct, že po deseti minutách sledovat zadek nahého mladíka, kterak se baví s nahou ženou ležící na kanapi, tak to opravdu zábavné nebylo.

Ale abych pravdu řekl, do muzea jsem šel proto, že mělo v názvu moderní umění a ne že bych věděl o Warholovi, a tak jsem navštívil i stálé expozice, kde mě v jedné místnosti překvapily fotografie dvojčat a trpaslíků od Diane Arbus a v další na mě vybafnul Jackson Pollock. Impresionisty a kubismus už ani nezmiňuju, ty jsou všude po desítkách (Picasso a ti druzí), ale co mě zaujalo bylo obří plátno od Salvadora Dalího s názvem "The Enigma of William Tell" - klasickej Dalí, berličky, tekoucí hodiny, ale takhle velikou věc od Dalího jsem ještě neviděl a hlavně to bylo super barevný.

No takže Stockholm mě nadchnul.

I'm not there

2008-05-06T10:05:00.004+02:00

Když pominu fakt, že mě vždy překvapí, že Bob Dylan je stále naživu, tak co mě víc překvapilo, byl fakt, že tento film, který čerpá z mnoha různých aspektů Dylanova života, je snad tou nejlepší biografií, jakou jsem kdy viděl na filmovém plátně. A to hned z několika důvodů - šest různých herců v šesti různých příbězích navzájem prostříhaných ztvárnilo útržky Dylanova života.

Asi se budu opakovat, ale tenhle film definují zejména dvě slova - Cate Blanchett. Její verze Dylana - postava Jude Quinn - je prostě nejlepší. Dost tomu asi také napomáhá životní období, které Blanchett hraje - setkání s Beatles, Allenem Ginsbergem apod. Z dalších výkonů stojí za to vyzdvihnout Christiana Balea a Heatha Ledgera, jehož je tento (bohužel) jeden z posledních filmů.

Naopak jako urputná nuda působí Richard Gere, ale to není ani tak jeho výkonem, jako příběhem, který zde hraje. Prostě chudák Gere si odnesl tu největší nudu, a tak asi nikdo nebude mít rád jeho část.

Kdosi někde psal, že tenhle film si nedokážete vychutnat bez detailních znalostí z Dylanova života a hudby. Obávám se tomu protiřečit. Osobně se mi od Dylana líbí pouze tyto písně v tomto pořadí: 1) Like a Rolling Stone 2) Mr. Tambourine Man a 3) Just Like a Woman a tím to prostě hasne. A že bych znal detailně životní osudy Dylana? (to těžko, když mě vždy překvapí, že tento člověk je stále naživu). Prostě na tenhle film se dobře dívá i když o Dylanovi víte prdlačky...

Studijní materiály

2008-05-05T17:23:00.003+02:00

JJM154 Metodologie výzkumu veřejného mínění (ZIP, 42 kB)

JJM101 Vývoj televizního vysílání v českých zemích (ZIP, 36 kB)

JJM107 Politická komunikace (ZIP, 212 kB)

Four perspectives of Anton Corbijn (Petrohrad)

2008-03-17T17:21:00.001+01:00

No jediný co můžu říct o výstavě Antona Corbijna (byl jsem tam s Holanďankama, takže se to vyslovuje korbejn), která se konala v Petrohradě, je – KONEČNĚ!!! Na tuhle výstavu jsem chtěl zajít už tolik let, že to snad není ani možný a neuvěřitelné se stalo skutkem, světe div se, až v Petrohradě. Když pominu typickou ruskou pohostinnost, kde na studentskou kartičku, která není v azbuce, dostanete studentskou slevu, jež slove VELKÝ KULOVÝ – prostě jsi z ciziny, tak hezky plnou cenu 300 rublů (nakonec jsem ukecal nějakej páreček ruskej, ať nám koupěj zlevněný lístky po 200 rublech na svoje kartičky – kluk mi dával lístky s úsměvem a větou „Welcome to Russia, and please do not speak english at all before the lady who checks the tickets.“)

Nejlepší byly samozřejmě velkoformátový fotky, které visely po stranách galerie na zdích a před nimiž byla metr od zdi na zemi tlustá bílá čára a tady neměli hlídače, ale čárovýho rozhodčího, protože jakmile jste udělali přešlap, tak ta babizna začala něco ječet, ať se hezky pakujete za bílou čáru a obdivujete se fotkám Björk, Bona, Johnny Deppa, Clinta Eastwooda a mnoha jiným z uctivé vzdálenosti. Pak tam byl cyklus fotek, kdy se Corbijn naaranžoval jako hudební hvězdy, které fotí a dělal pak autoportréty. Uprostřed galerie bylo pak spousty menších panelů plných fotek (ha!, žádný fotografie, prostě fotky ;o) menšího formátu (u těchto maloformátových nebyla ani čára na zemi, takže si je asi Rusové cenili méně, haha).

Nejlepší moment asi byl, když tam byla fotografie Chrise Cunninghama, na které byl namaskovanej jako Rubber Johnny a já říkám „Ty vole, to je největší hustomasér, dělá ty nejlepší videoklipy na světě“ (tady je Rubber Johnny) a odpověď, kterou jsem dostal byla: „A to on opravdu takhle vypadá?“) Tak to mě fakt pobavilo, haha. By mě zajímalo, kdyby vypadal jako tenhle cápek v 4:21, tak se zeptaj taky??

No tak abych to uzavřel, bylo to super a hodnotím jako největší zážitek v Petrohradě (co se kulturního vyžití týká, protože v Hermitáži, jsem si prohlédnul jen da Vinciho, Caravaggiova Loutnistu a pak jsme měli čas 15 minut na impresionismus a kubismus… protože jsme měli jen 1,5 hodiny a z toho hodinu tak plkal průvodce o těch pokojích zimního paláce, namísto aby nám ukázal nějaký dobrý obrazy…).

A tenhle týden do Helsinek na NAN GOLDIN!!! ;o)

John Rambo

2008-02-27T22:18:00.000+01:00

No tak tenhle humor se prostě musí vidět. John Rambo žije kdesi v Asii, chytá kobry a dělá kováře (moc mu to asi nesype, páč má celý film na sobě ošuntělé triko). No kdo viděl díly předchozí, tak si zde všechno najde – rambo dostane přívěšek na krk, rambo vraždí lukem a šípem, rambo toho moc nenamluví, rambo když něco namluví, tak mluví v několikaslovných větách, rambo má děsně drsnej pohled, rambo zavraždí nejvíc lidí v dějinách kinematografie.

A teď co je novýho – Rambo nesundá tričko (asi došly svaly), rambo je tlustej jako prase, rambo rozdejchá malou atomovku, rambo se posledních dvacet minut filmu nehne z místa a kosí jednoho Barmánce za druhým svým obřím kulometem, kterej je připevněnej na korbě auťáku. A to je vlastně celej film. Stopáž je sice 87 minut, ale film skončí vlastně už asi v 70. minutě (pak už je jen záběr, jak jde rambo za taťouchem a pak titulky…). No rozhodně je to první z akčních filmů, kde se akční hrdina nehne po většinu akčních scén z prostoru o metru čtverečním. V pohybu jsou hlavně Barmánci, který tam lítaj na sračky sem a tam, jak je rambo kosí svým obřím kanónem. Možná by mohli natočit ještě Rambo V, kde Rambo bude sedět v Bílým domě a pak zmáčkne čudlík a vyhodí celej svět do luftu. To bude asi ještě větší akční nálož. Jako zábavné to je, ale je to spíš tak špatné, až je to zábavné.

Pokání (Atonement )

2008-02-11T22:15:00.000+01:00

Popravdě moc nevím, co si mám myslet o tomhle filmu. Jako ano, bylo to docela dobré, ale… Kdo je vlastně hlavním hrdinou tohohle filmu? Nesympatická holčička Briony s bohatou slovní zásobou, která již od dětství ťuká do stroje a pak (křivě a vědomě?) obviní Robbieho, milého své sestry z toho, že zprznil v lese holčičku a on jde za to pak sedět a místo lochu jde pak na francouzskou frontu? Anebo jsou hlavními hrdiny tohoto snímku Robbie a Cecilia (sestra Briony)? Je jasné, že Briony se jako desetiletá pipka zabouchla do Robbieho taky, takže proto ono (křivě a vědomě), třeba nám totiž jenom žárlila a nedošlo jí, že život není jako kniha – že pokud hrdinovi něco provedeme, tak neotočíme jen na další stránku, aby příběh pokračoval, ale někdo opravdu může umřít…

Každopádně skvělá byla zejména první polovina filmu. Robbie jako místní „podruh Bárta“ a chovná opička anglické smetánky se totiž třeskutě zamiluje do Cecilie, kterou hraje všemi opěvovaná Keira Knightley z karibských přiblbých Pirátů. Výborná je zejména scéna s dopisem a fešným slovem CUNT. Očividně pro Cecilii neplatí žádné stavovské rozdíly, protože ona Robbieho zbožňuje také a co víc, během II. světové války jak Cecílie, tak Briony pracují jako dobrovolnice v nemocnicích – a pak že bohatí lidé nemají srdce :o). Každopádně jediný arcipadouch filmu je majitel fabriky na čokoládu – skutečný prznitel oné holčičky v lese. (Ale na druhou stranu ani ona „holčička“ nebyla zrovna svatá, protože s panem velkotovárníkem dost okatě flirtovala…). Bohužel kdyby si Robbie jako správný proletář četl Havlíčkovy epigramy místo koketování s myšlenkou, že mu jeho pán zaplatí studium medicíny na Oxfordu, tak by zjistil, že „Nechoď Vašku s pány na led, jistý případ známe, že pád spadne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Takhle holt si Robbie nezlámal nohu, ale šel sedět za místního čokoládového Boba Prasáka do lochu a aby se pak dostal na svobodu, tak šel místo toho na frontu, což se mu stalo osudným.

Trošku šokově působí ve filmu najednou střih na veleúspěšnou spisovatelku Briony, když je již ve věku mezi stovkou a hrobem a v televizním studiu se přiznává k tomu, jak zkazila krásný vztah mezi Robbiem a Cecílií. Ačli happy–end v tomto filmu možný není (protože v bombardované Anglii zemře v metru i Cecilie), Briony v TV studiu říká, že alespoň v její knize, se Robbie a Cecilie dočkají svého štěstí – domečku u doverských útesů s modrými okny a výhledem na moře…

Malcolm X

2008-02-03T22:07:00.000+01:00

evím proč, ale tenhle životopisný film od Spikea Leeho z roku 1992, mi asi nejvíc připomínal podobně založený film Gandhi s Benem Kingsleym. No vlastně vím proč, oba jsou to filmy o významných osobnostech 20. století, oba jsou dobře natočené a ani mi nepřišlo, že měl Malcolm X 200minutovou stopáž, další společný bod je, že oba hrdinové na konci filmu zemřou násilnou smrtí. A asi nejdůležitější spojení – jak Ben Kinglsey v Gandhím, tak i Denzel Washington v Malcolmu X, hrají na výbornou.

Řešit děj filmu asi nemá cenu, jedná se o životopis (ačkoliv tedy dle krátkého textu na konci titulků bylo napsáno, že je to založeno na biografii Malcolma X, ale že některé scény a dialogy byly do filmu přidány pro dramatizaci událostí – ne, aby z nich dělali „drama“, ale prostě aby některé scény nebyly tak fádní. Každopádně film následuje knihu docela do podrobnosti.). Děj filmu začíná během války, Malcolm se honosí přezdívkou Red a spolu se svým kamarádem Shortym (hraje jej Spike Lee) jsou největší šviháci široko daleko. Chodí na tancovačky, užívají si života a swingu s dixielandem. Malcolm je jakýsi malý podvodníček, u holiče si barví vlasy a narovnává si je, šňupe koks a jednoho dne jej odsoudí na osm let za vloupání se do domu a krádeže šperků a dalších cenností.

Ve vězení si Malcolm pobyl asi šest let, a jeho pobyt tam jej změnil k nepoznání. Stal se tam z něj totiž Muslim. Hned po svém propouštění z vězení se setkal s představitelem hnutí Nation of Islam Elijahem Muhammedem a stal se z něj věrný duchovní. Bohužel pro něj, zároveň se stával stále více a více oblíbeným, což se nelíbilo lidem kolem Elijaha Muhammeda. Malcolm se pak cítí být zrazen a rozejde se s Muhammedem nadobro – bohužel to nemá moc dlouhého trvání, protože je zastřelen ani ne po roce od svého odtržení.

Tak to by byl velmi stručně a v kostce děj filmu. Co mě ale fascinuje, že na školách se vyučuje o Martinu Lutherovi Kingovi, ale v životě jsem na škole neslyšel o Malcolmu X. A přitom černoši jej považují za neméně významného představitele černošského hnutí 60. let, kdy všichni černoši bojovali v Americe za svá práva.

Docela jsem se pousmál nad jakýmsi epilogem filmu – Nelson Mandela zde hraje učitele v jakési africké vesničce a vštěpuje tam do hlavy malým černošským dětem toto: „As brother Malcolm said – we declare our right on this earth to be a man... to be a human being... to be given the rights of a human being. To be respected as a human being... in this society... on this earth... in this day, which we intend to bring into existence… by any means necessary.”

Do the right thing

2008-01-29T22:01:00.000+01:00

Protože chodit do kina nemá ve Finsku moc cenu (ne–anglické filmy mají finsko/švédské titulky), tak chodím do knihovny. No a půjčil jsem si tuhle parádní vykopávku z roku 1989, kterou natočil Spike Lee. A musím říct, že jsem se docela u filmu pobavil. Tahle kronika jednoho (či dvou–epilog) perných dní, kdy venku je vedro na zdechnutí, ale i tak všichni chodí všichni černošští bratři do Salovy slavné Pizzerie na svůj kousek pizzy za dolar pade, na kterém je málo sýru, mě nakonec příjemně překvapila.

Celá záplatka (krom toho horka) vlastně stojí na tom, jak Italo–Američan Sal se svými syny vede pizzerii v černošské čtvrti a jednomu z místních se nelíbí, že na zdi slavných lidí jsou jen samí běloši a chce tam mít někoho slavnýho (černocha), jako je třeba Malcolm X a nebo Martin Luther King. U Sala pracuje i mladík Mookie (který ma tedy sice manželku a dítě, ale vypadá na 15 a nehraje ho nikdo jiný než samotný Spike Lee), který roznáší pizzu kolem a pořád se všude courá, takže je vlastně u všeho, co se ve čtvrti stane.

Na filmu ani tak není důležitá zápletka, jako dialogy, které se ve filmu vedou. Salův syn Pino (hraje jej výborně ujetý John Turturro) je výborně rasistickej a nesnáší pracovat v díře, kam si choděj dávat pizzu jen černoši. Sal je děsně v klídku a víceméně to tam má rád, protože většina dětí ve čtvrti odrostla na jeho pizze. Stejně tak když se onen potížista snaží najít „bratry“, aby mu pomohli s bojkotem Salovy pizzerie, tak většinou všude narazí, protože Sala mají široko daleko rádi.Nejlepší byly rozhovory tří povalečů, kteří jsou výborní páni z nemanic a vše kolem komentují. Jako jejich hlášky stály opravdu za to.

Film tak klidně ubíhá, až do momentu, kdy se celá protestní akce zvrtne a vše dopadne jinak, než jak si všichni představovali. Jakýmsi průvodcem filmu je i rozhlasový DJ Mr Seňor Love Daddy, kterého hraje Samuel L. Jackson a který neustále pouští do éteru nějaké pecky. Musím teda říct, že mě tahle téměř dvacet let stará vykopávka pobavila a nejvíc mě bavilo hledat mezi herci ty, z nichž se později stali víceméně slavní herci a že jich je ve filmu docela dost…

Jyväskylä Art Museum

2008-01-20T17:20:00.000+01:00

No tak v pátek je ve finském Art muzeu v Jyväskyle vstup zadara (jinak se platí vstup 4 eura za dospělého a 2,50 za studenta), ale opravdu by mě zajímalo, kdo zde chodí do muzea v platící dny, protože jsem byl v pátek, kdy to bylo zadara a nebyla tam pomalu ani noha. Takže místní muzeum současného umění, které je kousek od centra, vystavovalo práce dvou umělkyň.

V přízemí se daly najít práce Anniny Sarjy, které co jsem tak asi pochpil z názvů obrazů a v koutě se na pultíku válejícího Danteho Komedii ve finštině, se týkaly právě Dantovy Božské komedie. Některé obrazy se mi i líbily, ale většina teda byla depka přímo úděsná. Na výstavu mě ale nalákal hlavně plakát za oknem, na kterém byla práce Aino–Kaariny Pajari, která pracuje podobně jako český Petr Kvíčala, ale rozhodně nedosahuje jeho kvalit. Zatímco Kvíčala na mě působí dost precizně a každá linka je pomalu jak od stroje, Pajari si to tam teda fláká ty barvy, až člověk zírá. Po jednom obrazu nechala ještě hopkat bosou baletku (opodál byla na zdi fotografie, kde byl vyfocen vznik obrazu), takže to už byl úplnej maglajz. Ale docela se mi to líbilo, oproti komediální tvorbě na motivy Danta.

Co mě pak teda zarazilo, že v horním patře byla teda ještě jakási pseudo–intelektuální díla, na která mi tedy rozum nestačil – jako kus přibytého dřeva na zdi anebo zasklené obrázky, kde byly kresby tužkou doplněné chlupatými koulemi, které vypadaly, jako kdyby je vydávila kočička. No tyhle místnosti jsem tedy opravdu jen prolítnul a nehodlal jsem to tam zkoumat tři hodiny a hledat v tom smysl, který tam není.

Jako celek dobré a na minimální kulturní vyžití (nepočítaje dvacet muzeí s tvorbou Alvaara Alta), které zde je, to bylo myslím dostačující.

Václav

2007-12-11T22:00:00.000+01:00

Tak jsem včera zavítal na český film Václav. Bavilo mě sledovat reakci mého kamaráda – který na základě upoutávek v kině usoudil, že se jedná o jakousi crazy–komedii a pak jeho rozčarování, že je to spíše drama, ačkoliv několik momentů bylo spíše vtipných. Tím by se dal zhodnotit celý problém tohohle filmu. Co to vlastně mělo být? Mělo mě to rozplakat? Mělo mě to rozesmát? Mělo mě to pobavit? (Jak říkají trhači lístků u vchodu – Příjemnou zábavu.).

Dle mých dojmů to bylo asi něco mezi… Osobně bych film utnul v momentě, kdy se za Václavem zavřou dveře věznice, protože následující scény byly poněkud plytké. Zejména kdy Budař div ne se slzami v očích po tolika letech života škemrá, že ho maminka nemiluje, že má raději Vašíčka, a proto nepodepíše petici za omilostnění Václava…

Nejlepší na filmu mi připadala scéna v koupelně, ale ta asi připadala nejlepší všem, takže nemá cenu se tu opakovat. Myslím, že to bylo prostě báječné. Živočišné, sexy, bez polibku a lásky a vypadalo to naprosto normálně a uvěřitelně. A Trojan, když se po chvíli, co mu jeho ženský idol Lída meje záda, podívá mezi nohy se výrazem jé a pak se snaží zamaskovat, co mu to tam vyrostlo, je prostě nejlepší v celém filmu. Tvůrce asi nepotěší, že se všem z celého filmu líbí jen tohle, a pak možná ještě hulícím hipíkům se líbí scéna, kdy Trojan vyhulí celé brko, pak velkou část zašlápne jako vajgl a se slovy máte ještě? ne tak ahoj odejde ze scény. Mně se ještě líbila scéna s pošťákovou pomstou, kdy vyjmenovával všechny Ústí, kterých v ČR je… ale to jsou právě všechno jen takové fragmenty, epizodky, které děj nikam neposouvají a jsou víceméně zbytečné. Problém filmu mi tak přišel, že se sice snažil předkládat závažné téma, ale místo toho to byl jen sled scének (někdy vtipných, jindy vážných se snahou dojmout – bez úspěchu).

Na čem se asi všichni též shodneme, byl fakt, že většinu pozornosti ve filmu nepřitahoval ani tak Trojan, jako výstřih ženy jeho srdce, Lídy – že záběrů do výstřihu bylo až až. A pánská část publika by možná byla i pro více podobných scén. Bohužel tedy utáhnout film na výstřihu je asi moc velký požadavek na mléčné žlázy.

Kdybych měl film zhodnotit dle hereckých výkonů, tak Trojan a Lábus byli samozřejmě nejlepší. Utrpitelský výraz Vašáryové, který ten samý předváděla již v Pelíškách, mě moc nenadchnul, Jan Budař asi nejlépe hrál idiota v Nudě v Brně a o výstřihu pro mě neznámé herečky již řeč byla – ta podala výkon asi nejlepší, bohužel pouze v měřítku, pokud by se hrálo prsy. (Ale za to nemůže ani tak obdařená protagonistka, jako spíše scénárista s režisérem).

Čili výsledný dojem je rozporuplný, stejně jako film.

Persepolis

2007-12-01T21:58:00.000+01:00

Je to přesně měsíc (a nějaký drobný), co jsem sem naposledy něco napsal. Nebudu se vymlouvat na pracovní vytíženost, protože důvodem je spíše jednoduchý fakt, který zní: v kině za celý listopad dávali totální… nic. Současná nabídka filmů je tak hrozná, že přetrpět DVACETIMINUTOVÉ reklamy a upoutávky na tunu děsných filmů ve Slovanském domě před samotným spuštěním filmu Persepolis, byl tedy kumšt. Řekl bych, že pirátství není ani tak velký problém filmového průmyslu, jako jsou jím spíše naprosto zcestné zhovadilosti, kterými nás filmoví distributoři zasypávájí…Upřímně dávají v současné době tak příšerné filmy, že bych se musel snad stydět i kdybych se je snažil nějakým způsobem pokoutně pirátit. Přitom při nedávné návštěvě Bruselu jsem všude viděl plakáty na filmy, které bych šel hned navštívit – My Blueberry Nights od Kar Wai Wonga či Auf der anderen Seite od Fatiha Akina (snad brzy dorazí i k nám – OPRAVA: film od Akina je asi v jedné kopii v ČR, protože ho dává pouze jedno kino na Andělu). Nu ale pryč od mého stěžování si k filmu Persepolis.

Persepolis pak v současné nabídce filmů působí jako naprostý balzám na kritickou duši. Ten film má prostě vše. Kvalitní příběh, věrohodné postavy, svižnou stopáž 90 minut a hlavně, je naprosto úžasně zpracovaný – je totiž kreslený. A to ne ledajak. Většinu příběhu je film černobílý a skvěle tak podtrhává celkovou atmosféru, kdy často ze tmy prosvítají jen některé obrysy. Kupříkladu scéna s vojáky v plynových maskách na mě působila naprosto děsuplně.

Ale abych se také dostal k samotnému filmu. Film zpracovává příběh (předpokládám, že dle skutečné události) dívky, která se narodí a žije v Íránu. Vidíme zde ve zkratce historii Íránu posledních třiceti let – nic veselého to rozhodně není, ale kupodivu to místy vtipné je. Dívka je pak poslána rodiči během irácko–íránské války do Vídně, kde se snaží ve francouzském lyceu nějak zapadnout mezi ostatní děti. Po mnoha peripetiích skončí polomrtvá v nemocnici a následně si přeje se vrátit zpět do Íránu. Zde sice skončila válka, ale místní zákony (které nejsou k ženám naprosto vůbec spravedlivé) začínají být stále více a více otravnější. Jakýmsi přístavem naděje a spásy je pro dívku postava její babičky, která má stále po ruce nějakou moudrou průpovídku, či nějakou morální pravdu, kterou dívce vždy znovu otevře oči. Problém je, že po západní zkušenosti si dívka připadá cizinkou nejen ve Vídni, ale i také v rodné zemi. Hlavní linie filmu (současná) trvá tak jen několik minut, kdy dívka je v Paříži na letišti a chce si koupit letenku zpět do Teheránu. Po vzpomínkách na svůj celý život (retrospektivní linie filmu) na konci zjišťuje, že bude asi lepší zůstat tam, kde teď je, v Paříži.

Persepolis je jeden z mála filmů, kde dobrý děj je pouze určitým bonusem ke geniálnímu výtvarnému zpracování. Film se prostě musí vidět. Pokud na něj nepůjdete do pražských art kin, tak doporučuji jít na film až po dvacetiminutách, než má oficiálně začít, protože ukázky, které filmu předchází, vás spíše znechutí před tak dobrým filmem, jakým Persepolis bez pochyby je.

UPDATE 04/05/08 Finská zkušenost dává názvu filmu nový rozměr (perse = prdel, polis = město) ;o).

Once

2007-10-29T21:56:00.000+01:00

Když se řekne slovo muzikál, vybavím si většinou klasické hity jako My Fair Lady nebo Hello, Dolly, případně pozdější Pomádu, ve kterých vždy někdo bez důvodu začne zpívat a pochvíli se k němu připojí davy náhodných kolemjdoucích, který naprosto spontánně začnou synchronizovaně tancovat a zpívat. Tak přesně tohle NENÍ případ filmu Once.

Hlavní postavy – pojmenované jednoduše Guy a Girl (kluk a hoka) – se protloukají životem v ulicích Dulbinu, co to jde. Kluk opravuje vysavače u svého otce a na ulicích hraje na kytaru. Dívka (hraje jí Češka Markéta Irglová – o které je teď hodně slyšet právě díky filmu Once) přijela do Irska hledat štěstí se svou několikaletou dcerou a matkou. Prodává květiny na ulici a je nadšená, když získá místo uklízečky.

Písně (protože je to muzikál) hrají ve filmu svou důležitou roli a navíc mají vždy své opodstatnění a pomáhají tvořit děj. Název filmu Once (Jednou) znamená to, že asi jen jednou za život potkáme někoho, s kým nám nastane ono souznění duší, avšak nikdy si nemůžeme být jisti tím, že právě ten daný člověk je oním pravým.

Kdyby se film natáčel dle hollywoodské schematizace, tak je všem hned jasné, že to skončí tak, že se onen kluk a holka dají dohromady. Kluk by podepsal úspěšnou smlouvu u nahrávací společnosti a žili by šťastně až do smrti zavaleni penězi. Naštěstí je film natočen evropsky, a proto jejich vztah hodně připomíná film Sofie Copollové Ztraceno v překladu, kdy si ti dva skvěle rozumí, nikdy u nich nedojde k sexuálnímu kontaktu a později se opět navrátí ke svému dosavadnímu životu a partnerům a zbyde jim v srdcích jen vzpomínka. Právě proto, že se film odehrává v Dublinu a nikoliv v Los Angeles, bylo mi od počátku jasné, že to tak nějak dopadne, jak to dopadlo.

To ale nic nemění na tom, že to byl po dlouhé době film muzikálového žánru, který mě opravdu nadchnul. Markéta Irglová a Glen Hansard spolu už nějaký čas spolupracují, dle anglické Wikipedie spolu dokoncí chodí. Vloni jim vyšla deska The Swell Season. Hansard jinak již od roku 1990 hraje v irské hudební skupině The Frames.

UPDATE 04/05/08 Oscarová hitovka "Falling Slowly" mi začíná lézt krkem a ze soundtracku ji hodnotím jako nejhorší... ale jinak mám soundtrack pořád moc rád ;o).

Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt)

2007-10-27T21:55:00.000+02:00

Pokud si odmyslíme nepřesný překlad, za který pravděpodobně může rádoby komedie Kurz sebeovládání (Anger Management), tak by se měl film jmenovat spíše Umění negativního myšlení. Ale tak jako tak, je to vlastně fuk, jak se film jmenuje.

O téhle norské černé komedii jsem toho slyšel hodně, proto jsem opravdu ani chvíli neváhal, abych se na ni vydal do kina Evald. Hlavní hrdina filmu Geirr, je 2 roky po nehodě na vozíčku a nedokáže se s relativně novou skutečností moc vyrovnat. Kouří jointy, sleduje stále dokola film Apocalypse now a chlastá jako Dán (jak říkají trefně v Hamletovi, avšak v tomto případě chlastá jako Nor).

Jeho žena Ingvild z toho také moc šťastná není, a tak se rozhodne manžela přihlásit do terapeutické skupiny, kterou vede dle hesla optimismus léčí terapeutka Tori placená magistrátem. Ve skupině je celá řada obdobně „postižených“ lidí jako je náš hlavní hrdina. Mají za úkol vydat se za Geirrem do jeho domu a tam ho svým optimismem „nakazit“. Bohužel tenhle plán psycholožce Tori moc nevyšel a celá situace se pod Geirrovým vedením naprosto zvrtne.

Asi nejlepší na celém filmu je sledovat proměnu všech účastníků skupiny, kdy odhodí svou „optimistickou masku“ a nebojí se jít až na samou dřeň ubližování si slovy. Asi nejsilnějším momentem filmu bylo, když dívka, která je absolutně ochrnutá vinou svého přítele, který ji špatně zajistí při lezení na horách, se konečně „odváže“ a vykřičí na svého přítele všechno to, co musela roky skrývat za maskou štěstí a optimismu.

Režisér mistrovsky zvládnul zbořit onen mýtus/fakt (= paradox), kdy si nehendikepovaní lidé říkají, jak to musí být hrozné být na vozíčku a obdivují všechny, kteří se s tím dokáží vyrovnat. Ve filmu je ale ukázáno, že vyrovnat se s tím asi není až tak jednoduché a hlavně, hrdinové filmu se nebojí otevřeně říkat, že kupříkladu svojí hendikepovanou polovičku opustí, protože jsou pro ně jednoduše přítěž, se kterou se nedá ani souložit – zní to takhle dost strašně a hrozně, ale právě svědomí nám všem ukládá nic takhle otevřeně neříkat. A právě to se režisér filmu rozhodl změnit a nebojí se podobná slova vložit do úst vedlejšího hrdiny, který navíc může za to, že jeho žena dokáže hýbat jenom hlavou.

Každopádně po této noci se životy všech hrdinů sice úplně nezmění, ale dokáží alespoň o věcech uvažovat také jinak, než jen pod rouškou optimismu a kladení si cílů, ve kterých něco dokážeme a všechno zase bude dobré. Film právě ukazuje, že dobré to sice nebude, ale je lepší si to přiznat, než žít sám se sebou v jakési lži.

Škoda jen, že podobé filmy nemají masivní marketing za bilion dolarů jako kasovní trháky typu Spiderman a další zhovadilosti, protože tenhle film má na rozdíl od hollywoodské produkce dokonce i ten dar něco sdělit a přivést nás i k jakémusi zamyšlení. Jak bychom se chovali my sami, kdybychom se dostali do podobné situace? Ať již kdybychom sami skončili na vozíčku anebo kdyby tak skončili naši nejbližší… humorné jako tento film by to rozhodně asi nebylo…

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamâni si 2 zile)

2007-10-11T21:54:00.000+02:00

Tento rumunský film, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes, rozhodně stojí za zhlédnutí, ačkoliv ho v moc kinech nehrají (přesněji řečeno hrají ho zatím jen v tzv. art kinech). Přiznám se rovnou, na film jsem šel, aniž bych tušil, o čem bude a přiznám se zejména k tomu, že mě vůbec netrklo (dle názvu), o čem to tak může být. Vzápětí jsem však po několika minutách pochopil.

Dvě rumunské vysokoškolačky, které spolu bydlí na koleji, prožívají život ve skomírající totalitě roku 1987. Ve filmu jde o to, že jedna z dívek je v pokročilém stadiu těhotenství (název filmu, modří už vědí) a dítě nechce. Avšak ouha, máme zde socialismus a potrat je něco nepřípustného, ba dokonce je to i trestný čin a hrozí za něj kriminál. Dívky se tak rozhodnou spojit s jakýmsi podomním felčarem, který jim za úplatu od problému pomůže. Rozhodně bych tento film doporučil všem politikům, které čas od času napadne „skvělá“ myšlenka zakázat potraty. Zde by asi v praxi uviděli, jak by asi některé dívky v nechtěném těhotenství reagovaly. Ve filmu se naštěstí potratu pomocí zrezivělého zahnutého kovového ramínka nedočkáme, ale i tak z toho jde místy mráz po zádech. Zejména dlouhý záběr na zakrvácený plod v koupelně by si co do realismu nezadal se Zolovými knihami.

Pro podobné případy asi nemusíme chodit nikam daleko, v socialistickém Československu situace asi byla podobná. Zajímalo by mě, kolik vysokoškolaček za socialismu u nás nedodělalo vysoké školy právě z důvodu otěhotnění. Jen ve své rodině vím o dvou, kterým jejich slibnou studijní kariéru přerušilo těhotenství, a také z jejich vyprávění vím, jak když žádaly o antikoncepci na vysoké škole, tak jim doktor řekl, že na ni mají nárok až po druhém dítěti. Opravdu výborná rada.

Ve filmu je krásně vidět, jak tzv. terciér (služby) tehdy prostě neexistoval. Už jen zamluvení hotelového pokoje, ve kterém se onen ilegální potrat měl konat, by vydalo na samostatný film, protože to opravdu byla kovbojka. Naštěstí v dnešní době už služby fungují a tržní prostředí donutilo zaměstnance ve službách k tomu, že co se týče služeb, tak tu my nejsme pro ně, ale oni pro nás. Na recepční v hotelu, která dívku div neseřve, že co si to dovoluje nárokovat si pokoj, který zamluvila telefonicky, si asi s nostalgickou slzou v oku zavzpomínají spíše starší ročníky, než jsem já. Nám mladším už asi zbyde jen úsměv, kterým častujeme filmové týdeníky a oddechnutí si, že už je tato doba (snad nadobro) za námi. Fascinují mě pak už jen různé průzkumy veřejného mínění, ve kterých lidé dnes odpovídají, že jsme se měli před rokem 1989 lépe.

Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror)

2007-10-01T22:15:00.000+02:00

Druhý z filmů v rámci tzv. „double-feature“ filmové seance režisérů Tarantina a Rodrigueze, natočil právě Robert Rodriguez. Oproti Autu Zabijákovi, který mě moc nenadchl, jsem se u tohoto filmu alespoň občas zasmál, když už nic jiného.

Děj je možná o něco méně prostší než film Tarantinův, ale i tak je to krváková řežba, natočená jako pocta americkým krvákům ze 70. let. Hlavní zápletkou je jakási chemikálie, která z lidí dělá chodící mrtvoly a zrovna v jedné fabrice poblíž dojde k úniku tohoto plynu. Panoptikum postav je opravdu k popukání. Go-go tanečnice (která příjde o nohu a místo ní jí nasadí kulomet), jakýsi bandita přezdívaný El Wray a ostrostřelec v jedné osobě (jeho hláška „Nikdy neminu“ dostane v závěru dvojitý podtext, když poukáže na fakt, že otěhotněl onu go-go tanečnici), manželský párek doktorů (z nichž žena má lesbický vztah a manžel je jakýsi pošuk) a mohli bychom pokračovat. Zmínku si možná zasouží ještě „Sayid“ z Lostu, který zde hraje vědce, který všechny ty biochemické zbraně spískal a má rád odřezávání varlat svým protivníkům. (Ano, je to stejně šílené, jak to zní.)

Film sám o sobě se zvrtne ve stejný stereotyp jako všechny podobné zombie-vyvražďovačky, ale je právě obohacen o místy humorné scény. Například, když při útěku od zombíků El Wray prchá na mini-motorčičce na zadním kole, a pak z této motorčičky sestřeluje zombíky. Zatímco Tarantinova stylizace do 70. let (uměle udělaná špatná cívka filimu, asynchrony v audio a video stopě apod.) nebyla moc zábavná, Rodriguez to udělal na výtečnou. Během „postelové“ scény mezi El Wrayem a beznohou tanečnicí se najednou filmová páska propálí a objeví se nápis „Omluvte chybějící cívku“. Po opětovném „nahození cívky“ se tak film v ději o nějaký kousek posune, ale divák o nic nepříjde, protože vše vzápětí pochopí z kontextu.

Pokud bych měl tedy tyto dvě „béčka“ srovnávat, rozhodně u mě zvítězil Rodriguez. Když už jsme u těch režísérů, tak Tarantino si v Planetě Teror zahrál i menší roličku jakéhosi vojáka. Zpočátku mi dělalo problém jej poznat, protože působil jaksi „vykrmeným“ dojmem, ale přec jen od Pulp Fiction a jeho hlášky „Kurva negře, co to máš za hadry“ už nějaký ten pátek uplynul…

Tak jako tak, na imdb.com jsem se dočetl, že v Americe se v rámci projekce obou filmů pouštěla první Planeta Teror a diváci po ní odcházeli domů, protože už prý nepamatují časy „double-feature“ filmů. No myslím, že kdyby se pouštěl první Tarantinův film, tak lidi utíkají rovnou a nepomohou ani uvaděči, kteří zmatené Američany vraceli ze sálu, že se bude promítat ještě jeden film – a pak že v Evropě se filmy musely rozdělit, protože my Evropané neznáme „double-feature“ promítání filmů. (Jaksi vyvrátit tento mýtus se snaží kino ve Slovanském domě, kde se tento týden promítají filmy oba současně.)

Bournova Trilogie aneb Identita, Převaha a Ultimátum (Bourne Trilogy)

2007-09-13T22:14:00.000+02:00

Když jsem kdysi dávno před lety viděl první díl, byl jsem nadšen, protože po dlouhé době to byl akční film, na který jsem se podíval a zároveň, který mě i bavil, a to od dob, ve kterých člověk nesleduje nic jiného než akční filmy s Rambem, Arniem či s druhořadými akčními hrdiny typu Jean-Claude Van Damma anebo dokonce i takový akční odpad jako filmy Michaela Dudikoffa.

Bourne má tu výhodu, že vypadá jako hoch od vedle a zásadně se (na rozdíl od zde výše jmenovaných hrdinů) nepromenuje nahý ve strnulých pozicích, aby mu byly vidět zatnuté svaly. Navíc oproti takovému Rambovi není žádný blbeček, který vykřikuje neartikulované žblepty, ale hovoří plynně minimálně sedmi jazyky, jezdí v autě jako Schumacher, umí to s motorkou lépe než Rossi a bojuje jako Bruce Lee, střílí jako Vilém Tell a ještě ke všemu mu to pálí jako Einsteinovi.

Že přišly další díly, mě moc nepřekvapilo – ačkoliv jsem už to místy považoval za uzavřené. Smrt Bournovy holky z jedničky byla opravdu předvídatelná… avšak očekával jsem, že si Bourne nabrnkne novou holku velice záhy, ale očividně to není James Bond.

Třetí díl byl u mě tak trochu zklamáním – zaprvé jsme se dověděli, co byl Bourne zač (když člověka natahujete ve třech pokračováních, tak je jasné, že odhalení musí být prostě pecka… ale to se moc nekonalo) a zadruhé, během sledování filmu jsem měl tak trochu pocit, že už jsem to někde všechno viděl. Ano. V druhém a prvním díle. Třetí díl mi nepřišel, že by do série přivedl něco nového. Automobilové honičky, přestřelky, likvidování zabijáků, ochrana dívky (měl jsem za to, že ji Bourne sbalí už hned ve dvojce, ale přitom ona se do něj jen zabouchla, ale Bourne holt drží smutek)… nu prostě všechno už tu jednou bylo. Mění se jen lokace, ve kterých se honičky konají, ale jinak to všechno bylo jaksi stále to stejné.

Filmy, ve kterých hrdina hledá sám sebe, aby nakonec zjistil, že je někým, kým si být nepředstavoval, jsou opravdu zajímavé jen do okamžiku, než hrdina zjistí, kým ve skutečnosti byl. A nejhorší snad může být, když zjistí, že není nikdo, komu by se mohl pomstít. Do onoho hokus-pokusného projektu totiž Bourne vstoupil úplně na počátku dobrovolně, no ale když už jsme u toho, že jsme to pracně zjišťovali tři dály, tak v závěru obviníme všechny šéfy CIA z toho, že spustili amorální projekt. Hm. Nemůžu si pomoci, ale po tom všem jsem holt čekal něco víc. Nu ale můžeme být alespoň rádi, že už je snad nadobro pryč doba akčních filmů, ve kterých šlo o nukleární hlavici a nebo jakýsi mikročip.

Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof)

2007-09-13T21:48:00.000+02:00

Filmy Tarantina se mi vždy víceméně líbily, protože byly oproti jiným filmům jiné. Chápu, že v projektu Grindhouse bylo účelem udělat jakousi poctu béčkovým filmům ze 70. let – bohužel s tímto se asi nemůžeme v České republice (s filmovou tvorbou ze 70. let) asi moc ztotožnit, protože u nás se oficiálně netočila béčka, ale víceméně sračky (myslím tím filmy, které se dostaly k divákovi, ne ty trezorové, na které se dá koukat dodnes). Proto si asi většina lidí u nás řekne, že Tarantino natočil také pěknou sračku. (Ano tato mluva je vhodnější spíše do chlíva, než do recenze, ale co.)

Předně možná uděláte lépe, když si v půjčovně půjčíte porno, které se zabývá chodidlovým fetišem (anglicky foot fetish, případně barefoot), protože když odečteme tarantinovské dialogy o ničem, pár honiček v autě, jednu autovraždu, tak jediné co zbude, jsou dlouhé záběry na holčičí chodidla. O tom, že Tarantino má chodidla jako svou úchylku, jsem psal anglicky zde.

Docela vtipné bylo použití detektivské dvojice z Kill Billa (Son Number One a jeho táta) a zmínka o tarantinovském Big Kahuna Burger, který Tarantina provází už v mnoha filmech. Ale to bylo asi tak vše. Nu možná jestli se vám ještě líbí Quentinovy jukeboxové vypalováky, které jsou součástí všech jeho filmů, tak ani na tomto poli nebudete zklamáni.

Co se týče děje, je to opravdu béčko (ne-li céčko až déčko) se vším všudy. Kurt Russel zde hraje kaskadéra Mika, což je magor, který má DEATH PROOF auto, což znamená v překladu smrtiodolné auto (kaskadérské auto, ve kterém neumřete, ani když to v plné rychlosti do něčeho napálíte… což ani omylem neznamená, že je to auto zabiják, no ale což). Kaskadér Mike se baví tím, že kromě vzpomínání na svou zašlou slávu, si vždy vybere auto plné čtyř sexy holek, které nemají nic lepšího na práci, než všude do záběru vystrkovat svá chodidla a kecat o ničem, a pak je v automobilové bouračce zabije svým smrtiodolným autem. První hodinu filmu sledujeme čtyři kočičky až do jejich smrti a v druhé hodince filmu sledujeme jiné čtyři dívky, avšak ouha! Dvě z nich jsou také kaskadérky a rozhodně si to nenechají líbit.

Kaskadér Mike si tak v závěru filmu uvědomí, že ono to asi i bolí, když do vás někdo nabourá, a tak tam skuhrá jako náctiletá slečinka a škemrá tam o svůj život, že to měla být legrace. Teda nevím, ale jestli je někdo slavný kaskadér s jizvou přes celou hlavu, tak snad sakra vydržím nějakou bolest, ne?

Vrcholem je i epizodní rolička Quentina Tarantina, který zde ztvárnil vrchol slizkosti. Tarantino je zde jako barman opravdu odporně nechutný a jeho ulízané vlasy jsou takřka k zeblití. Co se týče samotného filmu, tak pro dojem, že je to nízkorozpočtové béčko, tak místy jsou ve filmu záměrné chyby v synchronizaci audia-videa, přeskakování, chybný střih, občasné proužky na obrazovce, jak je známe z filmů z 20. let z ošoupaného filmu a kdesicosi. Nu nevím, jestli tato stylizace má zachránit víceméně strašný film. Co se tak četl, tak Mickey Mousům se to možná i líbí, mají u toho záchvaty smíchu, že je to prý přesně ve stylu krváků ze 70. let, ale bohužel u nás se netočily krváky, ale normalizační bláboly. No ale když si vezmeme, že se tu smějeme u majora Zemana a Biče božího, tak ono na tom asi něco bude…

Looking Glass

2007-09-12T21:46:00.000+02:00

Tento dokument z roku 2005 pojednává o světoznámém hudebním skladateli, Philipu Glassovi, který letos oslavil své 70. narozeniny. Glass je mezi širokou veřejností znám zejména jako hudební skladatel k celé řadě filmů (Qatsi Trilogie, Kundun, Hodiny a další). Dokument se zabývá zejména Glassovou operní tvorbou, ale zhlédneme i zkoušku a pak ukázku z Tirolského koncertu pro klavír v podání Dennise Russela Davise.

V dokumentu jsou i některé vtipné momenty, za všechny jmenujme Glassovu historku, kdy po vystudování Julliard School of Music (jedna z nejprestižnějších U. S. hudebních škol) a po jeho působení v Paříži u učitelky Nadia Boulanger, mu jakýsi německý skladatel v Kolíně (poté, co mu ukázal svoje noty) řekl, jestli by náhodou nechtěl studovat nějakou hudební školu, protože se zdá, že by na to mohl mít i talent. Během svého pobytu v Paříži spolupracoval i s Ravi Shankarem.

Glass několikrát v dokumentu zmiňuje, že umělci nejsou v Americe vůbec finančně podporováni, čili hudbou se začal živit až v době, kdy mu bylo 41 let. Do té doby vystřídal celou řadu zaměstnání, dělal například v New Yorku i taxikáře. Do New Yorku se přestěhoval z Paříže v roce 1967 a žije zde dodnes. Zatímco obecně se Glassovi (a kupříkladu i Arvo Pärtovi) říká minimalisté, zdá se, že umělcům se to moc nelíbí. Glass sám má raději termín skladatel hudby s repetitivní strukturou a Arvo Pärt rád říká některé své hudbě tintinnabuli. Nu což, hlavně že se to oboje dobře poslouchá.

Rodinny Typ (Family Guy)

2007-08-27T21:45:00.000+02:00

Se „žlutou“ rodinkou Simpsonů se již seznámil téměř každý. Televizní stanice Fox však uvádí ještě další, hodně podobný kreslený seriál. Jmenuje se Family Guy a je o rodině Griffinů. Vytvořil jej Seth MacFarlene v roce 1999 a od té doby televizní série zažily zrušení z důvodu špatné sledovanosti (2002) a zároveň i znovuvzkříšení z důvodu vysokého prodeje DVDček (2005). V září 2007 začne Fox vysílat již sedmou řadu této cáklé rodinky.

Asi největší „hvězdou“ seriálu je kojenec Stewie, který svou vytříbenou mluvou komentuje dění kolem a současně stíhá spřádat myšlenky na ovládnutí světa a pokusit se zabít svou matku. V rodině je vynikající též mluvící pes Brian, který neustále nasává nějaké koktejly. Jak Stewie, tak Brian se nechovají tak, jak by se měli chovat (batole a pes), ale tu a tam se vžijí do svých rolí a jsou kouzelní (Stewie milující mateřské mléko, Brian vrtící ocáskem). Hlavou rodiny je retardovaný idiot Peter (obdoba stupidního Homera Simpsona) a jeho manželka, žena v domácnosti Lois. Mají též dvě další děti (krom Stewieho) – stejně idiotického syna jako je Peter, Chrise a ošklivou dceru Meg, ze které si dělá legraci kromě spolužáků i vlastní rodina.

V městečku Quahog, kde se děj odehrává, žije i celá řada vedlejších postav (jako v Simpsonových). Za zmínku stojí pederast a šišlající důchodce Herbert, sukničkář Quagmire (gigidy gigidy goo), pomalu hovořící černoch Cleveland a tetraplegik Joe.

Zatímco Simpsonovi museli na celovečerní film čekat téměř dvacet let, celovečerák k Family Guy byl vypuštěn do světa v roce 2005 (v závěru filmu jsme se kupříkladu mohli dozvědět, co dělaly hlavní postavy filmu ony tři roky, kdy se seriál nevysílal.) Vtipné na celé kauze zákazu Family Guy je i to, že Seth MacFarlane velice rychle vytvořil další (velmi podobný) seriál o agentovi CIA – American Dad, který namísto mluvícího psa má mluvící zlatou rybku a namísto Stewieho v něm hraje mimozemšťan Roger (ostatní obsazení je víceméně identické). Nyní tedy běží v televizi seriály oba a bude tomu tak minimálně i příštích několik let.

Tak jako tak je Family Guy opravdu kvalitní zábava a v lecčems se mi zdá zábavnější než Simpsonovi. Možná i tím, že humor je zde opravdu drsný a nezná téměř žádné tabu a v lecčems mi příjde tzv. evropský (dělá si legraci z americké obezity, fanatických katolíků, gayů, handikepovaných, černochů... nu prostě snaží se ze všech sil, aby nebyl tzv. „politicky korektní“.)

Sejmi Eso (Smokin’ Aces)

2007-08-21T21:45:00.000+02:00

Při brouzdání regálem v DVD půjčovně jsem si vzpomenul na docela kladné recenze této... ani nevím, jak to nazvat, mafiánské vyvražďovačky? A musím říct, že větší koninu jsem už dlouho neviděl.

Předpokládám, že režisér doufal, že si vystačí s bandou obskurních postav, z nichž téměř žádná nemá vůbec smysl (mluvím zde zejména o nájemných vrazích, což je panoptikum postaviček hodné cirkusu) a k těmto postavám přidá fakt „cool“ záběry (bez dalšího zjevného smyslu) a přidá k tomu průhlednou zápletku se záměnou identit.

Toto je popiska ze stránek vltava.cz: „Když mafiánský boss vypíše odměnu milion dolarů na pochybného lasvegaského varietního umělce Buddyho 'Eso' Israele, který začal donášet FBI, raději pro něj federálové připraví luxusní úkryt. A tak zatímco si Buddy krátí čas v náruči žen, alkoholu a drog, brousí si na něj zuby pestrá směs odporných mafiánů, zuřivých zabijáků a bezcitných nájemných vrahů. Ti využijí cokoliv včetně motorové pily, granátů, brokovnic a nožů, jen aby Buddyho zlikvidovali a získali pro sebe lákavý milion dolarů.“

A nyní co jsem opravdu viděl. Mafiánský boss Sparazza chce Buddyho Esa Israele jen kvůli jeho srdci, protože je to jeho pravý syn (ač o tom asi neví) a „Esovo“ srdce může starého Sparazzu zachránit při transplantaci. K přípravě „Esa“ (uspání a otevření hrudního koše) si Sparazza najmul zabijáka specialistu. Pročpak by si ale zároveň najímal jakési magory s motorovou pilou, aby ho rozsekali na kusy? No budiž. Nakonec se však sama FBI rozhodne zachránit Sparazzu (rozuměj zabít Esa a vzít mu jeho srdce), aby zachránilo tajemného agenta v přestrojení z roku 1940 (rozuměj onoho vrahouna Sparazzu). Čili zabijí donašeče, aby možná získali informace od druhého donašeče. A to není vše. Vrcholem filmu je závěrečná scéna, ve které agent FBI, kterému při nesmyslných jatkách v hotelu zemřel kamarád, odpojí v nemocnici mafiánského otce a syna z přístrojů, aby oba zemřeli (čili zabije oba donašeče). To dává smysl... Čili tím chtěl ukázat, jak jej zarmoutila smrt jeho parťáka v domnění že chrání „Esa“ před vrahy? A přitom vrahy byla od začátku FBI? Vskutku zajímavé. A pročpak tedy v jiné scéně tento agent pustil na svobodu černošskou dvojici, tj. jednu ze dvou nájemných vražedkyň, jejíž parťačka sama pozabíjela obří sniperkou přibližně dvacet dalších federálních agentů?

Tenhle film asi holt předpokládá diváka, který jen tupě sedí před obrazovkou a nekriticky přijímá vše, co se mu servíruje pod nos, jen dokud to není „nuda“, takže je to vlastně děsně „cool“. Hm. Obdobné filmy typu Podfu(c)k či Sbal prachy a vypadni od Guye Ritchieho měly alespoň trochu smyslu a kohezní zápletku, ale tohle je prostě konina. Tečka.

Transformers

2007-08-18T21:44:00.000+02:00

Film vzniklý na motivy mé oblíbené dětské hračky jsem si opravdu nemohl nechat ujít. Mému stíhačkovému deceptikonovi je konec opravdu nevím kde, ale vzpomínky na něj se mi rozhodl osvěžit Michael Bay. Pokud pomineme fakt, že díky Bayovi se zájem o hračky s tematikou Transformerů zvýšil tak, že akcie firmy Hasbro stoupla z 20 dolarů na 33, tak je zde na léto jakási filmová oddechovka, která místy opravdu i nudí, ale jen do doby, než se na plátně opět objeví transformující se transformeři.

Od kresleného filmu Transformers z roku 1986 utekly už dvě dekády, ale hlavní hrdinové zůstávají – klaďas Optimus Prime, vůdce autobotů a záporňák Megatron, vůdce deceptikonů. Oproti bezduchému kreslenému filmu z doby He-mana, který mohl zaujmout tak maximálně děti, natočil Michael Bay letní ptákovinu, která do kin přitáhne i dospělé – tj. tehdejší děti, které si s Transformery hrály (a kterým se líbil onen úděsný - z dnešního pohledu - kreslený film).

Když pomineme ne moc náročnou zápletku, ve které se tvůrcem děje stanou prastaré brýle a i stránka eBay (výborný product placement) a že záporní transformeři vyhlédávají na pozemském internetu zásadně přes Google, tak jediné, kvůli čemu má cenu jít na tenhle film, jsou ony skvělé digitální efekty. Ale aby té chvály nebylo tolik, některé bitky transformerů (zejména ty zabírané zblízka), jsou tak nepřehledné, že je mi opravdu jedno, že rozhýbání jediného okénka trvalo 35 hodin, protože tam není poznat, o co jde. To téměř letecké záběry na monstrózní roboty už jsou úplně jinde, jsou přehledné a vidíme tak roboty v celé své kráse.

Film byl na můj vkus možná až moc dlouhý – jsou dlouhé filmy, u kterých to nevadí a pak filmy, kde je dlouhá stopáž spíše na překážku, bohužel Transformeři patří do druhé skupiny a některé záběry, které se snažily zejména o jakýsi situační humor, bych asi vystříhával jako na běžícím pásu. Prostě film, který neurazí a nadchne digitálními efekty.

Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno)

2007-08-18T21:43:00.000+02:00

Osobně si myslím, že se tahle „pohádka“ z období druhé světové války ve Španělsku (rok 1944) dá chápat dvěma způsoby. Buďto si hlavní hrdinka, 13letá holčička onen fantazijní svět plný pohádkových bytostí vymýšlí, aby nějak unikla hrůzám, které ji obklopují, a nebo jsou pohádkové bytosti skutečné, ale jen opravdu ona je vidí, ba co víc, je skutečně princezna oné podzemní říše ve Faunově lybirintu.

Děj tak ubíhá ve dvou paralelách, zaprvé onen „skutečný“ svět, kdy otčím holčičky je fašistický kapitán a chce pozabíjet všechny partyzány široko daleko (některé z nich i dost brutálně mučí) a zadruhé onen svět „fantazijní“, ve kterém musí ona holčička splnit tři úkoly, aby prokázala, že je opravdu princezna podzemní říše. Osobně jsem měl raději děj, který se ubíral oním fantazijním světem. Faun, který holčičce zadával úkoly, byl prostě úžasný a ještě větší úspěch u mě sklidil požírač dětí, který měl ve svém pokoji hromadu dětských botiček od sežraných dětí a oči měl vloženy v dlaních. Škoda jen, že požírač dětí neměl tolik prostoru. Je to tedy místy „pohádka“, ale opravdu brutální a děti bych na ní asi nevodil, protože by pak mohly mít dost velké noční můry.

Onen tragický konec můžeme chápat jako happy-end přesně dle toho, jak chápeme samotný film. Pokud si to vše holčička vymýšlela jen ve své hlavě, je to velmi smutný konec... pokud však ale byla opravdu princeznou podzemního království, dopadlo to krásně. A je jenom na nás, jak film budeme chtít chápat. Tak jako tak je to asi jeden z nejlepších filmů letošního léta (v českých kinech).

Simpsonovi ve filmu (The Simpsons Movie)

2007-08-09T21:42:00.000+02:00

Žluťáky ze Springfieldu zná snad každý, čili to trochu urychlíme, bez zbytečných keců kolem a kolem.

Napoprvé jsem byl ze Simpsonů ve filmu dost zklamán. Jelikož jsem viděl snad všechny epizody (které vysílala ČT), tak jsem se na film opravdu hodně těšil. A to byl asi jediný problém tohoto filmu. Nesmí se od něj moc očekávat. Hlavní zápletka mi totiž nepřišla kdovíjak skvělá, ale jednotlivé fórky byly na docela dost vysoké úrovni. Čili na druhé zhlédnutí jsem si film užíval o dost víc. (Protože už jsem věděl, že nemám čekat žádné zázraky).

Kupříkladu první čtvrthodinka je tak nacpaná jedním fórem za druhým, že úvodní minuty snesou i mnohonásobné zhlédnutí. Mezi nejlepší momenty patří rozhodně Homer s Bartem na střeše, když se začnou hecovat. Bohužel tento sled jednoho gagu za druhým bez zjevného smyslu (což není na škodu) je přerušen v momentě, kdy se divák dozví, že springfieldské jezero je obří stoka, se kterou by se mělo cosi dělat – tzn. než proběhne seznámení se s hlavní zápletkou. (Fóry následují i pak, ale jsou už součástí hlavního „děje“, který za moc nestojí.)

Kdo od filmu nebude očekávat nic moc extra, tak se myslím skvěle pobaví a bude nadšen. Jedná se totiž o víceméně standardní (ale čtyřikrát delší) epizodu Simpsonů. Jediný problém je možná délka filmu, že kde dvacet minut u jednoho dílu v televizi bohatě stačí, 80 minut filmu je možná někde zbytečně nastaveno a kupříkladu rádobydojemné scény Barta, kdy nenáviděl Homera a nejradši by chtěl mít za otce Flanderse, mě opravdu nudily. Ale jako celek to stálo rozhodně za to.

Jindřich Štýrský v Domě u kamenného zvonu

2007-07-25T17:20:00.001+02:00

V Domě u kamenného zvonu se až do 9. září koná retrospektivní výstava díla Jindřicha Štýrského. Předně musím říct, že je to tedy opravdu pořádný flák a do dalšího patra se mi stoupalo s už značně přeplněným dojmem. (Nějak zvládnu být koncentrován pro umění jen na hodinu a něco, dál už je to opravdu náročné být stále ve střehu).

To ale nic nemění na tom, že výstava je nejen rozsáhlá, ale opravdu i dobře udělaná. Návštěvník tak může zhlédnout všechny směry, kterými Štýrský od svých uměleckých počátků prošel. Na schodišti, po kterém se člověk mezi jednotlivými patry přesunuje, jsou Štýrského citáty, které jsou z většiny případů opravdu vtipné, a náramně jsem se u nich bavil, abych je vzápětí ihned zapomenul.

Zajímavé je, že autoři výstavy se nevyhýbali ani tématům erotickým a škvárovým. Celá jedna místnůstka je určena Štýrského zálibě v erotické literatuře (údajně měl největší knihovnu s touto tematikou široko daleko). Jsou zde různé „vulgární“ koláže, kde se to pánskými a ženskými pohlavními orgány jen hemží a dost z nich je i z provařené série Emilie přichází ke mně ve snu. A tím škvárovým mám na mysli obálky detektivek, které Štýrský navrhoval či dokonce i obálky pro časopiseckého Fantomase (z něčeho člověk živ být musí).

V druhém patře je dokonce i Štýrského surrealistická fotografie, které se věnoval ve třicátých letech. Kdo zná alespoň trochu povrchně historii fotografie, ví, že dávno před surrealisty podobné výlohy krámů s figurínami fotil už i Eugène Atget (1857-1927) a kterého pro surrealisty ve 20. letech „objevila“ Berenenice Abbott(ová).

Abych tedy shrnul. Výstava je vskutku výjimečná, a kdyby pro nic, tak už jen proto, že je na ní k vidění řada děl, která byla zapůjčena ze zahraničí a ze soukromých sbírek, čili se s nimi jinak člověk nemůže jinde setkat.

Musaši, Eidži Jošikawa

2007-07-18T16:46:00.000+02:00

Kvalitně napsaný historický román se pozná velice jednoduše. I když má téměř tisíc stránek, jeho přečtení zabere pouze několik dní. Přesně i tohle je případ románu Musaši, který napsal Eidži Jošikawa. Kniha se čte takzvaně „jedním dechem“.

Mijamoto Musaši je nejlepším samurajem všech dob a jakýmsi japonským národním hrdinou, který žil na přelomu 16. a 17. století. Je opředen mnoha legendami a většina toho, co o něm dnešní Japonci ví, pochází z pera Eidži Jošikawy, japonského spisovatele, který Musašiho vydal na pokračování v tisku a později knižně v 30. letech 20. století.

Jošikawa místy fabuluje, ale jinak se drží téměř všeho, co je Musašimu vlastní. Příběhu o proměně z pouličního mlátiče ve vysoce ušlechtilou lidskou bytost – tak by se dal možná do jedné věty shrnout obsah knihy. Musašiho cesta k dokonalosti je prostě strhující. Nezávisle na původu či členství ve slavné šermířské škole, vydá se sám na cestu meče, které obětuje celý svůj život. Jaksi mimoděk (při souboji s celou šermířskou školou Jošioka) vyvine dosud nevídaný styl boje se dvěma meči.

Musaši není mistrem jen v máchání mečem. Je to lidská bytost jako každá jiná, zamiluje se do krásné Ocú, avšak vždy u něj bude na prvním místě cesta meče. Musaši v cestě za zdokonalením putuje po většině Japonska. V románu sledujeme osudy i dalších hrdinů, kteří nějak ovlivňují běh Musašiho života. Ať je to bába Osugi, která v Musašim vidí důvod, proč se její syn neoženil s Ocú a chce se jí i jemu pomstít. Dva chlapci, kterých se Musaši ujal a kteří jej následovali jako jeho žáci. A nesmíme zapomenout na Kodžira Sasakiho, velmi talentovaného šermíře, který je však co se povahových vlastností pravým opakem Musašiho a libuje si, pokud může způsobovat násilí a šířit utrpení.

Jakýmsi logickým vyústěním románu je souboj Musašiho se Sasakim. Zatímco Sasaki je všemi opěvovaný a milovaný a má dobře placené postavení, o Musašim se všude šíří jen klepy a dalo by se říct že je to nemytý špindíra, který se jen tak toulá po Japonsku či medituje. Román tedy končí rokem 1612 (duel se Sasakim), ale Musašiho život pokračuje až do roku 1645, kdy umírá téměř v 60 letech. Musaši dva roky před smrtí napsal „Knihu pěti kruhů“, kde shrnul svou životní filosofii. Knihu údajně dodnes hltají Japonci jako návod k úspěšnému životu a japonští byznysmeni ji mají za návod k obchodní strategii. Musaši je postava tak prorostlá s japonskou kulturou, že na jeho motivy vznikla řada filmů, anime seriálů a komiksů.

Piráti z Karibiku 3 (Pirates of the Caribbean: At World's End)

2007-07-03T21:41:00.001+02:00

Tak tenhle film můžu směle označit za ten nejhorší film všech dob. Některé opravdu příšerné filmy jsou tak příšerné, až jsou alespoň vtipné (např. Nezvratný osud), ale to opravdu není případ tohohle filmu, protože o to se asi Gore Verbinski nesnažil. Piráti z Karibiku jsou prostě a jednoduše děsní. Příšerní a nedá se na to pomalu ani dívat, aniž by u toho člověk neusínal.

Tak předně děj je naprosto nejvíc plytký, vůbec nic se ve filmu neděje, a když se tam něco děje, tak divák jaksi postrádá smysl činů hlavních hrdinů. Pokud je tam pokus o vtip, zbude opravdu jen u toho pokusu, protože vtipné to rozhodně není. (Starý známý z office „Gareth Keenan“ alias bezoký pirát, už opravdu po stošesté není vtipný, když kdesi honí své vypadlé dřevěné oko). Johnny Depp a jeho „revoluční“ ztvárnění přihřátého piráta už jaksi také vyprchalo kamsi do neznáma a vrcholem všeho bylo jakési zmnožení jeho postavy... Jack Sparrow je jako těžký schizofrenik a nebo co?!? Tak proto je to taková taškařice s ním, protože má rozštěpenou osobnost??

Vrcholem byla epizodní rolička Chow Yun-Fata, který v této chvíli září v českých kinech v jiném filmu. Zatímco Yun-Fat mohl ukázat trochu toho boje, tak je z něj jen další přiteplený pirát, byť je zjizvený a vypadá jakože fakt že jo jako že „cool“ a děsně „vostře“. Ve filmu se tedy mihnul i leta slibovaný Keith Richards z Rolling Stones, který tam dost dobře ani nemusel být. Nemluvě o dalších tunách scén, které tam dle mého podezření byly jen proto, aby se tam cosi dělo a film mohl trvat tři hodiny.

Internetová hvězda „Ninja“, který provozuje web askaninja.com o minulém dílu řekl (ke jménu režiséra), že film by potřeboval více „gore“ (anglicky násilí) a méně „verbinski“ což v ruštině znamená „příšerný dialog“. Obávám se tvrdit, že nejen toto, ale asi bych spíše režiséra Gore Verbinskiho rovnou vyměnil, případně změnil scénáristu, protože děj Pirátů 3 je tak strašně marný, až to není možné. U téměř tříhodinového snímku je největším výkonem vydržet tu urputnou nudu. Ze všech tří dílů je tento ten nejhorší možný a vrcholem je, když film skončí stylem, že kapitán Jack bude pokračovat ještě v dalších třech dílech 4, 5 a 6, aby nalezl onu vytouženou nesmrtelnost. Když ve filmu už byl Kraken, Kalypsó, tak se asi teď bude vykrádat Epos o Gilgamešovi, kde Jack Sparrow bude hledat v dílech 4, 5 a 6 nesmrtelnost. Wáu, to je inkredybly kůl, rajt?

Nevím, jestli američtí producenti jsou padlí na hlavu, ale po tomto třetím díle, fakt nevím, jestli někdo bude mít zájem ještě o další pokračování příhod kapitána Jacka. Chápu, že nasadit film o přihřátém pirátovi o prázdninách, kdy většina kin hraje pěkné kraviny, je dobrý tah (Piráti se zdají být tím nejmenším zlem ze všech příšerných filmů na pokračování), ale na další 3 pokračování to asi nestačí. Tedy rozhodně u mě. Poslední díl jsem tedy přetrpěl jako jakousi symbolickou tečku za dobrodružstvím kapitána Jacka a o Pirátech z Karibiku už nechci nic slyšet do smrti smrťoucí.

Kletba zlatého květu (Man cheng jin dai huang jin jia)

2007-06-27T21:35:00.000+02:00

O čínském režíseru Yimou Zhangovi jsem psal již zde. Zhangův poslední film Kletba zlatého květu však opět spadá do kategorie filmů, které jsou známy českému divákovi – Hrdina, případně Klan létajících dýk. Ačkoliv se v Kletbě zlatého květu tolik nebojuje jako v předchozích dvou snímcích, je to opět velmi zajímavý film, a to zejména z vizuálního hlediska.

Jako předchozí Zhangovy filmy i tento je neuvěřitelně barevný. Palácové scény možná na můj vkus byly barevné až moc (vnitřní stěny císařského paláce jsou ve všech barvách duhy), ale ježto nejsem znalec císařských paláců, tak je dost dobře možné, že to tak bylo barevně nevkusně přeplácané i tehdy.

Stárnoucí císař, kterého hraje Chow Yun-Fat (ale stále ve formě) byl původně rozhodnut předat vládu jednomu ze svých synů po slavnosti chryzantém (ústřední motiv filmu, celé náměstí je zaplaveno žlutými květy). Nakonec ale vše dopadne trochu jinak a divák může celý film sledovat tehdejší intriky mezi císařem a císařovnou, z nichž se oba snaží zbavit toho druhého. Císařovna tedy až tehdy, když se dozví, že císař nařídil, aby jí byl do jejího léku přidáván jed, který jí během několika měsíců způsobí, že se naprosto zcvokne.

Císař se k onomu kroku odhodlal poté, co zjistil, že jeho drahá žena mu svedla nejstaršího prince, následníka trůnu (jehož však není biologickou matkou). V závěru filmu se to dle mě zvrhne v jakousi hamletovskou vyvražďovačku, která je korunována velkolepou bitvou o svržení císaře a která opravdu stojí za to. Žižka se svým stylem výběru místa boje a vozovou hradbou by se klidně mohl učit od těchto čínských mistrů.

Příjemným zpestřením místy zdlouhavého palácového intrikánství byla i osobní vyvražďovací císařova stráž, která se pohybovala jako cvičené opice pomocí kotev umístěných na provazech a na kterou bych si vsadil v případném souboji se Spidermanem, se kterým měli společný způsob přemisťování.

Pokud máte rádi filmy s nákladnými historickými kostýmy a davovými scénami, ve kterých je asi miliarda Číňanů (to je hyperbola, ale pravdou zůstává fakt, že ve filmu se objevilo nejvíce herců/komparsu v historii čínského film), je tento film jasná volba, protože jinak stojí současná filmová nabídka v kinech za méně než nic.

Marie Antoinette

2007-06-21T21:35:00.000+02:00

Nevím, jestli to bylo velkým očekáváním po předchozím filmu Sofie Coppolové (Ztraceno v překladu), ale z historické Marie Antoinette mám jakési rozporuplné pocity. Předně chápu, proč se asi některým lidem nemusí film zamlouvat (při premiéře v Cannes novináři film vypískali), ale mně osobně to přišlo jako takové zajimavé a netradiční zpestření historického žánru.

Předně je ve filmu dost atypická hudba (moderní popík a kytarové cajdáky podkreslují třeba klasicistní bál, ve kterém by divák očekával spíše nějaký menuet – ačkoliv je vidět kapela hrající na smyčcové nástroje, ale hudba je ve filmu jiná). Pokud už překousnete hudbu a místy ji vítáte jako příjemné netradiční osvěžení, užívá Coppolová některé vyprávěcí postupy, které by seděly spíše jakési rodinné komedii z počátku 90. let (aby ilustrovala, jakými vybranými zákusky a botičkami, se Marie obklopovala, jsou tam jakési prostřihové sekvence, kde na stole pomocí stop-triku mizí a objevují se různé dortíčky, a pak jak si pomocí stop-triku zkouší stovky střevíčků).

Samotný film je docela málomluvný, zejména v první části se motá pouze jen kolem ilustrace toho, jak neuvěřitelně se Marie Antoinette, náctiletá dívenka, na francouzském dvoře nudila (divák se místy může nudit s Marií) – několikrát jsou zopakované ty samé záběry (vstávání, pompézní snídaně, modlitba a večer v posteli, kde Ludvík XVI namísto aby se snažil o potomka, tak řekne dobrou noc a otočí se. A zpočátku to vyznívá, že není na holky, protože si užívá života, jen když je obklopen svými druhy na lovu a večer je v posteli skleslý a nemá o nic zájem). Marie je tak obviňována z toho, že není schopna poskytnout následníka trůnu a celé se to tak trochu motá kolem toho, jaká je to tam nuda a zároveň kolem zadělání na následníka. Později však Ludvíkovi vysvětlí Mariin bratr – císař Josef, jak v posteli na to a první dítě je na světě...

Znalci dějin opět křičí, že film se místy nedrží reality, ale to muselo být každému jasné už po úvodních titulcích, kde hraje nějaký rokec a celé titulky jsou udělány moderním růžovým fontem. Dle imdb.com má dokonce v jedné scéně Marie Converse modré tenisky (záměrně je tam do záběru Sofia Coppolová vložila, aby prý ilustrovala, že Marie byla mladá rebelka), ale popravdě jsem si toho ani nevšimnul.

Osobně mě film místy bavil, místy nudil a zklamání spíše pramení z velkého očekávání po Ztraceno v překladu – historické nepřesnosti jsou mi volné, když je od začátku filmu vidět, že film není přesně dle všech regulí, jaké se od žánru toho typu očekávají...

23 (Number 23)

2007-06-10T21:34:00.000+02:00

Tento film s Jimmem Carreym v hlavní roli se v českých kinech popravdě moc neohřál. Je tedy veliká šance, že brzy bude na DVD ve videopůjčovnách či v prodeji v obchodech.

Předně musím říct, že kdyby ve filmu nehrál Jim Carrey, tak mě asi tento psychothriller o posedlosti číslem 23 od Joela Schumachera vůbec neosloví. Nevím proč, ale Jim Carrey je mi dnes o dost sympatičtější ve filmech, kde nehraje přitroublého idiota (ačkoliv ve své době byl Ace Ventura vtipný... no, ale když je člověku deset let, tak mu přijde vtipné asi cokoliv).

Jim Carrey v Number 23 hraje obyčejného chytače zatoulaných psů, Waltera, který má svou rodinu a jednoho dne jeho manželka objeví v antikvariátu knihu o posedlosti, která se jmenuje „Number 23“ a napsal ji Topsy Kretts (fonologicky Top Secrets). Kniha vypráví o detektivovi Fingerlingovi (hraje jej také Jim Carrey) a dost připomíná všechny možné filmy noir. Carrey v roli Fingerlinga je naprosto úchvatný.

Problém ale je, že onomu chytači psíků přijde, že kniha je napsaná o něm, byť jsou v ní malé změny. Walter se tak rozhodne pátrat po autorovi knihy Topsy Krettsovi, protože stejně jako hrdina knihy Fingerling, i Walter se stává posedlým číslem 23, které vidí naprosto ve všem. A hlavně chce zjistit, proč autor knihy toho o něm tolik ví.

Až do této doby je Schumacherův film opravdu dobrý. Hlavně scény Carreyho jako detektiva Fingerlinga jsou výborně vizuálně natočené. Bohužel s postupným odhalováním „záhady“ je film stále horší a horší. A onen (dle mého dost nadbytečný) epilog, ve kterém se Walter smířil se svou minulostí a jako správný Mirek Dušín se nechal zavřít za svůj dávno zapomenutý zločin z mládí, to bylo tedy opravdu silné kafe a naprosté zabití filmu, který se v prvních dvou třetinách skvěle rozjel. Možná kdyby byl plytký i začátek filmu, ničeho bych si nevšimnul... bohužel takhle film ani nenadchne, ani neurazí. A hrát v něm někdo jiný než Jim Carrey, tak by možná ani nikoho potenciálně neoslovil.

Tajnosti

2007-06-02T21:33:00.000+02:00

Po dost plytké české filmové tvorbě (kterou bych jednoduše nazval přehřebejkováno) jsem se z důvodu naprosté absence jakéhokoliv dobrého filmu v kinech (tři třetí pokračování hollywoodských trháků mě nějak neberou) rozhodl dát opět šanci českému filmu.

A byl jsem příjemně překvapen!!!

Alice Nellis totiž natočila opravdu dobrý film. Pokud máte navíc rádi hudbu Niny Simone a Buty (Buty do filmu přetvořili některé své písně a melodie k nepoznání, ačkoliv jsou po chvíli butyovsky rozpoznatelné), není už co řešit. Milovníci Rachmaninova si užijí hudby i v jedné scéně.

Hlavní hrdinka filmu Julie (hraje ji výborná Iva Bittová) si má údajně užívat idylického života (bohatý manžel, nový luxusní byt, milenec, nezávislá práce pro radost, šikovná téměř 18letá dcerka...). Pravda je však někde jinde... a je skryta za různými tajnostmi... které diváci v průběhu filmu pomalu odhalují.

Osobně se mi nejvíce líbily scény z obchodu s hudebními nástroji, kde mladý prodavač svým stylem prodávání připomínal Bernarda Blacka z britského sitcomu Black Books. Dalším skvělým motivem filmu byl fakt, že když se nám něco stane, tak to pak všude vidíme před sebou (taxikářka, které umřel pes a vidí teď všude psy... Julie když jede za svou dcerou a jiný taxikář jí řekne, že tyhle děti se v tomhle věku chytnou party a končí v heroinovém komatu – záběry na různé smažky a feťáky, jak jedou Prahou... jakási paní, která nemůže mít děti, tak se ji všichni ptají na děti či o nich mluví...).

Musím se připojit k doporučení Radka Pastrňáka na nedávném koncertu Buty v pražském klubu Retro (kam zavítali jako návštěvníci i Jan Svěrák s Alicí Nellis), abyste na film opravdu zašli. Dle obtlosutlého Pastrňáka by lístek měl stát nejméně 400 Kč, protože film za to opravdu stojí… naštěstí je kino o chlup levnější, ale to nic nemění na tom, že je zde dost dobře možná vážný kandidát na český film roku.

Velká žranice (La Grande Bouffe)

2007-05-27T21:31:00.000+02:00

Film Marca Ferreriho z roku 1973 dává dohromady čtveřici přátel, kteří se rozhodnou užrat se k smrti. A nikoliv však jen tak něčím, nýbrž vybranými pochoutkami, které si společně vaří (zejména díky jednomu členu čtveřice, vybranému šéfkuchaři a majiteli restaurace).

Film by se asi nestal nijak zvlášť slavným, pokud by v něm nehrály největší filmové hvězdy 60. a 70. let. Jednoduchou orientaci v postavách zajišťuje také to, že hlavní postavy mají stejná jména ve filmu jako herci ve skutečnosti. Pilot Marcello (Mastroianni), televizní choreograf Michel (Piccoli), šéfkuchař Ugo (Tognazzi) a soudce Philippe (Noiret) se uchýlí na víkend do obřího starobylého domu v Paříži, aby spáchali šílenou hromadnou sebevraždu – užerou se k smrti.

Většina záběrů 130minutového filmu spočívá ve žraní vybraných pochoutek, krkání a neuvěřitelném prdění. (Asi dle hesla Kdo krká, prdí, zdraví si tvrdí). Protože Marcello je děvkař, který bez ženy nevydrží ani chvíli, navrhne svým přátelům, že si do domu pozvou pár kurev. Současně je pozvána na večerní oslavu i místní učitelka Andréa (Ferréol). Philippe se zpočátku obává, že pozvat Andréu mezi ženy lehčích mravů nebyl zrovna správný nápad, ale Andrea se nakonec ukáže horší než všechny kurvy dohromady.

Většina kurev totiž po dvou dnech opustí tuto zvrhlou společnost a vydrží jen učitelka – kterou by každý považoval za jakousi morální autoritu. Andréa je nakonec pomalu horší než všichni ostatní, protože jim pomáhá nejen vařit, ale stane se jakýmsi společným majetkem všech a bez ní by asi film skončil možná jinak, protože v jedné scéně Marcello křičí, že užrat k smrti se je nemožné. (Jediný také zemře jinak než vinou přecpání se.)

Ze začátku filmu jsem si říkal, že herci si to museli opravdu užívat (samé pochoutky a nahotinky), ale ke konci filmu mě už přecházela chuť na jakékoliv jídlo a říkal jsem si, že takhle se cpát asi zas tak zábavné nebylo... V jedné dost humorné scéně říká kdosi odporně přežranému Michelovi: „Představ si, že jsi malý hladový Ind v Bombaji.“ a cpe do něj kupu pyré, ačkoliv je mu děsně špatně.

Film nakonec končí smrtí všech zúčastněných a jediná přeživší je Andréa obklopená houfem psů a velkými kusy syrového masa, které se povaluje po zahradě. Kdo chce, může v tom hledat (a najít) i jakési alegorie a kritiky konzumní společnosti, kdo nechce, může se podívat na místy dost nechutný, ale i zábavný a šokující film, byť mu příští rok bude již 35 let.

Peep show

2007-05-24T21:27:00.000+02:00

Minule jsem psal o Office, který produkovala BBC a za měsíc jej začali dávat na ČT2 jako Kancl, tak snad někdy dorazí do České televize i Peep Show, další britsko-humorný seriál, který vyrábí britský Channel 4.

Celý seriál je netradiční v tom, že vypráví příběh dvou spolubydlících Marka a Jeremyho, ... to tak netradiční není, ale spíše JAK jej vypráví. Seriál je natočen „v ich-formě“, čili kamera, která zabírá děj = to, co vidí a nebo si myslí buď Mark a nebo Jeremy. Jejich myšlenky jsou často natočeny přes audiostopu (když se s např. někým baví a nevnímají). Aby byla iluze pohledu hrdinů na děj dokonalá, často mají herci při natáčení kameru připevněnou na hlavě.

A teď proč je seriál tak humorný. Mark je naprostý suchar milující historii a pracující jako úředníček ve společnosti poskytující půjčky. Ve firmě se mu líbí kolegyně Sophie (napříč všemi sezónami sledujeme jejich sbližování, které skoční ve 4 sezoně až svatbou, kterou nechce ani Mark a ani Sophie). Jeremy je naproti tomu flákač, proutník, který sundá vše v okruhu (ačkoliv i on se umí zamilovat) a který o sobě tvrdí, že je muzikant. Ti dva jsou protikladní, lezou si na nervy, ale zároveň se mají tak trochu i rádi a nemohou bez sebe být.

Z vedlejších postav stojí za zmínku asi jen Super Hans, kamarád Jeremyho, který je naprosto a neustále něčím sjetý. (Asi nejvtipnější bylo, když si Super Hans a Jeremy chtěli otevřít hospodu a Super Hans navrhnul, aby se jmenovala „Free the Paedos“ (Osvoboďte pedofily), Jeremy nesouhlasí a navrhuje něco jako „Swan and Tomato“ (Labuť a Rajče) a Super Hans: „A co takhle Labuť a Pedofil?“)

Seriál se pro svůj dost často vulgární (ne jen řečmi, ale i tím co se odehrává – soulož v „ich-formě“ atd.) způsob vyprávění pouští až po desáté večerní – což je asi také důvod nízké sledovanosti (7,7 % diváků). Některé scény jsou překvapivé, šokující. Třeba když Jeremy chodí s dívkou, která mu dovolí splnit si jakékoliv sexuální přání, ale na oplátku on pak musí splnit to její. Jeremy chce sex ve třech, ten proběhne a na závěr se pak ale na oplátku musí tou dívku nechat ošukat, když si ona na sebe nasadí umělohmotný penis. Mark a Jeremy mají také často homosexuální myšlenky. Mark má třeba pocit, že miluje svého šéfa. Jeremy se dokonce jednou i neuvěřitelně zhulí se Super Hansem, aby si pak vzpomněl, že si je vlastně navzájem vykouřili... Humor je to tedy někdy peprný, ale způsob, jakým je to podané, je prostě kouzelný.

V Británii nyní skončila čtvrtá sezóna (ačkoliv mezi třetí a čtvrtou byla dvouletá pauza – producenti se stále nemohli rozhodnout, zdali seriál ukončit a nebo ne – má pouze sledovanost kolem milionu diváků, nakonec se ale bude natáčet i pátá sezóna – právě díky vysokým prodejům DVDček – doporučuji zakoupit). Stejně jako každý jiný britský seriál, i tento má pouze šest dílů za sezónu, což dle mého názoru přispívá vysoké kvalitě, která je udržitelná od prvního až do posledního dílu. Možná na tomto příkladu točení seriálů by se mohli poučit čeští tvůrci točící kdejaký „nikdy nekončící“ pseudo(s)e(r)i(a)le(ček) „ze života“, ve kterém se tak řeší, kdo vysype smetí a nebo koupí mlíko a dva rohlíky, případně podepíše smlouvu či dodá podklady ke smlouvě.

Hraje skupina Spinal Tap (This is Spinal Tap)

2007-05-16T21:26:00.000+02:00

Tento fiktivní dokument z roku 1984 o nikdy neexisující heavy-metalové kapele Spinal Tap je asi nejslavnějším počinem Christophera Guesta. Sám Guest je v téměř každém svém filmu k nepoznání a vždy se honosí jiným přízvukem. V jeho filmech herci často nemají žádný scénář, jen jim řekne, co se tak asi bude dít a vše se naostro improvizuje. Tento film není výjimkou.

Ve Spinal Tap, který Guest napsal, zároveň ztvárnil roli ne dvakrát inteligentního kytaristy Nigela Tufnela. (Jen tak pro zajímavost... „Tufnel“ v podání Guesta si „zahrál“ i v jednom díle Simpsonů spolu s celou kapelou Spinal Tap). Celý fiktivní dokument zobrazuje americké turné britské kapely Spinal Tap. Naprosto dokonalé a vtipné jsou zejména rozhovory režiséra dokumentu s jednotlivými členy kapely. Kupříkladu Tufnel hraje na klavír svou skladbu a říká: „Je to cosi mezi Mozartem a Bachem... něco jako Mach.“ Režisér přitakává a říká, že je to překrásné a ptá se, jak se to jmenuje. A Tufnel na něj: „Lick my love pump“.

Ve filmu sledujeme různé vtipné situace, které se členům kapely stanou během turné, jako například časté odřeknutí koncertu. Problémy s vydáním CDčka. Až po příjezd manželky zpěváka kapely Davida St. Hubbinse, která zaviní pomalu až rozpad kapely (zápletka nápadně připomíná často nenáviděnou Yoko Ono a její vliv na rozpad Beatles). Hodně humorné jsou i „archivní“ záběry na kapelu z 60. a 70. let.

Kapela je také zvláštní naprosto nevysvětlitelnými úmrtími bubeníků, kterých za celou historii kapely zemřelo více jak 30. Nejlepší byl ve filmu asi opravdu Christopher Guest, například když říká, že největší prostor pro jeho seberealizaci v kapele jsou jeho sóla a je na něj prostřih jak hraje houslemi na kytaru a zároveň nohou hraje na jinou kytaru postavenou na zemi. Zde se dá dočíst že se jedná o parodii na kytaristu Jimmyho Page z Led Zeppelin, který při svých sólech hrál na kytarou houslovým smyčcem (alias šmytcem).

Kupříkladu v rozhovoru Rickyho Gervaise s Christopherem Guestem, se dozvíte, že když byl film poprvé promítán, hodně lidí říkalo, že ten film je dobrý, ale že si režisér Rob Reiner měl pro dokument vybrat lepší kapelu, než bandu takovýchto idiotů. Jak je vidět tehdy lidi ani nějak nenapadlo, že by se mohlo jednat o jakýsi fiktivní dokument, tzv. mockumentary.

A abych uzavřel tenhle velmi vtipný snímek, který doporučuji rozhodně každému... Ke konci se kdosi ptá zpěváka Spinal Tap, co by si nechal napsat jako epitaf na svůj hrob. On se zamyslí a pak řekne... „Zde leží David St. Hubbins... a... proč ne?“

300, Frank Miller

2007-05-16T16:46:00.000+02:00

O Filmu 300: Bitva u Thermopyl jsem psal již zde. Nyní přichází správná chvíle podívat se na knížku. Frank Miller vydal pět dílů komixu 300 v roce 1998. Rok poté vyšel komix svázán v knize a stejně je k dostání i u nás. Hádám, že cena 999 Kč asi neodradí jen vážné zažrance do díla Franka Millera, my méně oddaní obdivovatelé Millera si vystačíme se službami knihoven a výtiskem určeným jen do studovny..., no ale zpět ke knížce, která vyšla v Čechách poprvé už více jako před pěti lety a podruhé v roce 2005 a jejíž prodejnost určitě částečně muselo zvednout uvedení filmu 300 do kin.

Pokud bych měl srovnat knižní předlohu a film, jasně jsem víc pro Millerův komix. Naprosto příšerné a nudné scény ve filmu ze spartanského „senátu“, kde měla Leonidasova (v tomto případě lepší než asi korektní tvar Leonidova – přípomínající dost Brežněva) manželka, se v knižní předloze vůbec nenachází, což je jenom dobře. Hodnotit zde kresbu Franka Millera snad ani nemá cenu, protože stejně jako u Sin City, se na to úžasně dívá, ačkoliv oproti černobílému Sin City, ve kterém bylo jen pár plošek barevných, je 300 udělán celý v barvě a musím říct, že se mi Sin City líbilo dle grafické stránky o dost víc, i když tohle je taky pěkná práce.

Film, který mě moc vpravdě nenadchnul, tak se mu musí alespoň nechat, že některé záběry jsou opravdu „doslovně“ z komixu přendány na filmové plátno. Na druhou stranu je ale ve filmu řada scén, které v komixu vůbec nebyly a nijak zvlášť mi nepříjde, že by film obohatily – nu možná znuděný divák, chce být „baven“, a tak se ony Xerxesovy příšerky třeba líbí, ale v komixu byl opravdu jen párek slonů a přišlo mi to věrohodnější a tak akorát.

Kdybych měl však volit mezi lístkem za kino a koupí knihy, tak je jasné, že kino vyhraje, protože dávat za 81 stran 999 Kč mi příjde už opravdu přehnané. Vím, že komixové knihy jsou hodně drahé, ale tohle je dle mého už příliš. Pro srovnání mám doma za 690 Kč 380stránkovou knihu: Jimmyho Corrigana – Nejchytřejšího kluka na světě (kterou napsal a nakreslil Chris Ware). Chápu, že se nedá měřit dílo penězi, ale tisícovku za 81 stránek dá asi jen ten Millerův fanda nejfandovatější, ale možná si pak bude každičký obrázek studovat do nejjemnějších detailů, aby si knihu náležitě užil.

Q, Luther Blisset

2007-05-07T16:45:00.000+02:00

Zatímco u nás máme neexistujícího malíře v podobě Bohumila S. Kečíře, v roce 1994 vznikl celosvětový projekt, aby kdokoli využil jména „Luther Blissett“ pro prezentaci svého díla. Neexistující Blisset tak kupříkladu zkomponoval řadu hudebních děl a vyvrcholením „jeho“ tvorby je román „Q“, po jehož vydání v roce 1999 autor roku 2000 spáchal rituální sebevraždu, seppuku.

Kniha je ve skutečnosti dílem čtyř Italů z Bologni, kteří sepsali velmi čtivou knihu odehrávající se během 16. století... a ten neexistující Blissett je dejme tomu zajímavý marketing... Příběh knihy Q začíná událostí, o které slyšel skoro každý – Martin Luther přitloukl na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí a odstartoval tak reformaci. Vždy se ve spojitosti s Lutherem musím pousmát při vzpomínce na svou spolužačku ze střední školy (katolička), která tvrdila, že je to výmysl, protože dveře byly podrobeny vědecké analýze a není možné v nich nalézt sebemenší stopy po hřebech, kterými měl údajně Luther teze přitlouct. (Třeba používal lepidlo, že jo, ale idea Luthera lepícího teze na dveře asi není tak ohnivá, jako když to tam PŘITLUČE hřebama.)

Kniha pak sleduje osudy hrdiny, o kterém vlastně nevíme, jak se ve skutečnosti jmenuje a kým je (postupně v románu vystupuje pod několika falešnými jmény). Důležité je, že se až téměř „forrestgumpovsky“ (to je hnus, tohle slovo) nachomítnul a zásadně ovlivnil několik důležitých událostí a historických osobností (Thomas Müntzer, Jan Matthys, Jan z Leydenu). Kudy hlavní hrdina chodí, tam všude nalézají smrt jeho přátelé z novokřtěneckých (anabaptistických) řad. Až ke konci knihy si hrdina uvědomí (mimochodem autoři jdou tak daleko, že hrdina dokonce epochálně pomocí směnkového podvodu okrade tehdejší nejvlivnější bankéře – Fuggerovi), že vždy sice bojoval proti církvi, ale ve skutečnosti byl jen pěšákem na šachovnici velikých politických intrik – boj o moc mezi císařem a papežem. Smrt, která hrdinu všude provází však nepřichází jen tak náhodně. Za většinu z nich může tajemná postava, která si říká Q a je tajným agentem římského biskupa Carafy. To by z nahlédnutí do děje mohlo stačit.

Kniha je psána dost útržkovitě – vždy jen na začátku kapitoly je uvedeno datum, děj se pak odehrává v horizontu 40 let a nejvíce prostoru je ve knize věnováno asi Obsazení Münsteru a událostem, které k němu vedly. Ačkoliv dějepisných údajů je v knize více než dost, rozhodně to není nudné. Co jsem však nemusel byla jedna kapitola, která pro zvýšení napětí byla napsána stylem, který zrovna dvakrát nemusím – za použití vět, kde dvě slova už tvořila dlouhou větu. Čili takové to: „Tma. Rychle dýchám. Bolest. Utíkám.“ Naštěstí to ale bylo použito jen v jedné kapitole, a tak to zde autorům ponecháme jen pro to, abychom je případně mohli obdivovat, jak jsou řemeslně zdatní literáti. Příběh v ich-formě hlavního hrdiny je střídán dopisy agenta Q, které posílá Carafovi (můžeme tak sledovat události hlavního hrdiny z druhé strany, případně jejich rozuzlení) a později se stále častěji do knihy vkrádají zápisky z Deníku Q, které se ve finále střídají na přeskáčku s osudy hlavního hrdiny, až se ve finále setkají. Jako by sami autoři tušili, že setkání neproběhlo tak epochálně, jak nás na něj půl knihy vnadili, najdeme zde pak větu: „Zúčtování není takové, jak sis představoval.“

No rozhodně Italové potvrdili, že umějí psát napínavé a čtivé romány, kde umí dobře využívat historické kulisy. Komu se líbily například dva doposud vydané romány Monaldiové a Sortiho – Imprimatur a Secretum, tak si může čtením Q zkrátit chvíli, než se česky vydá třetí díl Veritas z plánovaného sedmisvazkového projektu.

Keith Haring, Petr Kvíčala a další v Českém Krumlově

2007-05-01T17:19:00.001+02:00

Dle mého skromného názoru zatím letos nejlepší výstava, na které jsem byl. Zážitek je navíc umocněn faktem, že Český Krumlov je moc pěkné město (sice trochu víc turistů) a Schiele Art Centrum, ve kterém se výstava koná, je takové obrovité bludiště, kde se ukrývá celá řada pokladů.

Největším lákadlem výstavy je samozřejmě Keith Haring, americký pop-artista, který zemřel ve věku 31 let vinou AIDS. Určitě každý zná jeho veselé obrázky psíků (můj pokoj jich zdobí hned několik), ale pokud je čekáte i na této výstavě, budete zklamáni. Je zde několik Haringových cyklů, kde lítá spousta mimozemšťanů v talířích a jejich paprsky působí na lidi, že jim všem stojí pérko a souloží mezi sebou, či se psy a nebo psi obsouložovávají (pěkné slovo) lidi. No celé je to dost ujeté a jestli chcete s sebou vzít děti, aby se dívaly na veselé pejsáčky Keitha Haringa, tak to možná není ten nejlepší nápad. Ačkoliv proč nevysvětlit dětem reprodukční systém na příkladě psa, který zezadu píchá do zadku jakéhosi chlapíka.

Dalším cyklem je cyklus Apokalypsa – střídají se barevné mišmaše spolu s textem – a zde mi dost vadilo (ačkoliv anglicky umím), že nikde není český překlad. Stejně tak v další „Haringově“ místnosti jsou ilustrace k textu Williama S. Burroughse. Text má však tu vadu, že je napsán ručně (a opět anglicky) takovým škrabopisem, že hodiny luštit těch několik stránek roztroušených po místnosti zvládne asi jen opravdový Burroughsův fanda. Celá sekce o Haringovi je ukončena jeho několika fotoportréty a videem, které je zajímavé, ale zas má tu vadu, že je pouze anglicky a bez titulků.

Na půdě je menší šok v podobě výstavy mladých neworských umělců. Asi nejlepší je zde jakási upletená obýváková stěna (televize, rádio, hodiny...) a bonusem jsou uvaděčky, které sedí v této expozici jako v obýváků a tlachají o naprostých kravinách (tlachání asi není součástí uměleckého záměru).

Mým osobním vítězem výstavy se však staly práce Petra Kvíčaly a to zejména cykly „Jen pro tvé oči“, ze kterých oči jen přecházely. Nebyl snad jediný Kvíčalův obraz, který by se mi vyloženě nelíbil a jeho věci mě opravdu nadchly.

Součástí výstavy je i malý koutek Egona Schieleho, kde zaujmou tak dva obrazy a zbytek nic moc. No abych to uzavřel, rozhodně doporučuji každému vyjet do Krumlova, protože tahle výstava je fakt pecka.

Dvě knihy vzpomínek (Osip Mandelštam), Naděžda Mandelštamová

2007-04-25T16:44:00.000+02:00

Ze všeho nejdřív to chce nebýt ovlivněn Kunderovou knihou Nesmrtelnost, kde v jedné části je dost proti tomu, aby vdovy po literátech sepisovaly jakési paměti. „Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih.“ Můžeme v tomto s Kunderou na jednu stranu souhlasit, ale nebýt Mandelštamové, která „obětovala“ svůj život za zachování odkazu básníka akméismu Osipa Mandelštama, asi by nám uniknul nejen jeho životní příběh, ale i také jeho verše.

Mandelštamové se musí nechat, že se nejedná jen o „tupou“ knihu adorující jejího manžela. Knihu si může přečíst klidně i člověk neznalý básní Mandelštamových, protože kromě jejich soužití, je to také kniha (zejména ta první) o 30. letech v Rusku, postupném zhoršování se životních podmínek těch, kteří nepatřili do všech možných spisovatelských svazů a organizací a nepožívali žádné výhody, které by jim poskytovala oficiální moc (automobil, letní vilka, bohaté příděly jídla a ošacení apod.). V obou knihách Mandelštamová popisuje také spoustu životních příběhů různých lidí (i nedůležitých osob jako je zedník, posluhovačka, kuchařka apod.), na kterých se nějakým způsobem podepsala tehdejší moc. Asi nejvíce prostoru je kromě Osipa Mandelštama věnováno Anně Achmatovové, se kterou se Naděžda přátelila i po Mandelštamově smrti.

Pro lidi, kteří v komunistickém režimu vyrůstali už jen jako děti (a nebo vůbec), to může být velice poučné čtení. Vůbec celá nálada, která se knihou táhne – „ztráta vzájemné důvěry je prvním příznakem společenského rozkolu v diktaturách našeho typu“ – „jen když je člověk, případ se už najde“ – „čím líp se plnily plány, tím hůř se žílo“ – „náš lid nežije, jen plní plán“ – není vůbec veselá. Do toho vyprávění o místech, kde se každý přiznal k čemukoliv, následovaných lágry, všudypřítomných udavačích, sledování, agentech, neutěšené bytové situaci, hladomorech, ve kterých na Ukrajině umíraly miliony lidí, rozkulačování atd.

Škoda jen, že 700 hustě popsaných stran titěrnými písmenky se asi nebude chtít každému číst. Ale jako lékař léčící komunistickou úchylku, bych určitě čtení této knihy předepsal každému, komu se s nostalgickou slzou v oku stýská po komunistickém režimu.

Lawrence Ferlinghetti - Obrazy a básně

2007-04-19T17:19:00.000+02:00

Výstava obrazů Lawrence Ferlinghettiho v suterénu Domu u Zlatého prstenu trvá do 13. května 2007. Osobně jsem si před lety zamiloval Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, a tak jsem byl zvědav na maestrovu malířskou tvorbu. Umprum sice vystudovaný nemám, ale některé obrazy na mě působily dojmem tvorby nenadaného dítěte ze základní školy, pro kterého je výtvarka utrpení. Kromě mazanic, které podbarvovala hlasitá smyčka americké státní hymny, do které soci nesrozumitelného vykřikoval sám Ferlinghetii, bylo na výstavě i několik opravdu pěkných obrazů, které zaujaly buď svými barvami a nebo nápadem.

Součástí výstavy je i několik videoprojekcí. Sám bych se chtěl někdy setkat s člověkem, který cíleně na jakékoliv výstavě vydrží všechny videoprojekce (delší než minutu) od začátku až do konce. Vtipná byla videoprojekce, kterou natočili v Praze roku 1998, když zde byl Ferlinghetii na návštěvě. L.F. v ní recituje svou báseň, která ho napadla v noci. Výraz „staromák square“ mi přišel opravdu veselý.

Součástí vstupenky je vstup i do prvních třech pater, ve kterých se ve stálé expozici prezentuje česká malba 20. století. Jak říkal Ricky Gervais v Office: „Mám rád všechna velká jména“ – z nich si užijete Toyen, Štýrského či Emila Fillu. Co si však rozhodně neužijete je pomalu až policejní dohled místních uvaděčů, kteří vás nápadně nenápadně sledují za každým krokem. Cítil jsem se pomalu jak Mandelštamová na procházce s Achmatovovou, když je sledovali nápadně nenápadní fízlové. Nevím, jestli je to v jejich popisu práce, ale přijde mi krajně trapné, pokud mě ze vzdálenosti jednoho metru pronásleduje uvaděč v místnosti, kde jinak nikdo není. K odbytí dotěrných uvaděček nepomohly ani průpovídky typu: „Škoda že když už máme průvodce, tak není prohlídka komentovaná.“ apod. Pak mi nějak uniká několik kamer umístěných v každé místnosti...

Kancl (The Office)

2007-04-18T21:19:00.000+02:00

Tímto prvním televizním projektem z roku 2001, který režíroval Stephen Merchant, získal Ricky Gervais svou slávu. O této autorské dvojici jsem psal již zde. Seriál Office získal zlatého glóba za nejlepší komediální seriál a sám Gervais obdržel několik cen BAFTA (letos jsou nominování oba – Gervais i Merchant, a to za jejich druhý společný seriál Extras).

Aktualizace 22/05/07: Dnes začala ČT2 vysílat Office pod názvem „Kancl“. V programu je uvedeno 1/14, čili se budou vysílat obě sezóny po šesti dílech, které budou následovány dvěma „Christmas Specials“.

Tak hurá na Office. David Brent je šéfem papírenské společnosti Wernham Hogg v malém britském městečku Slough. Celý seriál je natočen jako dokument BBC. David Brent si o sobě myslí, že je nejenom skvělý šéf, ale též talentovaný bavič, zpěvák a tanečník, ale nějakým zvláštním způsobem BBC natočila dokument o šéfovi, kterého by si rozhodně žádný člověk nepřál mít, protože je to naprostý idiot.

Vždy když běží chvíli „děj“, jsou pak prostřihy na „mluvící hlavy“ jednotlivých hrdinů, kteří do kamery komentují to, co se například před chvílí v kanceláři událo. Asi nejlepší jsou hlášky Davida Brenta (Ricky Gervais), který svým sebevědomým hlasem o sobě říká, že je nejenom „great boss“, ale také „chilled-out entertainer“ (vyklidněný bavič). Celý humor Office stojí na „trapných situacích“, kdy se většina lidí na sebe tak v šoku dívá, co to má být a David Brent má pocit, že se právě udála největší legrace v historii humoru. Výhodou je, že sitcom není podbarven smíchem (aby bylo dočiněno efektu dokumentu) a na kameru, kterou je seriál natočen, je také nutno si chvíli zvyknout, protože oním dokumentárním stylem je lehce netradiční.

Office patří mezi seriály, které se vám nemusejí na první pohled líbit. Když mu však dáte šanci, tak mu časem přijdete na chuť. Kromě samolibého Davida Brenta v seriálu vystupují: Tim a Dawn (Tim miluje Dawn, ona má však snoubence), dále Gareth Keenan, který je vtipný již sám o sobě svým zjevem a neuvěřitelně pije krev Timovi. To jsou hlavní postavy. Z těch vedlejších stojí za zmínku rozhodně málomluvný Keith, který však když něco řekne, stojí to opravdu zato.

Pokud máte rádi britský humor (a jako že Česká televize spolu s HBO ho do nás praly a perou silnými dávkami: Monty Pythons, Fawlty Towers (Hotýlek), IT Crowd (Partička IT, na HBO), Black Books, Red Dwarf (Červený Trpaslík), Yes Minister (Jistě, pane ministře), tak rozhodně dejte šanci i Ricky Gervaisovi s jeho seriálem Office a případně i Extras.

Salvador Dalí (Berlín)

2007-04-15T17:18:00.000+02:00

O kulturních tipech z cizích zemí jsem se zmiňoval již zde. Ale stejně mi nic nebrání v tom, abych napsal o včerejší výstavě díla Salvadora Dalího v Berlíně, která trvá do 22. dubna 2007.

Na ploše 1600 m2 se představilo na více než 300 litografií a dalších technik. Ony „provařené“ obrazy, které všichni viděli za život již milionkrát, na této výstavě rozhodně nehledejte. Většinou se jedná o speciální techniky – litografie, suchá jehla apod. Obrázky jsou rozděleny tematicky – nejvíce mi v paměti utkvěly ilustrace k Donu Quijotovi, Dantově Božské komedii a pak tři sošky, které byly hooooodně dobré.

Naprosto šíleným prvkem výstavy je promítání dokumentárního filmu z roku 1971, A Soft Self-Portrait of Salvador Dalí, ve kterém hraje sám Dalí a mluví anglicko-španelsko-francouzsky. Film má anglického vypravěče (Orson Welles) a vydržet jej celý je asi nadliský úkol. Dalí pobíhá v různých maskách, převlecích, paruce, s šílenými kosmickými rekvizitami a vypráví sám o sobě a o tom, jak tvoří. Asi nejlepší část filmu byla, když byl Dalí uprostřed jakési průsvitné gumové kupole a maloval na její vnitřní stěnu obřím štětcem a sledovalo ho z vnějšku publikum mladých lidí.

Jediné, co bych výstavě opravdu vytknul, je jisté organizační odfláknutí. U některých cyklů a na začátku výstavy byly veliké informační tabule se spousty textu, avšak kdo neumí německy, má jednoduše smůlu. Jakýsi místní anglicky hovořící pán se mi sice velice omlouval, že nemá žádné letáky s texty v angličtině, ale to asi nikomu nepomůže... Dále popisky jednotlivých děl byly často zajímavou jazykovou směsicí. Někdy byly pouze v němčině, jindy byly i francouzsky a někdy k němčině byla přidána angličtina (často se při překladu anglický a německý popisek značně lišil). Čili kdo tomuto přikládá důležitost a neumí důkladně německy, bude asi hodně zklamán.

Jinak jsem byl výstavou nadšen právě pro seznámení se s méně známou umělcovou tvorbou a rozhodně bych 8 eur (za studenta) a 12 za dospělého nepovažoval za vyhozených.

Mise na měsíc 3D (IMAX)

2007-04-13T21:18:00.000+02:00

Jedná se o už druhý „vesmírný“ snímek v IMAXU, avšak s (na poměry českého Imaxu) téměř dokonalým snímkem „Kosmická stanice 3D“, opravdu Mise na Měsíc nemůže vůbec soutěžit.

Když pomineme obvyklou vatu, kterou je většina IMAX filmů vyplněna, tak toho moc opravdu nezbude. Výhoda IMAXU je alespoň ta, že filmy jsou tak krátké, že nemá cenu ani z kina odcházet, protože utrpení velmi rychle končí. Pětiminutový záběr na hopsající děti, z nichž jedno po druhém odpovídá na dotazy: „Znáš nějakého kosmonauta jménem?“ a my se snad máme smát, když dítko odpovím „Jim“ a nebo „Lance Armstrong“? Aby pak po chvíli skoro všechny děti říkaly: „Až vyrostu, chci se stát kosmonautkou.“ a nebo „Až vyrostu, chci se stát kosmonautem“. Pokud už sami nevyrostete z těchhle naprosto zbytečných záběrů, které mají informační hodnotu někde hluboko pod bodem mrazu, tak se možná dočkáte i něčeho z mise na měsíc.

Dozvíte se názvy všech misí na Měsíc, prostříhané se všemi „hláškami“, které zahlásili američtí kosmonauti po vystoupení na Měsíc, ale jak moc originální chtěli být, nikdo Neila Armstronga se svým „velkým skokem pro lidstvo“ netrumfnul... Všechny historické záběry se promítají na malinkaté 2D plošky, které jsou zakomponované doprostřed obřího 3D plátna, kam by se na výšku vešlo stoosmdesat psů, šest zeber, dva potkani a tři sloni. (Kdo byl v IMAXU více jak jednou, tak už musí snad chodit o pět minut pozdě, aby záměrně přišel o skvělého uvaděče, který přirovnává výšku plátna k několika naskládaným slonům na sebe. Osobně bych si vystačil s počtem metrů, protože nevím, jak vysoký je průměrný slon.)

A protože historické záběry tvoří většinu filmu, moc toho ve 3D ve skutečnosti není – ano, někdo namítne, že onen rámeček, ve kterém se odehrávají archivní záběry, je 3D, ale archivní záběry jsou 2D. Jediné ryze 3D záběry jsou na jakési dva hopsající kosmonauty, ale nikde nebylo řečeno, zdali je to skutečně na Měsíci, a nebo se jedná o 3D počítačovou ilustrační simulaci. Osobně ale předpokládám, že to byla jen nějaká ilustrační hraná simulace na Měsíci, takže ony „skutečné“ (to mi připomíná zcestný slogan „Vítejte ve skutečné realitě“) měsíční záběry budou opravdu asi jen ty archivní záběry.

Nezbývá mi než říct, že IMAX opět zklamal. Filmy v něm jsou z většiny naprosto příšerné, a že jsem je viděl skoro všechny. Nejlepší byl asi úplně první snímek z vodního světa a poté ona Kosmická stanice 3D. Bylo v nich totiž nejméně vaty a nebyly ani opředeny scestnými zápletkami (dívka, co si šňupne v Muzeu prahistorický koks, aby viděla 3D T-Rexe) a nebo stále se omílajícími větami dokola „Páni, podívej na tu úžasnou strukturu.“ (Tajemné hlubiny), či hereckými výkony Benedikta a Otylky v podobě dabérů, kteří namluvili hmyz (Království hmyzu 3D). Osobně si myslím, že do IMAXU se má chodit na dokumenty a nikoliv na příšerné zápletky, které nemají smysl, aby se jimi opředly dokumentární záběry. A nebo lidé opravdu potřebují k záběrům přírody komentáře typu: „A támhle Pepík (lev) právě zahryznul naší milou Andulku (Antilopa), a nakrmí tak své neposedné nezbedy Bertíka (malý lev) a Samsoníka (malý lev č.2.)?

Air Asia (Langhans Galerie Praha, 04.04.-01.07. 2007)

2007-04-06T17:16:00.000+02:00

Pod nic neříkajícím názvem Air Asia se skrývá osmnáct současných a historických fotografických cyklů. Po prvotním překvapení z tak velkého množství cyklů, následuje však rychlé vystřízlivění v podobě zjištění, že jeden cyklus = většinou 3 nebo 4 fotografie. To ale nic nemění na tom, že v Langhansu je zajímavá výstava asijské fotografie.

Začíná se v druhém patře, kde jsou dva fotocykly a 60minutové (!) video Město fotografií. Někdy mám problém vydržet i několikaminutové videoprojekce, a tak jsem toho po několika minutách nechal, ačkoliv to, co jsem zrovna viděl bylo docela veselé, i když neznalcům anglického jazyka asi přijde divné, proč je video pouze v původním znění s anglickými titulky. Film o indických fotoateliérech byl docela vtipný. Když fotograf ověšený zlatem říká paní, která se přišla vyfotit „Zatáhněte si to břicho, ať není na fotce to vaše panděro.“ a když to nemá kýžený výsledek, tak na ní zavolá „Tak si přes něj dejte ruce, ať není na fotce vidět.“ A světe div se, ona to poslušně dělá. Stát se mi tohle u nás doma, tak fotografa asi seřvu a jdu pryč...

V druhém patře je asi jeden z nejlepších fotocyklů – Přes růžové brýle – jedná se o fotografie z malajských fotoateliérů z let 1977 – 1982. Při pohledu na Malajce v kalhotech do zvonu a v top-gun brýlích se musí návštěvník opravdu zasmát. Kdo to v Langhansu už trochu zná, tak bude možná překvapen, že dva minicykly jsou i v místní malé knihovně.

Nejlepší část výstavy se táhne po schodech odshora až dolů (nebo opačně, jak chcete). Cyklus se jmenuje Ateliér Kulsum, Prodej snů na fotopapíře – kočovné fotoateliéry v Indii. Jedná se asi o místní folklór, protože Evropan musí mít při prohlížení těchto maličkých snímků záchvaty smíchů. Indové se fotí s papírovými kulisami filmových bollywoodských hvězd. Zákazníky jsou prý chudí Indové, kteří platí za fotografii 35 centů.

V prvním patře je hned několik fotocyklů. Zde mě tak oslovily maximálně fotografie z Války ve Větnamu, ačkoliv někomu možná přijde zvláštní, že na protější stěně se nacházejí autoportréty thajského homosexuálního fotografa převlečeného za ženu. Fotografie z cyklu o indických úřednících jsem již viděl, ale i tak mě paní zavalená tunami papíru vždy pobaví.

V přízemí pobaví cyklus Satira Bollywoodu, kde jsou jakési parafráze na filmové plakáty z Bollywoodu. V prostorách suterénu jsou černobílé fotografie vietnamského fotografa, který jako dítě trávil čas v buddhistickém klášteře, odkud se dostal do války proti Kambodži a z ní utekl do USA, kde začal studovat fotografii. Nyní opět žije v klášteře a na fotografiích tak vidíme prostý klášterní život buddhistických mnichů.

Některé cykly se určitě nebudou líbit všem, ale naštěstí je jich zde tolik, že si každý přijde na své. Jako celek jsem byl však spokojen.

Tears of Black Tiger (Fah Talai Jone)

2007-04-05T21:13:00.000+02:00

Tímto filmem debutoval thajský režisér Wisit Sasanatieng. O jeho druhé filmu Občan Pes (2004) jsem psal již zde. Zatímco Občan Pes mi naprosto uchvátil, po shlédnutí tohoto filmu jsem měl dost rozporuplné pocity. Ale určitě dám Sasanatiengovi ještě šanci s jeho třetím filmem v pořadí, hororem Unseeable (2006).

Jedná se totiž o jakýsi šílený mix westernu, komedie, love-story a akčního filmu. Již samotná popiska na DVD „Mad as a bag of spiders.“ mě měla varovat, že tenhle film nebude jen tak něco. Stejně jako Občan Pes, je i tento film ujetě barevný. Například kovbojský záporák má růžovo-tyrkysový outfit a vypadá jako mix Little Richarda a Bruna Ferrari.

Z westernového žánru film přebírá pistolnické souboje, které se však někdy zvrtnou v akční přestřelky, kde na sebe lidé vytáhnou bazuky a vůbec je to celé úplně šílené. Jinak jakákoliv událost je zde odporné klišé. Takže chudý syn rolníka Dum se zamiluje do Rumpoey, dcery bohatého měšťana. Když se jí zastane na škole při potyčce, je vyhozen ze školy a dá se na dráhu westernového zločince v gangu jakéhosi Faie, u kterého se stane nejrychlejším pistolníkem široko daleko a známým jako Black Tiger. Později je Rumpoey donucena si vzít jakéhosi policistu, který chce Faiovi a jeho kumpánům zatnout tipec. A během jejich svatby zaútočí Faiův gang na policistu. Uff. Tak to by byl děj.

Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že je to jakýsi Limonádový Joe z Bangkoku, avšak chyba lávky. V průběhu se z filmu stane spíše jakýsi akčnák a love-story po vzoru Romea a Julie (i s nešťastným koncem, ačkoliv Rumpoey to přežije). Původní záměr byl asi natočit parodii na westerny a dojáky, ale jaksi mi to vůbec nepřipadalo vtipné, ačkoliv všichni herci přehrávali jako ochotníci z Horní-Dolní. Výsledek pak vyzní jen jako totální kravina, ačkoliv záměr natočit kravinu asi u Sasanatienga nebyl.

Prison Break

2007-04-03T21:11:00.000+02:00

Včera skončila druhá sezóna jednoho z nejsledovanějších televizních seriálů v Americe, a tak je teď nejlepší čas poohlédnout se za tímto seriálem. Českou fan-site naleznete na tomto odkazu.

První sezóna

Michael Scofield je málomluvný mladík s pronikavým pohledem, který se jednoho dne usmyslí, že dostane z vězení svého bratra odsouzeného k smrti za vraždu bratra viceprezidentky USA. Důvod, proč bychom měli mít Michaela již od prvního dílu rádi, je ten, že Lincoln Burrows není žádný vrah (pouze malý zlodějíček a rváč), protože k žádné vraždě nikdy nedošlo a celé to bylo nastraženo...

První sezóna se celá odehrává v prostředí věznice Fox River, kam se nechá Michael schválně zavřít pro bankovní loupež. Téma útěku z věznice nespravedlivě odsouzeného není nové a odjakživa přitahuje řadu čtenářů knih či televizních diváků... Michael si sice celý plán útěku bezpečně připravil z domova do nejmenších detailů (aby náhodou na něco nezapomněl, tak si nechal celé tělo potetovat plánem útěku, a proto ho ve většině záběrů vidíme v triku s dlouhým rukávem), ale protože věznice si žije sama jiným životem a ne vše jde dle plánu, zatahuje Michael postupně do útěku stále víc a víc lidí. Nakonec prchá neuvěřitelných deset lidí, z nichž se osm dostane na svobodu. Bohužel pro Michaela, většina z prchajících trestanců se dozví z úst umírajícího Charlese Westmorelanda o pěti milionech dolarů, které má někde tam venku uschované. Tím končí první sezóna.

Protože se seriál stal velice úspěšným (= velká sledovanost, velké zisky), rozhodli se tvůrci podojit kozu do mrtě, a tak vznikla sezóna druhá, která je místy dost neuvěřitelná.

Druhá sezóna

Za cíl si Michael s Lincem vytkli Panamu odkud zmizí nadobro a nikdo po nich nepůjde. Má to však háček, za (nyní již) prezidentkou USA stojí tajemná korporace (The Company), která teoreticky ovládá celou Ameriku a chce všechny, kteří utekli spolu s Michaelem a Lincem, mrtvé. Z druhé sezóny se tak stane docela slušná vyvražďovačka, protože po všech uprchnuvších nejde jen policie, ale i agent Mahone (který si s inteligencí nezadá s geniálním Michaelem a rozlouskává většinu Michaelových hádanek s rychlostí blesku) a též Paul Kellerman, zabiják pracující pro prezidentku. Později do děje vstupuje i pan Kim, Asijec, který šéfuje jak Kellermana, tak Mahoneho. Oba tak mají jasný cíl – všechny prchající trestance zabít.

V průběhu druhé sezóny tak o život přichází téměř polovina těch, kteří utekli z věznice. Nejvíce asi zamrzel skvěle zahraný mafiánský boss John Abruzzi (hrál jej snad jediný „slavný“ filmový herec Peter Stormare). Z přeživších stojí za zmínku asi T-Bag (pedofilní vrah, který zavraždil jen v průběhu obou sezón asi stopadesát lidí) a pak na druhém konci kriminálního žebříčku stojí Fernando Sucre, který utekl prakticky jen proto, že si jeho milá měla vzít jakési mexického prevíta.

Napětí zůstává, ale věrohodnost kamsi zmizela...

Pokud se podíváme na seriál z filmařského pohledu, jedná se o téměř dokonalý seriál. Používá různé vyprávěcí techniky, díly končí vždy během tzv. cliffhangeru (nejvíce dramatická událost v ději) a většině hercům se dá věřit, že hrají ty, kým mají být. O napětí a svižný děj tak divák rozhodně nepřichází, ale například předposlední díl druhé sezóny v sobě obsahoval asi padesát zvratů a kdyby v těchto momentech hrdinové říkali „Ha, karta se obrátila.“, tak snad možná samotným tvůrcům dojde, že čeho je moc, toho je příliš.

Vytřískejme z toho ještě další prachy... ano, bude i třetí sezóna...

Fanoušci seriálu asi šílí blahem, ale pokud pomineme fakt, že seriál mohl s přehledem skončit útěkem dvou bratrů z věznice, já osobně bych jej ukončil raději už v druhé sezóně, protože poslední díly často působily dojmem jen umělého protahování napětí. A protože už v příběhu nebylo téměř co vyprávět, objevily se v seriálu v náznacích ještě zmínky o nějaké další skupině, která tahá za nitky a nemá nic společného s The Company... Krom toho nějak šéfují taktéž jakési panamské věznici Sona, do které na konci druhého dílu (po až neuvěřitelných peripetiích) zavřeli jak geniálního Michaela, tak geniálního agenta Mahoneho...

Čili kdo bude mít ještě náladu na třetí sezónu (jakože miliony Američanů se asi najdou), dočká se možná spolupráce dvou úhlavních nepřátel druhé sezóny, aby spolu utekli z prapodivné věznice kdesi v Panamě. Osobně se mezi tyto nadšence již asi řadit nebudu, protože celé kouzlo seriálu zůstalo kdesi dávno před branou věznice Fox River. To však nic nemění na faktu, že se i tak jedná o jeden z nejlepších seriálů, který se může směle pyšnit na stupni vítězů spolu s Lostem (o tom jsem psal zde) a Heroes.

UPDATE 05/05/08 Sezona tri, ignorace.

Skrytá Identita (The Departed)

2007-04-01T21:11:00.000+02:00

Protože tento týden filmy v kině nic moc, můžete zkusit štěstí ve videopůjčovně, kam v těchto dnech dorazila oscarová Skrytá identita.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že ty Oscary byly jen pro to, že se předtím na Scorsese nedostalo a že mají akademici jakýsi pocit, že dalších Oscarů by se 65letý Scorsese nemusel dožít. Dle mého názoru tento film třeba na Taxikáře, Zuřícího býka, Poslední pokušení Krista a nebo na Mafiány prostě nemá...

Co se týče hereckého obsazení a výkonů nedá se nic vytknout – Jack Nicholson předvádějící hlodavce je k sežrání – ale samotný příběh mi přišel trochu přitažený za vlasy. (Nedejbože aby byl natočen dle skutečné události...) Leo DiCaprio hraje policistu, který je tajně nasazen do gangu mafiána Costella (Jack Nicholson) a Matt Damon hraje Costellova pohůnka, který dělá kariéru mezi policisty. Oba jsou tak svým způsobem krysy a celý film je o tom, jestli bude jeden nebo druhý odhalen a dále je hlavně o důvěře, která nikdy není taková, jak se na první pohled tváří.

Film měl sice své dobré momenty a natočen byl také kvalitně, ale cosi mi tam chybělo, abych jej zařadil mezi Scorseseho „top“ filmy. Lehce na hlavu bylo, že Damon a DiCaprio aniž by o sobě zpočátku věděli, tak se stýkali se stejnou ženou... (zajisté náhoda, chce se říct, v tak velikém městě)... Ale popravdě to bylo neméně ujeté než celý nápad. Těchhle filmů o policajtech nasazených mezi mafiány bylo již natočeno hodně a jediná přidaná hodnota je asi postava gangstera v policejních řadách... a dvojitá dávka skryté identity...

Vyloženě špatný film nebyl, ale musím říct, že jsem udělal dobře s počkáním až na distribuci do videopůjčoven. Zas taková pecka to totiž také nebyla...

Orbic Pictus

2007-04-01T17:15:00.000+02:00

Výstava se koná do 30. dubna v Českém muzeu hudby. Musím říct že se jedná o naprosto netradiční zážitek. Pokud nemáte rádi výstavy, kde vás uvaděčka hned seřve jen co se na 30 cm přiblížíte k vystavovanému objektu, je tato výstava pro vás jako dělaná.

V hale muzea jsou obří netradiční hudební nástroje a můžete se s nimi vyřádit jak chcete. Na exponáty můžete hrát, sahat, čichat k nim a všelijak je různě oblézat. Nejvíce se mi líbil jakýsi motýl, který se ovládal černými klavírními klávesy, které pomocí kladívek (jako v pianu), hrály na velké tyče, které tvořily křídla motýla. Většina nástrojů byla udělaná spíše stylem „tady vezmi paličku a bouchej do tohohle“, ale i tak to byla docela zábava.

Jediné, co mi lehce kazilo náladu byly davy rodinek s malými dětmi, které stejně jako mě nenapadlo nic lepšího, než jít v neděli na tuhle výstavu, a tak u některých exponátů byla tlačenice, ale nakonec jsem se probojoval i do jakési obří camery obscury, kterou jste si mohli libovolně otáček a ještě na špagátu ovládat medúzu zavěšenou vysoko u střechy a sledovat ji na plátně v oné cameře obscuře. Kouzelné.

Čili pokud máte chuť se vyřádit na netradičních nástrojích (ačkoliv řádily hlavně malé děti a já), je tohle výstava pro vás.

300 (Bitva u Thermopyl)

2007-03-25T21:10:00.000+02:00

Vždycky si říkám, že silné věty typu „překvapení roku“, nebo „Sin City ze starověku“ se u mě většinou minou účinkem. Nyní tomu není jinak. První chvění k odejetí z kina u mě nastalo hned při první scéně s oním přerostlým a děsným vlkem, kterého bych se tak bál maximálně, kdyby mi táhlo na pátý rok, protože jinak byl spíš k smíchu.

Samotný film je pak jen sled mnoha akčních zpomalených záběrů, kde počítačová krev efektně stříká na všechny strany. Tvůrci si asi řekli, že drama jen na bojišti by celý film neutáhlo, a tak se odehrává ještě jedno drama (politické) ve Spartě, kde se Leonidasova manželka snaží přetáhnout radu starších na královu stranu. Během jejího projevu, ze kterého patos tekl proudem, jsem chtěl podruhé opustit kino. Projev korunovaný usmívajícím se a přitakávajícím starcem, kterého úplně přesvědčila... to už je jen pro silné nátury.

Král Leonidas byl vybrán asi dle největších břišních svalů, protože aby byl film dokonale převeden dle komiksové předlohy Franka Millera, jsou všichni Sparťané tak oblečení, že jím kouká hrudník a břišáky. To má též za následek, že pokud herci nebojují, jsou všichni nepřirozeně strnulí a zatnutí právě pro to, aby jim na těle hrálo břišní svalstvo.

Nějaké ty proslovy k hordám vojáků mě tak naposledy mohly dojímat ve Statečném srdci... (proslovem mám na mysli takový, který se již odehrává bez hlavního hrdiny (protože zemřel), ale stylem jeho duch je tu s námi, a proto budeme bojovat jako nikdy a nakopeme všem zadky...).

Pocity jsou po zhlédnutí filmu rozporuplné. Při bojích se člověk nenudí, jsou natočeny opravdu efektně, pohled na příšerky Xerxese je občas také zajímavý (stejně jako Xerxes samotný), ale to je asi tak všechno. Scény, které měly být dojemné, mě nějak nedojímaly a onen závěrečný proslov, kterému naslouchá 10 000 přitakávajících řeckých vojáků (ti, co stáli na konci museli mít buďto Supermanův super-sluch a nebo ten pán vepředu používal mikrofon napojený na výkonnou audioaparaturu), stál tedy za to, protože možná kdyby věděl, že ho slyší tak maximálně padesát lidí kolem, tak by tak nepřehrával.

Jako vtip pak působily závěrečné supernákladné titulky, ve kterých krev stříkala neméně než v samotném filmu. Čili kdo chce vidět spoustu stříkající krve, několik párů obnažených ňader (i těch ženských), trochu toho patosu při dojemných proslovech v jakémsi senátu a na bojišti, tak může směle do kina, zklamán nebude. Jestli chcete ale vidět „Sin City ze starověku“, tak asi budete muset na jiný film, protože se skvěle udělaným Sin City má tenhle film společnou maximálně předlohu v podobě komiksu Franka Millera.

The Extras (Ricky Gervais)

2007-03-23T21:08:00.000+01:00

Další skvělý projekt autorské dvojice Ricky Gervais - Stephen Merchant, který opět natáčela britská televize BBC. (Na Extras spolupracuje kromě BBC i HBO). O Rickym Gervaisovi jsem se zmínil už zde.

Extras je snad tím nejvtipnějším seriálem, který jsem za poslední dobu viděl. Ricky Gervais v něm hraje Andyho Millmana, jakéhosi přicmrndávače, který se snaží proniknout do filmového průmyslu a hraje pouze samé křoví a vždycky žebrá u filmových hvězd, aby dostal alespoň roli, kde řekne jednu větu. Rád o sobě říká že je herec nebo tzv. „background artist“ (umělec na pozadí). Bohužel pro něj, režisér vždy utne záběr v momentě, kdy se objeví jeho obličej na obrazovce... Andy má naprosto tragického agenta Darrena Lamba (hraje jej snad 2,5m vysoký spoluautor seriálu Stephen Merchant) a děsně přihlouplou nejlepší kamarádku Maggie Jacobs, se kterou často „hrají“ na filmovém plátně.

Kdyby byl seriál pouze o Andym a Maggie, tak by to asi tak vtipné dlouho nevydrželo, proto se v každém díle mihne nějaká zaručená a proslavená hollywoodská filmová superstar. A někdy se nejen mihne, ale přímo má velikou roli v ději. Hvězdy zde hrají samy sebe, avšak s jistou dávkou sebeparodie. Například Kate Winslet v jednom díle neustále Maggie radí hlášky, které má používat při sexu po telefonu. Ben Stiller se vychloubá, že jeho filmy vydělávají miliony dolarů a že šahal na zadek Jennifer Aninston a že se to počítá, i když to bylo ve filmu. Orlando Bloom zase Maggie přesvědčuje, že je nejkrásnější na světě a neustále pomlouvá šeredného Johnny Deppa. Dětská hvězda Daniel Radcliffe (Harry Potter) se pro změnu snaží sbalit na place jakoukoliv ženskou a chlubí se kondomy a krabičkou cigaret, aby pak vzápětí žaloval mamince, že mu cigarety podstrčila Maggie. A tak bychom mohli pokračovat, než bychom vyjmenovali všechny hvězdy, které se zatím v dosavadních 12 dílech objevily.

Gervais s Merchantem letos projekt Extras po 12 epizodách (rozuměj dvou sezónách po šesti dílech) pravděpodobně opustili (podobně to bylo s Office, který se teď natáčí v USA). Fanoušci seriálu tak mohou jen doufat, že se během Vánoc 2007 objeví „Extras Christmas Special“, kde se dořeší hlavní dějová linie seriálu. Stejně to totiž bylo s projektem Office, který po dvou sezonách zakončily dvě téměř 50 minutové epizody nazvané „Office Christmas Special“, ve kterých se dořešil hlavní děj ke zdárnému happy-endu (pro některé).

Kompletní seznam „hvězd“ v jednotlivých dílech (méně známí raději s odkazy):

101 – Ben Stiller
102 – Ross Kemp, Vinnie Jones
103 – Kate Winslet
104 – Les Dennis
105 – Samuel L. Jacskon
106 – Patrick Stewart
201 – Orlando Bloom
202 – David Bowie
203 – Daniel Radcliffe
204 – Chris Martin (zpěvák Coldplay)
205 – Ian McKellen
206 – Jonathan Ross, Robert Lindsday a Robert De Niro

UPDATE 04/05/08 No musím říct, že Vánoční speciál - čili finále tohoto seriálu, mě trochu zklamal. Místy jsem měl pocit zbytečně nastavované kaše, ale některé momenty stálo za to.

Fontána (The Fountain)

2007-03-13T21:08:00.000+01:00

Třetí film Darrena Aronofského (po Pí a Rekviem za sen) asi nechytne úplně všechny diváky, protože buď nad filmem mávnou rukou, že je to kravina a nebo je naprosto uchvátí a budou se tomu snažit „přijít na kloub“. Osobně se řadím do druhé skupiny a už dlouho se mi nestalo, že bych šel do kina na jeden film dvakrát.

Hugh Jackman a Rachel Weiszová si střihli hnedka trojroli ve třech dějových liniích Fontány. V té hlavní, odehrávající se v současnosti, Jackman hraje lékaře Tommyho, který se snaží přijít na lék proti rakovině mozku, na kterou umírá jeho milovaná manželka Isabel. Isabel před smrtí napsala knihu z 16. století o hledání Stromu Života španělským dobyvatelem v Jižní Americe. V této dějové linii ztvárnil Jackman onoho conquistadora a Weiszová hraje španělskou královnu, která jej do mayského chrámu vyslala. A nyní přichází třetí dějová linie, kterou asi konzervativnější divák jednoduše neskousne, protože se odehrává někdy v roce 2500 a Jackman se nachází v jakési průsvitné kouli s umírajícím stromem života a plují spolu vesmírem vstříc mlhovině, ve které se dle mayské pověsti nachází podsvětí a smrt je zde aktem stvoření života a obětování se.

Film zaujme nejen svým složitě vyprávěným příběhem o lásce trvající napříč stoletími a časem, ale také naprosto dokonalým výtvarným ztvárněním vesmíru (údajně bez užití počítačových efektů) a skvěle padnoucí hudbou Clinta Mansella, kterou společně nahrál slavný Kronos Quartet se skupinou Mogwai. Hudební znalci při spojení Mansell-Kronos Quartet-Mogwai musí chrochtat blahem už jen při pohledu na tyto tři subjekty.

Film je zvláštní také v tom, že měl být natočený už dávno před lety, ale nakonec studio film zrušilo a Aronofskému zbyl jenom příběh. Proto se rozhodl oslovit výtvarníka Kenta Williamse, aby k příběhu namaloval jakýsi comics. (Aronofsky v tom viděl jediný způsob, jak by se jinak měl dostat příběh publiku.) V průběhu Williamsova ztvárnění příběhu však došlo k tomu, že Aronofsky dostal příležitost film natočit u jiného studia. Film je z výtvarného hlediska hodně ovlivněn comicsovou podobou, ale při detailním porovnání se v některých věcech film od comicsu liší, ačkoliv jsou to dvě zpracování stejného příběhu. Aronofsky v doslovu ke knize říká, že jsou jako dva sourozenci.

Ať je to jak chce, Fontána není filmem, na který hned zapomenete poté, co jste opustili sál kina, protože se budete snažit přijít na různé (více či méně) pochopitelné dějové zvraty, a film tak s vámi ještě nějaký čas bude žít… a kdo ví, možná třeba i věčně (…jak řekla ve filmu královna Isabel svému milému: „Together… we will live forever.“)

Qatri Trilogie (Qatsi Trilogy: Koyaanisqatsi, Powwaqatsi, Naqoyqatsi)

2007-03-07T21:07:00.001+01:00

Pod „neoficiálním“ názvem „Qatsi Trilogie“ se skrývá trojice filmů režiséra Godfreye Reggia. Názvy filmů jsem převzaty z jazyka kmene Hopi. Jedná se o jakýsi osobitý sestřih dokumentárních záběrů z celého světa, bez mluveného komentáře a doprovázené pouze hudbou jednoho z nejlepších současných skladatelů, Philipa Glasse.

První film, natáčený během let 1975-1982, se jmenuje Koyaanisqatsi (Nevyvážený život) a zabývá se střetem moderního světa s přírodou. Druhý díl z roku 1988 se jmenuje Powaqqatsi (Život v přeměně) a zabývá se spíše oslavou člověka žijícího ve všech koutech planety. Osobně se mi líbil více první díl, který zabíral úžasné přírodní scenérie, kdežto druhý díl se zabýval hlavně lidmi z rozvojových zemí žijících na pokraji bídy.

Protože třetí díl stále nepřicházel, rozhodl se kameraman Koyaanisqatsi, Ron Fricke, natočit vlastní (a hodně podobný) film – film Baraka, který šel do distribuce v roce 1992. Až po dlouhém čekání v roce 2002 vyšel třetí a závěrečný díl původní qatsi trilogie – film Naqoyqatsi (Život zabíjení se navzájem). Poslední díl trilogie hodně kombinuje různé počítačové zásahy do natočených záběrů a často působí spíše jako Winampová vizualizace. Stejně tak z názvu třetího dílu jasně plyne, o čem film bude, protože často jsou na záběrech různé pouliční boje a násilí.

Jako celek je to úctyhodná práce, Godrey Reggio tomu věnoval téměř polovinu života a nic podobného (kromě Baraky) nikde nenajdete. Je určitě jakousi povinností shlédnout všechny filmy, ale dle mého je nejlepší určitě ten první, ačkoliv ve třetím se Glass překonal a často dramatická hudba mi přišla ze všech tří filmů nejlepší. Neznám lepší prostředek, jak zjistit, že člověk na jedné straně dosáhnul úžasného technologického pokroku, avšak na straně druhé plení naší planetu a navzájem se zabíjí v různých konfliktech po celém světě.

Občan pes (Mah Nakorn)

2007-03-04T21:06:00.000+01:00

Poslední dobou mě zaujalo mnoho asijských filmů – zejména korejské, čínské a japonské, ale včera jsem si v kině uvědomil, že tohle je první thajský film, který jsem kdy viděl a musím říct, že to bylo naprosto dokonalé. Žánrově se jedná o romantickou komedii, ale zpracováním vybočuje ze všeho, co jsem kdy v tomto žánru viděl.

Tenhle film, popisující lásku Poda a Jin v současném Bankoku, je ozvláštněn skvělými nápady – ať už to jsou to fantazijní postavy typu mluvící plyšový medvídek, mrtvý taxikář na motorce (který zesnul, když pršely helmy z nebe), osmiletá holčička kouřící spolu s medvídkem jednu cigaretu za druhou, převtělující se babička atd. Krom fantazijních postav film zaujme i naprosto ujetou barevností a písněmi, které zpívají kolemjdoucí postavy z ulice. Už úvodní titulková sekvence, kdy Pod jde do továrny na sardinky a potkává zpívajícího policistu, houmlese a celý zpívající autobus, je k popukání.

Jako žánr nenabízí zápletka nic nového – dva lidé, z nichž každý má své sny, se neustále setkávájí až se nakonec finálně protnou. Pod miluje Jin a Jin má pochopení pro všechno na světe jen ne pro Poda, až to nakonec dobře dopadne (jako ve všech romantických komediích) a vždy, kdy už to vypadá, že to už už dobře dopadne, tak nastane jakási překážka v jejich lásce, aby to nakonec dobře dopadlo… Tady má ona překážka v lásce jakési environmentální vyznění, kdy Jin se pomátne do záchrany planety a bojuje proti plastikovým láhvím a naprosto Poda ignoruje.

Překvapující je, že film je z roku 2004 a do českých kin se dostal až teď, ale i ze „zájmu“ tří set hlasujících diváků na filmové databázi imdb je jasné, že „díru do světa“ film asi neudělal, i když je naprosto výborný a doporučil bych ho všem zájemcům o nezvyklý filmový zážitek.

Muž bez minulosti (Mies vailla menneisyyttä)

2007-03-01T21:03:00.001+01:00

Nedávno jsem tady psal o Světlech v soumraku a nyní se zaměřím na další Kaurismäkiho film z roku 2002, který Světlám v soumraku předcházel a dá se o něm hovořit jako o druhém dílu volné trilogie, z nichž Světla v soumraku byla dílem posledním. I když by někdo mohl říct, že je to opět to samé, jen v bledě modrém, není tenhle film až tak tragický a ačkoliv je situace hlavních hrdinů na okraji společnosti opět neutěšená, je zde něco jako dost optimistický happy-end.

U Kaurismäkiho se vždy hovoří o jeho finské anti-reklamě, protože hlavní hrdina, který přijede do Helsinek, je brutálně zmlácen v Parku, pak se ocitne v nemocnici, kde doktor doufá v jeho smrt, aby nemusel žít jak zelenina na přístrojích a když jej prohlásí za mrtvého, tak se hlavní hrdina najednou probere, odhodí prostěradlo, kterým ho přikryli jako mrtvolu a odejde z nemocnice. Upadne do škarpy na pobřeží, kde mu ukradne boty houmlesák a pak už se příběh začíná odehrávat v rámci Kaurismäkiho minimalistického herectví hlavních hrdinů. Hlavní hrdina po zmlácení ale neví, jak se jmenuje, odkud přichází a co má dělat v Helsinkách.

Nakonec žije v plechové buňce (podobnost s Čunkovými plecháčky je čistě náhodná) s dalšími lidmi bez práce a chodí si pro polévku k armádě spásy. Zde se zamiluje do pracovnice armády spásy a pomáhá, kde může. Vše směřuje k jakémusi happy-endu až do doby, než se zjistí jeho pravá identita a on jde vyhledat svou manželku. Nakonec i tohle dobře dopadne, manželka se s ním totiž dávno rozvedla a žije s někým jiným.

Oproti Světlám v soumraku, kde zlo zůstalo nepotrestáno, je v Muži bez minulosti jakýsi mnohonásobný happy-end a všechno dobře dopadne, ačkoliv hrdinové stále zůstávají na okraji společnosti. Zde ale nejsou důležité peníze ani majetek, ale pouze mezilidské vztahy, protože to je to poslední, co lidem bez jakéhokoliv majetku zůstalo. Muž bez minulosti je tak obklopen novými přáteli, novou ženou, se kterou se miluje a my se můžeme jen radovat, že to tak hezky dopadlo.

Spláchnutej (Flushed Away)

2007-02-17T21:03:00.000+01:00

Nevím proč, ale rozhodně stojí investovat čas do zjištění, kde se hraje film s titulky (pouze dvě kopie). Protože v originále v něm vystupují samé hvězdy – Ian McKellen jako záporný ropušák, Hugh Jackman jako hlavní postava Roddy, krysák z nóbl rodinky, který je jednoho dne spláchnut záchodem do kanálu a Kate Winslet jako správná kryska ze stoky Rita, co v tom umí chodit a nejlepší ze všech je Jean Reno jako ropuší agent Le Frog, jehož vtípky na Angličany a Francouze jsou prostě k popukání.

Ačkoliv mě už tyhle animáky nějak přestaly bavit a poslední dobou už to nebylo tak vtipné (např. Auta byla prostě zklamání), rozhodl jsem se nakonec na film o krysácích jít, protože krysáci a potkani jsou prostě super. (viz zde) (Ještě víc se těším na další animák z hlodavčího světa Ratatouille, který má přijít do kin snad někdy v létě 2007). Tenhle spáchalo studio Dreamworks ve spolupráci s britským Aardmanem, čili hryzoni jsou sice počítačoví, ale vypadají jako plastelínoví Wallace a Gromit nebo slepice ze Slepičího úletu Nicka Parka.

Když pomineme předvídatelný příběh a některé gagy, které se tak často opakují, až začínají být vtipné, pobavili mě nejvíce slimáci, kteří zde mají podobnou funkci jako ona slavná šavlozubá veverka z Ice Age, ačkoliv tady spíš slimáci komentují děj písněmi a občas přidávají skvělé vtípky (nejlepší byl asi jak rozradostněni křičí „high five“ aby si plácli, že to dobře dopadlo, a pak si uvědomí, že nemají ruce a udělají smutné obličeje).

Možná ještě lepší než hlavní hrdinové Rita a Rod byli přitroublí „záporáci“ Spike a Whitey, kteří pracují ve službách ropušáka. Zejména Whitey se svou replikou, že dřív pracoval v laboratoři a měl „big shampoo job“ a že na počátku byl tmavej, ale teď že alespoň už nemá lupy. Tenhle gag mě opravdu pobavil.

Rozhodně bych tenhle animák doporučil, ačkoliv jsem na ně obecně už zanevřel a i Králikodlak Nicka Parka mě spíše nudil. A pokud máte doma nějaké hlodavce, tak je to prostě nutnost jít do kina.

Andy Warhol – Popstars (Albertina Museum, Vídeň)

2007-02-15T17:14:00.000+01:00

Vždycky mě fascinují kulturní tipy v různých časopisech z měst, kam se normální smrtelník nikdy nepodívá, ale když už jsem byl včera ve Vídni, rozhodl jsem se vyrazit na Andyho Warhola do Albertina Muzeum.

První, co mě překvapilo, byl neuvěřitelně malý prostor, na kterém se umění – kresby a koláže – Andy Warhola prezentovalo. Dvě místnosti a jedna malá postranní a to bylo vše. Výstava se jmenovala Popstars, ale osobně bych ji spíše pojmenoval Rolling Stones a pár dalších. Protože obličej Micka Jaggera (či dalších „stounů“) byl na většině obrazech. Mezi další popstars patřili: Aretha Franklin, Michael Jackson, Rod Stewart, Liza Minelli či Beatles.

Zaměření se jen na hudební hvězdy bylo příjemnou změnou od všech těch sítotiskových Campbellových polévek či Marylin Monroe, které za svůj život musel vidět bezpočtukrát téměř každý.

Poměrně vysoká cena vstupného (na české poměry) byla kompenzována faktem, že krom Andyho Warhola, byly v suterénu k vidění i obří (a to skutečně OBŘÍ) obrazy Georga Baselitze, které byly místy pomalu lepší než celý Andy Warhol. Zatímco Warhol v Albertině končí 18. února, Baselitz je k vidění až do 24. dubna 2007.

Další, a to největší, prostory byly věnovány uměleckému slohu „Biedermeier“ první poloviny 19. století. Zde však musím podotknout, že jsem to po druhém patře vzdal, protože za celou tu dobu mě zaujaly pouze dvě pohovky – zelená a oranžová, které bych si klidně pořídil do bytu i dnes a potom obraz Franze I., který sedí ve své pracovně. A to bylo tak vše. Biedermeier se tedy mým favoritem rozhodně nestal, ačkoliv mu byl v Albertině věnován největší prostor ze všech tří výstav, na které má návštěvník na jednu vstupenku přístup.

Taxidermia

2007-02-08T21:02:00.000+01:00

Viděl jsem už hodně filmů a řadu i hodně nechutných, ale tenhle film je určitě překonal. Ani ne tak šokoval, jako spíše překonal v rychlém sledu jedné nechutnosti za druhou. Film vypráví o třech mladých mužích, generačně spjatých – děd, otec a syn. Děd dělá pucfleka důstojníkovi za války a je to snad ten nejvíce sexuálně frustrovaný člověk na světě, otec je závodní rychlojedlík v dobách komunismu a syn vycpává zvěř v současné době.

Nevím, jestli byl záměr natočit dada film, ale pokud se vám dělá špatně při pohledu na soulož muže s odporně tlustou ženskou, které říká prasničko, aby pak byl střih a divák zjistil, že nejstarší muž z tří generací souloží s naporcovaným prasetem ze zabijačky… nebo když ten prostřední soutěží v rychlopojídání potravy a po soutěži se spolu závodníci baví a jeden vedle druhého zvrací pomalu jako ten tlusťoch v Monty Pythonech, či pokud budoucí ženě rychlojedlíka ukápne z podpažního houští kapka potu na jeho tvář a on ji tajně s gustem slízne a nebo když… ne, nemá cenu pokračovat, ale tohle bylo spíše z toho slabšího soudku.

Komu přijde tlustý onen prostřední hrdina, když se odehrává prostřední část filmu o něm, tak snad ať raději odejde z kina, protože ve třetí části o vycpávači zvěře váží asi osmset kilo a celé dny a noci jenom sedí na židli a nechává svým synem vykrmovat odporně tlusté a přerostlé kočky, které se mu nakonec stanou – jak každý předpokládal hned jak se kočky poprvé objevily na scéně – osudnými. (Kdyby chtěl režisér diváka překvapit, tak nechá tlouštíka třeba jednu kočku sežrat, ale dopadlo to přesně dle očekávání, že kočky si pochutnaly na něm. To mi připomíná prastarou novinářskou poučku, že zpráva do novin není, když pes pokouše člověka, ale když člověk pokouše psa…)

Vrcholem filmu je, když se nejmladší z rodiny sám vypreparuje a udělá ze sebe umělecký objekt připomínající antickou sochu. Buď v tom můžeme hledat něco děsně intelektuálního a filozofického a nebo o tom můžeme říct „A proč jako? Co ho k tomu vedlo? Co to je za magořinu?“ Pokud si chcete dokázat, zdali ještě v dnešním světě existuje něco, co vás dokáže zvednout ze židle, tak na film jděte. Místy je to dokonce i legrace, ale jaksi taková, že na ni musíte mít buď silný žaludek a nebo pytlík na zvracení v pohotovostní poloze.

Osobně se mi na celém filmu nejvíc líbila scéna, kdy si nejstarší muž z rodiny prohlíží Andersenovu pohádku o děvčátku se zápalkami a rozevře ji a po rozevření knihy se před ním objeví papírový model a on se najednou začne procházet v onom malém papírovém knižním modelu, aby se pak nechal osahávat pohádkovým děvčátkem se třemi zápalkami… Stejně tak úžasná byla scéna taktéž z první třetiny filmu, kdy děd čichá k vaně, ve které se předtím koupaly dvě dívky a kamera jezdí kolem dokola vany a vždy se v ní objevuje, k čemu všemu se tehdy takovéhle necky používaly… Čili první třetina filmu – příběh o dědovi z války, mi přišla jako nejlepší. Filmu také pomohla skvělá hudba Amona Tobina.

Dokonalý trik (The Prestige)

2007-02-04T21:00:00.000+01:00

Christopher Nolan se nezapře. Absolutní vyprávění pozpátku jako v Mementu se sice nekoná, ale i tak je v tomto příběhu několik propletených dějových linií, které se v závěru filmu úspěšně protnou.

Film odehrávající se na přelomu 19. a 20. století vypráví o dvou soupeřících kouzelnících Alfredovi (Christian Bale) a Robertovi (Hugh Jackman) a také o tom, kam až dokáží zajít, aby zjistili, jak ten druhý dělá své triky a hlavně, za jakou cenu jsou ochotni být úspěšní kouzelníci.

Celý (skvěle vyprávěný) příběh se točí kolem triku, se kterým přijde Alfred. Trik se jmenuje „Přemístěný muž“. Jako každý kouzelnický trik, i tenhle je po vysvětlení tak jednoduchý, až to bolí, ale Robert si myslí, že je za tím něco víc, a tak se vydá za vědcem Nikolou Teslou (David Bowie), aby mu Tesla pomohl tento trik napodobit. Příběh s Teslou místy čerpá ze skutečných událostí (Tesla opravdu dělal pokusy s elektřinou v Colorado Springs) a místy fabuluje právě s vynálezem, který Robert od Tesly získá. Robert tak přichází s obdobným trikem jako Alfred, až na to, že stroj Tesly objekty nepřemísťuje, nýbrž duplikuje.

Film začíná vyslovenou otázkou, zdali se pozorně díváme. Kdo se totiž díval opravdu pozorně, tak si v různých náznacích všimne, jak to vlastně bylo s původním Alfredovým „Přemístěným mužem“ a velké finále jej nepřekvapí... Robertova odlišná verze téhož triku (za použití kopírovacího stroje od Tesly) je nám totiž během filmu vysvětlena a jediné tajemství celého filmu spočívá vlastně v tom, kterak se dokázal přemisťovat Alfred. Ale stejně jako každý správný kouzelník neprozradí, jak dělá svůj dokonalý trik, ani já raději neprozradím, kterak to Alfred dělal. Mohu snad jen doporučit, nenechávejte se ošálit a dívejte se pozorně… stojí to za to.

Pokud se na film podíváte podruhé – až třeba vyjde za čas na DVD – tak už sice budete vědět, jak to Alfred dělal a velké finále vás už nepřekvapí, ale aspoň můžete pozorně sledovat všechny náznaky, které nám tvůrci filmu opatrně servírovali po celý film pod nos. Ale jak bylo ve filmu řečeno, publikum se rádo nechává šálit, a tak i když nás třeba napadne, jak to Alfred dělal, stejně jako Robert chceme, aby za trikem bylo něco víc, než se zdá na první pohled.

Světla v soumraku (Laitakaupungin valot)

2007-01-28T20:58:00.000+01:00

Finský snímek Akiho Kaurismäkiho je prý třetí částí volné trilogie o finských ztroskotancích a právě Světla v soumraku mají vyprávět o osamělosti. Na mně osobně spíše hlavní hrdina Koistinen – noční hlídač s velkými plány a korunou v kapse – působil oním dojmem „zbytečného člověka“ jako ho známe od Puškina (Oněgin) či od Gončarovova (Oblomov). Možná i proto mezi první záběry filmu patří rozhovor tří rusky hovořících opilců, kteří řeší jednotlivé ruské literáty… ale možná jde jen o náhodu.

Jako správný „zbytečný“ člověk se Koistinen nechává unášet událostmi a naprosto nijak na ně nereaguje a nesnaží se vzepřít osudu – minimalistické neherectví hlavního hrdiny bylo možná místy až moc přehnané, protože Koistinen nereaguje prostě na nic. S nepřítomným výrazem robota přijímá všechny rány osudu – nejprve je „sbalen“ levnou štětkou Mirjou, která si myslí, že je nádherná a má styl. Poté ho Mirja naprosto zneužije pro vykradení zlatnictví, které má Koistinen na noční pochůzce v nákupním centru hlídat. Koistinen za nic nemůže, je nevinný, ale vůbec se nesnaží dokázat svou nevinu. Když mu ve finále Mirja přinese domů nastražit část lupu, Koistinen si všimne toho, jak mu jej tam schovává, ale ani v tuto chvíli vůbec nic nedělá. Nakonec se obleče a v klidu očekává příjezd policistů. Se stejným výrazem si vyslechne rozsudek a vykoná i trest ve věznici.

Částečné vyznění filmu je i možná v tom, že naděje má umřít až jako poslední, protože i když Koistinen v závěru filmu přichází o vše, zdá se, že se pod svou nepřístupnou maskou nevzdává a spřádá opět další plány na to, jak se stát úspěšným a bohatým. Bohužel se záznamem v trestním rejstříku, bez zaměstnání a přespáváním na ubytovně, to bude daleko těžší, než si Koistinen uvědomuje. Ještě že má Koistinen svého anděla strážného, v podobě Aily, prodavačky párků z bistra Grilli, do kterého se Koistinen čas od času chodí stravovat. Právě ona je možným klíčem k happy-endu, když mu jako správná samaritánka v závěru depresivně vyznívajícího filmu podává pomocnou ruku, a to jak doslovně tak v přeneseném slova smyslu.

P. S. Málem bych zapomněl. Na film jsem se šel podívat do Lucerny a naprosto mě to nadchlo, protože jsem zde již dlouho nebyl. Prostory přesně zapadly do celé nálady filmu – ať už to byla hudba, která svým vyzněním připomínala 20. a 30. léta a nebo všudypřítomný cigaretový kouř hlavních hrdinů spojený s kouřem deroucím se pomalu až do prostor kina ze zahulené kavárny Lucerna.

Noc v muzeu (Night at the Museum)

2007-01-24T20:57:00.000+01:00

Tak nevím, co mě má udivovat víc – naprostý úspěch tohoto snímku v Americe (co se tržeb týče) a nebo český dabing v našich kinech. Jestli něco nemám rád, tak když jdu do kina na podobnou „ptákovinu“, která je ještě navíc česky.

Ale je jasné, že film je v češtině proto, že je to jaksi „film pro celou rodinu“. Myslím, že název filmu vypovídá o všem. Ben Stiller, jakožto neúspěšný otec a neúspěšný člověk, musí vzít jakoukoliv práci, a tak se stane nočním hlídačem v muzeum. S tím, že muzeum není jen tak normální muzeum, ale že každou noc zde ožívají všechny exponáty. Wow! (abych byl hezky americký), tak to zní jako děsná zábava. Bohužel, není.

Osobně mi na filmu přišlo nejvíce zajímavých oněch deset piv, které jsem měl s sebou v batohu a které jsem během filmu vypil s kamarádem. Když pominu tuto „batohovou vzpruhu“, tak mě ještě ve filmu překvapila plejáda hvězd, která v něm vystupuje. Ať už je to starý dobrý Owen Wilson (který je poslední dobou takřka ve všech filmech s Benem Stillerem), nebo Ricky Gervais (známý spíše z britského seriálu The Office, kde ztvárnil onoho rádoby vtipného a tupého šéfa podniku) a hlavně mě zde překvapil Robin Williams (v roli Roosevelta), kterého jsem snad naposledy viděl ve filmu Insomnia, kdy měl v roce 2002 Williams své „padoušské období“ a hrál jen samé záporáky.

A to je tak asi všechno. Nemohu si pomoci, ale přišlo mi, že film natočila nějaká americká muzejní lobby, aby děti v Americe začaly houfem chodit do muzeí, protože hlavní zápletka filmu je tak marná, že snad ani nemá cenu o ní mluvit. Jinak ve filmu vystupuje snad naprosto každý – neandrtálci, lvi, slon, mamut, opička, kostra T-Rexe, Atila Hun, bronzový Columbus, Theodor Roosevelt, Sacagawea (indiánka, kterou znám tak max. z televizních Simpsonů, kde ji hrála Líza), socha z Velikonočních ostrovů, šiky římských vojáků bojujících s kovboji a faraón, který vlastně může za to, že všechny exponáty v muzeu každou noc ožívají.

Co mě však nejvíc dostalo, bylo ono dabingové „Sísle“, které mi znělo jako „Sysle“ a překvapení, když se dozvíte, že v originále se postava v angličtině jmenovala „Cecil“. To je tak těžké to přeložit do „češtiny“ jako „Cecile?“ I když, proti „Síslovi“ žádný dišputát, ale Cecil mi přeci jen přijde lepší. Zlaté titulky… (I když chápu, že někdo může namítnout, že to už by se muselo překládat i „Larry“ na „Jardo“ apod., ale „Sísle“ v češtině zní teda pěkně ujetě).

Jak říkám, asi nejsem cílovka, protože film na rozdíl od ostatních filmů, kde vystupuje Stiller a Wilson, není ani trošku vtipný a opravdu nepomůže ani pět piv, aby byl film alespoň trošku zábavný. Myslím, že film se dá doporučit tak maximálně lidem bez školní docházky a mozku, protože jeho edukativní potenciál je tak marný, že spíše nadělá dětem v hlavě bordel. To už je opravdu namísto kina lepší s dětmi vyrazit do opravdového muzea. Hlavní myšlenka tvůrců asi byla: „Co by se stalo, kdyby se všechny exponáty v muzeu potkaly během jedné chvíle.“ Škoda, že výsledek dopadl tak, jak dopadl. To už si snad od Stillera a Wilsona nechám líbit film typu „Fotr jeho fotra je lotr na třetí“.

Kůže národa (Skin of the Nation), Shomei Tomatsu

2007-01-17T17:13:00.000+01:00

Dnes jsem vyrazil do Rudolfina na retrospektivní výstavu japonského fotografa, který se jmenuje Shomei Tomatsu (*1930). Výstava asi putuje po celém světě ve stejném provedení, protože když trochu hledáte na internetu, zjistíte, že už byla v roce 2005 ve Washingtonu, v roce 2006 v San Francisku a ke konci roku byla ve švýcarském městu Winterthur. Nyní můžete výstavu od ledna až do poloviny dubna 2007 vidět v pražském Rudolfinu.

Výstava je rozdělená do deseti bloků, fotografických cyklů – na podlaze je vždy napsáno, který blok právě začíná. Bloky nejsou jen čistě chronologické, jak by se na první pohled mohlo zdát, ačkoliv jisté časové rozdělení zde patrné je. Nejstarší fotografie jsou na výstavě z padesátých let a nejmladší je snad z roku 2000.

V celém horním patře Rudolfina je téměř 230 Tomatsuvých fotografií. Fotografie jsou malého rozměru – všechny tak kolem 20 x 30 cm a jsou jako sardinky v krabičce jedna vedle druhé. Ačkoliv prostor by tu na fotografie i byl, je ve většině sálech Rudolfina využita jen polovina sálu a protější zdi jsou prázdné. Naprostá většina fotografií je v černobílém provedení, jen tu a tam je fotografie v barvě. Kdykoliv však přijde na řadu jedna barevná fotografie, tak na sebe v té dlouhé řadě černobílých fotografií opravdu upozorní.

Těžko říct, jaký dojem na mě výstava udělala. Na jedné straně jsem byl až přesycen množstvím fotografií, které na výstavě byly, a tak v tomto přehlceném prostoru nebyl jaksi „čas“ si užít jednotlivé fotografie, protože člověk se jen dívá do katalogu na popisku a pak na zeď, kde jsou jen čísla jedno vedle druhého a nad čísly visí fotografie. A na druhé straně tu a tam přímo „vyskočila“ fotografie, která svým nápadem převyšovala ostatní (v tom nekonečném sledu fotografií) a u takovéto fotografie se pak člověk zastaví a chvíli se jen tak „kochá“ nápadem, tématem a nebo jen tak krásou japonských zahrad s třešňovými květy.

Nejvíc mě asi zaujaly bloky IV Atomová bomba a VII Podzemní město. A jednotlivé fotografie, které mi nejvíc utkvěly v paměti… Prostitutka v kimonu, která nosem vyfukuje kouř z cigarety a vypadá tak trochu jako supící býk z kreslených seriálů pro děti, pak rozteklá láhev od piva žárem od atomové bomby a pak řada fotografií z bloku VIII Jih a cyklu Sluneční tužka a mnoho a mnoho dalších.

Na oficiálních stránkách Galerie Rudolfinum překvapí bohatý doprovodný program, který je přidružen k výstavě – různé přednášky, promítání japonských filmů atd. Novinkou pro mě byl i systém celé výstavy, že návštěvník obdrží 70stránkovou brožuru s detailními popisky fotografií a úvodními texty k jednotlivým blokům a na zdech jen visí fotografie a místo popisek na zdi jsou čísla. Osobně mě to docela rušilo, protože člověk stále kouká do brožury a na zeď do brožury a na zeď…

Cesta domů (Wo de fu qin mu qin)

2007-01-16T20:55:00.000+01:00

Kdo se těší na další dávku kung-fu ve skvělém uměleckém provedení, bude asi zklamán. Film Cesta domů, z roku 1999, který je teď promítán v kinech v rámci Projektu 100, nemá nic společného s režisérovými snímky jako Hrdina (2002) a Klan létajících dýk (2004).

Tedy něco společného má – herečku ztvárňující hlavní ženskou postavu – Ziyi Zhang (omluvte anglickou transkripci čínských jmen). S trochou nadsázky bych mohl říct, že je to snad jediná čínská herečka, kterou dokáži i rozpoznat. (S tím, že nejvíce mi v hlavě utkvěla ve filmu 2046, nepočítaje Paměti Gejšy.)

Ale hurá k filmu. Cesta domů je jednoduchým příběhem o lásce. Nic víc, nic míň. Hlavní hrdinka Ti se zamiluje do učitele, který z velkého města přišel učit do zapadlé vesničky kdesi v Číně. Příběh její lásky vypráví retrospektivně její syn, který přijel do vesničky na pohřeb svého otce. Ti chce svému zesnulému manželovi vypravit pohřeb, kdy by ho vesničané pěšky přinesli z nedaleké nemocnice, kde zemřel. Čili se zde setkává jakási tradice, kterou od „kulturní revoluce“ nikdo nedodržuje, se synem, který odešel z vesnice do města a raději by na počátku příběhu zesnulého otce odvezl na traktoru.

A to je asi tak vše. Můžeme zde vidět standardní chudobu a prostý jednoduchý život na vesnici, ve které žijí už jen starci a malé děti, protože většina čínských vesničanů se stěhuje do měst za výdělky. Ale to se jen tak ve filmu jednou větou zmíní. Stejně tak se ve filmu jen tak mezi řečí zmíní, že milovaný dívky Ti musí v roce 1958 odjet zpět do města z „politických důvodů“ a že pak utekl a vrátil se na jeden jediný den zpět do vesnice, aby uviděl svou milou, a proto za trest mohl přijet až po dvou letech. Toť vše, nic detailnějšího… např. jaký trest a proč? Jestli se divák těší na to, že se ve filmu zmíní alespoň Mao Ce-Tungův „Velký skok“ z let 1958-1962 a následné hladomory, při nichž zemřelo více jak 30 miliónů obyvatel Číny hlady, zůstane zklamán.

Je tedy jasné, že jakási „autocenzura“ panuje i v příběhu lásky, ačkoliv pro příběh asi není podstatná, ale do současné politiky Číny se asi nehodí, aby se ve filmu připomínaly takovéto události. Avšak vyznělo by to asi podobně, jako dnes natočená česká „love story“ o lidech zavřených po únoru 1948 a kdyby se o nich řeklo, že měli „politické problémy“ a deset let se nemohli ukázat doma…

Čili jako příběh jedné lásky ze zapadlé vísky je to film dobrý, ale tím, že se zabývá politickými událostmi, které podstatně zasahují do životů hlavních hrdinů, jen tak okrajově, formou dvou vět vypravěče – syna Ti – je to takové jaksi nevěrohodné. Když už si vyberu látku, která se v jedné linii příběhu odehrává v letech 1958-1960, tak bych se tím měl asi zabývat… A tak možná bude lepší, když už se v budoucnu režisér zaměří pouze na osvědčené historické snímky ze starobylé Číny, kde každý druhý umí kung-fu a pro sebemenší záminku se to vše zvrhne v obří kung-fu melu tu a tam proloženou láskou a krásnými záběry přírody.

Člověk s kinoaparátem (1929) (Man with a movie camera)

2007-01-12T20:54:00.000+01:00

Film ruského režišéra Dzigy Vertova z roku 1929 začíná úvodním varováním, ve kterém se píše, že tento film je experimentem ve filmové komunikaci. Čili v něm nenalezneme „mezititulky“, jak bývalo v němém filmu zvykem, dále vznikl bez „pomoci“ příběhu a herců. Autor se ve filmu snažil údajně vytvořit mezinárodní filmový jazyk, který by byl založen na absolutním popření jazyka divadla a literatury. Prostě kino-oko, které by jen snímalo skutečný život tak, jak je.

Když si odmyslíme tyto hluboké myšlenky, stojící za vznikem filmu, jedná se z dnešního pohledu zejména o zajímavou sondu do tehdejšího života v Rusku. Tento film, či dokument, chcete-li, začíná za úsvitu, kdy město ještě spí. Pak se začne probouzet – dívka spící v posteli, tulák na lavičce, letadla vyjíždějí z hangáru, tramvaje vyjíždějí z depa… První co člověka napadne, je, že se obyvatelé města nezranili při přecházení ulic, protože cokoliv jako semafory očividně nefungovalo a stejně tak ani tramvajové zastávky. Jedna veliká masa lidí, koňských povozů, prvních automobilů a náklaďáků se pohybuje sem a tam v chaotickém, avšak uspořádaném, pohybu. Tramvaje se navzájem křižují na ulicích aniž by zpomalily, do toho přebíhají chodci a přejíždějí automobily a nikomu se nic nestane…

Krom kontrastu na rušných ulicích, kdy automobil ještě existuje vedle koňských povozů, je zde i kontrast mezi těžkým průmyslem, obřími stroji a člověkem, jako strojem. Prostřihy na automatickou mašinu balící cigarety a na dívku, která z papíru složí krabičku a pak do ní strká cigarety ručně, jsou neméně zajímavé než horníci v šachtě, kteří vozíky plné kamenů tahají po kolejnicích pomocí koně.

Mimo nástupu těžkého průmyslu, je ve filmu snad vše, na co si vzpomeneme – svatba, rozvod, pohřeb, narození dítěte, „akční“ výjezdy záchranky a také hasičů v blyštivých stříbrných helmicích, lidé válející se na pláži, sportovci, motocykloví závodníci, nástěnkář, lidé cvičící v dobovém „fitness centru“, kouzelník předvádějící své triky udiveným dětem, fotbalový gólman ve fešném baretu a mnoho a mnoho dalších záběrů každodenního života.

Důležitým prvkem filmu je však i samotné experimentování – Vertov ve filmu použil řadu „trikových“ záběrů, z nichž některé sám vymyslel. Ve filmu jsou tak různé montáže - kameraman, kterému domy sahají po ponožky, nebo naopak kameraman, který je tak malý, že se vejde do půllitru piva, dále je zde jakási dvojitá expozice, že obraz je rozdělen na dvě poloviny a na každé se odehrává něco jiného. Místy je to tak rychlý sled střihů, až to připomíná některé dnešní hudební videoklipy od Chrise Cunninghama. Vertov také umně využívá různého zpomalování nebo zrychlování. Zejména u běžců přes překážky je zpomalení v momentě přeskoku velice efektní.

Film vyšel od svého vzniku několikrát a vždy se lišil zvukovou stopou. Když pomineme verze s orchestrální hudbou, či dotočenými zvuky, vznikla v roce 1996 například hudební verze od chlapíka říkajícího si Biosphere, avšak nejžádanější je film se soundtrackem od kapely The Cinematic Orchestra – Man with a movie camera.

V zajetí moci (podtitul: „Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956“), Jiří Knapík

2007-01-02T16:42:00.000+01:00

Při čtení jakékoliv knihy stojí asi za to, si v první řadě položit otázku: „Komu je vůbec kniha určená?“ Kniha Jiřího Knapíka o kulturní politice v letech 1948-1956 je tedy určena zájemci o soudobé dějiny a kulturu – na to by asi jen tak nikdo pouze z názvu knihy nepřišel, že ano.

Knapík se ve své práci zabývá třemi „obdobími“. V první části knihy hovoří o ustanovení mocenského a kulturního aparátu od roku 1948 až do roku 1951, kdy byl popraven generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, jakožto hlava „protistátního spikleneckého centra“. Druhá část knihy popisuje vlnu „sebekritik“ a potírání tzv. „slánštiny“. Protože nejsem historik a výuka ve středoškolských lavicích se dějinami 20. století moc nezabývala (jen povrchně a hlavně světovými válkami, za to pračlověk se během povinné školní docházky bere asi 3x), byla pro mě řada informací nová. Třetí část knihy se zabývá politikou „Nového kursu“ od roku 1953, který se však správně mohl jmenovat všelijak, jen ne „nový“. Novost totiž spočívala tak maximálně v odsouzení „slánštiny“ a kritiky nikoliv „správné myšlenky komunismu“ nýbrž „chybného prosazování politiky zejména na nižších stupních stranického a státního aparátu“. Čili jako vždy čelní představitelé (de facto s nejvyšší odpovědností) za nic nemohli (krom jednoho obětního beránka) a za zbytek mohli pracovníci na nižších postech. Postavené na hlavu jako celá myšlenka komunismu.

Problém ani ne tak knihy, jako spíše můj, je ten, že detailní popis stranického aparátu mě moc nebavil – například kdy jaký odbor čehosi vznikl a kdo mu šéfoval v kterých letech – a nejen já, ale i jednou sám autor jej v úvodu kapitoly (na s. 311) nazval „poněkud unavujícím a suchým výčtem faktografických dat“. Je tedy vidět, že občasné „nudy“ si je vědom i sám autor.

Naproti tomu mi jako opravdu zajímavé přišly: popis „pamfletové aféry“ týkající se Vítězslava Nezvala; poté mě překvapil hodně veliký antisemitismus v komunistických řadách (čili poupravená Leninova rovnice „komunismus = nacismus + elektrifikace“ platí stále); dále byl zajímavý popis politické interpretace smrti Konstantina Biebla a nebo proč se Petru Bezručovi zakazovalo vydat jeho „životní“ kousek Slezské písně. Překvapilo mě i jak nejvyšší kulturní představitelé (slovy komunistických pokrytců) „zaprodali duši za dolar“, protože dali na počátku padesátých let přednost točení „Císařova pekaře“ před „Psohlavci“, právě kvůli vysokému exportnímu potenciálu historické veselohry a z toho plynoucích tučných zisků ze Západu. Režisér Frič tak nakonec točil nikoliv politicky výchovné Psohlavce, ale Werichovu veselohru. (Pokud zde „objevuji Ameriku“ je jasné, že za to může, ve vší skromnosti, moje povrchní vzdělání).

Knapíkova kniha předpokládá alespoň minimálně poučené čtenáře, protože například o „roztržce“ mezi Václavem Kopeckým (čili Ministerstvem Informací – Štoll, Taufer, Nezval) a Gustavem Barešem (čili Kulturním a propagačním oddělením – Hendrych, Reiman, Čivrný) jsem už cosi věděl, ale v knize to bylo popsáno do větších detailů. Na druhou stranu nejsem až zas tolik poučený čtenář, a tak jsem si Knapíkovy neustálé narážky na práci Alexeje Kusáka opravdu „neužíval“, protože jsem Kusákovu podobně zaměřenou knihu Kultura a politika v Československu 1945-1956 nečetl, a tak mě věty typu „jak nesprávně interpretuje Kusák“, „jak Kusák nepochopil“, „jak Kusák odlišně ode mne a špatně píše“ opravdu nebavily. Chápu, že to asi patří do vědeckých kruhů upozorňovat na nedostatky svých kolegů a vyvracet jejich „mylné“ teze a rozviřovat tak diskusi, ale z pozice čtenáře knihy je mi opravdu jedno, jestli se např. při periodizaci stejných „období“ mýlí Kusák a nebo Knapík, a tak by se mi útok na Kusáka líbil spíše v odborném časopise o soudobých dějinách, který nečtu.

Naproti tomu mi zas v knize chybělo něco, co by oživilo ona „suchopárná“ data a nemyslím tím jednu Knapíkovu ne moc povedenou mašinkářskou metaforu (s. 254). Například v kapitole o HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu) Knapík podává jen obecný pohled na správu tiskového dohledu (a sám píše, že to je účelně jen takto obecné), ale pak se zmíní o „často absurdních“ rozhodnutích. A čtenář by si možná rád početl právě o těchto „absurdních“ rozhodnutích – třeba o tom, jak HSTD cenzurovala například i mapy, a tak v nich chyběly mosty, vodní nádrže atd. a když pak byla Spartakiáda v roce 1955, tak vesničané netušili, jak se dostat přes řeku na Strahov, když jim tam chyběly na mapě mosty (nemluvě o zmatených Pražanech, když jim v během turistiky po republice chyběly v mapách hlavní orientační body).

Abych shrnul, kniha je na jedné straně nesmírně zajímavá a přináší řadu nových informací (za předpokladu, že „objevujete Ameriku“ jako já) a na druhou stranu je někdy až moc detailní a „nudná“. A několikrát jsem se přistihnul, že mě mrzelo, že autor cosi naťuknul (jako ty absurdní rozhodnutí), ale už pak o nich nemluvil, protože to není „předmětem“ práce. Na druhou stranu, protože mě zajímá v prvé řadě literatura a média, někdy mě zas tolik nebavily pasáže týkající se například hudby, výtvarného umění a kinematografie, které právě předmětem práce byly. Jinak celkový pohled na kulturní politiku v letech 1948-1956 je podán z mého hlediska dostatečně, místy například až moc detailně, čili kniha rozhodně plní svůj účel a její přečtení bych doporučil každému zájemci o tuto problematiku.

Shortbus

2006-12-28T20:52:00.000+01:00

Film rozhodně není snímkem, který by asi člověk pouštěl na rodinné sešlosti prarodičům, protože jak se zdá, padla všechna tabu nejen v literatuře, ale už i ve filmu… no ta padla už asi v roce 1975 s Pasoliniho filmem Saló aneb 120 dnů Sodomy, ale rozhodně jsem ve 120 dnech Sodomy neviděl jako v Shortbusu homosexuální trojku, kde si tři kluci navzájem kouřili péra, a pak do nich jako do mikrofonu zpívali americkou hymnu (z nichž jeden ji též zpíval do zadku druhému. George W. Bush by měl asi radost…).

Tak to bylo to šokantní úvodem, ale když si odmyslíme tyto detailní sexuální záběry – na které se asi tvůrci snažili všechny lidi nalákat, je Shortbus docela kvalitním snímkem (na rozdíl od Pasoliniho Sodomy, která byla jen čistě nechutná, stejně jako kniha markýze de Sade). (zde bych si dovolil menší odbočku, že zatímco se to pánským přirozením ve filmu Shortbus jen hemží v detailních záběrech, to ženské člověk jen tak neuvidí, spíše vůbec. A druhá menší odbočka, že pokud jste viděli upoutávku na film a málem vás odradila jako mě jít na film, tak nezoufejte, film je narozdíl od upoutávky mnohonásobně lepší. U upoutávek na hollywoodské trháky je to většinou opačně…)

Žánrově bych film asi zařadil do oblíbeného Hřebejkova žánru „hořkosladká komedie“ (avšak nikoliv přístupná pro děti jako Hřebejkovy hořké slaďáky hledající to dobré v každém režimu). Člověk by nevěřil, že parta lidí, kterou by se někdo nebál nazvat „divný ouchylové“ dokáže být tak vtipná. Ti všichni se se svými problémy a „úchylkami“ staví na obdiv v klubu Shortbus, kde se všichni cítí normálně, protože každý je tak trochu poznamenaný svými problémy sexuální povahy a nejlépe o všech návštěvnících klubu vypovídá závěrečná píseň In the end managera klubu Shorbtus v závěru filmu: „And as your last breath begins you find your demons your best friend, and we all get it in the end…“

Hlavní hrdinkou filmu je Sofia, terapeutka kanadsko-čínského původu vlastnící něco na způsob manželské poradny. Sama však má jeden velký problém – ještě nikdy v životě nedosáhla orgasmu. Nakonec se jí snaží pomáhat zdolat tento problém její dva klienti – homosexuální pár James a Jamie. Oba jsou častými návštěvníky Shortbusu, a tak Sofii doporučí klub navštívit. Když se to tak vezme, problémy zde má každý. James chce spáchat sebevraždu, avšak nechce, aby se Jamie z toho obviňoval, a tak se mu snaží najít nového partnera a natáčí o sobě film. Domina Sevrin (nebo jak se jmenovala) se zase snaží být „normální“ a mít „normální“ vztah. A tak bychom mohli pokračovat…

Hodně mě překvapil humorný potenciál filmu, protože jsem se místy opravdu nasmál. Například když si to Sofia doma zkoušela sama udělat a pak dostala křeč do stehna… a vůbec všechny její pokusy o orgasmus stály za to. Poněkud slabší už byla scéna s vibrujícím vajíčkem na dálkové ovládaní, které se snažila rozmlátit nohou z figuríny. Zde se tvůrci asi už hodně odvázali a říkali si, jak to bude veliká taškařice, ale onen lehký vtip prostupující celý film se jaksi z této scény vytratil. Stejně tak bych možná film nechal skončit dřív a odpustil bych si závěrečný mnohonásobný happy-end, jak jej známe například ze třetího dílu Pána prstenů…

Čili když odpustíme od možná někdy zbytečných sexuálních scén (hlavně v úvodních titulcích filmu) a od místy slabšího děje ve vztahu Jamese a Jamieho, stojí film rozhodně za zhlédnutí. Pokud chcete nezávislý film z opravdu netradičního prostředí s netradičními problémy netradičních hlavních hrdinů, hehe, a místy se chcete i lehce pousmát, je Shortbus tou správnou volbou. A málem bych zapomněl… ve filmu hraje naprosto skvělá hudba, jak je to už u nezávislejších filmů dobrým zvykem.

Prezydent Krokadýlů (The Cool World, 1959, česky 1963), Warren Miller

2006-12-28T16:40:00.000+01:00

Asi nemá cenu hovořit o pravděpodobně dosud nevyřešených sporech z devadesátých let týkajících se překladu – jestli je to dílo Jana Zábrany a nebo Josefa Škvoreckého (pro zájemce viz zde) – a také asi nemá cenu hovořit o autorovi Warrenu Millerovi, o němž se člověk nestudující anglistiku dozví jen to, že byl asi běloch a umřel asi v roce 1964 (internet, Encarta i Slovník anglicky píšících spisovatelů o něm mlčí) a že je spoluautorem scénáře dle kterého byl Prezydent Krokadýlů zfilmován (plus několika dalších knih). (Takže jestli studujete anglistiku, klidně mi pošlete nějaké údaje o životě Warrena Millera, hehe).

První, co vás při čtení knihy napadne, je jakási paralela s Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse. Obě knihy jsou psány slangem a stylem „pišjakslyš“ (např. televyze, prezydent atd.) a obě se tak trochu zabývají pouličními gangy, ačkoliv Prezydent Krokadýlů nepůsobí dojmem smyšlených reálií, ale příběhu, který se mohl opravdu stát. (A třeba je i dle skutečné události, ale to je fuk, prostě čerpá ze skutečných reálií.)

Hlavním hrdinou je Duke Custis, 14letý kluk černé pleti (co vypadá na 18) a žije Harlemu padesátých let 20. století, kdy se v této čtvrti začíná rozmáhat heroin a postupně z ní mizí všichni běloši. Duke je členem gangu Krokadýlů a vypráví chronologicky o událostech, které se mu přihodily během krátké doby, přibližně týdne. Středobodem Dukova počínání je splašit mergle na kauf stříkačky (rozuměj sehnat peníze na nákup střelné zbraně, hehe). Protože když bude mít bouchačku, stane se z něj pan někdo. Už takhle má sice Duke respekt a v gangu (podobně starých kluků jako je on sám) je hodně vysoko (je polním maršálem), ale jeho snem je mít bouchačku a být prezydentem krokadýlů. To se mu nakonec povede i bez bouchačky, protože jejich dosavadní šéf Krvák propadne heráku a parta jej vyhodí a novým šéfem se stane Duke.

Celý příběh směřuje k velké bitce mezi Krokadýli a jejich úhlavním nepřítelem – gangem, co si říká Vlci. Duke, aby sehnal 15 dolarů na Colt, prodává jointy a jednou se nechá svým kámošem zatáhnout i do parku, kam choděj staří teploušové a balej mladý černý kluky a dávaj jim 5 dolarů za číslo. Kromě shánění prachů a směřování k velké bitce je kniha i o „lásce“ mezi Dukem a Lu Ann, říkám „lásce“, protože Duke je jedinej kluk z party, kterej nemusí platit dolar pade, aby se mohl s Lu Ann vyspat, ale stačí když ji tu a tam přinese hulení, jehož prodáváním se začal živit.

Jednou si dokonce s Lu Ann i vyjedou na Coney Island podívat se na oceán a zde je za těch 40 let od překladu zajímavý slangový posun, protože Duke říká Lu Ann větu „poď dáme si buřta a párkrát se svezem“ a dnešní čtenář automaticky předpokládá, že si chtějí dát jen dalšího z mnoha jointů, které už spolu vykouřili, kdežto on opravdu myslí buřta, čili opečený párek. Z toho plyne, že dnešní překladatel by asi použil jiný slang, ale ona „marijána“, která se v knize objeví a kterou používá už jen starší generace (narozená v době, kdy kniha byla napsána), má také něco do sebe.

Prezydent Krokadýlů je naprosto věrohodný příběh z černošského ghetta v Harlemu. Je v něm vše, na co si člověk vzpomene. Drogy, alkohol, sex, násilí, despekt k rodičům, co se dřou za pár šupů, chuť do života, čest a i tragická situace tamějších kluků, kteří nic nemají a mohou se kdykoliv sebrat a utéct z rodiny a nic jim nebude chybět. Smyslem života pro ně je, aby patřili do něčeho většího, protože sami nejsou nic, ale když se stanou členem party, je z nich už někdo a mají kam jít.

Jediné, co se v knize nedozvíte, je, proč se gang jmenuje Krokadýlové. Jediný krokodýl, který se v knize objeví, je logem na tričku Charlese, bývalého člena gangu, který se nechává vydržovat jakýmsi teploušem z lepší čtvrti a ačkoliv už dva roky nepocítil hlad a má na sobě kalhoty za třicet dolarů, je mu ještě hůř než chudým klukům z gangu. Přestože je Charles obklopen přepychem, nedostává ani kapesné a má zakázáno chodit ven z bytu, kde se šíleně nudí a čeká jen, až se večer vrátí pán domu.

Z čeho jsem byl trochu zklamán, je happy-end nabádající se vzdělávat, protože kniha se tak přesouvá z modu „když máte bouchačku, dokážete všechno“ do „když se naučíte číst, dokážete všechno“ a drsný příběh z Harlemu tak na posledních stránkách trochu zcajdákovatí. (ale podobné happy-endové prohlédnutí si prožije i hrdina Mechanického pomeranče). Takže pokud jste četli Burgessův Mechanický pomeranč a líbil se vám styl, jakým byl napsaný, je Prezydent Krokadýlů jasná volba.

Black Books

2006-12-27T20:52:00.000+01:00

Už jen dva poslední díly (29/12/06 a 05/01/07) ze třetí série Black Books uvede Česká televize v rámci „Horečky páteční noci“. Je tedy načase se poohlédnout po celém seriálu, který se v Británii vysílal premiérově ve třech sezónách v letech 2000, 2002 a 2004. Protože čtvrtá série v roce 2006 nevznikla, zdá se, že osmnáct dílů Black Books je už konečných.

Seriál funguje na podobném schématu – dva muži a dívka – jako obdobně ztřeštěný britský sitcom IT Crowd, který se začal vysílat loni a od ledna 2007 poběží druhá série. (update 13/01/07 – Dle Wikipedie se zdá, že druhá série poběží až od jara 2007, čili nejdřív až někdy v březnu 2007). Ale zpět k Black Books. Hlavním hrdinou Black Books je majitel antikvariátu Bernard Black, věčně nalitý Ir, který by v normálním životě asi už dávno zkrachoval, protože neustále křičí na dotěrné zákazníky, že si chtějí něco kupovat a on pak bude muset zaplňovat prázdné regály ve svém obchodě. Jeho pomocníkem, přesněji řečeno slouhou, je Manny Bianco, naprosto šáhlý cvok, který je v antikvariátu děvečkou pro všechno. A do třetice je to Fran Katzenjammer, která stejně jako Bernard a Manny miluje alkohol a cigarety, avšak navíc je posedlá muži, na něž má ale povětšinou smůlu. Fran v antikvariátu nepracuje, ale je v něm věčně naložená, a tak je jakýmsi stálým inventářem obchodu. V první sezóně seriálu měla Fran sice svůj vlastní obchod s různými krámy hned vedle obchodu Bernarda, avšak v dalších sezónách se už její obchod vůbec neřeší, pouze že jej prodala.

Jako každý seriál, i tento má své špatné díly, ale ty dobré převyšovaly, a tak milovníci britského humoru – zejména Monty Pythonů, Červeného Trpaslíka, Fawlty Towers a IT Crowd, si musí oblíbit i tento seriál. Mně osobně se nejvíc líbil díl „Bavič“, kde Manny objeví své klavírní schopnosti. Jinak je většina dílů veskrze stejná. Bernard je pořád nabručený nebo opilý, Manny poslušně vykonává všechny rozkazy (a nebo naopak rebeluje, aby se vzápětí vrátil k plnění rozkazů) a Fran tu a tam popichuje oba své kamarády, ačkoliv Mannyho většinou brání před Bernardem, ale zdá se, že jen proto, aby jej mohla také využívat.

Pokud bych si měl vybírat mezi Black Books a IT Crowd (asi nejpodobnější seriály právě pro schéma hrdinů „dva muži a dívka“ a hlavně proto, že autorem IT Crowd je spoluautor seriálu Black Books, Graham Linehan), vybral bych si asi IT Crowd, kde jsou sice neméně ujetí hrdinové, ale v IT Crowd je to jaksi důvěryhodnější, protože Roy a Moss jsou správní IT trhloušové odtržení od reality, kteří by mohli pracovat v jakémkoliv IT oddělení (s trochou nadsázky), avšak Bernard s Mannym by rozhodně nemohli prodávat ani slanou vodu, natož knihy. Ale i tak je to vtipné a co bych jako český divák dal za obdobnou tradici britských sitcomů. Holt český divák se asi neumí smát, a tak mu jsou servírována pouze seriálová „dramata“ odehrávající se v Pojišťovně, Nemocnici, Ordinaci, Letišti, Redakci a na Ledové ploše. Už zbývá jen seriál z prostředí Finančního úřadu a Pohřební služby. Ale je pravda, že sitcom se objevil snad jednou a jmenoval se Nováci a největší službu českému divákovi televize Nova udělala, že jej přestala vysílat, protože vůbec nebyl vtipný. Takže chyba asi není v českém divákovi, ale v českých tvůrcích, protože napsat bezduché „drama“ je daleko jednodušší než kvalitní humorný seriál.

Borat

2006-12-17T20:50:00.000+01:00

Nakonec jsem podlehl oné neuvěřitelné mediální masáži o tom, jak je Borat skvělý, nactiutrhačský, vtipný, kontroverzní, dokonalý, dehonestující snímek a kdesi cosi. Čili abych to shrnul, všechno poukazovalo na to, že Borat bude pěkná kravina. Mýlil jsem se, Borat je kravina, ale až od poloviny filmu a místy se člověk opravdu nasměje.

Úvodní sekvence z „Kazachstánu“ patřila k tomu vtipnějšímu, zejména když Borat představuje svojí rodinu. Vyschlou stoletou babku představí jako svou maminku a nejstarší ženu Kazachstánu se slovy „Je jí 43 let“. Pak se pozdraví s mladou dívkou (tipujete ji na jeho manželku), začne se s ní vášnivě líbat a poté pronese „To moje sestra, číslo 4 děvka v Kazachstánu“ a ona pak vytáhne zlatý pohár pro sportovce, který obdržela za ono číslo čtyři. Pak je vysvětleno, proč vlastně vůbec Borat má jet do USA a film už může začít.

Když se Borat seznamuje s americkou kulturou, tak si nechá dávat hodiny stolování (zde se nabízí nesrovnatelná paralela z filmu Světáci) a zatímco se vždy zeptá paní, která to vyučuje na jisté otázky, jak se má konkrétně zachovat v určité situaci – je pak prostřih už do večera, kdy je pozván jakousi smetánkou na večeři. Komik Sacha Baron Cohen, který Borata představuje, může být sice svým humorem nechutný (místy až trapný, ale o tom později), ale musí se mu nechat, že kupříkladu stejně jako Jan Kraus z Uvolněte se, prosím je neuvěřitelně pohotový a dokáže vytěžit jakoukoliv situaci do mrtě. Například když dělá, že přeslechl jakéhosi businessmana, že je „retired“ (v důchodu) a myslí si, že mu řekl, že je retardovaný, tak se pak otočí na hostitelku a dojemným hlasem jí říká, že je od ní velmi pěkné, když nechá retarda sedět u stolu s ostatními. A když už jsou jeho poznámky neúnosné, rozhodne se hostitelka domu zavolat policii, tak Borat křičí „Proč policii, retard utekl?“

K lepšímu patřily i hodiny humoru, kdy se Boratovi snažil učitel vysvětlit princip amerického humoru a například aprílového žertíku. Ťukat na hlavu si člověk začne, když vidí Borata v jakési komunitě fanatických Ježíšomilců (jaká církev to byla, netuším) a všichni Američani se tam zmítají v jakémsi náboženském deliriu a vykřikují „Ježíš tě miluje!“. Zde jsem kupříkladu čekal nějaký ostřejší humor (úplně se nabízel), ale Borat se kupodivu drží a hraje s nimi jen hru na náboženské fanatiky (která sice k smíchu je, ale chtělo by to něco víc) a pokud už Borat dělá nějaký ten humor, je neurážlivý a smějí se mu i sami fanatici. Asi moc dobře ví, že urážet Ježíše se na americké půdě nevyplácí. (zákaz filmu v Kazachstánu je Cohenovi asi fuk, ale příjmy z americké distribuce by ho už mrzely). A tak se ve filmu strefuje do židů, buzíků a teroristů a vtipné to je jen proto, že je vidět, jak je Amerika pokrytecká země – že všechno sice musí být politically correct, ale ve skutečnosti si Američané myslí něco jiného než se tváří, že si myslí – takový totalitní systém s autocenzurou naruby. Čili jakýsi kovboj si důvěrně posteskne Boratovi, že zavírat buzíky do vězení a věšet je, že o to se v USA zatím jen snaží to prosadit a co by dali za to, kdyby to v USA fungovalo jako u Borata doma (Borat mu vypráví, jak u nich doma věší teroristy a buzíky strkají do vězení). Myslím, že v tolerantnější Evropě, kde většina lidí souhlasí s registrovaným partnerstvím, sice někdo nemusí mít homosexuály rád, ale rozhodně si snad ani v důvěrném rozhovoru nestěžuje, jaká je škoda, že je tu nezavíráme do věznic.

Je zajímavé, že zatímco když oslovuje Borat jednotlivce na ulici (tak před ním utíkají jako kdyby je chtěl zastřelit), ale skupinku většího počtu lidí dokáže Borat naprosto ovládnout, protože ví, co říkat – ať už to jsou lidé na kovbojské slavnosti – kde dav nejprve přetáhne na svou stranu (za pomocí keců o teroristech), ale pak je rozčilí, když na hudbu americké hymny zpívá „Kazachstán je nejlepší země na světě, exportér draslíku číslo jedna a všichni ostatní prezidenti jsou holčičky“, pak všichni z hlediště na něj volají boooo boooo (= politicky korektní pokřik, kterak dát umělci na jevišti najevo, že jeho představení stojí za hovno a ať vypadne z pódia) – a nebo již zmínění náboženští fanatici hopsající v deliriu na jakési gospely. Borat se ale nebojí vkročit ani do míst, kam žádný bílý Američan nevstoupí – do černošského ghetta. Hned přijde ke skupince mladých černochů a divák očekává, že mu dají do držky, ale on s nimi vtipkuje (jednomu tlusťochovi řekne Ty vypadat jak Michael Jackson) a namísto aby ho zbili, tak se smějí s ním a když si dělá legraci z jejich stylu oblékání a začne je parodovat, jak vypadají, tak jsou nadšení a ještě mu radí, jak nízko si má stáhnout kalhoty, aby vypadal jako správný gangsta. Čili oproti xenofobním kovbojům a náboženským fanatikům, jsou jediní, kdo si dokáže dělat legraci sám ze sebe. (ačkoliv fanatici to sice myslí vážně, ale vtipné to je taky)

Protože film nemá vlastně žádný děj, musel se vymyslet jakýsi hlavní příběh – jeho zápletka je stejně tak marná, jak zní. Borat se z New Yorku vydává do Kalifornie, kde bydlí Pamela Anderson, protože se do ní zamiloval při sledování Pobřežní hlídky a chce si ji vzít za ženu. Na Pamelu nakonec taky dojde, ale finále s ní patřilo k tomu horšímu ve filmu. Stejně tak k horšímu patřila scéna, kdy on a jeho dvousetkilový chlupatý průvodce spolu nazí bojují v hotelovém pokoji (humor se zápletkou „nechutné k zeblití“ vtipný moc není – hlavně když zpočátku je laťka nasazena daleko výš), a pak běhají nazí po celém hotelu až vběhnou na jakousi konferenci, která se odehrává v konferenční místnosti hotelu. Stejně tak „humor“ v obchodě se starožitnostmi, kde Borat schválně padá a ničí celý inventář starožitnictví taky není vůbec vtipný. (Možná tím chtěl Borat poukázat na to, že Amerika je stará něco přes 500 let, a tak zdevastování jedné místnosti ve starožitnictví vyjde jen na 500 dolarů, kdežto zničení tři tisíce staré čínské vázy by už stálo větší balík)

Osobně si nemyslím, že by Borat měl být tak nadhodnocený, jak je – Premiere 5/5, imdb 8, csfd 7,8 – začátek filmu je obstojný, konverzační humor je vyloženě lepší než ten „nechutný“ ve stylu jackass. Děj s Pamelou je tak slaboučký, že místo toho si mohl jet do Kalifornie koupit plechovku koka-koly (vyšlo by to nastejno), avšak čím jiným pospojovat různé epizodky z cesty napříč USA? Kdyby se Borat nesnažil o děj a byly by to jen sestříhané skeče s konverzačním humorem, možná by se mi film líbil víc. Jako celek opravdu není film tak dobrý, aby z něj byl člověk až tak vyplašený, ačkoliv některé scény a „hlášky“ stály opravdu za to a pobaví se u nich kdokoliv.