Knižní recenze...

Pravidelní čtenáři blogu (bože, to si zas člověk lže do kapsy) určitě zaznamenali, že už několik let se tu neobjevují recenze knížek.

Je to z důvodu toho, že knih čtu poslední dobou více než koukám na filmy nebo chodím na výstavy. Jelikož psát recenze na všechny knihy by bylo nemožné, zavedl jsem novinku, která se jmenuje:

První věta knížky.

Nový blog, kam dávám jen názvy knih, co právě čtu a opisuji z nich první větu. Možná bych mohl zavést nějakou škálu hodnocení jako 9/10, ale jak známe škály, většina knih by byla 7/10, tak to asi nemá cenu.

VystavilDon Insalata v 21:48 0 komentářů  

Oliver Tate Submarine

Film Oliver Tate (český název, anglicky se jmenuje Submarine), který natočil britský komik Richard Ayoade (znalcům IT Crowd stačí spíše říct Maurice Moss), není určitě filmem, ze kterého si sednete na zadek, ale v konkurenci s tím, co dnes běží v kinech, je to naprosto boží film. Nemluvě o tom, že je to Ayoadeho režijní debut.

Oliver je naprostý zoufalec, dospívající a má misi sbalit holku, mít sex a zachránit krachující manželství. Všechny postavy jsou zde takové surreálné. Nejlepší je asi Oliverův otec, kterého hraje Noah Taylor (kdo viděl film Shine o Helfgottovi, tak mladý pianista, co se hroutí při koncertu, tak to je on). Scéna, kdy se otec dozví skrze matku, že má Oliver holku a naběhne do pokoje a začne mu dávat rady ve stylu - Jednou jsem se fakt odvázal a roztrhal si svetr před dívkou - patřily k tomu lepšímu.

Matčin románek byl trochu slabší, ale šmírování Olivera bylo docela dobré. Rozhodně to není komedie ve stylu fekálního humoru (chcání na videokazety je tu bráno spíše jako pomsta, než gag), ale humor je to do určité míry inteligentní. Vtipně pracují s klišé - kdy po peripetii hrdina přichází k dívce, vše jí vysvětlí, ona neregaguje a on říká: "Tohle je moment, kdy jeho opustiíš a odejdeš hned se mnou." a místo očekávané reakce, kterou mají všichni zblbnutí romantickými komediemi hluboko zafixovanou v podvědomí, mu dívka po trapném tichu suše odpoví NE.

Film asi nesedne úplně všem, ale je to docela dobré. Jak jsem říkal, v konkurenci sraček, co teď běží kinem, je to dobré.

VystavilDon Insalata v 15:12 0 komentářů  

The Tree of Life

Musím říct, že to byl hodně zvláštní "film". Režisér mi je sympatický tím, že svět nezahlcuje každý rok nějakou volovinou, ačkoliv jsem od něj viděl jen Tenkou červenou linii.

Těžko říct, jestli je to vůbec film, možná taková zpověď, vzpomínky na dětství, na to, jak se z dítěte stává muž, vliv rodičů - matky a otce, trochu schematické, kde matka syna učí lásce a milování všech kolem, kdežto otec říká, že bez ostrých loktů a sobeckosti to nikam nedotáhne... jednu z hlavních rolí ve filmu určitě hraje i Bůh (nikoliv doslovně ve stylu Morgana Freemana), ale spíše spirituálně...

To co je popsáno v odstavci výše, by se dalo popsat jako to, co má ve filmu děj, byť se toho moc neděje a rozhodně méně namluví. Bohužel film je pak také prokládán vcelku dlouhými pasážemi, jejichž smysl mi občas unikal... záběry na vesmír a záběry z mikroskopu bylo ještě to nejmenší.

- ZCIZOVACÍ VSUVKA -
Tady si člověk nemůže nevzpomenout na Men in Black, je pravda, že hodně nazoomovaný mikrokosmos občas připomíná záběry galaxií, takže možná naše galaxie je jenom kus soplu na kapesníku nějakých VĚTŠÍCH bytostí, některé jsou možná tak pošetilé, aby tu nechávaly stopy, které tu pak někteří uctívají jako bohy...
- KONEC VSUVKY -

Horší to však bylo u záběrů na nějaké dinosaury, velice špatně renderované (Jurský park z 90 let vypadal lépe, ba co dím, možná i Souboj titánů z 80.tek), kteří pobíhali v americké přírodě - když už dělám dinosaura, tak bych snad mohl zkusit i dobovou flóru, ne? Když na to nemám prachy, tak je možná lepší se na to vybodnout. No ono možná by bylo lepší si položit otázku, proč to tam vůbec v prvé řadě cpát...

U nejednoznačně interpretovaných děl můžete být buď schematický, tj. říct, že režisér je dement a ti, kteří jej adorují jsou stejně banda pozérů, kteří neví, oč běží a jen říkají to, co chce pseudo-intelektuální filmová klika slyšet, nebo se můžete snažit pochopit hlubší význam a je tu pak veliké riziko, že se veřejně ztrapníte, protože jste film třeba vůbec nepochopili, tudíž je to situace, kdy dement jste vy, nikoliv režisér. Vrcholem jsou pak díla, kdy samotní režiséři říkají, že vám rozhodně nebudou vysvětlovat, co tím mysleli, protože dílo jako takové bylo vyrobeno a sděleno a pokud k vám dílo nepromlouvá o sobě, tak si dodatečný komentář a vysvětlení stejně nezasloužíte.

Upřímně říkám, že smysl dinosaurů jsem ve filmu nijak nepochopil a na videu bych tyto záběry asi přetočil (podobně přetáčím opičáky ve filmu Vesmírné odysea). Jako celek to však nebylo vůbec špatné. Některé scény a záběry v sobě měly tolik kouzla a umění, až to praštělo. Zpomalené rozjívené děti pobíhající za vozem s nápisem DDT a hrající si v bílé mlze (možná druhý záběr na ceduli DDT pro blbce byl už nadbytečný), osamělý Sean Penn procházející v poušti zárubní (kdo četl heptalogii Temnou věž, tak to pro něj mají osamělé dveře na poušti další význam), atd.

Jinak nevím, jestli autor chtěl ukázat syrovou realitu 50. let, ale nevím proč, ale všichni otcové ve filmu mi přišli jako vyšinutí psychotici, a to nejen Brad Pitt vynucující si svou lásku pomalu násilím, tak i jejich sousedi, atd. Ale od Hanekeho Weisse Band určitě v mezilidských vztazích v rodině veliký pokrok... každopádně bez těch dinosaurů bych se na to možná někdy i podíval, záběry na vesmír a mikrosvět mi přišly alespoň pěkné, taková National Geographic vsuvka.

VystavilDon Insalata v 15:42 0 komentářů  

Melancholia

Lars von Trier by klidně mohl učit marketing - stačí říct v Cannes, že milujete Hitlera k zbožnění, být vyhozen, navzdory nenávisti získat v Cannes cenu, vše odvolat a je to. Takhle narvané kino Světozor jako včera, jsem snad nikdy neviděl. Fronty se tvořily než lidé vyšli ven z kina i než mohli být vpuštění dovnitř.

Každopádně je Melancholia dobrý film? Pokud bych měl použít systém imdb.com, tak bych řekl 8/10 + prsa Kirsten Dunst, takže 9/10 :o). Ne, ale teď vážně.

Melancholia je ve filmu všudypřítomná (na Wikipedii se dočtete, že dle Freuda to byl protipól smutku po smrti blízkém, ve smyslu smutek bez zjevné příčiny). Dnes se užívá spíše slovo "deprese". Postava Kirsten Dunst trpí takovými depresemi, až je natolik paralyzovaná, že nedokáže zvednout ani nohu, aby přelezla hranu vany. První část filmu je o svatbě této depresivní ženy. Ačkoliv se snaží být "šťastná" seč může, kýžený efekt se nějak nedostavuje, byť se opravdu snaží, a to mnoho. Svatební veselice je tak naprosté fiasko, například hod svatební kytky mi utkvěl v paměti určitě.

Druhá část filmu je život její sestry (jako vždy výborná Charlotte Gainsbourg) a strach z druhé Melancholie. Tentokráte se však jedná o název planety, která, kde se vzala, tu se vzala a má údajně proletět těsně kolem Země, obkroužit a projet dále vesmírem. Nejsem astrofyzik, ale nevím, kolem čeho by měla obíhat planeta o které nikdo nic až do nedávna netušil (její oběžná dráha by tak musela trvat několik tisíc let), natož "těsný průlet" tělesa mnohokráte většího než Země, se mi zdá jako blbost už jen logicky kvůli magnetickému poli... Ale dejme tomu, že se pohybujeme v určité narativní struktuře, kde platí tato pravidla. Ale třeba se mýlím já a všichni fyzikové si u filmu chrochtají blahem, protože "přesně takhle" pohyb vesmírných těles funguje...

Nejlepší na samotném filmu je úvodní prolog. Pseudoumělecké zpomalené záběry než to bouchne a pak epochální spojení naší zemičky s obří Melancholií. Pocit depresivní Kirsten omotané lany, sotva se pohybující... na umělecké záběry je von Trier machr.

Ve filmu je řada zajímavých momentů - například ledový klid těžce depresivní Kirsten, když je konec světa nevyhnutelný. Noční záběry, kdy nebe osvětlují dvě tělesa, nikoliv jen měsíc. Záběr nahé Kirsten u řeky je za všechny prachy světa, obraz působí dojmem, že by se dal pověsit na zeď a že ho maloval nějaký "starý mistr".  Kiefer Sutherland (který snad naposledy hrál v dobrém filmu v roce 1990) je tu také skvělý. Někdy možná pomalejší tempo a pocit, že se "nic neděje", hlavně když už od prologu beze slov všichni víme, kam to směřuje... každopádně pocit, že smrt je nevyhnutelná a týká se všech lidí najednou a naprosto vůbec nic vám nepomůže, protože není kam se schovat; moment, kdy veškerá kultura skončí během pár minut a nikdo na nás se slzou v oku vzpomínat nebude, tak tenhle tísnivý pocit se Trierovi povedl na výbornou.

VystavilDon Insalata v 10:55 0 komentářů  

Odnikud někam (Somewhere)

Sofii Coppolu jsem si po filmu Ztraceno v Překladu (2003) zamiloval. Zaujala mě natolik, že jsem si sehnal i její starší starší debut Virgin Suicides (1999), který nebyl tak dobrý, ale zachraňoval jej skvělý soundtrack od air.

Marie Antoinette (2006) mi přišla už trochu slabší, zato za její nejnovější snímek Somewhere (2010) mám chuť autorce napsat, že chci náhradu za tu životní újmu a trauma, které mi sledování filmu přineslo... větší debilitu jsem už totiž dlouho neviděl.

V prvé řadě hrdina je prostě idiot, se kterým nemůžete nikdy sympatizovat. Problém je ten, že prakticky nezmizí z plátna. Mezi jeho činnosti patří chlastání, kouření, šukání čehokoliv kdekoliv, prostě ženy se mu vrhají k nohám, neb je to hollywoodská superstar... Upřímně, když chlastá a hulí Big Lebowski, tak to má alespoň nějakou šťávu, tenhle hnusák je opravdu pouze k nasrání se na něj vůbec dívat.

Předně nemám nic proti filmům, ve kterém jsou dlouhé záběry, ale dle mého názoru by měly mít alespoň částečný smysl... film začíná asi pětiminutovým entrée, ve kterém stojí kamera na jednom místě a kolem dokola jezdí černé ferrari hrdinovo. Ferrari je asi druhým hlavním hrdinou, protože je ve filmu opravdu často. Poté je další pětiminutový záběr na jeho dcerušku, kterak bruslí. Hm, proč si nezapnout eurosport, kde to aspoň někdo umí...

Hrdina (asi?) dostane dcerku víceméně na starost po 11 letech a bere jí do luxusních hotelů, zajímavých destinací v Itálii, dokonce i v helikoptéře se projedou, ale hlavně, jezdí pořád tam a sem ve ferrari. Nevím, ale na film to dle mého nestačí. Scénář film asi neměl žádný, protože rozhovory typu: "Tobě ten Guitar Hero na Xbox tak jde" nebo "Neobjednáme si zmrzlinu z recepce? Jo! Jéé ta vanilková je ale dobrá." tam opravdu jen vyplňují převažující "hluchá" místa.

Pokud nepočítám troje dívčí poprsí, které jsou ve filmu vidět, tak pak už asi nic zajímavého se ve filmu nekonalo... snad jen jedna scéna, kde se nám hrdina tak trochu hroutí (ale jen na chvíli), která nás má snad donutit se zamyslet, že ferrari tě šťastným neudělá, nebo co? Částečně film zachraňovala hrdinova "dcerka", která byla jediná alespoň trochu přesvědčivá.

Jestli bude Sofia točit podobné sračky i nadále, tak nevím. Ztraceno v překladu se také odehrávalo větší část v hotelu, ale tam byli alespoň zajímaví hrdinové, dobré dialogy a vynikající herectví. Naproti tomu film Somewhere je prostě jen duchaprostá volovina.

VystavilDon Insalata v 15:14 0 komentářů