Pseudo-intelektuální recenze Postmana a Sterna
30. září 2010

Neil Postman svou knihu Ubavit se k smrti, končí scénářem rozkladu kultury, který proběhne jednou, či druhou cestou - orwellowskou, tedy kultura jako vězení, či huxleyovskou, tedy kultura jako fraška.
Já se však ptám, proč ne třetí cestou, huxleyovsko-orwellowskou? Kultura jako vězení, které je fraškou. Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou.

Pokud vytrhneme z kontextu pouze jeden citát z knihy Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze, kdy jedinou obranou proti vtipu je jeho nepochopení a spojíme to se závěrem, tedy onou třetí cestou, kterou Postmanovi nabízím, vznikne z toho Vězení, ze kterého není žádného útěku před fraškou, než nepochopení frašky.

Co z toho plyne? Stát se idiotem a nechápat nic? Případně nic z dnešních textů (berme to sémioticky, že textem je vše) nekonzumovat a nezapočít ani proces pochopení? A lze vůbec nekonzumovat texty v době, kdy textem je téměř vše? Vznikne nám z toho závěr, že není žádného úniku před texty krom uvědomění si, že není žádného úniku? A co na to Jan Tleskač? A Michel Foucault, který si také takto rád pokládá otázky? A Barthes? Který říká, že vymanit text z oběhu může jenom jeho vlastní zkáza: nepsat, přestat psát...

VystavilDon Insalata v 12:44 0 komentářů  

Štítky:

Největší z Čechů
16. září 2010

Šel jsem na další nudnou českou věc a vrátil jsem se ze skvělé české komedie, která rozhodně není tím typem hýkavě-fekální komedie, o kterou se většinou snaží čeští "komedianti". Ten film mě prostě nadchnul. 
Jakýsi "velký umělec", režisér, nedostane grant na svůj film a nemůže jej tak natočit - ironií je, že přesedu Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie si zde vystřihne Jan Hřebejk, který určitě nemá se sháněním peněz na své filmy (které mi přijdou, že kvalitativně od Pelíšků upadají a poslední dva tři opusy jsem už ani neviděl...) problémy.
V mizerné situaci se jeho producentce ozve Agentura Dobrý den a chce po umělci ověnčeném cenami natočit film, který vykreslí české kuriozní rekordmany do hloubky, nikoliv jako blbce... 
Čtyřčlenný tým - kameraman alkoholik, producentka, režisér a zvukařka se tak vydají na jakousi road-movie po českých rekordmanech, které natáčejí. Vystupují tak zde skuteční rekordmani, čeští herci, kteří rekordmany hrají a žánrově je to nejblíže mocku-ment (nejlepší mockument všech dob jest asi Spinal Tap). Nutno říct, že herci mi přišli daleko lepší a scény s nimi byly opravdu kouzelné - Myšička jako sběratel čtyřlístků byl asi vrcholem filmu, Taclík jako skinhead, který nejrychleji vypije pivo pod vodou také docela ušel. 
Zdali se Režisérovi podaří, aby rekordmany nevykreslil jako blbce, ví bůh, protože člověk se většinu filmu směje, a to právě jim... Ale zajímavé je sledovat i životní příběhy a osudy hlavní čtveřice. Sem tam se mihne i česká herecká superstar jako třeba Aňa Geislerová - scéna s ní v hotelu patřila také k těm lepším momentům.
Nemám moc rád sousloví jako "inteligentní komedie", ale tahle by si ji určitě zasloužila. Pokud nebudete čekat humor, při kterém si Pavel Liška šlape na jazyk jako idiot, nebo Genzera se Suchánkem, tak se budete skvěle bavit. Film se totiž vůbec jako komedie netváří a přesně i z tohoto důvodu jsem si užíval sledování filmu This is Spinal Tap.).

VystavilDon Insalata v 15:46 0 komentářů  

Štítky:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)