Václav

Tak jsem včera zavítal na český film Václav. Bavilo mě sledovat reakci mého kamaráda – který na základě upoutávek v kině usoudil, že se jedná o jakousi crazy–komedii a pak jeho rozčarování, že je to spíše drama, ačkoliv několik momentů bylo spíše vtipných. Tím by se dal zhodnotit celý problém tohohle filmu. Co to vlastně mělo být? Mělo mě to rozplakat? Mělo mě to rozesmát? Mělo mě to pobavit? (Jak říkají trhači lístků u vchodu – Příjemnou zábavu.).

Dle mých dojmů to bylo asi něco mezi… Osobně bych film utnul v momentě, kdy se za Václavem zavřou dveře věznice, protože následující scény byly poněkud plytké. Zejména kdy Budař div ne se slzami v očích po tolika letech života škemrá, že ho maminka nemiluje, že má raději Vašíčka, a proto nepodepíše petici za omilostnění Václava…

Nejlepší na filmu mi připadala scéna v koupelně, ale ta asi připadala nejlepší všem, takže nemá cenu se tu opakovat. Myslím, že to bylo prostě báječné. Živočišné, sexy, bez polibku a lásky a vypadalo to naprosto normálně a uvěřitelně. A Trojan, když se po chvíli, co mu jeho ženský idol Lída meje záda, podívá mezi nohy se výrazem jé a pak se snaží zamaskovat, co mu to tam vyrostlo, je prostě nejlepší v celém filmu. Tvůrce asi nepotěší, že se všem z celého filmu líbí jen tohle, a pak možná ještě hulícím hipíkům se líbí scéna, kdy Trojan vyhulí celé brko, pak velkou část zašlápne jako vajgl a se slovy máte ještě? ne tak ahoj odejde ze scény. Mně se ještě líbila scéna s pošťákovou pomstou, kdy vyjmenovával všechny Ústí, kterých v ČR je… ale to jsou právě všechno jen takové fragmenty, epizodky, které děj nikam neposouvají a jsou víceméně zbytečné. Problém filmu mi tak přišel, že se sice snažil předkládat závažné téma, ale místo toho to byl jen sled scének (někdy vtipných, jindy vážných se snahou dojmout – bez úspěchu).

Na čem se asi všichni též shodneme, byl fakt, že většinu pozornosti ve filmu nepřitahoval ani tak Trojan, jako výstřih ženy jeho srdce, Lídy – že záběrů do výstřihu bylo až až. A pánská část publika by možná byla i pro více podobných scén. Bohužel tedy utáhnout film na výstřihu je asi moc velký požadavek na mléčné žlázy.

Kdybych měl film zhodnotit dle hereckých výkonů, tak Trojan a Lábus byli samozřejmě nejlepší. Utrpitelský výraz Vašáryové, který ten samý předváděla již v Pelíškách, mě moc nenadchnul, Jan Budař asi nejlépe hrál idiota v Nudě v Brně a o výstřihu pro mě neznámé herečky již řeč byla – ta podala výkon asi nejlepší, bohužel pouze v měřítku, pokud by se hrálo prsy. (Ale za to nemůže ani tak obdařená protagonistka, jako spíše scénárista s režisérem).

Čili výsledný dojem je rozporuplný, stejně jako film.

VystavilDon Insalata v 22:00 0 komentářů  

Persepolis

Je to přesně měsíc (a nějaký drobný), co jsem sem naposledy něco napsal. Nebudu se vymlouvat na pracovní vytíženost, protože důvodem je spíše jednoduchý fakt, který zní: v kině za celý listopad dávali totální… nic. Současná nabídka filmů je tak hrozná, že přetrpět DVACETIMINUTOVÉ reklamy a upoutávky na tunu děsných filmů ve Slovanském domě před samotným spuštěním filmu Persepolis, byl tedy kumšt. Řekl bych, že pirátství není ani tak velký problém filmového průmyslu, jako jsou jím spíše naprosto zcestné zhovadilosti, kterými nás filmoví distributoři zasypávájí…Upřímně dávají v současné době tak příšerné filmy, že bych se musel snad stydět i kdybych se je snažil nějakým způsobem pokoutně pirátit. Přitom při nedávné návštěvě Bruselu jsem všude viděl plakáty na filmy, které bych šel hned navštívit – My Blueberry Nights od Kar Wai Wonga či Auf der anderen Seite od Fatiha Akina (snad brzy dorazí i k nám – OPRAVA: film od Akina je asi v jedné kopii v ČR, protože ho dává pouze jedno kino na Andělu). Nu ale pryč od mého stěžování si k filmu Persepolis.

Persepolis pak v současné nabídce filmů působí jako naprostý balzám na kritickou duši. Ten film má prostě vše. Kvalitní příběh, věrohodné postavy, svižnou stopáž 90 minut a hlavně, je naprosto úžasně zpracovaný – je totiž kreslený. A to ne ledajak. Většinu příběhu je film černobílý a skvěle tak podtrhává celkovou atmosféru, kdy často ze tmy prosvítají jen některé obrysy. Kupříkladu scéna s vojáky v plynových maskách na mě působila naprosto děsuplně.

Ale abych se také dostal k samotnému filmu. Film zpracovává příběh (předpokládám, že dle skutečné události) dívky, která se narodí a žije v Íránu. Vidíme zde ve zkratce historii Íránu posledních třiceti let – nic veselého to rozhodně není, ale kupodivu to místy vtipné je. Dívka je pak poslána rodiči během irácko–íránské války do Vídně, kde se snaží ve francouzském lyceu nějak zapadnout mezi ostatní děti. Po mnoha peripetiích skončí polomrtvá v nemocnici a následně si přeje se vrátit zpět do Íránu. Zde sice skončila válka, ale místní zákony (které nejsou k ženám naprosto vůbec spravedlivé) začínají být stále více a více otravnější. Jakýmsi přístavem naděje a spásy je pro dívku postava její babičky, která má stále po ruce nějakou moudrou průpovídku, či nějakou morální pravdu, kterou dívce vždy znovu otevře oči. Problém je, že po západní zkušenosti si dívka připadá cizinkou nejen ve Vídni, ale i také v rodné zemi. Hlavní linie filmu (současná) trvá tak jen několik minut, kdy dívka je v Paříži na letišti a chce si koupit letenku zpět do Teheránu. Po vzpomínkách na svůj celý život (retrospektivní linie filmu) na konci zjišťuje, že bude asi lepší zůstat tam, kde teď je, v Paříži.

Persepolis je jeden z mála filmů, kde dobrý děj je pouze určitým bonusem ke geniálnímu výtvarnému zpracování. Film se prostě musí vidět. Pokud na něj nepůjdete do pražských art kin, tak doporučuji jít na film až po dvacetiminutách, než má oficiálně začít, protože ukázky, které filmu předchází, vás spíše znechutí před tak dobrým filmem, jakým Persepolis bez pochyby je.

UPDATE 04/05/08 Finská zkušenost dává názvu filmu nový rozměr (perse = prdel, polis = město) ;o).

VystavilDon Insalata v 21:58 0 komentářů